» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2140857

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Přežít a stvořit pouto (3.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto

Kaileen	publikováno: 26.08.2008, 6:09

Přežít a stvořit pouto (3.kapitola)


	Když jsme vyšly ven, byl ještě den. Nebo spíše, byl už zase den. Ani jsme si nevšimly, že jsme v jeskyních strávily tolik času. Vlastně jsme se na povrch dostaly až další ráno, spánek nám však rozhodně nechyběl. Na sluníčku alespoň dostanou ženy i děti lepší barvu, zatím byly jejich obličeje stejně bledé jako tváře mužů. Při dostatku čerstvého vzduchu a hlavně jídla by se to mělo brzy změnit. Bohužel jsme se musely vydat zpátky na východ, což se nám příliš nezamlouvalo, jelikož právě z toho směru jsme sem přišly. Tam se nacházela dračí hora, ale také původní úkryty zdejšího lidu. Nejdříve totiž osídlili území poblíž pohoří, které tvořilo hranici mezi jejich zemí a panstvím Cority. V podzemních labyrintech byli před nebezpečím chráněni, avšak jak přibývalo draků, ubývalo jídla, a to donutilo obyvatele ke stěhování dál na západ. Mnoho se nezměnilo od doby, kdy jsme tu byly naposled. S královnou. Tenkrát jsme lesem nazývaly těch pár pahýlů stromů se zbytky větví, které tu zůstaly po náletech draků hledajících poslední zvířata, která by jim posloužila coby potrava. Sem tam se dalo na nějakého menšího tvorečka narazit, vlastně jsme přežily jen tak tak. Ovšem dnes to nebylo o mnoho slavnější, přitom uplynulo už tolik měsíců, co jsme snížily stav draků na nezbytný počet, jak po nás žádal Tird. Zeleň se sice docela vzpamatovala, ovšem moc zvěře se sem zatím nevrátilo. Kdybychom byly jen dvě, zvládly bychom to, nyní je nás však pěkná banda, na to samy nestačíme. Musely bychom se rozdělit, ale právě to jsme nechtěly, jinak by jednu z nás mohli chytit. Navíc nám cesta ubíhala velmi pomalu. První den jsme šly jen několik hodin, protože ženám bylo po nenadálých hodech špatně, s čímž jsme sice měly počítat, ale prostě nás to zrovna nenapadlo, když jsme se rozhodly zahrát si na spasitele, nasytit je a nakonec i vzít s sebou. Každou chvíli jsme musely zastavovat, aby mohla některá z nich ulevit přeplněnému žaludku. Už tak byly dost zesláblé a tento stav jim na čipernosti nepřidal, nehledě na to, že jsme ještě vlekly ty prokleté kožešiny a zbraně. Dělaly jsme větší přestávky, aby si dost odpočinuly, neboť to pořád bylo lepší, než kdyby se měly zhroutit. Sázely jsme na to, že dokud máme Pauluse, nebudou muži riskovat a spíše se pokusí využít naší případné nepozornosti. Okolnosti nás přinutily přiznat druhou chybu, které jsme se v souvislosti s tímto neuváženým činem dopustily, čímž se jevil fakt, že jsme si na cestu měly vzít zásoby jídla namísto zbraní, protože těch se teď rozhodně nenajíme ani nenapijeme. Občas jsme narazily na nějaký keřík, u něhož se ženy zastavovaly, trhaly jeho tučné hnědé listy a poté je jedly. Většinou si nasbíraly také několik do ruky, aby měly na cestu. I my jsme to nakonec ochutnaly. Nebylo to bůhvíco, jen kyselá voda v hnusném obalu. Jako bych žvýkala tuhé maso a jedinou odměnou mi byla tekutina, která se po každém kousnutí proudem řinula do úst. Alespoň problém s pitím jsme tedy vyřešily. Přesto se nám situace zdála více než bídná a tak vyvstalo pár důležitých otázek, které nám ale nemohl nikdo předem zodpovědět. Kolik žen asi v podzemí přežilo? V jakém jsou stavu? Budou vůbec schopny se někam přesunout? Několikrát jsme o tom s Kaileen diskutovaly, ale nakonec jsme se stejně dostaly do slepé uličky a nepodařilo se nám najít řešení. Došly jsme k závěru, že musí být všechno v pořádku, jinak jsme v koncích. Tam jsme vlastně byli už teď. Za několik dní jsme pozdě odpoledne narazily na ruiny jedné z opouštěných vesnic a rozhodly se zde přespat, jelikož večer se kvapem blížil. Obě jsme věděly, že pokud chceme přežít, musíme okamžitě jednat. Každý den jsme se vyptávaly, jak dlouho ještě půjdeme, než narazíme na nějaký úkryt. V neposlední řadě nás zajímalo, zda si dívka cestu dobře pamatuje, bloudit jsme nechtěly, ale vlastně ani nebyla jiná možnost, protože my jsme o jejich světě nevěděly téměř nic. Stále nás ujišťovala, že jdeme správně. Říkaly jsme si, jak to může tak určitě vědět. Nejspíš odtušila, co se nám honí v hlavě, a vysvětlila nám, že ona tam původně měla skončit také. Aby ochránila ostatní, vydala se tenkrát mužům dobrovolně, když si všimla, že jsou jí v patách, neútočí a jen ji tiše sledují. Vypadalo to, že chce být v cíli více než my, každým dnem její nadšení rostlo. I ostatní očividně ožívaly. Přes den moc nemluvily, samotná chůze je dost vyčerpávala a břemeno taky něco vážilo, ale jakmile jsme večer ulehaly ke spánku, rozmluvily se. Popravdě – jejich štěbetání mě rozčilovalo, ale dokud se bavily spolu a nechtěly nic po nás, byla jsem schopná to strávit a hlavně to částečně tlumilo nechutné praskání listů, kterými jsme z nouze zaháněly žízeň. Kaileen na tom byla podobně. Nejvíc jí vadily právě ty příšerné zvuky. Snažila se ovládnout, přesto jsem si všimla jak v duchu zuří. Každou přestávku věnovala tréninku, aby se alespoň trochu zbavila přebytečné energie, kterou by v opačném případě jistě přesměrovala jinam. I dnes se její nový rituál opakoval. Já jsem zatím hlídala Pauluse a pozorovala, jak ženy shodily zbraně z kožešin, aby si mohly ustlat. On seděl mlčky vedle mne, po chvíli se odvážil a začal mluvit, ale když viděl, že se mu nemíním věnovat, ztichnul. Konečně se Kaileen dost unavila a přišla si lehnout. Jako obvykle pro nás zbyla jen tvrdá zem, což nebylo zrovna příjemné. Navíc jsme už byly poměrně blízko dračí hory, takže jsme nechtěly zbytečně poutat pozornost a raději ani nerozdělávaly oheň. V noci bývalo pořádně chladno. Do toho to kousání tuhých listů… Jejich řeč mi taky připadala jen jako změť zvuků, protože jazyku jsem vůbec nerozuměla, ani mi žádný známý nepřipomínal, a tak mi tohle všechno pořádně lezlo na nervy. Při pohledu na Kaileen, která právě ležela na zádech a pozorovala nebe nad sebou, jsem přemítala, zda je vhodná doba k ní mluvit, protože taková poloha o ní většinou prozrazovala, že přemýšlí a tehdy si nepřála být rušena. Ale spát se mi ještě nechtělo a potřebovala jsem se zabavit. „Co budeme dělat?“ vyřkla jsem nahlas otázku, která visela ve vzduchu už přes týden. Posadila se, bezmocně pokrčila rameny a takřka odevzdaně mi odpověděla: „Pokračovat. Co jiného?“ Asi čekala, že jí na to něco řeknu, snad že ji povzbudím. Nešlo to. Měla jsem co dělat sama se sebou. Vždyť ona přece byla ta starší a zkušenější, to ona měla utěšovat mě. Tentokrát mě však překvapila. Takovou jsem ji dosud neviděla. Fyzicky jsem se cítila celkem dobře, tvrdý trénink a nesmlouvavost mojí učitelky se mi nyní hodili, jenže co ostatní? „Musíme něco vymyslet, takhle to dál nejde. Máš nějaký návrh?“ vypadlo ze mě. „Vypadám na to?“ odsekla. Nastala chvilka ticha, jíž Paulus využil a snažil se vmíchat do hovoru. Neměla jsem na něj náladu, proto jsem sáhla do torny, vyndala jeden z těch nechutných listů a zacpala mu ústa. A zase ty pazvuky, jak jeho zuby drtily tu hnusnou část rostliny, tudíž ticho jsem nezachránila. „Leze mi to krkem! Kolik nocí už jsem se nevyspala, mám hlad a žízeň. Alespoň s těmi kožešinami bychom se měly střídat. Ony si klidně spí a my abychom držely hlídky a přitom se klepaly zimou,“ rozčilovala se. „A ty už přestaň s tím přežvykováním!“ obořila se na Pauluse. Přitom se ohnala a hřbetem ruky ho trefila do obličeje, až se skácel. Vůbec netušil, o co jde. Narovnal se, vrhl na ni nenávistný pohled a pomalu, pln vzteku přežvykoval dál. „Přestaň! Řekla jsem ti, abys přestal!“ řvala na něj a držíce ho pod krkem s ním silně třásla. Musela se k němu natáhnout přese mne, takže jsem teď byla pod ní a těžko jsem ji mohla od Pauluse odtrhnout. Snažila jsem se o to, ale schytala jsem akorát tvrdý úder loktem a stejně se mi to nepodařilo. Ženy zpozorněly, všechny hleděly na nás, tedy kromě těch, které uklidňovaly plačící děti. „Nech ho! Vždyť ho udusíš!“ křičela jsem, ale zbytečně. „Potřebujeme ho živého. Kaileen, pusť ho!“ Zase nic. Jak jsem se pod ní mrskala a snažila se vyprostit, zahlédla jsem pohyb. V hlavně se mi rozezněl alarm, podívala jsem se tím směrem. Moje obavy se potvrdily. Nebyla to zvěř, ale ti chlapi. „Útok!“ vykřikla jsem. Na to Kaileen slyšela. Hned ho pustila, vyskočila, tasila a už číhala, koho sekne jako prvního. Byli chytří, šli na nás z opačné strany, než na které jsme právě stály. Přivolaly jsme ženy k sobě, ale ani tak jsme si moc nepomohly. V té chvíli, kdy já jsem se pomalu loučila se životem, jsem dostala další školení. „Kde je Paulus?“ zeptala se. „Tys ho držela,“ odpověděla jsem, ale vlastně jsem na ni chtěla shodit svoji chybu. „To si vyřídíme pak,“ zasyčela. V rychlosti se rozhlédla. Využil situace a chtěl utéct, ale Kaileen se i v přicházející noci rychle zorientovala. Několika mohutnými skoky se k němu dostala. Neměla s ním velkou námahu, se svázanýma rukama se nemohl bránit. Horší byli ti, kteří mu běželi naproti. Váhala jsem. Rozum říkal, abych se jí vydala na pomoc, ale naštěstí vyhrál instinkt a zůstala jsem na místě. Ona si samozřejmě opět poradila i beze mě (což mě vždycky zlobilo, protože jsem si pak připadala zbytečná). Nemusela se rvát, nepadla jediná rána. Vůdce použila jako štít, navíc u něj držela přichystanou zbraň. Muži se zastavili, ale ti, kteří na nás útočili z druhé strany, o ničem nevěděli a stále postupovali. Zkontrolovala situaci, pomalu couvala k nám, zpět do pasti. Ani oni nespěchali, byli si jisti svou převahou. „Řekni jim, ať se stáhnou!“ vyžadovala od Pauluse, ale ten nerozuměl. Už byli vedle mě, ona opakovala, co chce a pořád se nic nedělo. Bylo to takové opatrné našlapování, kdy žádný bojovník nechce být tím, kdo udělá chybu. Slyšela jsem lordovo zasténání. Otočila jsem se. Kaileen došla trpělivost a přitlačila na zbraň. To mu rozvázalo jazyk, dal povel a oni se konečně stáhli. Do rána už jsme je nezahlédly, ale stejně jsme nespaly. Nejdřív se postarala o zajatce. Dovlekla ho zpět na místo, kde jsme nocovaly, a uštědřila mu ránu hlavicí meče. Žádný div, že pak celou noc prospal. „Měla jsi ho hlídat! Kdyby se mu podařilo utéct, zabili by nás,“ spustila na mě, když si lehla. „Nebo hůř,“ podotkla jsem. „Ještě s tím začínej. Copak ti nemůžu nic svěřit? Na tebe se vážně nedá spolehnout,“ vyčítala mi. „A co ty? Kdyby ses po něm nevrhla, tak se to nestalo.“ „Rozčílilo mě to mlaskání.“ „Mně to taky vadí, ale proto snad nebudu každého hned škrtit.“ „Hm, ty opravdu ne. Na mne ale vinu nesvaluj, ten list byl taky tvůj nápad,“ dodala, otočila se na bok a dělala, že spí. Nevadí. Zase jednou skončil náš spor jinak než ránou. Stejně to ale byla její chyba. Nebo přinejmenším naše společná. Po nočním dobrodružství jsme se cítily neustále v nebezpečí, proto jsme byly ostražitější než dřív. Začínaly jsme být všechny nervózní. Neustále jsme byly v těsné blízkosti, žádné soukromí, dokonce ani při vykonávání potřeby. Naštěstí jsme se nemusely kolektivně umývat, cestou jsme na říčku narazily jen dvakrát. Na druhou stranu to taky nebylo nejlepší řešení, neboť koupat se průměrně jednou za týden, to není příjemné. Napadlo mě, kdybychom znova našly nějaký pramen nebo potůček, zda bych se nejdřív napila nebo tam rovnou skočila. Najednou se mi to zdálo stejně důležité. Byly jsme špinavé, zpocené, o zápachu ani nemluvě. Připadala jsem si jako ve stádu zordů. Třeba už brzy najdeme zbytek kmene a když budeme mít štěstí, budou mít aspoň trochu vody. Dívka nás neomylně vedla. Vypadala šťastně, jistě už dlouho snila, že se jednou opět podívá na povrch a nezapomněla z něj ani kousek. Po dvou dnech jsme narazily na úkryt. „Tie careo! Tie careo!“ volala radostně. „To bude asi to, co hledáme,“ oznámila mi Kaileen konec našeho hledání. „Takže co uděláme? Kam je odvedeme?“ „Ještě nevíme, zda s námi půjdou. Pokud s námi budou chtít odejít, zeptáme se Tirda, zda neví o nějakém úkrytu. On tento kraj zná lépe než my. Měly bychom zavolat i Bo, mohl by jejich nové území dočasně ochránit.“ „Jak prosím tě?“ nechápala jsem. „Už jsi zapomněla jak nám tenkrát ulehčil cestu? Stejně tak ji může i ztížit těm chlapům. A co ta mlha, v níž jsme se ukryly drakům? Ta by mohla obklopit jejich území a uschovat jej v sobě.“ „Chytré. Co pak uděláme s Paulusem?“ „Něco jsem ti v té jeskyni přikázala. Připrav se na to.“ Došlo mi, co tím myslela, ale přes všechno, co ten muž provedl, se mi do toho moc nechtělo. Neměla jsem čas zabývat se touto myšlenkou, protože Kaileen s ostatními ženami už vstupovala do tunelu. Byl opravdu dlouhý, vedly z něj všemožné odbočky. My jsme šly pořád rovně až jsme dorazily do jeskyně. Byla podstatně menší než ta, v níž žili muži, ale svým obyvatelkám stačila. Celou cestu ženy cosi zpívaly. Lezlo nám to na nervy, ale nechaly jsme je, protože se nám zdálo, že to má jakýsi smysl. Opravdu. Stávající obyvatelky se rozběhly k nám. Sice se na chvilku zarazily, když spatřily Pauluse, ale když si všimly, že je svázaný, začaly se s naší družinou vřele objímat. Strčily jsme Pauluse do kouta a odtáhly odhozené kožešiny se zbraněmi bokem. Trvalo dlouho než se ženy přivítaly a vše si povyprávěly. Pak dívka přistoupila k nám a zvala nás, abychom se k nim přidaly. Šly jsme. Sdělila ostatním naše jména, což vyvolalo všeobecný údiv. Musely jsme vysvětlovat, že u nás jsou ženská jména naprosto běžná a že divné jsou ony, protože žádná nemají. Bylo jim to líto, proto jsme první společný den strávily tím, že jsme vzpomínaly na jména a ony si je postupně přidělovaly. Obzvlášť urputně se hlásily, když se jednalo o jejich dcery. Přeci jen se s nimi jméno potáhne celý život. Mezi tím nám z vděčnosti nabídly skromné jídlo a vodu. Bohužel na koupel jí bylo málo, alespoň jsme se tedy trochu očistily vlhkým hadříkem. Druhý den jsme je seznámily s naším plánem a vysvětlily, že není moudré zde zůstávat déle než je nutné. Souhlasily a byly připraveny nás i s dětmi následovat. Nehodlaly jsme riskovat, raději jsme se rozhodly vykonat rituál a požádat bohy o pomoc. Řekly jsme ženám, co máme v úmyslu a požádaly je, aby se před nimi chovaly jako my a prokázaly jim náležitou úctu. Rozuměly nám a nebyly s nimi problémy. Tird přišel, vyslechl nás a přislíbil pomoc. Pravil, že přivede některé ze svých sourozenců, kteří by nám mohli být prospěšní. Musely jsme zde tedy ještě zůstat a čekat. Konečně jsme se dočkaly. Poznala jsem jen Narat a Bo, další dva pro mne byli cizí. První stála v dlouhé světlé tunice a ryšavými vlasy Sirrah, která se starala o blázny a děti, protože podle ní potřebovali stejnou ochranu. Co mě se týkalo, zdála se mi také napůl šílená, ale ani jsem nedutala, každá pomoc dobrá. Vedle ní stál mladý, urostlý, jen do zelených kalhot oděný Raho - patron poutníků, což bylo na prví pohled zjevné, protože neustále netrpělivě přešlapoval. Pět příznivě nakloněných bohů, to už musíme být nesmrtelné, pomyslela jsem si. Mluvila jen Kaileen. Nastínila situaci a naše úmysly. Krátce se poradili, pak nám Tird ukázal vhodné místo. Zeptaly jsme se Isabeau (takové jméno si vybrala ta odvážná dívka), zda toto území zná. Přikývla a hned chtěla odejít, ale zastavily jsme ji a vysvětlily, že ještě musíme něco projednat a že bychom měly také poděkovat. Omlouvala se a pořád se bohům klaněla. Nechaly jsme ji být, však ono ji to přejde. Bo přivítal návrh Kaileen a slíbil, že až budeme na místě, vytvoří takové přírodní podmínky, aby nás ochránil, ale jednou prý stejně musí tyto ženy svou nabytou svobodu obhájit. Dali nám lhůtu půl roku, abychom stihly postavit nějaké příbytky a naučily ženy alespoň trochu bojovat. Poděkovaly jsme jim, sbalily věci a vydaly se na další cestu.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Guardianes	18.11.2008, 9:31:42

Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa* ze dne 29.09.2008, 20:14:37* Líbí se mi, že v tomto díle je pronikavě cítit "člověčina" i z Kaileen. Únava, hlad, psychické vypětí a následný výbuch zlosti kvůli žvýkání Pauluse... To její lidskou stránku zvýrazňuje, protože takové reakce občas oravdu potkají každého z nás. Tím lépe se člověk může s oběma hrdinkami pustit do dalšího dobrodružství...:)


ze dne 18.11.2008, 11:06:39
Kaileen: Díky, v tomto díle jsem sama uviděla Kaileen trochu jinak. Má mnoho skrytých vlastností, ale to tys jistě poznal, soudím-li podle toho, jak sám ve svých textech odkrýváš lidské povahy a osudy.

Marťa	29.09.2008, 20:14:37

Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa* ze dne 29.09.2008, 12:21:29* Nemusíš předělávat, každý nějak začal a Ty si začala moc dobře. Bylo zajímavé pozorovat, jak se zlepšuješ :) Aha, takže podfukem... zajímavé... teď už to chápu, díky za vysvětlení. Se mnou je to někdy těžké... když se do nečeho "zakousnu" tak to nepustím, dokud nezjistím to, co potřebuji nutně vědět. Takže děkuji moc za vysvětlení. Teď už to s tím talířem a božstvím chápu. Má zvědavost je moje nejhorší vlastnost a asi se Tě ještě občas na něco zaptám... samozřejmě nemusíš odpovídat, nechci narušit děj příběhu. :) Takže Lee je z jiného světa, než Kaileen? Nemusíš mít starost, určitě se mi všechny další díly líbit budou, neboť si mě zatáhla do děje. Je plno částí, které se mi líbily a zaujaly, ale na všechny si nedokážu hned vzpomenout. Mám ráda podobné příběhy, máš tam všechny prvky, které jsou pro dílo důležité. (teda aspoň pro mě), takže skvělé. Začínáš mě napínat. :)


ze dne 30.09.2008, 7:47:29
Kaileen: Ano, Lee je z jiného světa - z našeho, kdežto Kaileen působí v době, která je řekněme podobná té antické - mýty, legendy, bohové, kouzla... a boj o přežití. Jinak - otázky ráda zodpovím, samotné mi to pomáhá některé věci si uvědomit. A předělávat musím, chtěla bych to poslat do soutěže, nicméně musí to mít 150 stran, takže je třeba si s tím trochu vyhrát. Je spousta věcí, které tam chybí.

Marťa	29.09.2008, 12:21:29

Konečně jsme se odhodlala k tomu, přečíst si celý tvůj příběh. Myslím si, že jsem udělala dobře. Hned ze začátku chci upozornit, že tady tenhle komentář se vztahuje ke všem dosavadním částem. (můžu to tak říct?) První tři kapitoly byly trochu zmatené, ale to se dá očekávat, neboť se v nich vlastně všechno začíná. I pravopis a používání vět byl trochu složitěji napsán. Ale pak ses začala očividně zdokonalovat a nyní už píšeš tzv. profesionálně. Celý příběh má zajímavý děj, hlavní hrdinka Kaileen je tvrdá, ale trochu dobroty by v srdci měla mít. Lee je jiná osobnost, která se musela přizpůsobit tvrdým podmínkám Kaileen. Zajímavé pojetí a kombinace povah. Sice moc vražd, ale bez těch by to asi nebylo to pravé. Zvlášť se mi pak líbila část s draky, když zhasla oheň. Připomnělo mi to jednu knížku, kterou jsem nedávno četla. Takovéhle části dokážou zamrazit v zádech a navnadit čtenáře, aby četl dál. Pak část s jeptiškami a kněžkou, jak se k nim pořád vracejí, mi přijde dobře promyšlená. Odlehčuje to děj. Celý tento příběh se mi líbí, je to zajímavá myšlenka, která si zaslouží pozornost každého čtenáře fantasy. Jen si chci ujasnit pár věcí, které mi nějak nedošli: Kaileen je bývalá bohyně. To jsem pochopila, pak že něco provedla tomu talíři (pardon za nepochopitelné výrazy) a hlavní bůh ji zbavil moci. Ale co pak? Ona si mohla vybrat, jestli smrt nebo život jako smrtelník? Tady přestávám moc chápat, jak se mohla stát smrtelníkem a jak mohla přijít pro Lee, aby si ji vzala pod svá „křídla“, když už nebyla bohem? Ale když zas byla bohem, tak jak pro ni mohla přijít, když neměla moc? Lee je vlastně kdo? Odkud přišla? Kolik jí je vlastně let a kolik je Kaileen? A jak mohla Lee přivolat Kaileen, když byla smrtelníkem, který byl z jiného světa? Tady mi to opět nedochází. Musím se omluvit za moji nechápavost, ale bohužel už jsem občas taková… snad nebude vadit. Ale chci upozornit, že to neber jako narážku na Tvé psaní, to bych si nikdy nedovolila. Spíše mě tento příběh zaujal a tak si doplňuji pro mě potřebné informace… Píšeš opravdu skvěle a doufám, že brzy přidáš další kapitoly, neboť si mě navnadila a už nedočkavě očekávám další díly :) A omlouvám se za dlouhý komentář a případné chyb v něm... A ještě jendu věc bych dodala. Jsi jedna z nejlepších autorek, které jsem zatím četla. Máš skvělý nápad a nebojíš se použít svůj styl psaní, takže už se těším na další část. :)


ze dne 29.09.2008, 19:48:43
Kaileen: Ty bláho! Moc, moc děkuju. Ty první kapitoly by asi opravdu zasloužily předělat - tenkrát jsem si neuvědomovala, že mi čtenáři nevidí do hlavy :-) Jenže se to váže ke zlomové etapě mého života, takže to bylo psáno v euforii, teď vidím hodně věcí jinak. Kaileen byla původně normální smrtelník, božství dosáhla podfukem - sebrala a snědla něco, co neměla a tím se vlastně stala bohyní - také proto na ni dopadl Raamův trest. On ji moci nezbavil, to nemohl, musela by to chtít ona sama a tak ji k tomu donutil tím, že ji uzavřel v tom "ničím prostoru". Tam byla stále ještě bohyně a mohla slyšet a vyslyšet prosbu Lee (vlastně proto se lidi modlí, protože bůh takovou schopnost má :-) myslím). Pak teprve přišla dohoda s Raamem. Myslím, že jeden díl končí tím, že se Kaileen "vydala na poslední božskou cestu" nebo něco takového. Asi tam opravdu chybí pasáž, kdy po přenesení Lee byla Kaileen zbavena moci. To ještě dorazím. Stejně to hodlám doplňovat, protože sama vidím hodně věcí, které musí být jinak, ale to člověk zjistí až teprve tehdy, když si to sám zkusí. Děkuji za upozornění na nesrovnalosti i za poukazování na to, co se Ti líbilo. Toho si vždycky cením víc než známky. I za ně Ti děkuju a budu se snažit, aby se ti líbily i další díly. Kaileen.

amazonit	26.08.2008, 6:06:58

nemůžu si pomoct, ale tento díl se mi zdá trochu rozvleklý, možná není, ale u tebe jsem zvyklá na rychlejší sled událostí, stále se něco děje, tady je to na tyto věci poněkud chudší zdá se, že zacházka obou hrdinek byla delší, než si obě představovaly, jak se to promítne do jejich další cesty...? Neměla s ním velkou námahu - spíš velkou práci, nebo nebylo namáhavé ho chytit atd.,


ze dne 26.08.2008, 10:07:42
Kaileen: No tak konečně mi nenadáváš za čárky. Máš asi pravdu, že ostatní díly jsou akčnější, ale občas je musíme nechat i odpočinout, nebo odpadnou a nebudu mít co psát. :-) Dík za koment.