|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303463 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Prolog ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 17.07.2008, 9:28
|
|
| |
|
|
Za oknem foukal silný vítr. Stromy se prohýbaly a listí z nich padalo. Ne, nebyl podzim, byl začátek prázdnin. Čtrnáctiletý Jirka se zadíval do svého odrazu v okně. Tmavě vlasy mu neposlušně stály na hlavě a laskavé oči sledovaly hlouček venku hrajících si dětí. Běhaly a smály se, asi byly šťastné. To se o Jirkovi říct nedalo.
Bylo to pět minut, čtvrt hodiny, nebo snad celá, co už tady sedí, z očí mu kanuly slzy, ale při pohledu na rozdováděné děti se mu na tváři objevil lehký, avšak dočasný úsměv. Jeho rodiče se už zase pohádali. Už ani nepočítal, pokolikáté to je. Vlastně by se to ani spočítat nedalo, protože začínal mít pocit, že u nich doma není chvilka klidu. Vlastně to nebyl jen pocit - už dlouho nezažil týden, ve kterém by taťka nekřičel, nebo alespoň nebyl protivný kvůli úplným malichernostem.
Prosklené dveře na druhé straně pokoje se otevřely a na prahu stála mladá dívka. Byla na den stejně stará jako Jirka, měla hezký, jemný obličej lemovaný hnědými kudrnatými vlasy a jmenovala se Monika.
„Pojď jíst, už je večeře,“ snažila se nahodit veselý hlas, ale moc jí to nešlo. „Jo, už jdu,“ přikývl Jirka a rychle zamrkal, aby schoval vlhké oči. „Jenom to tu…uklidím.“
Monika vešla do pokoje a přivřela za sebou dveře. „Co se tady zase dělo?“ zeptala se ustaraně. „Když jsem přicházela z venku, slyšela jsem taťku zase křičet. Co se zase stalo?“
„No… Já vlastně ani nevím. Prostě se začal rozčilovat, zrovna jsem tam nebyl. Prostě jako vždycky.“
„Tohle už není normální,“ zavrtěla hlavou Monika. „Křičel hodně?“
„Jako vždycky…“ usmál se Jirka, i když sám nevěděl proč.
„Pojď, půjdeme se najíst. Hladovkou nic nevyřešíme,“ dodal optimisticky a vyšel z pokoje následován sestrou.
Během celé večeře nikdo nepromluvil jediné slovo. Jirka pohlédl na svého otce, sedícího přes roh stolu napravo od něj. Připadalo mu tolik zvláštní, jak se může tvářit, jako by se nic nestalo. Už zase cítil tu chuť vstát a zakřičet na něj jako ještě nikdy jindy, aby viděl, jaké to je, aby zažil stejnou úzkost, kterou často prožívá Jirka. Byl by dal cokoliv za to, aby v sobě našel sílu to udělat. Raději ale sklonil hlavu nad svůj talíř a pokračoval v jídle.
Ráno bylo teplé a slunečné, doprovázené silnými slunečními paprsky, které pronikaly do obýváku, kde Jirka s Monikou snídali.
„Hele, Moniko…Musím ti něco říct.“
„Ano?“ zeptala se zvídavě.
„Už zase se mi zdál ten sen.“
„Jaký?“ zamračila se Monika.
„Ten, co se mi zdá od té doby, co…“
„Co v tom snu je?“ přerušila ho Monika.
„V tom snu spím a najednou uslyším výkřiky. To křičí mamka. A pak…“ hluboce se nadechl. „Pak se dveře otevřou, vejde policajt a tím to skončí…Zní to asi směšně,“ dodal, když viděl Moničin výraz. „Ale je to zvláštní… má to celé hrozně podivnou atmosféru, takovou… úzkostlivou.“
„Já si nemyslím, že to zní směšně,“ ujistila ho sestra. „Možná bys to měl říct u doktora.“
„Ale já nejsem žádný blázen!“ ohradil se Jirka.“Radši jsem ti to neměl říkat.“
On i Monika si onu noc moc dobře pamatovali. Oba tehdy tvrdě spali, když je probudil výkřik, rány a volání o pomoc. Vystřelili z postelí a rozrazili dveře. Všude byla tma, jen v kuchyni svítilo malé světlo, které na podlahu vrhalo dlouhé stíny. Jirka s Monikou vtrhli do kuchyně a uviděli mamku v zajetí taťky. Mačkal ji ke zdi a mlátil rukama jako mohl. Mamka křičela a kopala…Jirka i Monika v první chvíli zůstali nevěřícně stát.
„Nechej toho! Slyšíš?!“ křičeli přes sebe oba tak, jak jim jen hlas dovolil. Jirka ze sebe vydral jakýsi beznadějný výkřik a pak mu hlas došel. Do očí mu vhrkly slzy, neviděl skoro nic, jen se snažil znovu něco zakřičet. Taťka se zarazil – asi až v tu chvíli si všiml, že v místnosti nejsou sami. Rozzuřeným krokem vyšel k Jirkovi, hlas se mu nechvěl, byla z něj cítit bezcitnost a neovladatelnost: „Co jste to řekli?! Co si o sobě vlastně myslíte? Vypadněte do poste-“ Větu nedokončil. Pusu mu zavřela Moničina ruka. Vystřelila tak rychle, že si toho nikdo nevšiml a i sama Monika se tvářila překvapeně, jakoby to nečekala. Do očí jí vhrkly proudy slz, otočila se a svižným krokem odešla zpátky do pokoje.
Výraz, jaký měl teď taťka ve tváři u něj Jirka ještě nezažil. Už nebyl tolik sebejistý a arogantní, ale i přes překvapení se mu v očích zrcadlila neskutečná nenávist…
„Víš, co je na tom ale nejhorší?“ vytrhla Monika Jirku ze vzpomínek. Jak mu všichni věří… Čím je všechny přesvědčuje ? Podle mě není bůhvíjak dobrý herec, aby tak dokonale lhal.“
„Taky to nechápu,“ zavrtěl Jirka hlavou a zakoukal se do okna. Venku bylo mnohem hezčí počasí, než včera. Slunce svítilo ostře a hřiště za domem, ač bylo šedé a špinavé, jakoby svítilo nejrůznějšími barvami.
V zámku zarachotil klíč a oba sourozenci se narovnali. Monika střelila po Jirkovi tázavým pohledem, jenže on si toho už nevšiml. Ve skleněné výplni skříně sledoval taťku, jak si sundává boty a vchází do obýváku. Skoro se na své potomky nepodíval, jen na půl pusy pozdravil: „ahoj“
„Ahoj,“ ozvalo se zřetelně z úst Jirky a Moniky, kteří seděli a překvapeně zírali, co tady taťka dělá. Z jeho pokoje, kam vešel, se ozvalo otvírání dveří od skříně a Jirka se zájmem sledoval, co z ní vytahuje. Byla to černá složka plná zvláštně vypadajících papírů, které Jirka nikdy neviděl. Pak se taťka otočil, něco ze složky vzal a vložil jí zpátky na své původní místo.
Ze stolu vzal kus kabelu smotaného do kruhu, na rameni si upravil batoh a vyšel z pokoje. Dveře za sebou zavřel s takovou silou, až v nich sklo zacinkalo. Obývák prošel s pohledem upřeným před sebe, nevšímaje si toho, že tam někdo sedí. Kromě bouchnutí dveří už Jirka ani Monika neuslyšeli nic.
„To už neumí ani pozdravit, nebo co?“ zamračila se Monika. „Vlastně je to jedno. Já o jeho pozdravy nestojím.“
„Přemýšlela jsi někdy nad tím, jestli se třeba…ehm… změní?“ zeptal se Jirka.
„Jo, hodněkrát. Ale poslední dobou už jsem přestala doufat. Nechci být pesimistická, ale podle mě to už nemá smysl. Stojí mamce za to čekat, až ji znovu zmlátí?“
Smutně koukla z okna, vstala a zamířila do taťkova pokoje následována bratrem. Byla to úzká místnost s oknem na protější straně. Více než pokoj ovšem připomínala malé skladiště, kam každý odloží to, co se mu nehodí. Přes celou dlouhou stěnu se táhly skříně různého provedení, naproti nim stály dva pracovní stoly, které přes poházené věci nebylo skoro ani vidět. Na stěnách a pod stropem visely modely letadel, stejně jako ve vitríně naproti dveřím.
Jirka přešel až ke skříním a otevřel tu, ze které taťka před chvílí něco vzal. Uvnitř byly čtyři police, na dvou spodních stály plechovky s barvami a ředidly, na třetí jakási rozbitá elektronika, kterou už taťka opravoval půl roku, a na té nejvyšší ležela černá, zaprášená složka. Monika ji vzala do ruky, posadila se s ní na zem a rozvázala hnědou látkovou stuhu. Natáhla ruku, aby složku otevřela, ale Jirka jí zabrzdil:
„Počkej, možná bychom to neměli otvírat.“
„Proč?“
„No, co když má nějaký dobrý důvod k tomu, aby jí měl takhle schovanou?“
„Ale prosím tě,“ otočila Monika oči v sloup a složku otevřela. Byla plná papírů, které už vypadaly dost staře. Úplně nahoře ležela tenká obálka bez známky a adresáta. Jirka z ní vytáhl poskládaný list papíru a rozložil ho.
Chvíli na papír nepřítomně civěl. Uvědomil si, že právě našel obrovskou lež - lež, která skrývala pravdu určitě několik let. Jejich otec byl z dětského domova – to Jirkovi a Monice řekla mamka. Nebýt jí, nejspíš by se to nikdy nedozvěděli. Jak je ale možné, pomyslel si Jirka, že mamce říkal, že své pravé rodiče nezná ?
„Podívej,“ podal papír Monice. Ta ho několikrát přejela bystrýma hnědýma očima a zůstala s pusou nepatrně otevřenou.
„To-tohle,“ vykoktala Monika. „On, on přece říkal, že je nezná! Říkal to mamce, říkal, že je ani znát nechce!
„Já vím,“ přikývl Jirka a znovu si přečetl celý papír. Hledal nějakou maličkost, něco, čeho si třeba nevšiml, a co by třeba dokázalo, že taťka nelhal.
„Jak nám to mohl udělat?“ vzdychla Monika a smutně pohlédla z okna. „Jsme přece jeho rodina - komu jinému to měl říct ? A když ne nám, tak aspoň mamce.“
V pokoji se rozhostilo nepříjemné ticho. Stromy za oknem lehce šustily v letním vánku a po ulici přejelo několik aut. Domy naproti přes ulici zářily ve svitu oslňujícího slunce. Všechna tahle krása jakoby v tu chvíli ale vůbec neexistovala. Jirka měl pocit, že je v něm prázdno – jakási neviditelná síla z něj vysála všechno štěstí, všechnu naději. Neměl už důvod otci věřit. A nejspíš ani mamka ne.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 60 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
