|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Elfka ::
 Lilein |
publikováno: 12.07.2006, 11:40
|
| Jen jedna z Elfího lidu má moc zachránit království... Musí ale řešit také své osobní problémy... |
| |
|
|
„Úkol je splněn, paní. Zastavili jsme tažení lidí ze severu. Eruner byl u toho zraněný. Ztráty nejsou nejmenší, ale také ne největší,“ oznamovala jedna černovlasá elfka královně. „ Děkuji za hlášení. Jen jedno by mě zajímalo. Alciné je mrtvá?“ Královna vypadala ztrápeně.
„ Ne... Je u Erunera. Ještě dnes chce odjet domů za svou rodinou.“
„ Co její dcera? Řekla o ní už Erunerovi pravdu?“
„ Podle mých zdrojů ještě ne. Alassea je nyní v chrámu, kde ji vycvičují na zaklínačku…“ Královna jí skočila do řeči.
„ To už je tak dávno?“
„ Ano. Už je to osmnáct let. V blízké době by už měla být vycvičená. Je prý velice nadaná. Jen při nějakém zápase se ošklivě poranila v obličeji a na tváři jí zůstala jizva.“
„ Mělo by se to Erunerovi říct. Alciné měla své důvody, proč mu to neřekla, ale nevím, jestli udělala správně. Hlavní je, že ji zachránila a uchránila. Snad jí už nebezpečí nehrozí. Můžeš odejít. Až odjede, podej mi o tom prosím zprávu.“ Černovlasá elfka se uklonila a pomalu odcházela neměla kam spěchat.
Mladá hraničářka s vlasy jako paprsky zářícího měsíce vyjela na svém hnědém koni na útes, z kterého byl krásný výhled na její vesnici. Právě se vracela od královny. A hlavně se vracela z boje, kde znovu válčila bok po boku s Erunerem proti lidem. Lidé útočili čím dál více. Eruner… její láska, ale nemohla s ním být…Zemřou buď oni, nebo Elfové. Zhrozila, když se podívala dolů. Už tam nestála vesnice, ale jen spáleniště. Byly rozeznatelné základy některých domů. Na místech, kde stály stromy, ve kterých žili Elfové, byly jen pařezy a někdy ani to ne. Všechno bylo srovnané se zemí.... Ty nádherné velké stromy, které dávaly jejím spoluobčanům přístřeší, byly pryč... Obyvatelé byli pověšeni na stromech v okolním lese nebo leželi na zemi v bývalých ulicích probodnutí šípem.. Museli je překvapit. Asi zaútočili v noci. Elfka měla oči rozšířené hrůzou. Rychle popohnala koně a sjeli pěšinkou dolů. Spěchala ke své rodině. Její malá sestřička Eanor měla ve tváři jen odhodlání a pohrdání. Ano, ona pohrdala lidmi, kteří umí napadnout jen v noci. Eanor byla jediné dítě ve vesnici. Elfové si dětí velice cení. Je to jejich radost i smutek. Žena padla na kolena a vzlykala. Tohle byl snad zlý sen. Tolik mrtvých kvůli nevraživosti ostatních... Nevěděla, jak dlouho tam tak sedí a vzlyká. Bylo jí to i upřímně řečeno jedno.Už neměla chuť žít. Měla už jen svou dceru, kterou neviděla od jejího narození a Erunera, který je po boji zraněný. Měla neblahé tušení a proto musela od něj odjet sem. Domů. Toužila jen po jednom. Po pomstě. Vidět umírat ty, kteří tohle způsobili. Někdo jí dal ruku na rameno. Ani se nepohnula. Podle dotyku poznala, že to byla jedna ze zaklínaček, která měla chránit tuto vesnici. Tato zaklínačka nebyla stará. Naopak, vypadala velice mladě. Byla překrásná. Ona
se na ni nechtěla dívat. Vždy pro ni bylo bolestivé se dívat na mladé elfky. Hledala v nich svou dceru. Tahle mohla být ve věku její dcery Alassey… Kéž by alespoň věděla, jaké povolání si vybrala…
" Je mi to líto, Alciné," řekla tiše čarodějka. Oslovená neudržela své emoce na uzdě a vylítla.
" Líto? Tobě je to líto? Přísahaly jste, že dáte na mou vesnici pozor. A vy jste je nechaly zemřít. Přísahaly jste. A Tobě je to líto?" Rychle se postavila a hleděla jí do očí. Čarodějka měla modré hluboké oči, které ovšem byly jako dva ledy. Každý člověk by při jejím upřeném pohledu ucukl, ale ona ne. Naopak. Čarodějka uhnula první.
" Ano, je mi to líto. Stalo se mnoho věcí, které se od Tvého odchodu od královny udály..."
" Vy jste přísahaly… Porušila jsem snad někdy já přísahu? Ne, já vždycky bojovala pro královnu a pro čest mé rodiny. Všechno muselo jít pryč." Řekla poslední větu ironicky. Čarodějka vypadala smutně. Alciné se nezajímala o její pocity a šla hlouběji do lesa pro květiny, aby mohla připravit pohřeb.
" Někdo znesvětil Strom života a ukradl meč krále Arcamina. Královna Tě přes všechnu bolest, kterou teď cítíš, žádá, abys meč našla a přinesla jí ho." Alciné se zastavila. Chvíli bylo ticho. Odcizení meče a znesvěcení Stromu života bylo závažné, ale teď pro ni bylo důležitější, aby pomstila rodinu. Když někdo ukradl meč života, znamená to, že pohrdá Elfy a za každou cenu si je chce podrobit.
Tohle byla nesmírná urážka.
" Kdy se to stalo?," zněla strohá otázka. Alciné pokračovala stezkou hlouběji do lesa. Věděla, že ji nezvaný host následuje.
" Včera v noci. Přímo když tady řádili Narenovi muži. Ty jsi naše jediná naděje. Uvědomuješ si to vůbec?" Ona mlčela.
" Bez Tebe ten meč nezískáme zpátky. Musíš ho najít ty."
" Já nemůžu. Už nemám sílu." Odmítla to bojovnice. Už měla dost úkolů, které by nemusela splnit, ale plnila pro čest a proto, aby uchránila svou dcerku.
" A kdo ho má podle Tebe najít?" zeptala se. Alciné se prudce otočila.
" Jsi ještě mladá, čarodějko. Jsem mnohokrát starší než ty. Mluv se mnou s úctou, rozumíš? Když jsi byla ještě v plenkách, tak já už bojovala za naše království. Viděla jsem umírat spoustu svých známých a přátel. Opravdu si myslíš, že budu respektovat, když se mnou budeš mluvit jako s někým podřadným?" Mladé dívce znachověly tváře. Sklopila oči.
" Odpusť." Ona téměř neznatelně kývla.
" Ještě jsi mi neodpověděla na mou otázku, paní," začala znovu. Alciné se ani nepohnula. Ta elfka byla opravdu vytrvalá. Kdyby tohle řekla někomu jinému, tak by se jí klidil z cesty.
" Nemusím ti odpovídat ani se ti zpovídat ze svých skutků a rozhodnutí. Neznáš mě a proto mě nemáš právo soudit. Nevíš, co se skrývá v mém srdci."
" Tak teda odpovím já. Nikdo kromě Tebe ten meč nemůže najít. Nemají výcvik ani zkušenosti. Jen ty jsi prošla výcvikem, který ti umožnil přežití. Jen ty. To chceš opravdu poslat do předem prohraného boje, aby zbytečně obětoval svůj život? A když jde o tvé srdce. Myslím si, že jsi zahořklá a už nedokážeš milovat." Alciné se na ni zle podívala. Uhodila ji. Tohle už přehnala.
" Ty mi povídej něco o zbytečně ztracených životech. Zrovna Ty. Kdybych mohla, tak bych tě znovu poslala do chrámu, kde by ses znovu začala učit. Měla by ses naučit úctě ke starším, moudřejším a k někomu, kdo už viděl tolik krveprolití, že mu je z toho špatně.To bohužel už není v mé kompetenci." Uklidnila se a dále sbírala květiny, které rostly všude okolo. Slyšela jejich nářek, když je utrhla, ale dnes to nevnímala tak silně jako jindy.
" Co mám tedy vzkázat královně?"
" Řekni jí, že s největší úctou, kterou k ní chovám musím úkol odmítnout pro nedostatek sil."
" To je vše?"
" Ano, to je vše." Zaklínačka zmizela. Ano, uměla kouzlit, ale její styl ještě nebyl nejlepší. Pokud se cestou někde neztratí nebo si neublíží, tak to bude zázrak. Alciné rychle nasbírala květiny a začala pohřbívat všechna těla. Jen litovala, že v blízkosti nikde nebyla řeka nebo moře. Bylo by to tak snadnější a lepší. Tak musela těla spálit. Zpívala u toho balady. Zdálo se, že stromy i lesní zvířata pláčou a trpí spolu s ní. ještě dlouho do noci rozjímala. Pak ji ovšem vyrušilo praskání větviček z lesa. Tiše vyskočila na nohy a schovala se za zbytek stěny jednoho domu. Z lesa vyšlo šest mužů. Byli středně velcí a nebyli zrovna nejštíhlejší. U opasku měli meče. Byli to lidé. Poslala na ně kouzlo, které je mělo znehybnit. Vzala lano, které měla připevněné na sedle svého koně a přistoupila k nim. Vypadali vyděšeně, ale když viděli, že je to elfka, zatvářili se odpudivě. Svázala je.
" Kdo vás poslal?" Zeptala se muže na kraji, který podle množství zlata vypadal jako vůdce. Odmítal odpovědět. Kouzlem mu přitáhla pouta a trhla mu rameny dozadu. Muž zařval bolestí.
" Řekneš mi to?"
" Byl to Naren, král lidí. Slíbil každému, kdo zabije elfa 10 zlotek a za elfku 20. Za živou elfku 50 zlotek." promluvil chlápek vlevo.
" Kdo pošpinil Strom života a ukradl nám meč? Taky on?"
" Ano."
" Kde je?"
" Je na cestě do vašeho hlavního města. Cestou chce povraždit všechny elfy, na které narazí. Tuto vesnici vypálil už včera v noci jako bonus. Má v plánu přijet do Gil'dali za pět dní v noci a všechny povraždit." Alciné kývla. Udělala pohyb rukou, jako by něco míchala. Krky všech mužů se otočily. Šlo slyšet jen křupnutí, když jim zlomila vaz. Myšlenkou si přivolala svého koně, zkontrolovala brašny s jídlem a chystala se odjet. Před jejím koněm se však objevila královna a kněžka. Sklonila hlavu...
" Právě jsem se chystala za Vámi, má paní. Zjistila jsem, že během několika dní by měly být vyhlazeny všechny města až po Gil'dali. Musíte ihned připravit bojovou strategii a všechny Elfy varovat a snažit se je ochránit. Bitva bude krveprolití… Já přijímám další z nesplnitelných úkolů a pokusím se získat meč krále Arcamina zpět.“ Královna udělala gesto úcty.(Dala si prostředníček a ukazováček na hruď).
" Jsi velice moudrá žena. Bez Tebe nemáme šanci vyhrát. Jen mi pověz, jak dopadla Tvá tajná cesta do Vašmuru?" Alciné smutně a poníženě sklopila hlavu ještě více než předtím.
" Tajná cesta se za okamžik stala veřejnou. Po cestě jsem potakala dost lidských vojáků, které jsem musela zneškodnit, protože mě poznali. K našemu cíli jsem se nedostala, má paní. Odpusť.“ Poklekla.
„Ty přede mnou nemusíš klekat, Alciné. Pro Elfy jsi toho udělala mnoho. Mnohem více, než já. Jen díky Tobě ještě žijeme. Vstaň. Kněžka nás obě přenese do Gil'dali. Odtamtud dáme vědět všem elfským vesnicím, ať se s pomocí kněžek, zaklínačů a čarodějů přenesou do královského města. Teď máme naději."
" Královno, potřebovala bych tam přenést i svého koně. Bez něj jsem nic. Jen díky Selianovi jsem ještě naživu." Královna pohlédla na kněžku, která kývla.
" Kde je vlastně ta opovážlivá zaklínačka, která tady byla předtím?" Uvědomila si.
" Je to malá, hloupá holka, která se neumí ani přenést... Poslali jsme ji znovu do chrámů, kde ji budou vyučovat. Jménem všech zaklínačů se ti omlouvám za slova, která vypustila z úst. Dělá ostudu naším klanům. Přijmi naši nejhlubší omluvu." Promluvila kněžka a sklonila hlavu.
" Přijímám. Měly by jsme si pospíšit. Nemáme mnoho času." Kněžka kývla. Všechny zahrnula do silového pole a přenesla na náměstí do Gil'dali. Se vzdaním úcty vzdálila a pomáhala zaklínačům a ostatním kněžkám zabezpečit hlavní město a přenášet všechny elfy. Královna ihned svolala do svého domu Elfy, kteří veleli jednotkám lučištníků...
" Máš nějaký plán Alciné?" Zeptala se rovnou. Ona si prohlížela důkladně mapu města.
" Musíme zajistit hlavně východní a západní stranu města. Hradby tam jsou nejslabší. Musíme sehnat co nejvíce lučištníků a kněžky se budou taky hodit. Lidí bude hodně. Vypsali na nás odměny, tak si bude chtít každý přivydělat. Kněžky budou muset udělat nad celým městem ochranný štít a čarodějové se zaklínači by mohli pomoct v boji. Kouzly by mohli zneškodnit několik desítek vojáků. Není jasné, jestli lidé budou mít nějaké čaroděje. Pokud ano, musíme být připravení. Kněžky by měly držet ochranu z více míst a neměly by být v Gi'ladi. Musí zazpívat stromům a požádat je, aby se v nich mohly ukrýt a udělat si tam na několik nocí svůj domov. Neměli by jsme je alespoň dva dny před očekávanou bitvou moc zatěžovat. Musí být odpočinuté. Vím, že vydrží hodně, ale přesto bych byla raději, kdyby si odpočinuly a nasbíraly dostatek sil... Nerada bych kvůli špatnému kroku ztratila město a nechala vyhubit celý elfský rod. Elfské děti a ženy, které nejsou schopny boje bych nejraději schovala do paláce, ke kořenům tohoto mocného stromu." Pronesla po chvíli zamyšleně. Královna kývla.
" Máš naprostou pravdu. Musíme se dát do práce hned teď. Postup lidí se zrychlí až zjistí, že Elfové jsou pryč z vesnic. Budou tady do tří dnů. Nemáme mnoho času. Alciné, postaráš se o východní část hradeb. S tebou půjde Eruner, ale nesmí se příliš namáhat, jinak se mu můžou obnovit rány. Tagor a Ilfirino se postarají o západ. Eruséro a Erunáme se postarají o jih. Erunis a Valinalo se postarají o sever. Očekávám od vás, že nepovolíte, ani kdyby nebyla žádná naděje. Poslouchejte rozkazy moje a také od Alciné. Jsem sice královna, ale ona je nejlepší bojovnice a stratég. Zažila více bitev, než vy všichni dohromady. Plán znáte. Dejte se do toho." Sama šla dohlídnout na elfí děti a ženy, které nemohly bojovat. Bylo jich více, než by se mohlo očekávat. Elfí ženy jsou odolné, ale jsou i takové, které jsou křehké jako porcelán.
" Dejme se do práce, příteli. Zase stojíme bok po boku. Já se postarám o hradby a ty sežeň muže a ženy schopny boje. Musíme se připravit. Musí nám pomoct zajistit hradby." Eruner kývl. Byl zvyklý přijímat od ní rozkazy. V tomto byla génius. V boji stáli bok po boku a doplňovali se. Když vzali do ruky meč, byli jako jedno tělo a jedna duše. Alciné se skepticky podívala na hradby, které byly kolem domů- stromů. ještě štěstí, že před lety převzaly hradby od lidí. Lidské hradby měly své výhody i nevýhody. Dívala se na ně a usoudila, že je musí mírně upravit. Sáhla na moc, která se v ní ukrývala a hradby zvětšila trojnásobně. Tam, kde bylo sebemenší poničení, tak ho napravila. Sáhla si téměř na dno svých sil, ale s výsledkem byla spokojená. Na hradby se vešlo kolem dvou tisíc mužů, kteří přesto mohli být celkem dobře chránění. U východní hradby se sešlo tři a půl tisíc lučištníků. U západní taktéž tři a půl tisíc. a severní a jižním šest tisíc. Tak. Boj mohl započít. Alciné tušila, že tohle nebude boj, ale jatka. Tady se bude bojovat o existenci Elfů. Tohle bude bitva, která se zapíše do dějin světa. Ať výsledek bude jakýkoliv... Zhluboka se nadechla. Eruner, který už chvíli stál vedle ní, řekl: " Tak do toho. Nemáme mnoho času a já bych ještě rád pár let žil." Jeho dlouholetá známá kývla.
" Pokud toto přežijeme, tak slibuji, že už se usadím. Už mám dost toho krveprolití."
" Konečně se usadíš? Já už bych se usadil dávno, nebýt Tebe. Jen kvůli Tobě jdu pořád do nové a nové války. Někdo tě musí ochraňovat. .." Usmál se. Alciné se pousmála.
" Nevím, kdo komu naposledy zachránil zadek.."
" Ani mi to nepřipomínej... Tentokrát si dám už pozor... teď musíme dávat pozor oba a snažit se ochránit i ostatní." Alciné kývla. Dnes byla zamyšlená a neměla chuť vtipkovat. Ne potom , co se dozvěděla o tak závažných událostech a co viděla svou mrtvou rodinu. Eruner ji chápal. Jeho rodiče zabili, když byl ve své první válce.
„ Volala jste mě, má paní?“ Uklonila se Alciné před královniným trůnem.
„ Ano. Pokud toto přežiješ, tak tě žádám o ještě poslední službu.“
„ Co si přejete, má paní?“
„ Musíš zařídit, aby na lidský trůn byl posazen správný král nebo královna. Naren není vlastní syn krále Ramase. Ale Ramas měl ještě dceru Klears. Klears se musí dostat na trůn, rozumíš? Ona není krutá, ale je spravedlivá, odvážná a hrdá. Toto je tvůj úkol.“ Alciné sklopila hlavu.
„ A co když nepřežiji a úkol se bude muset splnit?“
„ Pak ho splní další z tvého rodu.“ Alciné nesnášela tuto tradici. Oči se jí rozšířily hrůzou. Alassea.
„ Má paní, z celého srdce tě prosím, nesvěřuj tento úkol mé dceři. Už devadesát let jsem plnila tvé úkoly. Vím, některé jsem nesplnila. Prosím netrap mě a nedávej úkol mé dceři.“ Královna zůstala neoblomná.
„ Znáš tradici. Kdybych udělala výjimku, chtěl by ji každý. Tvá dcera po tvé smrti převezme břímě, které až doposud leželo na tvých bedrech. Bude se pokoušet splnit věci, které se ti nepodařily.“ Alciné chtěla něco namítnout. Královna zvedla pravou ruku.
„ Je mi líto, Alciné. Jsi pro mě jako dcera, kterou jsem nikdy neměla, ale nemohu měnit tradice a dělat vyjímky, jak se mi zachce.“ Královna odešla. Alciné pořád stála v síně, kam si ji královna zavolala a plakala.
Lidé opravdu zaútočili o dva dny později v noci.
„ Všichni na místa. Lučištníci na můj povel palte,“ Rozdávala Alciné rozkazy. První řada lidských mužů padla. Lidé se ovšem nevzdávali. Bylo jich kolem devíti tisíc. Elfů bylo více a měli i lepší pozici. Přesto lidi poháněla touha po penězích, což je někdy více než dobrá pozice a větší počet vojáků. A všichni to dobře věděli.
„ Erunere, jsou jako divocí psi. Musíme s tím něco udělat.“ Otočila se na toho, komu nejvíce věřila.
„ Dobře. Budu stát při Tobě, má drahá. Zbytečně neriskuj. Vezmeme si koně a meče. Dej na sebe pozor.“ Po kratičkém zaváhání ji políbil. Strnula. Vrátila se jí stará vzpomínka na dny, kdy byli spolu šťastní. Ještě stále ho milovala a on měl nad ní velkou moc, i když se moc snažila, aby se vyprostila z jeho vlivu. Alciné zavřela oči. Z pod víčka jí stékala slza. Eruner ji jí setřel.
„ Budeme bojovat za nás, milovaná. Pokud toto přežijeme, nechci žít s nikým jiným než s tebou.“ Kývla. Jednomu z lučištníků svěřila velení. Myšlenkou si přivolali koně k hlavní bráně a sešli k nim. Chvíli jim něco našeptávali. Alciné jako první odhodlaně nasedla. Eruner hned za ní.
„ Otevřete mírně bránu, ať můžeme projet!“ Vykřikl Eruner. Podívali se sobě do očí. Alciné se rozhodla, že po téhle bitvě řekne Erunerovi pravdu o jeho dítěti… Musí… Má na to právo… Brána se se zaskřípěním otevřela. Eruner a Alciné zařvali plní odhodlání a touhy zvítězit. Jak řekl, budou bojovat za ně. Jeli bok po boku. Přímo do středu nepřátelských vojsk. Z hradeb je chránili lučištníci a kněžky se také činili. Přidali se k nim další elfové. Alciné jela do lesa, kde očekávala Narena. Nezmýlila se. Eruner ji marně hledal na bojišti. Narena si chtěla Alciné vychutnat a vzít mu meč krále Arcamina. Jejího strýce. Naren čekal na mýtině s mečem v ruce. Elfka seskočila s koně a chvíli ho pozorovala. Nevypadalo to, že by meč nějak mistrně ovládal. Přesto… Meč měl v sobě kouzlo… Z každého kdo ho držel, mohl udělat nejlepšího šermíře na světě… Vstoupila z lesa.
„ Odhoď ten meč, Narene. Nepatří Ti.“ Naren se otočil.
„ To se velice mýlíš, Alciné. Teď jsem nejsilnější na světě. Ani ty nic nezmůžeš. Dokonce ani kdybys zde měla svého věrného Erunera a dceru Alasseu. Ani tehdy by jsi nic nezmohla. Já jsem nejsilnější,“ začal se nepříčetně chechtat. Alciné povytáhla obočí. Jak se dozvěděl o Alassee?
„ Určitě přemýšlíš, jak o Alassee vím... jeto prosté... To já s ní bojoval a poranil jí tvář. Jsem prostě nejlepší.“
„ Nevěřím Ti a proto tě vyzívám na souboj. Jen ty a já.“
„ Pokud chceš zemřít, pak přijímám.“ Naren zaujal obrannou pozici. Alciné taktéž. Nejdříve oba chodili v kruhu. Jako první zaútočil král lidí. Elfka se měči vyhnula a Naren setrvačností běžel dál. Nebylo pochyb. Meč může být kouzelný jen v rukou Elfů. Lidé si jeho moc jen nalhávají. Kdyby působil, Alciné by byla už dávno mrtvá. Boj trval dlouho. Každý z nich chvíli útočil a pak se zase bránil. Samý výpad,úskok… Pak ovšem elfka zakopla a Naren jí vykopl meč z rukou. Byla jediná naděje. Zabít Narena dýkou, kterou skrývala v rukávě svého pláště. Byla si jistá, že u toho zemře.
„ Vidíš? Jsem silnější než ty, má drahá. Za svou opovážlivost zemřeš.“ Naren zvedl meč do výšky a zabodl ho do Alciné. Alciné nestihla včas vymrštit dýku. Meč už zastavit nestihla. Zabodl se jí do břicha. Z úst jí vytryskla krev. Naren se nad ní stál a díval se, jak trpí.
„ Říkal jsem ti to, Alciné. Ale ty mě nikdy neposloucháš." Odcházel ke svému koni. Alciné za ním ještě vymrštila z posledních sil skrytou dýku. Zasáhla ho do zad.
Padl na zem. Byl mrtvý...
Slyšela volat své jméno. Všechno bylo jako by z hrozné dálky. Rozmazaně nad sebou viděla Erunera.¨
„ Erunere,“ zašeptala.
„ Jsem tady, má nejdražší.“
„ Máme dceru…“ Rozkašlala se. „ Je v chrámu. Musela jsem ji ochránit před Narenem. Promiň mi to. Řekni jí, že jsem ji milovala. Tak jako tebe. Nedovol, aby se jí něco stalo... Nedovol...“ Znovu začala kašlat. Vykašlávala krev. Eruner jí držel v náručí a plakal.
„ Odpusť mi…“ To byla poslední slova Alciné, než zemřela.
„ Néééééé!!!!!!!!!!!!!!“ Zařval Eruner. „ To ne.“ Naposledy políbil Alciné.
Vytrhl jí meč z těla a v náručí ji odnášel do Gil’dali. Když ji nesl, tak všichni elfové kolem poklekali a vzdávali jí čest. Ano, vyhráli. Ale jen díky téhle bojovnici, které život tak moc ubližoval. Královna běžela Erunerovi vstříc. Za ní běžela i blonďatá dívka, která se tak moc podobala Alciné. Královna mrtvou elfku pohladila po vlasech. Po tvářích jí stékaly slzy.
„ Jak se to stalo?“
„ Bojovala s Narenem. Nebyl jsem tam, abych ji ochránil. Nebyl. Ona trpěla. A ten bastard zemřel tak rychle..“ Eruner už neskrýval slzy. Dívka se naklonila nad svou matku. Hladila ji po tvářích a snažila se zapamatovat každý její rys.
„ Ty jsi určitě má dcera, je to tak?“ Zeptal se tiše.
„ Ano. Jmenuji se Alassea.“ Eruner kývl.
„ Jako moje matka.“ Zašeptal. „ Milovala tě. Musela Tě opustit. Odpusť nám to.“ Řekl tiše. Alassea jen tiše kývla. Po tvářích jí stékaly slzy. Zdálo se jí, že svou matku zná věčnost, i když se spolu nikdy nesetkaly. Alciné bude dál žít v ní. V Alassee, dceře Alciné a Erunera... Hrozivě se podívala do dálky. Věděla, že musí pomstít svou matku a také, co bude muset převzít za povinnosti... Bylo jí úzko, ale musela to udělat. Jinak by neměla nikdy klid. Už kvůli královně a Erunerovi. Podívala se na ně a viděla, jak pláčou. Pevně stiskla rukojeť meče a zašeptala:
" Pomstím tě, maminko... Už brzy přijde čas.."
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
