|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: ČNK ::
| Tak ať to máme všechno pěkně pohromadě... příjemné čtení a hezké prázdniny všem! |
| |
|
|
ČERVEN 2019
Pětatřicátníci
Noční ulice byla plná strachu. Lidé vyhlíželi z temných oken, skrz rolety a závěsy bojácně kontrolovali chodníky a cesty, zda se po nich neprochází smrt nebo jestli se z kanálů nevalí modravá mlha a neplazí se podél obrubníků až k jejich dveřím. Ani trojité zámky ani závory a zvýšené ocelové prahy nemohly zabránit té mlze, smrti, proplížit se do jejich domů, pomalu se vysoukat po schodech až ke dveřím jejich bytů a proklouznout škvírou pod nimi, zadávit je studenými, modrými prstíčky.
Lidé se báli; přímo se třásli hrůzou při pomyšlení že smrtka, obcházející tichým nočním městem, zamíří jednoho večera i k nim.
Takových smrtek nebylo mnoho, avšak nebylo jich ani málo – svá vyzáblá těla zahrabávaly ráno co ráno do chladivého stříbrného prachu a když se z něj večer nořily jako umrlci vstávající z hrobů, lidé zamykali dveře a zavírali okenice, aby nemuseli čelit těm zničeným pohledům, skleněným očím, ze kterých již dávno vyprchala všechna naděje.
Avšak za nocí jako byla tato přicházely často modré smrtky až do domů smrtelníků a braly si jejich těla, aby se jimi zahřály za deštivých nocí. Vraždily – tiše a jemně, tak, aby ani děťátka, pokojně odpočívající ve vedlejších pokojích, nevzbudila svým nářkem sousedy. Často byly vidět mlžné postavy s tou nebo onou paní či pánem přehozenými přes vychrtlá ramena, jak se řítí po chladné poušti a písek jim ševelí pod nohama. Mizely společně s úsvitem, jako kdyby slunce odhalovalo jejich slabosti, rozežíralo modrou kůži a ještě více oslabovalo pochroumané ruce a nohy, které trpěly při každé noční procházce.
Smrtky přicházely a odcházely a lidé, hned jak na město padl stín, zavírali své duše před okolním světem.
Noční ulice byla plná strachu. Zapomenutý bulvár na okraji města, celý lesklý po dešti, tichý a temný. Nebezpečný.
Do Endymionu smrtky ještě nikdy nepřišly. Lidé však stáli na hlídce a děsivý tlukot jejich srdcí se nesl tichým městem, odrážel se a štěpil o průčelí domů a děsil jejich obyvatele vyhlížející z oken. Bílé obličeje svítily přes okenní tabulky ven do tmy. A potom, ve chvíli, kdy pozornost pozorovatelů opadla a všichni už se měli k odchodu do měkkých, vyhřátých loží, se to ozvalo:
Šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet, devětadvacet, neslo se němými ulicemi. Třicet, jedenatřicet, dvaatřicet, třiatřicet, čtyřiatřicet…
Tichá slova, vyřčená ústy, která nikdy neexistovala, svištěla povětřím a těžce dopadala na bílé obličeje skryté za záclonami. Srážela je k zemi, rozechvívala jejich prsty a stahovala žaludky. Oči bledly a vyhasínal v nich život. Modrá smrt. Modrá smrt je ve městě!
Pětatřicet.
Šepot ustal a spolu s ním i tichounké ťukání, které ho doprovázelo.
Někdo stojí dole na ulici! O lampu se opírá nějaký člověk! Ne, není to člověk, nemůže být! Je to smrt! Modrá smrt! Jde si pro nás!
Němé hlasy zoufale kvílely do tmy, prosily o pomoc o které předem věděly že nepřijde. Nehty bezradně drápaly skla a rvaly závěsy, pěsti bušily do matrací, jako kdyby tím mohly odehnat zlé duchy scházející se před jejich dveřmi.
Dole na ulici se pohnuly stíny. Klouzaly pro průčelích domů, po úzkých, bělostných stožárech lamp. Přeskakovaly z jednoho chodníku na druhý a koupaly se v kalužích na silnici, jak se snažily překonat tu obrovskou propast ulice.
Ťuk, ťuk, ťuk, doléhalo k uším vyděšených hlídačů za němými okny, ťuk, ťuk, ťuk…
A potom, jen co ťukání na chvíli přestalo a dlouhé stíny se svezly po telefonní budce na protějším chodníku, znovu se ozval ten tichý, drásavý hlas, šepot z hlubin času, prořezávající se hlavami pozemšťanů až do nejkrutějších rovin strachu a hrůzy. Děs padl na noční ulici, na opuštěný, zapomenutý bulvár uprostřed temného vesmíru.
Šestatřicet, sedmatřicet, osmatřicet, devětatřicet, ozývalo se, stále tišeji, jak se noční návštěvník vzdaloval, čtyřicet, jedenačtyřicet, dvaačtyřicet, třiačtyřicet, čtyřiačtyřicet, pětačtyřicet…
Tiché ťukání pronásledovalo vyděšené mysli až do úsvitu.
-
„Mnozí z vás si jistě kladou otázku proč vlastně Munmani noc co noc unášejí lidi ze svých domovů,“ začal městský rada Finnegen a posunul si brýle na kořen spáleného nosu. „Odpověď je nasnadě. Není to pomsta, jak se domníval pan Mourner, ani krvežíznivost, jak tvrdil profesor Applegate, co vede ty tvory k takovýmto odporným činům. Je to pouhý boj o přežití – buď oni nebo my. Pro ně jsme jen lovná zvěř, kořist, díky které přežijí o pár dní déle. Nelze to nazývat kanibalismem – jako to udělal pan Mourner -, protože naše druhy jsou natolik rozdílné, že o nějaké podobnosti mezi nimi nemůže být vůbec řeč. Potom bychom byli i my kanibalové, protože pojídáme kuřata a prasata!“ Finnegen nechal divákům chvíli na bouřlivý aplaus a potom opět pokračoval. „Touto řečí samozřejmě nechci Munmany ospravedlňovat, jen jsem se snažil vyložit, proč dělají to, co dělají a seznámit vás s jejich životní situací. Která ovšem nikdy nemůže být omluvou všech těch ohavností, kterých se na nás dopouštějí. Nyní mi dovolte předložit návrh na řešení této svízelné situace. Věci se mají asi takto: navrhuji, aby rada města Endymionu vydala prohlášení o nedotknutelnosti svých obyvatel a zároveň ustanovila, že každý, kdo ho poruší – čímž myslím samozřejmě Munmany – bude bezpodmínečně odsouzen k trestu smrti. To se vztahuje samozřejmě i na případy, kdy se budeme pouze domnívat, že nedotknutelnost Endymianů bude poskvrněna. Je nutné provést preventivní útoky proti všem Munmanům, kteří se vyskytují v okolí řekněme deseti mil od Endymionu. Věřím, že tato opatření Munmany dostatečně vyděsí a zamezí jejich dalším útokům, stejně jako budou příkladem pro další ohrožená města a varováním pro jejich narušitele. Dávám proto, vážená rado, jako předseda hlasovat o realizaci tohoto návrhu a pevně věřím, že vy, občané Endymionu, mě v zájmu vlastního bezpečí podpoříte a uděláte vše pro to, aby naše město znovu nabylo statutu nejklidnějšího a nejbezpečnějšího města na severní polokouli Měsíce. Děkuji.“
Návrh byl přijat poměrem hlasů dvanáct tisíc ku jednomu. A Terry Glorifield, stínový ministr životního prostředí pro endymionský okres, ještě toho večera zlynčován.
-
Byl to déšť. Měsíční déšť, záplava stříbrných a zlatých kapek mísících se v duhové obrazce, třpytících se jako drahokam v podvečerním svitu slunce, rudého slunce, které se na obzoru nořilo do měsíčního jezera. Blýskavé střípky se snášely z oblohy a zaplavovaly opuštěnou ulici, která se proměnila v kaleidoskop myriád barev. Děti výskaly, koupaly se v moři ledových konfet, vyhazovaly je do vzduchu a zase chytaly, zatímco dospělí stáli ve dveřích a nervózně hleděli k rudozlatému obzoru. Stmívalo se. A po setmění by nikdo neměl být venku, na zapomenuté ulici mrtvého města.
Když se znovu objevila modrá smrt, děti už dávno spaly. Jejich maminky a tatínkové však stáli s nosy nalepenými na oknech a při pohledu na ulici zasněženou stříbrem tiše doufali, že dnešní noci se nebude opakovat to, co té včerejší.
V takových krajích se však přání neplní.
Modrá smrt přišla, nezvaná, neočekávaná. Smrtící. Zahryzla se do tichých pozorovatelů a plašila i jejich nejhorší noční můry jen aby si našla v jejich myslích vlastní strašlivé místečko.
Tiše odťukávala chvíli jejich smrti a děsivým, šeptavým hlasem počítala své oběti.
…jedenatřicet, dvaatřicet, třiatřicet, čtyřiatřicet…
Pětatřicet. Zastavila se, snad aby nabrala síly nebo si olízla ze rtů krev svých mučedníků.
A potom znovu:
Šestatřicet, sedmatřicet, osmatřicet, devětatřicet, čtyřicet… Bledé obličeje tiše vydechly když slyšely, jak se hlas opět vzdaluje. A oni stáli za svými němými okny, živí a zdraví, ale k smrti vyděšení.
… třiačtyřicet, čtyřiačtyřicet, pětačtyřicet…
-
Úderem sedmé dalšího rána se otevřely dveře do kanceláře radního Finnegena. Vstoupila trojice mužů, odhodlaných a všehoschopných. Byli přesvědčeni o správnosti svého úkolu a mínili ho do posledního detailu splnit.
„Jacques Mourner za Ligu přistěhovalců, monsieur rado.“
„Profesor Applegate za endymionské studentstvo, herr Finnegen.“
„Seržant Callighan za armádu, pane.“
Pod jejich velením bylo půl druhého tisíce mužů a žen, stejně nadchnutých pro svou roli jako oni sami. Ti všichni čekali jen na jediné slovo svých zástupců, na slovo, které je pošle přes hranice města do pouště a zaměstná na celý den jejich hole, nože, obušky a vidle.
Radní Finnegen podepsal „Úmluvu o nedotknutelnosti“ jako první. Mourner, Applegate a Callighan ho celí nedočkaví následovali.
Potom profesor Applegate vzal ten kus papíru, který vynášel ortel smrti nad stovkami a tisíci Munmanů, a vyšel s ním na balkón. Spojenými silami pana Mournera a seržanta Callighana ho pozvedl proti slunci a konečně vyřkl to slovo, na které rozzuřený dav čekal.
„Běžte!“
-
To, co se tenkrát na pouštích Endymionu stalo, byl největší lidský omyl od doby systematického vyvražďování židů. Munmani umírali po stovkách, život z nich unikal pod těžkými sochory nebo s noži v hrdlech a jejich vesnice jasně plály lidskými ohni.
Toho dne zemřela celá třetina munmanské populace na Měsíci. Zuřiví měšťané totiž nedodrželi Úmluvu a překonali ustanovenou hranici deseti mil od Endymionu, jen aby mohli – podpořeni bolestivým kvílením svých obětí – vraždit a zabíjet, dokud se nedostali až k další lidské državě. Tam si pan Mourner, profesor Applegate a seržant Callighan potřásli rukama s městskými zastupiteli i se samotným starostou a slavnostně jim oznámili, že vyčistili jejich kraj od munmanské špíny.
Lidé se vraceli domů šťastní, převelice spokojení s nečistou krví, která jim ulpěla na prstech. Naložili se do horkých koupelí a celý zbytek večera si zpívali „Krásné Ohio“, protože žádná jiná píseň nebyla tak odporně vlastenecká, aby mohla omluvit masakr, jejž se dopustili.
Jejich koupele byly plné vařící krve. Munmanské krve.
Krve Měsíce.
-
Noční ulice byla plná strachu. Strachu ze sebe sama, strachu z chyb, kterých se němé obličeje za okny dopustily. Radní Finnegen byl mrtvý – zastřelil se – a pan Mourner, profesor Applegate i seržant Callighan odjeli z města. Všichni si uvědomili, co provedli. Nelitovali toho, to v žádném případě ne! Na to byli moc pyšní. Jen se obávali, co bude následovat, jaký trest je za jejich omyl stihne? A tak raději utekli. Finnegen ke smrti, ostatní někam daleko, možná na Zem a možná že ještě mnohem dál.
Ale Endymiané zůstali a teď hleděli prázdnýma očima přes okenní tabulky a jejich mysli je vraždily. Všechny ty oči sledovaly jedinou, podmračenou postavu pochodující po ulici, sledovaly její dlouhou bílou hůl, tiše ťukající do rytmu kroků, její rty, jak se vlnily při šeptání těch slov… jedenatřicet, dvaatřicet, třiatřicet, čtyřiatřicet… Pětatřicet. Sledovaly, jak se ten člověk zastavil ve světle lampy a jak k nim obrátil svůj prázdný pohled, své sněhobílé oči bez panenek, a zamával jim dlouhou holí. A pak zase: šestatřicet, sedmatřicet, osmatřicet, jak přecházel ulici, devětatřicet, čtyřicet, jedenačtyřicet, dvaačtyřicet, třiačtyřicet, čtyřiačtyřicet, když mizel v dálce, ve stínech rdící se noci. Pětačtyřicet, a byl pryč.
Ne tam dole, na temné ulici lesklé spadlým deštěm, ale za temnými, mlčenlivými okny se skrývali vrazi. To oni unášeli sami sebe do stříbrných pouští a tam se navzájem požírali, rvali si srdce vlastní pošetilostí a jejich předsudky je zabíjely dříve, než stačili vyřknout strašlivou kletbu, která se nikdy neměla splnit. Oni byli lovci a přestože to nevěděli, měli se stát brzy i vlastní kořistí. Vrah splývá s obětí, lovec střílí do vlastního spánku. Člověk vraždí člověka.
Noční ulice byla plná strachu a za temnými okny zářily bledé obličeje malých vrahů.
29. – 30. ČERVNA 2019
Noc dlouhých břitev
V diamantových měsíčních mořích rejdili slepí netvoři a třeli se svými slizkými těly o křídové útesy, na nichž stálo město. Město to bylo malé, na samém konci světa kam jakživ nikdo nezabloudil. Místní starousedlíci, dalo-li se jim tak říkat, byli nevrlí a nepřátelští, celí pokřivení podivným třpytem moře, které omývalo prahy jejich domů. Vlny se tříštily o bílé skály, hledaly v nich skulinky, kterými by pronikly až do ložnic pozemšťanů. A z moře, pokaždé, když se setmělo a na klidné křišťálové hladině se odrážela pochroumaná Země, se vynořovaly slepé obludy a okusovaly slané mořské byliny na břehu. S úsvitem se vracely zpět do svého chladného, blyštivého úkrytu a čekaly až se prodlouží stíny, aby zase mohly nasytit své prohnilé žaludky.
Reinhold byl jedním z prvních měst, které lidé na Měsíci zbudovali. Jako takový byl za ten rok také pěkně poničený stříbrným prachem a zvláštní mořskou solí, která se v ničem nepodobala té pozemské. Netvoři, kteří se jí živili, byli obrovští a pomatení, ne jako velryby na Zemi, ale snad spíš podobní strašlivým krakaticím, tisícichapadlým stvůrám s hnijícími mozky a slepýma očima. Lidem neubližovali, jen se noc co noc pásli na jejich chudých políčkách, ale Munmani, kteří živořili na prastarých ostrovech ztracených kdesi v mořích, je občas sedlali a brázdili s nimi celou noc oceány.
Právě takové strašlivé stvůry je tu noc na sklonku června přivezly až k lidské državě Reinholdu, a zatímco se netvoři pásli u břehu, oni pokračovali až k branám města. U nich se zastavili a naposledy si potřásli rukama, modrýma rukama z ranní mlhy, pohlédli si do skleněných očí a s nejistými úsměvy přikývli.
„Jdeme.“
Munmani se pohybovali tiše jako vítr a jejich dlouhé břitvy blýskaly do tmy. Rozdělili se na náměstí, každý z nepočetné skupinky se vydal do jedné bělostné maurské pevnosti.
„Za Měsíc. Za Lúnen!“
Břitvy kmitly vzduchem a jejich čepele se zablýskly ve svitu svící. Ozval se zdušený výkřik. Pak dusot. Okenní tabulky se s praštěním vysypaly. Svíce se zatřepetaly a zhasly. Pokoj pohltila temnota a vlahý noční větřík svištěl kolem bledého obličeje vetešníka O´Halla, kolem starého násosky Marshe i paní správcové Belindy, čeřil jejich krev a vháněl mlžným postavám, které se tyčily nad mrtvými těly, slzy do očí.
„Dokonáno jest,“ zašeptal někdo do noci a všichni věděli, že je čas odejít. Netvoři odvalili svá opuchlá těla zpět do slaných vod nočního moře, Munmani si na ně jako staří námořníci naskákali a chopili se kormidel. A pak už jen uháněli dál a dál, s větrem o závod a bolestivým pocitem viny v srdcích.
Dokonáno jest.
BŘEZEN 2020
Vzpomínky na budoucnost
Ona měla místo očí jantary a vlasy jako stříbrné vodopády jí padaly na útlá, mlžná ramena.
On byl vysoký, snědý a silný jako býk, s černýma očima a vlasy jako dotek pouštního větru.
Miloval ji a ona jeho, ačkoli neznala slovo pro lásku. Nikdy nemohli být spolu, i když si to on nechtěl připustit. Přesto to věděl. Ale bojoval.
„Už se nesmíme vídat, Francoisi.“
„Nesmysl! Proč?“
„Naše druhy jsou příliš rozdílné a navíc… vedeme mezi sebou válku. Kdyby to o nás dvou někdo zjistil… tebe by zabili a mě vyhnali z vesnice.“ Odmlčela se.
„Budou nám chtít ublížit, že, Francoisi?“
„Jistě, má malá Lúnen, ale já tě nedám. Budu tě bránit do posledního dechu, dokud mne neupálí na hranici a mé tělo nerozčtvrtí a nedají sežrat vlkům!“
„Tak krásně mluvíš… Ale oni budou chtít zabít nás všechny… nás, Lúnen.“
„Zachováme váš druh, ochráníme vás!“
„Jak můžete ochránit nás, když nedokážete ochránit ani sami sebe? Vybíjíte se navzájem jako by vám bylo úplně jedno, jestli váš druh přežije nebo ne. Nezáleží vám na ostatních, hledíte jen na sebe! Jste pošetilý sobci!“
„Lúnen… Jednou přeci odejdeme a všechno se uklidní…“
„Ano. Ale lidské věky přejdou a přiletíte znovu. Vaše touha po poznávání a ničení již poznaného je neukojitelná.“
„Všechno musí jednou skončit...“
„Ale lidské příběhy budou dál putovat světem a ničit vše, na co narazí. Na jiném místě a v jiné době… bychom mohli být přátelé. Snad. Ale tady a teď? Ne. Jsme příliš rozdílní na to, abychom se mohli milovat.“
„Ale já tě přece miluju!“
„Odejdi, Francoisi, prosím tě o to.“
„Lúnen!“
„Běž.“
„Nedáme se! No tak, Lúnen! To přeci zvládneme, ne? Proč všechno krásné musí vždycky skončit? Aby něco dalšího mohlo začít? To je přeci tak…“
„Pravdivé. Musíš odejít, Francoisi. Promiň. Běž, teď hned!“
„Dobře tedy, přeješ-li si to… ale budu na tebe čekat, Lúnen. Každý večer až do půlnoci, budu na tebe čekat u rakety v Berlage. Ty jedné noci přijdeš, nastoupíme spolu do té rakety a odletíme někam daleko, ano, někam, kde nám nikdo nebude bránit milovat se. Lúnen, slyšíš mě?“
„Ano, Francois. Běž.“
„Ale Lúnen – slib mi, že přijdeš. Slib, že jednou přijdeš do Berlage k mojí raketě a odletíme spolu!“
„Běž, Francoisi. Běž… Slibuji.“
„Sbohem, Lúnen,“ zašeptal Francois. „Au revoir, ma chére!“
„Au revoir, Francoisi,“ zašeptala Lúnen, ale to byl její Francouz už dávno pryč. „Sbohem navěky.“
Ještě toho večera našla Lúnen střep z vymláceného skla automatu na kávu a podřezala si s ním žíly. A její milovaný Francois se dalšího rána houpal se smyčkou kolem krku a pěnou u úst na hlavním náměstí v Berlage.
To byl konec něčeho, co nikdy nic neznamenalo. A začátek něčeho dalšího, co znamenalo mnohé.
DUBEN 2020
Slepý César
V rezidenci Cranberriových zazvonil telefon. Cvrlikání se rozléhalo všemi křídly prázdného domu, letělo po chodbách a nahlíželo do mrtvých pokojů ve snaze nalézt někoho, kdo odpoví na jeho zoufalé volání.
Ale nikdo nebyl doma. Tedy – padre Cranberry ležel s vytřeštěnýma očima a podlitinami po celém těle rozpláclý jako žába pod schody, madre Cranberriová spočívala v nekonečném spánku s hlavou v plynové troubě a figlio Cranberry zase bezvládně visel na větvi před domem a z očí mu kanuly veliké krvavé slzy.
Služebná, když to viděla, raději sbalila kufry, vybrala sejf a odjela zpátky domů do Nouvelle Mexica, kde byli všichni Munmani už dávno vystřílení nebo pod zámkem.
Nedojela však daleko, protože její autobus byl přepaden skupinou Kveteletů. Zuřiví Munmani svázali všechny cestující do kozelců a potom je nabodali na plot u cesty, kde se smažili až do dalšího rána.
Kveteleti pod vedením Slepého Césara byli však brzy dopadeni a zmasakrováni sedmou kavalérií Henryho Resthaaga. Munman, zvaný Slepý César, byl posledním vůdcem, který stál v cestě otevřenému konfliktu se zbytkem Munmanů. Schylovalo se k závěrečnému úderu.
KVĚTEN 2020
Viselci
Do vesnic Munmanů přišla smrt.
Ženy kvílely a dovolávaly se svých dětí, které byly cpány do oddělených náklaďáků, muži se chápali klacků a břitev, aby byli vzápětí sráženi k zemi těžkými obušky, a vojáci, přibyvší do munmanských sídlišť, si spokojeně pobrukovali a nakopávali každého špinavého modravce, který se kolem nich mihnul.
Každý, kdo se vyprostil z pout a zběhl do pouště, byl nemilosrdně zastřelen nebo chycen a podřezán samotným velitelem zásahu.
Do krvavé vřavy prachu a nelidských skřeků se ozýval kovový hlas z megafonu:
„Z rozkazu předsedy měsíčního senátu a jeho výsosti krále Roberta I. budete odvezeni do nápravných táborů ve vašem nejbližším okolí… Všechny vaše věci budou zabaveny a pokud si je do čtyřiadvaceti hodin nevyzvednete na velitelství vašeho tábora, propadnou státu… Prosím, neklaďte odpor, nic se vám nestane… Každý, kdo se bude příčit vydaným rozkazům, bude na místě zastřelen… Konec hlášení!“
Dveře se zabouchly, plachty stáhly a motory se zavrčením naskočily. Stovky nákladních vozů se vydaly pouštěmi, aby odvezly zajaté Munmany do nápravných táborů.
Nebo také ne.
-
Náměstí v Berlage bylo plné lidí. Ale nikdo nevykřikoval, nikdo nevířil prach a nikdo neblýskal fotoaparáty. Novináři stáli jako přimražený v prvních řadách a s němými kamerami v rukou hleděli na ten obraz zkázy.
Pouštní vítr odvál prach, rozprášil poslední zbytky mléčné mlhy, která bránila ve výhledu. Všichni teď mohli s otevřenými ústy sledovat tu slávu na náměstí, těžce polykat a sklánět pohledy k zemi, mohli se zamýšlet nad tím, co provedli, nebo co mohli provést a neprovedli. Teď, když viděli výsledek svého snažení, pochopili, co způsobili. Ale bylo pozdě na lítost. Bylo pozdě na pokání.
Někde v davu se rozplakalo dítě.
Z náměstí se táhla daleko, předaleko do pouště nekonečná řada šibenic a na nich – mrtvá ranní mlha, s plačícíma skleněnýma očima, s dlouhými modrými prstíčky sevřenými ve smrtelné křeči kolem vyzáblých krků. Muži, ženy i děti, všichni se zlomenými vazy, hlavami na stranu a ústy zkřivenými v tiché prosbě o odpuštění. Ale neprosili ti praví – to lidé, zvířata, která se tlačila na náměstí před modrými mrtvolami, kteří až teď zpytovali svá svědomí a uvědomovali si svůj omyl, to oni měli žádat Boha a odpuštění. Oni měli na kolenou žadonit o rychlou smrt jako vykoupení za své hnusné činy. Oni byli těmi špatnými, ne ti, kteří se bezvládně komíhali na konopných smyčkách v pouštním větru.
Lidé se pomalu otáčeli, odvraceli pohled od toho, co zapříčinili, a šourali se ke svým tichým domovům. Od toho dne už v Berlage nikdy nepadlo o Munmanech ani slovo.
25. ČERVNA 2020
Poslední vzdor
Mrtvý vůz ujížděl krajinou.
Silnici bičoval déšť, šuměl v listoví, strašlivý vítr klátil stromy a hučení blesků se neslo údolím. Déšť vyprávěl tiché příběhy o smrti, o pokání a znovuzrození, šeptal děsivé věci, které by lidské ucho nikdy nemělo slyšet. Sbíral dým z komínů a rozmetával jej po okolí jako nevinnou ranní mlhu, mlhu, která měla zastřít to, na co připravoval vyprahlou zemi.
Smrt, smrt, šeptal déšť, smrt, smrt, smrt…
Po ulicích se kolébaly muchomůrky s plátěnými kloboučky a ze zaplavené kanalizace se řinuly pištící vlny krys. Pletly se kolemjdoucím pod nohama, okusovaly jim špičky bot a zase mizely v nějaké z temných uliček, kam nedoléhal šepot deště.
Vůz projel šedivým městem a vyrazil dál po rozbahněné cestě mezi poli. Kodrcal mezi kalnými kalužemi a lidé na korbě nadskakovali jako pitomci. A pak to přišlo: udeřil strašlivý hrom, vystřelil blesk a na nepatrný okamžik oslepil unaveného řidiče. I ta krátká chvíle ale stačila na to, aby náklaďák najel do výmolu, kolo prasklo a osa povolila. Vůz se zakymácel a začal sebou smýkat ze strany na stranu jako neopatrný chodec na zledovatělém chodníku. Řidič nestihl zatočit. Náklaďák najel na horu hlíny, vymrštil se do vzduchu a s třesknutím dopadl bokem mezi dvojici skal. Skřípal a ječel, jak rval soutěsku na cáry. Zastavil se až o zužující se pískovce, povalený na boku, s rozedranou střechou a bezvládnými těly rozházenými všude kolem.
Netrvalo dlouho a v úpějící soutěsce se objevily mlžné postavy z modrého mramoru. Ještě ani nepřestalo pršet, jen hromy někde daleko bušily zase do jiných údolí, jiných vozů a jiných soutěsek.
„Jeden přežil, pane“ ozval se Sah, ověšený kulometnými pásy a se samopalem v roztřesených rukou. „Bereme zajatce?“
Velitel se zjizvenou tváří na něj pomalu otočil skleněné oči bez citu. Vyndal si ze zubů, zhnědlých nikotinem, tlustý doutník a v mžiku ho rozdrtil v dlani. Hnědý prášek se pomalu snášel k zemi, odnášen větrem do jiných, lepších světů.
„Ne,“ zavrčel. „Zab ho.“
-
Někde v dálce štěkl výstřel. Generál trhl hlavou a zadíval se oknem ven, přes mlžné kopce a modravá údolí. Potom se otočil zpátky na svého zástupce a přikývl.
„Nemůžeme použít vozy. Připravte koně.“
„Ano, pane,“ zasalutoval mladík se třemi rezavými štětinami na bradě. „Informuji ostatní.“ A už byl pryč.
Generál si naposledy povzdychl a popotáhl z cigarety. Potom vstal, připnul si k pasu dlouhou jezdeckou šavli a pochodovým krokem se odporoučel z důstojnického salónku.
-
Kopyta se bořila do bahna. Kolem uší jim svištěl ledový vítr, jejich vojenské čapky poskakovaly na neostříhaných hlavách. Temné oči hleděly vpřed, na místo posledního soudu. To byl jejich Little Bighorn. A Henry Resthaag jejich Custer.
Generál Resthaag byl jedním z hlavních iniciátorů munmanských válech, podílel se na většině výbojů, které byly proti Munmanům podnikány a pokaždé z nich vycházel vítězně. Skolil Slepého Césara, Medvěda Teddyho i Mrtvou kavalérii Němého Benedikta. Proto, jen co se dozvěděli, že proti němu budou bojovat, se Munmani třásli strachy a každou vteřinou se modlili ke svým mlžným bohům, aby nepadli do osidel Krvavého Henryho, generála Resthaaga. Custera.
Ale generál Henry Resthaag byl lepší než Custer. Nebyl paličatý, ale rozvážný, dokázal střízlivě určit, kdy je vhodný čas k útoku a kdy ne, nejednal jen v afektu, v bezmyšlenkovité zaujatosti rasové nenávisti a předsudků, že Munmani jsou bezbranní ubožáci. Právě naopak – munmanské bojovné kmeny byly na lidské poměry velice silné a ve velkých a krutých munmanských válkách vyhrály dobrou polovinu střetů. To generál věděl.
A tento den, tato bitva měla ten strašlivý, krvavý konflikt ukončit. Kdo vyhraje bitvu, na jeho stranu padne vítězství ve válce.
Terén tady byl bahnitý a na mnoha místech složený jen z blat a bažin nebo hustých lesů, kudy by se vojenské vozy nikdy neprodraly. Proto použili koně. O letecké podpoře nemohla být řeč, poněvadž samotný konflikt se měl odehrát na tak malém území, že by shazování napalmu uškodilo více lidem, než Munmanům.
Generál Custer byl tedy připraven na krvavý boj a spolu s ním i jeho sedmá kavalérie. Muž proti muži, válečník proti válečníkovi. Krev zbrocuje obličeje, zkřivené maniakálním smíchem, vrhá jim pod nohy střeva a srdce nepřátel. Muž proti muži, válečník proti válečníkovi. Jako by se vrátil o stovky let zpátky, do hrůzných střetů středověkých vojsk, s mečem pevně v rukou, vrhal se proti tisíci nepřátel, bojový pokřik na rtech a pýchu v srdci. Nic nemohlo přehlušit vír boje, nic nemohlo zničit jeho nadšení pro tu krvavou řež. Zhola nic, až na…
„Pane, myslím, že bychom to neměli dělat.“
Generál Resthaag zavrčel a obrátil pozornost na tu krysu, na tu ubohou nicku, která se mu válela u nohou. „Jméno a hodnost!“
„Stevens. Desátník, pane!“
„Na bojišti není čas na lítost, desátníku!“ řekl povýšeným hlasem generál a zahleděl se znovu na protější vrch skrytý v mlze, na místo, kde se ukrývala smrt. „Vraťte se ke svojí jednotce.“
„Ale pane…. poslouchejte mě chvíli -“
„Desátníku! Držte hubu! O tom co se bude nebo nebude dít tady rozhoduju já a jen já, rozumíte?“ Potom mávnul na opodál stojícího pěšáka. „Vojáku, pojďte sem!“
„Ano, pane?“
„Zastřelte ho.“
„Jistě pane.“
Stevens vytřeštil oči. „Ale pane, pane! To přeci nemůžete!“
„Myslíte?“ řekl Resthaag, tasil pistoli a vpálil desátníkovi Stevensovi kulku mezi oči. „Každý, kdo bude odporovat mým rozkazům dopadne stejně, jasné? A vy, vojáku…“
„Manny, pane.“
„Vy se, Manny, vraťte na své místo. Bitva je na spadnutí.“
-
V pravé poledne dal generál Resthaag povel k útoku. Čekal, že se trochu vyčasí, že déšť poleví a mokřady mezitím alespoň trochu vyschnou, ale jeho očekávání se minulo účinkem. Déšť zhoustl, mraky se semkly v olověnou oponu a bojiště bylo jako na vodě. Co naplat, jednou musel zaútočit – tak proč ne teď?
Obrovská masa zelených vojáků, zpocených koňských těl a krátkých vozů s minomety se dala do pohybu. Zrychlovala, stále víc a víc, až se přední voj jízdy zcela oddělil od pomalejších pěšáků.
„Vpřed!“ řval Henry Resthaag a v napřažené ruce třímal tasenou šavli. „Za lidstvo!“
Zpěnění koně se řítily dolů z kopce, se zuřivými jezdci na hřbetech. Vojáci, důstojníci, generálovi nejvěrnější, měli oči podlité krví a z úst jim unikaly hrdinské výkřiky antických hrdinů. Ti, kdož jdou na smrt. Nebo muži, kteří dojdou věčné slávy po boku svých vzorů na Olympu, kteří budou slavit vítězství společně s Héraklem, Odysseem a Jásonem, řvát radostí v obětí amazonek a bohyně Héry. Oni, muži generála Henryho Resthaaga, generála Custera. Sedmá kavalérie.
Na druhé straně kopce se zatím sbírala k útoku mlžná armáda Munmanů. Patriarcha Little John kladl svým válečníkům na srdce, aby se snažili nezabíjet, ale jen zraňovat, aby nedoráželi již raněné a místo toho je odnášeli na ošetření sem, do hlavního stanu. Ponoukal je k rozumnosti, k tomu, aby jednali uváženě a ne zbytečně zbrkle. Jeho kázání však rušil Sah Malcolm, který provolával hesla jako „Smrt lidem!“ nebo „Kulky pro bílé!“ a přitom rozdával všem Munmanům, dosud vyzbrojeným jen dlouhými břitvami, pistole, revolvery a samopaly. Sám si pak přehodil přes rameno pancéřovou pěst a patou rozdrtil špaček doutníku.
„A de se na to!“ zvolal nakonec a mávl vpřed na znamení útoku. Modrá mlha zajásala, zvolala „Lúnen!“ a vyrazila vpřed, odhodlaná ubránit Měsíc za každou cenu. Starý patriarcha Little John jen tiše přihlížel té mladické nerozvážnosti, tomu plýtvání lidskými životy. Věděl, kdo vyjde z této bitvy vítězně, a proto mu už teď bylo líto zmařených duší mladých Američanů.
Zatímco Sah Malcolm odstřeloval z vrcholku kopce kavalerii nepřítele na protějším svahu, Little John se uchýlil do své chýše a vlastní krví napsal na zárubeň dveří:
Jako by byl můj
každý zmařený život
ježka na cestě.
Potom vzal dlouhou břitvu, zbraň, kterou používaly po staletí generace jeho předků, a přiložil si ji ke krku. Na rtech mu zněla smuteční píseň, píseň odcházení.
… Potom bude konec všemu. Konec Lúnen. Navěky…
-
Na sklonku dne se generál Resthaag setkal tváří v tvář se Sahem Malcolmem. Člověk se šavlí, Munman s břitvou. Dva rovnocenní soupeři. Muž proti muži, válečník proti válečníkovi.
Jejich souboj byl jako tanec dvou mistrů, meče se míhaly vzduchem a krájely povětří, čepele odrážely pronikavou stříbřitou zář Měsíce. A pak, po mnoha a mnoha hodinách urputného boje, zemi zbrotila vroucí, rudá krev.
-
Generál Henry Resthaag povstal a pozvedl sklenku bílého vína.
„Na Munmany!“ zvolal. „A ať jejich mrtvoly brzy shnijí na blatech!“
ŘÍJEN 2021
Západní vítr
Byla teplá jarní noc a nic nerušilo klid toho okamžiku. Dítě, umírající v postýlce, tiše oddychovalo a jeho rodiče spali vedle v pokoji spánkem spravedlivých.
O několik bloků dále se však pod vlivem západního větru svíjel v deliriu šílenec jménem Lemony, jehož tělesná schrána nevypovídala zhola nic o jeho pravé povaze. To on zabíjel dítě, rval jeho mysl na cucky a ty cucky požíral, i když při tom trpěl víc, než jeho oběť.
Někde v dálce projel vlak, ozvěna dunících kolejí se nesla ztichlým povětřím. Hodiny na stěně tiše tikaly do noci.
-
Dítě zemřelo před kuropěním, než se slunce vylouplo z křišťálového moře a zaťukalo zlatými prstíky na okna pozemšťanů.
Dítě zemřelo před kuropěním, stejně jako stovky a tisíce a snad i milióny jiných dětí po celém Měsíci. Ulovili je Měsíčňané, uzavření v kostech a mase mrtvých lidí, těch nešťastníků, kteří zemřeli hrůzou při pohledu na prázdnotu vesmíru. Se západním větrem se ale lidské duše vracely do svých těl, zápasily s těmi munmanskými a trápily a mučily nevinné děti, které se nedokázaly bránit jejich útlaku.
Prázdné oční důlky se plnily mazlavým bělmem, chlupy a vousy rašily a znovu a znovu se ruce a nohy pomalu zvedaly z rakví, trhaně kráčely hřbitovními branami a vracely se do svých domovů, kde na ně nikdo nečekal. A potom, za temných, tichých nocí, kdy tichounce foukal západní vítr… vraždily děti v postýlkách. Vštěpovaly jim svou pokřivenou víru, učily je odporným věcem, které by žádný člověk neměl nikdy vidět, a kladly jim na srdce, na plesnivá, nelidská srdce, jak moc je zapotřebí jejich pomoci.
A děti čekaly a poslouchaly. Až dostanou signál, opustí svá křehká tělíčka a stanou se tím, čím doopravdy jsou. Vůbec, vůbec ničím.
2. ŘÍJNA 2033
Rudý říjen
Marilyn toho dne oslavila patnácté narozeniny, ačkoliv už od svých tří let byla mrtvá. Matka s otcem si uchovávali její holé tělíčko naložené v louhu a vždycky, když se přiblížil den jejích narozenin, vyndali sklenici s ní ze skříně a nechali ji vyhřívat se na parapetu.
Marilyn jakoby pokaždé pookřála, usmívala se a tleskala buclatými ručičkami. Očíčka měla zavřená, ale maminka s tatínkem věděli, že se pod víčky skřívají dva malinké křišťály.
Marilyn byla mrtvá a nikoho by ani nenapadlo, že je to vina vyvražděných Munmanů. Jenže pod zemí, mezi stříbrnými písky času, se skrývají divné věci.
Marilyn toho dne oslavila patnácté narozeniny; poprvé po dvanácti letech otevřela oči. A v těch očích byla vepsaná smrt.
-
Než šla spát, slyšela ji vzlykat. Představovala si její oči z roztaveného zlata, jak z nich kanou veliké slzy jako rubíny, jak se ty oči hrouží do děsivé tmy, vytřeštěné a zmatené. Úderem půlnoci pláč ustal a nahradil ho tichý šepot přilétající s třeskotem hromů. Okna byla bičována přívaly deště, dlouhé větve jako zvědavé prstíčky šátraly po skleněných tabulkách ve snaze proniknout dovnitř. V zrcadlech se míhaly přízraky a pranic jim nemohlo zabránit, aby si tu noc nepohrály s její pokřivenou myslí. Vzpomínala na minulost a přitom ji budoucnost rvala na cáry. Když bouře utichla, z vedlejšího pokoje se opět ozval vzlykot. Plížil se tiše chodbou, nahlížel do otevřených dveří, avšak spatřoval vždy jen temnotu, a tak pokračoval dál, dál, až k ní. Pomalinku se jako dým proplížil zárubní dveří, přešuměl pokojem a vnikl do ní.
Ráno se probudila mrtvá. Město bylo klidné. Mrtvé. Tak jako ona; a statisíce dalších. Ve vedlejším pokoji někdo vzlykal, ale už to nebylo to děvčátko s očima z roztaveného zlata a s hedvábnou sukénkou utkanou ze stříbra. Byla to jenom předzvěst něčeho, co mělo teprve přijít, jen tiché, nevinné varování.
Ach, tolik mrtvých pro nic! A přeci – důvod by se jistě našel. Někde v nás, hluboko v našich duších, v našich myslích. Možná. Kdybychom chtěli. Ale my nechceme, jistě, že ne! Raději budeme čekat na kometu a sledovat, jak naše těla uhnívají ve vedlejších pokojích zlatookých děvčátek, jak město spí a plní se rudou září dvou měsíců, jak se na obzoru vynořují vysoké, štíhlé siluety, kráčejí městem a v rukou nesou svitky tkané zlatou nití, jak přichází říjen a s ním Měsíčňané. Další říjen v mrtvém, rudém městě.
Rudý říjen.
-
V klidné, éterické krajině se rozhostilo ticho. Rozlilo se po Měsíci jako zvržené mléko po podlaze, plazilo se drsnou krajinou, pohlcovalo města, oázy i hory, žádná myší díra, žádná prasklinka v dokonale čistých vrásách neunikla jeho děsivé nejsoucnosti. Brzy měl přijít konec. Munmani to cítili v kostech.
BŘEZEN 2034
Čas, láska a vzpomínky
Přišla druhá a třetí zlatá horečka a přišly i další vlny osidlování, ovšem čeho je moc, toho je příliš; lidí na Měsíci stále přibývalo a místa ubývalo. To vyústilo až k vyhlášce vydané senátem, která omezovala imigraci na Měsíc na patnáct set jedinců ročně, z čehož sedm set bylo vyhrazeno pro Severní a Jižní Ameriku, pět set pro Evropu, dvě sta pro Asii a jedno sto pro Afriku společně s Austrálií. A najednou, najednou se lidem začalo stýskat. Připadali si osamělí, nepotřební a úplně někde jinde, než kde by měli skutečně být. Vraceli se domů.
-
Matouš hleděl k obloze. Černá mračna ležela tak nízko, že se nedalo poznat kde končí země a začíná nebe.
Večer byl studený, ale vlhký dechem města, tlačícího se u altánku. Vzduch zaplnil kouř z cigaret a dlaždice se topily v záplavě zlatého piva.
Matouš byl sám.
… Kde jsi ty a kde jsem já
proč všechno končí co začíná?...
Byl sám a chyběla mu rodina, Země a… láska. Hleděl k obloze a představoval si jak by to bylo úžasné být teď na Zemi, v Paříži nebo v Londýně a nebo klidně i v Praze, a pod svatým Václavem a Staroměstskou radnicí tisknou k sobě malou, hebkou holubičku, čechrat jí bělostná křídla a do ouška jí šeptat pošetilá slůvka, která se nikdy neomrzí. A on sám by taková rád slyšel.
Jenže teď byl na Měsíci. Za cestu sem utratil poslední halíř a na návrat už mu nezbývaly peníze. Ostatní, bůhvíproč, odlétali zpátky. Možná proto, proč chtěl pryč i on, ale – ale copak mohli všichni cítit to samé? Možná.
Matouš si lokl piva, popotáhnul z cigarety a vrhl se do víru zábavy. To podělaný country konečně vystřídala poctivá, česká dechovka.
23. ČERVNA 2034
Čekání na kometu
McKinleyho statek byl úplně prázdný. Židle, hrnky, dokonce okenní tabulky – všechno bylo pryč. Starý McKinley odletěl na Měsíc už před čtvrt rokem a za tu dobu se na jeho stavení stačili jako nevítaní parazité přiživit všichni obyvatelé nedalekého městečka, kteří den co den bojovali o ukořistění nejlepšího kusu nábytku nebo té či oné staré desky s Eltonem Johnem.
Pan McKinley, který tou dobou těžce dřel na ropných plantážích na jižním pólu Měsíce, nebyl jediný, kdo byl takto sprostě okraden; každý, kdo odlétal pryč ze Země a směl si do rakety vzít jen několik nejpotřebnějších osobních věcí, zanechával svůj příbytek tak jak byl a vydával ho napospas nenasytným ručičkám svých sousedů, kteří se nic nezdráhali vymlátit mu okna a proniknout dovnitř.
Proto za chvíli celá Země vypadala jako veliké skladiště mrtvých barabizen, kolem kterých se valily vlny majetku-chtivých mravenců. A nikoho příliš nezajímalo, že tato idylka by nemusela mít tak dlouhého trvání, jak se snad mohlo zdát.
-
Pozorovací základna vesmírných jevů v Idahu byla snad poslední institucí, která ještě fungovala a nebyla „zavřená kvůli nedostatku volného času zaměstnanců.“
Uvnitř seděli dva nervózní muži, telegrafista Kayl Livingstone a major Tim Gringlore, který to tu měl všechno na starost, a nudili se nad šálky kávy a velikou obrazovkou s problikávajícím zeleným kruhem.
„Pane,“ ozval se po hodinách úděsného čekání Livingstone, „zachytili jsem něco na radaru. Možná byste se na to měl podívat.“
„Vypněte radary, Livingstone, vypněte všechno!“ mávl major Gringlore rukou a vstal od stolu. „A pojďte do města, vzít si co potřebujete, než nám to ti darmožrouti rozkradou! No tak? Jdeme!“
Livingstone tedy pokrčil rameny, vypojil centrální oběh pozorovací základny a vydal se se svým šéfem, majorem Gringlorem, do města, aby taky něco málo ukořistil.
Večer se Livingstonova manželka radovala z nové pračky a ledničky a divila se, kde že na to ten její milovaný manžílek vzal. Livingstone mlčel, tiše se usmíval a večer zavolal majoru Gringloremu, aby mu poděkoval. Bylo to naposled, co toho bodrého chlapíka slyšel.
-
Spáče v Kimuře probudila záře. Silná, zlatá záře, která pronikala dovnitř okny. Okna zářila jako zlaté obrazy na stěně, jako zlaté tabulky vtepané do temných srdcí pozemšťanů. Lidé rozespale vstávali z postelí, otevírali dveře a vycházeli na verandy. Tam se potkávali se sousedy, tiše je zdravili a už se zase dívali dopředu, odkud že se ta strašlivá záře vzala. Vesmírem se řítilo něco… divného. Obrovská, rudá koule se zlatým ohonem trhala prostor, zastiňovala svým burácením a svitem všechny okolní hvězdy. Svištěly z ní zlaté a stříbrné jiskry a ve sloupcích dýmu a s tichým syčením se rozplývaly do prázdnoty. Kometa se řítila vesmírem, přímo na Zemi. Byla obrovská.
Lidé němě stáli na svých perfektně čistých verandách a vytřeštěně sledovali tu děsivou chvíli, která se nesmazatelně zaryla do jejich srdcí. Kometa svištěla temnotou stále rychleji a rychleji a přibližovala se k Zemi. Byla už docela blizoučko, skoro se jí dotýkala, když se to stalo.
Ten strašlivý, skličující třesk k nim dolehl až o pár vteřin později. Lidé se zarazili, ztuhli tam kde byli a nečinně sledovali, co se bude dít dál. Vesmírem letěla tlaková vlna.
Zablesklo se. Do pozemšťanů udeřil nelidsky silný vařící vítr, bušil do jejich příbytků i do Měsíce samotného, sežehával jim kůži na tvářích a měnil všechno ve žhnoucí poušť.
Potom záře zmizela, stejně rychle jako se objevila, zaševelila na rozloučenou a vystřelila dál, ničit další a další světy.
A vesmír zůstává tichý. Lidé se rozkoukávají, hledí vpřed. Znovu a znovu si mnou oči, znovu třesou hlavami. Protože před nimi není nic, jen prázdný vesmír a v něm myriády zlatých střípků, poslední památka na matičku Zemi, na tu modrou krásku, která vetkla lidstvu život.
Už nemají kam utéct. Nemají se kam vrátit. Země je mrtvá.
„Musíme začít znovu,“ řekne někdo. „Musíme obnovit náš druh, přetavit Měsíc v Zemi!“
A najednou se v temném, prázdném vesmíru zatřepetají modré postavy jakoby zrozené z ranní mlhy. Skleněná očka bez panenek slepě mrkají a mžourají na poslední lidi, na jedinou výspu civilizace člověka, která ve vesmíru zůstala. Potom se jejich němými těly prodere prokřehlý patriarcha, jehož měsíční tvář, až do té chvíle zkroušená, je nyní plná síly a odhodlání.
„Odejděte, lidé!“ volá a vzpíná ruce k nekonečnému vesmíru. „Odejděte, pryč z naší planety! Pryč!“
V rukou mlžných postav se blýskají dlouhé břitvy. Už to nejsou Munmani. Nejsou to Izákové, Eustachové ani Izajášové, Tripitaci ani Albrechtové a Ruppertové, nejsou to Jonášové, Paulusové, Ježíšové, Johnové ani Dylanové, i Teddyové, Césarové, Benediktové a Malcolmové – ti všichni jsou dávno pryč. Odešli Vanhuové, Pašeni, Kveteleti a Fenylové. Nejsou už Abulváfové, Sazi ani Delarijové.
Jsou to Měsíčňané, Lúnen, protože oni jsou Měsícem a Měsíc je jimi. Lúnen. První a samojediní, osamělí na stříbrné planetě uprostřed vesmíru, v zajetí hvězd a mrtvých planet.
Byli to lidé a jejich němé hroby, jimž na úsvitu nového věku zpívali poslední píseň rozloučení:
Až přestane tráva růst
a řeky téct
a vítr vát
a uvadne kraj daleký,
potom bude konec všemu.
Konec Lúnen.
Navěky.
Navěky.
ČERVEN – LISTOPAD 2031
Konec
Wyatt Schieffelin sundal boty a ovinul bolavé nohy blankytnou modří teplého pramene vyvěrajícího z pukliny ve skále.
„Je tady někdo?“ zavolal, ale nikdo neodpovídal. Jen ozvěna vlastního hlasu, tříštící se mezi rozšklebenými stěnami průsmyku.
Je tady někdo?
Tady někdo?
Někdo?
Nikdo…
Nikdo.
Jen další prázdné město, ve kterém ho nikdo nevítá. Už dvanácté v tomhle týdnu… A on pomalu přestával věřit, že na Měsíci ještě zůstali nějací lidé.
Půl druhé hodiny jen tak ležel ve vařící vodě a nechával si ztuhlé svaly masírovat deseti tisíci bublinek, které se každou vteřinu řinuly ze dna jezírka. Potom se osušil listem skořicovníku, obul slaměné sandály a nahý, s košilí a kalhotami přehozenými přes rameno, vykročil prázdnou ulicí.
Zpod nohou se mu zvedala mračna stříbřitého prachu a dveře a okna se začaly otevírat. Na verandy vstupovali muži a ženy, všichni s prázdnýma očima a rty, pohybujícími se pod tíhou šeptaných slov, které nikdy nemohl slyšet.
Zahodil svršky a rozběhl se na konec města, aby jim unikl, ale němé přízraky ho pronásledovaly. Jenže on věděl, jak se jich zbavit, jak jim jednou provždy uniknout; vytrhl z pouzdra u pasu revolver a roztřesenými prsty do něj vložil poslední náboj. S prstem na spoušti se chvíli zarazil a pohlédl na svět kolem sebe.
Svoboda! bylo slyšet mezi skalami. Svoboda! šeptal vodopád. Svoboda! huhlaly přízraky a v kruhu ho obstoupily.
Wyatt Schieffelin se usmál, zavřel oči a začal tichounce zpívat:
„Míle a míle jsou cest, které znám, jdou trávou i úbočím skal. Jsou cesty zpátky a jsou cesty tam a já na všech…“
Třesk výstřelu vyplašil skupinku vrabců, popíjejících z polorozpadlé kašny na náměstí. Vznesli se vzhůru, zaskřehotali na rozloučenou, a pak už jen letěli, daleko a daleko, tam, kde je svět lepší.
-
Ráno se staříček se stařenkou probudili. Nejdřív si popřáli dobrého jitra, a když se oba vydrbali hvězdným prachem, usedli čisťouncí a voňaví ke stolu a z hliněných misek posnídali pohankovou kaši. Potom se šli trochu projít stříbrnou krajinou, vířili třpytící se prach, který se pomalu vznášel k bezmračnému nebi, a prosívali mezi prsty měsíční písek, teplý a zářivý jako roztavené zlato. Zastavili se ještě v mrtvém městě plném ohořelých kráterů po hvězdných kamenech, a když se pomodlili u hrobu svého syna, zase se obrátili k domovu. Na cestě zpět je zastihla písečná bouře, silná jako už mnoho týdnů ne, a tak museli běžet a skrývat se za pokřivenými listy velikých stříbrných palem.
„Konečně doma!“ vydechl staříček, když se přiřítili dovnitř, zabouchli za sebou dveře a přehradili je petlicí.
„Konečně doma.“
Když se naobědvali, navzájem si učesali stříbřité vlasy, a potom vyrazili tam, kam se už dlouho chystali. Za zlaté hory a křišťálová jezera, za mramorová města obrostlá břečťanem, tam, kam odlétají vrabci.
-
Dva staříčci, ruku v ruce, stoupali po rozpraskaných schodech. Stařenka měla své nejlepší šaty a taktéž staříček oblékl si pro tu slavnostní chvíli krásný oblek, který mu ve skříni moly užírali posledních třicet let.
Na vrásčitých tvářích měly smutné úsměvy, ale jejich oči byly prázdné. Čistá bělma sebou točila ve snaze usadit tu blankytnou krásu zpátky na svá místa, ale nedařilo se.
Dva staříčci, ruku v ruce, stoupali po rozpraskaných schodech.
Nahoře je čekal Osud. Staříček se tam na chvíli zastavil, objal svou stařenku a něco jí tichounce pošeptal do ouška. Stařenka se znovu smutně usmála a kdyby jí samým žalem dočista nevyschly slzné kanálky, jistě by se rozplakala dojetím.
„Vždyť já tebe taky,“ špitla.
Staříček nahmatal kliku, stiskl ji a otevřel dveře Osudu. A tohle je konec.
Vrhli se do temnoty, která pro ně nebyla o nic temnější než celý jejich život, a pak už jenom padali. Dlouho, předlouho se vznášeli vzduchoprázdnem a lapali po dechu jako ryby na suchu, dusili se a zvraceli krev, jak je vesmír tiskl na svá bedra. A na pokraji smrti, uvědomil si staříček, že je v tom cosi romantického, že celý ten smutný život přeci jen stál za tuhle dojemnou chvilku. Přitiskl k sobě svou stařenku a usmál se.
Padali…
-
Zrodil se člověk. Povstal z hrobů vlastních mrtvých přátel, z jejich kostí ohlodaných červem času, nasytil se jejich hnijícího morku a dodal si jím jsoucnosti, aby mohl v křehké, lidské kostře vyplynout napovrch, obrodit se, povstat z popela svých bratří, spasit se. A potom… potom člověk zemřel. Padl tam, kde vstal, zmizel ze světa stejně rychle jako se na něm objevil. A nikdo ho nelitoval, nikdo na něj nevzpomínal. Nikomu nechyběl.
To, co z Měsíce zbylo, je svět bez lidí, svět myšlenky. Svět, který nepotřebuje znát odpovědi, protože je sám představuje. A tak je to správné, protože Měsíc nejsou lidé. Měsíc jsou Lúnen.
DNEŠEK
31. ČERVNA 2008
Ozvěny budoucnosti
„Tak co myslíš?“
„Hele, abych pravdu řek…“
„Jo, pravdu. Tu chci slyšet.“
„No… Špatný to nebylo, o tom žádná. Ale musíš pochopit, že něco zase tak světobornýho taky ne.“
„Takže líbilo?“
„Líbilo. To každopádně.“
„O to mi přesně šlo. Díky.“
„Nemáš vůbec zač, kamaráde.“
Dva přátelé – bláznivý pisálek a jeho dobrosrdečný přítel George – seděli v začouzeném salónku někde na okraji Paříže. Debatovali nad obsahem a vyzněním čerstvé novely jednoho z nich a náramně si užívali, že při čtení knih mohou ještě kouřit a popíjet vybrané šampaňské, jakoby snad byli na nějaké oslavě!
„Nu a co myslíš, měl bych to vydat?“ ptal se bláznivý pisálek.
„Vydat… to bys rozhodně měl!“ odpovídal naoko zamyšleně dobrosrdečný přítel George. „Nechci ti do toho mluvit, ale měl bys do toho praštit rychle – máme zrovna… jednatřicátého června a pokud si dobře pamatuju, ty rakety v tvojí knize odlétaly právě dneska!“
Ještě než se však stačili rozesmát, přehlušilo všechen lomoz v kavárně rádio, které kdosi zesílil.
„Pozor, pozor, dámy a pánové,“ ozýval se těžký kovový hlas, „dnes, jedenatřicátého června přesně v osmnáct nula nula newyorského času, odstartovala z raketového centra na Floridě padesátka prvních raket mířících na Měsíc! Přímý přenos průletu atmosférou můžete právě nyní sledovat na všech francouzských televizních stanicích! O dalších událostech vás budeme podrobně informovat…“
Dva přátelé se na sebe podívali a dali se do smíchu.
„Tak myslím,“ řekl George a cípem rukávu si otřel slzy, „že tu svojí knihu nevydáš.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
