obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Člověk a zvíře - aneb ne vždy je zvíře přítel ::

 autor Amemmaita publikováno: 18.07.2008, 22:09  
Dvě kamarádky mají rozdílné názory na zvířata. Oni jsou také důvodem jejich rozkmotření.
 

Sedím v pokojíku nad hromadou knih a papírů u psacího stolu. Jsem tak zabraná do domácích úkolů, kterých nám napařili ve škole hromadu, že snad ani nevnímám nic jiného než právě ty úkoly, a tak se ani nedivím, když mě vyleká hlučné zazvonění zvonku, až z toho málem dostanu infarkt. Nebo si to alespoň v jednu chvíli pomyslím. I moje kočka Sany zbystří a než se vyhrabu z mého papírového pelechu je Sany u dveří a stepuje. „Sany co kdybys mě taky někdy nechala vyhrát?“ Jen tak naoko ji napomenu. Ona si toho mého komentáře jako obvykle nevšímá. Pousměji se, pohladím ji a vezmu ji do náruče, aby mi neutekla, až otevřu dveře. „Ahoj Jindro!“ Zahuláká Jarmila sotva je otevřu a chce se mi vrhnout kolem krku. Ovšem jakmile uvidí v mém náručí Sany, honem rychle si to rozmyslí a hodí po ní opovržlivý pohled. Ten její pohled moc dobře znám. Ona nemá ráda zvířata odjakživa. Považuje je za něco podřadného, za něco co kdyby se nechalo vymítit bylo by dobře.
„Jdeš dál?“ Pozvu ji. „Jo.“ Protáhne se kolem nás.„Půjdeme do…“ Jarmila vtrhne do pokoje, aniž bych stačila doříct myšlenku. „Máš tu pěkný čurbes.“ Komentuje mojí podestýlku z papírů.„Jo. Chtěla jsem tě pozvat do kuchyně nebo obýváku, ale ty jsi sem vtrhla jako lavina dřív než jsem ti mohla něco říct.“ Vyčtu jí. „Co si tu dělala?“
„Úkoly.“ „Takže jsem tě vyrušila?“ Zeptá se mě skoro naštvaně. „Ne. Chtěla jsem na chvíli přestat.“ Zalžu jí. Pravda je, že bych u toho ještě seděla, pokud by nepřišla. „Tak fajn.“ Zajásá. „Mám pro tebe překvapení.“
‚A jejej.‘ Pomyslím si. ‚Tak to abych se předem bála.‘
„Objevila jsem v obchodě novou značkovou rtěnku a zlevněnou.“ Svěří se. „Předpokládám, že sis ji koupila.“ Řeknu kousavě. „O tom nepochybuj.“ Úsměv od ucha k uchu. „Má pěknou barvu myslím, že by ti slušela. Beru ji všude s sebou, abych se mohla namalovat a taky abych ji vyzkoušela na tobě.“
„Pozor aby ti ji někdo neukradl.“ Rýpnu si. „Pojďme ven.“ Zaprosím.
„Ven? Proč zrovna ven? Je tam všude samé zvíře. A je tam zima.“ Naštvaně protestuje. „Pojď, já tě raději nalíčím.“ Zamumlá. „A ne abys protestovala.“ Nepohnu se z místa. Proč je tak dominantní a proč nemá ráda zvířátka? Co ji udělali?
„Jo budu protestovat. Pokaždé je po tvém. Jen málokdy tě přesvědčím, abychom dělaly něco jiného. A navíc, proč myslíš, že se ráda maluji? A co máš proti zvířatům? Proti zimě se můžeme vyzbrojit.“
„Nejenže sis dovolila se mě zeptat se mě zeptat na něco, do čeho ti nic není, ale také mi odporuješ.“ Vybuchne. Založí ruce v bok. Narazila jsem evidentně na další její slabinu, kterou jsem zatím nepoznala. Snadno se rozzuří a je o mnoho víc dominantní než jsem si myslela.
„Že mi nic není do toho, co ti udělali zvířata? Tak proč, když jsi se mnou, dáváš silně najevo, jak moc je nenávidíš?“ Podrážděně navážu na její poznámku.
„Přesně, nic ti do toho není.“ Přehlídne pokrytecky mou otázku o její nedokonalé přetvářce.
„Víš co? Raději odejdi.“ Vyhodím jí z domu. „Víš co? Raději odejdu. A s radostí.“ Vypálí mi do očí. Protáhne se prudce kolem mě, div mě nestrhne na zem. Pak si dá pořádně záležet na tom, aby prásknutí dveří bylo dost zřetelné. V tom okamžiku upustím Sany na zem a prásknu sebou o postel. Do očí se proti mé vůli derou slzy. „Kdybys mi tak mohla poradit.“ Pošeptám jí do ouška. Když se ke mně přitulí. „Ale ty si jen tak předeš, občas si zamňoukáš.“ ‚To není pravda. Vždycky se ti snažím poradit, jenomže mě nikdy neposloucháš.‘ Vrní.
„Půjdeme se projít.“ Rozhodnu. Nečekaně vstanu, Sany se mě dokonce lekne a uteče na druhý konec pokoje se schovat.
„Promiň Sany. Moc mě to mrzí. To jsem nechtěla Vážně.“ Omlouvám se, při tom ji doluji zpod stolu. Tahám ji téměř násilí. To se jí samozřejmě vůbec nelíbí a dává mi to jasně najevo svým hlasitým mňoukání. „Já tuším jak moc se asi mohla leknout a chápu, jak se ti nelíbí to, jak tě tu tahám, ale ráda bych tě vzala ven. Pojď se mnou ven, přece nebudeš celý den doma.“ Přemlouvám ji. „Nebo počkej, já tě na něco nalákám nebo se o to alespoň pokusím.“
Jdu se do kuchyně podívat, na co bych ji asi tak mohla nalákat. Naliji si trochu vody. Kouknu do lednice. Tam nic nenajdu. Suchou housku také moc ráda nemá. Nakonec se rozhodnu pro provázek. Přece si s nimi kočky rády hrají ne?
Vrátím se zpět do pokoje, abych nějaký našla., ale málem zakopnu o Sany. „Tak co? Vidím, že ses rozhodla se mnou jít ven.“ Usměji se. „Tak pojď.“ Vezmu ji do náruče. Navlíknu si polobotky, zamknu a nic mi nebrání se rozběhnout ven.
Ovšem, před vchodem se mi Sany vykroutí a pádí vpřed tak rychle, jak jen jí síly stačí. Nejdříve si myslím, že zahlédla nějakého kocoura, se kterým by si mohla pohrát. Malý pejsek, zřejmě ještě štěně, mě ovšem vyvede z míry. Žene se přímo za Sany. Rozběhnu se za nimi, abych se mu pokusila zabránit cokoli udělat mojí číče. Jenže mi to jaksi nejde sotva zaběhnu za první dům, kam oni zmizeli, jsem zadýchaná až hrůza. Pokouším se běžet dál ovšem marně, ale nevzdávám se. Posmutněle se koukám za dvojicí utíkající stále vpřed.

‚Já tě dostanu, jen si nemysli. Jsem daleko lepší než ty. Jsem dokonce i silnější.‘ Vrčí na Sany. ‚Myslíš? A v čem jako. Žádné zvíře není podřadné.‘ Brání se. ‚Haf, haf, haf. Jsou. Vy kočky. Vy jste nic, jen hračky. Haf, haf.‘ „Tak to jsi teda na omylu.‘
Jakmile se štěně dostane do její bezprostřední blízkosti, srazí ji packou k zemi. „Mňááu.“ Zakňourá Sany bolestí. Tak se v okamžiku se postaví na tlapky. Snadno se vyhne dalšímu jeho útoku přikrčením. Pak vytáhne drápky a plácne ho po čumáku. Využije jeho následné nepozornosti a znehybnění díky způsobené bolesti k útěku.
Nedoběhne však moc daleko. Štěně se z přesného úderu otřepe a znovu se za ní rozeběhne.

V jejich krátkém souboji se mi podaří dostat se jim blíže alespoň natolik, abych viděla, kam zaběhnou. Zadýchaná, upocená a celá rudá se téměř dobelhám na místo, kde se na chvíli zastavili. Zastavím se na vydechnutí. Kolem mě se přežene nějaký chlap, hromotluk, jak nějaká velká vlna spolu se svým hřmotným hlasem. Všimne si mě, jakmile zakopne o mou nohu. „Jak to, že sis tu blbou kočku neuměla podržet, ty krávo blbá?“ Oboří se na mě. Co si to ten chlap dovoluje? Přece se snad na mě nemůže obořit jen kvůli takové prkotině jako je to, že se mi Sany vykroutila z rukou? Nebo snad ano? Začínám psíka litovat, tenhleten ho musí doma týrat. A jestliže ho do téhle doby pouze „šolíchal“ jen co se mu dostane pod ruce, pravděpodobně ho utluče.
„Laskavě na mě nekřičte, pane!“ Ohradím se. „Nejsem blbá kráva a moje kočka také není blbá, rozumíte?!“ Ten se na mě zamračí a dál se valí vpřed ve snaze najít štěně. Zatočí hned v první zatáčce v domnění, že utíkali tudy. Slyším, jak huláká, co jsem to za nevychovaného spratka. Rozeběhnu se také, kdežto ne za ním, ale k rybníku. Snad tam budou. Doufám.

Kolem celého rybníku jsou stromy, křoví, keřů. Má tam spoustu možností kde se schovat.
Tajně doufám, abych ji tam našla. K rybníku však se spíš doplazím, než doběhnu. Celá rudá, zapocená a udýchaná. Skácím se tedy na první kámen, který potkám. Občas zavolám na Sany.
Nic víc než ozvěna, nějaké to zakvákání se mi nedostane. Jako by tu nikdo jiný nebyl. Sany tu jistě je i to štěně. To však těžko můžu vědět, pokud se mi ani jeden neukáže nebo neozve.
Rozhlížím se kolem sebe, nikde se nikdo nepohne. Mělké, rychlé dýchání se mi pomalu mění v pomalé a hluboké. To ticho kolem mě občas přerušené žabím zakvákáním mi nahání hrůzu.
Zvednu se, abych se lépe po ní mohla kouknout, ale ať se dívám jakkoli i do korun stromů nikde ji ani štěně nezahlédnu. Je mi těžko. S marným hledáním se rozhodnu vrátit do města, ale tam nejsem o nic lepším hledačem než u rybníku.
Smutně si sednu na poslední volnou lavičku na náměstí. Zamyšleně i smutně se zadívám na morový sloup uprostřed Alšova náměstí.
Mezitím u rybníka se dobojovala bitka mezi kotětem a štěnětem. Sany vyvázla pouze promáčená a špinavá od bahna. Její soupeř samozřejmě taky promáčený a špinavý, ale také s rozdrápaným čenichem. Pěkně díky tomu kňučí. ‚Hele, moc nekňuč. Pokud si pamatuji dobře, tys byl ten, co se vytahoval.‘ Zamňouká Sany nepřátelsky. ‚Promiň. Jsi lepší.‘Stáhne ocas mezi nohy. ‚Pojď na sluníčko, tady akorát oba nastydneme. Mňau.‘ Se svěšenou hlavou a ocasem mezi nohama se za ní vleče. Ta ho odvedla na pěkně vyhřátou loučku, kde mu také olíže zraněný čumák. ‚Mňau. Jak se jmenuješ? Mňau.‘ Zeptá se ho. ‚Já? Haf. Říkají mi Hafík, Hafan anebo na mě Čokle. Haf, haf.‘ Svěří se. ‚Čokle? Ale to je hanlivé pojmenování. Řekla mi to moje paní. Říkala: Čoklové. Tak se psům nemá říkat.‘ ‚Vážně?‘ ‚Ano, ano nemá se.‘
‚Bojím se vrátit domů. Mám tam zlého pána.‘ Zafňuká. ‚Tak pojď k nám myslím si, že si tě moje paní oblíbí. Tedy až tě trochu umyje.‘ ‚Tak jo.‘ Společně se vydají zpátky do města k paneláku, kde Sany bydlí. Narazí, však na zavřené vchodové dveře do paneláku atak jsou nuceni počkat, zda vyjdu nebo přijdu já nebo někdo jiný kdo by je tak pustil alespoň do chodby.

Já mezitím stále ještě sedím na náměstí zabořená do myšlenek. Přemýšlím, kam by asi tak mohla Sany utéct. Nic mě nenapadá, kromě toho rybníka.
„Haló, probuď se.“ Třese se mnou nějaký mladík. Povede se mu mě vytrhnout se zamyšlení. Nepoznávám ho, nikdy jsem ho neviděla
„Co se děje? Hoří snad?“ Ptám se nezaujatě. „To bych se spíše měl ptát já tebe co se děje. Sedíš tady jako bez duše několik hodin. Tak mě napadlo, zda třeba nechceš poradit.“
„Ne díky.“ Odmítnu ho. „Vážně? A řekneš mi alespoň, s čím nechceš pomoct? Prosím.“ Zaprosí hezky. „Nemůžu najít kočku. Tedy vlastně ještě kotě.“ Rozhodnu se mu to tedy prozradit.
„Tak pojď se mnou, já ti ji pomůžu najít. Chceš?“Nabídne se. Určitě neodmítnu, přestože mu moc nevěřím. Chytne mě za paži. Tahem mě pak donutí vstát a jít za ním.
„Kam mě to vedeš?“ Zeptám se ho nervózně. Ráda bych věděla, kam mě táhne. Znám naše město. Podle mě celkem dobře, často se chodím toulat městem. Kdežto tuhle část města neznám, jen od pohledu, když jsem občas kolem šla. Ulice je dost ponurá. Všude samý odpad. Přeplněné kontainery zřejmě nikdo hodně dlouho nevyvážel. Všude špína požární schodiště na spadnutí. Vlhko se tu drží. ‚Píísk, píísk. Co tu chtějí, tady nemají co dělat to je naše.‘ Přeběhne nám myš přes cestu. „Jsou tu myši.“ Zaskřípu zubama. „Nevšímej si jich. Také jsou to živý tvorové. Nepohrdej jimi.“ Poznamená. Jako bych to nevěděla. „Neřekla jsem, že nejsou a jsou něco špatného. Jen bych je nemusela mít doma za mazlíčka. A Ani bych je mít nemohla, máma by vylítla z kůže.“ Zamračím se. „Proč jdeme tudy? Myslíš si, že utekla tudy?“ Neodpoví mi, táhne mě za sebou dál.
„Nemyslím ani nevím.“ Usměje se náhle ledabyle. „Kdo vlastně jsi? A kam vlastně jdeme?“ Jeho mlčení mě hrozně znervózňuje. Atak se pokusím vyprostit z jeho pevného sevření. Ovšem s každým pokusem je pevnější a pevnější. „Pusť mě.“ Hysterčím.
„Hele.“ Zadívá se mi do očí. „Chceš najít svoje kotě?“ Jen přikývnu. „Tak toho nech a pojď se mnou. Nechci ti ublížit, jak si možná asi myslíš.“
„A můžeš mi říct alespoň svoje jméno?“ Povolím. „Vláďa.“
Na konci uličky vstoupíme na menší kruhový plácek. Nejsme tu zdaleka první. Po celém plácku jsou rozmístěny hloučky mladých lidí na pohled asi tak stejně starý jako já možná o něco málo starší.
„Tohle místo je již dávno opuštěné. Dříve tohle bylo jedno z nejoblíbenějších a nejkrásnějších míst, ale časem sem přestávali lidi chodit. Ať už si našli jiná místa nebo zemřeli anebo se ti lidé odstěhovali.“ Začne mi vyprávět. „Pak jsme si to tu zase „objevili“ my a scházíme se tu.“
„Co to má společného s mojí kočkou?“ Nechápu spojitost. „Najdeš si tu určitě nějaké spojence a kamarády, kteří ti určitě pomohou. Pokud tedy si sama nenašla cestu domů.“
Kolem celého rybníku jsou stromy a keře. Má tam spoustu možností, kde se schovat.
Tajně doufám, že ji tam najdu. K rybníku, se však spíš doplazím, než doběhnu. Celá rudá, zapocená a udýchaná. Skácím se tedy na první kámen, který potkám. Občas zavolám na Sany.
Nic víc než ozvěna, nějaké to zakvákání, se mi nedostane. Jako by tu nikdo jiný nebyl. Sany tu jistě je, i to štěně. Rozhlížím se kolem sebe, nikde se nikdo nepohne. Mělké, rychlé dýchání se mi pomalu mění v pomalé a hluboké. To ticho kolem mě, občas přerušené žabím zakvákáním, mi nahání hrůzu.
Zvednu se, abych se po ní lépe mohla kouknout, ale ať se dívám kamkoli, i do korun stromů, nikde ji ani štěně nezahlédnu. Je mi těžko. Po marném hledání se rozhodnu vrátit do města, ale tam nejsem o nic lepším hledačem než u rybníku.
Smutně si sednu na poslední volnou lavičku na náměstí. Zamyšleně i smutně se zadívám na morový sloup uprostřed Alšova náměstí.
Mezitím u rybníka se dobojovala bitka mezi kotětem a štěnětem. Sany vyvázla pouze promáčená a špinavá od bahna. Její soupeř samozřejmě taky promáčený a špinavý, ale navíc také s rozdrápaným čenichem. Pěkně díky tomu kňučí. ‚Hele, moc nekňuč. Pokud si pamatuji dobře, tys byl ten, co se vytahoval.‘ Zamňouká Sany nepřátelsky. ‚Promiň. Jsi lepší.‘Stáhne ocas mezi nohy. ‚Pojď na sluníčko, tady akorát oba nastydneme. Mňau.‘ Se svěšenou hlavou a ocasem mezi nohama se za ní vleče. Ta ho odvedla na pěkně vyhřátou loučku, kde mu také olíže zraněný čumák. ‚Mňau. Jak se jmenuješ? Mňau.‘ Zeptá se ho. ‚Já? Haf. Říkají mi Hafík, Hafan anebo na mě volají Čokle. Haf, haf.‘ Svěří se. ‚Čokle? Ale to je hanlivé pojmenování. Řekla mi to moje paní. Říkala: Čoklové. Tak se psům nemá říkat.‘ ‚Vážně?‘ ‚Ano, ano, nemá se.‘
‚Bojím se vrátit domů. Mám tam zlého pána.‘ Zafňuká. ‚Tak pojď k nám, myslím si, že si tě moje paní oblíbí. Tedy až tě trochu umyje.‘ ‚Tak jo.‘ Společně se vydají zpátky do města k paneláku, kde Sany bydlí. Narazí však na zavřené vchodové dveře do paneláku, a tak jsou nuceni počkat, zda vyjdu nebo přijdu já nebo někdo jiný, kdo by je tak pustil alespoň do chodby.

Já mezitím stále ještě sedím na náměstí zabořená do myšlenek. Přemýšlím, kam by asi tak mohla Sany utéct. Nic mě nenapadá, kromě toho rybníka.
„Haló, probuď se.“ Třese se mnou nějaký mladík. Povede se mu mě vytrhnout ze zamyšlení. Nepoznávám ho, nikdy jsem ho neviděla
„Co se děje? Hoří snad?“ Ptám se nezaujatě. „To bych se spíše měl ptát já tebe, co se děje. Sedíš tady jako bez duše několik hodin. Tak mě napadlo, zda třeba nechceš poradit.“
„Ne díky.“ Odmítnu ho. „Vážně? A řekneš mi alespoň, s čím nechceš pomoct? Prosím.“ Zaprosí hezky. „Nemůžu najít kočku. Tedy vlastně ještě kotě.“ Rozhodnu se mu to tedy prozradit.
„Tak pojď se mnou, já ti ji pomůžu najít. Chceš?“Nabídne se. Určitě neodmítnu, přestože mu moc nevěřím. Chytne mě za paži. Tahem mě pak donutí vstát a jít za ním.
„Kam mě to vedeš?“ Zeptám se ho nervózně. Ráda bych věděla, kam mě táhne. Znám naše město. Podle mě celkem dobře, často se chodím toulat městem. Kdežto tuhle část města neznám, jen od pohledu, když jsem občas kolem šla. Ulice je dost ponurá. Všude samý odpad. Přeplněné kontejnery zřejmě nikdo hodně dlouho nevyvážel. Všude špína požární schodiště na spadnutí. Vlhko se tu drží. ‚Píísk, píísk. Co tu chtějí, tady nemají co dělat to je naše.‘ Přeběhne nám myš přes cestu. „Jsou tu myši.“ Zaskřípu zubama. „Nevšímej si jich. Také jsou to živí tvorové. Nepohrdej jimi.“ Poznamená, jako bych to nevěděla. „Neřekla jsem, že nejsou a jsou něco špatného. Jen bych je nemusela mít doma za mazlíčka. A ani bych je mít nemohla, máma by vylítla z kůže.“ Zamračím se. „Proč jdeme tudy? Myslíš si, že utekla tudy?“ Neodpoví mi, táhne mě za sebou dál.
„Nemyslím ani nevím.“ Usměje se náhle ledabyle. „Kdo vlastně jsi? A kam vlastně jdeme?“ Jeho mlčení mě hrozně znervózňuje. A tak se pokusím vyprostit z jeho pevného sevření. Ovšem s každým pokusem je stisk pevnější a pevnější. „Pusť mě.“ Hysterčím.
„Hele.“ Zadívá se mi do očí. „Chceš najít svoje kotě?“ Jen přikývnu. „Tak toho nech a pojď se mnou. Nechci ti ublížit, jak si možná asi myslíš.“
„A můžeš mi říct alespoň svoje jméno?“ Povolím. „Vláďa.“
Na konci uličky vstoupíme na menší kruhový plácek. Nejsme tu zdaleka první. Po celém plácku jsou rozmístěny hloučky mladých lidí, na pohled asi tak stejně starý jako já možná o něco málo starších.
„Tohle místo je již dávno opuštěné. Dříve to bylo jedno z nejoblíbenějších a nejkrásnějších míst, ale časem sem přestávali lidi chodit. Ať už si našli jiná místa nebo zemřeli anebo se ti lidé odstěhovali.“ Začne mi vyprávět. „Pak jsme si to tu zase „objevili my a scházíme se tu.“
„Co to má společného s mojí kočkou?“ Nechápu spojitost. „Najdeš si tu určitě nějaké spojence a kamarády, kteří ti určitě pomohou. Pokud si tedy sama nenašla cestu domů.“
„Ahoj Vláďo!“ Zdraví ho někdo z opačného konce. „Koho nám to vedeš?“ Žene se k nám. Mám chuť se otočit a Sany si najít sama. Vláďa si toho všimne a zadrží mě. „Počkej. Ještě si mi vlastně zapomněla říct, jak se jmenuješ.“ Otočí se ke mně. „Já jsem.. Já..“ Zakoktám se. „Jmenuji si Jindřiška.“
„Tohle je Jindřiška.“ Představí mě. Všichni jsou to zřejmě jeho přátelé. Vítají se s ním. Samozřejmě přivítají i mne, ačkoli jsem tu poprvé a neznám tu nikoho a naopak nikdo nezná mě. „Ahoj.“ Pozdravím neurčitě.
„Vítáme tě tu mezi námi. Každý z nás má doma jednoho nebo více mazlíčků. Pomůžeme ti najít kotě.“ Mluví Vláďa za všechny. „Jo díky, ale ráda bych už šla.“
„Já nějaké viděl. Jak vypadalo? Mohl bych jít s tebou?“ Ozve se kluk, který právě přišel.
„Je bílá se světle růžovými skvrnami.“ Popíšu ji. „Tak taková byla v Sadech u jednoho paneláku.“ Sdělí. Jo to bude ona, vrátila se zpět k nám, ale nemohla se dostat dovnitř do chodby, protože bylo zavřeno. „Viděl jsem ji tam ještě s nějakým štěnětem a hezky si spolu hráli.“ Ještě poznamená.
„Díky moc, ale já už asi půjdu.“ Omluvím se. Otočím se a přes rameno je ještě jednou pozdravím na rozloučenou. „Počkej. Půjdu s tebou.“ Nabídne se znovu ten kluk, co mi přinesl zprávu o Sany. „Tak jo. Alespoň nepůjdu sama.“ Souhlasím.
„Já se jmenuji Pepa. Nevím, co bych si s ním mohla povídat, tak nechám mluvit jeho.
U našeho paneláku sice najdeme Sany i štěně. Ovšem ne tak, jak vypověděl Pepa. Spolu s nimi tu najdeme desetičlennou skupinu, mezi nimi i Jarmilu, jak je trýzní. A ke všemu z toho mají i potěšení, přímo se v tom vyžívají. Zarazí nás to a vyrazí dech. Jarmila právě drží za krk Sany. Hlouček kluků si pohrává se štěnětem nebo spíše by se dalo říci, že jim slouží téměř jako volejbalový nebo nohejbalový míč. Se Sany naopak vytírají jednu z několika kaluží. Vzpamatuji se rychle, zatřesu s Pepou a pokusím se zasáhnout. Samozřejmě mě v tom samotnou nenechá. Já se vrhnu s křikem na Jarmilu, kdežto Pepa se vpadne mezi kluky. Jsou z nás natolik paf, že nám je vydají prakticky bez boje. Zato se pak za námi s křikem rozeběhnou. Ještěže je ten plácek jen dva bloky odsud a téměř po celou dobu z kopce.
„Hlavně se nezastavuj ani nezpomaluj. Když tě doženou, roztrhají tě na kusy.“ Nabádá mě.
Doběhneme na plácek. Já samozřejmě rudá, sotva popadám dech.
Společenství na plácku se naštěstí ještě nerozešlo, atak nám mohli pomoci před těmi násilníky.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 4.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 131 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Zamilovaná víla 17.04.2010, 16:22:01 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa ze dne 04.09.2008, 14:20:10

   Dovol mi jednu připomínku, Marťo. Ammemaitě radíš, ať si po sobě ještě jednou přečte povídku, což chápu, ale to, že napíšeš mrtvý ne s tvrdým y, ale s měkkým, nechápu. Tak radím i Tobě, přečti si po sobě komentář;) Doufám, že tady nemám chybu, aby někdo nereagoval na můj komentář stejně tak jako jsem reagovala já na Tvůj.
 ministri 10.03.2010, 19:23:55 Odpovědět 
   Tak nevím, těch kladů tam skutečně moc není.
Dialogy jsou, promiň, příšerný. Teď nemám na mysli gramatickou úpravu nebo to, že bys měla psát každou osobu na další řádek, ať z toho není tak nepřehledný mix. Dialog je přestřelka, zejména při hádce. Fráze střídá frázi a nikdy se netočí kolem jediného předmětu. Lidi kličkují, odbíhají, vracejí se a podobně. Navíc to zabíjíš tím, že to pokaždé přerušuješ a popisuješ emoční naladění mluvících osob. To by měl čtenář vycítit sám, čemuž právě napomáhá reálnost dialogů. Navíc to úplně odrovnává atmosféru. Je to jako když se díváš na film a po každé frázi si to pauzneš. Musí to prostě lítat. Prásk, prásk. Dialog přeruš, až když se stane něco, co čtenář nečeká. Vstoupí další osoba, spadne lustr, vybouchne pračka a tak :-) Nejlépe se naučíš psát dialogy tak, že zkusíš napsat krátkou povídku a pokusíš se používat jen dialogy, tedy co nejméně popisů a všeho kolem. Pak to dej někomu přečíst a schválně, jestli dokáže přijít na to, kdo je naštvanej, smutnej, bezradnej, prostě jestli tam dokáže najít ty detaily, které přímo nezmiňuješ. V jednom starším čísle časopisu Pevnost se právě psaní dialogů věnují a radí jak na ně. Doporučuji si to někde sehnat.
A teď to ostatní. Text je takový těžkopádný. Postavy postrádají jakýkoliv charakter. Konec je odfláknutý, jakoby tě to přestalo bavit a chtěla to mít už dopsaný, jakoby jsi psala slohovku ve škole a učitelka prohlásila, že za pět minut bude vybírat. Atmosféra si asi někam odskočila hned s příchodem "kamarádky". Trošku nakoukla, když jsi seděla bezradně na lavičce a zase odběhla po seznámení se s Klubem přátel zvířat, kde se to jen hemží Dušínama a Metelkama. Jo, dnes frčí temná stránka hrdinů, proto se přísně hodné a zásadně zlé charaktery už nepoužívají, působí nereálně, až moc naivně. Na druhou stranu to záleží na autorovi, takže to neber přímo jako negativní kritiku.
Gramatika ti pokulhává, ale nebudu se k tomu vyjadřovat, protože to uteče občas každému. Já ve svých textech pravidelně nacházím úlety, za které se někdy opravdu stydím.
Příběh mě neoslovil, ale bude to spíš tím zpracováním, protože to je to, co příběh dělá Příběhem. Dokonce jsem tu četl dílko, kde se autorce podařilo z čištění zubů(a nic víc tam nebylo) vytvořit lechtivé drama :-)
Možná jsem ve své kritice ostřejší, ale rozhodně to neznamená, že bys měla se psaním přestat. Tam nemířím. Chci spíš poradit a snad i motivovat. Určitě piš dál. Piš, piš a piš a nenech se odradit blbounama mého ražení.
 ze dne 17.03.2010, 10:35:41  
   Amemmaita: díky za zastavení, tvůj koment je rozhodně lepší než suché vyjádření některých autorů, jako např.: "líbí se mi" "nelíbí se mi"
díky za koment :-)
 Marťa 04.09.2008, 22:09:52 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa ze dne 04.09.2008, 14:20:10

   už se těším, pak napiš :)
 Marťa 04.09.2008, 14:20:10 Odpovědět 
   Příběh pěkný, zajímavý a dočetla jsem ho v klidu až do konce. Mám pocit, že si to psala něco ze své zkušenosti. Já uvidět někoho, jak mého psa kope a týrá (nebo jakékoli jiné zvíře), tak je mrtví a je mi jedno kolik jich na něj je. Já bych je tam pozabíjela jednoho podruhém. Sice se mi zdá, že sis to po sobě mohla ještě přečíst, protože tam jsou opravdu neohrabané tvary a chyby. Ale i přesto to bylo zajímavé čtení a zajímavý příběh. Možná by si to zasloužilo pokračování, ale zkontrolované. :)
 ze dne 04.09.2008, 18:37:38  
   Amemmaita: ano, ano, budu se snažit a hlavně po sobě pořádně číst
 Adrastea 18.07.2008, 22:09:01 Odpovědět 
   Přiznám se, že jsem měla docela problém to dočíst. Nejen proto, že jsi zřejmě omylem jednu část nakopírovala dvakrát, takže je text o nějaký kus delší, než by měl být. Mezi další mínusy, kterých je bohužel víc než těch kladných stránek, bych zařadila chyby v psaní přímé řeči (mezi přímou řečí a větou uvozovací se nikdy nepíše tečka), ve stylistice (např. hned druhá věta je docela děsivě postavená, ale najde se i spousta dalších) i gramatice. Kdybych měla všechno vypisovat zvlášť, musela bych přepsat téměř celou povídku.
Navíc se mi příběh zdá až legračně moralizující, postavy jsou takové ploché, zejména kvůli těm zkostnatělým dialogům. Nebudeme si tedy nic nalhávat - na osmnáct let spíš nic než moc.
Chce to psát a psát a psát a číst a přemýšlet a škrtat a psát... Nenech se odradit kritikou a zkus začít třeba nějakými jednoduššími, kratšími dílky, na nichž se vytrénuješ. Menší útvary také přilákají více čtenářů, takže budeš moct sbírat názory. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Hopsálkové
Centurio
Modrá krev
Doll
Už je to minulo...
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr