» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2140848

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (34-36) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 11.07.2008, 23:38

V minulém díle se odehrála první bitva studentů proti Hyperionovcům – v boji se objevila jak nová tvář mezi nepřáteli, bojovný Jan Mazda, tak i talentovaný vůdce Petr Weether v řadách studentů. Bitvu sice naše parta vyhrála, Společenstvo ale přes veškerou svou snahu ztratilo tři studenty. V závěru skupinu navštívil někdo, koho už dlouho neviděli...


	XXXIV „Elementalisté, vraťte se do školy a dostavte se do prostřední tělocvičny..,“ řekl jsem šokovaně. V tu chvíli by se mě krve nedořezal. Dav studentů za mnou jsem nemusel ani nijak nutit, odporoučeli se z místa tak rychle, jako přišli. „Ahoj, Lukáši,“ pozdravil jsem návštěvu. Bývalý člen Společenstva před námi sebejistě stál s rukama v bok, jako by mezi nás pořád patřil. Na sobě měl bílé brnění, ve kterém vypadal velice mužně. Na zádech měl svůj dvoubřitý meč. „Vidím, že máte určitou členskou základnu. To jsem rád,“ usmál se. Pět členů Společenstva se před ním ale nemělo moc do hovoru. „Tady Michal..,“ ozvalo se za mnou. „Je tu Lukáš... Přepínám.“ Vzápětí přišla odpověď. „Tady Kuba, máme přijít? Přepínám,“ řekl ostražitý hlas. „Tady Kamil, snad to nebude potřeba. Přepínám.“ „Společenstvo: Všichni jste se velice změnili. Z party vyvolených, bojujících proti zlému Terorovi a jeho ještě zlejším rádcům, se vyklubali trenéři! To je velmi zajímavé!“ prohlásil Lukáš. Nadechl jsem se a zostra spustil: “Jasně. Jestli na mě chceš poslat nějaký další svoje nohsledy kvůli tomu, že ti tady nesedím, tak do toho, spěchám.“ „A na další Star-Trekový řeči nemáme náladu,“ přidal se Jirka. Lukáš přikývl. „Budete se divit, ale žádné boje o vedení Společenstva nebudou. Váš vůdce si vás zasloužil a Marek zklamal na celé čáře.“ „To nejspíš jo,“ řekl jsem. „Proč jsi nás hledal?“ „Proč? To je hloupá otázka, chtěl jsem vidět své staré přátele a bojovníky za dobro-“ „No jen se nečerti, sám bojuješ proti Martinovi,“ přerušil ho Tomáš. „... A to je pravda. Boj mezi jím a mnou je sice důležitý, ale vy do něj nepatříte. Je to osobní.“ „Neříkej mi, že se zase perete jako na základce?“ usmál se Michal. „To, co je mezi mnou a Martinem, je úplně něco jiného, než za co bojujete vy. Má však velikou souvislost s vaším posláním, protože jakmile jeden z nás bude mít převahu nad tím druhým, věci se pro Společenstvo začnou dramaticky měnit.“ „A v čem?“ „To už, moji milí, poznáte sami.“ Proč by pro nás měl mít konflikt dvou elementalistů, se kterými se nepotkáváme, nějaký důsledky? Musím to z něj dostat, stejně jako proč bojuje zrovna s Martinem. Lukáš si nás změřil pohledem. „Přestože je vás tu jen pět... Má vás být sedm, že?“ „Osm,“ opravil Lukáše Michal. „Ještě Tereza.“ „No jo, Tereza. Pak se o ní pobavíme, ano, Michale?“ „Eh... Cože?“ podivil se elementalista. „A já to tušil!“ vyprskl Jirka. „Další debilní kecy! Fakt – na tohle ser a rovnou přejdi k-“ „Jelikož vám mohu poradit, jak zneškodnit Hyperion a zbavit se TVÉ obrovské zátěže, kterou máš na zádech,“ ostře spustil Lukáš. „Stejně jako co se stalo s Mr. Kdosi, nebo kdo je váš skutečný nepřítel, tak bych vám radil zodpovědět pár mých otázek a podvolit se. Co?“ „Jak zneškodnit Hyperion je jasný jak facka... Stačí sejmout všechny temný elementalisty,“ zazubil se Tomáš. „Tak si tady nevymejšlej blbosti.“ Lukáš se zasmál. „Kdyby to bylo tak lehké, už bych to udělal... Jenže až se jednoho krásného dne okolo vás začne hemžit nepřátel jak hrachu, tak názor změníte. Věřte mi, že vím, o čem mluvím.“ „A proč musíme řešit zrovna Terezu a mě?