obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915287 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39387 příspěvků, 5727 autorů a 389805 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tulák ::

 autor Thaddeus Colman publikováno: 02.07.2008, 6:16  
O tulákovi, o jeho životním příběhu, o strastech.
 

Sedím na nádraží, poslední vlak odjel před malou chvílí, ještě mi zní v uších ten jeho rytmus, slunce už zapadá za hory a já musím vstát a odejít. Zanedlouho by někdo přišel, co tu pohledávám a ať se klidím – tak na to nečekám a raději jdu sám.
Lidé se mě straní. Nevím co začalo dříve, jestli já jsem se začal stranit lidí, nebo jestli lidé mne, ale myslím, že jsem byl samotář od narození a je to jen důsledek postupného vývoje. I dnes na tom maloměstském nádraží jsem byl sám. Jen se svým batohem a harmonikou, a také botami, prošoupanými a tisíckrát spravovanými. Jen tyto tři věci se mnou drží v dobrém i zlém. Věřit lidem, pche! To je jak sázka na nejslabšího koně v dostihu – když vyhrajete, získáte majlant, ale jaká je to šance?
Takhle k večeru, tady v pustině, začíná pěkně přituhovat.Léto už bude za chvíli za námi a podzim je zde v lesích Kanady krátký – a po něm, tvrdá krutá zima, při které je lepší hřát se v teple ve srubu, než chodit s krosnou na zádech. Čím déle žiji, tím více si svého života zde vážím a ani trochu bych se nechtěl stát další obětí ztracené v blizardu a sněhové vichřici. Vrátím se raději domů, pokud tomu říkat domov smím, do svého srubu uprostřed lesů, tak vzdáleného od lidí, tak klidného, tak teplého z mrazivých zimních večerů, že už myslím jen na to, až se tam zase vrátím.
Teď ale najít místo k přespání, nějaké v závětří, zalehnout pod deky a ještě chvíli koukat na hvězdy na jasné pozdně letní obloze. Chvíli si k tomu foukat do harmoniky, ale pak jen vychutnávat ten klid noci.
Ráno jsem se probudil zkřehlý, ale než jsem si zabalil věci zpět do krosny, poté co jsem si udělal teplý čaj a něco pojedl, mi zas bylo teplo a byl jsem přichystaný jít dál. Ještě se stavit ve zdejším krámku a dokoupit jídlo na těch pár dní co půjdu divočinou.
Prodavač si mne divně prohlížel, ale když jsem dokázal, že mám na zaplacení, rád mi vše prodal. Zákazník, náš pán – inu proč také ne, vydělal na mně to co jistě za dlouhou dobu už ne. V takovémhle malém městečku se tržby nejspíše moc nehýbou.
Ale když nad tím přemýšlím, nebyl jsem takový jaký jsem vždycky. To až tvrdé rány osudu, moje pýcha a přílišná sebevíra. Člověk by se mohl poučit po těch tisíciletích, co přivádí pád. Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe. Pýcha předchází pád, jak dobré to úsloví.
Žilo se mi dobře, tenkrát ještě v Evropě. Moje firma až nadmíru dobře prosperovala, ale mně to nestačilo. S jídlem roste chuť a peněz nebylo stále tolik, kolik bych chtěl. Snažit se oblafnout stát, to asi nebyl můj nejlepší nápad. Říkal jsem si, tolik přede mnou to udělalo, tolik po mně to udělá, věru proč ne já? Geniální finta se ze začátku dařila – o tolika penězích se mi nikdy nezdálo. Ale čím je člověk bohatší, tím víc nepřátel má. Naštěstí se mi i díky svému majetku podařilo vyváznout, podplatit tam, podplatit sem a už se tu vícekrát neukazovat.
I s manželkou jsem emigroval na západ. Nejdřív jsme živořili v pár evropských zemích a když bylo dost peněz, sedli jsme na parník a vydali se do Nového světa. Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností, ale opak byl pravdou. Museli jsme pracovat tvrději než předtím, život stál za lejno. A když už se zdálo, že konečně, konečně se blýská na lepší časy, přišla další rána osudu.
Manželku jsem pohřbil vlastníma rukama, na nic víc jsem neměl a ztratil chuť do života. Potloukal jsem se po světě, když bylo nejhůře i práci jsem si našel a přáním osudu jsem se dostal až nahoru na sever – do Kanady.
Našel jsem si místo kde jsem se rozhodl usadit, postavil jsem srub, zateplil a zútulnil. Ale ta touha byla silnější než já. Jaro co jaro, znovu se vydat na cestu a jít. Ten kdo tohle pozná, ví, že cesta zpět už nevede.
A znovu po půl roce se vracím. Cesta mi trvá od vlaku asi něco přes týden, jdu si svým krokem a vím, že chvátat nikam nemusím. To už poznávám krajinu, kudy jsem šel loni a předloni a stejně jako na jaře přichází touha jít až na samý konec světa, teď zas přichází její sestra – touha vrátit se domů. Poslední dny se zdá být míle delší než obyčejně, nohy chtějí skákat a přitom se jenom vlečou, batoh na zádech připadá lehounký, ale na rychlosti to nepřidá.
Každé trápení má svůj konec a i já už viděl pomyslnou poslední rovinku. Ještě jeden kopec, jeden les, jeden potůček a jsem doma.
Tam na kraji paseky stojí můj srub. Přicházím z druhé strany a napínám oči, abych ho už zahlédl. Vycházím z lesa a už ho vidím stát na druhé straně paseky. Ne, ještě chvíli, les ještě kousek pokračuje. A už jsem tu. Ne, nejsem. To nemůže být pravda. Stojím na konci paseky a na druhém můj srub. To co z něj zbylo. Další rána osudu, musím se opřít o strom abych nepadl. Bože proč? Proč zrovna sem musel blesk zasáhnout a nenechat nic, jen černé oharky.
Celý den mi trvá než se odvážím jít se k němu podívat. To co jsem důvěrně znal, to co jsem stavěl vlastníma rukama, to co ještě na jaře dýchalo životem, bylo dnes jen vzpomínkou a hromadou popela.
Než mi dojde, že to není zlý sen, uplynou tři dni. Už tři dni jsem nic nejedl ani nepil a sotva se doploužím k láhvi, abych se zesláblý mohl napít. Pomalu se mi vrací rozum. Musím rychle zpět. A i tak to bude těžké. Zima je na spadnutí, pokud se nestihnu vrátit do města umrznu tu. Na to, že ve městě to nebude o moc lepší, zatím raději nemyslím.
Za pět dní začnou padat první vločky. Ještě zrychlím svoje již teď šílené tempo. Chvátám. Další den už je na zemi pěkná pokrývka a sníh pořád padá. V noci jsem zimou neusnul, jen jsem se klepal. Musím jít dál. Docházejí mi zásoby jídla, dnes jsem skousnul jen pár keksů. Na pozítří se probíjím sněhem. Není to daleko, doufám a víc než doufám zoufám. Sešeřilo se, ale já jdu dál, stejně bych neusnul přes zimu. Mráz přituhuje a já myšlenku na spánek musím čím dál tím častěji vytlačovat z mysli. Ještě krok. Další. V dálce plápolá světlo, městečko již není daleko. Ne nemá to cenu. Zastavím se a koukám na tu naději v dálce. Příliš vzdálenou. Sednu si. Ulehám, batoh pod hlavu. A město v dálce tiše září nocí.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Liliam 04.07.2008, 21:15:50 Odpovědět 
   Úplně mě to hodilo do melancholické nálady, zabalila bych batoh a vydala se do přírody, ale na to jsem moc líná. Hezky napsané, máš tam sice mockrát poznámku o osudu a na začátku se taky něco opakovala..Ale myslím, že to jinak byla hezká literární poduška:)
 Šíma 02.07.2008, 13:42:48 Odpovědět 
   Dočetl jsem a zamyslel se... Jít kam mě nohy zanesou by možná bylo fajn a nebýt na nikom závislý, těžko říci, zda-li by se mi to však zajídalo, nemít střechu nad hlavou a snášet rány osudu, jako by platilo ono přísloví, že život je pes a mnoho se s námi nemazlí... Kdo chce všechno, nemívá nic a tvůj hrdina poznal na vlastní kůži, jaké to je, podvádět a obohacovat se na cizí účet, ale mezi námi, kolik je na světě takových?

Nemůžu říci, že se mi dílko nelíbilo. Je takové zvláštní, něco jako smutná výpověď jednoho člověka, který poznal život z té horší stránky. Místy Ti trochu skřípe slovosled a tu a tam bych možná přidal nějaké slůvko... Ono se to hezky čte, když o nic nejde, kolik je na světě tuláků a bezdomovců? Zdá se mi to, nebo chce Tvůj text trochu zaútočit na city čtenářů? ;-))) Jedna až Dvě...
 amazonit 02.07.2008, 6:15:51 Odpovědět 
   smutný příběh, osud člověka, peripetie, kterými prošel, ztráta všeho, z nějaké se lze vzpamatovat, ale ne z každé... život dovede být tvrdý
podal jsi to tak trochu s odstupem a přesto jako bychom tam byli, není to zbytečně patetické, přemrštěně hrající na emoce, přesto je to vzbuzuje...

- přidat na interpunkci
-stát další obětí ztracené v blizardu - ztracenou
-tak teplého z mrazivých zimních
-pokud tomu říkat domov smím - ten přehozený slovosled působí malinko nepřirozeně
-Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe - tahle věta je poněkud podivně složená, co vlastně chce říct?
-podplatit tam, podplatit sem - spíš podplatit toho.. nebo dát úplatek sem, tam
-Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností - sny se zdálY být
-V dálce plápolá světlo - on plápolá oheň
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Schýza
Danny Alonso
Roj - 1. část
Ronkar
Princezně
GoldGabIchFürEisen
obr
obr obr obr
obr

S kohoutem na víně (i bez něj)...
Irrecoverable
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr