|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Poslední král (2/3 – Triumf) ::
Druhá část historické povídky. Vysvětlivky opět na konci. Sledujeme dál osudy krále Kleomena. Zvolil jsem pro změnu trochu jiný styl vyprávění. Retrospektivně z roku 221 př.n.l. Čili po 20 letech od první části.
Ten krátký dialog v závěru jsem přímo přejal z Plutarcha. Zbytek je opět víceméně moje fantazie, vymezená několika mantinely. Snažím se vyhnout historickým omylům. |
| |
|
|
Poslední král (2/3 – Triumf)
Tichá, potemnělá loďka, téměř bez života, klouzala po modravém zrcadlu. Plula rychle,neboť nevezla žádný těžký náklad. Jen posádku zatracenců a vyvrhelů z nichž každý nesl své skutečné břímě uvnitř. Zsinalé tváře shlížely dolů, jakoby mezi plesnivějícími prkny hledaly vysvobození. Všude panovala naprostá tma a nikdo nemluvil.
Thérykión, mladý muž oděný v prostý spartský oděv, se nakláněl přes palubu a hleděl do hlubin. Celé moře široko daleko bylo temné a nehostinné. Jen zatažená noční obloha se mohla měřit s bezútěšností toho výjevu. Thérikión se otřásl, napůl zimou, napůl strachem z budoucnosti. Zabalil se lépe do hrubého pláště. Jemný vánek mrazil až do morku kostí.
Ozval se tichý hlas:
„Kam teď plujeme?“
Všichni vzhlédli, ale jejich obličeje zůstaly zasmušilé. Král vyšel na palubu a bavil se s kapitánem. Thérikión bez zájmu zkoumal Kleoménovu siluetu. Vládce již přestal mučit své tělo a sundal ze sebe těžkou válečnou výstroj. Nosil ji snad jako pokání od oné osudné porážky? Bez ní však pozbyl většiny svého majestátu. Pokleslá ramena, mdlé pohyby, svěšená hlava.
„Zítra přistaneme na Aigialii, doplníme zásoby a pak vyrazíme na jih.“
Král jen přikývnul. Chvíli postával na místě. Pak pomalu vyrazil směrem k Thérikiónovi. Mladík se rychle nerovnal a snažil se, aby se mu netřásla kolena. Kleoménes však prošel kolem něj, jako by tam vůbec nebyl. Zastavil se na okraji paluby a oči upřel do dálky. Thérikión se zadíval na obličej svého krále a s hrůzou si uvědomil, jak špatně na tom ve skutečnosti jsou. Kleménes byl statný čtyřicátník, tělo zocelené nekonečnými hodinami tréninku. Osvědčil se také jako rozhodný vládce a geniální stratég. Jenže teď byl naprosto zničený. Poražen jak na bitevním poli s nepřítelem, tak v tom věčném zápase smrtelníka s nepřízní bohů. Myšlenky a vize už dál tohoto člověka nehnaly. Vůle zemřela a bez její ochrany dolehla na tělo únava. Bezmoc a nejistota znamenají pro člověka daleko horší zatracení než smrt na bitevním poli. Ostrý hrot kopí usmrtí nejdříve tělo a duše odejde do Hádu. V Kleoménově případě zemřela však duše první, zatímco tělesná schránka zůstávala zde.
Král jakoby uhádl Thérikiónovy myšlenky. Aniž by se na něho podíval, zašeptal:
„Nečekal jsem, že Styx je tak široký a cesta do Podsvětí je tak dlouhá.“
„Možná jsme našemu Převozníkovi zapomněli zaplatit obolos,“ pokusil se mladík o žert.
Kleomenés se smutně usmál.
„Té bezzubé kostře jsme zaplatili dost. Stejně jako našemu příteli tam za mořem. Snad to bude stačit, abychom znovu dobyli zpět otčinu a vrátili se k rodinám…“
Thérikión ho už poslouchal jen napůl. Vzpomínal na rodnou Lakónii. Na zelené pláně, pahorky, rozsáhlá pole. Na to strohé a přitom vznešené město, jenž netísnily žádné hradby. Na mrazivou říčku Eurótás, v níž se od dětství koupal. Chtěl se tam vrátit.
„Byla tak krásná,“ zamumlal Kleomenés. Mladík jen mlčky přikývnul a snažil se zakrýt slzy.
„Znal jsi ji?“ zeptal se král zasněným hlasem. Thérikiónovi chvíli trvalo, než pochopil o kom Kleomenés mluví. Pak si ovšem vzpomněl na Agiátis, královnu.
„Ano. Byla skutečně obdivuhodná. Je mi tak líto, že…“
„Byla dokonalá,“ přerušil ho král.
Ponořil se hluboko do sebe a mluvil jako ze snu:
„To ona mě přivedla na tuto cestu. Nevím, zda mě skutečně milovala tak, jako já ji. Napůl stále žila s Ágidem, tím mladým revolucionářem, a snažila se mě předělat k jeho obrazu. Byla koneckonců starší a snad proto chápala víc než já. Věděla přesně, co obec potřebuje. Ágis ji s tím seznámil a ona to předala mně. Už od prvních mi neustále vyprávěla o svém zesnulém muži. Dokázala vystihnout ty chvíle, kdy jsem byl vůči jejím svodům nejzranitelnější. Svodům? Ne, jen mě učila vidět pravdu.
Byla krásná, citlivá, vzdělaná. Otec oslavoval tu skvělou partii, kterou dal dohromady. Myslel si, že se od něj jeho drahý synáček odvrací, protože si užívá manželského života.“
Královy pěsti se sevřely.
„Ne. Už jsem nemohl vystát tu jeho odulou tvář, navoněné pláště a blahosklonný pohled. Byl jen tlustým prasetem, které pořádalo za obecní peníze hostiny a vedlo nás ke zkáze. Díval jsem se na něj a toužil po tom, ať chcípne a já obnovím Lykugrovu ústavu, jak mi radila Agiátis.“
Thérikión se na krále díval s hrůzou. Tolik nenávisti v hlase ještě nikdy neslyšel.
„Trvalo to ještě šest let. Šest let než se jeho zkažené srdce zastavilo. Ten hejsek se málem roztekl na trůně a Sparta byla v naprostém úpadku. Zničil vše, co zůstalo po Ágidovi, ale uchoval jeho ženu a dal ji svému synovi. Tehdy jsem mohl začít s přestavbou. Jak víš, my Sparťané jsme se nikdy neptali kolik je nepřátel, ale pouze kde jsou. Já jsem takového nepřítele potřeboval najít.“
„Proradný Arátos?“ ozval se mladík odvážně.
„ Neposuzuj člověka podle prvního zdání. Nikdo si to nezaslouží, i kdyby byla jeho pověst sebehorší. Ten Achájec byl správný člověk, vyhnal z Řecka Makedonce. Bez ohledu na to, co udělal později, zaslouží si trochu úcty. Myslel si, že sjednotí celé Řecko a chtěl i Peloponés. Já pro něj byl jen holobrádkem. Provokoval mě a seběhlo se několik bezvýznamných šarvátek. Eforové šíleli strachy, když jsem vláčel většinu Spartského vojska po Peloponésu. Trvalo to dlouho, než jsme se skutečně střetli. Tehdy vydrancoval Élidu a já mu vpadl do zad.“
„Táhnou zrovna pryč, psi. Nahrabali si kořist a míří k Isthmu.“
Kleomenés si představil Korintskou šíji, ten úzký pruh země, který odděloval Peloponés od zbytku Řecka. Arátos dobře věděl, že tak daleko ho mladý král nebude pronásledovat.
„Můžeme je dostihnout. Neví o nás a jsou obtíženi spoustou zbytečností. Opájejí se vítězstvím jako vínem. Teď máme šanci. Kupředu!“ zavelel Kleomenés a v čele jízdy se řítil k Élidě. Nebyl čas na přípravu nějakého plánu. Musel se pouze spolehnout na své vojsko a na to, že v posledních letech vedl své poddané k mistrovství ve válečném řemeslu. Kasárny opět ožily veselým hovorem. Společné jídelny nezely prázdnotou. Na cvičištích se mladíci učili spoléhat jeden na druhého. Lykurgův odkaz opět opanoval Spartu. I po všech těch letech, které uplynuly od onoho osudného paktu s Peršany na konci vleklé války s Athénami.
Jízda se vyřítila do prostorných plání a okamžitě spatřila líně se plazícího hada – vzdalující se vojsko. Těžké vozy s kořistí a vtipkující vojáci. Achájci si nacpali kapsy a vraceli si domů. Každý muž táhnul vak se spousto zbytečností a nikdo z nich vůbec nepředpokládal, že by mohli být přepadeni. Kleomenovo vojsko na ně shlíželo s povýšeným úšklebkem.
„Útok!“
Tisícihlavá masa po zuby ozbrojených mužů se dala do pohybu jako stroj. Všichni najednou zapěli paján – válečnou píseň. Dali nepříteli varování.
Achájci se otočili a pohlédli vzhůru. Ostré slunce je bodalo do očí, jenže přesto viděli blížící se zhoubu. Jak mohli ve své koloně čelit takovému útoku? Zadní voj zachvátila panika a muži se snažili protlačit dopředu. Vozy se zastavili, zatímco jízda v čele doposud nic netušila. Strach působil dál. Někteří z vojáků odhazovali kořist a roztržitě se chápali zbraní. Jiní odhazovali vše, co jim zavázelo, a utíkali. V holé pláni bude snadné je dostihnout.
Do toho zmateného chumlu narazila spartská jízda. V jediném okamžiku obestřel lidské smysly naprostý chaos. Veškeré rozkazy zanikly v bolestném řevu a řinčení zbraní. Lakedaimónci však žádné příkazy nepotřebovali. Šli systematicky po krvi. I ti Achájci, kteří doposud svírali meče a štíty, pomalu ochabovali a žebrali o milost.
Tažní koně, neuvyklí ruchu bitvy, se splašili a převrhnuté vozy ještě zvýšily zmatek. Arátovo vojsko bylo během chvíle rozvráceno. Oddílům v čele stačil jeden pohled do chumlu zmítajících těl a okamžitě se obrátili na útěk. Kleomenés dokonce spatřil Aráta. Seděl na obdivuhodném bílém oři a ruku měl položenou na jílci meče. Ve vousatém obličeji se mu střídaly emoce. Překvapení, hrůza, zklamání a zároveň jakési potěšení z důstojného protivníka. Pak achájský strategos pobídl koně a zmizel v prachu, který zvířila jeho armáda.
„Tehdy jsem se cítil jako pravý vůdce. Byl jsem tak doma přivítán. Dokonce mě předstihla falešná zpráva, že Arátos padnul. Celé Řecko se třáslo hrůzou. Agiátis byla na vrcholu blaha. Nejenom, že jsem byl vítěz, ale také jsem vrátil naší armádě její původní sílu.“
„Byl jste skutečný hrdina, pane,“ poznamenal Thérikión.
Král se zasmál.
„To říkáš zrovna teď? Ah, samozřejmě. Ty nevíš co následovalo. Eforové se hrozili mé moci a kuli proti mně pikle. Já jsem se rozhodl zasáhnout...“
Pět křesel. Pět starců. Místnost ve které zasedala rada eforů byla stejně strohá jak ostatní. Kromě pětice oněch dozorců zde zrovna prodlévalo dalších dvacet mužů. Byl čas oběda a podle zásad společného stravovaní všichni jedli planou černou polévku.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupili dva muži. Přes ramena měli cestovní pláště a u pasu se jim houpaly meče. Byli to Kleoménovi důvěrníci a společníci. Jeden z nich přistoupil k eforům a vytáhl zprávu od Kleomena. Starý Agylaios se po dopisu natáhnul. Voják se prudce pohnul a vrazil eforovi do žeber dýku. Muž se zhroutil k zemi a srazil mísu s jídlem. Černá břečka potřísnila zem spolu s krví.
Všichni stolovníci se okamžitě začali zvedat. Nikdo však nebyl ozbrojen. Kleomenovi mothaxové tasili meče a rozpoutali peklo. Tvářili se při tom naprosto klidně. Věřili, že konají službu pro obec. Asi deset mužů se pokusilo bezbranné starce chránit. Sami však za chvíli skončili v kaluži krve a marně se přidržovali vyhřezlé vnitřnosti. Nářek brzy utichnul.
Král stanul ve dveřích, neozbrojený a ve tváři smrtelně bledý.
„Už je po všem?“
„Ano,“odpověděl jeden z vrahů. Zpocený a jakoby okoupaný v krvi. Tvářil se jako dravá šelma.
Kleomenés chvíli neodpovídal. Jen obhlédnul situaci.
„Odneste čtyři křesla. Jedno tu nechte pro mě a přineste mi potřeby na psaní. Je třeba oddělit plevel od zrna a vytvořit seznam občanů, kteří si nezaslouží mou ochrannou ruku…“
Král už jen šeptal. Znovu ucítil na svých bedrech dávnou vinu.
„Nakonec jsem vyhnal osmdesát prominentních občanů a dal jejich místa rolníkům. Smrt eforů jsem zdůvodnil snadno. Byli ustanoveni jen jako dozorci, ale svá práva překročili. Já jsem se jen přidržel Lykugrových zákonů. Tehdy jsem věřil, že když znám lepší cestu, můžu lidi nutit i násilím. Agiátis mi skvěle poradila, jenže bylo to k něčemu?“
„Zajisté, pane,“ ujišťoval ho mladík. „Vždyť jste poté vedl Spartu od vítězství k vítězství, i nedobytný Argos padnul…“
„Získal jsem ho lstí a byla to velká chyba. Arátos byl hrdý muž. Dokázal velké věci a ve mně spatřil protivníka nad své síly. Byl jsem na to pyšný. Mnohem starší a zkušenější válečník se klaněl nově nabyté moci Sparty. Ovšem i tady je příčina mého pádu. Některé lidi nesmíš zlomit, neboť riskuješ ošklivou třísku. Zapamatuj si to. Sám víš, co učinil zoufalý Arátos.“
„Ano,“ procedil Thérikión skrze rty. „Zavolal si na pomoc Makedonce. Zbabělec.“
„Zbabělec, který je sám v mládi z Řecka vyhnal. Antigonos Dosón shromáždil svou plně profesionální armádu. S nevyčerpatelnými zdroji a se skvěle vyzbrojenou falangou vyrazil do Řecka. Den, kdy jsem ho spatřil poprvé, byl nejhorší v mém životě. Tehdy se vzbouřil Argos…“
„Pal!“
Tětivy luků zadrnčely. Krétští lučištníci stáli kolem Kleomena na hradbách a ostřelovali hořící město šípy. Smrt se snášela na opovážlivé vzbouřence. Část města byla stále v jejich rukou a král se už chystal poslat tam své hoplíty. Nenechá si město tak snadno vzít.
„U všech bohů!“ zaklel někdo.
Král se otočil a zahleděl se k úpatí kopce. Něco se blížilo. Černá vlna se pomalu přelévala údolím a držela si dokonalý tvar. Bojová formace se ježila hroty kopí, která měřila přes pět metrů. Makedonci.
„Tohle město je ztracené!“ vykřikl někdo.
V Kleomenově mysli to vřelo. Nehodlal se tak snadno vzdát, jenže také nemohl popírat skutečnost. Neměl dost mužů. S pocitem hrozné viny zavelel k ústupu a za noci dorazil do nedalekého ležení.
Seskočil z koně a hltavě se napil vody. Víno po takové námaze nepřipadalo v úvahu. Pak se usadil a truchlil. Myšlenkami odbíhal domů, ke své ženě, kterou dlouho nenavštívil, jak míval ve zvyku.
Tiše snil a nevnímal, co se děje kolem. Trochu pootevřel oči a spatřil před sebou muže. Byl to spěšný posel. Král se posadil a vyžádal si od něj zprávu. Nebohý muž dlouho váhal, takže ho Kelomenés okřikl.
„Vaše žena… zemřela. Jsou tomu tři dny. Celá Sparta truchlí.“
Králi se zatmělo před očima. Snad poprvé za život ho opustilo vědomí. Žádná z událostí toho dne nebyla tak hrozná…
Kleomenés neskrývaně plakal a mladík neznal žádná slova útěchy. Jenom přihlížel a stal se jedním z těch, kteří viděli spartského krále jako člověka.
Kleomenés se konečně ovládnul:
„Ne nadarmo je Afrodita neodlučitelnou milenkou Área, boha války, a zároveň nevěrnou ženou Héfaista, boha, který tvoří krásné věci. Láska je zbraň, která zasáhne nejhloub a přitom neusmrtí. Zanechá však na srdci jizvu. Jizvu, která je původcem nadpozemské bolesti a pramenem temných myšlenek. Léčba může být stejně snadná, jako nemožná. Tehdy jsem přišel o svůj obvaz. Tehdy se ke mne štěstěna obrátila zády.“
Král zatínal pěsti.
„Agiátis zemřela. Dokázala to, co si přála. Předala Ágidův sen dál a já v něm chtěl pokračovat. Jenže bez její opory, moudrosti a síly jsem nebyl nic. I můj ubohý otec by dokázal více. Antigonos postupoval bleskově a brzy jsem měl v moci už jen Lakónii. Musel jsem se s ním střetnout. V rozhodné bitvě u Sellasie. Mých dvacet tisíc proti třiceti tisícům Antigonovým.“
„Tam jsem byl s vámi, pane. Na levém křídle.“
„A poraženi jsme byli na pravém. Díky Makedonskému zlatu a zradě. Já velel středu…“
„Dámotele!“
„Ano, můj králi?“
„Nikde nevidím Ilyrské žoldnéře. Měli přece být v Makedonských službách!“
Muž na koni se usmál.
„Není se čeho bát. Ilyrové jsou tupí barbaři a pravděpodobně dezertovali. Bojí se naši nesmírné moci!“
„Snad máš pravdu, přesto varuj mého bratra. Velí pravému křídlu a je tedy otevřen útoku od lesa.“
„Staniž se,“ pravil Dámotales a odjel. Nikoliv však na pravé křídlo.
Bitva se rozhořela a Kleomenés hnal své oddíly do útoku. V poli byli všichni Sparťané. Elita mezi řeckými vojsky. Nemohli se sice ve výbavě rovnat Makedoncům, jejichž zářivé štíty a přilbice budily obdiv a úctu, ale odvahou a bojovou zkušeností se jim minimálně vyrovnali.
Mohutná hradba z ostrých kopí byla v mžiku rozbita. Ve chvíli, kdy první Lakedaimónec pronikl mezi muže z falangy, nastal zmatek. Vyděšení Makedonci pouštěli svá neohrabaná kopí a šahali po zahnutých mečích. Jenže v tu chvíli už na ně doráželi Sparťané se svými krátkými mečíky a kopími. Zdobené zbroje, tvořené tlustými vrstvami lnu, neodolali zuřivému bodání a sekání. Ve chvíli, kdy složitá falanga ztratí soudržnost, je zničena. Vojáci nebyli tak zdatní v boji tělo na tělo a radši prchali. Okolní falangy měly rázem odkryté boky a křídla. Sparťané šíleli po krvi. Kleomenés sám už ztratil své kopí a teď nepřátele bil mečem. Nechával se zkrápět rudou fontánou a smál se. Vítězství bylo na dosah. Střed Makedonských sil prchal.
Mezitím jeho bratr Eukleidás pomalu postupoval s pravým křídlem. Nebyl si vědom žádného nebezpečí. Překonal polovinu vzdálenost k nepříteli, když v tom uslyšel hrdelní řev. Ze všech stran se na něj řítila barbarská horda. Ilyrové žili už dlouho v blízkosti helénské civilizace. Dokázali se ozbrojit dostatečně kvalitními zbraněmi a nechávali se najímat okolními národy. Makedonci platili hodně a povzbudili jejich zvířecího ducha. Během krátké chvíli obklíčili pravé křídlo Kleomenovy armády.
Eukleidás se srdnatě bránil. Vrazil kopí do hrudi jednoho z útočníků a šáhl po meči. V tom ho někdo udeřil hranou štítu do brady. Upadl na zem a vyplivnul krev s hrstí zubů. Viděl mlhavě. Obličej barbara stojícího nad ním připomínal bájnou medúzu. Protivník se rozpřáhl k finálnímu úderu…
Kleomenés sledoval záhubu svého vojska. Ilyrové zvítězili a teď vpadli do zad jemu. Antigonovi se povedlo zformovat prchající falangu a sám zasáhl svou jízdou. Kleomenés opět prchal před svým největším protivníkem. Následník Alexandrův obhájil své právo na Řecko. Sparta přišla o celé své vojsko a město poprvé padlo do cizího područí.
Z Gýthia vyplula loď. Posádku tvořila ta hrstka spartských občanů, která unikla. Mezi nimi byl i padlý král, zborcený krví a dosud oděný ve zbroji.
Dva dny na to dorazila k Antigonovi, jenž slavil svůj triumf ve Spartě, zpráva. Jeho domov je plundrován barbary a musí se ihned vrátit. Kleomenovi by stačilo, aby se dva dny vyhýbal bitvě a udržel by si svou pozici.
Antigonos později skutečně porazil nájezdníky a jeho zvučný hlas se nesl bojištěm:
„Ó, jak krásný den!“
Pak mu z hrdla vytryskl proud krve a v křečích se zhroutil k zemi. Brzy skonal.
Jenže to už byl Kleomenés na cestě přes Středozemní moře.
Oba muži teď mlčeli. Porážka se zdála definitivní a přitom naprosto zbytečná.
„Nejkrásnější smrt, králi, smrt v boji jsme propásli, a přece nás všichni slyšeli říkat, že Antigonos nepřekročí krále spartského leda jako mrtvolu. Nezprostíme se tady, dokud ještě jsme pány svých vlastních mečů a máme v dohledu Lakóniku, rozmarů osudu a neospravedlníme se před těmi, kdo padli u Sellasie za Spartu, nýbrž budeme nečinně sedět v cizině a zvídat, koho zanechal Antigonos jako správce lakedaimónského?“
Mladík pomýšlel na smrt. Král se rozzuřil:
„Vyhledáváš to, co je z lidských věcí nejsnadnější a všem po ruce, proto si myslíš, že jsi statečný, ačkoliv provádíš hanebnější útěk, než je ten prvý? Nepřátelům se přece poddali už dokonce lepší lidé než my, buď že osudem byli přivedeni k pádu, anebo přemoženi přesilou. Smrt zvolená dobrovolně nesmí být útěkem před činy, musí být sama činem. Je totiž hanebné jak žít, tak umírat jen pro sebe.“
Tolik řekl Thérikiónovi jeho král. Druhý den se mladík vzdálil od lodi. Z pláště vybalil krátký spartský meč. Byla na něm spoustu záseků a množství zaschle krve. Nic z toho však neviděl. Klekl si na zem a přiložil si hrot ke krku. Pak se vrhl k zemi a ukončil tak svůj život.
Kleomenés té noci truchlil sám. Až ráno uviděl zarudlýma očima na obzoru zemi a velké město. Byla tam i řeka. Řeka Bohů. Na Nilské deltě se vzpínala k nebi honosná Alexandrie a Ptolemaios už očekával svého dobrého přítele.
Lykurgos - polomytický Spartský zákonodárce, vytvořil velmi specifickou ústavu založenou na rovnosti občanů, zhruba 8. století př.n.l.
eforové - pětičlenný sbor úředníků, spartský nejvyšší kontrolní orgán
Lakónie - oblast kde ležela Sparta, odtud Lakedaimon a Lakedaimonci, stejně jako lakonická mluva
Falanga – bitevní formace využívaná především Makedonci, s úspěchem ji využil Alexander Veliký, pečlivě secvičená jednotka užívající dlouhých kopí (až 6.3 metru)
Ptolemaios – řecká dynastie v Egyptě
Mothax – otrok a sluha Spartského občana
Achájci – Řekové
Strategos - vojevůdce
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