“ protestoval Michal. „Není nějaký jiný téma?!“ „Témata vyčerpáme,“ pokynul rukou elementalista, „posluchače snad ne. Kamile, přivolej Jakuba, Aleše, a Terezu.“ „No dobře,“ vzal jsem do ruky vysílačku. „Tady Kamil. Jakube, Aleši, Terezo, máte ihned přijít. Přepínám.“ „Tady Jakub. A co s elementalistama, přepínám?“ „... Nechte je v tělocvičně. Stráž přenechte panu Weetherovi z mojí skupiny, ať se elementalisti, co dneska bojovali, postarají o školu. Přepínám.“ „Dobře, už k vám ‘dem. Přepínám.“ „Tak fajn, máš je mít,“ řekl jsem Lukášovi. „Slyším. Než se začnu vyptávat... Viděl jsem, že jste dole bojovali. Vedli jste si dobře, až na ty tři mrtvoly.“ „Mohlo umřít víc elementalistů, Lukáši. Přestože se není nad ničím těšit, myslím, že to Michal zvládl dobře,“ založil ruce Pepa. Lukáš ohrnul ret. „To je fakt. Mohli jim vymlátit celou partu.“ Na Michalovi bylo vidět, že brzy ztratí trpělivost. „Náhodou 'sme si je házeli, takže nevím, o co ti ‘de,“ řekl Jirka. „Kdyby nebylo Tomáše Jakla, tady Kamil by si „házel“ Jana Mazdu ještě teď. Pokud by si spíš on neházel s ním! Podívejte, už přicházejí vaši společníci,“ elementalista ukázal ke škole, ze které přicházely tři postavičky – jedna žlutá a dvě červené. „Jsme tu, Lukáši, co nám chceš?“ zeptal se Jakub. „... Ježiš, zas tenhle kretén..,“ mumlal Aleš. „Také tě rád vidím, Aleši,“ pousmál se Lukáš. „A i tebe, Terezo.“ „Já tebe ani ne,“ ušklíbla se. „Podle toho, co slyším, se z tebe stal pěknej blbec.“ „Vidím, že Společenstvo moc slušnosti nepobralo,“ nevěřícně kroutil hlavou Lukáš. „Přitom bych vám velice rád pomohl.“ „Tak do toho,“ zamračil se Michal. „Ano. Takže začneme s malým dotazníkem na každého z vás. Začneme u tebe, Michale.“ Michal obrátil oči v sloup a vyzval Lukáše: „Tak co bys chtěl vědět?“ „No, jak už jsem řekl: Jak jsi na tom s Terezou?“ I já jsem se v tu chvíli cítil trapně. Vyptávat se Michala před Společenstvem na takové detaily ze soukromí mi přišlo jako značná rána pod pás, ale Lukášovy úmysly jsem nedokázal odhadnout. Mohl se o to zajímat jen tak mimoděk, mohl se snažit rozbořit Společenstvo zevnitř nebo nás podrobovat nějakou zkouškou, to prostě nevím. Zamilovaný párek se na sebe po očku podíval, nikdo ze Společenstva ale ani nedutal. Jirka stále arogantně hleděl na Lukáše a o problém nejevil nejmenší zájem. „Tak... Jak by. Normálně, myslím, že se máme rádi.“ Michal kývl na Terezu a uprostřed chodníku se chytili za ruce, asi aby to nějak Lukášovi dokázali. Dá se říct, že jim to spolu slušelo. „No vida, konečně jsme se někam dostali!“ Lukášovi se zalesklo v očích a ukázal na Michala. „Cítíš se v této tvé pozici neohrožen?“ Michal polkl. „Myslím, že jo,“ a zpevnil stisk. Tereza se zatvářila rozpačitě. „Nikým?“ Lukáš přejel pohledem po Společenstvu, zastavující se pohledem na Jirkovi a na mě. Tomáš se díkybohu chopil příležitosti odlehčit situaci. Ukázal oběma prsty na sebe a zvýšil hlas. „Nikýýýým?“ zažertoval. Společenstvu se vtip líbil a rozesmál i Michala s Terezou, ne ale tak Lukáše. „Drž hubu!“ rozčílil se. „Tak? Jirka, Kamil, Tomáš, možná? Co nám k tomu řeknete vy?“ Založil jsem ruce. „Takže fajn, možná jsem Markétu ztratil a nikoho jí podobnýho jsem nepotkal,“ otočil jsem se na pár. „Ale vím jedno: abych členu Společenstva a zároveň mýmu kámošovi záviděl Terezu, i když jsem závistivec jako poleno, to je už je i na mě moc silný kafe. Já k tomu nemám co říct a naší dvojici přeju jen dobrý, i když se chovám jinak.“ „Hmm... A ty, Jiří?“ Jirka si odkašlal. „Hele, eh... Je mi jasný, že se pokaždý nas.., ehm, nacpeš všude, kam nemáš, a špehuješ nás, jinak bys to nevěděl,“ podezřívavě si prohlédl Lukáše. „Ale já k tomu řeknu pravdu, možná je i fér jí vybalit tady přede všema. Jako jo - jeden čas 'sem po Tereze jel jak ten blbec a Michala bych nejradši oddělal za rohem, jenže časy se mění a já vidim, že tohle se někomu, jako je Michal, nedělá,“ Jirka se otočil na mne. „Lez' 'sem i za Markétou, ale nechal 'sem toho. Protože 'sem si tehdy u Masáka uvědomil, že bych tě podrazil!“ Elementalista znovu upřel pohled na Michala s Terezou. „Ale my 'sme jedno Společenstvo. Jedna parta, kerá, když je v ní bordel, zanikne – a ne, nebudu pro to dávat důvod.“ Jirka mluvil jak vyměněný. „Já to Michalovi s Terezou přeju,“ pokýval hlavou. „A doufám, že jim to i dlouho vydrží, aby se o ně parchanti jako ty nejvíc rozsekali.“ Zatímco jsem poslouchal, co Jirka říká, povšiml jsem si krátkého záchvěvu v Lukášově obličeji; trval jen zlomek vteřiny a byl téměř nepovšimnutelný, ale jasně ukazoval jeho úsměv. „Ano, výborně,“ řekl Lukáš. „Michale, ty jsi jednou Kamilovi říkal: „I když sám proti vašemu vztahu nic nemám, dal bych si na tvým místě bacha.“ Ty si dáváš bacha?“ Ihned jsem si vzpomněl na náš pohovor u Aleše, který mě tehdy velmi uvolnil. Tenkrát mi Michal řekl Freezi, a teď mi tak říká celá akademie.. „Jasně, že jo.“ Michal vypadal, že má hned lepší náladu. „Společenstvo mě překvapilo..,“ řekl už tišeji. „A to je tvůj problém. Doteď jsi to nevěděl a tvůj svérázný způsob tréninku také říká své. Sedm členů Společenstva je jako sedm hříchů – a ty jsi Chtíč, skrývající a utíkající před… „kdyby“.“ XXXV Pokud by tohle řekl někdo jiný, myslel bych si, že to přehnal s drogama, ale fakt, že to řekl právě Lukáš tomu dodalo na uvěřitelnosti. Zbytek Společenstva se neodvážil cokoli říct, natož pak Jirka, který by se za to obyčejně Lukášovi posmíval až do smrti. „Ale to ti nekladu za zlé, jedeme dál, zajímalo by mě, proč jsi ty, Tomáši, už dvakrát usnul na stráži?“ „Eh... Tak... To se blbě vysvětluje..,“ zakuckal se elementalista. „A proč?“ Lukáš zvýšil hlas, jako by očekával předem jasnou odpověď. „Protože jsem zaspal!“ vybuchl Tomáš. „Tupě stát pět hodin a čekat je prostě-“ „Nuda,“ otráveně ho doplnil Lukáš. „Jo.“ „A to je tvůj nedostatek!“ pousmál se Lukáš a ukázal na Tomáše. „Řekni mi, co se dělo na tvém prvním tréninku, který byl právě teď?“ „Co by se dělo, normálně jsem trénoval...“ „Jak?“ odsekl náš host. „Co se tam stalo zvláštního?“ „Já o ničem nevím,“ zakroutil hlavou Tomáš. „Nevíš. Opravdu si nevzpomínáš na to, jak tě téměř porazili TVOJI žáci?!“ Výpověď, kterou nám předkládal, zněla mimořádně absurdně. Jak by mohli Tomáše, elementalistu zoceleného z bojů proti Terorovi, někoho, kdo rozbil golema, porazit obyčejní studenti? Lukáš napnul ruku směrem k Tomášovi; jeho výraz v obličeji se zkroutil do zoufalého šklebu. Nikdy jsem ho sice neviděl smutného, ale tohle bylo něco mnohem horšího. Pepa, spolu s Jakubem a Jirkou, vytasili zbraň; Lukáš sklonil ruku a arogantně dodal: „Jen jsem ho rozvzpomenul.“ Tomáš se vrátil do původního rozpoložení. „No tak jo, no, skoro bylo po mě,“ zesmutněl. „Ale omylem!“ Nedokázal jsem si představit, že by to byla pravda. Jak už jsem řekl, Tomáš porazil golema a jeho samotného téměř zabijí jeho studenti? A hlavně, proč?! Lukáš se zatvářil nekompromisně. „Ale to je profesionální chyba, Tomáši,“ zakroutil hlavou. „Proč sis na rozdíl od ostatních členů Společenstva, svoje metody tréninku nepromyslel a nechal se unést? Z jakého důvodu jsi usnul na stráži a proč jsi nikdy svou dráhu ve Společenstvu nebral vážně?!“ vykřikl. Právě jsem toho měl dost. „Nesmysl! Zničil golema a-“ „Mlč, Kamile!“ otočil se Lukáš. „Proč jsi, Tomáši, tohle dopustil?!“ Tomáš vypadal, že je na pokraji sil a už neměl chuť vzdorovat. „Protože,“ zamračil se. „Protože jsi líný přemýšlet a být vážný... V žádném případě si nerozebíráš věci dopředu a pořád v tobě doznívá ten puberťák, který si ze všeho dělal srandu, byl cool, free, a in! Mezi sedmi hříchy jsi Lenost, pro kterou neexistuje žádné účinné řešení...“ Překvapilo mne, že se do Tomáše tolik opřel. K jeho údajné lenosti dodám jen to, že jsem se o tom nikdy sám nepřesvědčil, kromě případu, kdy usnul na stráži. Stále mi ale hlavou vrtala Lukášova zmínka o tom, že Tomáše při výcviku téměř zabili... Co to mělo znamenat? Tomáš ale znovu díkybohu celý problém přirozeně odlehčil: “Tak jste to slyšeli, jsem línej jak prase,“ šibalsky se ušklíbl. „A koho budeme drbat dále?“ „Zdá si, že si mé rady nebereš k srdci,“ zakroutil hlavou Lukáš. „To jsem nečekal.“ Rady? Žádné neslyším, jenom každého pobuřuje proti ostatním. „Lukáši, jaká je šance, že po všech těchto... Radách nám prozradíš, co chceme?“ ptal se Pepa. „Nemyslím, že je to na místě. Co kdybys nám prozradil část toho, co zajímá nás?“ „Jo. Řekni nám něco – a my se s tebou budeme bavit dál,“ dodal jsem. „Jsem váš jediný mocný spojenec v tomto boji a vy nejste v pozici, ze které byste mohli smlouvat,“ řekl Lukáš. „Moje rady se vám už jednou osvědčily – před pěti měsíci. Není možné o nich pochybovat.“ „Jo, ale taky neni možný poslouchat kecy o tom, jak 'sme hloupí a vůbec. Pokud nám neřekneš aspoň něco... Všechno popřem'!“ naštvaně protestoval Jirka. „Ach... Společenstvo. No tak dobrá, něco málo vám prozradím a pokračujeme dál. Věděli jste například, že když zanikne meč Hyperion, ztratí svou moc všichni temní elementalisté? A je to jen otázkou času.“ „No super, a to bude kdy?“ nadzdvihl obočí Tomáš. „Ha ha! To se dozvíte, pokud se podrobíte mým dalším otázkám!“ provokoval nás Lukáš. Přišel jsem si jako v kleštích. „Tak dobře, Lukáši... Nic jinýho nám nezbývá,“ řekl jsem. „To jsem si myslel. Všichni si tady tak krásně povídáme, a třeba Jakub se ještě neozval.“ Lukáš se otočil na Kubu. „Že?“ „Hele, fakt nevim, co vytáhneš na mě. Já tu dělám, co můžu,“ rozhodil ruce Jakub. „Myslím že stačí když řeknu, že alkohol, cigarety, a to jakékoli, nemají ve vaší akademii co dělat a už vůbec ne v držení vyučujícího?“ „… No a co, jako?“ protestoval Jakub. Toho jsem se bál. Myslel jsem, že Jakub se svými návyky přestal alespoň tady, ve Společenstvu. Pamatuju si, že když jsme šli z Velké Ohrady před pěti měsíci, vypadal Kuba zoufale, že s tím musel přestat. Bylo to pravděpodobně kvůli jeho elementu, ale jak se zdá, našel si způsob, jak ho obelstít? Obelstil i mě... „Kamile, vidím tě,“ usmál se Lukáš. „A vím, co si myslíš.“ „Uch... Cože? Co bych si měl myslet?!“ Je to jasný, snaží se nás rozeštvat. „Ale nic,“ Lukáš se otočil zpátky na Jakuba. „Proč to děláš, i když máš tu nemoc?“ „Co – jakou? Myslíš ekzém?“ změřil si Lukáše podezřívavě. „Ne. Je možné, že o ní ještě nevíš, ale dostal jsi ji, když jsi vstřebal Hyperionova bleskového elementalistu.“ „Tak to o ní fakt nevim,“ zakroutil hlavou. „Nu, rozvzpomeneme si,“ Lukáš probodl Jakuba pohledem. Kuba jako by se něčeho lekl a za krátkou chvíli vypadal naprosto zdrceně. „A jako... Fakt?“ zeptal se. „Ano,“ přikývl Lukáš smířlivě. „Nevěřim. Děláš to jen proto, abys mě odradil-“ Lukáš razantně zakroutil hlavou, což elementalistovi stačilo. Jakub napadl k náspu. „…“ „Co se ti děje, Jakube?“ otázal se Pepa „Co máš za nemoc?“ „Neřekne vám to,“ prsknul Lukáš. „Protože se jinak nedozvíte, jak porazit Hyperion.“ „To není možný!“ Jakub se chytil za obličej. „Teď se to přece nikomu nemůže stát!“ bědoval. „Stalo se to tobě, Jakube. Mezi sedmi hříšníky symbolizuješ Obžerství, které tě takto zruinovalo,“ monotónně konstatoval Lukáš. Michal kývl na Terezu; ta ke zhroucenému Jakubovi okamžitě přiběhla a začala ho utěšovat. Co má Jakub za nemoc? Nedokážu si odpovědět, dokud mi to neřekne sám.. „... No tak fajn, ty hajzle,“ ozval se Alešův kovový hlas. „Pořád tady vytahuješ Hypera, tak nás zajmá, jak ho konečně voddělat!“ „Ani vás nemusím vybízet, hlásíte se mi sami,“ usmál se Lukáš. „Zrovna ty, Aleši, si Hyperionovce tolik přeješ porazit, abys ses vyhnul tomu strašákovi, který s tebou jde všude, kam vkročíš... A věř mi, může být hůř!“ „... Jéžiš,“ postěžoval si Aleš. „Když tu smrdíš vokolo, tak hůř už bejt nemůže.“ „Ačkoli je mi jasné, že to nepřijímáš v dobrém, vzpomeneš si ještě na náš rozhovor před tvým bytem?“ „... No co s tim?“ zabručel. „Přišlo Společenstvo na tvůj problém?“ „... Né, myslim, že né..“ „Vážně?“ Lukáš si začal měřit ostatní z party. „... No ne, Společenstvo vo tom neví nic!“ „Diplomatická odpověď,“ zastavil se Lukáš. „Tak to tady odhalíme, co ty na to?“ „Ne!“ vyštěkl Aleš. „To bych tě jinak musel sejmout!“ „Tak dobře, dobře, snad nebude tak zle. Mám jen tři otázky: Z jakého důvodu to tajíš? Proč se nezapojuješ do diskuzí Společenstva, pokud tě někdo nevyzve? A vysvětlíš nám, proč nepoužíváš ohnivý element? Studenti potřebují cvičitele magie.“ „... Zaprvý nic netajim... Zadruhý nevim, co mam řikat... Zatřetí nekouzlim, poče radši fightuju s kosou.“ Poslední odpověď jsem mu ani náhodou nevěřil, natož pak ostatní dvě. S Alešem je sice něco v nepořádku, ale ve Společenstvu se to už stalo takovou samozřejmostí, že se tím už nikdo nezabývá. A teď to Lukáš znovu vytáhnul na světlo světa. „Nejsi v pořádku, Aleši. Tvé tajemství se už dostalo na povrch a je proto jen otázkou času, kdy ho budou znát všichni. A až ho budou znát, tvůj hněv bude vidět naplno. Tvůj hřích je Hněv, který způsobí rozbroje i zde, ve Společenstvu..“ „... Že bych se na tebe nevy-“ „Hej! Hej – a moment!“ vykřikl Jirka. „To už byli další dva lidi a jak je vidět, Jakuba 'si pěkně vodrovnal! Tak nám koukej říct další věc, co potřebujem!“ Lukáš přikývl. „Dobrá, zdá se, že bych měl. Hyperion bude zničen přesně 7.5. 2006 – přesně devět měsíců od chvíle, kdy ho ovládal jeho původní držitel – Teror. Avšak mohou ho k životu přivést pouze dva elementalisté.“ Jirka obrátil oči v sloup. „A to se dozvíme určitě až po dalších chudácích, co zdrbeš...“ „Velmi správně, Jiří! A to protože je to poslední část skládanky, co vám chybí!“ „Nám toho chybí,“ zažertoval Tomáš. „Co třeba ten... Mr. Kdosi?“ „Vše se dozvíte!“ usmál se Lukáš. „Začneme třeba zrovna u Jiřího...“ „Ajjajajaj, to jsem si myslel, že teď bude probírat mě!“ „rozčiloval“ se Jirka. „Čekám, že mi vytkneš nějaké velmi pravdivé věci. Tak do mě, ne?“ Elementalista dal ruce v bok. Chvíli bylo ticho. „Jiří, posloucháš se někdy?“ zeptal se Lukáš. „Ne asi.“ „Tím pádem sis jistě všiml, že se vyjadřuješ jako naprostý idiot.“ Jirka nad výtkou ohrnul ret. „A poslouchal ses někdy ty..? Vydíráš dobrou partu kvůli kravinám, tak se zamysli-“ „Samozřejmě. A já také chodím za dívkami svých přátel, schovávám se za bratra, nebo místo akce slovíčkařím.“ Jirka se zasmál. „Pravda je jen to „Já také chodím.“„ „Ano. Zbytek jsou lži, čili já to nedělám!.“ „No jen jestli,“ snažil se Jirka dostat ze slepé uličky. „Nic, takže co z toho je pravda? Za bratra jsem se neschovával nikdy, do akce jsem šel vždycky... Lukáši, seš mimo. Nesplet sis mě spíš s tady... Tomášem?“ zažertoval. „Tak přesně takovou reakci jsem od tebe čekal.“ Lukáš založil ruce. „Proč právě ponižuješ Tomáše?“ „Já to beru jako srandu... To už je mezi puberťákama takovej zvyk, víš?“ zastával se svého kamaráda Tomáš. Jirka neřekl nic. „To nic nemění na faktu, že to Jirka řekl a mohl to myslet vážně,“ znovu zaútočil Lukáš. „Proč?“ „Kdybych věděl, že to neberou jako srandu, nebudu to říkat,“ usmál se elementalista. Jak je vidět, z Lukášových pastí zatím bravurně uniká. „Přesto jsi to řekl, a tvé namyšlené chování mluví za své. Docela by mě zajímalo, jestli jsi tak dobrý, jak se chováš.“ „To teda.“ „Tak fajn! Víš už, co je to Destabilizátor?“ „Ne,“ odsekl. „To nevíme nikdo.“ „Nezklamal jsi,“ ušklíbl se Lukáš. „Pokud myslíš, že to nikdo neví, zklamal jsi dvojnásob,“ dodal. „Tak to jsem asi něco zaspal. Hej Kamile, my to víme?“ „Já ne,“ odmítavě jsem před sebe vztyčil ruce. „To je určitě nějaká Lukášova supermegazbraň,“ zažertoval Tomáš. „Jiří, znovu opakuji, že jsem se v tobě nezklamal. Co se týče tvého hříchu, je to Pýcha, která pokaždé předchází pád,“ pronesl Lukáš. „Blá blá blá,“ vysmíval se Jirka. „Přeneseme se k tvému bratrovi. Josefe, co si myslíš, že je tvá největší nevýhoda v tomto boji?“ „No, nevím o žádné. Snažím se všechno zvládat, jak se dá.“ Pepa založil ruce. „Ale pokud na mě přesto vidíš něco špatného, tak mě velice zajímá, co.“ „To asi nás všechny,“ dodal jsem a usmál se smířlivě na Pepu. „Projdeme si to tedy jedno po druhém. V boji obstojný, rozhodnutí zvládá, i když poslední dobou fušuje Kamilovi do díla,“ Lukáš se zamyšleně otočil. „Že?“ „Nesmysl,“ razantně jsem odmítl. Je sice pravda, že se poslední dobou Pepa choval velitelsky, ale nevím, jestli jsem jen nebyl namyšlenej kvůli svojí pozici v akademii a nebral doporučení a dobré návrhy jako nutné zlo. Doufám, že se tedy v Pepovi nemýlím. „No takže ne, hmm, tak dál... Co ví?“ Společenstvo mlčelo, s čímž Lukáš počítal. „Ví velmi zajímavé věci,“ odpověděl si sám. „Například: jaká by byla tvá definice Destabilizátoru? Myslím, že něco tušíš.“ „Destabilizátor, říkáš,“ Pepa založil ruce a vypadal, že přemýšli. „Nevím, co to je,“ zakroutil hlavou. „No to není pravda,“ přerušil ho Lukáš přímo učitelským tónem. „Máš jistou domněnku, která by mohla být správná.“ „Ale Lukáši, to jsou nesmysly!“ naštvaně zareagoval Pepa. „Jen tak tipuji, co by to mohlo znamenat. Nic víc.“ „A řekneš nám to?“ „Ne. Jsou to jen moje výmysly a těmi nikoho nechci zatěžovat.“ „To jsem si myslel, v tom případě se nedivím, že jsi Společenstvu neřekl ani Alešův problém, se kterým se ti svěřil-“ „Lukáši, co si to vymýšlíš?“ „Nech mě osvěžit ti mysl,“ rozmáchl se na něj rukou Lukáš. Pepa se ale na rozdíl od ostatních nijak nepolekal, ani nezranil, jen rozpažil ruce a vztyčil hlavu. Ve vzduchu se dalo vycítit napětí mezi dvěma svatými elementalisty. „To není třeba, Lukáši-“ prohlásil s klidem Pepa. Náhle se mu však zasekl hlas. „... Panebože?! Tak ty-“ Jeho protivník trhl hlavou stranou. „Ne!“ vykřikl a skoro spadl na zem. „Co je, Pepo?“ zeptal jsem se. „Cos udělal?“ „Nějaks' ho sejmul,“ zazubil se Jirka. Pepa se nejistě vzpamatovával. „Nejsem si jistý, ale...“ „Ale co, o co jde?“ zajímal se Michal. Lukáš se naštvaně rozkřikl: „Josefe Maršíčku! Pokud někomu řekneš, co jsi zjistil, čeká tě nesmírný trest v podobě odebrání elementu a-“ „Zahrabání do mraveniště,“ zažertoval Tomáš. „Lukáši, co kdybys nám řekl sám, co se stalo?“ pousmál se. „Vyloučeno! Josefe, slyšíš mě! Pokud se to dozví Společenstvo, je tvůj osud zpečetěn!“ rozvzteklil se Lukáš. Jakmile slyšel Lukášova upjatá slova Jirka, začal se otřásat smíchy. Bylo to podivné. Nejdřív se zdálo, že Pepa zná příčinu Alešova chování, a nyní od Lukáše dokonce zjistil něco, kvůli čemu se tolik rozlítil. „Tedy... Lukáši, já jsem... jsem... šokovaný-“ koktal Pepa. Náš host se znovu vzmužil. „A proto symbolizuješ hřích Lenosti, protože Společenstvu nejsi nikdy schopen sdělit informace, které potřebují..!“ Pepa zakroutil hlavou. „Když mi přikazuješ, abych to neříkal...“ „Mluvíme o Alešově problému a... A vůbec! Tebe ještě čeká hodně, abys to pochopil!“ „Krom toho, že lenost už byla tady pro Tomáše,“ obrátil Jirka oči v sloup. „Lukáši, Lukáši, to jsou další dva lidé, vidim to tak že nám sdělíš poslední část skládanky a pudem dom‘.“ Lukáš se pohrdavě usmál. „V žádném případě, ještě tu máme posledního... Kamile?“ XXXVI „Promiň, snažil jsem se,“ rezignovaně dodal Jirka. „Nic se neděje. Sedm členů Společenstva, sedm smrtelných hříchů, tak jaký vychází na mne?“ řekl jsem. „Zbývaj‘ dva.“ Lukáš mě naprosto ignoroval. „Tedy... Vůdce Společenstva. Co bychom mu vytkli?“ položil řečnickou otázku. „No? Hm? Nějaký nápad? Tomáši?“ „Proč jáá,“ zaúpěl. „Nic mě nenapadá, akorát se trošku vzteká, když zaspím na stráži. Ale takhle. Takhle málo.“ Tomáš dal dva prsty blízko k sobě a výsledek ukázal Lukášovi. „Což chápu. Jiří?“ „Ty vole, co chceš slyšet?!? Kamil smrdí, mu ha ha,“ odmítavě zareagoval Jirka. „Vidím, že nechcete informace o Hyperionu.“ „Stejně zdrhneš,“ odsekl Michal. „Tak si něco, Jirko, vymysli.“ „Dobře. Eeh... Tak asi... Možná bys měl zapomenout na Markétu. Podle mě, teda,“ pokrčil rameny. „Já fakt nevim!“ dodal vyděšeně. „To bys, Kamile, měl,“ souhlasil Lukáš. „Ale dál, Aleši, co ty?“ „... Hej, já nevim. Vymejšlel bych si, fakt,“ zamumlal. „To beru. Josefe?“ „Myslím, že každý z nás dělá, co může. Měl bych jen jedinou věc, Kamile – neber moje nápady jako velení. Snažím se ti poradit,“ řekl Pepa. „Vždyť já vím,“ přikývl jsem. „Promiň, že jsem na tebe tak vyjel v jídelně, ale bylo toho na mě moc.“ „To jsem potom také pochopil.“ „No, tak dál!“ přerušil Pepu Lukáš. „Jakube?“ „Nevim, a je mi to fakt tak nějak... Jedno,“ naštvaně odpověděl Kuba. Pořád seděl opřený o zeď náspu a držel se za břicho. „Cože?“ „Je mi to ukradený. Pokud něco musim říct, stejně o ničem nevim, konec.“ „Jak vidno, z tebe to nedostanu,“ odfrkl si Lukáš. „Poslední. Michale, co ty?“ „Souhlasím s Jirkou, možná, že už bys fakt neměl řešit Markétu. Chybí nám všem.“ „To se lehko řekne,“ usmál jsem se. „No ale... Dlouho jsem jí neviděl, třeba ani není s Markem...“ Sjel jsem pohledem na Terezu. Říká se, že sytý hladovému nevěří. „Tak jsi dostal vyjádření všech,“ povzdychl si Lukáš. „A co řekli? Jeden bezvýznamný problém na stráži, potom nějaká nedůtklivost, dva se ani nevyjádřili, ale co je zajímavé – Michal a Jiří se shodli na tvých problémech s Markétou. Co nám k tomu řekneš?“ „Nic. Možná tak, že bych chtěl vědět, co s ní je. Abych si byl jistej.“ Lukáš rozhodil ruce. „To ti nejspíš neřeknu.“ „Je s Markem?“ vyštěkl jsem. Nevím, co mě to napadlo. „Ne.“ V duchu jsem si oddechl. „To je tak všechno, co potřebuju vědět. Díky.“ „Haha. To je ti podobné, Kamile.“ zasmál se Lukáš. „Jak pro tvoje přirozené soupeření s Markem o Markétu, nebo dřívější napadání Pepy za návrhy, které tebe nenapadly, konče jasným znechucením z představení tvých „vyučujících“, pro které si je jejich studenti oblíbili, symbolizuješ poslední ze sedmi hříchů. Závist, která je pravděpodobně nejhorší z nich všech.“ Celé to znělo nesmyslně. Nevím, proč přirovnává každého člena Společenstva k sedmi smrtelným hříchům, ale určitě to má v jeho podání nějaký podtext, o kterém nemáme ani tušení. „Jasně,“ řekl Jirka. „Teď bysme ale chtěli vědět ňáký ty věci o tom, jak porazit Hyperion.“ „Tak tedy dobrá. Už jsem vám řekl, že sedmého května tohoto roku z Hyperionu vyprchá veškerá jeho moc. Do té doby by bylo velice vhodné vycvičit vaše studenty na maximální úroveň. Utíkat nemá cenu, k Markovi se přidává čím dál tím více temných elementalistů a už brzy znovu vkročí do Prahy. Vědí, že jste zde – první útok už podnikli.“ „Ale dostali co proto. Už se zas‘ těším na Mazdu,“ zasmál se natěšeně Tomáš. „Než přijde jejich poslední útok, použijí na vás nejrůznější úskočné taktiky, aby získali jejich meč zpět. Budou se snažit Jiřímu sebrat Hyperion za každou cenu.“ Lukášův pohled přejel na Jirku. „Jsi jediný ze Společenstva, kdo ho může nést. Sám ses přesvědčil.“ „To 'sem si myslel,“ povzdychl si. „No a proč? Fakt to nechápu.“ „Jsi temný elementalista, Jiří - Na takové moc Hyperionu neplatí. Zní to prostě, ale je tomu tak.“ „No výborně, takže to můžu dát i nějakýmu svýmu studentovi!“ „To byl doufám vtip. Společenstvo – musíte meč Hyperion střežit za každou cenu! Pokud se jej zmocní Hyperionovi následovníci...“ Lukáš schválně nedokončil větu, abysme si domysleli, co by se mohlo stát. „Tak co? Pořád jsou z toho velký voči, ale nikdo nám neřek', co by se vlastně stalo,“ ušklíbl se Jirka. „Hyperion vstoupí mezi nás,“ pronesl Lukáš téměř šeptem. „A toho nezvládnu ani já...“ Společenstvo na Lukáše vrhlo překvapený pohled. „... Ani vy.“ „Dobře. Předtím jsi mluvil o dvou elementalistech, kteří jediní mohou Hyperion přivést k životu. Kdo to je?“ zeptal se Pepa. „Ah, ano. Vyobrazím vám je – přistupte ke mě.“ Nikomu z nás se nechtělo přiblížit. „No tak, já vám pomáhám!“ chlácholil nás. „Jdeme,“ kývl jsem na ostatní. „Jen nevím proč, Lukáši.“ „Abyste je mohli dobře vidět.“ Bylo jasné, že s námi měl Lukáš nějaký jiný úmysl, jinak by nám ta jména jednoduše řekl. Teď nám ale nezbývalo, než ho poslechnout - měl nad námi naprostou moc. Obestavili jsme Lukáše. „Pozorně se dívejte,“ řekl. Elementalista roztáhl ruce, mezi kterými se začaly rýsovat rozmazané siluety dvou postav. Nejprve se zdály černé, poté nabraly jistý odstín červeni, nakonec jsem jasně spatřil Firena a Magmarose. Ve zlomku vteřiny mi před očima zčernalo celé okolí. Viděl jsem jen čtyři osoby – Tomáše, Lukáše, a dva ohnivé bratry. Odněkud z dáli byl slyšet výkřik: „Monomorfóza!“ Zase jsem padl do bezvědomí.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	09.09.2008, 0:51:26

Tady si během své exkurze pro některé poznatky do slibované "recenze" dovolím udělat jeden pitstop. Abys byl připraven. - Tohle pro mne byla nejslabší část druhé knihy. Chvátám dál, ať to stihnu dopsat. (V tuhle chvíli už jen 4 části do konce.) P.S. Všechno vysvětlím v komentáři u posledního dílu dvojky, ju? Čus.

Šíma	12.07.2008, 0:07:18

První dojmy? Zajímavé a podařené... Taková sonda do členů společenstva... Jen mám malou otázku, jde opravdu o pokus pomoci prostřednictvím Lukáše, nebo jde o léčku ze strany Hyperionu, který se snaží najít nějakou tu slabinu Společenstva elementálů... I když, pokud to ví Lukáš, může to vědět i temná strana (ale také nemusí), pokud není Lukáš jen takovou vějičkou a nemá naše kladné hrdiny zmást... Nakonec toho ví o Hyperionu a Teroru dost na to, aby to bylo podezřelé a lež není tak nebezpečná jako polopravda! Tento díl je hezky psychologický a Lukáš se mi líbil a zdá se o mnohem dospělejší, než naše bratrstvo (kočičí tlapky). Jen netuším, co se stalo s panem Kdosi a kam děj směřuje, přestože je jasné, že boje ještě neskončily a stát se může cokoliv! ;-)

Pavel D. F.	11.07.2008, 23:37:54

Tato část je jakýmsi pohovorem s Lukášem v roli psychologa, který postupně rozebírá chyby jednotlivých členů společenstva. Věru není jich málo. Bohužel jsem zatím ve čtení dřívějších části moc nepokročil, takže netuším, jak dalece je Lukášova role legitimní, ale patrně pro společenstvo mnoho znamená, i když s ním momentálně není ve stálém kontaktu. Dnes jsme si tedy mohli odpočinout od akce a více se věnovat charakterům jednotlivých postav. Závěr přece jen přináší jakýsi akčnější okamžik, na jehož vysvětlení si ale budeme muset počkat do příště.