» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2140855

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303463 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Lido - poslední kapitola ::

kulkul	publikováno: 16.07.2008, 12:23

Lido 25-ka není úplně poslední, ještě bude doslov. Děkuji všem kdo četli a "nahlíželi" takže stanovený cíl 12 byl stále naplňovaný. Z toho mam radost a taky že to dobře dopadlo.


	Na chodbách agentury ARTART pulzuje život jako ve včelím úlu. Tým zaměstnanců podobný koncertnímu tělesu, v němž však nikdo nevěděl, na jaký nástroj má hrát, nalezl příchodem Dalibora Lida sám sebe. Ve tvářích přebíhajících distributorů se zračí úleva a nová chuť do práce, asistentky nešetří úsměvy, obchodní manažeři hýří optimistickými slogany. Skomírající podnik výměnou ředitele získal. Dalibor Lido s napětím čeká na signál telefonu. Ozval se již dvakrát, ale ve sluchátku se vždy rozhostilo nápadné ticho. Dalibor se hlásí pracovně strohým "Lido" a po pěti vteřinách mlčení zavěsí. Nemá rád nejapné žerty, na druhé straně váhavé mlčení může ukazovat také na ostych volajícího. Volajícího anebo volající? Dalibor se rozhodne, že si na ni políčí. Mezi jednotlivými "telefonáty" si zapálí cigaretu. Než dokouří druhou tabákovou ruličku, telefon znovu zvučí. "Kouříte zřejmě rychleji, než já," vypálí znenadání Dalibor od boku místo obvyklého představování se, neboť si je jistý, kdo že to opakovaně žhaví telefonní vodiče. Stenografka distribuční společnosti ARTART, dívka, jejíž oči vyzařují mystériem jedinečnosti, jejíž postava navíc připomíná pružností a marnotratnou silou jihoamerického panthera, dívka, jíž přezdívá v duchu zkrátka Jitka, nalezla ve své kanceláři na stole kytici květin s diskrétní kartičkou "Váš tajný ctitel". Dalibor zvolil tento nenásilný způsob, snad dokážou květy (a ovšem i marnivá zvědavost vlastní všem ženám) spolehlivěji to, na co argumenty nestačily. Do třetice všeho dobrého a zlého, zaříkává Dalibor v duchu, očekávaje znovu duté mlčení telefonu, na něž si pomalu zvykl. Mlčení. Mlčení je nerozumná strnulost v nedorozumění lidí, kteří nenašli společný jazyk. "Co je vám do toho, pane, jak rychle kouřím," odváží se konečně Jitka se smíchem promluvit, když se Daliborovým familiérním vtipem zbavila nerozhodné nucenosti. "Promiňte, to jste vy, považoval jsem vás omylem za jistého vtipálka," zakoktá Dalibor v předstíraném pocitu trapnosti, "stále mě zlobí vytáčením mého čísla." "A nemáte ponětí, kdo by to mohl být?" chce vědět Jitka. "Někdo mladý, nějaké rozpustilé kotě, nějaké háďátko sotva vysvlečené z kůže," odhaduje Dalibor, "jen nevím, proč si za terč svého dovádění vybralo právě mě, opelichaného a v podstatě neškodného dědka." "Třeba bylo smutné a ten, který se mylně považuje za starého, mu udělal radost," třepotá se Jitce veselý smích v koutcích úst. Po chvilce švitořivého dialogu sebere dostatek odvahy a řekne vážněji, "smím k vám na chvilku zajít?" Dalibor mlčí. "Ve věci neúřední," dodá Jitka a definitivně odhazuje nadbytečný ostych a krkolomnou zdvořilost do fontány spontánní důvěry. Jitka je prostě smíšek. "Přijďte, ale rychle. Jak víte, odjíždím na dovolenou," řekne Dalibor. Může si gratulovat. Umožnit dívce věřit vlastnímu bezprostřednímu projevu, naučit ji aktivně ukazovat city přirozeným sebeprosazováním se, naučit ji odhalovat své nitro beze strachu i bez přikrašlování, uvést ji do svobodného života - je to snad málo? Přesto je Dalibor zjevem modelky Jitky v kalhotovém kostýmku, když za sebou pro všechny případy pečlivě zamyká dveře, zasažen víc, než by byl ještě před minutou ochoten připustit. Její pružná štíhlost, její ohon zlatých vlasů splývající na oblá ramena, její tělo připomíná jediný pružný sval a přece dráždí příslibem dobrovolné vláčnosti, a konečně její úsměv, vyvolávají v Daliboru něco víc než vyrovnanou pýchu doena. Je to vůbec ona? "A tady je můj nezbeda," rozevře Dalibor náruč. Skokem je Jitka u něho. Dělá vše s neopakovatelnou kapičkou stydlivosti patrnou v chování teenagerů, jimž ještě znějí v uších zákazy a příkazy C.K.Rakousko-uherské morálky ražené matkami jejich matek, zároveň ale s osvobozující radostí z poznané a prožívané nesmírně cenné vlastní zkušenosti skutečné vášně, silnější jakékoliv (dobré i špatné) mravní výchovy. Jitka splyne s Daliborem v jediném bezdechém polibku, jenž udusil dokonce i její upřímný smích. Pokušení je příliš veliké. Chce víc, víc se přisát, těsněji se přimknout. Aniž by si to uvědomovali, vládnou milenci jedněmi ústy, jedněmi pažemi, jediným zrakem. Jitčiny nohy se skříží za zády Dalibora, chrup křísne o chrup. Věru to nebylo nic úředního, co si potřebovali sdělit... "Nevydržím to bez tebe," trápí se stenografka. "Také pro mě bude odloučení bolestné," svěří se Dalibor, "větší starost mi však působí otázka, co bude dál. Najdu tě ještě v tvé dnešní podobě, která je pro mě mimořádně příznivá?" "Najdeš, pokud nebudu mrtvá," slibuje Jitka smutně, "čtyři týdny bez tebe!" "Osmadvacet dnů," upřesní Dalibor s věcným nadhledem. "Opravdu musíš?" "Musím. Rodinné problémy spíše niterného než provozního rázu mi nedovolují zůstat. Má žena utrpěla při nedávném incidentu v jistém pražském hotelu, jehož jsem byl neúmyslným aktérem..." "Jsou toho dnes plné noviny!" doplní Jitka. "Má žena utrpěla psychický šok a je značně otřesena." "Ach, to je nepříjemné. Nesmíte ji nechat o samotě. Buďte co nejvíce s ní." "Nemám sice náležité vzdělání v medicíně, ale selský rozum mi velí odvézt ji na venkov." "Ano a buďte co nejvíc s ní," opakuje Jitka naléhavě, "budu vám oběma držet palce." "To je chvályhodné," děkuje Dalibor, "ale nevím, proč bychom si kvůli tomu my dva měli vykat?" "Ach," zavýskne překonaná zapisovatelka, "jak to jen dokážeš být tak hodný na všechny?" "Jednoduše tím, že vůbec nejsem hodný, jak říkáš, spíš spravedlivý a snad také... snad také zkušený, životem poučený a smířený. Ostatně na totéž bych se mohl zvídavě zeptat já tebe. Jak to jen dokážeš být tak neodolatelně krásná?" "A víš, že mi to ještě nikdo neřekl, že jsem krásná?" namítne Jitka s dojemným žalobnictvím. "Nijak se tomu nedivím, mužové většinou pociťují podvědomý strach z krásných žen, přistupují k nim s trapnou ponížeností, případně se jim vůbec vyhýbají, takže nejatraktivnější dívky nezřídka končí jako staré panny." "Brr, to bych nechtěla, polib mě rychle," nastaví písařka žhavá ústa k polibku, čemuž Dalibor s radostí vyhoví, "víš, že jsem ještě neměla tak, tak..." "...tak starého muže, jen se toho neboj," přestože Dalibora k Jitušce pojí silný cit, nedaruje jí ve hře zadarmo jediný míček. "Ale ty právě nejsi. Ne, nejsi! Ach, kdybych ti alespoň mohla napsat pár řádek. Aspoň dvě slova, ta, která si neustále opakuji a přece mi nezní obehraně. Tys mě je naučil." "To lze poměrně snadno vyřešit předáním příslušné adresy. Máš-li chuť, můžeš mi psát každý den." "Mám," v jejích očích se zalesknou slzy. Dalibor vezme dívku otcovsky kolem ramen a jemně vyprovází z ředitelny ve snaze neprodlužovat čas loučení. Nemá smysl oddalovat to, co nevyhnutelně nastane, zbytečně se nořit do skepse odkapávajících minut a hodin umírání naděje. Neboť naděje, jak známo, umírá poslední. Co chceš učinit, učiň rychle. - - - Muži vzácný a živý, co chceš učinit, učiň rychle! Tvá loďka se pohupuje v přístavu, vytáhni "švýcarák" a šmik! odřízni kotevní lano, nalehni na vesla, opři se do nich a buď stále dobré mysli, veselý. Tvůj věrný mercedes již trhá uzdou a ržá, nasedej, rozběhni se nekonečnou štrekou dálnice, honit sluneční kotouč po loukách, sníst myslivcům úsměv z bot přehozených přes postranici náklaďáku. Krmit drozda na zahradě, hledat hříbky a nechat otce zase vyhrát červených stosedm. Uteč muži a neohlížej se, neboť Bůh zde nenašel tucet spravedlivých. Zahoď, člověče, dokonalé technologie, jež tě v konečném důsledku zotročují, vymaž se z virtuální reality computerového softwaru, ubírej se kamenitými, ale staletí prověřenými stezkami sám k sobě. K sobě jakožto muži a ženě, k svému vztahu, svému "já", k našemu "my". Odvrhni přítěž nadprodukce, odvrhni obchodnickou přetvářku, vytni z oblasti mezižeberní hnisavý vřed ziskuchtivosti, omyj srdce zahnojené nepravdou reklamy čirou vodou ze studánky posvěcené tichem lesa. Zanech rozčílujících pohybů vedoucích spolehlivě do tlamy hříchu a egoismu, důvěřuj řeči otců a praotců, vzpomínáš přece na děda... ještě při síle, jak tobě i tvému otci uschovával nejchutnější sousta - a jaký to byl krásný člověk, beztoho hledí ze zažloutlé rodinné fotografie jako král. Vrať se, človíčku, sám k sobě, neboť všechno již bylo objeveno, tvé zpupné vymoženosti neobstojí před pokorou sedláka an porcuje denní chléb. Zanech pošetilého leštění a pentlení nebohé planety, potažmo vlastní duše, bídu armády nezaměstnaných ani duchovní impotenci bohatých nepřekryje sebepestřejší, sebezdařilejší prezenční šot, zanech hry na vědoucího a vrať se k obdělávání. Půda i duše ti vydají nejúžasnější plody dobré a občerstvující chuti. Vrať se, človíčku, sám k sobě, čas kvapí, i nejdravější lež stíhá vzápětí a splácí i s úroky. Bože, jak já chci odsud odjet, vzít blízké a ujet s nimi - uvědomí si Dalibor náhle, až ho zamrazí. Hle, muži, tvá žena, otrávená výpary velkoměsta, tu stojí s výrazem štvaného králíčka-březňáčka, tvá dospívající dcera podjímá její nepokoj. Zachraň je, člověče, nikdo jiný to za tebe neudělá, zachraň je, jsi-li muž. "Pojedem!" chápe Jola okamžitě a z okna radostí tleská. Co jiného by mohla znamenat rychlá kola mercedesu přirazivšího k stupínku chodníku v nezvyklou dopolední hodinu. "Dali ti dovolenou?" volá Jola z posledního patra jako z otevřené pozorovatelny. To dítě má oči jako rys, uvědomí si Dalibor se směsí hrdosti a podivu, stříbrný mercedes přece není na Slavanech ničím vyjímečným a v životě jsem z práce nepřijel takhle před polednem. Jak poznala, že jsem to já? "Pojďte," volá Dalibor k nebi. Tak zle na tom ještě nejsme, aby si ředitel nemohl udělit volno na zotavenou - soudí Dalibor v duchu zapaluje si cigaretu. Kolikátou dnes už? Kolikátou v životě? Ale to nevadí, brdský vzduch mým plícím udělá dobře. Dalibor na starostmi o své zdraví mávne rukou. "Máma říkala, že to..." potýká se Jola s těžkými vraty domu, ověšená igelitovými taškami, jimž některým už stačila urvat ucha, "že se máš jít sbalit." Dalibor však tiskne vroubkovaná tlačítka mobilu a naléhavě prosí do otvorů v krytu zvukové jednotky: "Ženo, uvědom si, prosím tě, že jde o naše možná poslední prázdniny. Jestli neodjedeme ihned, neodjedeme v téhle sestavě třeba také nikdy." "Nemám tě vůbec spakovaného," oponuje Nela. "Na chalupě je všechno, co je k životě na chalupě potřebné. Mně vždycky stačila dobře ořezaná tužka a dostatek papíru." "Nechci, abys dělal ostudu, kalhoty máš ke všemu ještě mokré," zatvrzuje se Nela ne z malichernosti, ale z praktičnosti. Dalibor je nucen dopustit se na manželce drobného násilí, které navíc nemusí vyjít. "Pět minut na tebe čekáme, pak jedem!" odsekne Dalibor neurvale. Jak předpokládal, zmatená a uražená Nela třískne telefonem. Víc si předpovědět netroufá. "Když nemáš kalhoty, tak můžeš nosit dědovy bombarďáky," šklebí se Jola, která si domyslela povrchní rovinu rozhovoru mezi Daliborem a Nelou, který z části zaslechla. Jola, Jola je jeho naděje! Nela, i když ji někdy žertem nazýval "trucinkou supertěžké váhy", půjde za Jolou a Jola netuší, jaký tlak si Dalibor dovolil jejím prostřednictvím na Nelu vyvinout. Dalibor si neklidně prohrábne dlaněmi účes. V případě neúspěchu si to zřejmě na dlouho rozhází u Nely i u Joly, přesto nemíní ustupovat. Zažene Jolu do vozu a v čase 4.38 od stanovení ultimáta otočí startérem auta. "Nejen to, budu tě v dědových podvlékačkách doprovázet na disko v Dobříši," vtipkuje Dalibor, ač by nejradši nejistotou skřípal zuby. "V tom případě pojedeš sám," ucedí Jola s hlavičkou vykloněnou okénkem z kabiny, z níž klimatizace nestačila vytěsnit dusno, "mami, táta pojede trsat, ale v bombarďákách!" Nela! V čase 7.17 zaujímá místo na předním sedadle, ledově klidná a netknutá. Ztělesněná krása a elegance. "Nevyhlašuj takové necudnosti laskavě do celého světa, ano?" poskytne Nela Jole první prázdninový důvod k našpulení, ale Daliboru tím zároveň dává světlý most naděje přes temnou hladinu svíravého strachu o ni. Uzdraví se. Musí se uzdravit, už proto, že Dalibor nechce podruhé vylamovat dveře do koupelny a slyšet Jolin srdceryvný vzlyk "máma!" Nechce vidět Nelu zemdleně bezvědomou, raněnou a opuštěnou, nýbrž šťastnou, spokojenou, uvolněnou a sebejistou, obklopenou nejbližšími. Nechce nic z posledních dnů zažít ještě jednou, nepřeje nic takového těm, které miluje nade vše. Děkuje Bohu, ač v jeho dogmaticky pojímanou trojjedinost nevěří, za špunt vytažený z vany dříve, než náhlá slabost a ospalost Nelu sklátila. Uzdraví se, už se uzdravuje. "Děkuju ti," položí Dalibor vážně dlaň Nele na stehno blízko klína. "Nemáš za co," řekne Nela s rozplývajícím se zbytkem odtažitosti, ruku nabízející obnovu důvěry neodstraňuje, "dávno jsem chtěla někam společně jet. Jen nevím, čím se budeš holit. Ale to je konec konců tvoje starost, že?" "Prostě si nechám narůst plnovous," přitáhne Dalibor Nelu k sobě. "Vidíš, to mě nenapadlo," taje Nela v úsměvu. "Ano, plnovous," jásá Jola, "tati jakou máš barvu vousů?" "Uvidíš. Jestli mi to ovšem maminka dovolí?" spěchá Dalibor s otázkou. "To bych ráda věděla, co když nedovolím, když na chalupě není ani pořádná štětka," vrací se Nele humor, "moderní dvoubřitkou, jako normální člověk, se holit odmítáš a děda svou břitvu nedá z ruky. V tom jste si podobní jako vejce vejci." "Když nedovolíš," míní Dalibor, "tak si nechám růst plnovous - nerad." "To mi ovšem bude velmi platné, že nerad," usadí ho Nela, ale sama se přitom rozesměje. Jak bývá zvykem, cestování rodiny Lido připomíná zábavný kabaret humoru a příjemné pohody. Dalibor prožene membránu klaxonu krátkou oslavnou fanfárou. [Šťastnou cestu, sťastnou cestu! - volá nyní Jiří Mušle neboli KK-spisovatel schovaný ze popelnicí. Všechno viděl a napsal, něco si domyslel, něco málo vymyslel. A tak Lido šťastně končí.]


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	16.07.2008, 16:56:22

Těším se i na ten "doslov" a trochu jsem smutný, že Tvůj příběh na pokračování (ne pomalu, ale jistě) končí! Konec dobrý, všechno dobré! Tento díl byl plný myšlenek a obrazů. Co jsme to za lidi? Je hřích naší druhou přirozeností? Vyhraje vždy láska? Třeba i rozlámaná na tisíc kousků... Není snadné ji znovu slepit dohromady! Držím jim palce, neboť jsem si hrdiny tohoto příběhu také zamiloval. Ano, všechno dobré jednou končí... Jednička! ;-)


ze dne 18.07.2008, 7:42:51
kulkul: Tobě taky pane velký dík za stálé čtení a motivaci, je to dobré když člověk aspoň trochu si může představit lidi který to budou číst. Nebo vědomí že to vůbec bude někdo číst a promluví - to je velká motivace. S tim hříchem: Lido má říkat: Ano, hřích těla a egoismu je naší přirozeností, leč ty "poklady" života (jako láska) jsou stejně blízko, přístupné každému, stačí málo a žijeme je... Dík za rozbory a známky.

čuk	16.07.2008, 12:30:31

Nečetl jsem předchozí, hodnotím jen tento text. Na pohled je příběh banální. Čtenář si ani toho nevšimne, neboť je zaujat stylem i myšlenkami postav. Je vše velice rafinované: chování a ůvahy hlavního hrdiny jsou nově působící a skoro přesvědčivé Psáno s použitím velmi zajímavých a přitom charakteristických detailů. Objevuje se neotřelá metaforika, která je však funkční a neodsunuje text do lyrické prózy. Naopak vytváří plastičnost pohledu, dává mu zajímavost a značnou dávku jemného humoru, řekl bych dost anglického. Rozeseta zrnka in pasáže moudrosti a "pseudomoudrosti"modrosti, který může čtenáře přesvědčit, že přehlédne přesně vykreslenou a dost dvojjakou ( a někdy negativní a ve skutečnosti povrchní) psychologii postav. OK tomu přispívají zcela realistické a nenásilné pasáže dodávající azutentičnost. Slova postav bývají v rozporu s činy, což bývá běžné. Kultivovanost stylu potěší labužníky, kteří se těší slovy a přesným a trochu satirickým pohledem na postavy a napitvají kostru příběhu. Kritika současné společnosti je na pohled vyjádřena velmi přesně a expresivně, pokud v jednání nevidíme faleš uvažujícího. Opravdu svým způsobem styl přesahující běžnou úroveň. Určitá honosnost by mohla trochu dráždit čtenáře přímočarého stylu.. Třeba intelektuální úroveň vyjadřování a sebeuspokojování hrdiny - tak trochu chameleona, který se napohled jeví jako vzor manažera. Velmi uhlazeného, sympatického, pokud nenarušíme skořápku. a přitom a pak je zcela jiný, obnažen skoro tuctový. Kdybych chtěl radit, k čemuž se neodvažuji, tak bych trochu málo ubral(nevím co: snad malé nadnesenosti a sofistikovanost) a přidal (nevím co: snad víc humoru). Moc se mil íbilo, a při čtení jsem se kochal způsobem vyjadřování.


ze dne 17.07.2008, 8:11:48
kulkul: Když jsem před rokem napsal u první kapitoly, že je to trochu parodie, kterou by si "starý lišáci zde" mohli užít - tak jsem nějak myslel pane na Tebe. A vida, stačila jedna kapitola abys způsob nakládání s banálním příběhem a hloupými "sebeuspokojovacími" (výborně!) hrdiny proniknul, včetně úskalí a námitek, a částečně si ho i vychutnal. Děkuju.

amazonit	16.07.2008, 12:23:31

škoda, že se s hrdiny už loučíme, v závěru je předzvěst něčeho nového, snad lepšího, změny, která možná bude zcela zásadní pro tuhle rodinu jako celek, nejen pro jednotlivce... opět jsou tu hezké ,,napnelismy" a interakce mezi postavami, zkrátka, působí to věrohodně a nepřekombinovaně, a můžu upřímně říci, že postavy v tomto románu mi vážně přirostly k srdci, tak ať se mají co nejlépe


ze dne 17.07.2008, 8:04:59
kulkul: Ano přirůstat k srdci, to my moc chceme! Děkujeme za vlídné přijetí a trpělivé provázení. Postavičky. A já za spolupráci, podněty a hlavně motivačně velký kus snažení a nezištné pozornosti, pozitivního působení jistě nejen u tohoto rukopisu. KK