|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta II-Roztržka ::
 honzoch |
publikováno: 03.07.2008, 14:42
|
| Omlouvám se své "dvorní" redaktorce i hrstce věrných čtenářů za délku, ale chtěl jsem sem před prázdninami definitivně dodat 2.díl. Pokud uveřejním nějaké pokračování, tak až v září, ale budu muset udělat nějaké změny, mám obavy obavy, abych se neopakoval nebo nenudil. Doufám, že se bude závěr druhého dílu líbit, ač se to možná nezdá, začíná v něm ústup ze slávy v podaní Cervenkovy bandy. |
| |
|
|
9) Roztržka
Staněk Cervenka, podpírán Cyrilem a Máriem Kentošem, klesl na přichystanou kožešinu. Byl zraněn a z tržné rány mu prýštila krev. Vypadal zlomeně a poraženě, ještě nikdy necítil takovou bolest a když nyní přišla, nebylo kam utéci.
V tichém zoufalství se zamyslel nad svým osudem a ptal se beránků na nebi, kudy dál povedou jeho kroky, kroky psance.
Lidka, šokovaná z otcova zajetí, tiše pofňukávala na Kristiánově hrudi, stranou od všech.
Zbojníci si lízali své rány a uvrhávali celé ležení do zdánlivého klidu. Unavené zraky se toulali po černočerných temnotách mezi stromy.
Jen jediný pohled byl jiný, to nebyl pohled člověka, ale vlka.
Jakub Pyrka soustředěně vyčkával na svojí chvíli. Vypadal, jako by byl obrácený sám do sebe. Ve skutečnosti ovšem jeho pohled občas vystřelil po mileneckém páru.
Nevěnoval pozornost čtveřici druhů, kteří odnesli tělo ryšavého Ivana. Tenhle Rusín s medvědí pěstí už neudeří, pandurská šavle se o to postarala. Pyrka ani neuronil slzu, tak mocně byl zabrán do svých intrik. V hlavě se mu vařilo jako v hrnci, přihodil špetku závisti, žárlivosti, pak i odporu, přisypal vrozenou prchlivost a mohl servírovat.
Povstal a vynutil si pozornost.
Unavený Cervenka pokrčil rameny a stejně jako všichni poslouchal plamennou řeč Pyrkovu.
„Někdo nás zradil! Někdo pověděl těm čmuchalům, kde nás najdou…“
Zbojníci se podezřívavě dívali jeden na druhého. Cervenka netrpělivě pokýval hlavou: „Máš na mysli někoho konkrétního?“
„To mám,“ prudce vyštěkl Pyrka, „je tu s námi a je to podlá krysa bez svědomí…“
Ostatní mu nedovolili doříci, dotírali na něj, aby si pospíšil a nedokázali se vyhnout vzájemnému podezřívání. Kristián s v té chvíli více věnoval Lidce a tak se náležitě vyděsil, když k němu Pyrka přiskočil: „To je ta krysa s modrou krví! Zradil nás, vloudil se sem…! Chopte se toho Jidáše! Mučte ho, stáhněte ho z kůže! Pověste ho na nejvyšší strom, ať si ho jeho kamarádíčkové z hradu všimnou!“
Zbojníci už byli na půl cesty ke Kristiánovi. Unavené hlavy, zlomené porážkou a ztrátou životně důležité kořisti, se ani nezamyslely a hnaly se na provinilce.
Pyrkův ukazováček jim naznačil, kdyby nevěděli: „Celou dobu vyzrazoval panským naše plány! Zbojnickou spravedlnost!“
„Spravedlnost!“ zahučelo to v houfu, který se stahoval kolem nešťastného páru
Cervenka němě zíral. Ale nechutné povídané nebyl zdaleka konec.
Lidka si stoupla před milého a Kristiána hájila: „Je to nesmysl! Jak by mohl něco takového provést? Chudák otec, kdyby to slyšel! Ne, nechte ho být, prosím…“
To byla voda na Pyrkův mlýn: „Tvého otce nechal odstranit on sám! Jen se na něj koukni, ty jedna hloupá! Chtěl, abys byla bez ochrany! Vydaná na milost a nemilost jeho urozeným choutkám!“
Souhlasně zamručení jen znásobilo Lidčinu paniku.
„To není pravda!“ rozkřikla se přes slzy. „To by nikdy neudělal!“
A pověsila se na milence, jako by ho chtěla krýt vlastním tělem.
„Chopte se toho gaunera a oběste ho!“ nakázal Pyrka. Ohromený Kristián konečně přispěchal se svou obhajobou: „Přísahám, že jsem vás nezradil. Já vám řekl celou pravdu! To Pyrka lže! Chtěl Lidku pro sebe a…“
Víc už nebyl slyšet, protože ho nesouhlasně volající muži přehlušili. Cervenka, přemáhaje bolest, vykřikl: „Ticho!“
Bylo to tak důrazné, že se i Jakub Pyrka i zfanatizovaní otrhanci zarazili a stočili k veliteli. „Pánové! Já to nemohu poslouchat! Tenhle mladý muž bojoval po našem boku byl proti pandurům! Je těžko pochopitelné, že by střílel na vlastní lidi!“
„I to je možné! Je to zrádce! A rafinovaný…je schopný všeho!“ znal lotr odpověď předem.
Lidka spadla na kolena. Její pisklavý hlas si jen těžko hledal cestu k zbojnickým uším. Ale když si ji zrovna našel, zapůsobil.
Cervenka byl přesvědčen o Kristiánově nevinně od první chvíle. Pokusil se to dát smířlivě najevo: „Vždyť ani neměl čas utíkat na hrad! Celou dobu byl tady s námi…“
„Další z jeho triků! Kdyby měl čas dojít na hrad, tak už se houpeme!“ cynicky odsekl Pyrka a sáhl po Lidce. Ta se ošila odporem a vzala Kristiána kolem krku.
„Je nevinný!“ zasípal Cervenka. Cítil, jak z něj spor vysává poslední energii a neměl chuť se přít dál. Naštěstí předstoupil Václav a trochu provinile přiznal: „Měl jsem za úkol tady Kristiána sledovat! Mohu zaručit, že se ničeho nedopustil!“
Kentoš se přidal a přiostřující se palba kladných argumentů připravila Pyrku o půdu pod nohama. Se vzrůstající zlostí sledoval, jak se zbojníci obracejí proti němu. Juraj, Janko, Bellák, Korčán, Luškovický i další, ti všichni volali po šlechticově nevině. A k tomu Cervenka, Cyril a Marián Kentoš! Marek ostře vystoupil vpřed, Miška se ho div nedržel za kabát: „Já Kristiánovi věřím!“
Pyrku posedl amok. Lidka mu proklouzla pod rukama, jeho lidé ztratili po boji s pandury v bandě většinu. Kristián odstrčil děvče a bojovně se vztyčil proti němu. Pyrkovy hněvivé pohledy byly jen slabým odvarem toho, co následovalo. Bez varování zaútočil valaškou a kdyby Kristián neuhnul, měl by hlavu rozlousknutou jako ořech. Pohotoví Bellák a Václav zabránili tragedii v poslední možné chvíli. Pyrka se rval jako zvíře, přišel o zub a až když na něm spočívala váha celé masy lidských těl, povolil. Alespoň tělesně, v hlavě měl jediné. Zabít ho, zapíchnout ho jako divokou svini! On je kápo, on je velitel a vezme si, co mu patří. Jen on může mít Lidku a být důležitý! A žádný ničema si na něj nebude dupat!
Situace se přesto poněkud uklidnila a Kristián s Lidkou vydechli úlevou.
Přesto se jim s vědomím, že kousek od nich spí nebezpečný šílenec, neusínalo lehce. Ostatní zbojníky Pyrkův zběsilý výpad proti Kristiánovi dost překvapil. Jakub Pyrka řádil jako vzteklý pes celkem často, ovšem tohle překonalo všem, čemu od něj přivykli.
Zda následující schladila maniakovu rozbouřenou mysl se již v ležení nedozvěděli.
Ráno zela místa Jakuba Pyrky a dalších tří zbojníků prázdnotou a spolu s nimi se ztratila i většina zásob a několik kusů zbraní.
Zarosená louka, třpytící se v ranním slunci, nebyla ještě nikdy svědkem takové podívané.
Lidské mraveniště se probralo do nového dne a mělo napilno. Na louce se tyčily k nebi nové zdi, zdi, které tu ještě nedávno nestály.
Tady zanechá baronka navěky věkův svůj podpis.
Už bude konec studenému Štivianovu, moderní kaštel dá zapomenout na hradní živoření.
Osmahlá a zpocená těla se blyštila na slunci. Hajduci svlékali své červené uniformy, ale před dotěrným vedrem nebylo úniku.
A uprostřed toho všeho se procházela baronka se Zuzanou po boku.
Zuzka se tvářila neuvěřitelně nezbedně a v nestřežené chvíli neváhala prozkoumávat obsah košíku, který nesla. Když ji pak baronka přistihla s plnou pusou, neubránila se smíchu a naznačila pohlavek.
Děvče se vůbec neleklo. Dávno pryč byl Zuzčin incident s Žofií. Po návratu zfackovala matka dceru přímo před jejíma očima. Umíte si jistě představit, jak to pro mladou baronku muselo být ponižující…
Tlustý Reichert se stal dalším objektem barončina zájmu. Když byl odchycen, zrovna si otíral čelo kapesníkem a spílal rozzářenému nebi.
„Ano, Milosti?“ povzdechl si trpitelsky.
„A už jste přivedl novou služku, jak jsem přikázala?! Po tom, co Liduna utekla, mi zbyla jenom tady Zuzanka!“
Děvče si nemohlo dovolit souhlasné přikývnutí a tak se jen připitoměle uculovalo a pohupovalo s košíkem ze strany na stranu.
Následovala Reichertova úslužná odpověď: „Na mou maličkost se můžete spolehnout vždy, Milosti! Jedno děvče z Olšice, v rodině byla chudinka do počtu…“
„Výborně, hned jak se vrátím na Štivianov, pošlete ji ke mně!“
Reichert se zdvořile uklonil a odkráčel za svou prací. Když se jako sud s nožičkami pohybovala směrem pryč, neubránila se baronka smíchu. Zuzka se téměř nakazila okamžitě. Jakmile je poťouchlá radost přešla, prohodila baronka k dívce: „Bude s tebou spát v pokoji, ta nová! Stejně myslím, že se už musíš cítit osaměle…“
Zuzka přikývla, ač v duchu žádnou další služku nechtěla. Ještě by jí mohlo nové děvče odstrčit z výsluní barončiny přízně, na kterou se tak snadno zvyká.
Barončina nedočkavost neznala mezí. Chtěla ji hned vidět a ani nevěděla, co jí to najednou popadlo, obklopovat se mládím.
Než děvče uvedli, usadila se a napřímila jako sfinga, aby budila co největší respekt. Nasadila přísnou masku a narafičila se přímo proti vchodu, aby byla první, co děvče uvidí.
Žofie a Zuzana spolu mezitím sváděly tichou válku očí. Mladé baronce bránil ve zběsilém a nepochybně nelítostném útoku na sokyni jen neviditelný řetěz společenské etiky.
Nová služka vstoupila.
Drobnější postava by napovídala bojácné póze, jen kdyby děvče nedrželo bradu nahoře. Baronka s údivem upustila psací brk a když ani pak nenašla jedinou známku bázlivosti, řádně jí to zaskočilo. Zvláště když na ni dívka upřela pohled dvou žhavých uhlíků a snědý obličej, který jako by překypoval přirozenou drzostí a smělostí deseti jiných dohromady. Véghová tomu pohledu nedovedla čelit a po chvíli bezradně uhnula zrakem k oknu.
„Jak se jmenuješ?“ optala se konečně, neustále unikajíc očima před dívčiným pohledem.
„Rosina, milostivá!“ neznejistělo děvče na jediný okamžik.
„Máš rodiče?“ vyzvídala baronka a samozřejmě jí uniknout neobvyklý tělesný půvab své nové služky. Však se také Reichert, Ondrej, Brezničan i Szendrei netěsnali u dveří pro nic za nic!
„Ano, Vaše milosti, mám rodiče. Žijí v Olšici!“ pohodila nová služka smolně černými vlasy. Baronku tím připravila o řeč. Co znamenají taková gesta?!
Aby ji nikdo nepřistihl v rozpacích v tak nevhodné chvíli, nakázala: „Zuzko, ukaž jí, kde bude bydlet!“
Rosina se Zuzanou zmizely za hlasitého hovoru v chodbě. Baronka dál žasla nad svou neschopností zjednat si respekt.
10) Zbojnická důvěra
Kristián a Lidka seděli u praskajícího ohně. Bylo sychravo a z nebe padal drobný déšť, neschopný zmáčet ale i tak neodbytný a nepříjemný.
V ležení bylo mrtvo.
Zbojníci se vydali za kořistí na sousední panství. Dva dny uplynuly od té doby, co se od bandy odtrhl Pyrka. Událost však byla stále živé paměti a na milence pohlíželi ostatní skrz prsty.
I proto je zanechali zde a nikoliv samotné. Janko se jim měl „starat o společnost“. V tuhle chvíli sice nerušeně vyspával nebo to alespoň předstíral, ale na nějaké milování mohli zapomenout.
Kristián mrkl na Lidku a pak se šeptem, ale zase tak hlasitě, aby ho zbojník slyšel, ozval: „Janko?!“
„Spí jako poleno,“ hlesla Lidka, „můžeme mluvit!“
„Pojď trochu dál, nemáme jistotu, že se hned neprobudí!“ nabádal ji Kristián k opatrnosti a už ji vlekl stranou. Zkontroloval poklimbávajícího hlídače a přitiskl ji k sobě: „Lidko, víš… těžko se mi to říká! Ale neměli bychom jít dál?! Cítím velkou nedůvěru…“
„Chceš odejít?“ vykřikla bez ohledu na spáče. Poplašeně jí přiložil prst na ústa: „Musím odejít. A je na tobě, jestli půjdeš se mnou, drahoušku! Já necítím jejich důvěru, nikdy nemůžu být zbojník!“
„Ale co tatínek? To ho necháme ve vězení?! Nikdy bych nemohla…“
„Uklidni se, Liduško! Určitě to dobře dopadne!“ honem se snažil zašít další díru ve svých plánech. Lidka ho téměř nevnímala, tak moc ji zaujala ta nová možnost. Jak hrdinsky a lákavě to zní!
„Kdyby se ti ho podařilo zachránit, jistě bys jim zavřel ústa!“ prohlásila bez rozmyslu a s třesoucí se bradou.
Kristián jí horečně oponoval: „Vždyť mě nepustí na hrad! Bojí se, že bych přeběhl zpět a zradil je!“
„Ale kdyby se ti to přece povedlo, získal by sis tolik důvěry…“
„A tebe?“
„Mě už máš!“ svůdně na něj pohlédla a pak se s neuvěřitelnou naléhavostí v očích vrátila k přemlouvání.
Prázdno, které kdosi nalil Kristiánovi do hlavy, nahradil nápor nových myšlenek.
Vykročil do lesa.
Lidka překvapeně vzhlédla: „Snad nejdeš zpět na Štivianov! Teď hned? To přeci nejde…musíš to říci ostatním!“
V očích mu zaplály zlobné plamínky, prudce se otočil: „To tak určitě! Řeknu jim to a přivážou mě ke stromu nebo rovnou oběsí!“
Role se otočily jako mávnutím kouzelného proutku, Lidku jeho odvaha vyděsila do té míry, že se rozplakala.
„Kristiáne stůj! Bude to tvůj konec! A já tě nechci ztratit. Ne, na hrad nesmíš!“
„A přesto půjdu, miláčku! Vrátím se s tvým otcem a jejich respektem…“ vmetl jí do tváře.
„Raději se vrať živý!“ vykřikla a křečovitě ho sevřela kolem krku.
Ne nepustí ho! Držela se ho jako klíště.
Polykala slzy a přesto neustávala ve svém snažení. Musel si připadat jako v sevření chobotnice. Jak z toho ven? Nechtěl jí ublížit.
„Hej, co to tam děláte, vy dva?“ nesl se lesem třetí hlas. Takové probuzení si Janko nepředstavoval.
Kristián využil Lidčina úleku a vysmýkl se ze sevření. Omluvně jí vtiskl polibek přímo na ústa a rozeběhl se do lesa.
„Stůj, ty jeden zrádče! Chceš baronce všechno vyzvonit! Stůj nebo střelím!“ zvolal hromově Janko, až mu okolní lesy odpověděly ozvěnou. Kristián se prodíral trním k cestě, jednou jedinkrát se neohlédl. Klopýtal přes kořeny a bojoval s ostružinami. Vysvětlovat Jankovi své šlechetné úmysly by nemělo valného smyslu. Akorát by ztratil náskok a stejně by zůstal nepochopen a záhy zneškodněn. Inu, není se co divit, svět zbojníka je sám o sobě rájem podezřívavosti, která ho provází na každém kroku a doslova si smlsne na tak průhledné zradě, volající po okamžitém odhalení.
Lesem třeskl výstřel z Jankovy pistole. Kristiána netrefil a další pistoli už neměl.
Zbojník uběhl tak dvě stě metrů, než se definitivně zastavil, zlomen bezradností. U stromu nad cestou ho o pár minut později zastihla Lidka. Nešťastník se tu utápěl ve výčitkách a když ho zkusila vlídně oslovit, odstrčil ji stranou.
Marně mu vzkládala: „Jano, on se vrátí! Kristián je čestný člověk! Šel vysvobodit otce!“
„Vrátí? To možná,“ zabručel Janko, „ano, samozřejmě, že se vrátí! Ale s hajduky a pandury, ty huso!“
Lidka mohla jen otevřít ústa a hned ji spláchl vodopád slov: „Ty se hned vrátíš do ležení a počkáš na ostatní! Já jdu uhasit, co ještě jde! Ty jedna naivko! Celou dobu tě ten lump zneužívá a ty mu pořád věříš!“
„Janku…“
„Já něco řekl!“ cholericky zařval a postrčil ji zpět k ležení. Sám se pustil za Kristiánem a tisíckrát si vyčítal, že usnul. Nevnímal Lidku, co se za ním rozletěla jako šílená, nedbajíce příkazů. Strach o Kristiána jí nedovolil vydechnout.
Janko zatím prožíval nejhorší chvíle svého života. Existence celé bandy závisela jen na jeho rychlosti. Zrádce musí být zneškodněn než promluví! Ale kam zmizel?
Zbojník se zastavil a hledal štvance mezi stromy. Marně, Kristián mu utekl. Houstnoucí déšť se propadal mezi stromy až k němu a zlověstně šustil v listoví. Zaťal zuby a po vcelku logické úvaze zamířil přímo ke Štivianovu.
Martin Plešek se zamyšleně procházel za mřížemi.
Tak malý je ten jeho svět. Hranice jsou zeď, mříž a zase zeď a vše ostatní je jen zbožné přání, umírající ve shnilé slámě na podlaze.
Měl o čem přemýšlet. Copak na něj opravdu všichni zapomněli? Dcery i druzi zbojníci! Alespoň Zuzka by mohla otce přijít potěšit! Ale kde té je konec, nevděčnici?!
Temné vězení přímo dohánělo k depresivním myšlenkám. Musel se opřít o zeď a bezmocně zalapal po dechu. Z černočerné tmy se k němu vloudila myšlenka. Co když už o Zuzku přišel, co když na něj to dítě zapomnělo a podlehlo baronce.
Ale může být ještě hůř, Martin Plešek si jen nerad připouštěl, že žárlí i na Kristiána a to podstatně více než na baronku. Dusila ho bezmocnost, kterou zažíval v téhle díře, odkud nebylo úniku. A ty dvě jsou bez něj tak zranitelné! Baronka a šlechtický hejsek, to jsou věru špatní opatrovníci pro křehké květy, ukradené z jeho zahrádky!
Starý otec by dal všechno, aby se mohl proměnit v ptáka a proletět mezi mřížemi.
Znovu a znovu si s rostoucí nenávistí opakoval Kristiánovo jméno. Nezabíralo uklidňování, že Lidka je přeci rozumná a nespustí se s ním, s příčinou všeho zlého.
Ve své ukřivděnosti odsuzoval Zuzku do role nevděčného dítěte, kterému nikdy nerozuměl, a vedle ní stavěl Lidku, nevinný kvítek, svedený lumpem.
Bezmocně kopl do slámy na podlaze.
Dva vojáci na schodech mu ani tentokrát nevěnovali pozornost.
Ti toho nikdy moc neřeknou.
Vlastně si jen nosí víno a sedí na schodech.
Muž odložil svůj opasek se zbraněmi a sdělil druhému: „Poslyš, Imrichu! Skočím vedle pro trochu vína.“
„Výborný nápad, Arpáde,“ radoval se první muž, „ale musíš nenápadně. Ať nikdo nepozná, že jsme je načali! Ale co? Ty dvě staré škatule to nepoznají, těm ho stejně nalévá služebnictvo! A tady přítelíček bude mlčet taky…“
Arpád se usmál směrem k Martinu Pleškovi a k Imrichovi sykl: „A s těmi škatulemi pozor! Reháková má uši všudy a sama je ušima baronce!“
Odešel vedle.
Martin se chtěl ponořit zpět do zhoubných úvah, když si uvědomil, že se z temného kouta směrem k vojákovi plíží nějaký stín. Zbystřil, ale nedával na sobě znát, že se něco děje. Kroky Arpáda už utichly, asi našel víno a začal stáčet. Imrich si nudou okusoval nehty. Najednou se, jak dlouhý, tak široký, skutálel ze schodů a bez hlesu, zato s pořádnou ranou, se rozplácl na podlaze. Temný stín povstal na místě, kde chlap seděl, jako obludný démon z pekel. Vše umocňoval jeho stín, sahající až za mříže a jako by se natahující po Pleškovi. Otec ustoupil až ke stěně a sledoval, jak si to strašidlo namířilo směrem k mřížím.
„Co tam sakra děláš?“ zazněl hajdukův znepokojený hlas z vedlejší místnosti.
Zakuklenec seběhl dolů, přeskočil ležícího Imricha, kterého dorazil kopancem, a zastavil se přímo před mřížemi. Stáhl si kápy z očí a mrkl na nebohého otce, tisknoucího se v rohu.
Martin Plešek zkoprněl.
I ta malá chvilka, ve které se ta kreatura odhalila, mu stačila, aby poznal Kristiána!
Ale to už se vracel Arpád a s ním se vrátila i kápě na mladíkovu hlavu. Překvapení ozbrojence dokonale ochromilo.
Konvice s vínem se roztříštila na tisíc kousků, Arpád se po pádné ráně poroučel k zemi jak dlouhý tak široký. Pan Kristián na něj namířil pistoli a chladně ho vyzval: „Dělej, dej sem klíče! Nemám čas!“
Voják uposlechl okamžitě a natáhl k němu paži se svazkem. Pofňukával jako malá holka a svíjel se na podlaze.
V zámku zarachotil klíč, to osvobozoval Kristián Martina Pleška. Otec pokýval hlavou na znamení díků a jen v tichém úžasu pozoroval, jak Kristián zvučným hlasem popohnal zbídačené hajduky za mříže a zamkl.
„Máte co jste chtěli, ničemové!“ ušklíbl se pod kápí. Vojáci začali kňučet jako zpráskaní psi. Arpád, který zůstal více při smyslech, poníženě škemral: „Nedělejte nám to, pane! Brezničan nás zpráská jako psy!“
„Nic jiného si nezasloužíte, ničemové,“ smála se kreatura, „a jestli se nepřestanete plazit po kolenou, ještě vás donutím, abyste napsali přiznání, kdo že pije té staré můře víno!“
Musel se hodně přemáhat, aby neshodil kápy, nevysmál se jim do očí a nevyzradil tak svou identitu. Martinu Pleškovi přišlo pokořených podzemních strážců až líto.
„Moc pěkná! Řeknu ti, dal bych si říct! Hotová cikánská královna! Ty její…“ vykládal Ján Szendrei Ondrejovi Javorovi a rukama naznačoval Rosininy plné tvary.
„A kdo by si nedal,“ ušklíbl se desátník, „ještě si ji proklepnu!“
„Brezničan ti nedá ani přičichnout, vždyť ji přivedl on!“
„Nějaký způsob si najdu, Jene!“ mávl rukou Ondrej. Ušklíbl se: „Znáš mě, ne?!“
Jejich rozhovor byl utnut ve chvíli, když přímo do nich vrazil jako dělová koule vyděšený hajduk, uhánějící od žalářů. Skutáleli se k zemi jako kuželky.
„Kam tak spěcháš? Snad nepřijeli Turci?!“ zostra na nešťastníka obořil Szendrei a dělal, že si oprašuje uniformu. „Tak co? Spolknul jsi jazyk?“
„Co by se dělo, pánové…“ proklouzlo hajdukovi přes rty.
„To se ptáme mi tebe, ty hovado,“ zlobil se Ondrej, „když už nedáváš pozor na cestu, tak bys panu kapitánovi neměl lhát!“
Chlap se všemožně vykrucoval. Že jim to nemůže říci, že to nejprve musí vědět pan Brezničan. Ondrej chytil vypaseného chlapa za límec a trkl jej čelem.
„Milost!“ zaúpěl hajduk.
Chlap jako hora před nimi klesl na kolena a třesoucím se hlasem přiznal pravdu: „Pánové, tam, v žalářích…“
Ozbrojenec se s rukama v kapsách a bezradným výrazem zastavil nad rukou kaluží ve dveřích a ukázal dovnitř. Szendrei s desátníkem vstoupili a nestačili se divit. Dva strážní z Brezničanových řad leželi odzbrojeni na slámě v zamčené cele. Szendrei podrobně prozkoumal kaluž, potměšile se zasmál: „To není krev! Pánové si chtěli trošku osladit službu!“
Pak už ostřeji osočil potlučené chlapy: „Kde je vězeň, vy šupáci?“
Hajduk ve dveřích se chystal běžet pro Brezničana, ale Ondrej mu varovně naznačil, aby zůstal, kde je.
Dostalo se jim hodně tichého a stydlivého vysvětlení, co se v podzemí odehrálo. Jakkoliv dával Ján Szendrei najevo nespokojenost a rozhořčení, šlo jen o přetvářku. Po tom, co mezi čtyřma očima zpovídal Zuzku, dobře věděl, kdo byl právě ten jediný vězeň a jak je pro ni důležitý. Zuzanka ho tehdy prosila na kolenou, aby otce vysvobodil a zachránil před oprátkou. On sám se nechtěl spálit a taktické vyčkávání neslo ovoce. Ján ztěží skrýval euforii, vlk se nažral a koza zůstala celá…
Kapitán přistoupil k mřížím a tiše se optal: „Kudy utíkali?“
Vězni na sebe pohlédli a bezradně pokrčili rameny. Smělejší Imrich kajícně zašeptal: „Pane kapitáne, donutil nás se otočit zády!“
„Jako dvě telata,“ konstatoval pandurský kapitán, „to snad ani není možné!“
Sám jen tak úkosem pohlédl na druhou stranu žalářů, ztracenou ve tmě. Přemýšlel, kdo mohl zbojníkům vyzradit tajný vchod. To nebyla složitá hádanka. Jistě Luškovický, který předtím sloužil pod jeho velením.
Zatímco hleděl zamyšleně do tmy a snažil se zjistit, zda se tam ještě někdo neskrývá, škemrání hajduků nabylo na neodbytné zoufalosti a překypovalo strachem z vlastního velitele.
„Urozený pane kapitáne, pusťte nás!“
Szendrei s předstíranou lítostí zavrtěl hlavou: „Rád bych, ubožáci, ale nemám klíče! Ten lotr si je jistě vzal sebou! Inu, pomůže vám jedině Brezničan nebo baronka!“
Místností se rozlehl vzteklý výkřik: „Co si to dovolujete, kapitáne?! Proč jste zamkl mé podřízené za ty mříže?“
„Já?“ pobaveně mu vmetl do tváře kapitán Ján Szendrei. „Snad si nemyslíte, že se bavím vězněním těch vašich vojáčků? Jen si poslechněte, jak se statečně bili proti přesile!“
Brezničan vrhl tázavý a zlostný pohled na duo hajduků v cele a nešetřil ani dalšího, který se s neuvěřitelnou bezmocností a bezradností opíral o mříže a dělal ze sebe co nejmenšího.
„Co to má znamenat, vy ničemové?
Přibližující se světlo na konci tunelu bodalo Martina Pleška do očí. Příjemnou změnou byl i čerstvý větřík, který si pohrával se starým listím, nafoukaným v ústí chodby. Přestalo pršet, jen stromy si setřásaly vodu z kabátů a občas s ní počastovali skupinku, skrývající se při ústí chodby.
Stála tam Lidka s Jankem a také čerstvě dorazivší Luškovický, Cyril a Marek. Všem se náramně ulevilo, když se z hlouby chodby vynořily známé tváře a vedle Kristiána spatřili také tu otcovu.
Martin Plešek v rozpacích nevěděl, jak má zachránci poděkovat. Považoval jej za bídáka, ale nyní dostal jasný podnět změnit svůj nesmlouvavý postoj.
Kristián poslouchal omluvy a vysvětlování Lidčina otce a jen čekal, zda se náhodou nezmíní o samotné dceři. Když se nedočkal, vzal Lidku opatrně za ruku a tázavě se po otci poohlédl. Zdálo se mu, že zahlédl nepatrné kývnutí hlavou.
V tábořišti už na ně čekali všichni ostatní. Janko běžel napřed, aby obstaral hrdinovi patřičné přivítání. Nebyla to náhoda, že to byl právě on, cítil totiž špatné svědomí a touhu se Kristiánovi nějak odvděčit. Příchod do tábořiště byl tedy odměněn bouřlivým křikem. Kristián cítil změnu, zbojníci si s ním nyní třásli rukama, plácali ho po zádech a Cervenka dokonce otevřel nový sud s vínem, který uloupili nějakému obchodníkovi z Polska.
„Tudy uprchli?“ zlobil se Brezničan, když si svítil lucernou do nevábně vypadajícího otvoru, do kterého se sotva vešel dospělý muž. Baronka, která mezitím dorazila, hleděla do temné díry s nevšedním zájmem: „Kam to vede?“
Szendrei pokrčil rameny: „Paní, ústí přímo ve svahu, není dlouhá, ale loupežníky už nedoženeme!“
„Tou chodbou se dá normálně dostat do hradu?“ s jistým údivem pohlédla na kapitána.
„Dole by měla být mříž, ale to víte, Milosti! Za tu dobu už asi zrezla!“
„To nevadí, jdeme se tam podívat! Mou samotnou to zajímá!“
„Jak si přejete, milosti!“
Kapitán se odvážně vsoukal do chodby a přijal od hajduka lucernu: „Vaše milosti, nepředpokládám, že byste mne chtěla následovat!“
„Jdeme, Jene Szendrei!“ k jeho úžasu svolila. Brezničan nechtěl zůstat po zadu a ve strachu, aby se váhy barončiny přízně nepřevážily z jeho na Szendreiovu stranu, překonal odpor a vklouzl dovnitř. Chodba se dost svažovala a mířila stále rovně, tak jako když vystřelí.
Szendreie vcelku překvapilo, že se po pár krocích nezahlédl konec.
Jeho znepokojování bylo zbytečné, stačilo ještě pár kroků a už o sobě začalo dávat vědět denní světlo.
Nakonec byli rádi, že se z chladu podzemí dostali ven, do šedi sychravého dne. Pršet sice přestalo, ale zvedl se vítr a málem je sfoukl ze srázu. Železná mříž byla otevřená a její zrezlé příčky nemohly případného vetřelce zastavit, některé dokonce už odpadly.
Baronce chvilku trvalo, než se zorientovala. Živě se zajímala: „A jsou na hradě ještě jiné chodby?“
Szendrei se podivil: „Vaše milost o nich neví?“
„Nikdy jsem je nepotřebovala, vždyť když hrad před lety obléhali, byla jsem ve Vídni!“
„Jedna chodba vede ještě do márnice dole ve vesnici, milostivá!“
„To je dobrý kilometr!“
„Přesně tak,“ vložil se do řeči Brezničan, „neměli bychom je víc hlídat?“
„Odkud z hradu vede?“
„Ze západního sklepa, paní! Ale tuhle cestu bych vám nedoporučoval.“ vrátil se ke slovu kapitán, trochu ve strachu, aby se baronka nechtěla podívat i tam a celé odpoledne se toulat nebezpečnými chodbami.
„A jak jste se o těch všech chodbách dozvěděl?“
„Od kastelána Jura Lešni, dej mu Pánbůh věčnou slávu!“
„A Juraj Lešňa je už šest let pod drnem.“ dokončil Brezničan. Baronka už myslila dále: „Vavřinče, řekněte kovářovi, ať zhotoví novou mříž! A musíte překontrolovat i tu v márniční chodbě a zabezpečit zadní branku! Už nehodlám snášet, že se tu volně promenádují zbojníci!“
„Je to nutné, milosti?“ hned jí opatrně oponoval. „Vždyť se hned stěhujete do kaštelu k Váhu!“
„Neodporujte barončině vůli!“ ozval se Szendrei až s povýšenou škodolibostí. Baronka souhlasně přikývla.
„Patolízale.“ sykl Brezničan. Baronka nejspíše přeslechla.
„Vidím, že vám Lešňa důvěřoval.“ vrátila se k odkazu mrtvého kastelána. Szendrei ochotně vykládal: „Hned mě všude provedl! Jsem sice velitel pandurů, ale moje služba je stejně spjatá s velením tady na hradě!“
„A svěřil vám ještě něco?“ neustával její zájem.
„To bylo vše, vaše milosti! Zas tak tajemný ten náš hrad není!“ usmál se.
Vyrazili podél hradby až k bráně, studenou a tmavou chodbou se nikomu zpět nechtělo.
„Ať žije Kristián! Ten nám dal, prevít jeden!“ burácel zplna hrdla Cyril a utíral si víno od vousů. Kentoš ho praštil pěstí do ramene: „Moc to nepřeháněj brachu!“
„Snad to nepije ze svého širáku?! Na to je není Cyril ještě dost otrlý!“ rozesmál se Cervenka. Zbojníky ovládala výtečná nálada, jejich hulákání se rozléhalo po lese.
Peter Bellák se zrovna vracel z vesnice od babičky s dítětem.
„Aby vás husa kopla! Takhle tu za chvilku máte bandu panské a už vám ani sedm Kristiánů nepomůže!“
Ovšem i jeho ostražitost šla časem stranou, víno mu stouplo do hlavy a ani on si v bujarém halekání nevšiml, jak k sobě Kristián přitáhl Lidku. Dokud byl zbytek bandy ještě střízlivý, drželi si jakýsi odstup, ten se ale časem rozplynul a vystřídala ho intimnější poloha, provázená tlumenými vzdechy. Když je noc přikryla černým peřinou, už dávno spali naprosto vyčerpáni a s blaženým pocitem vítězství.
Konec 2.dílu
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
