|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303461 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 19 ::
We are the greatest II., Kapitola 19. Znovuzrození
To to utíká, už je to skoro zase měsíc, co jsem sem hodila poslední kapitolku WATG... Mno nic, každopádně jsem tu s další, tentokrát lehce "odpočinkovou", ačkoliv stejně důležitou jako všechny předešlé :-)
Poslední kapitola měla tři dějové linie, každá se odehrávala v jiný čas, a přesto si byly něčím podobné ("Já nechci ještě zemřít, ne dřív než...) Teď navazuji na tu poslední část - připomenu.
Jana se ocitla na místě, kam dřív chodila trénovat. Nevěděla, co se stalo, tak se vrátila domů, kde na ni čekala máma, se kterou už ale několik měsíců nežije. Nechápala, kam se poděla jejich obvyklá odměřenost. Když chtěla jít do svého pokoje, zahlédla někoho vycházet na chodbu. Nebyla si jistá, o koho šlo, ale stoprocentně zahlédla červené vlasy...
Ráno ji vzala do školy máma autem, jak to dříve měly ve zvyku. Tam narazí na svého biologického a nenáviděného otce a ten jí nabídne jeden den práce místo školy. Janina matka souhlasí a Jana neochotně nasedne do jeho auta.
Když se ho chce zeptat, co potřebuje, zaútočí na ni, protože ji právě viděl vcházet do školy.
Jana se zaváže neporušitelným slibem, což jí zaručuje smrt, pokud by chtěla promluvit. Ztratí tak pro svého otce hodnotu a on ji smrtelně zraní. Od smrti ji dělí zhruba minuta...
Trošku jsem se rozepsala, ale ty pauzy jsou pro čtenáře nebezpečný.
Enjoy my story :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 19. Znovuzrození
Bolest. Otupující bolest, které měla co nevidět podlehnout. Zbytky energie opouštěly její tělo. Stačil okamžik, aby si tohle Jana uvědomila, než naposledy zamrkala a upadla to bezvědomí, po kterém následovala už jen nicotná smrt.
Potom nastalo naprosté ticho, až se zdálo ohlušující. Vnímala jen hukot krve ve své hlavě a neměla potuchy o tom, co se s ní děje. Umírala?
Ticho prolomila líbezná hudba vycházející z Janina nitra a pomalu ji přiváděla zase k sobě. Nechala se jí uklidnit, uchlácholit, zbavovala ji strachu a nejistoty, kterou pociťovala. Rudá barva za očními víčky představující nekonečnost jí způsobovala závrať.
Chtěla otevřít oči – přesvědčit se, že stále žije, ale nešlo to; každá molekula se v jejím těle vzpouzela a bránila nechtěnému probuzení. Zdálo se jí jako nadlidský výkon byť jen pohnout prstem. Připadala si neuvěřitelně těžká a její vědomí jako by už nedokázalo ovládnout její tělo.
Jenže tu byla ta hudba. Všechny otázky, které se jí draly na jazyk, zanikly v její melodii. Rozvibrovala celé její tělo a všechny problémy se najednou zdály tak snadno řešitelné. Dokonce utichl i šepot, který ji doprovázel od smrti Evy.
Smrt… Byla snad mrtvá? Problesklo jí hlavou, ale myšlenka se rozplynula dřív, než nad ní doopravdy začala přemýšlet. Nedokázala se ani vylekat; připadala si jako loutka. Teď už si byla definitivně jistá, že nedokáže ovládnout jediný sval; s bolestí odešla i možnost ovládnout vlastní vědomí.
Necítila nic víc než hřejivý pocit způsobený onou vnitřní melodií.
Stalo se to tak nečekaně, až by vyjekla, kdyby mohla. Otevřela oči a zamžourala do přítmí. Ačkoliv byla ve tmě, přišlo jí i toto jako oslepující záře. Musela několikrát zamrkat, aby se rozkoukala. Svět byl jako rozmazaná, pomalu se zaostřující šmouha. Netrvalo dlouho a Jana si mohla prohlédnout místo, kde se ocitla.
Během vteřiny ji znovu zahltily všední pocity a ona konečně pochopila, co je to mít doopravdy prázdnou hlavu. Hudba se rozplynula a Jana si najednou připadala opuštěná a ztracená.
Bezděk si vzpomněla na svůj výcvik a rady, které dostávala ohledně koncentrace a eliminace pocitů ovlivňujících její výkon. Nikdy si neuvědomila, jak by pro ni bylo přínosné nic necítit; jenže to by se stala strojem, který by dokázal plnit veškeré úkoly bez rozmýšlení. A právě to po nich nikdy nikdo nevyžadoval, ačkoliv se tak mnozí začali chovat. Bylo to jejich svobodné rozhodnutí; většinou skončili mrtví.
Jana byla přikryta bílým prostěradlem. Pustila se do ní zima, a jak jí naběhla husí kůže, všimla si dvou malých hrbolků představujících její prsa. Byla nahá a náhle ji polil stud; zčervenala v obličeji, aniž by k tomu měla konkrétní důvod. Nevšimla si totiž, že vedle ní ležel ještě někdo a pozorně si ji prohlížel.
Znovu zamrkala a tentokrát už se zaměřila dál, než bylo její tělo. První, čeho si všimla, byly dva sloupy tyčící se jen kousek od sebe. Záhy si uvědomila, že jsou umístěny v rozích majestátní postele, v níž ležela. Matrace byla příjemně měkká, až zatoužila opět zavřít oči a pohroužit se hluboko do snů, kde by se její reálný život stal jen pouhou minulostí.
Život? Pozastavila se u toho podivného slova, když si prohlížela i zbylé kouty temného, rozlehlého pokoje. Všimla si, že má nejspíš vysoké stropy, protože na ně nedohlédla. Přemýšlela, jestli by velkými okny neměl dovnitř svítit měsíc. Jakmile na to pomyslela, neprostupná tma se stala náhle snesitelnější a měsíční záře pokoj chabě osvítila.
Byl to jen sen? Nebo snad konec…? Připadala si ale až příliš živá, cítila, dýchala, slyšela tlukot svého srdce, který byl podle jejího názoru až příliš hlasitý. Nemohla být mrtvá, ačkoliv se z jejího podvědomí draly na povrch čerstvé vzpomínky – stejně tak živé.
Připomněla si otupující bolest způsobenou smrtelným zraněním, která ještě před okamžikem drásala její tělo a pohlcovala mysl. Otec, tedy jeho démonická podoba, ji přece musel zabít. Měla příliš poškozenou tepnu na to, aby se jakkoliv bránila či utekla.
Ne, nemohla utéct, střelil ji přece do srdce. Nebo minul? Věděla, že zemře, zavázala se neporušitelným slibem a ten ji tak či tak sliboval smrt. Byla to jen otázka času…
Až teď pootočila hlavou doprava a srdce se jí málem zastavilo; konečně jí došlo, že není jediným člověkem v tomhle podivném pokoji. Když zachytila jeho pohled, ztuhla. Netušila, jestli ji paralyzoval on, nebo se jen nedokázala sama pohnout, přesto si všimla jeho uhrančivých očí a neubránila se myšlence, že i ty její musí takhle působit. Stále patřila do řádu, kde je vychovávali, dali jim něco, co obyčejní smrtelníci neměli, něco, co je opravňovalo využívat oči jako viditelný zdroj jejich moci.
„Jsem mrtvá?“ vypálila Jana první otázku, která ji svědila na jazyku, už se jí nedokázala bránit a on byl první, kdo jí mohl dát jakoukoliv odpověď.
Promluvil až překvapivě klidným, milým hlasem, zněl skoro jako ta libozvučná hudba, co se tak nečekaně rozplynula. Dal jí potřebný pocit bezpečí a jen ji utvrdil v tom, že musí být živá.
„Téměř.“ Zaskočil ji; na kratičký okamžik si byla jista odpovědí, kterou dostane, a on, ať už byl kdokoliv, jí vzal poslední naději. Nedokázala rozeznat jednotlivé rysy v jeho obličeji, těžko si je dokázala ve tmě prohlédnout, přesto se upnula k místům, kde byly jeho oči. Sálala z nich nepopsatelná energie, se kterou se nesetkala ani u členů. Přesto k muži pocítila notnou dávku důvěry. Strach a nejistota ustoupily do pozadí.
Jak ale mohla být téměř mrtvá, když necítila žádnou bolest? Nevěděla, jak má zformulovat svou otázku. „Kde to jsem?“ zeptala se nakonec, protože se pořád bála, že ji od smrti dělí jen pár vteřin.
„V mém pokoji,“ odpověděl stručně, ale nechtěl se tak vyhnout odpovědi. Jana si z jeho očí nevědomky brala životní energii a přeměňovala ji ve svou vlastní.
„A ty jsi kdo?“ stačila jí jeho předešlá odpověď na otázku, kde se nachází. Domnívala se, že je to někdo z řádu, někdo, kdo jí přišel zachránit život, když byla na pokraji smrti. Třeba ho poslali, aby ji vyléčil…
„Já jsem… Kay. A ty se jmenuješ jak?“
Trochu ji jeho otázka zaskočila. Proč se ptal na její jméno? Musel přece vědět, o koho se jedná, když ji zachránil!
„Ty… to nevíš? Myslela jsem, že jsi mi pomohl,“ začala se utápět v pochybnostech. Přesvědčovala se, že si z ní dělá legraci, jenže mu z nepochopitelných důvodů věřila.
„Zeptal jsem se ze slušnosti. Jsi Jana, že?“
„Jsem, ale pořád nevím, kdo jsi ty.“
„Vždycky jsem měl rád zvědavý holky,“ usmál se a pobaveně sledoval, jak si přitáhla prosvítající prostěradlo o něco výš. „Jestli chceš, můžu ti půjčit něco na sebe,“ vstal z postele, aniž by počkal na odpověď. Z ručně vyřezávané dřevěné skříně vyndal obyčejné triko, podal ho Janě a bez jediného slova zase ulehl vedle ní. Vděčně ho přijala a opatrně se oblékla.
„Neboj, já tě nesvlékal, takhle mi tě přinesli,“ dodal, když si všiml jejího zkoumavého pohledu. Chtěl ji uklidnit, ale příliš se mu to nepovedlo.
„Oni?“ vyhrkla bez rozmýšlení. „Co se stalo?“
„Ty si to nepamatuješ?“
„Jen útržky,“ odpovídala, jako by Kaye znala celou věčnost, přesto se v cizím prostředí cítila trochu nesvá. Očima těkala ke dveřím jako k jediné možnosti úniku a až potom si s hrůzou uvědomila, že nemají kliku.
Kay si její nervozity záměrně nevšímal. „Tak povídej, co si pamatuješ?“
„Že mě… někdo postřelil,“ začala nejistě. Chtěla říct víc, ale přece jen si zatím držela odstup. Ležela v posteli s naprosto cizím člověkem a sama byla zvědavá, co přesně se děje. Když říkal, že byla téměř mrtvá, co přesně tím myslel?
„A co dál?“ vycítil, že mu neřekla všechno.
„Můžu se taky na něco zeptat?“ vyjela zostra a vzápětí toho zalitovala; jeho oči se rozsvítily divokými plameny, ne hřejivými, na které byla zvyklá od Retgera.
Bodlo ji u srdce, když na něj pomyslela. Náhle jí v mysli vytanuly jeho zelené oči, tak hluboké a upřímné, až jí zamrazilo v zátylku. Vracela se po stopách vlastních vzpomínek a teprve teď jí doopravdy došlo, co všechno se stalo v předešlých dnech.
Od doby, co se Tomáš objevil, se její život vrátil do starých kolejí; strach z dalšího kroku, nejistota, nedůvěra. Musela se spoléhat jen sama na sebe a opět ji pohltila paranoia, kterou pociťovala celou dobu strávenou v řádu…
„Jak dlouho už tu jsem?“
„Tak dlouho, jak si jen budeš přát.“
„Ne, myslím – jak dlouho už tu jsem,“ zopakovala Jana, protože mu Kay odpovídal na jinou otázku. Nechtěla vědět, jak dlouho tu může zůstat, ale…
„Už jsem řekl – jsi tu tak dlouho, jak jen chceš.
Ucukla před jeho pohledem, ale Kay se jen štěkavě zasmál. „Quid pro quo?“ nabídl jí otázku za otázku. Nezdálo se, že by jí její tón vyčítal, ba naopak, v jeho hlase zazněly stopy uznání. Co když to byl někdo, ke komu by si Jana za normálních okolností nic nedovolila? Dřív přece věděla, jak se ke komu chovat, měla úctu ke svým mistrům a hlavně ke členům. Jenže to se všechno změnilo, když se rozhodla se vším skoncovat, když se sebrala a odešla…
„Dobře,“ odpověděla rozvážně a zachvěla se, když se uslyšela to říkat. Dveře ji najednou přestaly zajímat; hořela touhou dozvědět se, proč tu byla.
„Jsi na řadě,“ upozornil ji povzbudivě po krátké odmlce a sklonil hlavu, aby si ji lépe prohlédl. Teď se naskytl dobrý výhled i Janě – jen se utvrdila ve svých domněnkách.
Kayovy oči hrály všemi barvami, ale tentokrát před jeho pohledem neuhnula. Černé panenky se ztrácely v záplavě slunečních barev, ale ani jeden odstín se nepodobal démonickým očím jejího otce. Tyhle byly jiné, tak jiné… Otřásla se; ne odporem, ale údivem. Zatoužila s nimi splynout, utopit se v nich – cokoliv, nechtěla totiž jen tak přihlížet, jak tmavnou a zase hoří.
Stálo ji veškerou námahu se od nich odtrhnout a prohlédnout i zbylou část obličeje. Na tváři neměl jedinou vrásku, nos se podivně táhl až k tenkým rtům sevřeným do úšklebku a obočí se klenulo jako tenká černá čára až ke kořeni nosu, kde se ztrácelo.
„Eeeh,“ vydechla a skoro zapomněla, na co se chtěla zeptat, jak se jí zamotala hlava. „Co jsi zač?“
Nevypadalo to, že by se mu nechtělo odpovídat. Naopak – znovu se usmál, a aniž by se snažil otázce jakkoliv vyhnout, řekl: „Jsem Kay, je mi 267 let a narodil jsem se v jednom malém městečku na jihu Anglie. Sleduju lidi, jako jsi ty, ale v naprosté většině případů nezasahuju do toho, co dělají nebo co se jim děje. Mám v rukou neuvěřitelnou moc, a pokud tě zajímá, na čí straně stojím – ach, promiň, nechtěl jsem tě urazit,“ zastavil. Pozorně ji totiž sledoval a při poslední větě si všiml, jak se Janě zachvěly koutky úst.
Příčilo se jí, když jí někdo vnucoval, že existuje nějaká dobrá a zlá strana. O to horší to bylo, protože se jí právě chystal objasnit fakt, že nic takového neexistuje. Hlavou jí probíhalo nesčetně myšlenek, které neovladatelně sršely všude kolem, a on je nejspíš bez větších obtíží zachytil. Potěšil ji svou upřímností, když se jí omlouval.
„Rozhodně jsem z tebe nechtěl dělat blbce, ale musel jsem to říct. Nejsem nikde, nepatřím nikam, jsem nad vámi všemi, a jak už jsem se zmiňoval – mám ohromnou moc, kterou můžu kdykoliv využít.“
Jana si nepotřebovala třídit myšlenky příliš dlouho. Už při svém prvním tréninku si domyslela, že po světě chodí stovky dalších lidí jako ona, a že se všichni liší nejen samotným přístupem k magii, ale hlavně mírou své moci.
„Dobře,“ nechal jí prostor, ale když mlčela, pokračoval. „Teď já… Řekni mi něco o svém životě. Nespěchej, máš času, kolik si jen budeš přát.“
Byla na řadě. Všechno jí to najednou začalo připadat jen jako hra, ve které vlastně o nic nešlo. Akorát netušila, kde by měla začít a jak moc do hloubky by měla popisovat to, o co ji žádal.
Jako by četl její myšlenky a přesto ji nechtěl urazit, dodal: „Jen to, co chceš, jen nelži, to bych poznal.“
„Proč to chceš vědět?“
„Na to se můžeš zeptat v dalším kole, ale teď mi o sobě vyprávěj. Cokoliv tě napadne, i to, co považuješ za samozřejmost.“
„Dobře,“ přikývla a na okamžik zavřela oči, aby jí mohl v černotě vlastních vzpomínek proplouvat dosavadní život. Tichem se prohnaly dozvuky jejího života tak jasně a srozumitelně, až se jich polekala. Mrazení v zátylku odsunula lehce stranou a koncentrovala se už jen a jen na sebe. Potom otevřela oči, zdály se podivně zakalené, a překvapeně se slyšela promluvit. Nebyl to ale její všední hlas; tenhle byl zastřený a vzdálený, jako by stála ukryta v mlze a jen šeptala.
„Mám bratra, kterého jsem nikdy nepoznala.“ Sama Jana byla zaskočena informací, kterou Kayovi sdělila. Robert pro ni musel hodně znamenat, když nechala své myšlenkové pochody volně plynout a doopravdy nepřemýšlela nad tím, co říká. Cítila se tu v bezpečí – ať už se stalo cokoliv, stále žila a nejspíš za to mohla být vděčná právě Kayovi.
„Když jsem byla malá, jeho otec ho sebral a utekl s ním. Dozvěděla jsem se o tom až před nedávnem. Zdál se mi o něm sen, víš, ten, o kterém si myslíš, že je skutečný, až tak moc, že napřáhneš ruku a máš pocit, že se ho dotýkáš… A přitom hranice mezi realitou a tím snem je tak strašně tenká…“
Na okamžik se odmlčela a čekala, co dalšího se vynoří v jejím podvědomí. Kay se trpělivě díval do jejích modrých očí, a jak si Jana všimla, ty jeho stále hrály mnoha barvami. Teď přívětivě zářily temně žlutou, dokud o několik odstínů neztmavly.
„Jmenoval se Robert a byl stejně starý jako můj druhý nevlastní bratr Lukáš. Nerada o něm mluvím, protože kvůli němu odešla máma z domu. Když zemřel, přestaly jsme spolu mluvit,“ hlesla tak potichu, že ji Kay skoro neslyšel. Přisunul se o trochu blíž a přitom se nenápadně dotkl její ruky, aby z něj mohla čerpat další energii.
„Žije teď s naším otcem. V jednom měl pravdu – jsem naivní, když mi za těch několik měsíců nedošlo, že jsme měli s Lukášem společného otce… Chci tím říct, že byl něčím nadaný. A já taky. Museli jsme to zdědit po něm. Vůbec mě to nenapadlo, až teď…“
„Řekni mi ještě něco o své rodině,“ povzbudil ji Kay, když se zmlkla. „Zajímá mě teď tvoje rodina. Je pro tebe hodně důležitá,“ oznámil jí polohlasem, aniž by od ní odtrhl zrak.
„Chtěla bych, aby to bylo jako dřív,“ vypadlo z ní konečně to, co v sobě dusila už několik měsíců. Jen teď ještě necítila žádný rozdíl – stále si tu připadala nepřirozeně uvolněná, klidná a vyrovnaná.
„To, co ti teď vrtá hlavou…,“ začal sám s tím, o čem se Janě zdálo celou předešlou noc. „Sama jsi viděla, co mohlo být jinak. Tvoje rodina – přesně takovéhle vztahy bys s ní mohla mít, jen kdyby se tenkrát něco nestalo. Chtěl bych ti o tom říct víc, ale nejdřív si budeme ještě chvíli povídat.“
„Chápu to dobře?“ vyhrkla Jana, když se jí konečně začalo dostávat odpovědi. „Tohle je… nějaká alternativa mého života?“
„Ano,“ odpověděl Kay prostě a jeho oči vzplály divokým zářivým ohněm.
„Co bylo jinak, co se stalo?“
„Řád, do kterého jsi patřila, využil své žáky k získání jistých informací. Myslím, že ti došlo, že jsi byla jedna z nich… Je mi líto, ale takhle to fungovat nemá. Je načase zakročit a ty nám s tím pomůžeš.“
„A co-“
„Věř mi, pomůžeš nám nakonec ráda. Ne, že bych tě doopravdy potřeboval, ale bude to příjemná změna,“ zašeptal jí do ucha a sledoval, jak Jana zavřela oči a lehce se pohroužila do spánku, aniž by si potřebovala třídit myšlenky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
