obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389244 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nový život ::

 autor Robbie publikováno: 19.07.2008, 13:43  
O dvou světech a čtyřech životech dvou lidí z jednoho světa
 

Seděl vmáčknutý na titěrném kousku vlhké lavičky a s hrdým úsměvem pozoroval zapadající Slunce. Všude kolem panoval zmatek. Atmosféra byla neklidná, vůbec neodpovídala té romantické scenérii, která se odehrávala na obzoru. Ze zbytku lavičky se na něj tlačila spousta dalších lidí, druhou stranou se opíral o zábradlí na palubě veliké zaoceánské lodi. Zábradlí bylo mokré a zasolené od kapiček mořské vody, přestože jejich paluba byla dost vysoko. Kolem bylo vidět spousty zbídačených, nervózních lidí, ale nic z toho nedokázalo přehlušit jeho radost. Dokázal to! Dokázal to a ani vnitřní nejistota pramenící z roušky tajemství, jež obestřívala jeho vlastní budoucnost, mu nedokázala tenhle pocit vítězství vzít. Unikl. S jistým zadostiučiněním pozoroval temné obrysy zdivočelých hor, nad nimiž se táhly syté pruhy večerních červánek. Žaludkem se mu přelila vlnka úzkosti a na tvář mu skanula slza. Uvidí je ještě někdy?
Věděl, že se rozhodl správně, ale do hlavy se mu stejně vtísnily dotěrné obavy a stesk. Braly mu odhodlání k tomu, co se rozhodl učinit a on při pohledu na vzdalující se podmanivou krásu jeho vězení nedokázal v sobě najít vůli vypudit stesk pryč. Vždyť to vězení bylo jeho domov. Utíkal z vězení. Utíkal z domova. Ta nádhera, na kterou se teď díval zvlhlýma očima, nedokázala zastřít vzpomínky na všechny ty hrůzy, jež v ní prožil. Nevěděl, jestli to tam, kam směřuje, bude lepší. Nevěděl vlastně ani kam směřuje. Prostě pryč. Po tom, co obětoval, když se rozhodl opustit zároveň se všemi hrůzami i vše, co měl rád, včetně vlastní rodiny, bylo mu to vážně jedno. Když se rozhodl nadobro opustit Súdán, věděl, že nikdo z jeho blízkých nebude moci pryč s ním. Bylo to příliš nebezpečné. A příliš drahé. V Súdánu řádila občanská válka. Jih proti severu, trvalo to už kolik let. Nikdo to nemohl zarazit, protože zákony byly jen formalita. Za ta léta zrad, masakrů a bídy si všichni dávno navykli chodit přes mrtvoly. Nikomu na ničem nezáleželo a většina ozbrojenců už ani pořádně nevěděla, za co bojuje. Ani lidé, kteří chtěli žít v klidu ve své nuzotě a byli ochotni udržet si mír i za cenu jistého vykořisťování z druhé strany, nebyli ušetřeni. Každý do toho byl vtažen, nešlo se tomu konfliktu vyhnout. Buď jsi s námi nebo proti nám, volali obě strany a ničili zbytky toho, co v té ubohé zemi zůstalo v lepším než žalostném stavu. Hlídali se hranice a nikdo pořádně nevěděl proč. Vždyť bylo jedno, kdo z té bídy uteče. Aspoň by dal šanci na přežití ostatním. Jenže oni brali jako podezřelého každého, kdo měl dost prostředků na to, aby vycestoval za hranice. I kdyby jen s uzlíkem na zádech, bosý přes poušť. On, Abí Munsard, už vlastně ani nevěděl, kdo je na jejich straně a kdo ne. Vojáci zastřelili každého, kdo se jim nezdál a Abí věřil jen rodině a nejbližším přátelům z vesnice. Bál se o ně všechny. Lidé byli zabíjeni často prostě jenom proto, že něco vlastnili. Tam už nikdo neměl nic doopravdy cenného. Nikdo, kdo neměl zbraň. Byl to hnus. Už se to nedalo vydržet, dělávalo se mu špatně jen, když viděl hlavně samopalů zlověstně se houpající na zádech vojáků. Při tom pohledu se mu třásly kolena a dělaly mžitky před očima a on se to marně snažil zakrýt. Jen on věděl, že to není ze strachu. Za ta léta si už dávno zvykl. Dělalo se mu zle z faktu, že ta ubohá, zbytečná válka stále neskončila. Dělalo se mu zle z celé té situace. Z toho zabíjení a všeho hnusu kolem. Věřil, že někde jinde musí být líp. A proto utekl. Teď je na útěku. Týdny mu trvalo, než se s tou trochou jídla, šatů a pár věcmi na památku, dostal pryč. Vzpomínal si, jak přeběhl poslední kopec, na kterém ho mohli spatřit súdánští ozbrojenci, klekl na kolena a vyzvracel se. Po tváři mu tekl pot, byl vysílený. Před ním byla jen poušť. Ani už si nepamatoval, jak se z ní tenkrát dostal… Teď byl tady. Na lodi plné ilegálních uprchlíků a překupníků. Otrhaný, pohublý, nejistý si dalšími vrtochy osudu, ale přesto nejšťastnější za posledních několik měsíců, možná i let. Otřel si slzu. Byl pryč teprve pár týdnů a třebaže měl pocit jakoby ho úmorná a vůli lámající cesta připravila o většinu citu, tížil ho stesk a obavy. Připadalo mu, že do toho jiného světa cestuje jakoby nahý. Byl sám, nic neměl, nic nevěděl. Neuměl anglicky. Přesto mohl být vděčný vyšší moci, že se dostal až sem. Všechno to byla jen otázka štěstí a cesty lidí na tuhle loď byly různé. Málokdo měl doopravdy lístek. Vždyť tenhle námořní obr oficiálně vezl etiopské ovoce do Číny. Nic takového tu však nebylo. Pluli někam do Evropy, všechno bylo načerno. A lidé si získávali místenku nejrůznějšími způsoby. Někdo dal námořníkům rodinnou cennost. Někdo se dostal díky známým. Někdo se upsal obchodníkům s lidmi. Málokoho pustili jen tak ze soucitu. Bylo příliš mnoho zájemců. A všichni chtěli pryč. Z různých důvodů, ale za každou cenu. On proklouzl společně s nějakou početnou rodinkou, která usmlouvala plavbu za jakýsi nedůvěryhodně zlatý medailonek. On sám by se na loď nedostal. Věděl, jak to tu chodí. Slyšel o tom. Jeho rodina mu dala na cestu všechno, co mohla. Doteď za to měl výčitky svědomí, protože oni teď mohli trpět hlady naprosto zoufalou měrou, ale věděl, že bez toho mála by se nikam nedostal. Až bude v Evropě, určitě najde způsob, jak jim nějak vzdáleně pomoci. Posteskl si nad vlastní naivitou. Vždyť v jeho rodné zemi se žádná pošta nedostala k cíli neotevřená, jestli se vůbec k cíli dostala a jiná možnost ho nenapadala. Ne. Nesměl na to myslet. Nesměl si to připouštět. Teď je tady. Na cestě za snad lepším životem. Věděl, že mu to všichni doma přejí. Bude se za ně modlit. Nic jiného mu nezbývalo.
Z myšlenek ho vytrhl jakýsi nervózní muž asijského původu. Klepal mu na rameno a s prosebným pohledem mu ukazoval druhou paži, na které měl pověšených několik velikých slunečních brýlí. On se podíval na již trochu pobledlé červánky označující místo, kde zapadlo Slunce a pomyslel si, že muž je zjevně zoufalý. Strkal mu brýle pod nos, ve tváři strhaný výraz. Abí rozpačitě zašmátral v kapse a vytáhl pár drobásků, které mu před dvěma týdny daroval jakýsi muž v jednom etiopském městě, když ho našel vyčerpaného a zbědovaného v prachu u silnice. Nevěřil, že mají nějakou hodnotu. Smutně pokrčil rameny, aby asiatovi naznačil, že je to vše, co má. Obchodník na chvíli svraštil čelo, ale pak se trochu usmál a nechal ho vybrat si brýle. Abí si vzal první, které se mu zalíbily. Ani si je nevyzkoušel. Věděl, že o to tady nejde… Asiat se komicky uklonil a zmizel v davu.
Abí si pohrával s brýlemi. Už se mu nechtělo přemýšlet. Začínala mu být zima. Počasí ztrácelo na té přívětivé romantice zapadajícího Slunce a droboulinké kapičky mořské vody, jež se díky lehkému větříku držely ve vzduchu, mu chladily holé části těla. Obepnul si pažemi hrudník a rozhlédl se. Vedle něj seděl dospělý muž a ještě dále spousta dětí. Dál nad nimi stála nějaká silnější žena a se zoufalým výrazem se snažila uklidnit vzlykající miminko houpáním v náruči. Muž i děti ji nervózně pozorovali. Vypadalo to, že patří k sobě. Abí si stoupl a řekl ženě, ať si sedne na jeho místo. Žena k němu zvedla oči. Z obličeje se jí vytratil ostražitý, znepokojený výraz. Usmála se. Zřejmě mu nerozuměla, ale pochopila. S větrem rozevlátými vlasy a křičícím dítětem v náručí se jako boubelatá baletka protlačila mezi svými dětmi a Abím, aby vděčně usedla na ten mokrý kousek lodního sedátka.
Abí se rozhlédl. Nikde kolem nebylo volné místo. Protlačil se do uličky, kde se také tísnilo mnoho lidí. Tady lidé byli rádi, když si vydobyli kousek stěny kajuty, o který se mohli opřít. Abí se naklonil nad postaršího muže dřepícího u stěny s hlavou v dlaních a nakoukl okénkem do kajuty. Hlava na hlavě. Někteří vyčerpaně leželi, jiní se nervózně vrtěli, rozhlíželi se a asi zvažovali cestu na záchod. Věděli, že by se tím připravili o místo na spaní. Žalostný pohled. Abí se odvrátil a začal si klestit cestu uličkou na druhý konec paluby. Na zádi se bezradně rozhlédl. U kajut pod střechou bylo plno. Pak si všiml, že na úplné zádi je téměř prázdno. Foukalo tam nejvíc a nikde tam ani nebyly pořádné lavičky, jen jakési bedny z nářadím a navijáky. V duchu smířlivě pokrčil rameny a vyšel k nim po kluzké podlaze. Jeho oči si našli dívku sklesle sedící na jedné z beden a zamyšleně pozorující křivolakou podlahu pokrytou drobnými loužemi, v nichž se mihotavě zrcadlily červánky nad obzorem. Abí zaváhal a pak zamířil k ní. Cosi tiše hlesl, ale když k němu zvedla hlavu zakrytou kapucí, věděl, že to bylo spíš, protože vycítila něčí přítomnost než proto, že by slyšela jeho pozdrav. Vylekaně na něj upřela veliká hnědá kukadla a on o krok ustoupil a omluvně pokrčil rameny. Dívka se usmála a zřetelně se uvolnila. Zdálo se, Abího rozpačitý pohled ji přesvědčil o tom, že jí nechce ublížit. Abí se zeptal, zda si může přisednout, ale ona jen pokrčila rameny. Nerozuměla mu. Pak sama, jako by zdvořilostně, ukázala na onu bedýnku a kývla na Abího. Neohrabaně se usadil a zadíval se na dívku vedle sebe. Zarmouceně seděla, vztyčené lokty se zapíraly o kolena a na dlaních měla položenou bradu. Stále pozorovala nejasné světlo červánek přelívající se v kalužinách na zemi před ní. Abího upoutal její obličej. Měla bronzovou pleť, roztomilý nos a z pod kapuce jí vykukovalo pár pramínků vlasů nádherné barvy, kterou Abí nikdy na ničí hlavě neviděl. Vycítila jeho pohled a jemně se napřímila jako by chtěla zakrýt svoji zhrzenou pózu. Naklonila hlavu opřenou o dlaně a smutně se na něj usmála. Promluvila, ale on nerozuměl, a tak jen znovu pokrčil rameny. Chvíli tak seděli, zkormouceně si hleděli do očí jako když se loučí dva nerozluční. Pak Abí sáhl po své tašce. Poprvé po dlouhé době ho při tom pohybu nezastihla obava z toho, že tašku s tím jediným, co má, na rameni nenašmátrá a že ji ztratil. Vytáhl z ní kus papíru. Dívka na papír sklopila oči a znovu se usmála. Vypadalo to, že neumí nic, než se smutně usmívat nebo jen tak zkormouceně hledět a on zas neumí nic, než krčit rameny nebo ji zadumaně pozorovat. O sobě měl kvůli tomu trochu pochyby. O ní ne. Měla na něho uklidňující vliv. Možná už jen byl unavený, ale všechno teď bylo jaksi zpomalené a trochu jako ve snu. Vůbec nevadilo, že si vzájemně bez hnutí hleděli do očí dlouhé vteřiny. Vůbec nebylo trapné, že Abí minutu otupěle zíral na papír, dokud mu konečně nedošlo, že nemá nic na psaní. Napřímil zrak zpět k dívce a znovu proti své vůli pokrčil rameny. Pak jemně namočil promrzlý prst do kapky na stěně lodi a nechal vodu vpít se do papíru. Nabíral si na prst další a další slané kapky a ony tvořily na papíře neohrabaný kaňkovitý nápis. Dívka ho tiše pozorovala. Nedokázal určit, jestli je unavená nebo zasněná.. Když dopsal své jméno, usmál se na ni, ukázal na sebe a pak na papír, který podal dívce. Ona si ho se zaujetím prohlédla, ladně pohodila hlavou a začala psát pod Abího jméno. Abí pozoroval první písmena a pak si znovu začal prohlížet kouzelné vlasy, které teď trochu víc vykukovaly z pod kapuce. Byly místy světle hnědé a místy žluté. Byly úžasné. Abí v životě takové neviděl. Pomyslel si, že dívka snad ani nemůže být z Afriky. Vzhlédla a mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že mu podává papír. Její jméno bylo dlouhé a nesrozumitelné a když se ho Abí snažil přečíst, jen se pobaveně usmívala a vrtěla hlavou. Pak ona přečetla jeho jméno s dokonalým přízvukem a Abí se začal stydět. Dívka mu papír jemně z ruky vzala a s úsměvem naposledy okatě zavrtěla hlavou. Byl to snad první veselý úsměv, který na její tváři spatřil. Pochopil, že chce říct, že to nevadí. Taky se usmál a i jeho úsměv byl zároveň prvním veselým.
Malovali si drobnými kapičkami do pomačkaného papíru a zvláštní ticho mezi nimi jakoby prohlubovalo porozumění. Domýšlel si její osud. Odkud asi je? Kam směřuje? Proč prchá? Věděl, že může být tisíc důvodů, proč se ocitla na téhle lodi, ale on si ji stejně nedokázal nespojovat s osudem podobným tomu jeho. Připadala mu jaksi spřízněná. Neznal ji, nerozuměl ji, ale připadala mu blízká. Jediná blízká tady, kde lidi spojoval jen chlad večera, zoufalství a touha po lepším životě.
Její prst na papíru vykouzlil zvláštní tvar. Byla to nejspíš Afrika a uprostřed byl malý otazník. Abí namočil ukazováček do jedné z kalužinek na podlaze a udělal v obrázku kaňku na místě, kde ležel jeho domov. To mu něco připomnělo. Znovu zahledal ve své špinavé tašce a vytáhl jiný kousek papíru, svůj nejcennější majetek. Políbil ho a podal dívce. Byla to černobílá fotografie súdánské rodiny. Jeho rodiny. Když na svém útěku seděl v poušti opřený o skalisko a odpočíval, dokázal se na ni dívat celé hodiny. Dokud se mu nezavřely oči nebo dokud neusoudil, že slzy, které v něm ten pohled probouzí, mu berou příliš mnoho tekutin.
Dívka si fotografii se zalíbením prohlížela. Pak i ona vytáhla svůj nejcennější kousek papíru a podala mu ho. Jejich ruce o sebe při tom jemně zavadily a on si uvědomil, že už týdny a týdny nepocítil opravdový lidský dotek. Cítíval jen sveřepou samotu nebo zpocené mačkanice. Připadal si tak izolovaný. A ona byla trochu jako amorek, jehož šíp v něm po dlouhé době konečně probudil příjemný cit.
Podíval se na fotku, kterou držel v ruce. Stála na ní ona, s rozkošným úsměvem na tváři a v pase se objímala s vysokým robustním mladým mužem. Mohl to být bratr. Mohl to být… Abí spontánně zadoufal, že jde jen o bratra a zalila ho vlna studu. Znal tu dívku pár minut a už myslel na víc. Věděl, že po těch týdnech má právo toužit po troše lásky, ale připadalo mu hloupé žárlit pro dívku, vedle které si jen sedl na lodi a která navíc mluvila úplně jinou řečí. Na druhou stranu o ní nechtěl smýšlet jako o té, co potkal na lodi. Už ho stihla zaujmout. Připadal si směšně a styděl se sám za sebe, že tak zveličuje jejich setkání a zároveň byl vděčný za to, že v něm něco víc cítí, protože to byl krásný pocit, něco cítit. Něco jiného než smutek.
Probral se z úvah, když mu vrátila fotku a zvědavě na něj upřela oči. Trochu si nebyl jistý, jestli dokáže její pohled opětovat, jako kdyby se bál, že mu v očích uvidí tu otázku, jestli jejich dlouhé vzájemné hledění si do očí něco znamená. Pak si ona přisunula blíž svoji bedničku a opřela se o něj. Zvedla k němu svoje roztomilé oči, aby se ujistila, že mu to nevadí a on se rozpačitě usmál a doufal, že si nestačila všimnout, jak už už špulil rty.
Pak zavřel oči a vychutnával si hřejivé teplo, které k němu proudilo z jejího těla. Cítil, jak mu její hlava klesla na rameno a on se bál pohnout, aby ji nezpůsobil nepohodlí. Chtěl se na ni podívat, ale pořád ho svíraly obavy, že jakákoliv změna jeho polohy by ji mohla odvrátit. A to bylo to poslední, co si teď přál. Jemně tedy položil hlavu na její a tiše vnímal dech. Mile ho překvapilo, jak je klidný.

Vyrušil ho nějaký křik. Otevřel oči a spatřil paprsky slunce skrz změť blonďatých pramínků. Dívka vedle něj sebou zašila. Zvedl hlavu a hledal zdroj křiku. I ona už se napřímila. Tvářila se vyděšeně. Abí znervózněl. Na horní palubě si našly jeho oči tři muže, očividně uprostřed hádky. Dva byli oblečeni do zelených uniforem, jeden z nich měl hustý knír. Tvářili se rozzuřeně. U pasu se jim leskla zbraň. Třetí muž byl o chlup menší, útlý a tvářil se vystrašeně. Byl to ten asiat a na paži se mu stále třpytila sklíčka tmavých brýlí. Větší z mužů v uniformě divoce zamával rukou. Pak vytrhl vyděšenému asiatovi z ruky jedny z brýlí a s nepříjemným úšklebkem si je nasadil. Druhý strhl z asiatovy ruky zbytek brýlí a všechny je hodil přes palubu. Obraný muž bolestně vyjekl.
Abí instinktivně vstal, ale ruka dívky vystřelila a spěšně ho uchopila za zápěstí. Zarazil se a otočil se zmateně na dívku. Tvářila se vyděšeně a úpěnlivě ho drobnou ručkou tlačila zpět na místo. Posadil se tedy a znovu znepokojeně pohlédl na scénu nad nimi. Muž s knírem nakopl asiata a odešel se svým společníkem pryč. Asiat se nešťastně sesul po zábradlí a s obličejem v dlaních klesl na zem. Abí ucítil, jak se dívka vedle něj chvěje. Otočil se k ní a s ustaraným pohledem ji konejšivě pohladil. Pokusila se o roztřesený úsměv. Pak ukázala na sebe, zalomila rukama. Abí se marně snažil pochopit, co mu chce říct. Ucítil, jak dívka znovu pevně sevřela jeho zápěstí. Rozhlédl se a spatřil, jak se k nim blíží muž v zelené uniformě s mohutnými tmavými brýlemi a mrožím knírem. Jeho společník mu byl v patách. Šli najisto. Zastavili se přímo u nich a Abí vytušil, že ho zpoza tmavých brýlí přejíždí krátký opovržlivý pohled. Protestně si také nasadil své sluneční brýle. Chvíli to vypadalo, že vojákovi s knírem ujede ruka. Druhý muž jakoby pohledem hodnotil Abího schopnosti. Pak se oba zaměřili na dívku a ona tiše z ruky upustila fotografii. Abí se na ni stačil akorát podívat a zahlédnout na vteřinku ten rozesmátý mladý pár, než ji muž s knírem vzal a ukázal ji svému společníkovi. Ten se na ni zadíval a krátce zvedl zrak k Abímu jakoby se chtěl ujistit, že se nejedná o toho samého mladíka. Pak roztrhl fotografii vejpůl, polovinu s mladíkem hodil Abímu do klína. Polovinu s dívkou si zastrčil do kapsy. Potom ten kníratý cosi řekl chvějící se dívce. Jen pokrčila rameny. Muž větu zopakoval. Abí netušil oč jde.Atmosféra se viditelně napjala, oba muži toho chladnokrevně zneužívali. Rentgenovali dívku tvrdými pohledy a Abí cítil, jak se její dlaň na jeho zápěstí začíná potit. Pak si Abí odkašlal a ochranitelsky si dívku přitáhl k pasu. Muži se zasmáli a obrátili se k němu. Ten s knírem pohrdlivě pohodil hlavou a na něco se ho zeptal. Abí také pokrčil rameny. Drahnou chvíli se vzájemně provrtávali zlými pohledy. Abí neuhnul. Pak ho muž bez kníru nečekaně kopl do rozkroku a Abí se tiše zkroutil bolestí. Druhý muž čapnul vystrašenou dívku a táhl ji pryč. Abí se těžce vzpamatoval a vrávoral za nimi. Prodíral se davem, který se mu mlžil před očima zalitýma slzami bolesti. Kdesi před sebou spatřil posměšný úšklebek toho hajzlíka. Motala se mu hlava a chtělo se mu zvracet. Matně slyšel jekot a viděl vyděšené pohledy lidí kolem. Dral se za muži v zelených uniformách, ale ti se mu brzy ztratili v davu. Abí byl dezorientován, z té rány mu bylo neuvěřitelně špatně, ale nehodlal se vzdát. Lovil v sobě tu vůli, která ho dostala ze Súdánu až sem a toužebně se snažil vzpamatovat. Kde byla? Kde sakra byla? Prosím, znělo mu v duchu i nahlas. Lidé kolem se divně otáčeli, pak ucítil další ránu, všechno se zavlnilo a on ztratil vědomí.

Nemohlo to být dlouho, co omdlel. Rozkrok ho stále bolel, když se probral. Otevřel oči a spatřil nad sebou ustarané pohledy ve strhaných tvářích. Co se jenom stalo? Proč to? Pak mu to došlo. Těžce se postavil, zavrávoral a zapřel se o kluzné zábradlí. Ruka mu sjela, ale on už stál pevně. Zběsile se rozhlédl. Brýle mu spadly, oslepilo ho Slunce. Bylo vysoko nad obzorem. Musel být v komatu mnohem déle, než si myslel. Kde byla? Vřava dávno utichla. Rozběhl se. Lidé za ním cosi volali. Přeběhl na druhou stranu paluby a zamířil na můstek, když tu spatřil , že právě opouštějí jakýsi arabský přístav. Srdce mu vynechalo. Do hajzlu.
Sesul se na zem stejně, jak ten asiat a začal tiše vzlykat. Věděl, proč se o ni měl bát. Co s ní teď bude? Kde je? A on? Bylo to tak pomíjivé, mít v tomhle světě někoho blízkého. Tušil, že se to nedá zvrátit. Byla pryč…

Derrick Norther seděl na zadním sedadle robustního Jeepu a pozoroval z okénka život Londýna. Na sobě měl luxusní smoking, ale v koženém kufříku na klíně se skrývaly křiklavé šortky a extravagantní oranžová košile se vzory palem…jeho pracovní úbor. Za oknem se mihl žebrák sedící na chodníku kousek od veliké pobočky Hugo Bosse. Nikdo si ho nevšímal. Derrick tomu nerozuměl. Tenhle svět stále nechápal. Už tomu byly dva roky, co uprchl ze Súdánu. Úřady mu tenkrát pro bezpečnost doporučily změnit si jméno. Smířil se s tím jako se spoustou jiných věcí. Ale uvnitř tušil, že bude celý život žít v rozporu mezi tím, kým se cítí být a mezi tím, za koho ho tu mají. Nedokázal se s tímhle světem ztotožnit, přestože tu poprvé poznal pocit bezpečí. Žil sám. Jeho trhaná angličtina s africkým přízvukem vzbuzovala u lidí potměšilý úsměv a přestože tu byli milí lidé, nedokázal si k nim najít cestu. Přes diskotéky, bary, zahulený kluby, ale i divadla, posilovny a firemní večírky. Všechno mělo své kouzlo, ale připadalo mu jaksi cizí. Vzdálené. Teskně si vzpomněl na tu dívčinu na lodi.
Uvědomil si, že v Súdánu byli všichni, co měli peníze, svině. Ostatní byli na mizině a vykořisťovaní. Tady byla spousta hodných, bohatých i příjemných lidí, kteří se ti věnovali, když jsi potřeboval a přesto se tu válelo tolik lidské spodiny, o kterou nikdo ani pohledem nezakopl. Tohle Afričan Abí nechápal. A Derricovi, jeho nové identitě, nezbývalo, než se smířit.. Sám na tom donedávna nebyl zrovna nejlíp. Myl okna na mrakodrapech, šéf ho ždímal, jak to šlo, protože věděl, že Derrick je rád za každý cent. Bydlel v bytě kousek od Time Square, ale dovnitř mu zatékalo, v koupelně měl štěnice a soused denně do noci hrál se zvukem na maximum střílečky na play-stationu. Abího ty zvuky dováděly k šílenství a soused odmítající používat sluchátka kvůli peersingu v uchu nedokázal pochopit, co mu na tom zvuku vadí. Abímu připadalo zvrácené, jak si tu lidi hrají na válku a občas si říkal, že tohle by možná byl nádherný svět, kdyby každého z těch lidí tady poslali na týdenní exkurzi do Afriky. Vrátili by se, věděli by, jaký je to, nemít nic a být ve válce a začali by si vážit všeho, co tu mají.
Takhle Derrick po večerech filosofoval, když ležel v posteli s rukama v týle, naslouchal hluku městské dopravy a pozoroval na stropě mihotající se odrazy lamp a světel aut. Jediné, co mu v tomhle městě doopravdy přirostlo k srdci byly parky a hipísáci, kteří chodili po ulici s dredy a zhuleným úsměvem. Nechal si dredy také udělat, nakoupil si exotické oblečení a ověnčil se přívěšky a náramky. Připomínalo mu to Afriku.
Tyhle neklidné noci trvaly téměř dva roky. Pak přišel zlom. Jednoho ojediněle slunečného letního dne myl okna na prosklené výškové budově v centru Londýna. Když vyjel se svým ´externím´ výtahem snad už do padesátého patra a začínalo mu být nepříjemné horko, spatřil ho za oknem jakýsi ustaraný byznysmen v obleku a s telefonem u ucha. Položil hovor, zanechal zběsilé gestikulace věnované imaginárnímu kolegovi, který byl ve skutečnosti na druhém konci drátu a s jakýmsi druhem udiveného výrazu přistoupil k oknu. Cosi povídal, ale když si uvědomil, že ho Derrick nemůže slyšet a že by mu patrně způsobil kapku problémy, kdyby se pokusil otevřít okno, načmáral něco na list papíru a přitiskl ho ke sklu tak, aby ho Derrick viděl. Stálo to tam: „47. patro, dveře číslo 6, máte práci.“
Derrick nechápal, ale přesto rozpačitě spustil svůj výtah, vylezl a zamířil do honosných útrob oné budovy. Periferním viděním zahlédl pár kradmých pohledů a zvednutých obočí, když ve svém ležérním úboru prošel vstupní halou obsazenou decentně ustrojenými manažery s kufry a blue-toothovými sluchátky a zamířil k výtahům. Když nastoupil a číselník se rychle začal přibližovat k číslu 47, ucítil na čele kapku potu.
Ve zmíněné kanceláři na něj čekal onen uhoněný manažer, Mr. Brocks. „Jste bůh!,“ bylo první, co z něj vypadlo, když Derrick nejistě vkročil do jeho prostorné pracovny.
Pak nedočkavě ukázal na nablišťené kožené křeslo a pokynul zmatenému Derricovi, aby se posadil. Ten opatrně uposlechl jako by se bál, že svými neohrabanými pohyby by tu mohl poškodit některou část luxusního interiéru.
Mr. Brocks mu spěšně nalil minerálku, pak se usadil ve svém mohutném křesle naproti Derricovi a zálibně se na něj zadíval.
Po krátkém rozhovoru měl Derrick práci snů. Nevěděl tenkrát, co si o tom myslet, ale když od pana Brockse, který byl ředitelem obchodního oddělení největšího tuzemského mobilního operátora zjistil, že je prý jako stvořený pro jejich chystanou reklamní kampaň na tarif výhodného roamingu a že ho čeká závratná kariéra, ozvalo se v něm vzrušení, které nedovolilo odmítnout. „Neměl bych vám to říkat,“ prohlásil na konci jejich prvního setkání pan Brocks, „ale budete hvězda.“
Pár dní na to byla Derricova exotická image dovedená k dokonalosti a telefonní společnost s ním natočila reklamní shot, v němž pod jménem Rowen Junmbo vystupoval jako střelený průvodce v Keňském Safari, který každý den vede hodinový hovor se svoji maminkou žijící v Británii. „Nestojí mě to víc, než si vydělám sklizením jednoho sloního hovínka!“ prohlašoval se vztyčeným palcem a dokonale bělostnými zuby vyceněnými v zářivém american-smile na konci teatrálního videa propagujícího levné ceny hovorů pro lidi, co často cestují. Derrick se za tu reklamu malinko styděl a přestože mu to jeho zaměstnavatel výslovně zakázal, vynasnažil se přeci jen trochu změnit svůj výstřední vzhled, jelikož cítil krev hrnoucí se do tváří pokaždé, když ho na ulici někdo rozpoznal.
Obdržel pohádkové peníze a myslel si, že tím to pro něj končí, ale společnost chtěla, aby ji reprezentoval dál, jelikož se z něj během pár týdnů od vypuštění reklamy stala slavná mediální postavička. Derricovi bylo trochu proti vůli vtloukat lidem do hlavy tvrzení, kterým sám moc nevěřil, ale mělo to své kouzlo. Nechápal, že nikomu nevadí, že podle reklamy je v Africe na Safari a ve skutečnosti jezdí po Temži na motorovém člunu a mává k břehům vlaječkou s logem mobilního operátora. Byla to nevinná lež a tady se všichni divili už jen tomu, že to jako lež bere, ale mu to stejně trochu vadilo. Šimrání v břiše z té pozornosti, kterou mu teď všichni věnovali, však bylo silnější.
Z myšlenek ho probralo náhlé utichnutí motoru. Byli na místě. Sebral svůj kufřík a vystoupil z Jeapu polepeného reklamními nápisy. Na výstavišti ještě nebyl. Než se stačil pořádně porozhlédnout, odvedl ho jeho manažer pan Johnson zadním vchodem do nejbližší budovy. Mlčky dorazili do šatny, kde už na ně čekalo občerstvení a především veliké zrcadlo. Manažer se obrátil: „Derricku, víš, o co jde. Veletrh komunikačních technologií je pro nás nejvýznamnější propagační akce roku, tak si dej záležet. Doufám, že máš dobrou náladu, zapomněl jsem ti říct pár změn. Pořadatelé nám navrhly, abychom tvoje vystoupení udělali společně s lidmi z Orange.“ Derrick nechápal. Firma Orange byla konkurenční operátor, který přicházející sezóny letních dovolených taktéž využil, aby rozjel kampaň svého tarifu na levné volání ze zahraničí a oni si tu reklamu měli dělat společně? „Orange mají taky svého maskota nebo spíš jen lobbyistu. Pořadatelé chtěli, abychom to udělali jako takový match. Ty versus jejich člověk. Trumfovali byste navzájem svoje nabídky. Šéfovi se ten nápad líbil, takže na pódiu nebudeš sám. Jejich maskot je nějaká holka, její scénář je o tom, že čeká dítě a manžel,.kterej odletěl na služebku do Indie jí každej den volá, jestli už prcek kope a tak podobně. Ta holka je těhotná doopravdy, takže moc hrát nemusí. Spot jsem neviděl. Prej je to dojemný. Ty musíš být tvrdej. Dávej bacha na to, že oni nabízej smlouvy, který může zákazník kdykoliv zrušit, odbočuj od toho tématu, když to zmíní, protože na to páku nemáme. Jinak je šéf přesvědčenej, že nemají šanci. Bude to v hlavní budově a budou tam mraky lidí. Většina z nich jen proto, že chtějí vidět tebe. Tak se snaž… Myslím, že zbytek už víš, ne?“ „Jo,“ povzdechl si Derrick.

O dvacet minut později stál vymóděný za dveřmi na pódium, kde se měla „konference“ konat a šteloval si blue-tooth sluchátko a mikrofon. „Zlom vaz,“ ozval se hluboký hlas pana Johnsona, a na záda mu dopadlo povzbudivé poplácání.. „A nezapomeň rozdat dětem ty nafukovací slony,“ dodal, když Derrick vzal za kliku.
Na tváři se mu rozlil herecký úsměv, když vstoupil na pódium a přivítal ho mohutný potlesk. Derrick se zarazil. Tohle nečekal. Stál na pódiu uprostřed obrovské prosklené haly zaplněné stovkami lidí obcházejícími nesčetné stánky oblepené miliony reklamních plakátů a nápisů a největší nával byl právě pod jeho pódiem. Spousta lidí k němu zvědavě zvedala zrak a malé děti držící se za ruce rozpačitých maminek na něj zběsile mávaly. Z různých koutů pódia a hlediště se na něj stočily objektivy kamer. Před jednou z nich stál zády k Derricovi reportér a sděloval cosi o souboji tarifů. Když svůj vstup ukončil a poslední kamera se natočila, Derrick se nadechl a angličtinou ještě komičtější než obvykle spustil: „Tak jsem tu. Dneska tu prý má být někdo, kdo si myslí, že má lepšejší volání, než-li já. Tsss. To bych se na to podíval. Kde je?“ odfrkl si pohrdlivě. Dav souhlasně zabouřil a Derrick cítil, jak se dostává do svého živlu. Kamery mu přestaly vadit. Chystal se ukázat svého vytetovaného slona, druhotného maskota této kampaně, když se za ním otevřely dveře a ozvaly se kroky. Derrick se otočil. Sekundu nechápavě zíral na člověka před sebou, zatímco moderátor se jal uvést do kamery řeč o maskotovi firmy Orange. Pak Derricovi bleskla hlavou jiskra jistoty. Věděl, kdo před ním stojí. Exoticky nastrojená, krásná snad ještě víc, než dřív. Ta dívka z lodi. Spadl jí strojený úsměv z tváře, když spatřila Derricka. „Je doopravdy těhotná,“ ozval se mu v hlavě hlas manažera. Ona se z ničeho nic rozplakala. „Dělej! Co děláš?,“ ozývalo se Derrickovi ze sluchátka, Derrick jej ale ignoroval. Vzdáleně slyšel zmatenou řeč reportéra i nechápavý šum z davu za ním. Dívka před ním plakala. On nevěděl, jak dlouho mu Jeff Johnson řval do ucha, ať něco dělá, že je přece v televizi. Byl v transu. A tentokrát to byl on, koho odtáhli pryč. Chytli ho za ramena a doslova ho odvlekli z pódia. Nevzpíral se. Bylo mu to jedno. Posadili ho na lavičku v šatně a obklopilo je ticho. Jeff Johnson mu zamával rukou před obličejem, ve tváři nepříčetný výraz. „Co to má znamenat?! Slyšíš mě?! Co s tebou je?!“
Derrick neodpověděl. Seděl a tupě zíral do stěny. Jeff dorážel dál, v ruce mu škubalo vztekem. „Mluvím s tebou!! Co děláš?! Tohle je akce, ve které se točí miliony liber a ty si jen stojíš a čumíš. Máš přece scénář, blbečku, ne?“
„Nebudu se s ní hádat, kdo volá z Afriky levněji,“ odsekl chatrně Derrick.
„Jak s ní? O co sakra jde?“ vytřeštil manažer oči.
„Prostě nebudu,“ vzlykl stroze Derrick.
Pan Johnson si povzdychl. „Posral jsi to,“
Když Derrick stále mlčel, neudržel se:. „Už tě nechci ani vidět. Vsaď ten svůj roztomile debilní hlásek, že máš zítra ve schránce výpověď.“
„Je mi to jedno,“ řekl prkenně Derrick a odešel.

Po probdělé noci našel opravdu ve schránce barevnou obálku s hlavičkou jeho zaměstnavatele. Ani ji neotevřel. Prostě ji vyhodil a šel se projít.
Venku bylo krásně. Šoural se alejí na ulici, v níž teď vlastnil útulný prostorný byt ve třetím patře luxusního secesního domu. V hlavě měl téměř prázdno. Motalo se mu tam stále dokola pár vět, pár myšlenek. Je těhotná. Má lásku. Nedokázal jí to odpustit. Nedokázal si vážit toho, že je vůbec živá. Po tom, co našli společný osud, po tom, co ten stejný osud jim všechno vzal a po té, co se o ni tak bál. Přesto nedokázal mít radost, že je živá, v pořádku a dokonce ve stejném městě jako on. Ona byla nejspíš šťastná. On byl sám, neměl přátele, neměl koníčky, přišel o práci. Byl nula. Styděl se za sebe a ještě víc, když zjistil, že prostě nedokáže přát štěstí člověku, kterého má rád, jenom proto, že mu samotnému se nedaří.
Čím déle se pinožil v tom nádherném počasí, tím víc si uvědomoval, že takhle to dál nepůjde. Zakotvil v zahrádce jedné kavárny a objednal si kávu. Seděl tam a přemýšlel. Nebylo nad čím, ale ta zahrádka a vůně kávy ho uklidňovala. Aspoň trochu. Dopil a bez dlouhého rozmýšlení se zvedl a zašel za jediným člověkem, který v kavárně v těchto brzkých dopoledních hodinách byl. Stál za pultem a míchal koktejly. „Chutnalo?“ usmál se na Derricka, když vstoupil. „Ano. Výborné to bylo.“
„To rád slyším. Dáte si ještě něco?,“
„Vy jste majitel?“ zeptal se Derrick místo odpovědi.
„Ano, jsem,“ zarazil se a úsměv se mu vytratil z očí.
„Totiž,“ začal Derrick. „Hledám práci a tady se mi to moc líbí. Nepotřeboval byste někoho?“
„Vy jste ten z televize, že jo?“ odpověděl majitel.
„Jo,“ povzdechl si Derrick.
„Proboha, proč hledáte práci v kavárně, když pracujete pro nejbohatší telefonní společnost v Británii?“
„Vyhodili mě.“
„Aha. To mě mrzí. Jak to?“
„Neřešte to. Zaměstnáte mě nebo ne?“
„Co umíte?“
„Nic. Ale cokoliv se rád naučím. Mám na to spoustu času. Nemám v týhle zemi pro co jinýho žít než pro práci.“
„Zvláštní, že lidi, co v televizi hrajou role veselejch charakterů, si to tak bohatě kompenzujou v osobním životě. Polovina bavičů žije ve věčný kocovině. Proč ten přístup? Jestli jde o toho padáka, z toho se dostanete. Neříkejte mi, že nemáte pro co žít. Koníčky? Přítelkyně?“
„Nic. Jen rodina v Africe. Dva roky o ní nemám zprávy.“
Derrick váhal. Chtělo se mu zbavit se bolesti, vylít si srdce do děravých dlaní tomuhle cizímu člověku. I on zřejmě váhal, jestli se dál ptát. Otázky ho zřejmě pálily na jazyku stejně jako Derricka nevyřčené trápení, ale oba zůstali mlčet. Oba pro to měli důvod…
„Zaplatím vám barmanský kurz,“ prolomil nakonec ticho kavárník. „Než ho dokončíte, mohl byste nosit pití a uklízet, ať zjistíte, jak to tu chodí. Učili vás v Africe mýt okna?“
„Ne. Učili mě to tady. Živil jsem se tím dva roky,“ odvětil Derrick a nedokázal si odpustit hořký podtón.
„Jste cynik. Zakrývá to jen ten váš komický přízvuk.“
„Nejsem cynik. Jsem odpadlík…“
Majitel kavárny se zakabonil. „Změní se to, neboj, brácho,“ prohlásil pak žoviálně a poplácal ho po zádech.
Derrick pochybovačně povzdechl.
„Kdy chcete nastoupit?“ zeptal se majitel.
„Hned,“ řekl bez váhání Derrick a kavárníka tím poněkud zaskočil.
„Dobře,“ souhlasil po krátké odmlce. „Musíte si ale nejdřív zajít k lékaři do nemocnice pro potravinářský list. Nemusím vám vysvětlovat, jak se tam dostat?“
„Ne. Znám to tu,“ ujistil ho stroze Derrick.
„Výborně. Tak si tam zajděte, pak přichystáme smlouvu.“
Rozloučili se a Derrick se vyšoural ven na ostré sluneční světlo.
Ani nevěděl, jak do nemocnice došel. Recepční ho poslala do třetího patra. Zřejmě zvolil špatný výtah, jelikož ve třetím patře vystoupil na špatném oddělení a jak bylo jeho dobrým zvykem, zabloudil. Otráveně zakroutil hlavou, když si prohlédl informační ceduli a zjistil, že nerozumí ani jednomu z krkolomných názvů oddělení a vydal se po boku strýčka náhody nejširší z chodeb. Prošel chodbou, pak zkusil místnost, kde sedělo mnoho postarších lidí, většina byla na vozíčku. Tenhle pohled srazil jeho psychiku ještě hlouběji. Následovala další chodba a ještě další. Když procházel již třetí čekárnou a stále hledal pohotovost, všiml si, že tu všude sedí samé mladé ženy. Všechny měly na tváři podobný zadumaný výraz. Najednou někdo za jeho zády špitl do ticha: „Abí.“ Derrick se otočil. Seděla tam. Stejně krásná, stejně smutná. Plakala snad ještě usedavěji. Derrickovi se v hlavě se mihla zbabělá myšlenka na odchod. Neměl na tohle nervy. Byla přece těhotná. Zjevně se ztotožnila s někým v tomhle světě. Byla šťastná. Šťastná? Vždyť plakala. Hořce na něj hleděla přes závoj slz jako by mu nemohla odpustit, že ji ještě neobjal. Sedl si vedle ní. Chvíli přemýšlel, co říct. Její krásné oči a zbědovaný výraz jako by nahryzaly proti jeho vůli všechen vztek. Bylo mu jí líto. Ruka mu jemně cukla směrem k její, ale on trucovitě zarazil svou spontánnost. „Co tu děláš? Proč pláčeš?“ zašeptal. Ona se na něj podívala uslzenýma očima. „Proč pláču? Víš, co je tohle za oddělení?“ „Ne,“ přiznal Derrick popravdě a nervózně se rozhlédl. „Tady se vyřizují potraty,“ kývla dívka na dveře před sebou. Derrick pootevřel ústa. „Ale?“ zadrhl se. „Proč?“ Dívka na něj znovu upřela oči lesknoucí se v slzách. „Přišla jsem o práci. Jsem…“ „Promiň. Já nechtěl…“ vyhrkl Derrick. Dívka se zarazila: „Co jsi nechtěl? Myslíš tu práci? Za to přece nemůžeš. Nemohlo to jinak dopadnout. Tebe určitě taky vyhodili, že?“ Derrick přikývl. „Ale,“ hledal slova. „Proč…vždyť ti s dítětem pomůže…,“ řekl nejistě. „Kdo mi pomůže?“ vzlykla. „No…on,“ pokrčil rameny Derrick a podíval se na peersing v bronzovém pupíku, pod kterým se zatím bez viditelných známek klubal život.. „On?“ zadívala se dívka kamsi jako by do dáli. „On je pryč!“ „Jak pryč?“ nechápal Derrick. „Prostě pryč,“ zalomila dívka rukama a slzy jí kanuly po tváři jedna za druhou. „Opustil mě, když zjistil, že čekám dítě. Tak vidíš, jak to tady chodí…“ Derrick nevěděl, co na to říct. Všechen vztek jako by se přesunul do jiné dimenze. Jako by ho vytlačilo soucitné porozumění, které je v tu chvíli propojilo. „Stýská se ti po něm?“ nestihl zarazit palčivou otázku. „Ne,“ řekla rozhodně, i když se jí třásl hlas. „Stýská se mi po mém miminku,“ dodala. „Tak proč se o něj chceš nechat připravit?“ zašeptal naléhavě Derrick. „Protože je mi ho líto. Je mí líto pouštět jej do světa, kde na něj kašle i ten, který by ho měl chránit před všemi nástrahami. Byl to hajzl. Nechci přivést človíčka do světa bez otce, s nepochopenou matkou bez práce a bez chuti k životu. To si nezaslouží. Nechci, aby zažil, co jsem zažila já. Nechci, aby…“ zlomil se jí hlas. Znovu propukla v pláč a jen stěží bylo mezi vzlyky rozumět, co říká. Pověděla mu svůj příběh. Jak ji v Arábii prodali obchodníci s lidmi šejkovi, který si ji vzal jako služku. Za celou tu dobu se její útlé tělo nevzpamatovalo z hladovění na cestě pouští do jeho paláce. Tam jí dával jen minimum pro přežití, i když sám jedl ze zlatých talířů. Nutil ji dodržovat muslimské zvyklosti a po pár týdnech prohlásil, že je tak vyhublá, že se na ni nemůže dívat a vyhodil ji. Odvezli ji na trh do blízké mediny, kde měla prodávat ovoce. Díky jejímu exotickému vzhledu ji odtud brzo unesli obchodníci s lidmi, dopravili kamsi na Ukrajinu a pak do bohaté části Evropy, kde však jejich kamion zadrželi na celnici a jí se podařilo uprchnout při potyčce mezi celníky a jejími vězniteli, ruskými mafiány. Neměla nic. Dva měsíce jí trvalo, než se dostala do Anglie. Tam po roce života z ruky do huby našla dobrou práci a zdánlivě milujícího muže a myslela, že se na ni konečně usmálo štěstí. Když pak zjistila, že čeká dítě, přítel ji opustil.Včera přišla o práci. Zhroutil se jí svět… „Nechci ho přivést do takového světa,“ opakovala a Derrick cítil jemné pálení v oku, jak mu ukanula slza. To vyprávění ho zmohlo. Teď viděl, že neměla o nic sladší osud než on. Jak jí probůh mohl něco vyčítat! „Tohle není tak zlý svět. Prostě jsi měla smůlu,“ chabě ji konejšil, třebaže sám svým slovům příliš nevěřil.„Práci si najdeš. Mě taky vyhodili a dnes jsem našel novou práci. V kavárně. Určitě by tě taky vzali. Pak přijde chuť k životu, koníčky…“ trochu plácal. Zakroutil hlavou a podíval se jí do očí. I jeho zrak byl nyní nejasný a po tvářích mu kanuly slané kapičky. „Uvidíš,“ zmohl se ještě říct a dívka se na něj trochu usmála jakoby chtěla říci: „Díky za snahu,“ přesto však zakroutila hlavou. „Ale jsem sama. Necítím se na to, abych dítě vychovávala sama. Kdyby se něco pokazilo… Další ránu už neunesu. Nemám nikde oporu. Nechci tomu dítěti ublížit. Jsem sama, chápeš to?“ zdůraznila s pohledem plným bolesti. „Jo,“ přikývl Derrick. „Až moc dobře…Jak se teď vlastně jmenuješ?“ „Norah,“ špitla dívka. „Já jsem Derrick.“ „Pro mě jsi Abí,“ vzdychla a Derrick vycítil v jejím hlase přídech zklamání. „Nechtěl jsem změnit téma. Já…“ Něco mu dodalo odvahu. „Byl bych dobrý táta?“ zeptal se. Dívka na něj mlčky hleděla. Pak úsměv odklonil všechny slzy, které jí stekly až k ústům. „Jo, byl bys skvělý táta,“ řekla šťastně. Chytli se za ruce a plni naděje vyšli z čekárny vstříc novému životu.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 45 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 19.07.2008, 13:42:39 Odpovědět 
   Zdravím.

Nový svět, nové okolnosti, nový život. Pro oba - Norah i Abího/Derricka. Nový společný život, nový človíček a jeho život...
Příběh je pojatý celkem zajímavě. Víc bych si pohrála s odstavci, jednolité bloky textu se z monitoru špatně odečítají. Místy bych text proškrtala, aby nenudil a zbytečně neopakoval. Přímá řeč dialogu se zpravidla vždy dává na nový řádek, ono číst rozhovor v bloku textu není dvakrát příjemné.
Závěr se mi zdál už trochu naivní - jistě, existovala mezi nimi jistá spřízněnost, ovšem uprchlíci sami nejlépe vědí, jak těžké je přežít v novém prostředí. Snad bych smázla poslední větu (ne, sacharínové konce opravdu nemám ráda - a tím méně fráze), ono stačí i prohlášení Norah jako poslední tečka a čtenář ať se domýšlí - však název povídky ho už navede správným směrem (tedy k tebou zamýšlenému konci).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Arn Dresko V. P...
jindra
Posel smrti VII...
Lukaskon
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr