|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (37-39) ::
| Jaký měl dopad pohovor s Lukášem na Společenstvo? To se dozvíme dnes... |
| |
|
|
XXXVII
„Kde je?!“
„Hej, Kamile! Vzbuď se!“
„Dělej!“
Probraly mne výkřiky členů Společenstva. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem Tomáše a Jirku, jak se nade mnou sklání.
Co to bylo? Jakou úlohu měli ti čtyři elementalisté, a co měla znamenat „monomorfóza“?
„Dobrý, už reaguje,“ řekl Jirka.
„Kde je Lukáš?!“ vyjekl jsem.
Přede mnou se vynořil Pepa. „Kamile, Lukáš hned po tom, co nám ukázal ohnivé bratry, zmizel – ale co se to stalo s tebou?“
Pomohl mi se zvednout. „Se mnou, no... Chceš říct, že nikdo jinej neomdlel?“
„Nikdo,“ zavrtěl hlavou Tomáš. „Co se ti stalo?“
Vylíčil jsem ostatním, co jsem viděl. „Přesně jako před pěti měsícema na tržišti. Tomáši, taky jsi u toho tehdy byl,“ řekl jsem.
„To nechápu. Nejdřív „destabilizátor“, pak „monomorfóza“? A v obou byli Firen s Magmarosem?“ tápal Jakub. „Doteď ‘sem vůbec nevěděl, vo co de.“
„Přesně tak, no... Měli bysme se vrátit do školy a probrat to tam. Tady venku to je nebezpečný,“ navrhl jsem. „A taky už tam čekaj‘ studenti. Doufám, že se jim nic nestalo.“
„Ne, to už by se ozvali. Dala jsem vysílačku tomu Weetherovi, jak jsi říkal,“ řekla Tereza.
„To jsi zvládla dobře,“ pochválil jsem ji.
V tělocvičnách bylo vše, jak má být. Studenti roztroušení po skupinkách podle jejich elementu udržovali relativní pohodu a klid, nikdo nedělal nepořádek.
Jakmile jsme však vstoupili do tělocvičny, šum v místnosti utichl.
„Byli jsme svědky útoku následovníků Hyperionu a úspěšně jsme je odrazili,“ vysvětloval jsem. „Spousta nepřátel byla pobita a vaši spolužáci elementu země byli zachráněni.“
Tomáš „nenápadným“ máváním rukama naznačil, ať studenti zatleskají, což se poté doopravdy stalo.
„Bohužel, tři naši studenti při hrdinném boji zemřeli - jejich památku uctíme zítra. Bližší vysvětlení podáme dnes v sedm hodin v hlavní tělocvičně, hned po vaší večeři. Do té doby si u krejčích v prvním podlaží v přístěnku nechte odebrat míry na vaši uniformu.“
Beze slova jsme odešli pryč a nechali ohromené elementalisty elementalisty. Netrvalo ani minutu a rozletěly se za námi dveře. „Hej, kámo! Čekej!“
Běžel ke mně Petr. „Stalo se něco?“
„Ne, všechno bylo dobrý, jen tady vracím vysílačku. Čí to je? Asi tvoje,“ vrátil Petr Tereze vysílačku. „A co teď? Co to bylo za typa?“
„Po večeři se to dozvíš,“ ubezpečil jsem ho. „Teď máte volnou zábavu, v tělocvičně jsou věci na fotbal, nohec, cokoli...“
„Okej... Tak zatím!“
Petr se odebral zpátky do tělocvičny a Společenstvo si mě podivně prohlíželo. „To je ten z... Invalidovny, že ano? Jak jsem ho vyléčil,“ řekl Pepa.
„Jo, je to on. Jsem vám chtěl říct, po tom výkonu na parkovišti jsem ho udělal druhým generálem ledovejch elementalistů. Co vy na to?“
„Za jakej výkon?“ podezřívavě si mě změřil Jirka. „Za to, že s kámošema zbil pár Hyperionovců?“
„To taky, ale za a, že mu nikdo neumřel, za bé, v Invalidovně taky docela válel a to nemluvím o tom, jak mu jde kouzlení.“
„Já nevím,“ pokrčil rameny elementalista. „Nemusí to bejt špatný, jen dej pozor, aby mu to lidi nezáviděli,“ dodal Michal.
„Petr je přátelský, řekl bych, že si lidi získá rychle,“ podpořil mne Pepa.
„Bysme si po čase taky mohli udělat něco takovýho,“ přikývl Jakub. „Vám by to pomohlo asi nejvíc, Aleši, protože je vás dost.“
„...Hm, uvidíme,“ zamručel Aleš.
Byl jsem rád, že se můj nápad s veliteli zalíbil. Nehledě na to byl ale v Petrovi potenciál, který se měl využít.
Netrvalo dlouho a všichni jsme seděli v kanceláři ředitele, odhlučněni od zbytku školy. Byl čas se poradit, co to mělo všechno znamenat.
„Tak co říkáte na to, co nám Lukáš řekl? Stíháme studenty vytrénovat?“
„Do sedmýho května to jsou tři měsíce. Já bych řek', že jo,“ přikývl Jakub.
„Jo, taky souhlasím,“ Jirka ohrnul ret. „Za dnešek 'sme je už stačili přezkoušet z prvního kouzla a šlo jim to.“
„To i u mě, máme dobrý studenty,“ řekl jsem. „A co říkáš ty, Pepo?“
Elementalista založil ruce. „Myslím, že to není nemožné. Důležité je ale vědět, co elementalisty v tom boji čeká.“
„Jak to myslíš?“ nechápal Michal.
„No, je to jednoduché... My je tu sice naučíme jak bojovat, ale mohou zvládnout bitvu proti řekněme, pěti stům Hyperionovců?“
„Zvládli to už i tady u školy,“ oponoval jsem. „Nemusí to bejt tak těžký.“
„Bratr má pravdu,“ dodal Jirka. „Až uviděj Firena, Magmarose a ty další parchanty s hordou obrněnců za zádama, nebude jim nejlíp.“
„To asi ani nám,“ zesmutněl Tomáš. „Ale když je dobře vytrénujem, tak to bude pohoda, ne?“
„Navíc, jak budem‘ bránit školu?“ řekl Jakub. „Je to otevřený prostranství, pěkně blbě krytý podle mě,“.
„To máš pravdu, ale není to tak zlý,“ usmál jsem se. „Mimochodem, Kubo: Vím, že bysme se na tom měli podílet všichni, ale už se ti jednou podařilo vypracovat plán útoku na hrad-“
„Jako že bych měl vymyslet plán obrany školy?!“ nevěřícně na mě koukal Jakub.
„Bylo by to bezva. Pak to můžem‘ upravit, kdyby něco nesedělo.“
„Zase já?“
Jirka plácl kamaráda po zádech. „Haha, Podles, vypadá to, že seš zase zaměstnanej!“
„Tak jako, zkusím to. Ale nemusí to vyjít,“ ušklíbl se a pokrčil rameny.
„Dík moc.“
Otočil jsem se zpátky na Společenstvo. „Lukáš nám taky říkal dost osobní věci, který asi každýho z nás mrzí... Nic si z toho nedělejte, ať už se to kohokoli dotklo jakkoli.“
„Neřeš,“ utěšil mě Michal. „Nakonec jsme se stejně dozvěděli, co jsme chtěli.“
„Já vím, ale – a teď se nechci nikoho dotknout – Kuba nebo Tomáš z toho byli docela přešlí, stejně tak tady Pepa. Kluci, ať už vám cokoli Lukáš podsunul, chtěl vás jen zlomit-“
„Ale ne. Měl pravdu,“ řekl Jakub. „Já sem fakt nemocnej.“
„A neměl bys nám to říkat,“ kývl Pepa. „Ani nemusíš. Kdybys ale chtěl pomoct, tak ti pomůžeme. Že, Kamile?“
„To si piš. Snad na tu nemoc nemůžeš zemřít, ne?“
„Bude to v pohodě,“ mumlal Jakub.
Vůbec se mi nelíbilo, že mi neodpověděl. „To je dobře. Pepo, a cože ti to řek‘?“ zeptal jsem se. Nemohl jsem se neusmát se při vzpomínce na běsnícího Lukáše.
„To by mě fakt zajímalo, docelas‘ ho vyved' z míry,“ zajímal se Jakub.
„Bylo srandovní, jak se pak vztekal,“ zasmál se Tomáš. „Konečně se napálil pro změnu von.“
Pepa zakroutil hlavou. „Chlapi, vám to říct nemůžu. Bojím se, že by mi doopravdy sebral element, a to by mě mrzelo.“
Tomášovi to nedalo. „No a co třeba to nějak jenom přiblížit? Fakt málo?“
„To bych mohl, pokud si na něco tak neprůhledného vzpomenu.“ Po chvilce přemýšlení Pepa vesele pronesl: „Už vím. Je to hodně dobrý elementalista.“
„Super,“ zazubil se Jirka. „Nejseš to náhodou ‘eště ty?“
„Nemůže to říct, nechte toho,“ pomohl kamarádovi Jakub. Pepa jen pokrčil rameny.
Otočil jsem se na opačnou stranu stolu. „A co ty, Tomáši?“
Stejně jako ostatní, i on se nechtěl bavit o jeho „hříchu“. „Hej tyjo... Já to nechci řešit,“ zakroutil hlavou. „Nějak se přes to dostanu...“
„Když tě skoro zabili vlastní studenti?“ zamračil se Jirka. „To tam byli nějaký starý nepřátelé?“
Když se Tomáš naštvaně podíval na Pepova bratra, usoudil jsem, že je pravý čas změnit téma. „To je jedno. Teď jsem si vzpomněl - díky, žes mi píchl s Mazdou, docela mi dával na frak,“ pochválil jsem parťáka.
„Co? Jo, jasně, za málo. Taky jsem ho na základce pěkně nesnášel.“
„To jsem slyšel. Proč jsi říkal „To máš za Anetu“?“
„Uch... No... Ten parchant mi..,“ mumlal rozpačitě Tomáš. Evidentně se mu moc nechtělo mluvit.
Tereza, kamarádka jediné Anety, co jsem znal (naší spolužačky ze třídy), které se to nejspíš týkalo, zpozorněla. „Co? Co ti?“ vyjekla.
Tomáš dal naštvaně obličej do dlaní. „Ach jo!“
„Neslyšeli jste ho? To máš za Anetu – Tomáš za Anetu. Asi nějakej... Pokřik,“ snažil se zachránit situaci Jirka. „Jako jeden za všechny, tak Tomáš za Anetu... Ale... Sakra.“
Když si Tomáš uvědomil, že Jirka do problému ještě víc zabředl, hned se vzpamatoval. „Celou dobu seš ticho a najednou se zajímáš,“ zamračil se na Terezu.
„Cože?!“
„No že-“
„Tomáši, tady jsi mezi přáteli. Pokud nám to řekneš, ulehčí se ti,“ řekl shovívavě Pepa.
„Tak jo, no, ale je mi to blbý. Prostě jsem v osmičce chodil s Anetou z Kamilovy a Michalovy třídy, a ten parchant Mazda mi jí přebral!“ pronesl rázně Tomáš.
Mrzelo mě to i za něj. Když jsem si vzpomenul, jak zacházel Mazda s Anetou a co způsobil mému příteli, chtěl jsem ho oddělat.
Jirka dal oči v sloup. „Jééé... No to snad neni možný.“
„To tě ale chápu. Viděl jsem, co jí dělal, a sám jsem se jí taky zastal,“ přikývl jsem. Tomáš vypadal o něco lépe. „Slibuju ti, že si ho spolu podáme.“
„Hej, tyjo, díky,“ pousmál se. „Musíš mi ho ale nechat!“
„To víš, že nechám. Kopí je lepší než rukavičky.“
„Už se těšim.“
„Takže počkejte – vy jste na parkovišti potkali Honzu Mazdu z 9.A.? Fakt, Kamile?!“ překvapeně se zeptala Tereza.
„Jo, přesně toho,“ přikývl jsem. „A byl proti nám.“
„Tak to už se taky těším, až ho potkám!“ bojovně pronesla Tereza. „Zkoušel to i na mně a ty si to moc dobře pamatuješ!“
Jak bych si to nemohl pamatovat. Když jsem se s Janem Mazdou ještě kamarádil, stávali jsme hodiny před jejím domem. Honza, protože se mu líbila, já, aby tam chudák Honza nebyl sám. Tehdy jsem o něm měl ještě jiné mínění... Škoda. Nad vzpomínkou jsem se zasmál a mluvil dál.
„Jak by ne, teď máš lepšího partnera,“ mrkl jsem po očku na Michala. „No ale teď, když jsme to dořešili, by mě zajímala ještě jedna věc: Jak si vedli vaši studenti v boji?“
„Docela v pohodě, ty zbraně to o dost vylepšily,“ přikývl Jirka. „Měl bys je rozdat.“
„To ano, studentům to šlo znatelně lépe. Přestože jsme jim ještě pomáhali, zhostili se své úlohy bravurně,“ dodal jeho bratr.
„To rád slyším – Tomáši, tys tam měl taky pár lidí, co oni?“
„Hehe... To byli jen kámoši z Invalidovny, co něco uměli už předtím. Celkem dobrý.“
„A Michale? Jak jsi dokázal ubránit svoje lidi tak dlouho?“
„To víte, duchovní síla,“ zasmál se. „Ne, to ne, všichni jsme udělali bariéru, kterou jsem je ještě předtím stačil rychle naučit. Jste mě předtím pěkně naštvali.“
XXXVIII
Byl čas na proslov Společenstva ohledně toho, co se mělo stát. Nikomu se do toho moc nechtělo, dnešní události jsme si moc dobře pamatovali na to, abysme o nich mluvili před studenty. Nedá se nic dělat - slíbili jsme jim, že situaci vysvětlíme a vědět to musí.
To, co se stalo na parkovišti pod školou se rozkřiklo téměř hned, jak se vrátili do školy. Všichni měli matné podvědomí o tom, co se tam stalo a kdo za to mohl, ale důležité bylo říct jim oficiální pravdu.
V tělocvičně byli nastoupeni všichni studenti akademie. Každého zajímalo, co jim jejich učitelé řeknou.
Společenstvo přikráčelo na stupínek.
„Zdravím vás, studenti,“ pozdravil jsem. Odpovědí mi bylo napjaté ticho.
„Dnes jsme byli svědky útoku Hyperionovy armády na naši tréninkovou základnu, o které původně neměl nikdo vědět. Přesto, jak se zdá, svůj útok uskutečnili. Jejich cílem byla pro její vzdálenost od akademie Druidova tréninková pozice.“
Slovo si vzal Pepa. „Zákeřný útok Hyperionovců byl odražen, ale přesto jsme utrpěli ztráty. Z tohoto důvodu budou pro lepší bojové nasazení všem studentům rozdány zbraně dle vlastního výběru. Bližší informace vám poskytnou vaši trenéři.“
„Místo dnešního večerního tréninku vám vaši vyučující rozdají zbraně. V tomto stavu ohrožení si nemůžeme dovolit, aby byli studenti neozbrojeni,“ dodal jsem. „Z důvodu útoku Hyperionovců jsou ode dneška také zakázány všechny vycházky mimo školu vyjma těch s vašimi trenéry.“
V hale bylo ticho. Studenti se neodvážil dát najevo nesouhlas, možná taky proto, že neměli na výběr. Široko daleko se nedalo nic dělat a ve škole bylo alespoň trochu bezpečno. „Je pravda, že jsme tu pod dozorem armády, ale přímo školu hlídáme my,“ řekl jsem.
„A proto,“ prohlásil Pepa, „pokud spatříte cokoli podezřelého v blízkém okolí, je vaši povinností to oznámit jakémukoli vyučujícímu. Nemůžeme si dovolit, aby nás Hyperion přepadl znova.“
Společenstvo sešlo z pódia, nechávající překvapené studenty beze slova v hale.
Zavedli jsme elementalisty do zbrojnice, kde si za pár hodin rozebrali zbraně; Jirka s Pepou měli přeci jen pravdu v tom, že je lepší, aby byli studenti ozbrojení. I mně jako trenérovi to dávalo jakýsi pocit klidu a jistoty, že se o sebe dokážou postarat.
Jakmile si studenti rozebrali zbraně, poslali jsme je do tříd, aby se připravili na noc. Spolu s ostatními jsme se sešli v ředitelně.
„Tak jak to plánujete s tréninkama po dnešním útoku tady na Michala a po tom, co jsme se dozvěděli?“ zeptal jsem se.
„Já půjdu tam do toho rohu, jak jsme si řekli... Budeme aspoň blíž, kdyby zase někdo zaútočil,“ na to Michal. „To by se nejspíš neubránili, kdybysme se na ně vrhli všichni.“
„Myslím si,“ řekl Pepa, „že už Hyperionovci nezaútočí. Vidí, že i když nás překvapili, porazili jsme je za poměrně krátkou dobu. Už si podobný přímý útok nedovolí.“
„Spíš ‘sme měli kliku, kdyby šli po nás s Terezou, když ‘ste tam byli, mohlo to dopadnout různě,“ dodal Kuba.
„Bratr má pravdu,“ přikývl Jirka „Jsme tu opevněný a i kdyby zaútočili... No, nevim kam, z každý strany po nich pude celej jeden velkej pluk elementalistů. Buď jich po nás pude strašně moc, ale to zas nevim, kde by ty síly vzaly, nebo...“
„Hej, kluci, mám nápad!“ náhle vyjekl Tomáš.
„Tak ven s tim,“ na to Jirka.
„No hele – nejsme tady v tom boji sami, ne?“
„Cože?“ zamračil se Jakub. „A kdo je asi s náma?“
„Armáda. A když řekneme Šlehačkovi, nebo jak se jmenoval, o situaci, určitě nám sem někoho pošlou!“
Tomášův nápad byl zajímavý, ale všichni věděli, jak je na tom současná armáda proti Hyperionovým elementalistům.
„To je blbost, armádu rozbijou na kusy,“ zakroutil hlavou Kuba. „I kdyby měli sebelepší krytí, nebo formace...“
„Proč?“ zamračil se Michal. „Stejně nechápu, proč jsou elementalistický zbraně lepší než třeba kulomety.“
„Heh... Tady de vo to že když na tebe vystřelim,“ dal příklad Aleš, „Tak že uděláš bariéru a nic se ti nestane... Když dáš bariéru proti zbrani, řikám bariéru, ne štít, tak jí stejně rozbijou a tebe sejmou, to je jednoduchý...“
„To stíháš udělat bariéru, když na tebe vystřelí?“ naježil se Michal.
„Myslim že když na mě někdo míří tak jo,“ uchechtl se Aleš.
„Hele ale!“ Jirka vymrštil prst do vzduchu. „Teď mě napadlo – co snipeři po střechách?“
„To je lepší nápad, ale furt je to asi málo,“ zakroutil jsem hlavou. „Podle mě bude mít Marek nějaký lítající elementalisty, jako máme my.“
„Tak na ně pošleš nás!“ usmál se Tomáš a ukázal za sebe, aby naznačil, že je jich víc.
„Kluci, nechte toho. Nemá smysl se domlouvat na obraně školy, když ještě nemáme nikoho, kdo by jí bránil,“ prohlásil Pepa.
„Tady šlo spíš asi jen o to, jestli říct armádě o ochranu... Tohle je celosvětová záležitost, že jo,“ pokrčil rameny Jakub.
„To je fakt. Když nám to nevyjde, tak jsme v pytli, všichni si určitě pamatujete, co se stalo na hradě,“ řekl jsem.
„Žádný nevyjde, nám to vyjít musí,“ dodal Michal. „Musíme říct i tý armádě.“
„Nevím, kluci, jestli je to vhodné... Zemře spousta vojáků, někteří třeba i bez sebemenší šance,“ prohlásil Pepa a založil ruce.
„Jenže, Pepo, pokud nám nepomůžou i oni, pochcípá toho mnohem víc, včetně nás!“ zašklebil se Tomáš.
„To je bohužel pravda,“ přikývl.
„Hele, tak až se nějak konečně dohodnem‘, zkontaktuju Smetanu,“ řekl jsem.
„I když to nevidím rád, máte pravdu v tom, že Hyperion se musí bránit, jak to půjde,“ povzdychl si Pepa. „Tím pádem musíme bránit i bratra.“
Jirka přikývl. „Jen, ty ve... Proč sem ho měl nýst zrovna já... To nechápu.“
„Nejde o to, že ho máš, i kdyby ho měl kdokoli z nás,“ zakroutil hlavou Michal,
„budem‘ ho bránit.“
„To doufám,“ řekl Jirka smutně. „Snad to vyjde... Hrm.“
„No to si pište, že jo,“ zazubil se Tomáš. „Zatím dobrý, ne?“
Michal se zavrtěl v rohu. „To jo.“
„Aha, tak asi ne,“ zašklebil se vtipálek.
„Jdu říct Tereze, aby mě spojila se Smetanou,“ řekl jsem. „Proč že jsme jí vlastně nepozvali do tohohle spolku?“
„Tu nebyla, ne?“ odpověděl Michal.
„Aha... Jo jinak... Stráže asi uděláme ze studentů, ne?“ zeptal jsem se.
„No asi jo, nějak se budou prostřídávat, dáme jim i vysílačky a tohle,“ odpověděl Jirka a protáhl se.
„Fajn, snad bude noc klidná,“ dodal jsem a šel za Terezou.
XXXIX
Vešel jsem do kanceláře, kde seděla Tereza. Něco si zrovna zapisovala.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Hm... Nazdar...“
„Máš tam číslo na Smetanu někde?“
„No jo, teď jsem si to zařizovala... Chceš mu zavolat?“
„To bych potřeboval, no. Kdes‘ byla? Zrovna jsme se totiž domlouvali o důležitejch věcech.“
„Jé... Aha... Tak to promiň, no. O čem jste mluvili?“
„Že na obranu školy povoláme taky armády, který nám přišly pomoct ze světa, proto taky volám Smetanovi, aby nám to zařídil.“
„Armádu, aha... No tak jo, no, snad nám pomůže.“
Netrvalo dlouho a na druhé straně telefonu se ozval mužský hlas.
„Smetana, Bis.“
„Tady Společenstvo elementálů, u telefonu pan Beer...“
„...Co potřebujete?“
„Je nutná mobilizace armády na ochranu školy.“
„Děláte si legraci?“
„Ne. Zrovna jsme se dozvěděli, že elementalisti, kteří zaútočili na město před několika dnama se chystaj’ na naši tréninkovou kasárnu. Mají šanci do 7.5.“
Smetana zněl až příliš klidně. „O jakém útoku mluvíme?“
„Dnes zaútočili a zabili tři naše studenty. Kdybysme rychle nezareagovali, zabili by jich víc.“
„...To je mi jasné.“
„A znovu zaútoči, protože máme něco, k čemu se snaží dostat.“
„Co to je?“
„To se nedá říct po telefonu, ale pokud se k tomu do května nedostanou, zničíme je nadobro.“
„Ano, a po nás chcete ještě jednou co?“ zeptal se Smetana podezřívavě.
„Jak jsem řekl, větší vojenskou ochranu než je těch několik policajtů na hranicích s Lukama a Hůrkou. Představujeme si ostřelovače a profesionální armádu.“
„To je-“
„V moderním světě je hrozbou předevšim element, pane Smetano, a tady víme, proti čemu jsme, pokud nepomůžete vy nám, vám už nepomůže nikdo.“
„Uvidíme, co bude možné uvolnit. Proběhl transport zásob podle vašich představ?“
„Ano, dostali jsme, co jsme potřebovali. Tu ochranu potřebujeme do zítřka.“
„Do zítřka-“
„Ano. Trénink se zatím daří, pokud by vás to zajímalo.“
„To jsem rád.“
„Doufáme, že posily dorazí. Nashledanou.“
Položil jsem telefon a otočil se na Terezu. „No, doufám, že budeme mít to, co chcem’,“ řekl jsem.
„Proč jsi na něj tak hrubý?“
Nerozuměl jsem jí. „Cože?“
„Mluvils’ s nim, jako by ti nechtěl pomoct, a přitom dělá, co může...“
„Co... Fakt? Já jsem si ničeho nevšim.“
„No jo, no.“
„No... Heh, doufám, že nám pomůže i tak,“ zasmál jsem se.
Tereza se na mě podezřele podívala a já jsem jí nechal být. Vzal jsem vysílačku a zavolal ostatním členům Společenstva.
„Tak jo, připravíme studenty na spaní, rozdáme vysílačky a dáme stráže. Nás osm bude spát v kanceláři.“
Jirka s Tomášem měli nějaké námitky, ale bylo to spíš jen nějaké mumlání z legrace.
Dorazil jsem do pavilonu, kde měli celé jedno patro jen moji elementalisté - rozhodl jsem se obejít tři třídy, ve kterých přespávali.
Vešel jsem do jedné z nich. Elementalisti si to tam docela dobře zařídili, sice tam byl nepořádek, ale to bych po nich asi chtěl moc... Na každého vyšel spacák, zbraně si někteří nechali u sebe, jiní je odložili do skříní.
Pomalu se na mě začínaly obracet jejich pohledy.
„Hej!“ zvolal jsem. Místnost ztichla a studenti se na mě otočili.
„Zvolte si stráže, vždycky budou dva nebo tři vzhůru a dávat pozor na chodbě. Taky budu potřebovat někoho ke zbrojnici.“
Napadlo mě, že když jsou zbraně rozebrané, co je tam ještě potřeba střežit? Hned mi to došlo – automaty a pistole, které jsme pochopitelně ještě nerozdávali. Ještě se rozhodneme, co s nima uděláme.
„Střídejte se jak chcete, vždycky potřebuju pár lidí na patře a jednoho u zbrojnice. Akce se účastní všichni elementalisti.“
Studenti v první místnosti mi bručením dali najevo, že mi rozuměli, tak jsem jim tam nechal vysílačky s nadepsanými frekvencemi. Stejně lehké to bylo i v ostatních dvou třídách.
Vracel jsem se zpátky ke Společenstvu, když jsem v hale zahlédl známou tvář: Petra Weethera spolu s několika studenty ledu a světla, kteří byli pod námi. Ve hloučku se tam nahlas bavili.
Najednou jsem zaslechl zbloudilé:
„Ahoj, Freezi.“
Skoro jsem se polekal. Když jsem se otočil, mávala na mě jedna z dívek z třídy, kterou jsem trénoval. Jméno jsem věděl, jen bylo těžší si vzpomenout... Eh... Martina.
Jo, tak se jmenovala. Ale já jen přikývl a nevydal ze sebe ani hlásku. No co.
V kanceláři se už Společenstvo rozprostřelo po čtyřech místnostech, které tvořily kancelář školy. Chyběl jen Pepa a Jakub.
„Hej, Jirko,“ zvolal jsem na parťáka rozvaleného na pohovce, „kde máš bratra? A kde je Podles?“
„Unnggghh,“ zavrávoral Jirka. Nejspíš jsem ho nějak probudil.
„Hele, tak co?“
„Uch. No, bratr si stál za tim, že by měl jít svejm studentům jako příklad, tak si ‘de dávat stráže s nima... No a Podles nevim, kde je.“
Při pomyšlení, co asi Kuba dělá, jsem se musel zasmát. „Určitě zas někde chlastá ty svoje zašitý zásoby.“
„Jo, to jo,“ usmál se Jirka. „Ale bude v pohodě, teď, jak má ty nový síly, tak je jak vyměněnej.“
„A tím pádem potřebuje nasávat víc než obvykle,“ uchechtl jsem se. „Hele to... Hyperion máš u sebe?“
Jirka vysunul známý meč a přikývl.
„Hm. Asi na tebe budeme muset dávat víc bacha,“ zamračil jsem se. „ALEŠI!“
Ohnivý elementalista se přivalil z západní ředitelny. „Coe?“
„Hele, budem asi spát tady, musíme dávat bacha na Jirku.“
„Jo... Jo, aha. Tak moment,“ řekl Aleš a zapadl zpět. Asi se vracel pro nějaké věci, co tam měl.
„Tomáš je..?“ zeptal jsem se Jirky.
„Hele, to nevím – no – eh – on není, jak je Tereza?“
Kouknul jsem se po očku do kanceláře sekretářky. „Ne.“
„Nespolehlivá osoba, “ zafrkal Jirka a rozvalil se na gauči. „Běž sčekovat druhou ředitelnu,“ mrkl na mě.
„To je fakt, tam by moh’ bejt.“
Zvedl jsem se ze země a šel se podívat, jestli Tomáš skutečně není v zasedačce. Dveře k ní byly zavřené, tak není divu, že jsem tam nikoho nepostřehl. Když jsem byl blíž, zaslechl jsem tlumené hlasy - hned mi bylo jasný, že se tam asi někdo baví.
Ale potom jsem si vlastně uvědomil, že Tomáš není jediný, kdo chybí. V místnosti chyběla i Tereza - a to ještě před chvilkou seděla venku s Michalem. Hlasy za dveřmi rozhodně Tomášovy nebyly.
Najednou se do kanceláře přiřítil Tomáš a okamžitě si mě všiml. „Hej, Kamile! Teď jsem byl v bejvalý devátý á, a na zdi měli maturitní obory, byl tam umělecký štukatér a někdo tam škrtl-“
„Já ten vtip chápu, Tomáši,“ řekl jsem nahlas. „To přepsal Mazda.”
Zvuky v ředitelně utichly.
Tomáš se zamračil. „Hele, co je? Já myslel, že je všechno dobrý!“ řekl a přišel blíž ke mě. „Hele, eh, co je za těma dveřma? Proč na ně tak koukáš?“
Měl jsem neovladatelnou touhu zaťukat a překazit to, co se tam děje. Chtěl jsem tam naběhnout a říct, že je nějaký falešný poplach, že máme jednání nebo že si nějaký Michalův student vrazil prst do oka nebo-
Tomáš mi začal mávat dlaní před obličejem. „Seš v pohodě? A kdo tam je?“
Ale proč bych to dělal? Proč bych tam měl vtrhnout? Třeba tam jen Pepa nějak léčil Kubu, když se poranil v bitvě na parkovišti.
Když tam nebyl, ty debile. Jasně.
Není moje chyba, že mi zmizela Markéta. Prostě ne. Tereza nezmizela a to je hlavní důvod, proč-
„Ty bláho, co se tam děje?” zaposlouchal se Tomáš do zvuků. „Že je tam taky nějakej uměleckej-“
Pevně jsem vzal Tomáše za rameno a naštvaně ho odvedl od ředitelny. „Hej, hej, co je? Řekl jsem něco blbě?!“ ječel Tomáš.
Dovlekl jsem ho až do místnosti s pohovkami. „Pohlídáme Jirku, jo? Má přece Hyperion, musíme na něj dohlídnout!“ řekl jsem nepříčetně a pustil ho na křeslo.
Aleš s Jirkou na představení ne nepodobné přivedení žáka do studovny koukali beze slova.
„Já se jdu domluvit s Pepou, jak to bude!“ dodal jsem.
Vyrazil jsem pryč z místnosti a naposledy se podíval na dveře východní ředitelny.
Můj hřích je závist, ne ublížení.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
