obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390408 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Trůn Smrti VII. ::

 autor Sirnis publikováno: 10.07.2008, 11:56  
Tak zas tu mám nějakou tu pasáž..
 

Jakub s Klárou se tiskl jeden ke druhému, tváří v tvář obrovitému monstru, které kdysi bývalo lidským čarodějem a zároveň prvním rádcem Ivana I.. Oba věděli, že moc, jež jim dala Smrt jim proti Baltazarovi, který pro vykonání odplaty na Kamirovi pozřel jeden ze svých elixírů a stal se tak tvorem, jehož bytí nenáleží Smrti ani Stvoření, ale pouze a jedině Nicotě.
„Konečně k tomu došlo,“ zazněl hřmotný hlas Baltazara jeskyní a jeho rudě žhnoucí oči vyhasly a nabraly podobu obyčejných lidských.
„Ty jsi přece mrtvý!?“ zaprotestoval Jakub, ale po vyřčení slov sám nedokázal uvěřit, že něco takového řekl.
V odpovědi zazněl rytíři Smrti pouze burácející smích. „Zapoměls na jednu důležitou věc. Po vypití elixíru jsem už nebyl člověk a má duše měla po mém skonu propadnout Nicotě. Ale ona se nerozhodla mě zničit, ne, ona má své vlastní plány a já jsem v nich získal dost podstatnou roly. A vy v plánech Nicoty také figurujete.“
„Nikdy,“ vyštěkl ostře Jakub a už si v duchu promýšlet, jak by ohromného soupeře, co nejsnáze zabil.
„Ty mě nikdy nedonutíš, abych tobě nebo Nicotě jakkoliv pomohla. To raději zemřu!“ ozvala se kněžka Smrti.
„Zemřeš? Vždyť už jsi mrtvá ty hloupá. Ale neboj se, já tě nezabiju, tebe totiž Nicota právě potřebuje...“
Rytíř Smrti už přestal rozmýšlet bojovou strategii a vyskočil proti ohromné našedivělé mase svalů, která se po něm bleskově ohnala levou rukou, zakončenou kovovou palicí, jež ho tvrdě zasáhla a odpálkovala na druhý konec jeskyně.
Bodce na konci palice prorazily Jakubovu zbroj a zabodly se mu hluboko do těla. Kdyby už nebyl mrtvý, tak by cítil, jak mu z těla mizí život, ale místo toho se jen nemotorně začal zvedat na nohy se zjišťováním, kolik toho jeho tělesná schránka utrpěla. Měl zpřelámánu většinu žeber a děravou hruď, že by jí mohl používat namísto hrubého sýta. Po nohou na zem mu pak stékala černá páchnoucí tekutina, která mu v těle kolovala místo krve a dávala mu nadlidskou sílu, stejně jako tajemné schopnosti. Ale přes všechna tato zranění stále žil. Avšak to se chystal Baltazar právě změnit.
„Víš, co je největší problém nemrtvých?“ promluvilo monstrum na Kláru. „Nic nevydrží. Jsou to ubohé skořápky, které v sobě vězní duši. Ale mé výtvory,“ řekl s vášní i pýchou současně a oči Baltazarovi zazářili šílenstvím, co jej od zrození doprovázelo. „Mé výtvory jsou vysoko nad nimi.“ Pak se do jeskyně nahrnulo deset znetvořených lidí, jejichž těla byla kombinací lidských a krabích údů. Takovou kombinací, kterou před patnácti lety podaroval Klářina otce. Ale narozdíl od Evžena, tyhle nedokázaly ani sebesilnější city k potomkovi, lásce ani rodině podlomit věrnost a zabránit ve splnění odporných přání Baltazara.
Jakub se pokusil seknout svým černým mečem, když k němu našedivělá stvůra přišla. Nic se však nestalo a až když se podíval na levou ruku pochopil. Měl vykloubené rameno a jeho končetina jen bezvládně visela u boku zbídačeného těla.
Baltazar se uchechtl a pravou rukou popadl rytíře Smrti za nohu. Vyzvedl jej do vzduchu a jako rybář svůj úlovek triumfálně ukázal Kláře. „Ty uděláš přesně, co chci. Protože jinak tenhleten holobrádek bude nadobro ze hry koloběhu bytí,“ a pak přemístil šílený služebník Nicoty bezvládného Jakuba nad jeden ze dvojice ohnivých košů v jeskyni a nechal plameny, aby se o zbytek postaraly. „Nevím jak ty, ale pokud vím, tak nemrtvé čeká na tomhle světě jen Nicota, když zemřou,“ dodal a s nebetyčnou radostí se kochal pohledem na Kláru, která musela celé to děsivé představení vidět až do konce. „Ale pokud uděláš, co chci, Nicota toho tvého holobrádka opět přivede na tento svět. Hned, jak bude volná...,“ domluvil Baltazar a už dopředu věděl, že první úkol z těch, které mu Nicota zadala má úspěšně splněný.

