|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: ODEŠLA JSEM ::
 Luciena |
publikováno: 10.07.2006, 9:42
|
| ...osudové rozhodnutí... |
| |
|
|
Odešla jsem… a teď tu stojím na zastávce. Slunce mě pálí do zad a ani slzy nepomáhají zchladit rozpálenou tvář. U nohou dva kufry, v nich vše, co mi zbylo. Tedy spíš, co jsem připustila, aby mi zbylo z minulého života. Dva kufry, které jsme s sebou vozili na každou dovolenou. Jeden kufr jsem vždycky táhla já, jeden manžel. Děti měly na zádech každý svůj malý batůžek s velkým pokladem, který nechtěly nechat doma za žádnou cenu – Martin plyšového medvěda a krabičku s Legem, Barča zase hadrovou panenku, kterou jsem jí ušila, když jí bylo půl roku a pak spousty sponek a hřebínků.
Prašnou cestou se ke mně blíží auto, řidič stahuje okénko a ptá se, jestli nechci někam svézt. Zavrtím hlavou a on zase odjíždí. Dívám se na ty dva kufry a napadá mě, že naše nudné dovolené, jak jsem je včera nazvala, nebývaly zase tak špatné. Hodně jsme se smáli, děti bývaly šťastné a já večer cítila uspokojení nad krásně zakončeným dnem a těšila se na další.
Včera se nikdo nesmál. Barča neřekla ani slovo a odjela domů ke své rodině a svým dvěma dětem bez rozloučení, Martin se zavřel na půdu a neslezl, ani když jsem dnes na něj půl hodiny volala. Můj muž… vlastně ten pán, co býval mým mužem, seděl za kuchyňským stolem. Seděl nehybně jako socha, jen jeho pohled mě provázel na každém kroku. Výčitky se mi zapichovaly do srdce jako ostré bodlinky. Ale nechtěla jsem couvnout, když už jsem se jednou rozhodla. Vždyť to nebyl žádný život, proboha! Jen nikdy nekončící úklid, vaření, únavná práce na zahradě… jen aby měly děti čerstvou zeleninu – stejně ji nechtěly potom jíst a nad vším ohrnovaly nos. Nikdo moji práci snad nikdy neocenil. Všechno brali jako samozřejmost, jako bych byla kus domácího vybavení…
Ne! Tak docela pravda to není. Co všechna ta přáníčka k narozeninám, kdy přáli vše nejlepší té nejlepší mámě? Ale manžel mi opravdu nikdy moc nepomáhal! I když… Ale ano, měl práci a občas i nějakou tu brigádu, abychom měli něco na přilepšenou… a dům po prarodičích… ten nám dal ale zabrat!
Jenže s Edou to není všechno tak těžkopádné. Má auto – na to jsme se nikdy nezmohli, pokaždé našetřené peníze padly na něco jiného. Eda je historik. Jezdíme na výlety, tolik věcí ví. Taky umí vařit! Klidně upeče kachnu, uvaří knedlík a zelí… Nemusím po obědě ani umývat nádobí…
„Víš, vůbec mi nevadí, že nemůžeme jezdit na dovolenou do pětihvězdičkového hotelu, když mám svého mistrovského šéfkuchaře přímo tady u stanu a ty největší lahůdky mi tu připraví i na propanbutanové lahvi…“ Ano, vařila jsem i na dovolených. Nebyli jsme nikdy ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu… nebyli jsme nikdy v žádném hotelu! Jezdili jsme pod stan nebo do chatek. Na hotové jídlo do restaurace jsme si zašli vždycky až poslední den dovolené, až za peníze, které zbyly…
„Ale co bychom vařili, Jiřinko, stejně to nikdy nebude takové, jako od profesionálů. Tady za rohem je výborná resturace…“ Eda miluje dobré jídlo. Je to labužník, dokonce ví i to, jaké víno se ke kterému jídlu podává…
Rukou si otírám zpocené čelo. Na dlani mi zůstává stopa po rozpouštějícím se make-upu. Blíží se k polednímu a žár začíná být nesnesitelný. Žluté klasy obilí v poli přede mnou se ani nehnou. Narychlo vyspravovaná silnice začíná být lepkavá asfaltem. A začíná být cítit. Zastávka s rozbitou lavičkou nenabízí ani kousek stínu. Otáčím hlavou vlevo a se smutkem hledím na domky a stromy v dálce. Svírá mě z toho pohledu u srdce. Podívám se rychle vpravo. Nekonečná pole a mezi nimi se vine stará silnice.
Usedám na kufry a spouštím stavidla slzám. Utírám tvář do kapesníku a ten se zabarví černě, žlutohnědě a růžově. Chvíli rozčarovaně hledím na ty šmouhy a dostávám strašnou chuť se smát. Představa, že vypadám jako napůl odlíčený klaun mi připadá neuvěřitelně komická.
Rozepínám kabelku a vytahuji z ní mobil. Sedím tu na kufrech, mobil v ruce. Zakláním hlavu a mhouřím oči proti slunci. Znovu mě ovládá smích. Otřu si zašpiněným kapesníkem nos a než vyberu ze seznamu toho, komu chci volat, pokývám hlavou ze strany na stranu, dívám se na modrobílou značkou autobusové zastávky, která tu zůstala zapomenuta z doby, než autobusovou dopravu převedli na novou silnici…
Číslo je vytočeno, chvíli trvá než zazní vyzváněcí tón…Jednou, dvakrát…
„Mami,“ ozve se z mobilu hlas mé dcery a slyším z něj stopy po proplakané noci.
„Barčo…,“ odmlčím se a musím polknout, abych mohla vůbec pokračovat. „Myslíš, že bys pro mě mohla přijet a pomoct mi nějak s návratem?“
„Jasně!“ křičí mi radostně do ucha. „Maminečko, kde jsi? Hned tam budu…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
