» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2140840

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (31-33) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 04.07.2008, 23:05

V minulém díle se elementalisté sešli po svých trénincích a bavili se o svých zkušenostech - Kamil, Jakub a Pepa uspěli relativně dobře, Aleš zvolil tvrdý výcvik a Michal se zaměřil spíš na duchovno věci.
Parta se pustila do druhého tréninku, ale po dlouhé době se znovu objevili Hyperionovci - a zaútočili rovnou na Michala...

Mezi ledovými elementalisty se nachází jeden velký talent - a není to nikdo jiný než Petr -
http://tn3-2.deviantart.com/fs25/300W/i/2008/086/c/4/FINISHED_PETR_by_i_like_sushi.jpg


	XXXI Šok. Na Michala útočí Hyperionovci, poprvé v naší akademii. Vůbec jsem to nečekal, copak je vojáci neodrazili?! V teorii to sice znělo hezky, ale elementalisti se přes ně přehnali jako lavina. Ti je nezastaví. A ještě k tomu vychytrale zaútočí teď, když trénujeme... „Tady Freeze, slyším tě, jdeme ti na pomoc! Všem členům Společenstva! Jakube, zůstaneš tu a dáš pozor na studenty. Terezo, pomož Jakubovi, Aleši, běž ke zbrojnici! Ostatní, připravte se před školu a vezměte s sebou své nejnadanější žáky! Kolik jich tam je? Přepínám!“ „Je jich okolo třiceti, ustupujeme ke škole! Přepínám!“ „Nějací silní elementalisté, přepínám..?“ „Nevím, je tu chaos, nestačíme na ně-“ „Tady Pepa a Jirka, bereme dvanáct žáků od sebe a Jakuba, jdeme k tobě!“ „Tady Tomáš, jdu ti pomoct!“ Předstoupil jsem před překvapené studenty. „Došlo k výjímečný situaci, Hyperion zaútočil na Druidovy žáky a Druid potřebuje naši pomoc! Potřebuju studenty, kteří si jsou jisti svýma schopnostma natolik, že by byli schopni bojovat!“ Přihlásilo se hned několik elementalistů. „Takže vy, co se mnou půjdete, ke mně! Ostatní, běžte k vyučujícím Jakubovi a Tereze – ochrání vás. Jsou v průchozí tělocvičně hned za rohem!“ Zatímco se třída evakuovala ven z tělocvičny, přišel jsem ke studentům, kteří se nabídli do boje. Bylo jich víc, než jsem čekal – sedm. Dvě byly dívky, které jsem potkal mezi svými prvními žáky, u kterých jsem si vzpomněl na Markétu; dále tam byl podsaditý mladík v obleku s židovskými rysy, další dva hoši byli dvojčata s punkovými modrými účesy a křiváky. Mezi poslední dva členy expedice se řadil široký vrstevník se slunečními brýlemi a Petr Weether. „To, do čeho se pouštíte, není nic bezpečnýho, utkáte se s následovníky Hyperionu, kteří vás jsou schopni zabít během vteřiny. Jste si doopravdy jisti?“ Tlustý hoch si nadzvedl brýle. „Jinak bysme tam nešli, ne?“ „Přesně tak,“ kývl na mně kluk v obleku. „Dobře. Až budete bojovat, povede vás tady pan Weether!“ Ukázal jsem na Petra. Petr vytřeštil oči. „Kámo, to nemůžeš myslet vážně, já-“ „Petře, očekávám od tebe na akademii naprostou poslušnost! Já sám půjdu hloub za Druidem a nemůžu na vás čekat!“ zamračil jsem se. „Nemáme čas nazbyt, urovnej si v hlavě, co tam máš, a vel elementalistům!“ Petr zůstal beze slova. „Studenti, za mnou!“ zvolal jsem. Rozeběhl jsem se dolů po schodech. „Tady Freeze! Jirko, Pepo, Tomáši – vydejte se se svými studenty naproti Michalovi! Jdeme k vám! Přepínám!“ Když jsem probíhal okolo zbrojnice, hlavou mi proběhla zajímavá myšlenka. Když mají Hyperionovci zbraně, měli by je mít naši bojovníci taky... Aspoň teď. Otevřel jsem díky bohu odemčené dveře. „Studenti! Vezměte si zbraně, jaký chcete, a za mnou!“ zavelel jsem. Doufám, že nedělám chybu - rozdávání zbraní jsem ještě před chvíli odsuzoval, a teď to vypadá, že podporu ozbrojenců sám potřebuju. Netrvalo dlouho a elementalisti drželi své první zbraně. Doufám, že nás dnes opět potká štěstí, a nikdo z mých žáků neumře. To by bylo doopravdy špatný, obzvášt když jsem k nim přidělil Petra. Můj nápad, jak s ním naložit, jsem se Společenstvem zapomněl probrat, ale je fakt, že si jako vůdce ledových elementalistů s takovými problémy musím poradit sám - teď si Petra prověřím a pak se rozhodnu, jak s ním naložím dál. Vyběhl jsem ze školy a rozhlédl se; před školou bylo pusto a z dálky byly slyšet zvuky boje. Z vysílačky se ozval Jirkův hlas. „Tady Jay a Jay, jsme na místě, je jich až až, ale nejsou tu žádný těžký kalibry! Přepínám!“ Proběhl jsem kolem obelisku ke schodům z prvního patra parkoviště a vyklonil se přes římsu - v suterénu se bránili Michalovi elementalisté Hyperionovcům. Ze školní střechy se odpoutala letka pěti figur; první byl Tomáš se svým kopím, za ním se vznášelo několik jeho studentů. Vytasil jsem meč a dostal se před schodům. „Připravte se na boj!“ křikl jsem na své studenty. Viděl jsem, že se báli, ale zároveň jakousi pevnou vůli a odvahu, se kterou nastoupili na naší akademii a se kterou se učí novým kouskům s elementy, pomocí kterých budou v budoucnosti bránit Prahu i sebe. A nyní musí ukázat, že to opravdu dovedou. Na plošině pod sebou jsem zahlédl Jirku a Pepu se svými svěřenci, jak vzdorují přesile nepřátel. Když jsem se rozeběhl dolů, všiml si mě jeden z obrněnců a napnul ruce ke kouzlení. „Salvu koulí – teď!“ Skrčil jsem se a sám po útočníkovi vypálil ledový paprsek – smršť modrých projektilů se prohnala okolo mne a zasáhla marně vzdorujícího Hyperionovce. Zůstal přimražený na místě, probodl jsem ho a pokračoval s elementalisty dál. Dostali jsme se na plácek, kde bojovali bratři - v patře pod námi byl uvězněný Michal. „Tady Freeze, Tomáši, slítni k Michalovi a zkuste se probojovat ven! Přepínám!“ „Tady Tomáš – jdu tam. Přepínám.“ Vypnul jsem vysílačku a rozhlédl se po bojišti - ani jedna strana zatím neměla převahu. Byl čas zapojit Petra do akce. „Petře, ukaž, co umíš! Je to na tobě!“ „Uh, jo, fajn! Lidi, jdeme na támhlety-“ Přestal jsem poslouchat Petra a vrhl se na elementalistu, chystajícího se k útoku na Jirku. Byl jsem téměř u něj, ale na poslední chvíli si mě všiml a vystřelil po mě ohnivou kouli. Nastavil jsem před sebe bariéru, o kterou se s úderem projektil roztříštil a zaútočil na protivníka mečem. Zafáčovaný elementalista to sice vykryl, ale už neměl odpověď na rychlý výpad, který mu prosekl bok. Vytekla z něj všechna láva a zanedlouho se proměnil jen v shluk hadrů. „No, už bylo načase!“ křikl Jirka. „Ani mi nepoděkuješ?“ „To ne, spíš že bylo načase rozdat studentům zbraně.“ „Ticho!“ zasmál jsem se. Plošina byla čistá. Přistoupil ke mně Pepa, nesoucí zčernalou hůl. „Je čas je natlačit k Michalovi, co říkáš? Sevřeme je.“ „Přesně tak. Elementalisté, vpřed!“ Armáda elementalistů se rozeběhla dolů po parkovišti. Hyperionovci proudili z ulice od metra rovnou do suterénu, kde se Michal bránil. Musíme jim odříznout jedinou cestu tam, aby Michala s jeho elementalisty prostě nepřemnožili. Obě skupiny se srazily u křižovatky. Jeden z Hyperionových obrněných elemenalistů se svým obouručním mečem ohnal po mé hlavě, ale skrčil jsem se mu; zbraň křísla o chodník. Po jeho nekryté helmě jsem vypálil ledový paprsek, který ho zevnitř zmrazil. Jirka mě zezadu chytil za rameno. „Zdržíme je tady, běž se svejma lidma pomoct Michalovi a Tomášovi!“ vykřikl. „Jdu tam, neboj,“ kývl jsem na něj. „Petře, za mnou!“ Odstrčil jsem z cesty zmraženého Hyperionovce a spolu se zbytkem jsem se pustil za uvězněným Michalem. Když jsme oběhli uličku do suterénu, čekali na nás další Hyperionovci. Ukázal jsem na ně prstem a zavelel: „Vpřed!“ Hyperionovi elementalisté po nás vystřelili nějaké ohnivé projektily; rozpažil jsem a vystavil před útočící studenty ledovou bariéru. Plameny se rozutekly po bleděmodré zídce, která vzápětí padla, zpod ní se vyhrnul Petr a jeho spolubojovníci, kteří svými zbraněmi rychle Hyperionovce zahubili. „Výborně!“ radoval jsem se. Pokračovali jsme hloub do parkoviště, blíž k bojujícímu davu, když z něj vyšla neobvyklá postava. Ledoví elementalisté se na můj povel zastavili a naproti tajemnému bojovníkovi utvořili řadu. Okamžitě jsem poznal dalšího z mých spolužáků ze základky... XXXII „Ka... Fr... Uh... To je Honza Mazda!“ vykřikl Petr. A byl to skutečně on. Další z mých spolužáků, které jsem neměl v lásce, se přidal k Hyperionu. Bylo to jasné hned na první pohled. Honzu jsem znal téměř od první třídy... Už dřív s ním byly problémy, pak se začlenil do kolektivu a začal jako jeden z prvních kouřit. V sedmé třídě jsme byli i docela kamarádi, dokud mě bezostyšně nepodrazil – disk CD s námi vytvořenou počítačovou hrou smazal, když jsem ho chtěl donést kamarádovi. Od té doby jsme byli ve třídě velkými nepřáteli, zvláště po tom, co obtěžoval jednu z mých třídních kamarádek před očima všech, a ona mi zakázala, abych se jí jakkoli zastal. Honzu jsem doopravdy nemusel a on to velmi dobře věděl. Uhlazený vrstevník měřil asi metr šedesát, na sobě měl rudou vestu bez rukávů a kožené kalhoty, gumovou helmu stejné barvy a na rukou velké oranžové boxery. Z Petrovy výpovědi jsem doufal, že zmizel... Nyní je tu zas. „Petře! Veď své elementalisty naproti Michalovi!“ zavelel jsem. „Tohohle zvládnu sám...“ Ledoví elementalisté oběhli Honzu a on o ně ani nezavadil pohledem. Pomalu ke mně kráčel a já byl připravený ho zabít. Už jsem nehodlal utíkat. „Mazdo, ty parchante jeden, teď dostaneš!“ zaklel jsem a vypálil po něm ledový paprsek. Protivník mrštně uskočil a stále se přibližoval. Ustoupil jsem dozadu a nepřestával po něm pálit – rozdělil jsem paprsek na dva malé a snažil se ho dohnat alespoň s nimi. Nebylo to nic platné, vyhnul se čemukoli, co jsem po něm poslal. „No tak fajn...“ Představil jsem si proud ledových úlomků, které by ho už určitě zasáhly - rozpažil jsem a proti nepříteli vyslal mrak malých modrých jehliček. Honza si pevnýma rukama zakryl obličej a prošel střepinami, které mu nezpůsobily ani škrábnutí. Už byl na dosah ruky. Rozmáchl jsem se po něm mečem, ale vyhnul se mu, vyskočil do vzduchu a udělal přese mě přemet; úder mne odhodil na zeď. Znělo to neuvěřitelně, ale břichem mě praštil do obličeje. Do očí se mi dostala špína a nos mi náhle zteplal, asi krví. Reflexivně jsem před sebe vystavil ledovou bariéru a klopýtal ven z parkoviště. „Nech našeho Frézu na pokoji, ty špinavej neřáde!“ zaslechl jsem někde před sebou. „Unh!“ „A ná!“ Následující zvuk zněl jako zapíchnutí hrotu do masa. „Arh... Nukleární pěst!“ Ve snaze se dostat pryč jsem upadl přes odložené pneumatiky. „Vedle!“ Neměl jsem ani ponětí, co se přede mnou děje; spustil jsem bariéru a pokusil se vytřít si prach z očí. Za chvíli jsem už viděl dost jasně, abych rozeznal postavu Tomáše. Vznášel se nad Honzou, který se za ním marně drásal; i na jeho přesně mířený kop odpověděl Tomáš rychlým manévrem do strany. Elementalista po něm hodil své kopí, které se mu zapíchlo jako býkovi do zad. Honza spadl na chodník a odhalil svoji druhou ránu na prsou. „To máš za Anetu!“ zasmál se. Byl jako vyměněný a to, co řekl, mě překvapilo asi stejně jako jeho nenadálá pomoc. Náhle jsem spatřil ohnivou kouli, mířící na Tomáše. „Bacha!“ vykřikl jsem. Elementalista si projektilu ani nevšiml, ale to už mu přišel na pomoc můj ledový paprsek. „Hej, dík!“ zaradoval se. „Není zač, jdeme do-“ Když jsem se chystal zaútočit na Honzu, spatřil jsem dva obrněné Hyperionovce, jak ho odnášejí pryč. „Za nima!“ zahulákal jsem. „Jo, sejmem ho!“ přidal se Tomáš. Zareagovali jsme až moc pozdě, po trojici nebylo ani vidu, ani slechu. Museli se teleportovat. Bylo po boji. Postávající elementalisté z Brdičkovy školy slavili své první vítězství. XXXIII „No to snad ne! Já bych ho zabil!“ zuřil Tomáš. „To já taky,“ povzdychl jsem si. Rozhlédl jsem se po parkovišti, všichni Hyperionovci už byli pryč. Z konce haly přicházel Michal v zástupu modrozelených elementalistů, přede mnou Pepa léčil raněné a Jirka sbíral poházené zbraně. Všude okolo byla mizející těla nepřátel - bylo jasné, že Marek s naší rychlou obranou nepočítal. Doufám, že ho dřív nebo později dostanu. Přiběhl ke mně Petr. „Hej, kámo, splnil jsem úkol,“ řekl. „No, to je super. Jak tak koukám, nemáme ztráty?“ Elementalista se otočil na své spolužáky. „Eh, no, jo, to je fakt. Nemáme.“ „A jak se vám dařilo?“ zeptal jsem se rozradostněně a chytil Petra kolem ramen. „Jo, docela dobře, sám jsem sejmul jednoho z nich. Toho obrněnýho,“ mrkl na mne. Můj pohled sjel na zčernalý vrch jeho hole. „To je paráda... Jsou ranění?“ zvolal jsem na skupinu za ním. „Jo, mě trochu sejmuli rameno,“ řekl tlustý elementalista. „A my to dostali fireballem,“ vrávorala dvojčata v křivácích. „Ještě někdo jiný?“ „Všichni jsme jinak v pořádku,“ usmála se jedna z dívek. „Fajn, najděte svatýho elementalistu Josefa, ten vás vyléčí,“ řekl jsem a otočil se zpátky na Petra. „Tak to vypadá, že jsi dopadl dobře.“ „Jo, docela sem i zvlád velet,“ nadzdvihl obočí elementalista. „Je to tak?“ „Jo,“ kývl na mne student v obleku. „Jde mu to.“ „No dobře... Petře Weethere, vyhlašuji tě druhým generálem vodních elementalistů,“ poplácal jsem Petra po zádech. Elementalista s sebou překvapením trhnul. „Kámo, co? Já? Už?“ „No jasně. Budeš velit v boji, když nebudu poblíž? Co ty na to?“ pousmál jsem se. „Uh, no, paráda! Ale-“ „Gratuluju, dokonce mi můžeš říkat kámo,“ zasmál jsem se. Petr byl stále vyvedený z míry svým vyznamenáním, tak jsem se rozhodl ho nechat být. Náhle se k nám přitočil Jirka a nevypadal zrovna dobře. „Až se vy dva přestanete plácat po zádech,“ řekl Jirka. „Měl bys vidět, co Michal přines'.“ „Cože?“ „Von nese asi mrtvolu, vole,“ zašklebil se. „A čum na ty za ním, mají další... Co teď?“ „Snad ještě nejsou mrtví a Pepa jim může pomoct,“ řekl jsem, „pojď, jdeme k němu.“ Michal vypadal zničeně; bál jsem se, že se vážně stalo něco, co nemělo. „Michale, co se děje?“ zeptal jsem se nervózně. „Jak na tom ‘seš?“ „Žijou tvoji lidi všichni?“ přiskočil k němu Jirka. Zakroutil hlavou. „Tři z nás jsou mrtví,“ řekl monotónním hlasem. „Fakt?! Sakra, musíme to nechat zjistit Pepu! Pepo!“ vykřikl Tomáš, který si vyslechl ce lý rozhovor. Pepa k nám hned přispěchal. „Co se děje?“ Náhle si všiml Michala. „Michale, co je s těmi elementalisty?“ ptal se opatrně. „Jsou mrtví,“ prohlásil suše. „Skutečně? Polož je na zem.“ Michalovi studenti posadili bezvládné elementalisty ke zdi; byli to dva chlapci a jedna dívka. Pepa je rychle prohlédl a něco se pokusil vyčarovat. Všichni okolo byli napjatí, jak to dopadne. Svatý elementalista se na nás otočil a zakroutil hlavou. „Zemřeli, jakmile to dostali. Je mi to líto.“ V davu zavládl hlahol, ale já jako bych jej nevnímal; pokud tu začínají umírat elementalisti, ztrácíme nad tím kontrolu? To je nesmysl. Vždyť teprve začínáme, jejich schopnosti nebyly nijak valný, ale jak je to možný? Můžu si to omluvit spoustou důvodů, proč už se to nestane, počínaje přesunutím místa Michalových tréninků, konče absencí výcviku mrtvých, jenže. Kromě toho, že nás určitě kontaktujou rodiče zemřelých, bude potřeba to všechno oznámit Smetanovi a i když já z toho nejsem nijak na větvi, Michalovi musí bejt blbě. Jak pro to, že se se studenty nepřesunul ke škole hned, tak i že zemřeli jeho první elementalisti. Další důvod, proč zabít Honzu Mazdu. A náhle těla tří elementalistů začala mizet; studenti okolo vystrašeně sledovali ten jev a nezmohli se na slovo. Netrvalo dlouho a po Michalových studentech nebylo kromě malých zelených září ani památky. Bylo jasné, že by měl někdo něco říct. „Vaši spolubojovníci zmizeli společně s jejich elementem. Už tu nejsou,“ řekl jsem a mávl rukou. „Zejtra se s nima na tomthle místě rozloučíme. V osm hodin večer.“ Jirka s Tomášem souhlasně přikývli. „Co ty, chceš něco říct?“ koukl jsem se na Michala. „Jo, tak... Zítra. Ještě něco tady budeme dělat?“ „Ne. Jirko, společně se svejma studentama pober zbraně Hyperionovců, dáme je do zbrojnice,“ rozhlédl jsem se po elementalistech. „Jdeme domů.“ „Tady Pepa,“ ozvalo se vedle mě, „Terezo, Jakube, Aleši, Hyperionovci jsou odraženi. Měli jsme ztráty, ale vracíme se. Počkejte tam, kde jste.“ Ostře jsem se na Pepu otočil. Ten sklopil vysílačku a řekl: „Je to tak?“ Povzdechl jsem si a pokrčil rameny. „Jo... To teda je.“ Armáda elementalistů kráčela po dlouhých schodech zpátky ke škole; každý byl otřesený smrtí svých spolubojovníků a nikomu se nechtělo moc mluvit. Když jsme konečně vystoupili nahoru, okamžitě jsem věděl, že je něco v nepořádku. „Ahoj, Kamile. Ahoj, Společenstvo,“ řekl známý hlas. Hodně dlouho jsem ten hlas neslyšel a ani jsem nečekal, že se s jeho vlastníkem setkám. Když tu byl i on, bylo mi jasné, že se má znovu stát něco velkého.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.07.2008, 23:43:02

Pěkný mazec! Líbí se mi, ač je to velmi smutné, že je boj dost realisticky popsán a dokonce jsou i oběti na straně Společenstva (abych to vysvětlil lépe - je dobré, že naši kladní hrdinové nevyhrávají svá vítězství lehce a nakonec v každém boji dochází ke ztrátám na obou - nebo více - stranách)... Když jeden vidí v telce, jak jakýsi "rambo" vymlátí celou skupinu ("x" mužů) a neutrpí ani škrábnutí, pak je jasné, že není něco v pořádku a vše je jen na efekt... :-( Koho že to Kamil na konci této části potkal? Nebyl útok "hyperionovců" jen jakousi vějičkou, čili na odlákání někoho, nebo něčeho, tedy k nepozorovanému vyslání záškodnické skupiny (nebo jednotlivce) do zázemí Společenstva? Ono jde možná o posla, který má vyjednat podmínky kapitulace, jinak bude pomsta strašná a nepřekonatelná... :-DDD Nyní jsem trochu uletěl, počkám si, co nám naservíruješ v další části! Boj byl docela "hezky" chaotický, včetně dialogů. Když jde o život, jde květomluva stranou a na logiku není čas. Pak je slyšet jen sténání, výkřiky a výhrůžky. Konečně přišla nějaká akce a jak to vypadá, ještě se něco pořádného semele... Ano, druhá strana nespí a ačkoliv není vždy jasné, co se děje v "říši zla", výsledky činnosti záporných hrdinů jsou znát v podobě nekalých a podlých útoků s mnoha úskoky! Ještě se bude na co těšit! ;-) P.S. Je dobré, že má příběh klidnější i hektičtější místa, samotná akce by určitě kdejakého čtenáře brzy unavila a podrobnosti týkající se chování, myšlení a činnosti jednotlivých postav jsou také důležité. Ono to pak vypadá více autenticky, než kdyby se Tví hrdinové jen řezali "hlava nehlava"... Já jen proto, aby sis nemyslel, že jsem jen pro tu "akci"! Už mlčím... ;-)


ze dne 04.07.2008, 23:50:22
MC_Kejml: No, jsem rád, že se staronová akce líbí, ten, kdo přijde doopravdy paseku napáchá, jako už se mu to jednou povedlo... ;) A věř mi, že JE na co se těšit...

Pavel D. F.	04.07.2008, 23:04:35

Ze začátku se zdálo, že se našim elementalistům celkem daří, dokonce se osvědčili i nováčci, ale pak všechno zastínil fakt tří obětí. Je vidět, že to nepřítel myslí vážně. Nicméně si myslím, že Hyperionovci dopadli o dost hůř, takže naděje zůstává. Dovolím si pár technických poznámek. V souvětí „Nastavil jsem před sebe bariéru, o kterou se s úderem projektil roztříštil a zaútočil na protivníka mečem“ chybí za „roztříštil“ čárka, přestože jde o konec vložené věty. Význam věty bez čárky vede k dojmu, že to byl projektil, kdo útočil mečem, přestože má jít zjevně o vypravěče – tedy Kamila. Ve spojení „aby Michala s jeho elementalisty prostě nepřemnožili“ bych asi spíš použil na konci slovo „nepřečíslili“, přemnožení je pro křečky nebo jinou havěť, nikoliv pro bojovníky. Konec dnešní části je opět náznakem zajímavého pokračování, takže se budu těšit.