obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Trůn Smrti VIII. ::

 autor Sirnis publikováno: 13.07.2008, 18:17  
Tak snad tentokrát potěším víc
 

Kamir se řítil z vysoké věže nejmocnějšího mága vstříc kamenné podlaze. Za ním letěl střemhlav jeho ebenový Havran, z jehož těla chapadla Temnoty se natahovala po posledním potomkovi Smrti. Ale díky kamenu Stvoření, který se doposud nacházel na Kamirově krku bylo každé chapadlo rozptýleno dřív, než se stačilo byť jen dotknout těla padajícího muže. A když zbývalo pár posledních metrů před dopadem, z jednoho provazového žebříku skočila na druhý krásná žena a v cestě zachytila nejmocnějšího posla Smrti, jako kdyby pro její štíhlé a půvabné tělo představoval jen několikagramový šperk.
Kamir se podíval černovlasé ženě do očí, které si ho uhrančivě prohlížely. Ale na nic nebylo čas, a tak za svou zachránkyní vyrazil dál. Pár metrů od něho se pak ve vzduchu vznášel ebenový Havran, který dvakrát radostí zakrákoral a potom se vrhl na kočičí strážce, kteří se proti poslovi Smrti a jeho zachránkyni hrnuly snad ze všech stran. Ale i když bojovníci byli hbití, rychlý a srmtelně nebezpeční, tak ani jeden se přes opeřence spojeného s Temnotou nedostal ke dvěma prchajícím, kteří poklusem pádili k hlavní bráně města a od ní pak do neproniknutelné džungle Arenu...

Knihovna spolu s desítkami knih se rozletěla na všechny strany, jak se Xem osvobodil. Oči mu přímo žhnuly mocí, ale nejmocnější mág se nevydal k díře ve své věži, kterou vytvořil Kamirův Havran. Ne, otočil se a zamířil do svých soukromých komnat, aniž by vydal nějaké rozkazy svým sloužícím.
Když Xem dorazil do svých komnat, které byly přímo v nejvyšší části věže, okamžitě zavítal k rudě žhnoucímu diamantu, který stál uprostřed místnosti, do něhož ze spodní části zasahovaly bílé paprsky moci, jak proudila čirá síla ze země středem věže až do kamene. Byl to jeho největší objev a zároveň i možnost odplaty. Toužil zničit Kamira i samu Smrt a bylo mu jedno, co jej to bude stát. Bez rodiny, o kterou přišel už před staletími, neměl pražádný důvod žít. Přesto se část jeho duše po letech upnula k národu kočičích lidí, které stvořil za účelem provokace v naději, že Smrt vyšle svého prvorozeného potomka, aby učinil jeho řádění přítrž...
Xem přistoupil k rudě žhnoucímu kameni a přidržel u něho obě své dlaně. Načerpal do sebe ohromnou moc, ale zároveň usměrnil tok mocného kouzla, kterým spoutal Stvoření. Pokaždé, když zkontroloval bohyni, kterou uvěznil se musel pousmát. To, co by svedlo jen několik ostatních bohů společně se podařilo jemu, pouhému lidskému čaroději. I když si pokaždé připomínal otázku, odkud je ta síla, kterou nalezl a používá a proč ostatní bohové proti němu nezasáhnou, tak mu to i tak bylo jedno. Hlavní byla pomsta a nic víc. Vše ostatní bylo bezpředmětné a nezáleželo na tom. Hlavní bylo zničit Kamira, ale k tomu musel nejprve zničit samu Smrt. A proto se spojil se Zkázou, který vyčkával u chrámu ukrytého v džungli. U chrámu, v němž Smrt spolu se Stvoření uvěznili Nicotu...

Kamir lapal po dechu, ale přesto se snažil udržet děsivé tempo se svou zachránkyní. Měl na ní tolik otázek a jedna z nich byla proč? Proč mu pomohla a co lidská žena dělala ve městě kočičích lidí. Byla snad Xemovou konkubínou? Byla snad pověřena samotným Xemem, aby mu pomohla uprchnout? Ale proč to všechno? Proč ta jeho zpověď? Tolik otázek a na krku stále artefakt Stvoření, blokující jeho temné a smrtící schopnosti. Byl bezbranný a jediná bytost, která ho mohla v tuto chvíli ochraňovat byl ebenový Havran. Jenže toho spojil s Temnotou a i když mu tím spojením dal obrovskou moc, tak nyní jej učinil zranitelným Bílým kamenem. A proto se nemohl dostat do jeho blízkosti, aniž by nepocítil ohromná muka, která sám tolikrát zažil. Takže se vracel zpátky k otázce, proč jej krásná žena zachránila a jak se ubrání, pokud se jej rozhodne napadnout.
Černovlasá kráska se hbitě prodírala hustou vegetací. A Kamir při sledování jejích zad dobře odhadl, že není nějakou konkubínou, která se rozpláče při zlomeném nehtu nebo roztržení šatů. Ne, před poslem Smrti byla žena, která rozhodně nebyla slabá a dokázala by se stejně dobře ohánět mečem, jako zaklínadly.
„Proč jen Stvoření musela vytvořit tyhle hnusný šutry,“ zavztekal si v duchu Kamir a přidal do kroku, aby viděl a včas rozpoznal, jestli ho jeho zachránkyně náhodou nevede do pasti.

Minuty ubíhaly a na džungle Arenu se snesla noc. Celou vegetaci ponořila do tmy, ale i když Kamir cítil z vlády měsíce nad zemí většinou dobrý pocit, tak tentokrát černotu proklínal, neboť neviděl na víc, než krok před sebe. Nejvíce mu vadilo, že jeho zachránkyně a průvodkyně tímto živým bludištěm ani jednou neklopýtla nebo špatně nedošlápla, a tak se mu pomaličku ztrácela z očí, až najednou, když klopýtnul o jeden z všudypřítomných šlahounů, mu zmizela nadobro. Když se posel Smrti za doprovodu několika ve vzteku vyřčených nadávek postavil opět na nohy, udělal několik kroků a zjistil, že krásná žena zmizela v husté zeleni, aniž by se zajímala, co se stalo s ním. V silném hněvu tak kopnul do šlahounu pokrytého drobnými lístky. Ale to byla teprve chyba!
Ze země se vztyčila ohromná masa, která zakryla to málo měsíčních paprsků a vyšplhala se až do několikametrové výše, kde se zůstala tyčit nad Kamirem. Potom se ohromná rostlina rozevřela přesně ve své střední části a obrovská tlama plná trávicích šťáv sevřela bezbraného potomka Smrti.
Ebenový Havran pohotově několikrát nalétl do zelené rostliny, ale jen se od ní odrazil a Temnota, která tvořila část jeho těla pak strávila život z okolních rostlin, do kterých přistál. Marně se opeřenec pokoušel svým krákáním volat do noci o pomoc, zatímco jeho pána už započala stravovat masožravá rostlina.
Když tu náhle se z džungle vynořili kočičí válečníci a drápy spolu s mačetami se vrhli na jeden z mnoha chřtánů rostliny, které byly rozesety v džungly a lovili vše, co se jim dostalo na dosah.
V čele kočičích bojovníků stála Kamirova zachránkyně a gesty rukou organizovala útok na nebezpečnou rostlinu. Pár metrů za ní pak stál pětatřicetiletý muž zachumlaný do hnědého pláště a celému dění přihlížel.
Ebenový Havran se chvíli rozmýšlel, jestli nemá zasáhnout, ale pak zvolil moudřejší řešení a vyletěl vysoko nad neproniknutelnou změť vegetace, aby se stal svědkem toho, co se s jeho pánem bude dít dál.
Kočíčí válečníci se činili, jak jen mohli. Sekaly a škrábaly do tlustých šlahounů rostliny a pokoušeli se zasazovat, co nejhlubší rány, aby nevybíravý chřtán rostliny s Kamirem uvnitř odřízly od vůle rostliny a dokázali nakonec posla Smrti osvobodit.
Všudypřítomné úponky masožravky samozřejmě chřtán bránili. Svazovaly, škrtily a bičovaly statečné bojovníky. A když už sama rostlina z utržených ran pochopila, že její zranění jsou moc vážná, než aby dokázala potyčku vyhrát, rozhodla se svůj chřtán s kořistí dostat do bezpečí. A tak se velká rostliná tlama vydala na úprk hlouběji do džungle, kde by jí bránili stovky až tisíce šlahounů z hlavní rostliny. A na cestu se vydala přímo přes černovlasou krásku a za ní stojícího muže.
Žena na poslední chvíli hbitě a ladně uskočila do bezpečí, ale muž dál neoblomně stál jako socha. A když chřtán masožravé rostliny byl od něho na vzdálenost menší, než jsou dva metry, vytáhl z bezpečí pláště obě ruce, jako když šermíř tasí z pochvy svůj meč a za doprovodu černé a zelené záře nechal chřtán s uvězněným Kamirem explodovat.
Zbylá část masožravé rostliny se okamžitě skroutila bolestí, ale za chvíli se svalila na zem bez života, jak se hlavní část rostliny rozhodla obětovat jeden zraněný úponek, jehož léčení by si vyžádalo více sil, než by stálo si nechat narůst nový.
Ale s uvolněnou silou tajemného muže se celou džunglý nesl zvláštní odér zbylé moci. Odér, který dokázaly rozpoznat jak zvířata, mágové, někteří lidé, ale hlavně mágové. Síly Stvoření a Smrti současně použité, až se Xem ve své komnatě sám otřásl při představě člověka, kterému naléžely.
„Vezmětě ho,“ nařídila černovlasá kráska a potom sledovala, jak se kočičí válečníci jen neochotně dotýkali Kamira, pokrytého od hlavy až k patě trávícími šťávami masožravé rostliny. Posel Smrti se pak nestal ani svědkem toho, jak tajemný zachránce sevřel v pravé ruce Bílý kámen, co mu i nadále visel na krku a potom jej nechal rozpadnout v prach. Na zemi potom zůstal jen zlatý řetěz, který našli Xemovi pochopové, jenž ho následně přinesly svému pánovi, co několik z nich na to ve vzteku zabil.

***

Tyrscha uháněla na krásném hnědákovi vstříc svému domovu, vstříc elfské říši, ve které se usadila Stvoření. Ta narozdíl od Smrti neměla vlastní svět. Ne, ona byla životem, ona milovala život a také ho vytvářela. Proto zůstala ve světě, který společnými silami stvořili všichni bohové, aby se dál radovala z plodů svého díla, z tvorů, které splodila. A elfové se o ní starali, protože ona byla jejich životem, ona byla jejich smyslem života, a tak jí chránili, bdili nad ní a časem si jí přivlastnili, takže všechny opovážlivce, kteří chtěli vidět sílu života dokonce i zabili. A sama Stvoření věděla, že její výtvory, děti, které původně chtěla vychovávat, aby se z nich nestali bytosti, jako byli lidé, se pod jejím vedením utvořili ne k lepšímu, ale horšímu. A hodně tomu napomohly i její vlastní děti, neboť Atoviné si rozdělili většinu elfské říše a svým názorem řídili elfy. Jediné místo, které však žádný z nich neovládal bylo Eldrien. Hlavní elfské město, kde sídlila královská rodina, jež by správně měla vládnout. Tu Atoviné odřízly od moci, takže rozhodovala o životech elfů pouze za zdmi divukrásného města.
A přesně do takových poměrů Tyrscha mířila. I když věděla, že možná se nedostane ani kousek za hranice, musela to skusit. Musela zjistit, co to v jejím nitru roste a sílý, aby s tím dokázala bojovat a zvítězit nad tím. A k její radosti ta věc v ní s každým metrem blíž k sídlu Stvoření slábla a ustupovala do pozadí. Ale i když si Tyrscha myslela, že moc její matky to ničí, ve skutečnosti se červ Nicoty jen ukrýval, aby jej nikdo z ostatních Atovinů nedokázal najít a včas zakročit.

***

Kamir se probral. Z prvu čekal, že uvidí nekompromisní a zuřící tvář své matky v říši mrtvých, ale místo toho uviděl svou půvabnou zachránkyni a vedle ní stojícího muže v hnědém plášti.
Když žena potěšeně viděla, že je posel Smrti naživu, vstala z provizorně vyrobeného lůžka z úponků rostlin a kožešin, aby zanechala tajemného muže s Kamirem.
Kamir překvapivě pocítil staré známé síly, které mu kolovaly v žilách. Divil se a byl trochu nesvůj, že ho jeho zachránci v klidu nechají vedle sebe, když by je všechny do jednoho dokázal ve vteřině zabít. I když s tím všechny si nebyl jistý. Když totiž jeho znovu nabité síly se dotkly aury života muže v hnědém plášti kousek od něho, bylo to pro něho zvláštní. Až podivné, jaká aura jeho zachránce obklopovala. A tak se raději pokusil spolehnout na jiný způsob, získávání informací: „Kdo jsi?“
Muž ze sebe nechal sklouznout hnědý plášť a statná postava pětatřicetiletého teď teprve vynikla. Kamirův zachránce měl černé vlasy, bradku, ale zeleň v očích přímo vyzařovala životem. A když muž podával poslovi Smrti polévku v hliněné misce, všiml si Kamir ještě větší podivnosti, která ho doslova šokovala. Křížek v dlani o velikosti mince mu propaloval mysl, stejně jako vlastní znaménko na ruce.
„Jsem tvůj syn,“ zaznělo nekompromisním hlasem, skoro nachlup stejným jako měl Kamir, ale v tomhle čišely emoce, které žádný posel Smrti ve svém projevu nikdy neměl.
Kamirova reakce byla až směšná, když nejmocnější potomek Smrti upustil hliněnou misku a zatímco se její obsah vsakoval do země, nechal ústa doširoka otevřená.
„Škoda, že tě teď nevidí máma,“ dodal tajemný muž a zasmál se vesele, jak to Kamir vídal u Tyrschy.
„Ale ty, … jak?“
„Není to tak těžké pochopit, otče. Jistě víš, že jsi prožil stovky životů, v nichž si někdy mou matku miloval, jindy proklínal a někdy jí šel s mečem v ruce sám po krku. Ale v jednom z těch životů si prožil krásné nezapomenutelné chvíle, ze kterých jsem jako vzpomínka zůstal já. Ty sám jsi však kvůli následkům požádal mou matku, aby ti ke konci onoho života vymazala vzpomínky, ve strachu, že by babička udělala všechno, jen aby mě zničila.“
„To je na mě moc,“ řekl Kamir a v duchu si jen tak představil chování Smrti, kdyby přišel do jejího trůního sálu a nazval jí Babičkou. Musel se otřást při pomyšlení na ty hrůzy, co by vládkyně mrtvých prováděla.
„Jsi v pořádku, otče?“
„Jo, jo. Nic mi není, aspoň myslím. Jak se, … jaké jméno ti dala matka?“
„Tymir.“
„Chytře vymyšlené. Takhle máš kus mě i Tyr.. tedy své matky. Tak, Tymire, víš o co tu jde?“
Tymir se zahleděl na svého otce - který ač vzhledově byl o dobrých patnáct let mladší, tak věkem jej o dost převyšoval - pak pokrčil rameny a odpověděl: „Ani ne.“
„Jak to myslíš, ani ne?“ zeptal se Kamir, protože takovou odpověď nepředpokládal. „Jsi kousek od Xemova města, obklopen kočičími lidmi, tak mi nevykládej, že o tom nic nevíš.“
„Abych ti řekl pravdu, otče, tak až donedávna jsem si myslel, že znám Xemovi cíle. Ale před patnácti lety se to úplně obrátilo a teď nevím, co si mám myslet.“
„Tak co tu vůbec děláš?!“
„No, když ti matka vymazala na mě veškeré vzpomínky, tak mi řekla, abych se vydal do míst, které ještě lidé neokupují. Aby mě ostatní poslové Smrti nebo Atoviné nenašli. A tak jsem se vydal do džunglí Arenu. Po několika letech mě samota už skoro zničila mysl, ale v tom jsem narazil na stopy Xemovi práce.“
„Jaké stopy,“ vmísil se Kamir do vyprávění.
„První pokusy stvořit kočičí lidi. Tehdy se Xem pokoušel hned změnit divé šelmy na lidi, ale až po desítkách omylů mu došlo, že něco takového nelze udělat přes den. Představ si, že změnil takovému levhartovi stavbu těla i vzhled, ale nechal mu zvířecí mysl! Bylo mi na nic, když jsem takového tvora viděl pobíhat zmateně po džungli. Jeho staré smysly zmizely a čekal doslova jen na to, co mu život ukončí.“
„Počkej. První duše kočičích lidí se dostali do říše mrtvých před osmi stoletími!“
„Ano.“
„Kolik ti vůbec je?“ zeptal se Kamir a byl zvědavý, jak dlouho že to je už vlastně otcem.
„Počkej. Nech mě chvíli počítat. Takže před deseti dny mi bylo … pak ještě … to je ... už to bude. Nějakých devětsetšedesátsedm let.“
„Takže ty jsi se v téhle džungli skrýval, když mě Smrt vyslal, abych Xema zastavil?“
„Ano. Vlastně zvědavost mi nedala, abych se až nebezpečně nepřiblížil k jeho městu, když si do něho vstoupil. Chtěl jsem alespoň vzdáleně cítit to, jak s tím šílencem uděláš krátký proces. Vlastně teď, když na to tak vzpomínám jsem se za tebe tenkrát styděl.“
„Styděl? Za mě!“ vybuchl Kamir.
„Ano. Matka mi o tobě vyprávěla, jak jsi mocný a úžasný bojovník, ale krátce na to, jak jsem ucítil, že bojuješ s Xemem bylo po tobě. Až s odstupem času jsem samozřejmě zjistil, že Xem měl k dispozici a i nadále má takovou moc, proti které jsi byl bezbranný.“
„Tak to je čím dál tím lepší. Zjistím, že mám syna, pak ještě, že se za mě už dokonce styděl. Co příjde teď?“ řekl si v duchu Kamir a potom se stal svědkem toho, jak se Tymir hlasitě zasmál. „Co je ti?“
„Nic. Jen, že bys měl možná vědět, že se spolu můžeme dorozumívat myšlenkami a teď jsem ti dokonale rozuměl.“
Nejmocnější posel Smrti v tu ránu ztuhl. Zapoměl, jaké schopnosti vlastní a jaké zřejmě předal vlastnímu potomkovi. Proto se raději hned zeptal: „Co všechno máš za schopnosti z mé strany?“
„Tak z tvé strany mám moc vzít život a vládu nad Temnotou. Dokážu Temnotu přivolat a přikazovat jí. Pak také číst v myšlenkách. Od matky mám moc rozdávat život a mluvit se zvířaty. Ta mi také zachránila zdravý rozum, když jsem se tu skrýval.“
„A ještě jedna otázka.“
„Ano?“
„Co to bylo za rostlinu, která se mě to rozhodla zbaštit?“
Tymir si vzpoměl na masožravku a okamžitě se mu tvář zkroutila vztekem. „Ta rostlina je dílem nejubožejšího ze všech bohů. Nevím, jak se jmenoval a myslím, že to neví nikdo, ale ten bůžek neměl moc dá se říci na nic. Ale zároveň při tvarování světa toužil, aby něco neslo jeho odkaz. A tak se vetřel do přízně Stvoření lichotkami, jak vytváří úžasné bytosti.
A právě ta rostlina, která se tě chystala sníst byla původně vytvořena s dobrými úmysli. Ale ten bůžek jí Stvoření ukradl a potom ve spěchu přetvořil k obrazu svému. Ale v záchvatu tvořivosti si neuvědomil, že čím více rostlinu měnil, tím více mu ubývalo sil, až nakonec ho finální výtvor stál existenci. Od té doby tu v močálech sídlý ta odporná kytka, jejíž šlahouny zasahují míle od centrálního stonku rostliny a chytají vše, co by dokázala strávit.“
„Takže proto jí můj Havran nedokázal zničit.“
Tymir kývl na souhlas. „Ano. Ta rostlina má v sobě část normálního života, ale stvořil jí jeden z bohů, takže tvůj opeřenec, i když na jednu stranu velmi mocný, neměl dost síly k napáchání škod. Možná ty, kdyby si neměl ten přívěsek, by ses dokázal utkat vítězně aspoň s jedním úponkem, ale kdo ví..“
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se Tymir po chvíli, když se Kamir na delší čas odmlčel.
„Musím najít Zkázu. Je až nebezpečně blízko k tomu, aby svět, jak ho známe zmizel.“
„Asi máš na mysli tu chodící kostru, co?“
Kamir upřel své černé oči na syna: „Ty víš, kde je?!“
„Ano. Xem má sice velkou moc, ale džungle je mé panství! Ten kostroun je u divné stavby. Sám jsem nenašel dost kuráže do ní vstoupit. Pokaždé, když jdu blízko ní cítím mravenčení po celém těle.“
„To je jenom dobře. Uvnitř je uvězněná Nicota. A já se postarám, aby to tak i nadále zůstalo!“


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.07.2008, 16:24:00 Odpovědět 
   Dočetl jsem další část... Syn zachránil svého otce Rytíře Smrti před sežráním nějakou podivnou masožravkou, a aby toho nebylo málo, umí vládnout hned silou Smrti i Stvoření a dokáže ještě ovládat Nicotu... Otázkou je, zda-li o něm vědí Nicota a Smrt. Jeho matka určitě, protože je jejím potomkem, ale i tak se mi zdá, že bude Tymir pěkným oříškem pro všechny zúčastněné strany, protože dokáže docela zajímavým způsobem zamíchat kartami Osudu... Záleží jen na tom, ke které straně se přikloní! Konec tohoto dílu sice něco napovídá o tom, že se staví proti konci Světa ve kterém všichni žijí, ale někdy není o překvapení nouze! ;-)

No, koukl jsem se na tento díl ještě jednou, ale nějak nejsu schopen napsat nějaký smysluplný komentík (co se týče technické stránky věci)... :-(

Připadá, že nikdo vlastně ani pořádně neví, na čem je a zatím nemá žádná strana navrch (plány všech se neustále hatí a pořád se něco děje). Xem nemá co ztratit, Baltazar je také pěkné kvítko, Smrt sedí kdesi uvnitř své říše a Stvoření žije s Elfy. Kdyby Nicota zvítězila a Smrt se Stvoření(m) byly poraženi, možná by se svět (v němž Tví hrdinové žijí) změnil k nepoznání... A to jsem ještě nevyjmenoval všechny postavy! ;-)

Počkám na další část. Ve hře je mnoho figur, některé jsou oslabené, jiné až moc silné a zdá se, že Tví hrdinové mají také své záložní plány, pokud ty hlavní zklamou... Záchrana Rytíře Smrti přišla v poslední chvíli, jen mě mate, že ta děva netušila (a neviděla) hrozící nebezpečí a prostě nechala Rytíře napochodovat do chřtánu té rostliny... Možná počítala s mužem, který přihlížel, aby se nakonec přihlásil ke svému otci jako opuštěný syn. Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel a začal mluvit "nahlas"...

