» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2140842

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Všechna zvířata jsou si rovna ::

Eilonwy	publikováno: 07.07.2008, 10:13

Vrátila jsem se z krásného dobrodružství plného strachu i štěstí.
Les se změnil v tajemný labyrint a bažiny spolkly poslední naději.
Únava rozproudila lest a cesta ubíhala neskonale rychle.
Netopýři roztrhali smutek na cáry a jeskynní prohlubeň pohltila ozvěnu úžasu.
Objala mne vodní mlha, voda zčernala a krev pomalu skapávala k zemi.
A vše bylo tak samozřejmé...


	Skrze hluk vířivého davu se draly výkřiky zoufalství a beznaděje. Ve vzduchu páchla krev míšená s potem bojovníků. Slunce žhnulo více než kdy dřív a jeho paprsky nesnesitelně pálily. Čas se zpomalil, jemně utišil bolest a strach, zaháněl myšlenky. Plynul pomalu a znamenal vše: Život a Smrt. Rub a líc. Dvě strany mince. Aréna byla obrovská a zdála se být mrtvolně sinalou. Osud přisoudil zemřít v nekonečné agónii ostrých čepelí trhajících kůži na cáry. Pár srdcí ještě stále bilo pro své sny a iluze, ale meč rozhodne vše. Lidé, kteří se přišli podívat, jásali. V jejich očích zářilo štěstí z utrpení. Křičeli, chtěli smrt, podívanou. Po pažích mu stékala krev v úzkých pramíncích, do ran prášil drsný písek. Hrdlo měl vyschlé a s každým polknutím jej soužila nesnesitelná bolest. Po lících mu stékaly slzy a on, v nekonečné touze po volnosti a nespoutanosti, rval se jako vlk. Bestie lačnící po krvi svých přátel. Zrůda dychtící po životě. Ostří se znovu zahryzlo do hrudi, na oceli ulpěly karmínové kapičky. Oddal se myšlenkám a zahodil svou potupnou podstatu člověka. Zavrčel zvířecím hrdelním hlasem a s vervou se vrhl vstříc novým ranám. Nebylo úniku, jediným vysvobozením byla smrt. Něžná a příjemná… Bílé sametové roucho, které pohladí. To čekalo ty, kteří se vzdali a padli k zemi zasypáni tvrdými ranami. A pro statečné? Pach spáleného masa z hromad mrtvol. A neutišitelný křik. Kousky kůže visely od těla, nohy rozdrásané od horkého písku. Představu o klidném životě pomalu ubíjela beznaděj. On se jí však nemohl zcela oddat! Musel vydržet, dal slib. Svůj velký slib… Že bude žít, aby změnil svět. Ostatním bojovníkům se podlamovala kolena, oči měli zbarveny do ruda a bezhlavě se vrhali dál a dál. „Zvířata, nemyslíš?“ Král se pohodlněji opřel ve svém křesle a s upřeným pohledem na bojovníky se usmál. „Jako zvířata… Kam se poděla jejich lidskost? Jsou tak ubozí… Krysy,“ zasmál se. „Pouhé špinavé krysy.“ Chaos, zmatek. Uvnitř arény platila jiná pravidla než ve světě. Byla mnohem krutější a bez milosti. Neexistovalo žádné „ale“. On věděl, že musí uniknout ze svého těla, nemohl se nechat ubíjet ranami. Nemohl již déle snášet bolest, kterou mu působila zranění plná písku a soli. Ty pohyby dobře znal. Úhyb, nákrok, trhnutí… A stále dokola. Naučil se je dobře. Šlo mu to skvěle, ale tušil, že mu selže mysl. Že se vzdá a nechá vše být. Bylo to tak jednoduché. Jen roztáhnout paže a čekat na poslední ránu Boží. Tu, která jak se vyprávělo, již nebolí, neboť je způsobena jemnou Božskou rukou. Cukly mu koutky úst, když jej přes lýtko švihla lamie a vytrhla jej tak z rozjímání o smrti. Zatnul zuby a ve svém rytmu udělal další výpad. Neminul. K jeho hříchům se přičetl další život, který vzal. Přeskočil mrtvé tělo, nechtěl hledět do zakalených očí. V mysli mu zůstala uvězněna tvář dalšího bojovníka, kterého zabil. Vzpomněl si, že si spolu kdysi povídali. Ale o čem, to už si nepamatoval. Jeho vzpomínky se pomalu ztrácely. Krásné chvíle strávené na zelenavém palouku se měnily v pohled na vlčí smečku. Neviděl jako člověk, lovec. Nýbrž jako zvíře – vlk, který dobře ví, kde se skrývá kořist a je připraven ji roztrhat svými ostrými tesáky. Cítil, jak mu v žilách vře krev, jeho srdce zuřivě buší a přestává vnímat běsnící dav. K jeho uším dolehla hudba. Tichá, klidná a melodická. Díky ní se mu snáze udržovalo tempo, nutila jej nepřestávat. Vše pomalu odstupovalo, hlavní se stávala rytmická melodie. Byla smutná a přesto rázná. Zobrazovala naději i smrt. Když se mu z mysli vytratil strach, neexistující bubny zesílily. Nebyla to ona píseň, kdo jej ovládal. On ovládal svou píseň. Jemné tóny utichly, byla chvíle pro rázné a drsné dunění. Vzduchem vibrovala táhlá hluboká nota. Údery byly stále silnější a bojovník, proti kterému stál, byl čím dál slabší. Až podlehl pod nátlakem a Bůh si zaznamenal další čárku. Nic neznámého. Jen jakoby přibyla na obloze další hvězda. Za další mrtvou duši. Za další tělo, které bude spáleno na hromadě doutnajících mrtvol. S jediným úderem hudba utichla docela. Rozhostilo se ticho, i přesto, že davy křičely. Odkudsi zdáli se ozvalo zavrčení. Tak známé… Až přilehlo k uším a on pochopil. Jeho hrdlo bylo napjaté, svaly mu škubaly všude po těle a z jeho tlamy vycházelo hrubé vrčení. Do šedavé srsti se opíralo polední slunce. Písek pálil v očích vlkodlačích, v ranách štípala sůl. Jeho čenich drásal příšerný puch a zpod drápů skapávala cizí krev. Když pod tlapou padl poslední z živých a vaz mu zpřelámalo těžké srstnaté tělo. Vlkodlak se zvedl z bojovníka a hlavu mírně natočil doprava, tak, jako to dělají hloupí psi, když nechápou. On byl přímo zmatený. A vedle srdce se mu zavrtal další obranný šíp. Dav šílel. Šílel strachem a všichni se hrnuli z arény do ulic. Král, ujížděje na koni, se zamyslel. Některá zvířata jsou si rovnější. Stříbrná mince jakoby padala až neskonale dlouho. Dopadla lehce, jemně dolehla na vřelý písek. Rub a líc. Život nebo smrt. Vlkodlak pochopil. A krvavý čenich se zalil slzami. Smrt.


celkové hodnocení autora: 96.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 47		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	08.07.2008, 19:52:31

Paráda. Líbilo se. Pocity válečníka v boji o život pro potěšení davu


ze dne 10.07.2008, 12:57:56
Eilonwy: "Aiya Kondrakare, jsem ráda, že se ti to líbí a mohu na to říci jediné: děkuji." Když už odpověděla všem, vyhoupla se do sedla koně, jehož srst se leskla antracitovou černí. Vjela do lesa. Mezi stíny.

Šíma	07.07.2008, 15:57:46

Být vlkodlakem musí být těžké (ani ryba, ani rak - pardon - napůl člověk a napůl vlk). Dokáže cítit stejně jako člověk? Vyhrává v něm podstata zvířecí, nebo ta lidská? Hm, to je otázka do pranice... Zajímavá myšlenka, týkající se rovnosti mezi zvířaty... "Některá zvířata jsou si rovnější..." A co lidé, kteří si mnohdy nezadají se zvířaty? Vše ostatní již bylo řečeno... Jedna až Dvě? Uvidím! ;-)


ze dne 10.07.2008, 12:55:46
Eilonwy: "Hmm, ano těžké, to jistě. Co se vlkodlaků či poboných bestií týče si to asi musí každý rozmyslet sám, a pak jen kroutit hlavou, když někdo říká něco jiného," usmála se, ale nijak přívětivě. Zřejmě to ani jinak neumí. "Děkuji."

Aenica	07.07.2008, 10:39:00

Už jsem tě dlouho nečetla, zdravím! :) Jsem ráda, že stále je kvalita zaručena. Nevím moc, co dodat - Greenpeace by byli rádi stejně jako já ;) Trochu mi jen nesedí obrat "hluk vířivého davu". Možná bych místo toho raději použila slovo "vášnivý dav", vířivý mi tam prostě nesedí. Možná je to ale jen můj pocit... Zazlobila tě tu jedna čárka navíc: "hlavu mírně natočil doprava, tak, jako to dělají hloupí psi" - mělo by to vypadat: "hlavu mírně natočil doprava, tak jako to dělají hloupí psi". Musím však slouhlasit s čukem, že se jená jen o "pokus" o psychologii v mezní situaci. Nebála bych se jít ještě o trochu hlouběji, být konkrétnější; ačkoli tvá symbolika je mi velmi blízká, všeho moc škodí. Prostě se mi zdá, že jsi nezaťala nůž dost hluboko do své oběti (eh... snad se teď nezaryje do mě :)) ). Je tu ovšem dost věcí, které tento nedostatek vyváží - už samotná tematika je mi velmi blízká a každý, byť sebemenší pokus o upozornění na jakýkoli problém velmi oceňuji. Jedna...


ze dne 10.07.2008, 12:52:55
Eilonwy: "Aiya Aenico," přišla k tobě pomalým, leč jistým krokem. "Děkuji," pousmála se. "S tou kvalitou," upřesnila pak. "Ano, i 'vášnivý' se hodí. Mně docela vyhovuje i 'vířivý', neb je to... Je to minimálně zvláštní. Ale dobrá, pokusím se takových slov do příště vyvarovat." Nahlédla do textu na zažloutlý pergamen a zamračila se: "Ach, proklatě, ta čárka... Zmátl mne při tom hlas, kterým, když to čtu, naznačím čárku i před 'jako'. Moje chyba." Schovala pergamen zpět do černé brašny. "Inu, je to pokus, přiznávám. Hloub do masa mezi žebra či snad až k srdci mohu zarazit svou dýku příště. Děkuji za známku."

čuk	07.07.2008, 10:12:38

V boji o život zde nebylo mezi lidmi a zvířaty rozdílu. Vlkodlak se místy cítil jako člověk, je snad příliš polidštěn ( mince). Nejistota identity bojovníka dodává příběhu napínavost. DObrý pokus o psychologii mezního pocitu


ze dne 10.07.2008, 12:29:29
Eilonwy: "Aiya. Tvůj komentář byl stručný a upřímný," kývla hlavou. "Co se týče rozdílu mezi lidmi a zvířaty v boji o život, vskutku tam žádný převratný nebyl. Ale to je snad i správně...?" pokrčila rameny. "Vlkodlak je přeci napůl člověkem! Proto i vnímá a cítí z části jako člověk. Ovšem beru vpotaz, že každý si je asi představuje jinak. Já takto," odhrnula si vlasy z čela z nepřirozeně bílé tváře. "Děkuji. Pokusy se přeci musí začínat."