» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2140855

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303463 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Sharome 13. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome

Amemmaita	publikováno: 14.07.2008, 20:02

Další dílko Sharome.


	Anat nás zavede do mnohem, mnohem větší místnosti než je ta naše. Má také více nevelkých oken, a protože jich není tolik a nejsou tak velká, nezvládnou osvětlit celou místnost, napomáhají jim louče rozvěšené na zdech. „Pane! Tady jsou, jak jste si přál.“ Strčí do nás Anat tak, že padneme na kolena. Všichni přítomní včetně jejich vůdce Amona Hapiho nás sledují. „Princezny. Jak milé.“ Ušklíbne se Amon Hapi. „Já…“ Strčím do Sabiny. „Co je.“ Zašeptá. „Já přeci nejsem princezna.“ „To nevadí. Přece mu to nemusíš vykládat.“ „To mám lhát?“ Vzdoruje. „Jo třeba. Daleko od pravdy nebudeš. Beztak ti stejně neuvěří. A i kdyby, jak můžeš vědět, že tě nepopraví?“ Odvětím. „To je fakt, ale stejně se mi to příčí.“ Zašeptá kousavě. „Tak dost! Co se to děje!“ Okřikne nás Amon Hapi. „Do toho ti nic není.“ Prsknu. „Ale je. Pokud něco budete chtít, tak o tom budu vědět. Jasný?“ Konstatuje nabroušeně. Kývneme na souhlas, aby měl radost a dál se v ničem nešťoural, ale rozhodně se něčeho takového nehodláme držet „Co s nimi bude, pane? Co s nimi máme udělat?“ Poklekne před vůdcem jeden z vojáků. „Hm.“ Zamyslí se. Zároveň nás propaluje očima. Jeho rozhodování nám připadá dlouhé „Vyber si jednu z nich.“ Rozhodne nakonec. Všechny tím překvapí. „Tuhle, pane.“ Vybere si nakonec mě. „Pane, smím si vzít tu druhou.“ Pospíší si další voják, než se jejich vůdce rozhodne, co bude dál se Sabinou. „Dobrá. Obě dívky budete bedlivě hlídat. Všechno mi budete hlásit.“ Rozkáže Amon Hapi. „Hele možná už nebudeme jen trčet v té díře.“ Pošeptá mi Sabina. „To možná ne, ale zato budeme mít daleko horší domluvu.“ Zašklebím se. „To určitě a…“ „Ticho tam!“ Napomene nás Amon Hapi. Zmlkneme. Další rozhovory si necháme na potom a na jinam. Tedy pokud budeme možnost. Chceme vědět více o tom, co s námi bude, nic dalšího se však nedovíme. „Tak pojďte.“ Chytnou nás za paže a skoro nás za sebou táhnou. Skuhráme, aby povolili svoje pevné sevření, neuspějeme. U schodů do dalšího poschodí se voják spolu se mnou vydá nahoru do schodů. Ten druhý se Sabinou pokračuje dál chodbou. S rozdělením jsme nepočítaly. „Co to děláte!“ Rozkřiknu se. „To nesmíte?!“ Zarytě mlčí a dál mě táhne po schodech nahoru. „Vidím, že jsou všichni Černí jezdci stejní. Jsou bezohlední.. Au!! Mohl bys se mnou zacházet lépe? Vlastně asi nemohl, vždyť jste bezohlední. A dostat z vás něco o tom co vlastně s námi zamýšlíte je také nadlidský výkon.“ „Proč myslíš, že jsme všichni stejní?“ Zavrčí. „Právě jsem ti to řekla!“ Odseknu. „A navíc, pokud si myslíš, že jsi jiný, tak mě o tom přesvědč!“ „Jak tě mám přesvědčit?“ Otáže se jedovatě. „Na to bys měl přijít sám. Ale klidně můžeš začít třeba tím, že zpomalíš, povolíš sevření a třeba i nebudeš tak zatvrdlý a kamenný a jedovatý.“ „Nu dobrá.“ Povolí sevření a zpomalí, ovšem jeho hlas zůstane pevný. „Díky.“ Řeknu. A po zbytek cesty mlčíme. Ticho přerušované našimi kroky prolomí až u nějakých dveří. „Tady bude tvůj nový pokoj, kde budeš přebývat po celou dobu pobytu tady v pevnosti.“ Strčí mě dovnitř. No vida tahle místnost vypadá útulněji než ta, ve které jsme pobývaly se Sabinou, dokonce vypadá i jako pokoj. Velká postel, zřejmě pohodlná, nějaké barevné deky, polštáře, větší okno, stolek, židle. „A kde je Sabina? Co je s ní?“ Otočím se k černému jezdci, ale jezdec nikde. Zkusím vzít za kliku. Je zamčeno. No jasně, přece nás nenechají utéct při první příležitosti. Sednu si k oknu a zadívám se na kopec rozléhající se v dáli před mým oknem. Tyčí se na něm kámen nepravidelných rozměrů, ten mě zaujme. Začínají se mi míhat hlavou mlhavé myšlenky, co by se s ním asi dalo dělat. Doufám, že se za ním brzy objeví Michal. Než si dám všechny myšlenky dohromady, tak mě přemůže spánek. Asi nespím moc tvrdě, jelikož mě probudí zaklepání. „Dále.“ Rozmrzele odvětím. Téměř nepatrně pootočím hlavou, abych viděla, kdo mě ruší ze spánku. Vejde můj nový hlídač. „Přinesl jsem ti něco k jídlu.“ Položí jídlo na stolek. Že by nebyly všichni stejní? „Od chvíle kdy jsme vás zajali, jste nic moc nejedli.“ „To ne, ale co Sabina? Kde je? Co s ní je?“ Popojdu od okna blíž k němu. Pak se opatrně posadím ke stolku, abych se mohla najíst, přitom čekám na jeho odpověď, které se mi nedostává. Ovšem přesvědčím ho tím, když nehodlám nic sníst, dokud mi nic neřekne. „Je s Nevisem. A má se dobře. Také dostala něco k jídlu. I ona dostala svůj pokoj.“ Odvětí nezaujatě. „Proč jste nás vlastně unesli?“ Chci znát důvod. „Pro pomstu.“ Konstatuje. „Pro jakou? Co je to za pomstu.“ Ptám se dál. „Naše předky poslal král do vyhnanství. Bylo to před třemi generacemi. A to vyhnanství je přenosné z generace na generaci.“ Vysvětluje trpělivě. S každou odpovědí ve mně vzbudí větší a větší zvědavost. „Za co je vyhnali? A proč za to musíte pykat i vy?“ Konečně si kousnu chleba. Už nemůžu vydržet kručení v břiše. „Za neopatrnost při lovu.“ Svěří se. „Při jednom lovu jeden z vůdcových předků nešťastnou náhodou zastřelil bratra tehdejšího krále i jeho koně, dále zastřelil několik loveckých psů. Za tuhle chybu pak král odsoudil všechny, co s ním byli.“ Nevím, co na tohle dalšího říct. Když se nezmůžu na slovo, zvedne se a odejde. Bouchne dveřmi a samozřejmě nezapomene zamknout. Ještě chvíli na dveře koukám, ale pak se pustím do jídla. Mezitím Sabinu ten druhý černý jezdec odvedl do pokoje, který jí vybral a také vyzdobil. I jí nechal pod zámkem, když ji strčil do pokoje a odešel. „Tady máš něco k jídlu. Od doby co jsme vás zajali, jste moc nejedly.“ Položí talíř na stolek postavený u okna. „Díky.“ Poděkuje a sedne si ke stolku. „Taky si myslíš, že jsou všichni černí jezdci stejní?“ Optá se jí. „Jo myslím.“ Souhlasí. „Ale nejsou všichni stejní.“ Komunikuje dál, aby zabránil nepříjemnému tichu. „Nezdá se, že by ses od nich lišil.“ Komentuje suše, aniž by na něho pohlédla. „Nejsem jako oni, stejně jako můj kamarád Heka.“ Odporuje. „Tak mě přesvědč.“ Konečně k němu vzhlédne. Na tohle jí nic neřekne. Zůstane mlčky stát a dívat se na ni. Jeho pohled je Sabině nepříjemný, ale mlčí. „Kde je Kris?“ Zeptá se náhle Sabina. „Má se dobře ve svém pokoji.“ Odvětí nezaujatě. Počká, až dojí poslední kousek jídla, pak vezme talíř a odejde. Sabina se natáhne na měkkou postel a začne přemýšlet o všem, co se jí zrovna mihne hlavou.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alan de la Pont	25.07.2008, 12:10:59

Zajímavý příběh a pěkně napsáno... Taky nejsem mistr popisu, ale mohlo by ho tam být trochu víc, aby se čtenář ve změti dialogů trochu uklidnil a zorientoval. Jinak pěkné (ikdyž to není zrovna můj žánr) tak musím pochválit autorku;-)


ze dne 25.07.2008, 14:46:32
Amemmaita: no snažím se popisovat, ale jaksi to asi není vidět, jinak moc díky za komentík

amazonit	14.07.2008, 20:02:41

příběh pokračuje v zajetých kolejích, zatím jsme se příliš nepohnuli, snad se v příštím díle dostaneme dál, i když tady jsme se dozvěděli motiv černých jezdců k únosu dívek, to asi bude muset král také nějak vyřídit a snad se s nimi i udobřit, ale to už tu podsouvám možné pokračování děje... uvidíme, co přinese autorka