|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (27-30) ::
Minule jsme se podívali na trénink elementalistů ke Kamilovi - jak dopadli ostatní členové Společenstva se dozvíte právě teď.
Všechno se Společenstvu zatím daří podle plánu, ale klid nemá trvat dlouho...
Dnes tu je na obrázku samotný pan vedoucí...
http://fc04.deviantart.com/fs25/f/2008/174/0/d/Kamil_by_who_stole_MY_name.jpg |
| |
|
|
XXVII
Když se moji studenti rozešli na krátkou přestávku, vydal jsem se podívat za ostatními členy Společenstva, jak se jim daří. Otevřel jsem těžká vrata do průchozí tělocvičny a dostal možnost sledovat Jakuba při akci.
Bleskový elementalista stál uprostřed místnosti a kontroloval svou padesátku studentů, jak do stropu vypalují v žlutých proudech díru.
„Kubo, dej jim na čtvrt hodiny padla,“ zvolal jsem na svého parťáka.
Jakub si mého příchodu do místnosti všiml teprve teď. „Jej, nazdar, ty neučíš?“
Pohledy studentů se upřely na mne. “Ale jo, jenom jsem jim dal krátkou přestávku, aby mě nezačali bombardovat dotazama, jestli můžou jít na záchod,“ zažertoval jsem.
Kuba přikývl a vykřikl: “Tak to stačí, dáme si do jedenácti přestávku!“ Trénující žáci spustili ruce a odebrali se ven z místnosti; někteří mi svým pohledem doslova děkovali.
„A co, jak to jde?“ zeptal se Jakub.
„Jo, na pohodu, jde jim to. Nejspíš jsem dostal samý schopný studenty, no a co ty?“
„Dá se to, když to srovnám s tim, jak se chovám ve třídě já, je tahle třída nehorázně slušná,“ zasmál se.
„No tak to rád slyšim, ale dej bacha, aby ti nezdemolovali střechu,“ ukázal jsem nahoru na doutnající strop.
„No, uvidim, přece nevyrazim okna.“
„Zkus to nějak udělat, pojď, kouknem, jak to jde bratrům. Nevíš náhodou, jestli všichni dostali vysílačku? Řekl bych Alešovi s Terezou, ať si dají taky přestávku.“
„No, to nevím, jestli jí dostali všichni,“ podrbal se Jakub, „ale Aleš jí, myslím, má. Teda, viděl jsem ho s ní, snad si jednu vzala i Tereza.“
Sedl jsem si na lavičku u tělocvičny, kde trénovali bratři. „Hele, tak moment,“ řekl jsem.
Zapnul jsem vysílačku; doufám, že se všichni nacházíme na stejné frekvenci. „Aleši, Terezo, slyšíte mě?“
Z přistroje se ozvalo chrčení. „Opakuju, Aleši, Terezo, slyšíte mě?“
Chrčení se po chvíli změnilo na slabší šum, ve kterém se ozval známý hlas. „Tady Tereza.. kdo to je?“
„Kamil a Jakub. Hele, dejte svým studentům do jedenácti pauzu na záchod, jo?“
„Hej, Aleši, to je Kamil s Jakubem!“
„... No jo, to slyšim od sebe.“
„Říkaj, ať jim dáme přestávku.“
„... Jo, můžem.“
„Dobrý, dáme jim ji. Jde vám to všem?“ smutně se zeptala Tereza.
„Jo, ujde to, teď jdeme za Jirkou a Pepou,“ řekl Jakub do své vysílačky. Jak jsem předpokládal, zaslechl jsem jeho hlas i ze svého přístroje.
„... Dělá zvláštní věci, řeknu vám o tom na obědě,“ zaslechl jsem Terezu. Říkala to nevykle tiše, jako by šlo o něco víc.
„Cože co? Kdo?“ ptal jsem se.
„Aleš!“ špitla. „Řeknu vám to pak.“
„Tak dobře. Zatím se mějte, potom dáme sraz v jídelně. Končím,“ rozloučil jsem se.
Jakub zastínil mluvítko a řekl: „Hele, neměl bys zkontrolovat Tomáše? Zatím řeknu bratrům, ať si dají pauzu.“
„Jo, to bych mohl,“ přikývl jsem, „jdu za ním.“
Do vysílačky se náhle zapojil další hlas. „Tady Jirka, kde vězíte?“
„Jsme za vašima dveřma,“ zasmál se Jakub.
Dřevěná vrata se otevřela a vyšel z nich Jirka. „Hej, no nazdar, jak jde trénink?“
Oba jsme odpověděli jednohlasně. „V pohodě. No a vám?“ S Kubou jsme se na sebe zvláštně podívali a čekali na to, co řekne Jirka.
„Bratr to tam má pošéfený,“ mávnul rukou. „Můžete mu dát svoje lidi a zvládne je taky.“
„Tak to je dobře,“ kývl jsem.
„Vy máte asi nejvíc lidí, co?“ zeptal se Jakub.
„No, prej okolo stodvacíti,“ vzdychl Jirka. „Tak Šedesát jich mám já a skoro stejně bratr... To se pak trénuje líp, když to co střílíte, má akorát jinou barvu.“
„A dali jste jim už taky přestávku?“
„Jó, to jo, už před dvaceti minutama. Přemejšlím, že bysme jim dali zbraně,“ usmál se Jirka.
„Zbraně... Ježiš, já měl jít za tím Tomášem!“ praštil jsem se do čela. „Hele, tak zatím! Jo a zkuste kontaktovat Michala, aby svejm lidem taky dal pauzu!“
Vystřelil jsem ze křesla a otevřel prosklené dveře, vedoucí do spodního patra. Ještě jsem zahlédl Jirku, jak mi s legračním výrazem mává.
Před vraty do zbrojnice stál o kopí opřený ospalý Tomáš. Když uslyšel moje kroky, okamžitě se vzpamatoval a nastavil mým směrem kopí.
Zvolna jsem vyšel zpod rohu. „Baf.“
„Tu máš!“ Tomáš po mě vymrštil lavici, ležící na hromadě smetí. Reflexivně jsem uskočil zpátky na schody.
„To jsem já, ty debile!“ vyjekl jsem. Kus nábytku za mohutného úderu narazil do zdi.
„Sakra! Kamile, jseš v pořádku?!“ zaslechl jsem Tomáše.
Z horního patra okamžitě přiběhli Jirka s Jakubem. Když mě viděli ležícího na schodech, okamžitě vytasili zbraně a běželi ke mně.
„Je to dobrý, Tomáš má jenom bordel v přátelích a nepřátelích,“ zasmál jsem se.
Za chvíli přišel na místo i onen větrný nezbeda. „Hej, vážně promiň, já myslel, že je to Sharg-“
„S přehazovačkou přes voko,“ dodal Jirka.
„Nejvyšší čas si to vyměnit,“ řekl Jakub.
Tomáš byl dočista zmatený. „Jo, eh, hele, kdy mám přijít nahoru?“
„Za hodinu,“ řekl jsem. „Hele, nic se nestalo, ale propříště se aspoň koukej, kdo ‘de.“
„Jo, jasně, sorry! Tak já přijdu... A jde vám to?“ položil Tomáš oblíbený dotaz.
„Pohoda, poslouchaj,“ mávl jsem rukou.
„... Bordel nedělaj...“ pokračoval Jirka a Jakub za tím udělal tečku „... Fakt, je to v klidu.“
Lepší souhru jsem mezi námi už dlouho neviděl. Těžko říct, zda to byl úmysl, nebo náhoda.
„Ale ty bys měl už brzo střídat,“ plácl jsem Tomáše po zádech. „Kuba to tu potom za tebe vezme, žejo?“ Jakub na můj dotaz přikývl.
„A hele... Nic ti není?“ zeptal jsem se.
„Ne, to ne... Dobře, že jste se přišli podívat, 'eště bych tu usnul,“ zažertoval Tomáš. Nebyl jsem si ale jistý tím, jestli to byl skutečně vtip.
„Hele, je padesát osm. Neměli bysme už jít?“ navrhl Jakub.
„Jo, valíme, jsem tam bratra nechal sám,“ zašklebil se Jirka. „Tak se měj!“
XXVIII
„Konec přestávky,“ křikl jsem. Na konci chodby ještě přibíhalo pár studentů do svých tříd, tak jsem jim přidržel dveře. „Opozdilce neučíme,“ zasmál jsem se.
Když už byli všichni na svých místech, rozhodl jsem si vyzkoušet jejich připravenost. „Takže jo, postupně si vás všechny otestuju, jak dokážete vykouzlit jednoduchý projektil,“ řekl jsem.
Vzal jsem si zápisky z Pepova notebooku a prohlédl si seznam studentů. „Začneme od konce, tak třeba pan Weether?“
Petr se zaujatým výrazem vykročil z přední řady a připochodoval ke mně. Schválně jsem si jako prvního vybral jeho - měl jsem tu pro něj už předem vymyšlený plán.
„Hej, tak teda můžu?“ ujištoval se Petr. „Tady?“
„Jasně, zůstaň tu.“ Odešel jsem na druhou stranu od Petra. „Tak jo, připrav se, a vystřel po mě,“ zvolal jsem.
V tu ránu jsme na sebe obrátili pozornost většiny studentů, zcela vyvedených z míry tím, co jsem řekl.
„Cože?!“ podivil se Petr.
„No jasně, do toho,“ usmál jsem se.
Petr zdvihl obočí. „Kámo, jseš si jistej?“
Přísně jsem si Petra změřil. „Kdo tu učí?“ Ten pouze pokrčil rameny a vzpažil pravou ruku, kde se zakrátko zformovala modrá sféra. Zůžil pohled a hodil jí po mně.
Chystal jsem se vytasit meč, že ji rozseknu, ale já hlupák zapomněl, že jsem dal svoji zbraň kolovat. Na poslední chvíli jsem tedy kouli alespoň odrazil ledovou bariérou; odražený projektil se rozprskl nad našimi hlavami.
Po chvíli všeříkajícího ticha se ozval Petr. „Hej tak... Dobrý, ne?“
„Skvělý,“ usmál jsem se a ukázal na Petra. „Tohle byl výborný příklad ledového projektilu – gratuluju, a propříště mi neříkej kámo,“ uchechtl jsem se.
Elementalista byl zmatený. „Eh... No tak jo,“ a vrátil se zpět do řady.
„No tak fajn, pokračujeme dál!“
Přesně na čas jsem stihl prozkoušet svých 81 studentů. I když jich bylo tolik, tak už mi nepřišlo trénovat je jako nějaký nadlidský výkon - obavy z nezřízeného nepořádku a nedisciplovanosti, jak jsem byl zvyklý v obyčejné škole, byly tytam. Třeba tomu přispívá určitý pocit poslání a armádní forma výuky, co já vím. Ať už tak nebo tak, měl jsem větší podvědomí o tom, s kým tady těch pár měsíců budu.
A jaké byly výsledky? Úspěšné. Valná většina studentů si na první pokus s elementem poradila, bylo jich jen pár, kterým jsem ještě musel poradit, ale že by někdo vytvořit projektil nezvládl, s tím jsem se nesetkal. Ze své části elementální armády jsem měl docela radost.
„Tak pro teď by to stačilo, díky! Teď máte pauzu na oběd, jídelny jsou v druhém patře pavilonu u vchodu,“ zvolal jsem. „Rozchod!“
Spolu se svými studenty jsem se vydal ven ze třídy; zprava se vyhrnula parta žluťásků a spolčila se s davem.
Přistoupil ke mně Petr. „Hej, Kamile, proč jsi nechtěl, abych ti říkal kámo?“ zasmál se.
„To bylo jen takový opatření, učiteli taky neříkáš vole,“ zažertoval jsem. „A jo, tím, že mi tady budeš říkat civilním jménem to dovedeš do úplný dokonalosti.“
„Aha, no tak sorry, ale Freeze je takový divný.“
„Je to blbost, ale nechci, aby všichni věděli, kdo jsem.“
„Proč?“
„Nevím, prostě proto.“
„Tak fajn. Proč jsi mě vyvolal jako prvního?“
„Hehe,“ usmál jsem se nad Petrovou otázkou, „protože pro tebe mám plán, kterej ti časem prozradím.“
„Jakej plán?“
„To se brzo dozvíš, nejdřív se o tom musíme dohodnout se Společenstvem.“
„Hele, Společenstvem... Že vy jste tady zasahovali v září? Jak potom byla ta časová mezera, nebo jak tomu lidi říkaj'.“
Tak a prasklo to.
Otočil jsem se na Petra. „Jo, byli jsme to my.“
„Kámo, fakt?!“ řekl překvapeně.
„No to si piš,“ usmál jsem se.
„Já 'sem si to hned myslel. Hele a – neznal jsi náhodou nějakýho Honzu Mazdu?“
Jak bych ho neznal, nikdo ho neměl rád široko daleko. „Jo, chodil jsem s ním do třídy.“
„Prej tam umřel.“
„Další oběť,“ zašklebil jsem se. „Byl to tvůj kamarád, nebo něco?“
„Ani ne, jenom známej z nohejbalu.“
„Aha...“
Když jsem minul Jakubovu tělocvičnu, někdo do mě vrazil. Rychle jsme od sebe uskočili, já proto, že jsme si pamatoval, jak mě Kuba ochromil, a on... Protože to mohl udělat znova.
„Ježiš, ještě, že jsem uskočil,“ řekl Jakub.
„Ještě že, no.“
„A hele, Petr,“ kývl na mého společníka. „Jak ti to jde?“
„Jo, normálka, naučil jsem se nový kouzlo. Ty seš... Eh... Michal?“ zamračil se a kroužil přitom prstem.
Jakuba to evidentně rozesmálo. „Heh, ne, já jsem Kuba.“
„'Jo!“ Petr luskl prsty. „Kuba, jasný. Hele, vy teď jdete do jídelny?“
Přikývl jsem. „Tak jo, já se připojím, je to tady na mě moc spletitý.“
„Můžeš. Hele, Kubo, ozval se ti Michal?“
„Vůbec, ani Jirkovi, když jsme to zkoušeli.“
„No, snad ho nepřepadli,“ zdvihl jsem obočí.
„Snad ne, ale to už by byl nějakej jeho elementalista tady,“ dodal Kuba.
„To je fakt. A co zbytek hodiny, cos' je učil?“
„Základní věci s bleskama, jak pořádně vyvolat kouzlo a tak. Hele, Michal!“
Otočil jsem se za Jakubovým ukazovákem; na konci béžové haly si to Michal vykračoval do schodů. „Jakej Michal, to je ten, Darud. Druid, nebo jak to řek',“ řekl Petr a zasmál se.
XXIX
Když jsme přišli k jídelně v druhém patře, první věc, co nás upoutala, byla nesmírně dlouhá fronta, táhnoucí se až do podlaží pod námi.
„Ježiš, to snad ne,“ bědoval Jakub, „taková fronta!“
„Fronta neplatí, jsme učitelé, vzpomeň si na základku,“ ubezpečil jsem ho.
Prodrali jsme se skrz frontu až do kantýny, ale našeho společníka jsme nenápadně nechali za sebou. „Nezlob se, nebylo by to fér,“ řekl jsem. Petr obrátil oči v sloup a zařadil se na konec.
U stolu v rohu místnosti už seděli Aleš s Terezou, Tomáš, a Michal, který tam právě dosedl. „Tomáš, no to snad ne, já ho zabiju!“ řekl jsem Kubovi. „Co tu dělá?“ a vztekle jsem se vydal ke stolu.
Jakub mě zastavil rukou. „Vždyť je to v pohodě, mám tam jít já.“
„Ale taky se třeba musíš najíst!“
„Kašli na to, fakt.“
Byl jsem v rozpacích. „Před zbrojnicí teď nikdo nestráží a dostat se tam může kdokoli.“
„Hlavně klid,“ zamračil se Jakub.
Pokrčil jsem rameny a vydal se ke stolu. „Nazdar... Tomáši, zdalipak jsi někoho nechal u zbrojnice?“
„Co?“ Elementalista se přiblble usmál. „Hehe, jo... To je fakt.“
To snad není možný. Sedl jsem si a povzdechl: „Takže kdyby nějakej Hyperionovec chtěl, může nám to tam vykrást.“
Přišel Jakub. „Hele, Tomáši, tak já si to s tebou vyměním, jo?“ nabídl se.
„Jo, no tak jo,“ usmál se elementalista, který se spíš nechal unášet událostmi
„Tak to teda ne,“ zamračil jsem se na Tomáše. „I Kuba má právo na oběd. Jakube – vrať se!“
Jakub ukázal na výdej jídla a šel k němu; Michal dělal, že se ho konflikt netýká, Aleš tam seděl a přemýšlel, jako vždy.
Tereza se zvedla od talíře. „No tak já tam půjdu!“ řekla naštvaně.
„Ne, VŠICHNI se tady najíme-“
„Ahoj, copak se to tu děje?“ řekl přicházejivší Pepa.
„No tak jsem to zatáh' u zbrojnice, ale chtěl jsem se najíst,“ zašklebil se Tomáš.
„Aha... Vidím...“
„Kde máš Jirku?“ zeptal se Michal.
„Šel nám pro oběd,“ ukázal Pepa na frontu. „Co bude asi dneska dobrého?“
Jeho poznámku jsem ignoroval. „No takže... Jakub to sní a půjde to tam střežit.“
„No, nic proti tomu, ale myslím, že mám lepší nápad,“ vložil se do hovoru Pepa. „Na každém táboře nebo u skautů jsou hlídky – co kdybychom to zavedli i zde? Nestačíme všichni učit a zároveň střežit. Co na to říkáš, Kamile?“
Byl to dobrý nápad, ale tak nějak mi vadilo, že ho vymyslel Pepa. Nevím proč. „Jasně. Jaká je šance, že nám sem neposlali Hyperionovci špeha?“
„Ti jsou posedlí našim zničením, až na pár těch lepších elementalistů,“ řekl Michal. „Takže bysme je už odhalili. Mohli bysme to zkusit.“
„Jo, to jo,“ přikývla Tereza, unešená Pepovým návrhem.
Tradičně se mě nikdo nezastal. „No tak fajn... Pak to proberem, teď si jdu si pro jídlo.“
Jakub se právě vrátil. „Dobrý, nesu ti taky,“ řekl. Položil přede mne tác s jakýmsi gulášem a příbory.
Ihned jsem měl lepší náladu. „No super, děkuju!“ zaradoval jsem se.
Za Jakubem se vynořil Jirka; zatížený elementalista nesl tácky dokonce tři. „Uhni!“ křikl. Položil tácky na stůl s takovou razancí, že se po stole rozstříkla hnědá hmota. A rovnou na Aleše u okna.
„...Ty debile-“
„Vždyť já bych to od tebe vzal,“ zachmuřil se Jakub.
Jirka přešle usedl mezi Pepu a mě a odebral si porci. Kuba si vzal svojí a posadil se naproti němu.
„No takže jo... Jak jste trénovali?“ zeptal jsem se. „Michale, hlavně ty.“
„Já? Normálně.“
Takovou odpověď nesnáším. „A to je jak?“
„Tak já nevim,“ pokrčil rameny Michal. „Naučil jsem je něco o... Ehm... Elementu..“
S Michalem zjevně nebylo všechno v pořádku. „Co je?“
„Cos tam vlastně dělal? Pokud jsi vůbec něco dělal?“ zamračil se Jirka.
Michal se tvářil jako neviňátko. „Zabijete mě hodně, když vám řeknu, že jsme probírali duchovní sílu?“
Snažil jsem se ukrýt svoje nadšení v rychlém jezení guláše; Pepa po mě ostře střelil pohledem, jeho bratr se usmál a nadšeně prohlásil: „Už jsme někdy zabili nějakého Hyperionovce duchovní silou?“ rozhlédl se. „No?“
„Michale, co to děláš. Nevíme, kdy se s Hyperionem znova setkáme,“ řekl Jakub, vehementně krájící maso.
Přírodní elementalista smutně pokrčil rameny. „Řekli jsme si, že každej budeme svoje žáky trénovat tak, jak chceme,“ dodal.
„Což je, pochopitelně, pravda,“ přikývl Pepa. „Uvidíme, co z toho bude, zatím bys je tak mohl trénovat i dál-“
Ne, Pepa za mě nebude rozhodovat.
„Ne!“ obořil jsem se na elementalistu a otočil se zpátky na Michala. „Neříkám, že to je nějaký špatný, ale měl bys je trénovat tak, aby byli co nejdřív připravení. A Pepo, myslím, že o tom rozhodnu já,“ kouknul jsem se na Pepu nenápadně.
„No tak dobře, jen jsem se snažil pomoct,“ řekl Pepa bezelstně.
„Já fakt nevim, ale myslim, že je tohle správně-“ Michal se rozhlédl po zbytku Společenstva. „Nebo ne?“
„Hele, nevím, co tam učíš, ale Reiki, Kenji, Fujitsu a podobný styly Hyperionovci budou umět taky,“ zazubil se Jirka. „Ale nic proti.“
„Každopádně hele - můžeš tomu věnovat nějakou část hodiny, to jo, ale když nás přepadne Hyperion, měli by se umět ubránit,“ pokynul jsem rukou. „Hlavně ti tvoji, jste od nás nejdál.“
„Možná byste tam měli trénovat dva,“ ukázal na Michala Tomáš. „Ale nikdo není, no...“
„Tak já bych šel ke škole, ale co mám dělat, nikde tu není tak velká místnost,“ obhajoval se elementalista.
„Jestli vás je padesát, tak byste mohli trénovat za hřištěm, je to blíž a vyhovovalo by to i tvýmu živlu,“ řekl Jakub.
Věděl jsem, co má Jakub na mysli. Za školou byl plácek s vysokou trávou, stromy, keři, dokonce i zdi tam byly obrostlé břečťanem – byl to kout civilizací téměř nedotčený.
„Myslíš u čajovny?“ zeptal se Michal.
„No, jasný, přesně tam,“ nadšeně přikývl Jakub.
„Hele ale... To není tak špatnej nápad,“ souhlasil jsem. „Co na to říkáte vy ostatní?“
Jirka ohrnul ret. „Jo, tak asi jo...“ Z jeho nepřítomného pohledu bylo vidět, že je myšlenkově úplně jinde.
„Pokud by bylo na mě, šel bych tam. V šedém, uzavřeném parkovišti se nemůže dobře trénovat,“ založil ruce Pepa.
„Zní to fér,“ Tomáš plácl Michala po zádech. “Ale jo, běž tam druidovat, budeš aspoň blízko a sem si netroufnou.“
„Asi máte pravdu. Budu tam od zítřka trénovat,“ řekl Michal
Tomáš se napřímil. „Proč až od zítřka?“
„Nevim, nechce se mi je tam odsud zase odvádět a přivádět... Máme tam sraz, tak to tam necháme.“
„Dohodnuto - od zítřka trénuješ za hřištěm,“ usmál jsem se.
„Tak jo, to by bylo.“ Jirka odložil svůj tác na hromadu na kraji stolu. „Tak a teď náš návrh: Co rozdat elementalistům zbraně? Je vidět, že to nejsou žádní dementi,“ zazubil se.
„Nejspíš by to bylo správný... Ale nejdřív bych probral klady a zápory,“ řekl jsem. „Jednoznačnej zápor je, že s tím začnou dělat kraviny a poraní se, to nemluvím o nějakých rvačkách.“
„Klad ale je, že kdyby zaútočil Hyperion, líp se ubráněj. Každej viděl nějakej film, kde se mečovalo, ne?“ zašklebil se Jirka.
„Ve filmu, to jo,“ pronesl skepticky Jakub.
„Pochybuju, že každej ví, jak se zachází třeba s těma šílenejma zbraněma, co tam taky máme, jak vykrejvat údery, a podobně,“ odporoval Tomáš.
„A my snad jo?“ zdvihl obočí Jirka.
„Já nevím, není to moc dobrej nápad... Spíš bych je dával jako u maturity, těm, co to už uměj' a víme, že by s tím nedělali blbosti,“ poradil jsem.
Jakub zakroutil hlavou. „Jenže to si ty zbraně začnou závidět a brát.“
„Netrénujeme desetiletý haranty,“ zamračil se Jirka. „Tohle jsou lidi, který se jen tak neviděj, napadlo vás třeba, proč z těch několika tisíců vybrali pět set?“
„No, to ani ne,“ řekl jsem. Nad tím jsem skutečně nepřemýšlel.
„Protože tohle je nejlepší výkvět mládeže, co se dnes podařilo sehnat,“ doplnil ho jeho bratr. Věděl jsem, že když i Pepa bude chtít distribuci zbraní, má pro to pádný důvod. „Vidíš je, Kamile?“ ukázal přes stoly. „Ještě jsem u nich nezahlédl, že by kluci bili dívky, že by kouřili, nedej bože nezřízeně pili alkohol. Tohle se jen tak někde nevidí,“ kývl na mne.
„To je pravda, stále si ale myslím, že přidělovat jim zbraně není alespoň teď moc dobrý,“ řekl jsem. „Naučil bych je aspoň ještě tak dvě použitelný kouzla... Rozumíte, aby si to zasloužili a uměli to strategicky použit.“
„Aby neházeli hokejky,“ usmál se Tomáš.
Nepochopitelnou reakci Tomáše Jirka přehlédl a argumentoval za svého bratra dál. „To jo, ale já bych jim je s bratrem fakt radši dal, i kdybyste do toho vy nešli. Naše a tvoje elementy 'sou odlišný a každej má jiný přednosti, jiný možnosti boje.“ Čímž chtěl říct, že o jejich způsobu tréninku vím prd.
„No dobře, hele... Kdo chce, ať je rozdá, podle mě je to špatný,“ přestal jsem odporovat a nechal bratry, ať udělají, jak myslí. Ale nedopadne to dobře, zbraně máme jenom jedny a když si vezmu lidský rysy, jako je přílišná soutěživost nebo závist, může distribuce zbraní rozvrátit celou akademii.
Pepa na mě kývl. „Děkujeme, snad ti budeme mít příležitost ti ukázat, že to je správné rozhodnutí.“
„No, to určitě,“ obrátil jsem oči v sloup. „Nechcete mi to ukázat tím, že pošlete svoje elementalisty, co si zasloužej zbraně, hlídat ke zbrojnici?“ zažertoval jsem.
„Jasný, to bysme mohli. Žejo?“ otočil se na svého bratra Jirka. „Myslím, že by to šlo,“ dodal Pepa. Nečekal jsem, že to vezmou vážně.
„Výborný... Kolik máme hodin?“ zeptal jsem se a chystal jsem si ověřit čas na telefonu, ale Jakub byl rychlejší. „Dvanáct, čtyřicet osum.“
Tomáš se zvedl ze židle. „To už bysme pomalu měli jít... A já budu trénovat, hehe,“ zasmál se.
„Tak hodně štěstí, a neházej po nich lavice,“ zasmál jsem se. „Michale – ty nemáš vysílačku, že ne?“
Elementalista se prošacoval a řekl: „No, to nemám, asi jsem jí zapomněl..“
„Tak si zatím vezmi mojí,“ vyndal jsem přistroj z kapsy. „Nevíš, kdy se ti bude hodit.“
XXX
Spolu s Tomášem jsme scházeli po schodech z jídelny. „Takže budeš první trénink, jak se cítíš?“ zeptal jsem se.
„No, hrozně,“ zasmál se. „Snad to zvládnu, odpozoroval jsem od Aleše nějaký fígle-“
„Fakt? A kdypak?“ řekl jsem a dal ruce v bok.
„Eh, no, když ono-“
To snad ne.“Koukám, že tobě ta změna stráží jenom prospěje,“ zakroutil jsem hlavou.
„Hej, Kamile, počkej!“ ozvalo se za mnou. V horním patře mě hledala Tereza, a jak se zdá, právě mě našla. „Tady seš!“ vyjekla.
Tomáš se zamračil. „Hleďme, Tereza. Tak co bys ráda?“
Elementalistka mého kamaráda zcela ignorovala a rovnou přiskočila ke mně. „Musím ti říct o tom Alešovi!“
„Jo tak nejdřív Jirka, Michal, a teď i Aleš!“ zasmál se Tomáš.
„Drž hubu!“ křikla po něm. Tomáš se zazubil.
„Poslouchej! Víš, jak Aleš trénoval?“ Tereza zvýšila hlas.“A víš, proč chtěl ty zbraně?“
„Kdybych to věděl, asi bys mi to nemusela říct,“ pokrčil jsem rameny.
„Aleš vzal deset lidí a řekl, ať ho zabijou!“ vyjekla.
„Taky že ho zabili, u stolu s náma sedělo jen brnění. Jo, mimochodem, to bylo to, co jsem od něj odpozoroval a chtěl to zkusit,“ řekl Tomáš a vztyčil u toho prst.
„Vážně to tak bylo, Kamile, tenhleten... To tady dosvědčuje!“
Co to slyšim, copak se chce Aleš zabít? To zní divně, musím zjistit něco víc.
„A co bylo pak?“
„Naběhli na něj a on je v naprostý pohodě odrazil, ale nechal je žít. Pak šel a řek: „Konec první lekce.“ Tomu říkám trénink,“ uznale pokýval Tomáš hlavou.
„A ty už buď ticho!“ křikla na parťáka Tereza. „Kamile, kdybych to nezachránila druhým tréninkem, tak by od nás všichni utekli!“
Hned jsem si to myslel, Aleš není tak natvrdlý. Na druhou stranu své studenty trénuje skutečně neobvykle, měl bych si o tom s ním promluvit... Pokud to Tereza skutečně zachránila, jak říká, musím dát pozor, aby se to opakovalo.
„A víte, co se dělo potom?“ zeptal jsem se, nedočkavý na odpověď.
„Aleš dal zbraně dalším deseti lidem a zopakoval to. A tak pořád dál,“ řekla Tereza.
„To je špatný... Myslíš, že na něj dáš nějak bacha?“
„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Možná bys sis o tom s ním měl promluvit sám.“
„To udělám – dobře, že to vím. Díky.“
„Jo, v pohodě... Tak zatím čau!“ Tereza se vesele ošila a odešla školním východem ven.
„Tomáši, proč jsi mi to proboha neřek' dřív?“
„Já to nechtěl vytahovat před Alešem.“
„Aha. Heleď, musím jít. Užij si trénink, není to nic těžkýho, hlavně neblbni, jsou to taky jenom lidi,“ zažertoval jsem.
„Uvidím, nějak je tam zpracuju.“
„No fajn - hodně štěstí.“
„Taky, se měj.“
Vstoupil jsem do tělocvičny, kde už postávalo několik desítek budoucích elementalistů. Pozvedl jsem ruku na pozdrav. „Třído, nástup, v dvojřad nastoupit!“
Připravení studenti nastoupili podél tělocvičny. Procházel jsem před nimi a začal proslov: „Takže, studenti! V minulé hodině jsem vás učil základní útočný projektil vašeho elementu. Většině z vás se povedl – za což vás chválím. Tuhle hodinu se budeme učit ještě jiné věci, než jak bojovat – budu očekávat vaši naprostou pozornost, když vám budu vykládat látku...“
Zastavil jsem se. „Pozor!“
Řady se napřímily a učedníci zvědavě vyčkávali, co řeknu. „Chutnal vám pohov... Tedy, oběd?“ přeřekl jsem se. Ozvalo se uznalé bručení, že prý asi ano.
„Tak pohov,“ zavelel jsem. „Tuto hodinu si odpočineme, budu vám vyprávět o osobách, se kterými se během našeho boje setkáváme... Pohodlně se usaďte, bude to nadlouho.“
Studenti se rozptýlili po třídě a beze slova čekali na moji prezentaci. Přisunul jsem si ze zákulisí pódia stoličku a začal vyprávět.
„Nejdřív vám představím členy Společenstva - svoje přátele, vaše vyučující a naše spolubojovníky. A skutečně se nejedná o čtyři osoby,“ zasmál jsem se. Podle rozpačité odezvy v místnosti jsem radši zanechal pitomých vtípků a přešel rovnou k věci. „Krátce se vám představili – všechno to jsou dobrý lidi, na který se kdykoli můžete obrátit. Znáte někoho z nich? O kom z nich byste chtěli slyšet nejdříve?“
Po krátké chvíli mlčení jsem znovu studenty vyzval: „U někoho musíme začít, no tak!“
„Tak... Tak ten v červeným brnění. Je to asi ohnivej, nevím, jak se jmenuje!“ křikl mladík v prostřední řadě.
„Alex!“ doplnila ho vedle sedící dívka.
„Ano, chceme slyšet o Alexovi!“ ozvalo se z davu.
„Tak dobře, ale je to AleŠ!“ pousmál jsem se. „Takže Aleš... Jeden z vůbec nejsilnějších elementalistů na světě ovládá element ohně – vede ty vaše spolužáky, kteří mají živel jako on. Jeho brnění je téměř nerozbitné a v boji používá kosu.
Doporučuju vám ale, abyste se s ním příliš nepouštěli do hovoru. Nemá to rád.“
Třída se na mě nervózně podívala. Proč by se s Alešem neměli pouštět do hovoru?
„Ne proto, že by to byl nějaký hlupák, je to můj dobrej kamarád už po několik let... Je to proto, že se mu v minulých bojích stalo něco velice špatného, kvůli čemu s okolím příliš nekomunikuje. Ani s námi, se Společenstvem.“
„A co se mu stalo?“ přihásil se student v obleku.
„To vám nemůžu říct. Alešovo tajemství zůstává tady, ve Společenstvu, a není vaší starostí.“
Hala utichla a překvapeně očima bloumala po okolí. „Nicméně - Aleš již přemohl bezpočet Hyperionových následovníků a stejně jako my všichni, se s ním utká znova. Tenhle ohnivej bojovník bude vždycky v první linii a já čekám, že ho podpoříte.“
Přihlásila se žačka poblíž vchodu. „Aleš prý na dnešním tréninku chtěl, aby ho jeho žáci zabili... Proč?“
„Jak už jsem řekl, Aleš využívá hodně tvrdý metody výcviku,“ pokýval jsem na studentku.
„Pokud nejsou další dotazy, můžeme probrat vaše další vyučující. Nějaké návrhy?“
Petr „nesměle“ zvedl ruku. „Co ten, jak je přes přírodu?“
„Myslíš Mi... Druida. O něm vám můžu říct spoustu věcí.“
Než jsem se ale rozhovořil, v mé nově zaopatřené vysílačce se ozval známý hlas. „Tady Druid, všem členům Společenstva, útočí na nás Hyperion! Přepínám!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