***

Jakubovo bytí padalo hlubokou propastí, na jejímž dně nebylo nic jiného, než Nicota a její nenasytný chřtán. Marně rytíř Smrti křičel, neboť nebyl nikdo, kdo by ho uslyšel, nikdo, kdo by mu pomohl před nevyhnutelným. Ale když už jej od setkáním s Nicotou dělilo pouhých pár metrů, někdo se přeci jen našel. Ohromná černá ruka vyrazila z kamenné stěny propasti, popadla jej a vtáhla do stěny, aby se posléze vynořila v říši Mrtvých, v paláci Smrti, kde Jakuba vhodila přímo před trůn panovnice, která teď stála s rukama napřaženýma vzhůru a za ohromné záře uvolňovala zbylé síly, které spolu s tísici dušemi svého království směnila s Temnotou za záchranu rytíře, jen aby Nicota nezvítězila. Přeci jen šlo o víc, než o existenci jednoho služebníka, šlo o princip, neboť ne Nicota, ale pouze Smrt má vždy poslední slovo!
Jakub stále v šoku křičel a na podlaze máchal rukama okolo sebe ještě pár desítek vteřin. Sama Smrt si jeho chování nevšímala, protože se vysílením zhroutila na trůn z kostí a sbírala to málo síly, co ještě měla, aby vůbec dokázala existovat.
„Má paní,“ promluvil Jakub, když se konečně rozkoukal a zjistil, co se to stalo. „Zklamal jsem vás. Přijmu jakýkoliv trest, pokud mi dovolíte se vrátit nahoru a dokončit své poslání.“
Nastala dlouhá chvíle, než panovnice promluvila zeslabým hlasem: „Vrátit? Ty … hlupáku. Dala jsem ti moc, sílu a k čemu? Aby si za krátkou dobu zemřel a já poslední kousky sil vydala na tvou záchranu. Máš jediné štěstí, že potřebuji vědět, co se to děje, když Klára mi vůbec nic nehlásí. Co se to tam děje!“ a mocná síla Smrti ještě naposledy roztřásla trůním sálem v kostěném paláci.
Jakub jen poníženě poklekl a začal dopodrobna vyprávět, co se dozvěděl, stejně jako se událo od jejich navrácení do světa živých. Jedinou věc, kterou zamlčel bylo o tom, jak se miloval s Klárou. I když slova Smrti, že jí kněžka žádné hlášení neposkytla v něm samotném probudila semínka otázek, které rychle rostly v nebezpečnou rostlinu zrady...

***

Když se Tyrscha opět probrala, ležela v malém pokoji, který byl součástí obydlí náčelníka Lesního květu. Místnost o několika metrech čtverečních s nízkým stropem neměla okna, ale kožešiny na stěnách a na podlaze svou hebkostí dokázaly zajistit útulnost. Z malých kamínek pak vycházel příjemný žár, který hladil na těle stejně dobře jako uklidňoval duši.
Atovin se posadila, vzala kožený měch na vodu, co ležel kousek od ní a pořádně se z něj napila. Věděla, že s ní něco není v pořádku a věděl to i Gorn.
Najednou za Tyrschou do místnůstky vstoupil Rognar. Podíval se na Atovin a ta mu pohled oplatila, ale on oční kontakt nevydržel a sklopil svůj zrak.
„Poslal tě za mnou tvůj otec?“ zeptala se nevině Atovin, ale tušila, že dostane úplně jinou odpověď.
„Ne. Přišel jsem z vlastní vůle. Rád bych … potřeboval bych …,“ začal drkotat nesourodé věty syn náčelníka Lesního květu a nemohl přijít na slova, kterými chtěl vyjádřit své otázky.
„Posaď se,“ přerušila Rognarovi pokusy Tyrscha a ukázala na vlčí kožešiny naproti sobě. Když se mladý horal usadil, pokusila se mu pomoci: „Hezky se nadechni a potom mi pověz, co tě trápí.“
Rognar udělal, co mu Atovin řekla a potom zahájil své vyprávění: „Má matka zemřela krátce po mém porodu. Můj otec byl tehdy hodně vytížený a obavy mého lidu před novým panovníkem, kterému přisluhují zrádci z našich řad tomu také nepřidaly...“
„A ty by si mu chtěl nějak pomoci že?“ hádala Tyrscha a nenechala tak mladého horala domluvit.
„NE!“ vykřikl Rognar náhle, ale pak se hned zklidnil. „Můj otec je silný muž a já bych udělal vše, jen abych mu nějak pomohl. Tohle se týká jen mě. Myslím si, … chci říct, ...“
„No,“ vybízela dcera Stvoření jemně.
„Jsem PROKLETÝ.“ vyhrkl na Tyrschu nakonec Rognar.
„Cože? Počkej, čím jsi prokletý?“
„Já nevím, kdo nebo jak jsem byl proklet. Vím jen, že dokážu rozmlouvat se zvířaty a duchové mrtvých ke mně hovoří jako ty přede mnou. Snažím se s tím bojovat, bránit se před tím, ale je to silnější, než já. Dokážeš mi pomoci?“ zažadonil na závěr Rognar a potom se rozplakal a konečně uvolnil dlouho zadržované zoufalství.
Tyrscha několik sekund zůstala jako opařená. Potom začala konejšit Rognara, ale více uvažovala nad tím, co jí řekl, než jak by jej utěšila. Dobře však věděla, s kým si musí jít okamžitě promluvit.

Hodinu po rozhovoru s Rognarem se vydala Tyrscha hledat Gorna. Náčelník byl zrovna venku u hlavní brány do osady a rozmlouval s lovci. Bylo na něm jasně vidět, jak touží vyrazit s nimi, ale to nemohl. Měl až moc povinností a prohánět se s loveckou vášní lesem by mu nepomohlo vyřešit ani jeden problém.
Když náčelník spatřil blížící se Atovin, ukončil rozhovor s lovci a s úsměvem ve tváři vykročil k Tyrsche. Místo přátelského jednání se mu dostalo jen káravého pohledu a několika tvrdých slov: „Musíme si promluvit,“ řekla dcera Stvoření a potom i s náčelníkem zamířila do jeho obydlí.
Gorn se s dcerou Stvoření usadil na kožešinách a vyčkával, co se bude dít.
„Ty víš, že tvůj syn je Vymítač?!“ řekla Tyrscha na začátek rozhovoru a vynechala dlouhé chození okolo horké kaše.
Gorn sklopil zrak k ohništi uprostřed místnosti a opět se zahleděl do plamenů, jako kdyby mu nebezpečný živel podivným způsobem dodával sílu. Potom se zhluboka nadechl a odpověděl: „Ano, vím to.“
„Jak dlouho?“
„Krátce po jeho narození mi to pověděl Rotgar. Prý už jako malé mimino by dokázal svou silou přemoci skoro i jeho. Tenkrát mi to přišlo směšné, ale když mu byli dva roky, byla právě zima a okolo Lesního květu se potulovali snad všichni vlci z našich zemí a každý den se odvážili stále blíž, až nakonec jednoho dne vnikli do města a já spolu s několika válečníky spatřil, co můj syn dovede.
Toho dne jsem byl na hlídce u hlavní brány, když tucet vlků proniklo do osady. Pospíchal jsem, s šesti dalšími lovci, abychom vlky vybili dřív, než někoho napadnou, ale všichni zamířili sem, do mého domu. Když jsme pak vstoupili dovnitř, čekalo na nás něco nevídaného.
Ten den jsem zapomněl přiložit, takže oheň v ohništi vyhasl a do mého obydlí vnikl chlad. A můj syn - Rognar – ležel stulený k největšímu a nejnebezpečnějšímu vlkovi, kterého jsem kdy viděl. On si je zavolal, aby ho zachránili před umrznutím. V pouhých dvou letech!“
„A co Rotgar? Jak to jako Vymítač dopustil, aby vlci se proháněli tak blízko okolo vás?“
„Rotgar byl už mrtvý. A my právě zažívali první zimu bez něho. Lovce, kteří spatřili moc mého syna jsem donutil přísahat, aby o tom nikomu neřekli. A nikdo jiný, než Vymítač není schopen vycvičit dalšího. Tak to u nás chodí. Proto jsem doufal, že spousta úkolů, povinností a práce, kterou Rognarovi dávám mi pomůže jej od jeho schopností nějak odpoutat. Alespoň do doby, než bude dost starý na to, aby svou sílu zvládl a ovládnul.“
„Ale on o svých schopnostech už ví! A myslí si, že je prokletý,“ vpálila pravdu Tyrscha Gornovi rovnou do tváře.
„Cože?! Ale jak, copak ...“
„Spousta práce ani povinnosti nikoho nikdy od schopností neodtrhly. Pouze to způsobí, že se vyjímečný jedinec vyděsí. A to přesně potkalo Rognara. Musíš mu všechno povědět. Hned!“
Gorn se zadíval do očí Atovin před sebou a znovu v nich spatřil sílu života. Udělalo mu to radost, i když obavy nad tím, jak může tak mocného Vymítače vycvičit nebo připravit na zaujmutí jeho postavení pouhý lovec jej v nitru už dopředu děsila.
„Musíš mu dát jen čas, oporu a podporu,“ řekla Tyrscha dřív, než se Gorn stačil zeptat na radu.
„Co teď budeš dělat ty?“ zeptal se náčelník, aby proteď změnil rozhovor.
„Musím vyrazit do elfské říše. Potřebuji odpovědi a ty dostanu jen tam.“
„Potřebuješ doprovod? Pošlu s tebou nejlepší bojovníky a ...“
„Ne,“ přerušila náčelníka Tyrscha. „Stačí mi jen, když mi zapůjčíš koně.“
„Dobrá, ale než odjedeš, udělej mi ještě radost a běž si odpočinout. Potřebuješ načerpat mnoho sil, čeká tě dlouhá cesta,“ ukončil prosbou rozhovor náčelník Lesního květu a Atovin souhlasně kývla. Potom se odebrala zpátky do malé místnůstky, ve které se před několika hodinami probudila.
Gorn se zas odebral za svým synem, kterému se chystal sdělit pravdu o tom, co je zač a požádat jej o odpuštění, neboť mu to měl říci již dávno, ale místo toho se dál schovával za naději, že k tomu nikdy nedojde.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.07.2008, 14:23:47 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ekyelka ze dne 10.07.2008, 11:55:40

   Jo, jde ti o ZPRACOVÁNÍ DĚJE! ;-))) Taky než přijdu na to správné slovo! :-(
 Sirnis 10.07.2008, 14:23:03 Odpovědět 
   no tak abych se také vyjádřil že..
no po přečtení komentářů, jsem se nad tím, tak nějak zamýšlel
jako co se podání boje týče, asi bych souhlasil, teď když nad tím dumám, by stačilo, kdybych napsal, že prostě byl Jakub v šoku nebo prostě úplně rozhozený nebo tam vymyslel nebo použil třeba možnost nějaké Baltazarovi schopnosti, která ho zneschopnila
co se Smrti týče, tak tu dělám slabou z toho důvodu, že jelikož nemá svůj kamínem, tak prostě je odžíznuta od velké části moci, ale také bych mohl souhlasit, že bych to měl více rozvést, aby to bylo jasně vidět a na ten text to navazovalo
 ze dne 10.07.2008, 14:50:46  
   Sirnis: jako to že bych se naštval to ne, já se spíše jen zamyslim a rozhodnu se jestli to je k věci nebo jestli opravdu jsem to mohl právě udělat lépe, či si za tím určitým stojím
nijak více to neprožívám jen čistě se nad tím zamyslím, jinak nic
teda samozřejmě popřípadě si z toho něco vezmu do budoucna, ale to je případ od případu
 ze dne 10.07.2008, 14:47:54  
   Ekyelka: Jasně. Obvykle i když nad textem autor přemýšlí, některých věcí si prostě nevšimne z toho prostého důvodu, že je autor. Takovým polemikám se nevyhnou snad jen mistři ve svém oboru - my ostatní se prostě občas trochu naštveme, když nám nějaký čtenář ukáže, kde je chybka (taky si tím občas procházím), ale vesměs pak tyhle připomínky pomáhají dokončovat text. :)
 Šíma 10.07.2008, 14:18:40 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ekyelka ze dne 10.07.2008, 11:55:40

   Ahoj, Eky!

Já to chápu! ;-) Četl jsem Tvůj komentík... Ono, když šlo o rytíře Smrti a měl určitou moc, neměl se nechat rozmačkat (jako moucha) hned na poprvé... Ano, vypadá to, jako by autor svou postavu na čas ponechal svému osudu, zahodil všechny její schopnosti a sílu a prostě si s ní zahrál toto (na první pohled absurdní) divadlo, ale možná netušíme, jaké má plány s ostatními postavami a také se mu to třeba (autorovi) hodí do krámu! ;-)))

P.S. Také nehodlám, milá Eky, zasahovat do Tvých pravomocí, nebo s tebou polemizovat, protože: a) bych si to nedovolil, b) možná víš o psaní víc než já, c) máš svůj názor a pohled na toto dílko a máš na něj právo! :-DDD

A také je to jedno! ;-) Hezký den přeji! ;-) A také jsem se pokusil zamyslet nad tímto dílem z poněkud jiného pohledu! Ano, jde ti o logiku děje a chování samotných postav. Ačkoliv je toto fantasy příběh, postavy by se v něm měly chovat uvěřitelně, ale stačí se jen podívat do našeho světa lidí a podívat se kolem sebe, jaké kousky (my lidé) tady vyvádíme! :-DDD
 ze dne 10.07.2008, 14:49:09  
   Ekyelka: Šímo, polemizovat, hádat se i debatovat přeci můžeš. Od toho komentáře jsou. :)
Zase taková bestie nejsem, že bych lidem ukusovala hlavy. (ne vždy)
 Šíma 10.07.2008, 12:32:43 Odpovědět 
   Dočetl jsem tento díl a dumám, co je silnější, zda Smrt, nebo Nicota, kde nic není, pak tam ani smrt nemá místo, ale to je jen můj názor... Co je Nicota? Možná zde v našem světě, ještě než vznikl Vesmír také nebylo ani zbla! Kdo ví? Je Smrt opravdu tak slabá? Dokáže v mrknutím oka zabít jakéhokoliv živého tvora, nebo rostlinu, dokonce i skály mohou po určitém čase zmizet... Trochu mě zaráží, že je Smrt tak slabá a Nicota natolik silná (včetně Baltazara, který jí slouží)...

Pokud se podívám na našeho rytíře, Smrt jej zachránila v poslední chvíli, otázkou je, co by se stalo, kdyby se dostal do spárů samotné Nicoty a jaký vliv by tato skutečnost měla na náš příběh! Vypadá to, že Smrt mele z posledního a svět ve Tvém příběhu má na kahánku, pokud se něco nestane... I když je ve hře ještě dcera Stvoření a jistý Vymítač v jedné z vesnic...

Takže se uvidí a držím Ti palec a jsem zvědavý, jak tuto partii rozehraješ? Některé tahy jsou poněkud nepřesvědčivé, nebo je to záměr! Na druhé straně jsem rád, že rytíř nevyhrál (nad Baltazarem), a žes nepoužil jisté schéma, jako například toto, kdy se hlavní kladný hrdina nechá půl hodiny mlátit hlavním záporným hrdinou a pak jej v několika vteřinách pošle tam, kam patří... Doufám, že toto kliše boje dobra a zla nepoužiješ a raději se dáš do kličkování (v zaječím stylu) a trochu si s námi (čtenáři) pohraješ! ;-)))

Jedna až Dvě?
 ze dne 10.07.2008, 12:47:10  
   Ekyelka: Šímo, nešlo o výsledek souboje, šlo o jeho podání.
 Ekyelka 10.07.2008, 11:55:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Vezmu to hned z kraje: Jakubův souboj s Baltazarem - nic moc. Pokud je Jakub bojovník, za jakého se konec konců on sám (i jeho vládkyně Smrt) pokládal, tak snadno by nebyl přemožen. První ráně se dokážeš vyhnout, pokud není rychlejší než tvé instinkty - a v tom případě ale toto mělo být napsáno v textu. Takhle to působí, že byl Jakub jen nějaký nicotný hmyz, vykrmená a nehybná masařka, po které se Baltazar jen tak mimochodem ohnal a zaplácl ji.
Stejně tak následná Jakubova "záchrana" z propasti Nicoty - neslané, nemastné, jak ještě doznívá zklamání ze souboje s Baltazarem, který vlastně nebyl. Celou tuto pasáž bych osobně přepsala - minimálně právě souboj, aby následný Jakubův návrat ke Smrti nevyzněl tak... placatě.

Co se týče druhé části, je sice fajn, dovědět se, že Rognar je Vymýtač, jenže také to nenadchne. Způsob, jakým se čtenář o jeho nadání dozví, je přinejmenším suchopárný a nezáživný. Chlapec prostě přijde za mocnou Atovin a všechno jí ihned vyklopí - myslím si, že pokud si někdo myslí, že je prokletý, skrývá to přede všemi a zvlášť před cizinci a mocnými.
A pokud už je Rognar tak důvěřivý k Tyrsche, co pak jeho otec? Náčelník, který poslušně sklopí uši, když jedna Atovin udělá ty-ty-ty? Tohle mi nesedí ani k jednomu z nich - bez ohledu na moc Atovin, protože ona byla dlouho pryč a lidé se mění. Hodně mění. Gorn měl dobrý důvod zamlčet před synem pravdu o jeho podstatě, takže se mi zdá nereálné, že by teď tak rychle souhlasil s Tyrschou.

Co mi chybělo? Speciálně v tomhle díle skutečnost. Zní to divně, ale pohybuješ příběhem i postavami, jenže to není všechno. Z postav by se měly stát osoby, resp. osobnosti s vlastním životem, emocemi a vášněmi. Každý příběh bez ohledu na žánr je totiž tvořený především lidmi, o kterých vypráví, a jednání postav tomhle díle je jen těžko uvěřitelné - jsou ploché, nevýrazné a papírové.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Co je účelem li...
markus
NEBE
Danny Jé
Keď severná hvi...
Gardenboy
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr