» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2140835

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 8 ::

:: POMSTA INTELIGENCE 2.ČÁST ::

Asirix	publikováno: 20.07.2008, 6:59

Povídka o jedné události, která zapříčinila změnu vývoje a v důsledku znamenala katastrofu. Ovšem jak pro koho...


	Absolutní nenávist a touha po pomstě hnala šílenou tyranousauří samici přes pláň po stopě deinonycha, který ji zabil mládě. Za normálních okolností by tělo svého potomka chránila před mrchožrouty, dokud by se v ní znovu nenastartoval rozmnožovací pud. Ovšem tyranosauři byli na pokraji vyhynutí, a proto se jejich ztenčující populace již dávno nechovala jak by se slušelo a patřilo. Odvěký neomezený král všech dravců jeho doby, se najednou ocitl pod tlakem ze strany těch malých vlezlých vší, které se houfovaly po čím dál větších smečkách. Kdysi dávno se deinonychové pohybovali v čtyř maximálně šesti členných smečkách, které si na dravce takového formátu jako byl tyranosoaurus, v žádném případě netroufly. Ovšem postupem času jak se vyvíjeli se měnilo jejich chování, a přestože ostatní druhy s nimi žijící ve vývoji stagnovaly, musely být zákonitě ovlivněny změnami, které s sebou přinášela postupná proměna deinonychů. Proto tyranosaurus po jednodenním bědování zanechal zdechlinu mláděte tam, kde byla jal se realizovat nově objevený pocit, který by jinak nikdy nepoznal. Chování obrovitého zabijáka bylo důkazem toho, že i tento zdánlivě tupý dravec, prošel posledními několika miliony let menším vývojovým pokrokem a jeho inteligence se zvětšila. Samice se blížila k malému údolí, do kterého ji vedla pachová stopa uprchlého dravce. Zvolnila tempo, neboť zachytila ve větru pach, který v životě nikdy předtím nepoznala. Vyšla menší pahorek, ze kterého měla celkem dobrý výhled po okolí. Nacházela se již nedaleko malého lesíka, který se rozprostíral po údolí. Pomalu scházela s pahorku dolů. Tyranosurus neměl zrovna moc vyvinutý zrak, takže první co uviděla byl jakýsi podivný tvor zakusující se do země zvláštními čelistmi. Opakovaně se zakusoval do boku jakési malé skalky a své sousto vždy odhodil stranou. Tyranosaurus se nacházel ve vzdálenosti nějakých sto metrů od toho tvora. Samice se pomalu přibližovala a všimla si titěrných tvorečků, kteří vyvíjeli nějakou horečnatou činnost, poblíž toho většího tvora, který měl šest noh. Malí tvorové najednou ve své činnosti ustali a zastavili se na místě. Jen větší tvor pořád dokola opakoval to samé. To, že se ta malá zvířata, nebo co to bylo, přestala pohybovat, samici rozčílilo, protože je tak pořádně nebyla schopna vidět. Tyranosaurus měl potíže se zaměřit na nepohyblivý cíl zrakem. Z hrdla se jí vydral ohlušující řev a plnou rychlostí vyrazila vpřed. V tu chvíli už byla schopna rozeznat i ty malé bytosti, neboť její útok vyvolal nevýslovnou paniku v jejich řadách. Tvorečkové zmateně pobíhali sem a tam. Dokonce i větší tvor zanechal konečně své činnosti a zaregistroval útok krále všeho živého. Instinktivně se tyranosauřice nejdříve vrhla po největší kořisti. Přihnala se k tvorovi, který jí v ústrety zvedl dvě končetiny a ostatních čtyřech se zapřel. Obrovský dravec do něj narazil plnou rychlostí a povalil ho na zem. Samice dupla tvorovi na hřbet, aby si jej přidržela a zakousla se do jeho těla. Bylo však tvrdší něž cokoliv s čím se doposud setkala. V šíleném záchvatu zuřivosti však nevnímala bolest, která jí projela horním patrem jak si ho poranila a rvala a trhala vší silou tvorovy nohy, trup prostě vše co jí přišlo pod její smrtící tlamu. Kolem dokola lítaly části těla tvrdého tvora, dvě z jeho šesti noh se válely bezvládně na zemi a půda byla také zbrocená krví z tyranosaurovy tlamy a několika jeho vylomenými zuby. Přestože jí to dalo dost značnou námahu nakonec, tvora udolala. Odstoupila od něj a chvíli sledovala jak sebou škube na zemi. Tři ze zbývajících noh měl polámané a čtvrté kus chyběl. Usoudila, že divné zvíře již nepředstavuje nebezpečí ani zajímavou kořist, neboť nemělo žádné maso. Svůj vztek tedy obrátila na prchajících šest malých tvorů. Rozeběhla se za nimi. Za nedlouho již téměř dostihla nejpomalejšího z nich a už už se chystala scvaknout své obří čelisti, když v tom se jeden z prchajících, který byl kus vepředu otočil a zablesklo před ním nějaké světlo. Vzápětí samice ucítila silný náraz do své pravé nohy a hned na to ostrou bolest, která jí projela celou nohou. Klopýtla ovšem nezřítila se k zemi. Zařvala s takovou intenzitou a zuřivostí, že se tvor znovu otočil a prchal jako všichni ostatní. Samice pokračovala v pronásledování, ale byla pomalejší, jelikož na poraněnou nohu kulhala. Ovšem i přesto brzy opět dostihla nejpomalejšího z malých tvorů a tentokrát jejím smrtícím čelistem již neunikl. V rychlosti provedla útočný manévr se skloněnou hlavou skoro až k zemi a doširoka rozevřenou tlamou. Scvakla s takovou intenzitou, že tvor jenž dosud při marném úprku jaksi divně vřeštěl, se doslova rozprskl. Ucítila podivnou, ale celkem sladkou chuť masa, která jí zachutnala. Hnala se kulhavým během dál nedbaje velké spálené rány, která jí zůstala na pravém stehně. Neztrácela však krev, jelikož měla ránu spečenou. Za krátko dostihla dalšího z tvorů, kterého potkal stejný osud jako prvního. Ostatní však již zaběhli do hustého porostu lesíka, ve kterém se jí ztratili z očí. Velmi zřetelně je však cítila. Do lesa se za nimi ovšem nechtěla pouštět, aby si neporanila v hustém porostu oči, jelikož ho neznala. Volným klusem se pohybovala podél lesa, dokud porost nezřídl tak, že do něj mohla vkročit, aby pokračovala v pronásledování těch tvorů. * * * * * „Bože co se to tam děje!!“Vyhrkl velitel. „Slyšeli jste ten hrozný řev?“Vypotil jeden z vojáků. Les byl velký jen asi dva krát tři kilometry,takže ti co zůstali zde na jeho druhém konci,celou tu vřavu velice zřetelně slyšeli. „Doktore,doktore slyšíte?Tady velitel.“Snažil se s nimi spojit přes komunikátor. „Co se to tam ksakru děje?Jaká je vaše situace?HALÓ!!!!“ Z komunikátoru bylo slyšet jen panický řev grimmů a burácení nějakého tvora, který je nejspíš pronásledoval. „No tak se ksakru někdo ozvěte!!!“Zařval velitel do komunikátoru. „Haló pomozte nám...“Ozvalo se najednou. „Slyším co se děje?“Mluvil rozrušeně velitel. Ostatní se v silné nervozitě rozhlíželi po blízkém okolí. „Veliteli něco obrovského nás přepadlo...TADY TADY!!! VŠICHNI SEM. POJĎTE ZA MNOU!!!“Křičel voják na ostatní grimmy, aby se při úprku příliš nerozdělili. „No tak mluvte, co to bylo?“Naléhal velitel. „Bože já nevím, ale je to pekelné stvoření. Tohle místo je peklo veliteli, musíme ihned pryč. RYCHLE DO LESA!!! RYCHLE!!!“Křičel znovu voják na spoluprchající a vzápětí se opět ozval hrůzu nahánějící, ukrutný řev. „Měli bychom jít do lodi a okamžitě startovat.“Vyhrkl ze sebe praporčík. „Dobrá všichni k lodi, ale neodletíme dříve, než sem dorazí zbytek.“Rozkázal velitel, který se zoufale snažil situaci zvládnout tak, aby všichni totálně nepropadli panice. Grimmové se pohnuli směrem k lodi, která byla od skupinky vzdálená nějakých dvě stě metrů. Běželi podél lesa, po levé straně a jezero měli po straně pravé. Všichni při hledání a sbírání nějakých vzorků, zatoulali na dvě stě metrů od lodi, takže se nacházeli skoro v polovině půlkilometrové mýtinky. * * * * * Samice!! Problesklo hlavou Jizvy, který společně s celou hordou, již docela dlouho sledoval podivné tvory, kteří se procházeli po mýtině, na jejíž druhé straně bylo jezero s krokodýli. Deinonychové byli překvapeni, když tu narazily na tyto tvory, jak se procházejí a sbírají ze země nějaké výhonky. Přitroublí býložravci, co jiného od nich čekat než to, že se budou pást. Horda se už rozmístila tak,aby jen stačilo prvnímu vydat povel a určení rychlonožci by se vyřítili z lesa a tyto pomalé tvory okamžitě skolili. Jizva nebyl schopen nalézt nějaký efektivní způsob, jímž by se tvorové jež pozorovali, mohli případně bránit. Byli malí, pomalí a jevili se také jako slabí. Nechápal, jak vůbec mohou přežít. Museli přitáhnout odněkud z daleka. Našli zde také velkého pterosaura, nebo co to bylo,kterého viděli na obloze. Ten však dlel na jednom místě na mýtině opodál bez hnutí. Hlídali jej čtyři dospělí deinonychové. Po tom co se okolím rozlehl řev samice, se malí tvorové rozeběhli doslova slimáčím tempem k velkému tvorovi, který nehnutě stál pořád na stejném místě. Jizva měl najednou jasno. Hledali u toho létajícího obra ochranu. Horda samici tyranosaura nezachytila pachem, jelikož vítr vál na stranu, takže ji její řev překvapil stejně jako ty malé býložravce. Teď když se na scéně ohlásila a tvorové začali prchat, nebylo už nač čekat. První vydal dlouhý syčivý zvuk, na který všichni určení predátoři, připravení k lovu čekali. Jizva byl jeden z nich. Všichni vyrazili z houštin současně. Bylo jich šest, tolik jako tvorů na mýtině. Každý dostal za úkol skolit jednoho konkrétního tvora, z toho malého stádečka. * * * * * Všichni utíkali k lodi, jak nejrychleji dovedli. Vojáci třímali v rukou plasmové pistole a těkali vystrašeným pohledem všude kolem sebe. Velitel se hnal jako první a hned za ním pilot, pak praporčík, oba vojáci a nakonec inženýr. Najednou se z lesa nalevo vynořilo šest zvířat, která byla na místní poměry poměrně malá, ale mnohem větší než grimmové. „NA LEVO NA LEVO!!!“Řval pilot. Vojáci se otočili tím směrem a začali střílet po tvorech. Tři z nich padli k zemi mrtví. Ostatní se otočili a skokem byli zpět v bezpečí houštin. „Viděli jste to?!!“Řval inženýr.“Co to má ksakru znamenat? Ty zvířata se schovaly zpět!! Přece nemůžou vědět, že za smrt jejích druhů můžeme my!!“ „No tak asi můžou a držte radši hubu a zrychlete!!!“Popoháněl jej praporčík. Dál běželi k lodi, už je od ní dělilo jen něco kolem sta metrů. Vzápětí však uslyšeli třikrát za sebou pištivý zvuk a z lesa se vyřítila velká skupina těch samých tvorů. Ovšem vynořili se z houštin před i za úrovní grimmů a vytvořili půlkruh, kterým je odřízli od lodě. „Kurva co to je?!!!“Řval pro změnu praporčík.“Vždyť to je boční obkličovací formace!!! To se mi snad zdá!!“Přestože byli grimmové od lesa ve stejné vzdálenosti jako od lodě, útočící zvířata se řítila takovou rychlostí, že těch sto metrů překonala za pár vteřin. Jako první to schytal voják, který byl hned za praporčíkem. Současně tři dravci na něj skočili a v mžiku ho roztrhali snad na tisíc kusů. Grimmská krev, která byla spíše růžová než červená, stříkala všude kolem a voják ani nestihl zakřičet, když umíral. „K VODĚ!!!“Řval velitel a skupinka se stočila k vodě. Během sekundy však byl dostižen pilot, na kterého zezadu skočili dva útočníci a než stačil zareagovat, měl utrženou hlavu a druhý zabiják už rval pilotovo tělo na cáry. Praporčík oderval z opasku jeden ze tří kouřových granátů, které si jako jediný z vojáků vzal a bezmyšlenkovitě jej hodil za sebe. Predátor, který se už chystal na finální útočný skok, to schytal přímo do tlamy. Granát obsahoval i malé množství třaskaviny, která měla sloužit k rychlému vytvoření kouřové clony. Vybuchl přímo v tlamě útočníka a roztrhal mu hlavu. Ten ještě setrvačností skoku dopadl na záda praporčíka, který se pod těžkým tělem svalil na zem. Ovšem účinek, který to mělo na ostatní dravce, zbývajícím grimmům prozatím zachránil život. Tvorové se zalekli a přikrčili se k zemi, kde zůstali bez hnutí. Velitel s vojákem a inženýrem konečně doběhli na břeh jezírka. Praporčík, který byl totálně dotlučený a tři ze čtyř rukou měl zlomené, zůstal omráčený ležet na zemi. „No tak střílej!!“Zařval velitel na vojáka. Ten se konečně vzpamatoval a začal chrlit dávky plasmy z pistole po přikrčený zabijácích. Dva z nich zabil, než zaslechli dva hluboké krátké skřeky a všichni dravci se současně zvedli a obrovskou rychlostí se kličkami řítili zpět k lesu. Všichni tři přeživší byli v takovém šoku, že si ani nevšimli za nimi se čeřící vody jezera. Byli příliš blízko vodní hladině. Z vody najednou vystřelilo obrovité mohutné tělo a čelisti velikostí ještě převyšující tyranosaurovy, chňaply po inženýrovi, z jehož těla na břehu zůstala jen polovina, která se vzápětí sesula k zemi. „DO PRDELE!! MY TU CHCÍPNEME VŠICHNI ZDRHEJ!!!“Jenom vřískl velitel a oba se rozběhli od vody automaticky směřujíce k lodi, od které je dělilo už jen několik desítek metrů. Za chvilku byli u lodě, v rychlosti zadali kód na číselník a doslova vpadli do přechodové komory. Velitel ještě okamžitě zavřel a oba se vyvrátili na podlahu, kde jen těžce oddechovali neschopni dalšího slova. * * * * * Jizva nechápal, co se to z těch neškodný tvorů vyklubalo. Šlehaly z nich jakési záblesky, které zabíjeli silné samce jako nicotný hmyz. Ten hrozivý krátký zvuk, který zabil prvního a roztrhal mu hlavu, všechny doslova přikoval k zemi a pak se vytvořila na místě jeho smrti jakási mlha. Tvorové zdaleka nebyli neškodní, přestože byli slaboučcí a neuvěřitelně pomalí. Vzpamatoval se až po té, co se ti cizinci dobelhali k vodě a otočili se směrem k hordě, asi v nějakém obraném postavení a znovu z jednoho vyšly ty smrtící záblesky. Zabily další dva členy hordy, tentokráte dvě mladé samice, na které si dělal Jizva zálusk. Vydal ze svého hrdla povel k ústupu a všichni se hbitě vrátili do bezpečí lesa. Jizva se pasoval na nového prvního, ovšem nikdo neměl proti tomu námitek, protože všichni se s radostí stáhli z lovu. Zabili sice tři z těch podivný stvoření, jenže ztráty v řadách hordy byly katastrofální. Na živu zůstali ještě další dva strážci, ale ani ti neměli nic proti novému velení, jelikož tak jako ostatní byli absolutně překvapeni a také vystrašení z pohromy, ve kterou se tento lov proměnil. Prvotní překvapení a vystrašení, kterému horda podlehla, se však začalo postupně měnit na absolutní vztek a současně čím dál více sílil mezi predátory velký chtíč po tom, aby se za ztráty které utrpěli, strašlivě pomstili. Jizva ale věděl, že musí situaci zvládnout tak, aby už nezemřel žádný deinonychus. Najednou se z lesa asi padesát metrů od hordy ukryté na jeho okraji, vynořili další čtyři tvorové, kteří byli na chlup stejní jako ti, jenž se před chvilkou ukryli do nitra té velké stvůry. Než stačil nový první zareagovat, vyřítili se z lesa čtyři samice, které prahly po pomstě. V následujícím momentě se za prchajícími tvory ke svému ochránci, už hnala celá horda. Jizva běžel jako poslední, protože nechtěl zůstat v lese, aby později nebyl nařčen ze zbabělosti. Ovšem moc se mu do pronásledování nechtělo. Tušil, že by se to všem mohlo škaredě vymstít. * * * * * Byla blízko. Les začínal řídnout a cítila ty malé tvory čím dál intenzivněji. Každou chvíli je musela dostihnout. Najednou ji do nozder udeřil další pach, který byl ještě mnohem silnější, než pachová stopa těch podivných malý tvorů. Jsou tady. A jsou velice blízko. Jak to, že je necítila už dávno předtím? To je jedno. Vlastně kvůli nim absolvovala cestu sem, do této díry. Samice se vyhnala z lesa na mýtinu, ale zarazila se. Téměř zakopla o jednoho z těch malých dravců, které tak toužila zabít. Po mýtině se hnala doslova celá početná smečka a pronásledovala ty malé, marně prchající tvory. Prvotní zaváhání obra však vzápětí vystřídala nekonečná zuřivost. Takový řev, jaký se jí nyní vydral z hrdla, ještě nikdy nevyplodila. Všichni deinonychové v její bezprostřední blízkosti, se jejího překvapivého vpádu na mýtinu tak zalekli, že v počátku mezi nimi vypukla téměř panická hrůza. Chňapla po prvním, o kterého málem zakopla, a který už nestihl změnit směr. Její zuby se zaryly do rychlonožcova hřbetu, a ten jen zděšeně pištěl smrtelným skřekem. Zdvihla jej do výšky a škubala hlavou ze strany na stranu tak prudce, až malého dravce rozervala na půlky, kdy jedna jí zůstala v tlamě a zbytky druhé se rozlétly do širokého okolí. V amoku vyplivla zbytky nešťastníka a jala se vypořádat s druhým. Ovšem deinonychové, kteří byli mnohem rychlejší začali prchat směrem k jezeru a samice neměla šanci je dostihnout. Obrátila pozornost na krveprolití, odehrávající se kousek od ní, jehož se účastnilo asi pět dospělých jedinců, kteří nevěnovali jejímu příchodu pozornost, protože byli příliš horlivě zaměstnáni lovem těch malých neškodných tvorečků. * * * * * Vyběhli z lesa na mýtinu. “K lodi!!“Řval voják, který vedl čtyři přeživší. Jeden z asistentů a vojáků již padli za oběť tomu pekelnému démonovi, který rozmlátil šestinožku, jako by byla z kifolu, což byl materiál, který se pevností podobal papíru. Loď byla směrem nalevo, ovšem když se otočil, aby se rozhlédl po zbytku okolí, uviděl jak z lesa asi v sedmdesátimetrové vzdálenosti vystartovali čtyři tvorové, kteří se podél něj hnali na grimmy obrovskou rychlostí. Za okamžik začali z porostu vybíhat další a další. „Co je zas tohle?!!!“Vřískl a nedbaje ostatních utíkal k lodi. Zbylí grimmové však pelášili za ním, jelikož tvory zaregistrovali také. „Voják se asi po čtyřech sekundách otočil a zbledl hrůzou. První z tvorů, kteří byli ještě před momentem poměrně daleko, spatřil zrovna ve skoku. Ten hned na to dopadl na záda druhého asistenta, který začal hystericky řvát, ovšem jeho řev se okamžitě změnil v chrapot, jak zabiják rval grimmovo tělo na kusy. V další sekundě už byl slyšet jen praskot kostí a zvuky trhajícího se masa. Vystřelil po útočníkovi, který zapištěl a ještě s torzem asistentova těla v tlamě, se vyvrátil a padl k zemi. Vystřelil po dalším, který už se odrážel aby skočil na doktora, ale netrefil jej přímo. Nicméně náraz z výstřelu stvůru odhodil do strany a zachránil tak doktorovi život. Ten proběhl kolem a začal bušit na vrata přechodové komory, které se ihned na to otevřely a doktor doslova vpadl dovnitř bezpečí lodě. Otočil se a uviděl druhého vojáka, který se snažil asi patnáct metrů od něj bránit pistolí, ale stihl pouze jedenkrát vystřelit, protože na něj útočili tři zabijáci. Během dalších dvou sekund byl mrtev. A v tom zaregistroval, jak z lesa vyběhl obr, který je pronásledoval. Svůj příchod okázale ohlásil neuvěřitelně ohlušujícím řevem a ihned napadl posledního z trojice, kteří útočili na druhého vojáka. Menší dravec se mu nestihl vyhnout, neboť obr se doslova vynořil z porostu před ním a ihned jej chytil do svých monstrózních čelistí. V mžiku jej rozerval na dvě části a vzduchem létaly kusy z jednoho z jejich pronásledovatelů. Voják na nic už nečekal a vběhl také do bezpečí lodě a vrata se za ním neprodyšně uzavřela. Loď počala okamžitě startovat. Velitel, který už byl na můstku ve svém křesle doslova mačkal z motorů co se dalo, aby se loď urychleně odlepila od země. Když vystoupal asi do stometrové výšky, sledoval jak krvavé divadlo pod nimi graduje. Po počátečním úleku kdy obrovitý dravec již roztrhal dva z menších zabijáků a dostihl jednoho, kterého zranil voják, aby jej dorazil, se menší dravci zformovali k útoku. Nevěřil svým čtyřem očím, jelikož to co viděl na holodisplayi, by nečekal. Rychlonozí útočníci běhali v kruhu kolem velké obludy a mrskali po ní jakési primitivní zbraně, které se jí zasekávaly do těla. Ta rozzuřená k nepříčetnosti se je snažila dostihnout a usmrtit, ale byla pomalejší. Postupně měla po celém těle hluboké rány, které ji musely neuvěřitelně bolet a vyčerpávat. Obří dravec se po nějaké době přestal pokoušet chytit menší tvory, kteří však již neměli žádnou ze svých zbraní. „Vidíte to?“Hlesl doktor, který byl na můstku s velitelem.“To je známka inteligence. Ti tvorové jsou schopni používat primitivní zbraně. To je neuvěřitelné. I jejich chování. To není lov, to je koordinovaný útok.“ „Když jsme prchali k lodi a oni na nás zaútočili,“Začal velitel.“snažili se nás sevřít do jakéhosi bočního obklíčení. Praporčík tomu nemohl uvěřit. Mě to došlo až nyní. Před tím jsem neměl čas nad tím přemýšlet. Když si to teď tak vybavuji, jednali vlastně jako vojáci. Každé jejich akci předcházel nějaký zvuk, který vydával asi jejich vůdce. Ten zvuk byl pokaždé jiný, takže musel mít přesně definován význam. Jak říkám, když nám šlo o život tak jsem si toho pochopitelně nevšímal, ale teď když na tím tak přemýšlím...“ „Jsou to zrůdy doktore. Nikdy jsme na tu prokletou planetu neměli sestupovat. Ovšem nikdo to nemohl vědět.“ „Ne zrůdy to nejsou veliteli.“Odpověděl mu doktor.“ Je to společenství tvorů, které se vydalo úplně jinou cestou, než jakákoli jiná společnost. Neměli jsme šanci je prostudovat a ani po tom již netoužím. Ovšem jedno je jisté. Tady na této prokleté planetě je nejagresívnější život, jaký jsem měl tu čest poznat. A pokud ti menší zabijáci opravdu disponují určitou inteligencí, znamená to že se aktivně vyvíjejí. A pokud vím, každá civilizace začínala v podobném stylu, ale za celou historii našeho výzkumu, jsme nenarazili na něco tak zabijáckého. Celý zdejší ekosystém je založený na dravosti, krvežíznivosti a když k tomu přičtu fyziologickou dokonalost zdejších tvorů, vyjde mi z této rovnice nejdokonalejší vraždící mašinérie, jaká se kdy v kosmu vyskytovala. Veliteli tohle se nesmí nikdy dostat z planety. Ať už se zde vyvine cokoliv, bude to mít stejný nebo podobný charakter, jako tito tvorové. Vždyť zdejší fauna popírá veškeré standarty chování primitivních bytostí. Vždy když jsme někde přistáli z nás měli tamní domorodci i zvěř strach až na jednu vyjímku, která se proti místní fauně jeví jako směšný žert. Nemůžeme tuto planetu jen držet pod dozorem. Vím, že to co teď vyřknu bude možná až příliš radikální, ale s ohledem na veškerou kosmickou populaci všech druhů a civilizací, bych doporučil ukončit existenci něčeho tak ďábelského, jako je zdejší svět.“ Velitel se podíval na doktora souhlasným pohledem, načeš však dodal. „Sice v tomhle ohledu s vámi souhlasím, ale sám víte, že tohle my prostě rozhodnout nemůžeme. Každopádně po tom co informujeme vládu s vědeckou komorou, můžeme podat doporučení, ve kterém si troufám říci, se všichni shodneme.“ „Veliteli nechci vám nějak radit, ale doporučoval bych, abychom z této planety raději odletěli. Víme přeci, že minimálně jeden místní druh je schopen letu a když uvážíme s čím jsme se tu doposud setkali, nemůžeme si být jisti bezpečím ani ve vzduchu.“Podotkl ještě doktor. „Máte pravdu zmizíme odsud.“ „A co praporčík?“Ozval se najednou za nimi voják, který již byl chvilku s nimi i se svým kolegou, který se zachránil s velitelem na můstku, aniž by zaregistrovali jejich přítomnost. “Pokud vím, žádná z těch stvůr praporčíka neroztrhala, víme jen že na něj dopadlo jedno z těch zvířat mrtvé, po tom co ho zabil praporčík granátem.“ „No to je vlastně pravda.“Přiznal velitel. Zadal počítači vyhledat praporčíkovo tělo na mýtině, ovšem když jej počítač vyhledal spatřili přítomní na můstku, jak na nebohém praporčíkovi v klidu hodují hned čtyři rychlonozí dravci, protože po obru již nebylo na mýtině ani památky. Nikdo z nich nepromluvil. Velitel jen přepnul obraz na holodisplayi a ten přestal ukazovat hrůzné divadlo. Zobrazili se na něm numerické hodnoty pro výpočty trajektorie letu z planety, doplněné propočtem vstupu lodě do hyperprostoru a počal vést loď pryč z planety, do kosmických hlubin. Nikdo již nepromluvil a všichni se mlčky rozešli na svá místa na lodi. Oba zbylí vojáci šli do svých ubikací a doktor se zavřel do laborky. Velitel na můstku osaměl. Počítači pilotování nesvěřil. Ne proto že by mu snad nevěřil, ale připadal si jaksi bezpečněji, když loď směrem z tohoto pekelného ráje, vedl vlastní vůlí. Po tom co skočili pryč ze soustavy informovali i se všemi podrobnostmi vládu a vědeckou komoru, jak jim to v podobných vyjímečných situacích nařizoval protokol. Společnost grimmů byla postavena na takovém principu, že neopakovala stejnou chybu dvakrát. Nebyla vyslána žádná další výprava, na potvrzení pravdivosti zprávy z mise, kterou posádka odeslala. Nikdo neměl důvod posádce nevěřit a posádka neměla důvod si vymýšlet takovéto hrůzné scénáře. Popravdě i kdyby se sebevíce snažila, nic horšího by si stejně nevymyslela, protože grimmové nikdy nezažili nic podobného. Jejich společnost se vyvíjela od potulných tlup, přes předindustriální společnost až po technicky velice vyspělou civilizaci, ale nikdy nepoznali tak agresívní chování. Dokonce nepoznali války, dokud nenarazili na jiné civilizace, které nebyly tak mírumilovné jako ta jejich. Ovšem i ty války co zažili byly spíše sporadického formátu, neboť byly vždy ukončeny dříve než došlo vůbec k nějakým ztrátám na životech. A když o tom tak velitel přemýšlel, vlastně všechny vesmírné druhy byly spíše mírného ražení a spory se vždy řešili diplomacií, kterou každý upřednostňoval. K faktickému válečnému aktu došlo prakticky jen jednou jedinkrát. Posádka dostala odpověď od vlády do tří dnů. Bylo rozhodnuto. Do solárního systému byla vyslána automatická loď, která směřovala k pásu asteroidů, jenž odděloval vnitřní pevné planety od plynných obrů, na vnější oběžných drahách. * * * * * Uplynulo třicet nocí od doby, kdy ty zvláštní cizí tvory kteří přežili, odnesl ve svém nitru ten podivný létající obr. Jizva nebyl schopen do dnes pochopit, co to bylo za divné smrtící schopnosti, kterými disponovali. Tyranosauří samici, která se přimíchala do nepodařeného lovu a zabila několik deinonychů, z mýtiny nakonec vypudili. Po dvou nocích se ji dokonce jali pronásledovat, aby ji nakonec uštvali a nahnali do připravené pasti, kde ji nakonec udolali. Její lebku měla horda vystavenou před svou jeskyní. Ovšem kdysi početná a pyšná horda byla hodně zredukována a morálka jejích příslušníků byla na bodu mrazu. Jizva zůstal prvním, nikdo o jeho svrchovanosti nepochyboval. Nyní seděl na jednom z nejvyšších skalisek v okolí jen nějakých čtyřicet metrů pod jeho vrcholem a sledoval obzor. Jako na dlani měl stovky čtverečních kilometrů lesů z přesliček a zakrslých borovic a také plání posetých nízkými keříky. V dálce padesáti kilometrů se také vlnilo koryto gigantické řeky. První se neustále snažil pochopit události, které se staly před měsícem. Nedalo mu to spát. Nikdy podobné tvory neviděl a pokud mu bylo známo, tak ani v minulosti se žádný z deinonychů nesetkal s podobnými tvory. Ti záhadní cizinci byli tak slabí. Tak snadno se dali zabít. I roční mládě by snad bylo schopno ty slabé bytosti skolit. Ovšem navzdory jejich slabé tělesné schránce a fyzické nedokonalosti, ovládali síly, které se absolutně vymykali chápání Jizvy. A první se právem považoval za nejinteligentnějšího tvora, jaký se v širém okolí vyskytoval. Ani příslušníci jeho vlastního druhu se mu nemohli rovnat. Jizva si byl alespoň jednou věcí zcela jistý. Ti tvorové nemohli pocházet z této pánve, která se táhne stovky kilometrů do všech stran. Věděl, že deinonychové jednoho dne pánev absolutně opanují, neboť tyranosauři, kteří byli v podstatě již jediní, kdo je reálně mohl ohrozit, byli na pokraji vyhynutí. Ostatní druhy dravců nestály za řeč. Jednak jich nebylo mnoho a nedosahovali ani inteligence tyranosaurů, kteří se intelektem v žádném případě nemohli vyrovnat deinonychům. Budoucnost měla patřit jim. Rychlonohým dravcům. Bohužel pro ně, se tak stát nemělo. Z hloubání jej vyrušil nebývalý rachot, který se prohnal nad celým obzorem. Celé okolí se začalo třást a ten ohlušující zvuk neustále sílil. Deinonychus se držel na malém výběžku s nasazením všech sil, aby nepřepadl a nezřítil se do propasti, jak se celý svět otřásal. Nad hlavou mu náhle s obrovským lomozem proletěla ohnivá koule a řítila dál na jih až téměř za obzor. Jizva absolutně netušil co se děje a jediné co pociťoval, byl obrovský strach. V dáli přesně na hranici obzoru se najednou zrodilo druhé slunce, které svou intenzitou mnohonásobně předčilo to na nebi. Jizva reflektivně zavřel oči, aby neoslepl. Když opět zdvihl víčka, nové slunce již pohasínalo a rachot také utichal. Vše jakoby se zdánlivě vracelo k normálu. Ovšem Jizvu překvapilo to, že po tom co ustal ten hrozný rámus, bylo všude zlověstné ticho. I vítr dokonce přestal vát. Dravec se zahleděl do dálky obzoru a uviděl podivnou věc. Z obrovské dálky se směrem k němu přibližovala jakási stěna, která neměla obdoby. Přibližovala se absolutně neslyšně. Jizva nemohl vědět, že jej od smrti spolu se vším ostatním v téhle části světa dělí jen několik málo desítek vteřin. K prvnímu z deinonychů se hnala obrovskou rychlostí gigantická tlaková vlna, která likvidovala vše co jí stálo v cestě. Jizva nic neslyšel, protože tlaková vlna se pohybovala rychlostí několikrát převyšující rychlost zvuku. Dravec byl touto smrtící hradbou valící se přímo na něj, doslova paralyzován. Sledoval toto divadlo zkázy, neschopen pohybu nebo čehokoliv jiného. Tlaková vlna hnala s sebou tuny zeminy, stromů, porostu i kamení. Prostě všeho co jí stálo v cestě. Byla vysoká více jak dva kilometry. Už byla téměř u štíhlého dravce, když jej napadlo, že tohle znamená smrt. V několika příštích okamžicích bylo po všem. Tlaková vlna oběhla několikrát celou planetu dokola, ale neměla již takovou intenzitu jako prvních několik tisíc kilometrů. Po této události se zvedla mračna prachu, která zastínila slunce na několik dalších tisíc let. Nastala tma, která byla provázena zimou. Nastala doba temna. Téměř veškerý život na planetě zanikl. Tato událost však byla počátkem zrodu jiného světa, který měl povstat z popela toho předešlého. EPILOG Po dopadu asteroidu, který téměř zničil vše na čem tak tvrdě pracovala, ji přepadla taková zuřivost, až jí popraskala její svrchní kůra a na mnoha místech jí tryskala její žhavá krev. Přestože měla takovou moc, která jí dovolovala tvořit nebo také ničit, nebyla schopna ochránit svůj výtvor před zásahem zvenčí. Mohla jej chránit jen sama před sebou, ale její moc nesahala dále, než po okraj jejího závoje. Nyní když zjistila, že není jediná v nekonečném prostoru, kdo je schopen tvořit život, poznala nový pocit. Vlastně to byly pocity hned dva, které se přidaly k těm již existujícím. První byl strach, který jí přepadl ihned po dopadu vesmírného zabijáka. Neměla strach o sebe, ale o svůj život. O ten co jí dal tolik práce a nyní byl málem zničen. Věděla kdo za tento ohavný čin může. Byl to výtvor někoho jiného, někoho podobného jí samotné. Jí nezajímalo, že život, který jí navštívil byl slabší než ten, co si vytvořila. Neměl na ni sestupovat. Její život si vytvořila podle sebe, podle svého a nemínila jej měnit jen proto, že byl pro jiný život nebezpečný. Ten cizí život měl však již tu schopnost, se kterou ona teprve začala experimentovat. Měl svou vlastní inteligenci, a proto byl schopen zničit její vlastní život, který si tak dlouho hýčkala. Byla vlastně ještě dítě. To, že se jí pokusili tyto výtvory, tito tvorové zničit její vlastní dílo, v ní nastartovalo druhý pocit. Tento pocit také dala do vínku vrcholu, který se měl objevit na špici jejího nového díla. Poznala chuť po pomstě. Začala tvořit nový svět. Naštěstí pro ni ti, kteří byli zodpovědní za zkázu jejího předešlého díla, se zde již víckrát neukázali. Nejspíše nabyli dojmu, že pád obřího tělesa spolehlivě vyhladil vše na jejím povrchu. Když se jí znovu podařilo vytvořit po dlouhé době život, hledala tvora, který by se stal nástrojem její pomsty. Druhý svět byl světem tvorů odlišných než ten předchozí. Zredukovala tělesné rozměry tvorů, ovšem téměř každý z široké palety disponoval větší inteligencí než ti ze světa předešlého. Trvalo jí šedesát pět miliónů oběhů kolem hvězdy, než konečně vytvořila to nač čekala. Konečně se jí podařil stvořit tvor, kterému se v krutosti, chytrosti, vynalézavosti a dravosti nemohlo rovnat nic, co se v kosmu vyskytovalo. Konečně stvořila člověka. Vybavila ho všemi pocity, které sama znala. Chtěla vytvořit něco co přinese zkázu všemu, nač se podívá i za cenu toho, že by to mělo přinést zkázu i jí samotné. Člověk plnil veškerá její očekávání dokonale. Sám rozvíjel své ďábelské vlastnosti, kdy téměř několikrát zničil Gaiu dříve, než vůbec opustil její mateřské lůno. Pokaždé, když se okolnosti jeho jednáním stávaly již velice kritické, byla nucena zasáhnout v podobě epických katastrof. A to i za cenu redukce počtu celkové populace lidstva. Pokud by tak neučinila, zničil by jí i sebe dříve, než by se vůbec vydal do hlubin vesmíru. Člověk nebyl schopen snést ani sám sebe, natož aby snesl jinou formu života. Chtíč po moci, touha ovládat a ničit, ale také tvořit a poznávat a ještě mnoho jiného mu bylo dáno do jeho přirozenosti. Byl to tvor, který v konečném důsledku překonal svého stvořitele. Když zničil téměř veškerý život, co ona stvořila, vydal se do hlubin vesmíru, aby vykonal pomstu, kvůli které vznikl. Člověk nikdy nepoznal svou planetu jako inteligentní bytost, neboť nedlouho po té co pronikl do vesmíru ji z bezohlednosti úplně zničil. Gaia s tím však počítala a věděla, že dnem kdy lidstvo vykročilo do vesmíru, se začala naplňovat její pomsta, jež měla v konečném důsledku znamenat zánik veškerého ostatního života v kosmu. Vypustila do prostoru smrt, která se šířila jako vlna, která kdysi téměř zahubila její vlastní výtvor. Lidská civilizace byla natolik agresívní, že zánik ostatních vesmírných druhů byl neodvratný. A proč? Kvůli jedné z kosmického hlediska absolutně nedůležité události.


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 50		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	20.07.2008, 6:57:06

Tvůj příspěvek vyvolal formální diskuse o třech variantách a zůstal trčet nepublikován. Ujal jsem se ho, aby byl zpřístupněn milovníkům tohoto žánru. Předpokládal jsem, že text zůstal téměř stejný, jen EPILOG byl rozšířen o schopnost zdecimované planety dál se vyvíjet. Stala se však pomstychtivou, vytvořila zlého člověka- ničitele. Takže jsi vytvořil další příběh o odplatě. Aneb zdánlivá malá příčina způsobí vševesmírnou katastrofu. Epilog jako druhý příběh je trochu tezovitý a kontrastuje s plastickým dějem neepilogové části. Předchozí epilog se mi líbil a k jeho doplnění snad stačilo doplnit jen náznaky, nechat tajemství vývoje tajemstvím. A pokud téma nového epilogu považuješ za nosné, pak by snad bylo lepší rozpracovat ho do konkrétnosti, detailů, dramatu a plasticity-tedy jako suverénní druhou dlouhou povídku. Bylo by dobře, kdybys v odpověď trochu komentoval vývoj svého pojetí, proč třikrát.