|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Jsem nesmrtelný? ::
| Příběh o tom, jak dokáže být život nespravedlivý, podaný trochu nadpřirozeně. |
| |
|
|
Stál u zrcadla, opřen o umyvadlo a studoval svůj obličej. Stál tam a pozoroval jak moc dobře vypadá i přes jeho věk, který pomale dosahoval padesáti a přes jeho únavu životem. Unavený životem tak moc, že už pro něj nemělo pořádně nic cenu. I když se na něj díval, sice otrávený, ale přesto dobře vypadající chlapík, připouštěl si, jaká je to životní troska.
„Dost bylo čumění do toho pitomého zrcadla.“ Prohlásil prázdné koupelně svým nakřáplým hlasem a chrstnul na sebe trochu vody, kterou posléze utřel svým ne příliš čistým ručníkem. Vlastně v celém bytě nebylo nic pořádně čistého, ale to ho ani trochu neznepokojovalo.
Oblékl si svou košili pro speciální příležitosti, která ještě nebyla zdaleka tak špinavá jak ten ručník. Musel vypadat celkem k světu. Měl nějakou schůzku, kterou by neměl propásnout. Dostal takové ultimátum v práci, buď tam půjde nebo letí. Ne že by mu na té práci nějak záleželo, ale v poslední době byl rád, že má aspoň něco na práci, i když ho to nudilo snad víc, než on sám vypadal.
Když na sobě bez námahy uvázal kravatu, vydal se k oknu své ložnice. Venku se stmívalo a ještě ke všemu začínal foukat silný vítr, atak vypnul větrák, který se aspoň trochu snažil od sebe odehnat vlezlý teplý vzduch.
Oblohu na obzoru pročísnul první blesk. Onen muž, co doposud stál u okna, se pomalu vzdálil a netrvalo to dlouho a s prásknutím hlavních dveří zmizel z bytu.
Vykračoval si pomalu pod zataženou oblohou a s kufříkem v ruce. Když kráčel svým znuděným krokem, zastavil se u jedné trafiky aby si koupil novou krabičku cigaret. Rovnou si jednu vytáhl. Ještě že měl ten benzínový zapalovač od svého dobrého přítele, protože tím levným plynovým by asi v tomhle větru moc cigaret nezapálil. Opět se dal do svého loudavého kroku. Už ani pokuřování v jeho nejoblíbenějším počasí mu nepřinášelo radost.
Cestou procházel kolem jednoho sirotčince a u vchodu si hrála malá holčička. Když zaznamenala jeho pohled pousmála se a zamávala mu. Ten ji to neopětoval a raději si se zašklebením, který si nemohl odpustit, popotáhl z téměř dokouřené cigarety.
„Proč furt na mě čumí?“ Mumlal si pod vousy. Neměl rád, když na něj někdo civí. A už vůbec ne děti a už vůbec ne tahle malá. Neměl rád děti a tuhle už vůbec ne. Vždycky když kolem prochází tak mu zamává, jako by ho znala. „Vždyť mě ani nezná, do prdele,“ vždycky si zamumlá tak, že to vypadá jako kdyby otevíral ústa na prázdno. „Ještě by chtěla, abych ji vychovával, to tak! Nasrat jedině.“
„Konečně je to tady,“ nepatrně poskočila jeho dušička. Začalo trochu pršet, ale každou chvílí déšť sílil a sílil. Všichni lidi začali zrychlovat a všemožnými způsoby se krýt před dešťovými kapkami. Proto miloval déšť a bouřky. Málokdo by se našel, kdo by měl čas se zastavit a čumět na něj.
Muž si stále vykračoval loudavým krokem s otráveným výrazem a když se mu po půl hodině podařilo dojít k cílové kavárně, byl už tak promočený, jako kdyby skočil do rybníka. Ale jestli mu to vadí se zjistit nedalo. Tvářil se stejně otráveně jako před tím. Zastavil se u výlohy a zadíval se dovnitř. Kavárna byla poměrně plná, asi kvůli dešti, jež přinutil kolemjdoucí schovat se. Ještě chvíli stál a pozoroval. Podle hodin zjistil že už má asi deset minut zpoždění.
„No co se dá dělat, schůzka byla z důvodu velké nechuti odložena. A komu se to nelíbí, ať de do prdele.“ Řekl to takovým monotoniím způsobem, že to skoro vypadalo, jako kdyby četl nějaký leták na otevření nové drogerie.
„Pane, vaše dcera…“ ozval se nějaký malý hoch za ním.
„CO? Co jsi to…“ při těchto slovech se otočil a očividně se mu podařilo vystrašit toho klučinu, který ho ovšem přerušil.
„Omlouvám se, spletl sem si vás.“ Pípnul a otočil se k odchodu jenže ten muž ho chytl za límec, přitáhl a přitiskl ke sloupu.
„CO, povídám CO jsi mi chtěl!?“ vyjel na něj.
„N-nic, já… já sem si vás… spletl,“ vydal s obtížemi ze sebe malý kluk.
„Tak ty ses spletl? TO TI TAK BUDU VĚŘIT!!“ Zařval. Kluk se rozbrečel, což přilákalo pozornost lidí, jež běželi kolem. Ještě chvíli ho držel přimáčknutého u sloupu, ale po chvíli povolil a kluk se slzami v očích se rozběhl.
„Pane, co to mělo…“ snažil se zeptal se poněkud ostýchavě jeden mladík za ním.
„Zasranej malej hajzl.“ Vydal ze sebe muž nereagující na mladíka. Narovnal se a dal se k odchodu.
„Pane?!“ Zvýšil hlas onen mladík.
„Pane bože,“ vycedil přes své zuby. „Ať ten kretén drží hubu a nechá mě bejt.“ Zamumlal si pro sebe a pokračoval v chůzi. Ještě k němu dolehli slůvka od jiných lidí jak uklidňovali mladíky, aby ho nechal být.
Když dorazil domů ani se neobtěžoval převléct se do Suchého oblečení a usadil se do ušáku před oknem. Chvilku seděl a civěl ven pak ho zmohla ospalost a potopil se do další ze svých nočních můr. Probudilo ho až divoké klepání na dveře. Byla už noc. Nestál o žádnou návštěvu a tak jen seděl a koukal ven zatímco se někdo domáhal jeho přítomnosti.
„No ták, otevři! Vím, že tam jsi,“ Zazněl ženský hlas zpoza dveří. „Jestli chceš, klidně ty dveře vyrazím, není problém!“ Žena za dveřmi to nevzdávala.
“No jo, no jo,“ zakřehotal muž a zvednul se z ušáku. „Ty? Co ty tu chceš?“ spustil sotva ty dveře pootevřel.
„Taky tě ráda vidím bratříčku, pustíš mě dál?“
„Ne!“ zazněl rázně muž.
„Ale to je mi přivítání,“ odvětila žena a prorazila jeho obranu. „Tak jakpak žiješ?“
„Co chceš?“
„Popovídat si.“ Při těchto slovech si prohlížela jeho byt.
„Ale já nechci!“ snažil se ji odbýt.
„To máš blbé… už sem tě hodně dlouho neviděla.“
„A taky bych to tak raději nechal.“
„Ale ty jsi morous.“
„Do prdele, běž… běž odkud si přišla a nech mě!“
„Takhle se chováš ke své sestře?“
“Jak takhle… A co ty…. Ne, běž, nelez mi na oči.“
„Co já?“
„Nic“
„Teda člověk sotva přijede do města a dozvídá se věci.“
„Běž PRYČ!!“ Zařval přes celý byt.
„Nebo co? Zabiješ mě? No jen si posluž, jsem zvědavá jak to uděláš.“
„Dej mi pokoj!“
„Prý můj malej bratříček byl ve vězení?“
„Záleží na tom?“
„Hmmm, jo. Proč?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Ale ano zajímá.“
„Tak tebe to zajímá? Po deseti letech co?“
„Ano.“ V tu chvíli se na něj podívala takovým pohledem, že by ji nejraději opravdu zabil, kdyby to šlo.
„Když víš, že sem byl ve vězení, tak víš i určitě proč, takže sbohem!“
„Chci to slyšet od tebe,“
„Proč?“
„Proč si toho kluka umlátil?“
“Do prdele! Dej mi pokoj! Nech to být, neřeš to!“
„Já to ale řešit chci, bratříčku.“
Po těchto slovech si všiml, že stále drží kliku od dveří, a tak jediné rozumné řešení bylo rychle utéct. Zabouchl za sebou dveře a rychle seběhl schody, ale jakmile vyšel z hlavních dveří tak zase zpomalil do rychlejšího kroku.
„To raději utečeš jako srab?!“ Ozvalo se za ním.
„Teď tě to zajímá, co? TEĎ? A co před tím? Když sem tě potřeboval, no? Kde si byla? Tys ani nevěděla, že žiju!“ zahulákal do deštivé noci, aniž by se otočil. Podle mlčení za jeho zády mu došlo, že nemá nějaké pádné argumenty, i když ho to trochu překvapilo.
Šel dál do noci a hlavou mu začali na povrch proplouvat staré myšlenky. Sice nebyli nikdy zapomenuty ale postupem času tak zaprášené, že byl rád za každou chvilku bez těch vzpomínek. Deprese, jež byla jeho každodenním chlebem se prohloubila, zoufalství ho opět začínalo rozkládat ze vnitř.
„SVINĚ!“ Zařval do tmy pro případ, že by za ním ještě stála sestra. Poté si položil hlavu do dlaně a snažil se myslet na něco jiného. Marně. Z očí mu začali téct slzy.
„Proč sem to udělal? Proč asi… ten dobytek si to zasloužil. Kdybych mohl klidně ho umlátím znova a znova a znova, kreténa… Ten dobytek zabil moji dceru a nikdo s tím nic neudělal. NIKDO… já lituji toho že chcípl tak rychle hajzl jeden.“
„Je mi to líto. I tvojí ženy,“ ozval se tichý hlas za ním.
„Měl sem ho zabít pomaleji! Kdyby neublížil dcerce tak si ona nešáhne na život! A NIKDO S TÍM NIC NEUDĚLAL… NIKDO!“
„Pojď, vrátíme se.“ Opět ten tichý hlas se za ním ozval. Ani neměl čas pozastavit se nad laskavostí hlasu, jež patřil jeho sestře. To byl snad doposud nevídaný jev.
„NE!“
„A co chceš dělat?“
„Dej mi pokoj, nech mě být!“
„Hm, dobře.“
Muž šel stále dál, ale cítil, že už jde sám.
„Nemůžeš se zabít!“ Zazněl sestřin hlas v dáli.
Muž šel stále dál a dál. Vlastně ani sám nevěděl kam jde, nohy šly samy. Stále rozežírán zoufalstvím nemohl zahnat myšlenky, jež to zoufalství probudili. Nevěděl co si má počít. Připadal si jako životní troska, která přežívá jen tak, aby se neřeklo. Chtěl to skončit. Už hodně dlouho tohle snášel, už hodně dlouho tohle zaháněl. Nemělo to cenu dřív, nemá to cenu ani teď. Přišel o to, co tolik miloval. Stala se z něj pouze ulita bez obyvatele, tělo bez duše. Začal přemýšlet o čem vůbec je život. Lidé přicházejí a odcházejí. Proč? Aby se putující duše nenudili nebo proč? Jaký tohle má smysl. Najde někoho bez koho z nevysvětlitelného důvodu nemůže být ani minutu, stvoří někoho, koho v životě nechce ztratit. Proč? Aby to všechno ztratil? Má tenhle život vůbec nějaký smysl? Už pár let jen posedává doma přemýšlí nebo jen tak prostě sedí nepřemýšlí nevnímá, přes den dělá že pracuje u známého ve firmě. „Ne prostě, už nemůžu,“ zašeptal si pro sebe.
Když se vydrápal na samý vrchol nějakého věžáku, noc se pomalu chýlila ke konci. Obzor, kde se již trhaly mraky se začal plnit oranžovou barvou.
„Proč bych se nemohl zabít? Naivka, můžu a udělám to.“ Ještě chvíli stál na hoře. Ne proto, že by se bál skočit, ale užíval si ten pocit. Stál na hoře a konečně mu v místě, kde kdysi bylo srdce začal šimrat zvláštní pocit, který už dlouho necítil. Zase se na něco těšil. Vítr mu olizoval tvář a hrál si s jeho vlasy i šaty a on si to užíval.
„Jsi nesmrtelný.“ Nečekaný hlas ho zneklidnil, ale nevylekal jak by doufal. Byl to hlas, který se ozýval ze vnitř jeho hlavy.
„Co? Ale hovno,“ slova vypustil z úst a nechal je unášet větrem.
„Myslíš?“
„No to je paráda, takže on se ze mě stane nakonec schizofrenik, no to je paráda,“ oznámil nebi. „Už sem drobet starší, na to abych takovým kravinám věřil.“ Jeho hlas zněl rozhodně ale on sám rozhodnutý nebyl. „Copak? Už nemluvíš? Správně děláš.“ Trochu spokojený, že se mu ten hlas neozval nazpět.
Začal se víc přibližovat k okraji a tep mu začal vyskakovat výš a výš. „Konečně se s vámi uvidím, holky!“ Zařval spokojeným hlasem, který se u něj už dlouho nevyskytnul. Už byl na samém okraji. „Nuže dámy a pánové, nemá cenu to prodlužovat a skočíme, dobře?“ Vzrušení v něj probudilo toho zábavného mladíka, jak ho všichni znali, a na kterého vzpomínali raději než na tohohle.
Skočil. Na tváři se mu objevil úsměv. Zavřel oči a užíval si let. Byl to docela dlouhý let. Vrátili se k němu všechny staré vzpomínky z dob, kdy prožíval nejkrásnější chvilky svého života. Z dob, kdy spolu se svou ženou měli dceru. „Už jdu.“ Zašeptal si pro sebe a pocit vzrušení se stupňoval.
Něco žuchlo na silnici. Lidi nemohli uvěřit co se stalo. Z věžáku spadlo nějaké tělo. Přímo do pravého jízdního pruhu. Auta v obou směrech zastavila a řidiči se dívali co se stalo. Někdo zvědavý se díval, jestli neuvidí něco, cokoliv nahoře co by zapříčinilo pád.
Muž, který spadnul z věžáku se pohnul. Všichni kolem trochu vyjekli a místo toho, aby podali pomocnou ruku, raději ustoupili.
„Holky, jdu si pro vás,“ zaskřehotal muž. Otevřel oči. „He, kde to jsem, kde sou moje holky?“
„Pane? Jste v pořádku?“ zazněla starostlivá žena, která nevěřila svým očím.
„Kde… kde to jsem?“ Po těchto slovech se zvedl na rukou aby se rozhlídl. „Tady to znám, tady… tady… tady…“ zadíval se na jednu trafiku, kde si tuhle kupoval krabičku cigaret. Otevřel pusu aby zařval, ale nevyšla z něj ani hláska. Začal se ho zmocňovat pocit šílenství. Stoupnul si na nohy a začal se zběsile ošívat. „NE… nešahejte na mě!“ odbyl ženu, která ho chtěla podepřít. Podíval se nahoru, aby se kouknul jaká je to výška. „To sem přece nemohl… nemohl… to ne… nemohl… to nejde,“ zavrávoral a upadl. Všechny vzpomínky se mu vrátily. Ty pěkné i ty hrozné. Byl úplně na dně. Rozbrečel se tam a nemohl přestat, nešlo to. Žena i dcera na něj čekali a on nepřišel. Říkal, že už jde, a nepřišel. Nepřijde. Musí ještě počkat. Jak dlouho? Neví. Musí počkat. On si musí prožít svůj bídný život. Ztrápený a nesmyslný život. Řval tam na silnici a nikdo nechápal proč.
„BŮH NEEXISTUJE!“ zařval tak nahlas, jak nejvíc dokázal.
Davem se protlačila nějaká holčička a objala ho. Teprve pak mu došlo, že to je ta holčička, kterou tak nesnáší.
„Už je to lepší, pane?“ zeptala se milým hláskem. Nemohl ji nesnášet. To už prostě nešlo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.6 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 78 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
