obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2140848 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 11 ::
obr

:: Přežít a stvořit pouto (2.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto
 autor Kaileen publikováno: 14.07.2008, 6:12  
Přežít a stvořit pouto (2.kapitola)
 

Útěk z hlubin


Měla pravdu. Něco nás potkalo a jako obvykle to nebylo nic příjemného. V západní zemi jsme narazily na ty divné lidi. Opět došlo k bitvě, která ale měla zajímavý konec. Byly jsme jen dvě proti pěti statným mužům. Moc šancí jsme neměly, přesto jsme se nevzdávaly a doufaly ve štěstí, které se k nám nakonec znova přiklonilo. Jednoho ze soupeřů se mi podařilo zajmout a držela jsem ho před sebou jako živý štít. Ne, že bych měla tak dobrý nápad, ale nedokázala jsem ho zabít nečestně zezadu. Ostatní ihned odstoupili a čekali, co udělám.

„Nechte nás odejít, pak ho pustím.“

Jeden mužů mi něco odpověděl, ale až teď mě napadlo, že si nemůžeme rozumět.

„Ukaž jim, že chceme jen odejít,“ prohodila jsem ke Kaileen, protože sama jsem nic udělat nemohla - bála jsem se, že by se mi chlap vytrhl a my bychom tak přišly o jedinou výhodu.

Kaileen udělala gesto rukou, které je pro všechny lidi stejné. I oni jej pochopili. Ten, který mi prve odpověděl, přikývl. Ustupovaly jsme pomalu, stále jsem zajatce nepouštěla. Ani se nehnuli, dokonce schovali zbraně. Ačkoliv to pro Kaileen nebylo příliš typické, udělala totéž. Teprve teď jsem svalovce pustila. Měl by se rozběhnout ke svým druhům, ale on zůstal stát. Tázavě jsme se na sebe podívaly, protože takové chování žádná z nás nečekala. Schovala jsem zbraň, ukázala jsem mu, že je volný a my že jdeme pryč. Nikam nešel a ještě dlouho se za námi díval, jak pomalu ustupujeme.


Po několika dnech nás podobná banda napadla znova. Také jich byla jen hrstka, na první pohled jsme však poznaly, že se znova jedná o velmi silné muže. Připravily jsme se na útok, ale vtom nás překvapili znova. Když viděli, že jsme se nezačaly hned rvát, ale vyčkáváme, schovali své zbraně. Přišlo mi, že je měli jen pro jistotu. Mírně se uklonili a zřejmě vůdce učinil rukou gesto, kterým nás vybízel, abychom šly s ním.

„Snad s nimi nepůjdeme do toho podzemního labyrintu?“
„Co jiného nám zbývá? Už to s námi vypadalo i hůř. Oni své území na rozdíl od nás dobře znají. Našli nás teď, najdou nás znova a mohlo by jich přijít víc. Schovej ten meč a pojď s nimi. Uvidíme co od nás chtějí.“

„Možná to, co královští vojáci nedávno.“

Kaileen už mi neodpověděla, přikývla vyzyvateli, schovala zbraň a šla s ním. Následovala jsem ji, rozhodně jsem tu nechtěla zůstat sama.


Cesta nám zabrala několik hodin. Dovedli nás až ke vchodu do podzemní říše. Moc se nám tam nechtělo, což jsme jim také gesty naznačily. Ovšem poté, co nás ujistili, že nám nechtějí ublížit, jsme je následovaly. Tato chodba byla podstatně větší a tím i pohodlnější než ta, co jsme kdysi našly. Nikdo z nás po celou tu dobu nepromluvil. Dostaly jsme se do prostoru, v němž se několik takovýchto tunelů spojovalo. Zde jsme odbočili doprava a po chvíli se dostaly do obrovské „místnosti.“ Byla to jakási upravená jeskyně. Na stěnách bylo vytesáno schodiště, které spojovalo mnoho velkých děr. Ty jim sloužily jako lůžka, jak jsme se později dozvěděly. Dokonce tu měli i stůl a provizorní židle. Všechno z kamene. Prostor obývalo mnoho mužů, kteří se teď shromáždili kolem svého náčelníka a zvědavě si nás prohlíželi. My jsme si ostatních moc nevšímaly, zajímal nás hlavně on. Seděl za kamenným stolem, takže jsme si ho nemohly pořádně prohlédnout. Na pohled byl docela sympatický i navzdory tomu, že mu tvář zčásti zakrývaly dlouhé vlasy i vousy, ovšem ty měl pečlivě upravené, od poddaných jej také odlišovala světle modrá košile zdobená nazelenalými výšivkami. Přišli jsme až k nim, příchozí se uklonili a cosi mu řekli. On zavolal jednoho z přihlížejících bojovníků, v němž jsem bez váhání poznala svého zajatce.

„To nevypadá dobře, neměly jsme sem chodit, já ti to říkala. Měly jsme ty psy pobít.“
„Kolikrát jsem tě napomínala, aby ses naučila dodělávat svou práci. Tak teď je neprovokuj a zmlkni!“ odsekla mi Kaileen.

Asi řekli vůdci, že jim nerozumíme, protože on nám poděkoval takřka mlčky, zato rukama řekl vše. Byl velmi rád, že jsme ušetřily život jednoho z jeho mužů a vyzval nás, abychom se posadily ke stolu. Sotva jsme tak učinily, začali nosit všelijaká jídla, která jsme však ani jedna neznaly. Pobízeli nás, ale stále jsme váhaly.


Hezoun vstal a přešel k nám. Také jsme se zvedly a čekaly, co se stane.

„Paulus,“ řekl muž s úsměvem a ukázal na sebe.
„Lee, Kaileen,“ vysvětlila jsem mu.

Přikývl, vrátil se na své místo a začal jíst. Z každé mísy na stole si něco podal na
talíř a postupně jídla jedl. To asi abychom viděly, že se nám nic nestane. Uklidnilo nás to a vzaly jsme si také. Už jsem měla pořádný hlad.

Potom bylo na místě dozvědět se o sobě něco víc. Paulus se nás vyptával na takové ty běžné záležitosti a když nám nestačila gesta, kreslily jsme obrázky do prachu na zemi. Nakonec přivedli nějakou velmi starou a neméně ošklivou ženu. Byla to jejich čarodějka. Jakmile nás uviděla, začala vydávat všelijaké zvuky a divně se při tom kroutila. Počkali, až se trochu uklidní, a pak ji zase odvedli. Všichni na nás vyjeveně hleděli. Paulus se vzpamatoval jako první a dal nějaký povel muži za sebou, který hned odešel. Najednou se nám začali všichni klanět a pořád nám něco nosili. Začala jsem se cítit divně, jakoby v nebezpečí, i když k tomu zatím vzhledem k těm darům nebyl důvod.

„Pobereme, co uneseme a večer zmizíme. Mám z toho divný pocit,“ řekla jsem Kaileen.
„Jak chceš zmizet? Ani nevíme, kudy jsme přišly.“
„Tak se nejdřív pomodlím k Narat a pak poberu, co budu moci a zmizím.“
„To jsi mě uklidnila, to je rozumnější. Hned se mi bude utíkat líp. Jsi blázen? Musíme je přinutit, aby nás sami pustili.“
„Pořád chceš někoho nutit. Tak možná stačí říct a můžeme odejít. Jsme tu snad jen na návštěvě, nebo myslíš, že nás budou držet?“
„Já pořád někoho nutím a ty pořád utíkáš. Hezky jsme se našly. Kdybys dělala co máš…“
„To my můžeš vyčítat pak, raději mi řekni, co budeme dělat?“
„Teď nevím, ale až odtud vylezeme, zabiješ prvního člověka, na kterého narazíš. A jestli ne, tak tě tady nechám. Už tě mám plné zuby!“ rozčilovala se.


Paulus se na nás celou dobu díval a tato hádka se mu vůbec nelíbila. Rozzlobená Kaileen ho trochu vyvedla z míry a dokonce bych řekla, že jej vyděsila. Vtom se ale cizinec vrátil a spolu s ním přicházelo několik žen. Byly už dost staré, jen tři byly mladé, ale vypadaly nemocně. Dvě chovaly děti. Stará žena přistoupila k Paulusovi a potomka mu podala. On s ním kráčel k nám.

„To ne, to nemůžou myslet vážně. Já to dítě nechci, vezmi si ho ty,“ zděsila se Kaileen.
„Já ho taky nechci. Copak jsem chůva?“
„Třeba si myslí, že budeš matka.“
„Už jen to by mi chybělo ke štěstí. Co kdybychom změnily plány a zmizely rovnou? S dítětem v náručí nás nedohoní.“
„Ty vidíš, že by je měli v rukou všichni? Dohoní nás ten zbytek, teď to prostě nejde. Usmívej se a vezmi si to dítě.“


I když jsme pomalu couvaly, Paulus už byl u nás. Najednou jsme narazily na cosi, co nám neuhnulo. Za námi stálo pár siláků a ti neměli v úmyslu ustupovat. Podal dítě Kaileen. Ta se mu pevně dívala do očí a ani na okamžik ji nenapadlo, že by přijala. Jeho rysy ztvrdly, bylo zjevné, že se cítí dotčen. Abych nás zachránila, vztáhla jsem k němu ruce a naznačila mu, že já si toho prcka pochovám. Usmál se a podal mi jej. Ukázal na kout v jeskyni, v němž byly na zemi vystlány kožešiny. Tam jsem se s tím děckem posadila a tvářila se, jak je to úžasné. Kaileen musela zůstat kde byla, nechtěli ji ke mně pustit. Pořád se na mě dívali, jakoby na něco čekali. Na co asi? Tady určitě nešlo jen o to, abych dítě pochovala.


To ne! Kaileen měla pravdu. Oni vážně čekali, že se o něj postarám. Tak proto nám Paulus předtím vyprávěl tu legendu. Podle jejich čarodějnice měly přijít dvě ženy, které je vyvedou z hloubi země a stvoří nový národ. A ti dva, co nám pořád stáli v patách, měli být naši… Fuj! Hned jsem ten živý dáreček vrátila. Přece mi nebude někdo vybírat milence, děti a život! To jste se přepočítali, pánové.

„Kaileen!“

Přivedli ji ke mně a nutili nás zůstat na místě. Ani nám nedovolili courat se po jeskyni. Prostě jsme musely jen sedět na těch kožešinách.

„Teď ta legenda dává smysl, proto nám ji vyprávěl. Ale mohly bychom jim vysvětlit, jak to doopravdy je. Vždyť už můžou z této kobky vyjít ven. Přece jsme zabily ty draky, čímž jsme je vyvedly odtud a pokud je naučíme jak se drakům bránit, tak vlastně stvoříme nový národ, který už nebude muset utíkat.“
„Tak jim to vysvětli, já na to nemám náladu. Raději zemřu jako bojovník, než bych tady trčela a rodila děti.“

To už se k nám hrnuli ti dva valibuci, kteří nás pronásledovali vlastně celou dobu našeho pobytu tady. Posadili se k nám. Byli tak bledí a páchli... Vážně krásné vyhlídky. Každý si jednu z nás vybral a rozvalil se vedle, přičemž se přihlouple usmívali. Asi dospěli k názoru, že nechceme cizí děti, protože se raději budeme starat o vlastní.

„Myslíš, že od nás teď čekají to, co si myslím? A rovnou tady?“
„Raději si to nepředstavuj. Co se vlastně stalo s jejich ženami? Chlapů je tu dost pro celou válku a žen jsme viděly jedenáct i s tou starou čarodějnicí. Nedivím se, že se raději válí s námi než s nimi.“
„Já také ne, ale copak můžu za to, že osm žen je nad hrobem a zbytek nemocných?“
„Za to sice nemůžeme, ale problém je v tom, že my jsme zdravé. A tady tihle taky. Nejde mi na rozum, co se tomu lidu mohlo přihodit.“

Kaileen byla přímo vytočená. Nesnášela, když se jí někdo dvořil. Takový muž si většinou zasloužil smrt. Ale tohoto se snažila ještě využít, než ho zabije. Ptala se ho, proč jsou zdejší ženy v takovém stavu a muži jsou silní a zdraví. Nakreslil a vysvětlil nám, že když začala být situace s draky neúnosná, rozhodli se vykopat tunely vedoucí pod zem, protože tam draci určitě nebudou moci. Muži, jakožto bojovníci a ochránci žen a dětí, drželi stráž, kdyby nějaký drak během dne přiletěl (to by ovšem musela být velká náhoda), takže ženy a děti musely kopat ty tunely. Samozřejmě někteří lidé zahynuli při sesuvech půdy, někteří trpěli podvýživou a tak různě. Prostě tuhle katastrofu přežilo jen těchto pár žen, jimž se narodily ty dvě děti. Ale byly moc slabé na to, aby je svým mlékem uživily a my jsme jednoduše přišly ve vhodnou dobu, abychom zastaly jejich role.


„Takže tihle chlapíci jsou prostě jen zbabělci a povaleči, kteří nechali své ženy a děti zemřít. Oni jim kopali cestu k přežití a sobě hroby, zatímco tihle se váleli v trávě. A to jsem jim chtěla pomáhat,“ řekla jsem směrem ke Kaileen, abych se ujistila, že jsem tu hodinu kreslení pochopila správně.

Přikývla.

Nakreslila jsem jim, že už klidně můžou vylézt z děr, že draci jsou už mrtví, že my dvě už jsme to vyřešily. A bojovníci jako jsme my nikdy nebudou mít zájem o takové zbabělce. Muži se urazili a vypadalo to vážně. Stoupli si, začali se bít do hrudi a něco křičeli. Asi tím chtěli říct, že to oni jsou tady páni, ale nebyla to pravda. Po celou tu dobu nám nevzali zbraně, což ale měli. Nebyla s nimi žádná řeč, takže už jsme na nic nečekaly. Měli dost příležitostí nás nechat jít, ale oni neposlechli. Obě jsme téměř současně tasily a sekly. Muži se v půlce pohybu zarazili a padli k zemi.

Ostatní obyvatelé jeskyně ztuhli.

„Když už máme umřít tady, co kdybychom udělaly poslední dobrý skutek?“
„Co tím myslíš?“ nechápala Kaileen.
„Něco mě napadlo a pokud se nemýlím, možná ty ženy budou ještě chvíli žít a dokonce by mohly přežít i ty děti.“
„Říkala jsem ti, že nejsem spasitel a ty by sis na to taky neměla hrát. Od toho máme bohy. Ten tvůj možná nestojí za nic, ale my jich máme mnoho a alespoň jeden by se o ty lidi postarat mohl. Pokud pro to nemají důvod, proč bychom se měly starat my? Máš málo svých potíží?“
„To ne, ale sama jsi říkala, že naše kroky povedou právě bohové. Ti nás zavedli sem. Snad pro to měli důvod? Dostaneme ty zbabělce na kolena a jejich ženy ke stolu. Uvidíš, má to smysl. Pak nás nechají jít.“
„Vždyť je to vlastně jedno. Ven si cestu stejně neprosekáme. Můžu chvíli počkat, než vezmu těch pár otrapů s sebou ke Kharovi.“
„Tak vidíš. Ale mě neposlechnou, Paulus se bojí tebe. Chtěj, aby přivedli ty ženy i s dětmi. Ať je posadí ke stolu a dají jim najíst a napít, kolik budou chtít. Nejsou nemocné, to by se od nich nakazili i ostatní. Umírají hlady. Myslím, že tihle „bojovníci“ schraňují jídlo jen pro sebe a ženy jsou pro ně zbytečná zátěž, pokud právě nerodí nebo nekopou tunely.“

Bylo jedno, zda mám pravdu, či ne. Kaileen vždycky nadvláda mužů vytáčela a jestli byla schopna někomu ušetřit život, oni to rozhodně nebyli. A tito už vůbec ne, protože ji chtěli zkrotit. Právě našla cíl naší cesty a hodlala jej náležitě splnit.

„Přiveďte ty ženy!“ křičela na Pauluse a přitom máchala rukama i se zbraní a snažila se jim vysvětlit, co chce.

Paulus nevydal žádný povel, jeho muži se k nám pomalu a opatrně přibližovali. Očividně se nás báli, ale přesto se chystali k boji, v němž jsme neměly šanci přežít. Schovala jsem meč, vyměnila ho za luk, který jsem zatím u žádného z mužů neviděla a vyzkoušela jsem další nápad. Napnula jsem tětivu, namířila a nechala šíp, aby si našel cíl. První střela byla úspěšná. Bojovníci se nevěřícně dívali, jak jejich raněný druh padá. Nečekala jsem, až se po nás vrhnou, a napnula tětivu podruhé. Střílela jsem, jak nejrychleji to šlo. Když jsem postřelila asi šestého muže, zastavil mě Paulusův hlas. Útočníci se ihned stáhli a schovali zbraně.


Byla vhodná příležitost zopakovat požadavek. Vůdce lehce přitakal a jeden z válečníků odešel. Schovala jsem připravený šíp a luk si pověsila přes rameno. Mrkla jsem na Kaileen, ta se jen panovačně usmívala. Líbilo se jí, když z ní měli lidé strach a mohla rozhodovat. Já jsem tak spokojená nebyla. Uvědomila jsem si, že jsem pro ni tím, čím byl nebožák Kirth pro královnu.


Vojáci sbírali raněné. Podařilo se mi zabít jen dva soupeře, zbytek přežil. Ženy přicházely pomalu a nejistě. Byly překvapené, asi sem nesměly chodit, protože se ani nechtěly posadit ke stolu. Paulus je ale přinutil.

„Noste jídlo!“ rozkázala Kaileen a divoce gestikulovala.

Muži se na sebe navzájem dívali, ale ani jeden z nich nic neudělal. Znova jsem musela vytáhnout luk a postřelit další dva. Jeskyní se opět rozezněl náčelníkův nesmlouvavý hlas. Konečně se někteří hnuli a začali ženy obsluhovat.

„Ještě uklonit!“ přidávala další požadavky Kaileen.

Ony jenom zíraly. Místo luku jsem si opět vzala meč, abych byla v případném boji stejně platná jako moje partnerka, kývly jsme na sebe a šly ke stolu. Raději jsme se však nechaly obsluhovat vestoje, jinak bychom se mohly stát snadnou kořistí. Luskla jsem prsty a už ke mně spěchal muž s jídlem. Neuklonil se, tak do něj Kaileen trochu strčila. Nic jsem si nevzala, poslala ho pryč a když se dost vzdálil, zavolala jsem ho znova. Běžel asi pětkrát tam a zpět než pochopil, co po něm chceme. Ten další měl asi větší hrdost než ostatní, protože začal protestovat, ale bohužel byl ke Kaileen právě otočen zády, což se mu nevyplatilo. Najednou mu její dýka proťala hrdlo. Poroučel se k zemi a umíral sám v kaluži své vlastní stále přitékající krve, bez pomoci a bez možnosti vydat poslední hlásku, zatímco ona už cosi dalšího žvýkala, jako by se nic nedělo.


Ukázala jsem jim, aby tak obsloužily i nové hosty sedící za stolem. Nic se však nestalo. Kaileen se zle podívala a zopakovala rozkaz. Nosiči se ihned přemístili ke stolu a nabízeli přeplněné tácy svým družkám, přičemž už se nezapomněli uklánět. Ony nejdříve ještě váhaly, ale když jsme je pobídly, bázlivě si jídlo vzaly. Musely jsme je znova nutit, aby začaly jíst. Pustily se do toho, jako by to bylo jejich první jídlo v životě. Za chvíli byl stůl prázdný. Kývla jsem a přinesli další jídlo. Dvě dívky si spolu něco šeptaly, potom jedna vstala a šla pomalu k nám. Nic jsme neudělaly, jen jsme ji pozorovaly, takže se odvážila přijít až ke mně. Uklonila se mi a řekla:
„Tamir yos né.“

Nechápala jsem, co chce.

„Nerozumím ti,“ odpověděla jsem a přitom jsem krčila rameny.

Znovu se uklonila a řekla tu větu. Ukázala přitom na sebe a pak na Kaileen. Zřejmě si myslela, že musí u mě žádat, aby s ní mohla promluvit.

„Tamir yos né?“ zopakovala jsem větu a gesty se snažila ji pochopit.

Přikývla.

„Chce s tebou mluvit. Asi si myslí, že tady teď vládneš,“ přeložila jsem to.

Kaileen stále držela v jedné ruce zakrvácenou dýku, takže když se k ženě přiblížila, ta se strachem trochu ustoupila. Dloubla jsem do ní.

„Schovej to, vždyť se tě bojí.“

Kaileen se tvářila rozpačitě, hned dýku schovala a pozvala dívku k sobě. Ta chtěla začít mluvit, ale bála se přítomných mužů.

„Jděte dál!“ přikázala Kaileen a použila při tom jasné gesto.

Oni sice ustoupili, já jsem však zůstala na svém místě a hlídala situaci se znova přichystaným lukem. Kaileen si s ženou něco malovala do země. Trvalo to dost dlouho, začala jsem být nervózní, přece jen byli ti zbabělci ve značné přesile. Luku se naštěstí báli víc, než my jich. Dosud ho neviděli a nevěděli, jak funguje. Kdyby to byť jen tušili, neměly bychom sebemenší šanci.


„Psi! Pobijeme je všechny,“ zuřila Kaileen, když se rozloučila s ženou a zahladila všechny stopy v prachu.
„Co se stalo?“ byla jsem zvědavá.
„Všechny ženy nezemřely, jak nám ti dva tvrdili.“
„Tak proč ty ostatní také nepřivedli?“
„Viděly jsme zde několik podzemních úkrytů. V tomto žijí jen muži a ty, které nemohly utéci, protože jsou staré, a matky těch batolat. Muži vychází ven a prohlíží další úkryty, aby našli ostatní ženy z kmene, které se v nich skrývají.“
„Proč nežijí pohromadě?“
„Takhle? Ty bys tu chtěla žít? Samotným se jim žije stejně jako zde, ale nemusí nikomu sloužit. Jídlo, které najdou nebo uloví, mají pro sebe. Těmhle slabochům slouží ženy jako otroci. Když nějaká zemře, hodí její tělo ven zvířatům napospas. Když zahyne muž, náležitě se o jeho tělo postarají.“

Čekala, co jí na to řeknu, ale nebyla jsem schopna odpovědět. Její slova mne zaskočila. Slyšela jsem o všelijakých kulturách, ale tato byla ze všech nejhorší.

„Půjdeme je najít a sjednotíme je.“
„To je nemožné. A říkala jsi, že nejsi spasitel.“
„To ne, právě jsem se stala jejich pomstou. A ty taky.“
„Když je tady necháme, kdo ví co s nimi udělají. Jak ty ženy přesvědčíme? Přece si nerozumíme, nemůžeme pořád kreslit.“
„Tamtu vezmeme s sebou. Přivoláme Tirda, třeba se ho budou bát a nechají ty je být, dokud se nevrátíme.“
„Proč zrovna jeho?“
„Je to bůh rovnováhy, vzpomínáš? Zde rovnováha chybí. Je na čase vyvést ty ženy ven a stvořit nový národ.“
„To by mohlo vyjít, Soy by se to velmi líbilo. Ale co kdybychom vzaly ty ženy s sebou všechny? Tak nám spíš uvěří, když uvidí, že těmto jsme už ven pomohly.“

Souhlasně pokývala hlavou.

„Ale Tirda zavoláme stejně. Myslím, že je na čase požádat o pomoc i Narat. Nejsem si jistá, zda nebudeme muset znova bojovat.“
„Pokud budeme mít Pauluse, tak ne. Bude se bát o svůj bídný život a zastaví je, kdyby náhodou přišli.“
„Chytré. Přesně jak jsi řekla - vezmeme, co uneseme a hned mizíme. Zavolej tu holku a vysvětli jí to. Pohlídám vojáky.“

„Lee,“ ukázala jsem na sebe, když jsem mluvila s tou dívkou.
„Ty?“ ukázala jsem na ni.

Nechápala.

„Lee, Paulus, Kaileen,“ ukazovala jsem postupně.

Už mě pochopila a vysvětlila mi, proč na tuto otázku nemůže odpovědět. To byl vrchol! Nejen, že s nimi takto zacházeli, dokonce jim ti bídní psi nedovolili nosit žádná jména. Přešla jsem to a jala se svého úkolu. Kreslila jsem jí a vysvětlovala, co máme v plánu. Souhlasila a šla to říct ostatním. Chvíli se radily, pak znova přišla a ptala se, kdy vyrazíme. Nebylo na co čekat, takže rovnou všechny svolala k nám.


Paulus jako správný vůdce nesměl ukázat strach, takže když jsme s ním chtěly mluvit, přišel. Musely jsme slíbit, že to není léčka a je pravda, že nebylo zrovna čestné, jak jsme mu zalhaly a vzápětí porušily slib, ale zrovna on nebyl ten, jenž by si mohl stěžovat na neférové jednání. Spoutaly jsme jej a vydaly se na cestu. Mužům sice došlo, co se děje, ale my jsme už měly jejich vůdce, a tak si nic nedovolili. Nechali nás jít.

„Počkej, zvládneme vzít ještě něco,“ zastavila jsem Kaileen a ostatní.
„Co zamýšlíš?“
„Budeme potřebovat zbraně, tihle jsou i bez nich silní dost.“
„Dobrý nápad. Jsem ráda, že jsem tě vzala s sebou.“

Nic většího mi Kaileen nemohla říct. Dostala jsem křídla a od té doby jsem věděla, že dokážu cokoli. Ukázala jsem na kožešiny a pak na jejich meče. Věděli, co musí udělat. Sice se jim ten nápad moc nelíbil, ale nakonec vykonali, co jsem chtěla. Zřejmě předpokládali, že jim pak zajatce vrátím. Přinesli vše na místo, pak jsem je zastavila, nechala je, aby břemeno položili a přikázala jim vrátit se. Poslala jsem čtyři ženy pro to. Jeden z mužů se pohnul směrem k nim. Zavolala jsem na něho, přitlačila zbraň k Paulusovu krku a on se ihned vrátil. Stařeny ty meče sotva vlekly, byly opravdu hodně zesláblé. Když s tím přišly k nám, několik jsem jich vyházela. Zdály se mi nepotřebné, deset jich bude stačit. Škodolibě jsem si pomyslela, že pro zbytek si můžeme přijít později, protože jsem věděla, že dokud držíme jejich vůdce v zajetí, můžeme mít vše, po čem zatoužíme.

„Dokonce se budeme mít čím přikrýt,“ zaradovala se Kaileen.
„Ty kožešiny nejsou pro nás, ale pro ně. Potřebují je více než my.“
„Nepřeháněj to, už tak pro ně děláme dost,“ oponovala mi.
„Snad, ale v jejich situaci nic není dost. Možná, až je naučíme bránit se, pak to bude alespoň stačit. Dost to nebude nikdy.“
„Jen žádné vážné úvahy. Splníme svůj úkol a zmizíme.“
„Proč? Můžeme se zde třeba usadit. Mohly bychom mít armádu jako Corita, pak bys mohla dokonat svou pomstu.“
„Jsem bojovník. Můžeš tu zůstat a vést je, ale já odjedu.“
„Jak myslíš. Kdo je tedy povede, až tu nebudeme?“
„To už snad zvládnou samy, ne? Jsou to dospělé ženy, ne děti.“
„Když už jsi na to narazila, co s těmi dětmi? Mohly by nás prozradit.“
„Musíme to vydržet, dokud nenajdeme zbytek kmene. Pak bude odpovědnost na nich.“
„To bych do tebe neřekla,“ popíchla jsem ji.

Ušklíbla se a nekomentovala to. Skutečnost byla taková, že ani ona je tady mít nechtěla, ale nedokázala je zabít. Byly to přece jen ještě děti a my jsme jim měly dát možnost stvořit svůj vlastní osud.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Guardianes 18.11.2008, 9:13:18 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: christl ze dne 20.07.2008, 19:34:28

   Je zřejmé, že Lee už dosáhla v schopnosti "rozhodování se" úrovně Kaileen. Zdá se, že je již její rovnocennou partnerkou a navíc lidskost, kterou v tomto díle projevila, ji možná staví i nad ni. Tento díl mne opět nezklamal, jdu na další...:)
 ze dne 18.11.2008, 11:25:15  
   Kaileen: Díky za Tvoje "lidské" reakce, jsou pro mě důležité.
 christl 20.07.2008, 19:34:28 Odpovědět 
   Líbilo, chyby jsem skoro žádné nenašla.a opět se těším na další kapitolu:-D
 ze dne 20.07.2008, 19:53:38  
   Kaileen: Taky jsem to po sobě kolikrát četla:-D Dík za pochvalu, to dycinky potěší.
 amazonit 14.07.2008, 6:12:38 Odpovědět 
   tak, hned tu máme místo, kde mohou být naše hrdinky užitečné a nezklamaly, ujaly se toho opravdu jako bojovnice, dokážeš psát velmi zajímavě, strhnout čtenáře takovou zvláštní jednoduchostí, s jakou to vyprávíš, přímočaře se to ,,řítí" kupředu
 ze dne 20.07.2008, 19:55:06  
   Kaileen: jinak než jednoduše to u mě ani nejde, když jsem taky trošku jednodušší :-D
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
Mukl
mandril
Prkna za růže [...
Lilitka
Krk
vrama
obr
obr obr obr
obr

Pro Tebe
Šuši
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr