|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Dolina ::
 OH |
publikováno: 04.07.2008, 6:01
|
Někdy si jen tak rovnám myšlenky, že napíšu svůj život do jiného místa, času a jiných okolností. Říkám tomu autobiograf.
Děkuji za upozornění na pravopisné chyby. |
| |
|
|
Ž vztekle zasyčela a třískla příbory o desku stolu: „Zas jak kráva pitomá s tím tady budu lítat sama, protože milostopán...“
Jdi do hajzlu...
Nevrle se díval na ženu u kamen, jak vztekle tříská čímkoliv, co vezme do rukou.
Na dlouhých stolech byly připraveny tácy s příbory a ubrousky. Blížila se dvanáctá a dělníci z dolů sem měli každou chvíli dorazit na oběd.
Pomalu se na židli otočil zpět k práci. Na stole měl sešit s údaji o obědech za poslední týden a měl každému dělníkovi částku strhnout z výměru.
Psi nenažraný... Jako E těm svejm vlkodlakům.
Ž na něho zakřičela z jídelny: „TO TO MÁM JAKO VŠECKO nosit sama, nebo co?“
JDI do hajzlu...
Řekl si, ale stejně vstal a šel jí s těžkými hrnci pomoci. Nanosili na stůl široké várnice s čajem, tácy hrnků a talířů.
Stejně jsou ze šachty vždycky tak zasraný, že je to zbytečný vomejvat.
Když společně každý za jedno ucho nesli na stůl hrnec s polévkou, řekl to nahlas: „Stejně to vemou do ruky a je to zase zasraný...“
Ž se nerada usmála a dodala: „A do těch bílejch ubrousků si stejně votřou pracky...“
Společně se zasmáli, ale to už zezdola slyšeli hlasy a dusot těžkých bot po dřevěnném schodišti. P se zastavil v čelel stolu a díval se, jestli je všecko, jak má být.
Tak pánové, můžete začít žrát...
P si založil rozečtenou knihu seznamem zeleniny a podíval se zašpiněným oknem ven. Najednou ho napadlo okno umýt, ale brzy nápad zaplašil.
Jako by tu bylo jedno jediný čistý okno...Jediný čistý o kterejch tu vim, jsou ty v těch jejích palicích každý nedění ráno.
Uchechtl se nad vlastními myšlenkami a v paměti si vybavil výstřih Ž z dnešního rána. Neměla podprsenku a viděl jí až na bradavky.
To sou kozy, pane...
Kniha, kterou četl, byla z městského prostředí a jemu se to všechno zdálo příliš neskutečné. V Dolině vyrostl a vyučil se tu důlním opravářem. Nikdy žádné město natož parky neviděl.
Jeho pokoj nad jídelnou byl vyřazený sklad, kam mu dali postel a skříň. Záchod na chodbě. Mýt se musel chodit o dvě patra níže.
Pokaždé když ve svém pokoji zavřel knihu, podíval se oknem na protější stožár a konstrukci těžební věže. Vše mělo černošedou barvu, jejíž odstíny pokrývaly celou Dolinu.
Jenom krev, když se při práci někdo, nebo... Nebo nehty K. Ty maj uplně stejnou rudou barvu.
Ze svého okna viděl až na tmavým kouřem z továrny zamořený konec údolí. Těžba ani za noci neustávala a jemu často celá Dolina připadala jako obrovský organizmus, který se v okolní poušti s mlčenlivou urputností zahrabával každým dnem hlouběji.
Svojí zdravou rukou si vytáhl ze za okna nedopité pivo a postavil si ho na stůl vedle knihy.
V nadcházející noci se stroje v Dolině jakoby proměňovaly a nabývaly nových a ohyzdných tvarů a obrysů. P často napadalo, že ve dne stroje slouží lidem a v noci se věnují svým a míval nejasný pocit, že odporným činnostem.
Možná, že by mi Ž dala, ale musel bych drhnout ty starý hnusný pánve asi až do smrti...
Ale, Bože můj, nebo čí, hlavně ať to není jako předevčírem... A ta mrcha se ještě smála. Všechno v hajzlu...
Když se ráno probudil, oknem stejně špinavým jako bylo večer, prosvítal východ slunce nad pouští.
Ach jo, sakra, tak zas do novýho dne...
Šéf kuchyně zabouchl dveře své kanceláře a vybídl P, aby se posadil.
P zkoumavě pozoroval jeho unavený a neurotický výraz.
Tak o co zas jde? pomyslel si a nervozně se zavrtěl na židli. Cítil, jak mu jeho pravá strana těla brní a cuká sebou.
Za oknem kanceláře cesta, po které jela jedna kolona nákladních aut za druhou, za každou oblaka prachu.
Šéf hodil na stůl před P stočené papíry, které držel v ruce a řekl: „Tohle je prej tvoje dílo... „
Letmý pohled P stačil, aby věděl, o co jde. Rozpačitě se usmál a smířlivě nadhodil: „Myslel jsem, že jim to bude víc chutnat, když...“
Ale šéf ho přerušil: „Podívej se, jseš tu rok a musí ti už bejt jasný, že na takovýhle pičovinky tu není nikdo zvědavej. Chlapi se potřebujou po práci pořádně najíst a nikdo nemá čas pročítat ty tvý blbosti. Co je to, prosim tě, se zimní oblohou, nebo jakou?“
P se na židli trochu schoulil a natočil, aby šéf neviděl jeho nohu, která se začínala třást.
„No jó, já jsem to nemyslel nějak... Zimní je to s tou bílou řepou.“
„Koukej, buďto to budeš psát pořádně, nebo místo tebe dám někoho jinýho. A neboj se, že bych hledal dlouho...“
P šel z kanceláře a hlavou mu lětělo: Ž je pěkná svině, to bych do ní neřek... To mu musela donýst vona. Prej chce místo mě toho od semaforu, ten by ji prej vyjebával třikrát denně.
P šel večer pomalu prašnou cestou vedoucí k dehtárně, při každém kroku se opíral o hůl.
Šmejdi, jóó... To se spraví, ale musí chodit, hlavně chodit... A neflámovat už.
Hovno se spraví...
Ačkoliv se té vzpomínce už léta bránil, sajtnu náklaďáku, která mu rozdrtila rameno, nějak stále pociťoval ve své blízkosti .
Minul z plechových panelů sestavené ubytovny a snažil se nevzpomínat na ženy, které v ní žijí.
V podvečerním šeru se pomalu rozsvěcovaly reflektory a P byl zvědavý, jestli tam ty květy ještě najde. Protože věděl, že na něho nikdo nekouká, pokaždé když míjel dopravníky s uhlím a dehtem, něžně se jich dotkl.
Ani K tak nevoněla! Jako dehet, jako stroje vod mouru a voleje, jako chlapi když vylezou ze zdola a celý černý vpadnou do kuchyně. Jak žerou, jako hladoví psi, bože jak sou krásný...
Za budovou dehtárny začal pomalu slézat do širokého výkopu. Ze dvou obrovských rour v něm do betonového koryta pomalu vytékal odpad. P vysíleně oddechoval, protože stěny výkopu byly strmé.
Do prdele, teď mě vidět Ž! Nebo chlapi ze zdola, ani nemluvit...
Navzdory obtížnému sestupu se musel zasmát.
Jéžišmarja, já jsem cvok...
Poslední metry sjel po zadku a dole přistál v černé mazlavé hmotě, kterou pokrývala tmavá řasa.
Chvilku jen oddechoval a pozoroval své boty v té špíně. Z dálky sem dopadalo světlo reflektorů, špína kolem P se mastně leskla. Pomalu se vydal k ústí roury.
Tak tu jsou...
Opět se mu oči zalily slzami, když viděl, že na té odporné řase vyrostly bílé květy.
Jak je to možný, do hajzju, jak je tohle možný? Z takovýho hnusu vyroste něco tak krásnýho...
P pomalu a opatrně vkládal květ do prázdné krabičky od cigaret a už si představoval, na jakou stránku jaké knihy jej dá vylisovat.
Bože, já jsem cvok...
Říkal si, když pohlédl na okraje výkopu, které ještě musel zdolat.
A zejtra zas Ž a ty pánve a...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 48 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