Není všechno tak trochu moc hrr? Je sice pravda, že někdy to na nás padá i v běžném životě. Ve Tvém světě si musí každý hrdina svůj život hlídat jako ostříž, když nepřijde o něj (svou existenci a právo na život), může se lehce stát něčím otrokem a možná není čas na zbytečné otázky... Jo! Tak já jdu, kdo se moc ptá, moc se dozví! ;-)

P.S. Tady nejde o to, někoho potěšit (v pravém slova smyslu), ale o to, zda-li máš Ty sám radost ze psaní a zda Ti dělá potěšení rozehrávat tuto zajímavou hru na kočku a na myš! Těším se na další část! Jedna až Dvě, možná jsem trochu měkčí, možná trochu nadržuji těm, kteří píší své příběhy na pokračování. Někdy je to dřina vyznat se ve svých hrdinech, vědět, co udělali, co dělají a co chtějí udělat... :-DDD

A ona korektura a hledání chybek a nejasností opravdu patří ke psaní, přestože jde o děsnou (ale děsnou) otravu a utrpení... ;-)
 Ekyelka 13.07.2008, 18:17:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Mám pocit, jako bych se vrátila o 17 let nazpátek, do časů vlastních začátků. Předlouhá souvětí, ve kterých se kumulují informace, spousta pravopisných chyb (levopys jak vyšitý), některé myšlenky nedotažené a polovičaté, onen jediný dialog vnitřně zmatený a nedokončený.
Svým způsobem je to plýtvání místem i časem, protože tě už trochu znám, nicméně:
- zpomal. Příliš dlouhá souvětí s přehršlí informací zkrať, neboj se trochu víc popisovat.
- bojová scéna s masožravou rostlinou... Lépe promyslet: čím rostlina reaguje na pohyb kolem sebe? Jak může útočit na kočičáky, tj. lépe popsat.
- vysvětlování, ať už se týká poměrů v říši elfů, nebo původu Tymira, by také chtělo přepsat. Vyznívá jaksi školácky, uměle, jako by šlo teprve o pouhou předlohu ke skutečnému textu.
- Kamir se mi jevil jako téměř placatá postava. Nejspíš chci jen příliš mnoho práce, ale dokonce ani jeho vyjádřenému zmatku jsem nevěřila. Neživý, placatý, nezáživný typ postavy, se kterou prostě posouváš příběhem - ne, takhle se jedna z hlavních postav nevytváří. Čtenář by si měl postavy (bez ohledu na jejich úlohu) zamilovat, nebo je nenávidět. Měl by k nim něco cítit, aby skrze ně prožíval příběh - teprve v tu chvíli totiž stvoříš příběh a ne text.
- místy máš cizí slovosled. Jeden příklad za všechny:
"Za ním letěl střemhlav jeho ebenový Havran, z jehož těla chapadla Temnoty se natahovala po posledním potomkovi Smrti." - Za ním střemhlav padal jeho ebenový Havran, z jehož těla se po posledním potomkovi Smrti natahovala chapadla Temnoty.
Ačkoli si myslím, že celá věta by se ještě navíc dala zredukovat, protože jen sousloví "ebenový Havran" použiješ pouze v tomto textu víc než častokrát. Popřemýšlej, zda není zbytečné uvádět popisy tohoto typu v každé zmínce o Havranovi atd.
- plus opět: chyby, chyby, chyby. Nemám v úmyslu je vypisovat, to bych mohla rovnou opravit komplet celý text. Pouze zopakuji: oprav si je, nebo si najdi korektora, který to udělá za tebe. Psaní je dřina a patří k ní i korektury - a dokud tohle nepochopíš, nenapíšeš dobrý text.

Ano, vyloženě jsem s tímto dílem nespokojená. Tohle není tvoje obvyklá úroveň, tohle je text hluboko pod úrovní. Nevím, čím to je a naťukla jsem pouze několik chyb, kterých jsem si všimla. Zapřemýšlej, jak to změnit, oživit, jak vytvořit poutavější text.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Prolog
Liem Hill
Některých věcí ...
Centurio
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr