obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915613 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39710 příspěvků, 5787 autorů a 392097 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Krtčí problém ::

 autor baacinka publikováno: 18.07.2008, 12:50  
...noční můra zahradníkova :o)
 

Malé, černé, slepé stvoření si prohrabávalo novou podzemní chodbičku. Tady se mu líbilo, půda byla příjemná a prostředí klidné. Bylo načase nakupenou hlínu z chodbičky vyhodit na povrch. Ještě jednou zabral lopatovitými packami a s nesmírnou námahou vyhodil kyprou půdu na trávu. Vystrčil nos, aby zjistil, zda i nahoře je toto místo tak pěkné jako dole. Bylo. Zanořil se tedy zpět s vědomím, že tady se usadí. Na trávě po něm zůstala je malá hromádka čerstvě nakupené hlíny.

Václav stál na verandě a protáhl se. Bylo krásné nedělní ráno. Užíval si čerstvý vzduch a hřejivé sluneční paprsky, než zaslechl cvaknout varnou konvici, která ohřívala vodu na jeho ranní šálek kávy. Potichu, tak aby nevzbudil Karolínu, která spala nahoře v ložnici, zašel dovnitř, zalil kávu a vrátil se s ní na verandu. Sedl si do plážového křesílka a zálibně se zahleděl na pečlivě upravovaný trávník. Byl na něj hrdý. Vždy, když snil o novém domě, snil o dokonale upraveném travnatém koberci. Taky, že hned, jak koupil pozemek, začal na svém snu pracovat. Práce se mu vyplatila. Zelená plocha před Václavovým domkem si v ničem nezadala s fotbalovým pažitem na městském stadionu. Souvislý pruh přesně stejného odstínu zelené, v němž bylo každé stéblo téměř stejně vysoké. Václav odložil hrnek s kávou a zul si boty. Procházel se po měkkém trávovém koberci a užíval si jemnou masáž chodidel, když jeho pohled upoutalo na druhé straně zahrady něco, co narušovalo zelenou harmonii. Bylo to hnědé, nevzhledné a zlověstné…
„Ne,“ řekl nahlas. „Já tady nebudu mít krtka.“
Odmítavě vrtěl hlavou a přidal do kroku. Ještě, než došel k hromádce hlíny, odmítal té skutečnosti uvěřit. Teď nad ní stál a vrtěl hlavou. Pak mu došlo, co se stalo. Měl tady záškodníka. Slyšel od známých, jak těžké je zbavit se té slepé, černé bestie. A teď si to ohavné, osrstěné monstrum dovolilo vyhodit špínu z podzemí na jeho výstavní trávníček. Tak to nebude. V záchvatu vzteku se rozběhl do domu a hledal klíč od dílny. Nemohl najít v košíku se všemi možnými klíči ten správný, tak nahlas nadával a odhazoval nepotřebné klíče stranou. Když našel ten správný, odemkl dílnu a začal hledat rýč. Běžně na zahradě nepracoval, takže rýč byl kdesi vzadu, opřený o stěnu. Než se mu podařilo k němu propracovat, shodil na zem s hlasitým rachotem lopatu, koště a krabici s hřebíky, bolestivě se udeřil do nohy o sekačku na trávu, ale ke kýženému rýči se nakonec dostal. Popadl ho a chystal se vyběhnout ven. Ve dveřích, ale stála s tázavým, rozespalým výrazem jeho přítelkyně Karolína.
„Vašku? Co to, prosím tě, děláš?“
„Krtek,“ hlesl jen v odpověď a prosmýkl se kolem ní.
Běžel na zahradu ke krtinci a začal zběsile kopat do země. Zarýval rýč stále zuřivěji do hlíny v okolí hromádky a nadával. Po zhruba deseti minutách se unavil a s únavou přišla rozvaha. Dřepl si a opřel se o rýč. Zhluboka dýchal a rozhlédl se kolem sebe. Nadělal větší spoušť než krtek, to bylo jasné. Podíval se směrem k domu, kde stála na verandě Karolína v noční košili opřená o sloup a nevěřícně ho pozorovala. S poraženeckým výrazem tedy zaházel díru, kterou vykopal a společně s hlínou, kterou vyházel na povrch krtek, se pokusil vytvořit na místě rovnou plochu. Několikrát přejel naplocho rýčem v marném pokusu hlínu uhladit. Pak se se svěšenou hlavou vydal k domu. Chtěl jen tak projít kolem ní, ale ona ho chytla za ruku.
„Krtek?“ zeptala se. Nevysmívala se mu, jak by to jiný udělal. Z jeho jednání jí došlo, že by neměla.
„Jo,“ přikývl, ale když se díval do očí svojí Karolíny, nemohl se tvářit jako poražený. Zvedl tedy hrdě hlavu a vyprostil svou ruku z její. „Ale já ho dostanu.“
S tím se vydal do dílny, aby uklidil spoušť, jakou způsobil.

Když přišla Karolína domů z práce, už z dálky slyšela z jejich zahrady podivný zvuk. Povzdychla si, protože ten zvuk poznala. Odemkla branku a došla po zahradě až k Václavovi, který si ji ani na moment nevšiml. Položila mu ruku na rameno, ten se leknul, spěšně se k ní otočil a přístroj vypnul.
„Vašku, co děláš teď v létě s tou frézou?“ zeptala se pomalu a dívala se mu přitom do očí.
„Jezdím jen tak po zahradě…“
„Jen tak jezdíš s frézou po svém pěstěném trávníku?“
„Není co sekat, tak nemůžu jezdit se sekačkou,“ pokrčil rameny.
„A proč musíš s něčím jezdit po zahradě?“ naléhala dál a do hlasu se jí vkradla podezíravost.
„Kvůli krtkovi,“ odpověděl Václav rozhorleně. „Někde tady je. Budu mu jezdit nad hlavou a tak ho vypudím.“
„Ale kdo má ten kravál vydržet?“ rozhodila rukama.
„No, to nevím. Já jen doufám, že ho ten krtek nevydrží…“
Karolína jen zavrtěla hlavou a vydala se zpět do domu udělat oběd. Snad ho to přejde.
Nepřešlo. Václav neúnavně brázdil zahradu se sněžnou frézou dva dny. Dva sousedi přišli upozornit ho, že dělá moc hluku, ale když jim řekl, proč to dělá, a oni si všimli jeho odhodlaného výrazu, raději ho nechali být. Třetího dne Václav uklidil frézu do dílny s tím, že krtek už musí být dávno pryč. Posadil se na verandu s odpoledním šálkem čaje a vyndal z tašky noviny. Měl naprostou jistotu, že vyhrál a krtka vypudil. Začetl se do sportovní přílohy a najednou, přes okraj strany hlásající, že Sparta už má titul na dosah, zahlédl děsivou hromadu hlíny, která svědčila o ještě děsivější skutečnosti. Tentokrát ale zachoval klid. S přehnanou pečlivostí složil noviny, uložil je do tašky, odložil hrnek s čajem a vyndal z brašny klíče od auta. S nimi bez vysvětlení míjel Karolínu a mířil k autu. Ta stála u sloupu s kávou, se kterou se k němu chtěla toho krásného odpoledne připojit, a jako tenkrát ho zadržela pohybem ruky.
„Kam jdeš?“ zeptala se.
Nepodíval se na ni, něco mu říkalo, že se jí jeho odpověď nebude líbit. Tak jen se skloněnou hlavou odpověděl: „Je tady. Ono je to pořád tady.“
Kývl hlavou ke krtinci a dodal: „Jdu se poradit do zahradnictví, co se s tím dá dělat.“
Karolína se za ním dívala a usoudila, že, jestli se její Václav jde zeptat na radu odborníka, musí být už hodně zoufalý. Vždy trval na tom, že je přece schopný vyřešit problém sám. Znovu si povzdychla, tentokrát nikoliv odevzdaně, ale s bezmocným vztekem, a sedla si na lavičku. Očima hypnotizovala krtinec a snažila se pochopit, co je na hromádce hlíny objevující se jednou týdně na povrchu zahrady tak nepřekonatelného.

Václav nebyl z rad, co mu dali kamarádi, vůbec moudrý. Každý radil něco jiného a z toho všeho vyšlo zoufalému Vaškovi, že vede celkem marný boj. Z jejich zkušeností s krtkem si vzal, že ten podzemní prevít stejně jistě odešel z vlastí vůle, protože zaručené recepty jako pozvat si děti ze sousední vesnice na jedno odpoledne, aby dupaly po zahradě; zastrašit slepého krtka atrapou kočky u každého krtince… Zoufalí lidé hledají zoufalá řešení,to je pravda. Václav tedy seškrtal seznam na to, co se mu zdálo logické. Petr tvrdil, že ho záškodníka na zahradě zbavila kočka, a Jeník zase, že jemu pomohl pes. Kromě překopání zahrady bagrem a položení nového trávníku mu tedy zbylo jen toto domácí zvířectvo. No, jistota je jistota. Pořídí si radši oba. Karolína přeci vždycky chtěla psa, nebo ne?
Karolína vždycky chtěla psa. Ale její představa o psu byla od té Václavovy malinko odlišná.
„To nemyslíš vážně, viď, že ne,“ zavrtěla hlavou.
„Ale no tak, zlato, vždyť jsi vždycky chtěla psa.“
„To ano, ale…“
„No vidíš,“ usmál se spokojeně. „A já zase kočku.“
„My máme i kočku?“ zděsila se.
„Jo, teda… kocoura.“
„A tenhle pes…“ s mírnou obavou se zahleděla na hrozivého rotvajlera, který poslušně seděl na konci Václavova vodítka.
„Neboj, je vycvičenej. A jeho majitel je můj dobrej známej...“
„Ale, když jsem chtěla psa,“ zkusila to znovu. „Představovala jsem si, že si ho třeba vychováme od štěněte nebo tak…“
„To je sice dobrá myšlenka, miláčku, ale potřebujeme velkého a silného psa, aby nám hlídal dům…“
„A chytal krtky?“ pozvedla obočí.
„No… když chytí nějakého toho krtka, tak se určitě nebudeme zlobit,“ pokrčil rameny s tím nejnevinnějším výrazem, jakého byl schopen.
„A ten kocour je kde?“
„Na zahradě…“
„Chytá krtka,“ doplnila Karolína sarkasticky.
„V to doufám,“ odpověděl opatrně, protože její tón k opatrnosti přímo vybízel.
„Tak poslouchej,“ opustila konečně vlídný tón. „Do toho mě netahej. Měj si tady třeba zoo, mě je to jedno. Jdu do města. Až se vrátím a budu muset projít zahradou, někam tohohle vlkodlaka zavřeš, jinak tady odmítám bydlet…“
„Ale on je neškodnej…“
„A zadruhé, kočka do domu nevleze. Jasné?“
„Jak si přeješ, miláčku. Ale zbytečně to dramatizuješ. Jeden pejsek a jedna kočička.“
„Ne, ty to zbytečně dramatizuješ. Je to jen jeden krtek!“
„Ale ničí mi zahradu,“ ohradil se dotčeně.
Povzdychla si a sebrala kabelku ze stolu, aby se vydala na sraz s přítelkyní. Obezřetně se protáhla kolem nového hlídače domu, prošla dveřmi a spěšně je za sebou zavřela. Václav se za ní ještě chvíli díval s obavami, ale po chvíli pokrčil rameny a starosti o partnerský život ze sebe setřásl tímto pohybem. Pak vzal psa, zavedl ho na zahradu a usadil se v křesle. Spokojeně pak sledoval, jak nový obyvatel brouzdá po trávníku a představoval si krtka, jak se vyděšeně krčí někde v podzemní chodbičce. Pak vyhledal očima kocoura, který pro změnu na nějakého nebohého obyvatele zahrady číhal ve vysoké trávě, a kochal se představou, až mu přinese v zubech ukázat jako svou kořist něco černého, slepého a s tlapkami jako lopaty.
To vyjde, řekl si pro sebe. Musí.

Ani pes ani kocour ovšem o chytání zvířete, které zatím nevystrčilo nos, nejevili sebemenší zájem. Naopak pes jevil velký zájem o kocoura, který tedy projevil výrazný zájem o to zůstat v novém domově co nejméně. Během týdne Václav dvakrát obíhal sousedy, jestli neviděli černobílou krátkosrstou kočku. Potřetí už na to rezignoval a nechal kocoura kocourem. Stejně nevypadal, že by mu v lovu krtka byl k nějakému užitku. A Václav opravdu nikdy nechtěl kočku.
A vlastně ani psa, uvědomil si s nelibostí, když pozoroval Lestera, jak se prochází za plotem a ostražitě sleduje kolemjdoucí. Byl opravdu dobře vycvičený, poslouchal na slovo a hlídal dům i zahradu. Jenže nelovil krtky, pouze štěkal a vrčel na všechny a všechno, co se jen mihlo kolem plotu. Během dalšího týdne začal Václavovi lézt na nervy. Týden na to odvedl psa zpět k bývalému majiteli.
„Dal jsem pryč psa i kocoura,“ oznámil hrdě Karolíně.
„Kocour ti jen utekl,“ opravila ho jeho partnerka odměřeně. „Ráno se tu stavil pro jídlo.“
„Aha, no, ale psa jsem odvedl dnes ráno… měla jsi pravdu, miláčku. Je lepší pořídit si štěně…“
„Jasně,“ ušklíbla se. „A odmala mu ukazovat obrázky malých černých zvířátek a učit ho chytat pach u krtince… Když na to přijde, nechceš třeba radši jezevce? Ty snad chytají zvířátka pod zemí, ne?“
„To ale není špatnej…“
„Zapomeň na to!“
„Dělal jsem si legraci, jezevce by mi stejně asi nikdo neprodal. Jsou chráněný,“ usmál se Václav omluvně.
„Nemyslela jsem tenhle nápad,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Myslím toho krtka. Proč ti to tak leží v hlavě? Je to přece jen… jen zvíře!“
„Ničí zahradu,“ opakoval tvrdošíjně svůj stálý argument.
„Jak často? Kdy naposledy jsi našel nějaký krtinec?“
„Nedávno…“
„Jsou to tři týdny,“ dopověděla za něj Karolína.
„Ale je tu. Někde tady je,“ zamračil se.
„Tady vůbec nejde o to vyhnat krtka, Vašku,“ podívala se mu do očí. „Ty prostě neumíš přiznat, že něco nelze vyřešit, viď?“
„Moc to rozebíráš,“ odsekl Vašek. „Nejsou v tom žádný složitý filozofický nebo psychologický motivy. Prostě mě ten krtek štve, nic víc.“
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny a výraz tváře neříkal nic o tom, že by byla sebeméně přesvědčená o pravdivosti jeho tvrzení.

Václav zachmuřeně sledoval seškrtaný seznam možných řešení jeho krtčího problému. Moc jich nezbývalo. Lépe řečeno, zbývaly pouze dvě. Buď zkusit krtka vytopit nebo překopat zahradu bagrem a položit nový trávník. Vašek byl zoufalý, ale ještě nezešílel. Alespoň si to namlouval.
„Možná by to bylo lepší nechat být,“ zamumlal pro sebe. „Stejně se krtek už takovou dobu neukázal.“
Odložil seznam na noční stolek, zhasl lampičku a uložil se ke spánku. Probudil se zpocený z noční můry, ve které běhal podzemními chodbami a pronásledoval ho odporně velký krtek. Když si šel ráno udělat kávu, přesvědčení, že nezešílel ho opouštělo. Vyšel s kávou před dům a strnul.
Necelé dva metry od dláždění verandy ležely přesně vyrovnané vedle sebe tři krtince. Nejprve se musel držet, aby hrnkem nemrštil o zem, ale nakonec ho jen odložil na stolek a vydal se spoušť obhlédnout zblízka. Dvakrát do každé hrudky hlíny kopl špičkou boty, pak se s nepřirozeným klidem vydal k verandě, nechal kávu kávou, hodil si přes ramena sako a vydal se do práce.
Když přijel večer domů, jeho první myšlenka patřila samozřejmě zahradě. Ještě v obleku přeběhl trávník a našel díru, kterou krteček vykoukl, aby vyhodil svou úhlednou hromádku hlíny na povrch. Václav vzal hadici, zastrčil ji do díry a zapnul vodu. Potěšeně sledoval, jak voda protéká zelenou poloprůhlednou hmotou hadice a se spokojeným úsměvem si šel sednout na verandu. Otevřel plechovku piva a čekal na efekt svého počínání. Ačkoli vlastně nevěděl, co by měl očekávat.
Zpočátku vzteklému výkřiku z nitra domu nevěnoval pozornost, ale když se za ním otevřely prosklené dveře a v nich stála Karolína zabalená v ručníku a s šamponovou pěnou na hlavě, došlo mu, že jeho počínání mělo nejméně jeden vedlejší efekt.
„A sakra,“ ulevil si a pokusil se tvářit omluvně.
„Vašku, neteče voda. Z ničeho nic, přestala téct,“ oznámila mu Karolína.
Václav se zahleděl na zahradu.
„Musela se vyprázdnit studna,“ řekl po chvíli. „Zalévám zahradu.“
„Vždyť pršelo celé dopoledne,“ podivila se Karolína.
„Nevšiml jsem si,“ odtušil Vašek.
„Ne, nevšiml?“ Karolína pozvedla obočí.
Pak sjela pohledem na Václavovy blátem pokryté boty a kriticky odhadla i jeho nepříliš zahradnicky vyhlížející oblečení.
„Kropíš zahradu?“ zeptala se po chvíli pochybovačně. „Nevidím nikde stříkat vodu.“
„Víš, zlato, co kdyby ses vrátila do koupelny a já to vypnu. Za chvíli ti voda poteče.“
„Co s tou vodou děláš?“ zeptala se Karolína s podezřením v hlase.
„To je jedno…“
„Proč mi to prostě nemůžeš říct?“
„Protože budeš mít vztek,“ odsekl Václav a vydal se k uzávěru vody.
Karolína běžela za ním tak, jak byla, neobtěžovala se s obuví nebo oblečením.
„Mě hned tak něco nenaštve, vždyť mě znáš. Ale poslední dobou mě štve jediná věc, kterou děláš, víš? Vašku, podívej se na mě!“
Poslušně zvedl hlavu a musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby se ji díval do očí.
„Ta tvoje posedlost krtkem, to je to, co mě štve.“
Václav vypnul vodu a bez dalšího slova šel vytáhnout hadici z krtčí nory.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Karolína. „Řekni mi, že ses nepokoušel to zvíře vyplavit! Řekni mi, žes nenalil celou studnu do hlíny.“
„Musí tam mít jezero,“ odtušil Václav, jako by nevnímal její zoufalý výraz. „Jestli ho tohle nevyžene, tak už nevím co.“
Karolína na něj ještě chvíli beze slova hleděla, než se otočila a odešla. Teď už v hlíně našlapovala mnohem opatrněji. Václav se na ni s potěšením zahleděl a vydal se za ní. Doběhl ji na verandě. Měl obrovskou radost, protože měl pocit, že problém s krtkem se mu podařilo vyřešit. A ona vypadala nádherně. Chtěl ji obejmout, ale odstrčila ho.
„Víš co, Vašku,“ řekla potom přísně. „Jestli mi neslíbíš, že na to zapomeneš, že to necháš být, tak se stěhuji.“
„Cože?“ Václav byl ohromen. „Nemůžeš mě opustit, protože se chci zbavit krtka! Vždyť mi ničí zahradu a já se ho chci jenom zbavit.“
„Protože na nic jiného nemyslíš. Protože jsi tím posedlý. A protože to vůbec není jen o krtkovi.“
„Zase se mi budeš snažit tvrdit, že…“
„Mám pravdu,“ trvala na svém. „Je to tak vždycky, když máš nepatrný problém. Musíš ho vyřešit, musíš ho vyřešit hned a nic jiného tě nezajímá, dokud ho nevyřešíš. A nepřipustíš si, že by to mohlo být neřešitelné. Před půl rokem to byla křivá dlaždička v koupelně, dneska je to krtek.“
„Ta dlaždička byla vážně nakřivo a vypadala strašně,“ poznamenal Václav dotčeně.
„Tak hrozně, že stálo za to předělávat celou koupelnu?“ zeptala se Karolína. „A nechytej mě za slovo. Ani tenkrát nešlo o dlaždičku. Ty si prostě nepřiznáš, že něco nevyřešíš a máš to nechat být.“
„Mám nechat toho krtka být?“ zeptal se zmateně, jak mu její slova začínala pomalu docházet.
„Je to jen zvíře, Vašku,“ rozhodila rameny. Ručník se jí svezl k pasu, rozčileným pohybem si ho přetáhla přes ramena. „Jenom zvíře a život ti neznepříjemňuje natolik, abys ho musel ničit sobě a…a mě. Já už odmítám žít s touhle tvojí posedlostí. Buď se smiř s krtkem nebo já odcházím.“
„A nemohl bych třeba dostat toho krtka a slíbit, že už něco takového znova neudělám,“ zeptal se mírně zoufale. Došlo mu, co tím vším myslela, a ačkoliv sám sobě zdaleka nepřipouštěl, že by měla pravdu, tušil, v čem vězí problém.
Karolína zavrtěla hlavou: „Ne, nech toho krtka být a já zůstanu.“
Václav se zahleděl na zahradu. Karolína ho s lítostivým pohledem pohladila po tváři.
„Je to vážně tak těžké nechat být jedno černé zvíře?“ zeptala se a protentokrát se nechala obejmout. „Jestli jde jen o ty krtince, proč je to tak těžké, Vašku? To ti vážně víc záleží na trávníku než na mě?“
„Ale, zlato, já jen nechápu,“ zašeptal, když ji v zamyšlení hladil po nahých zádech. „Nechápu, proč je takový problém v tom, že se chci zbavit jednoho krtka.“
S povzdechem se vyprostila z jeho sevření a otevřela dveře do domu.
„Už tam snad bude voda,“ poznamenala hořce a nechala ho postávat ve večerním stmívání.
Václav si zničeně sedl na židli a všiml si, že ráno na stolku zapomněl kávu. Zamračil se, od svých šestnácti let nikdy nevynechal svou ranní kávu. Bude to muset s tím krtkem skončit co nejdřív. Co to ta ženská mlela o posedlosti? Blbost. Jde mu přece jen o jednoho krtka a zničený trávník. A ona to přece nemohla myslet vážně!

Jáma už začínala být poměrně hluboká, ale Václav se nevzdával naděje, že krtek není daleko. Od minulého týdne, kdy krtčí noru napustil vodou, po sobě nenechal krtek jedinou stopu. Ale to vůbec nemuselo znamenat, že se utopil. Václav prostudoval dost knih a hmyzožravcích, aby věděl, že krtek podzemí nemusí opustit po hodně dlouhou dobu. Taky prostudoval obvyklou strukturu krtčích nor pod zemí a podle načrtnutého schématu teď kopal už celé dopoledne. Jen doufal, že zvládne díru zaházet, než se Karolína vrátí z nákupů v Německu. Něco mu říkalo, že to nestihne, ale nechtěl se vzdát. Dokud neuvidí rozkládající se hmotu pokrytou černými chlupy, neuvěří, že ta bestie chcípla.
Zapomněl se naobědvat a až hlad ho upozornil, že se blíží čtvrtá odpolední hodina. Pohlédl na hodinky a s hrůzou si uvědomil, že jeho přítelkyně se každou chvíli může vrátit domů.
Mohl bych ji nějak zdržet, horečně uvažovat a už se skoro vydal pro telefon, když se zarazil.
Hej, je to můj barák, ne? A jestli chci dopadnout krtka, co mi to má ona co zakazovat!
S tím popadl lopatu a kopal dál. Kopal ještě zhruba hodinu, když se odehrály dvě věci zároveň. Uvědomil si zvuk auta zajíždějícího do garáže a z hlíny na druhém konci vykopané jámy vykouklo něco černého. Byl to rychlý, nejrychlejší skok v jeho životě. Krtek ho cítil a slyšel, ale nějak těm varováním nepřikládal váhu. Někdo mu kopal v baráku a podzemní cesty mu padaly na hlavu. Musel se vynořit a přeběhnout jinam. To byla osudová chyba, které Václav, považující tento souboj mezi ním a slepým, černým tvorečkem, za souboj na život a na smrt, okamžitě využil. Vrhnul se na břicho do měkké hlíny a oběma rukama zachytil drobné černé tělíčko. Držel svíjející se leskle černé zvířátko v rukou pevně a nevšímal si krve, která se mu řinula z palce, kam se krtek zakousl. Všiml si Karolíny na verandě a ve své vítězné náladě zapomněl, že ona jeho radost asi sdílet nebude. Se svým úlovkem běžel k ní, šťastný úsměv na rtech. Byl jako kočka, která nese paničce svou první myš a, když si Karolína vyděšeně zakryla ústa dlaní, tvářil se stejně nechápavě jako ona kočka, když paní místo očekávané pochvaly kočku vypráská z domu i s myší mrtvolou.
Krtek ale nebyl mrtvý, byl až zatraceně živý. Vyděšeně se zmítal a snažil se vyprostit svému lovci. Bojoval o život, ale Václav už byl opatrnější, už si chránil prsty před ostrými zoubky.
„Dones mi nůž, honem,“ zavolal Václav na Karolínu.
Ta zůstala stát na místě, neměla daleko k pláči.
Donutila se však ke klidnému tónu, jelikož viděla, že se s Vaškem v jeho euforii nemá smysl hádat: „Na co potřebuješ nůž, zlato?“
„No…snad…abych ho zabil, ne? Chytil jsem ho, vykopal jsem díru a chytil jsem ho!“
Ukazoval pyšně krtka a nechápal, proč z toho nemá radost. Proč má v očích lítost místo obdivu.
„Nůž ti nepřinesu,“ zavrtěla hlavou.
Její klidný tón přeci jen Vaška uvedl do reality. Podíval se na krtka, pak na ni.
„Miláčku,“ začal už klidněji, jako když maminka vysvětluje dítěti na Štědrý den, že toho kapra to vlastně vůbec nebolelo. „Co bych s ním jiného dělal? Nemůžu ho jen tak pustit.“
„Nemůžeš?“ zeptala se tiše a z koutku ji najednou stekla slza.
Zamračil se, když spatřil její zoufalý výraz. Krtek v jeho rukou už přestal bojovat, vyčerpaně mu visel v dlaních. Václav popošel ke stolku a položil na něj zvíře, které jednou rukou pro jistotu přidržoval.
„Co je, zlato? To je ti tak moc líto krtka?“
„Je, to zaprvé,“ přiznala Karolína a na chvíli se zahleděla na drobné tělíčko na stolku, na černou lesklou srst, růžový nos a nevzhledné lopatovité přední tlapky. „Je mi líto všeho, co žije a musíš to zabít, ale o to nejde. Vašku, vždyť tys nikdy ani past na myš nenastražil! Ta bříza tam uprostřed zahrady nám stíní ve výhledu, ale tys ji tam chtěl nechat, aby měly sýkorky kde hnízdit. Krmíš toulavé kočky na dovolené u moře, kupuješ jim kočičí konzervy v lokálním obchodě. A teď…a teď chceš zabít krtka?“
Václav se podíval stranou.
„Proč je tak těžké nechat to být?“ zeptala se znovu se slzami v očích. „Pamatuješ, co jsem říkala minulý týden? Myslela jsem to vážně. Ale já tě nechci opustit. Nechci. Ale musím, jestli to nedokážeš nechat být. Dneska je to krtek, co to bude zítra? Posledních pár měsíců tě nepoznávám, Vašku. Jsi posedlý krtkem a já, ta která tě miluje už takovou dobu, já tě nepoznávám. Není to o krtkovi. Je to o tom, že nedokážeš nechat věci být.“
Vašek chvíli mlčel a hleděl na rozkopanou zahradu. Na pěstěném trávníku ležely nevzhledné hroudy hnědé hlíny. Volnou rukou přitáhl Karolínu k sobě na klín. Nebránila se. Povzdychl si a pohladil krtka na stolku.
„Je to hodně těžký,“ přiznal s chmurným úsměvem.
„Nemusíš říkat, že mám pravdu. Já vím, že mám pravdu,“ usmála se povzbudivě. „Mě stačí, když necháš tohle zvíře být.“
„Bude nám dál ničit zahradu,“ zkusil to ještě jednou.
Karolína vrhla jeden pohled na spoušť na trávníku a pohledem se vrátila k němu. Pokrčil rameny a nakonec se usmál. Karolína se zvedla. Václav vzal do dlaní krtka a položil ho na trávník.
„Tak běž, vole,“ postrčil zvířátko.
Krtkovi ještě chvíli trvalo, než se vzpamatoval a odběhl.
„Bude to chtít tam uklidit,“ poznamenal Václav a nepodíval se na ní. „Dám se do toho.“
Chytila ho za ruku a druhou rukou obrátila jeho hlavu k sobě.
„Díky,“ zašeptala a políbila ho. „Sám budeš rád, žes to udělal.“
„Fakt?“ zeptal se pochybovačně, ale, jak tak líbal ženu, kterou miloval, pochyby se mu z mysli pomalu vytrácely.
Uběhl měsíc. Už to vypadalo, že krtek se ze svého šoku buď nevzpamatoval nebo se rozhodl opustit tohle prokleté místo. Ale když jednou v sobotu ráno Karolína s Václavem snídali na zahradě, jeho pohled ulpěl na malé hromádce hlíny v rohu zahrady těsně u záhonu. Karolína sledovala směr jeho pohledu a s obavami čekala, co řekne. Dlouho mlčel, Karolína jen nervózně skousla spodní ret a čekala dál.
„Změnil styl,“ poznamenal potom Václav a usmál se. „Vidíš? Už nedělá krtince tolik do špičky, ale navrchu se zakulacují. To se stává, umělecká tvorba je vždycky poznamenaná po prožití něčeho strašnýho.“
Sám se zasmál vlastnímu žertu, podíval se na ní, aby se ujistil, že byl dostatečně vtipný, a znovu se pustil do snídaně.


 celkové hodnocení autora: 92.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.07.2008, 16:52:16 Odpovědět 
   Škoda že není toto dílko také bajkou, chybí mi tu už jen pohled ze strany toho krtka! Celou dobu jsem trpělivě čekal, co se stane a nakonec jsem rád, že to dopadlo tak, jak to celé dopadlo... :-DDD To byly nervy! Líbilo, mít krtka na zahrádce je patrně k zlosti, ale to ubohé zvíře málem rozvrátilo jednu rodinu, která si spokojeně (no, spokojeně) žila v domku s anglickým trávníkem okolo! ;-) Ješitnost a snaha dokázat sám sobě (i druhým), že jeden za něco stojí, je také dost ošidná a možná jde o jednu z mnoha chlapských slabostí. Ten krtek si také nic nedokazoval, jen tam pod zemí žil a hrabal si chodbičky. Určitě přitom nadával jako horník, po "krtovsku"! :-DDD
 čuk 18.07.2008, 12:49:13 Odpovědět 
   Velmi jsem se pobavil a přitom to byl vlastně horor. Celou dobu jsem fandil krtkovi a Karolíně. Líbí se mi, jak plasticky vyprávíš a jak přiměřeně a vhodně používáš detaily. Pod zdánlivě směšným problémem se skrývá dosti hluboká psychologická studie mužské povahy i hledání vzájemného porozumění. Vlastně mě příběh potěšil , ikdyž chvílemi jsem Václava nenáviděl. Já bych viděl i jiná řešení (nejsem zahrádkář, ale ulízanost trávníků nemám rád). Třeba zkusit na krtčincích zasázet něco pěkného. Nebo krmit krtka jídlem do hromádky, až by se zdomácnil a nedělal jiné krtčince ooo) Opravdu fajn počtení napsané zábavným a inteligentním způsobem, s napětím i moudrostí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
Bláha
(21.7.2020, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
XXVI. Fikce, ne...
Quenťoš
Opilej endofiny
Fido
Vyděděnci - prv...
Elwig
obr
obr obr obr
obr

Vzkazy pro anděla
Haisenberg
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr