» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2140858

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (40-43) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 19.07.2008, 23:05

Jak vypadá takový pohřeb elementalistů? Rozhodně ne tak, jak uvidíme dnes...


	XXXX „V dvojřad nastoupit!“ Uprostřed tělocvičny se rýsovaly dvě řady ledových a vodních elementalistů. Každý z nich už měl svoji zbraň, kterou si včera vybral ve zbrojnici. Všichni vypadali vyrovnaně a klidně, jako by je snad trénink na konci Prahy, kde na ně číhá smrt na každém kroku, bavil. „Petře, pojď sem!“ zvolal jsem. Petr vyšel z přední řady, kde zaujímal čestné místo uprostřed. Vytasil svoji hůl a postavil ji vedle sebe. „Jak proběhla noc? Hlídky, a tak podobně?“ „Eh... Střídali jsme po třech hodinách a nikoho jsme venku nezahlédli. Nebyly žádné problémy.“ „Skvělý. Bež zpátky, budu po tobě chtít každý ráno pravidelný hlášení.“ Petr se na mě nevěřícně podíval a zacouval zpátky do řady. „Pozor!“ Studenti se napřímili. „Jak určitě víte, včera byla stoupenci Hyperionu napadena Druidova tréninková základna. Za útokem stál jeden z nich, Jan Mazda, kterého jsme já a trenér Tomáš zahnali na útěk. Protože je jasné, že Hyperionovci pořád posilují, nemůžeme otálet s dalšími tréniniky. Během této lekce se naučíme, jak odrážet projektily nepřítele. Pohov, chci dobrovolníka.“ Po včerejším setkání s Lukášem jsem nejspíš vypadal velice odpudivě, protože se nikdo nepřihlásil, někteří studenti dokonce couvli dozadu. Z řady vystoupil jediný mladík v světlemodrém obleku, kterého jsem si pamatoval z Invalidovny a střetu na parkovišti. „Já,“ řekl. „Super. Jméno?“ „Martin Benda.“ „Martine, běž na druhou stranu tělocvičny. Ostatní ustupte a dívejte se.“ Student se zamračil a udělal, co jsem mu řekl. Postavil jsem se naproti na konec haly. „Připraven? Vystřel na mě ledový projektil,“ vykřikl jsem. „A vy ostatní, sledujte, jak se odráží kouzla!“ Vyvolaný ani nehnul brvou a vymrštil z dlaně modrou kouli. Představil jsem si tenkou průhlednou zeď a nastavil ruce před sebe. Prásk. Kouzlo se od štítu odrazilo jako pingpongový míček a letělo ke stropu, kde se neškodně rozprsklo. „Díky,“ kývl jsem na studenta. „Můžeš jít zpět.“ Když lomoz utichl, vzal jsem si slovo. „Při vyvolání bariéry musíte myslet na to, že je ve vašich rukou. Nelítá kolem vás, nevystřelujete ji, ale pevně jí držíte před sebou, jako štít. Rozumíte?“ Uznalé bručení přerušil znovu můj hlas: „Rozdělte se do dvojic! Ti odvážnější z vás mohou jít i do trojice a odrážet si projektily jako v tenise! Běžte!“ Nechal jsem studenty procvičovat si kouzla a vyšel jsem na bývalé podium, kde byl skvělý výhled na celou tělocvičnu. Opřel jsem se o pult mluvčího a sledoval jsem akci dole v hale. Jak je možný, že jsem dneska tak přešlej a takhle je komanduju? Včera jsem se strašně bavil i se Smetanou, dneska jsem divnej i na svoje žáky... Ne, není to nic zvláštního. Na studenty musím být přísnej a co se Smetany týče, kdybych mu kníkal do telefonu, tak nám nepošle ani ň. Nebo to je protože... Nevím proč, třeba mám špatnou náladu z toho Lukáše, že má Kuba tu nemoc, Pepa se chová jako bychom už vyhráli a... Pohled mi sjel pod pódium, kde byla jakási postava. „Hej! Haló!“ volala na mě. Nemohl jsem nepoznat Martinu, se kterou jsem ze svých studentů seznámil jako s jednou z prvních a která mě včera zdravila. Okamžitě mě napadla nějaká podlost, tak jsem se rozhlédl po blízkém okolí a uviděl její kamarádku, jak ji sleduje. Jakmile zjistila, že se dívám na ní, tak se okamžitě začala věnovat tréninku. „Co bys ráda?“ „Pojďte sem!“ No co, asi jen chce pomoct s tréninkem, to mi nevadí. Sestoupil jsem dolů k ní. „No?“ „Potřebuju to s váma natrénovat! Nikdo nezbyl!“ „A co ta tvoje kámoška?“ „Ta... Ech...“ Martina se nervózně rozhlédla po okolí. „Šla pryč...“ „Vždyť před chvílí stála támhle!“ „No ale už ne,“ zazubila se dívka. „Tak fajn.“ Nebylo to špatné. Obranu i útok zvládala dobře, skoro až na úrovni Petra. Měl jsem dobrý pocit z toho, že trénink není marný. Nebo se na tom spíš nedá nic zkazit. Všechno odsýpalo jak mělo, když náhle k mému překvapení prohlásila: „Jirka mi všechno řek’. Nepotřebuješ nějak pomoct?“ Vyděsil jsem se. „Co... V žádným případě!“ Dívka se na mě zvláštně podívala. Neotálel jsem ani chvíli. „Studenti! To by pro teď stačilo, obejdu si vás a posoudím vaše schopnosti!“ XXXXI Trénink byl u konce a já jsem měl možnost si trochu oddechnout. Přitočil jsem se k Petrovi a zeptal se: „Hej, Petře, nevíš něco o té Martině?“ „Jo, uh, vím o ní. Co s ní?“ „Nevím, chová se divně. Neznáte se trochu? Mohl bys vědět, co má za lubem.“ „To fakt ne, kámo, nic mě nenapadá. Jdeš na oběd?“ „Půjdu. Předtím se ještě skočím zeptat, jestli už jsou uniformy.“ „Tak jo, zatim.“ S Petrem jsme se rozloučili a já jsem šel do přízemí za oděvníky, jak na tom jsou s mundůry pro elementalisty; po krátké domluvě mi bylo řečeno, že na nich dělají a do konce týdne budou uniformy hotovy. Nečekal jsem sice žádné terno, ale už od pohledu na figurínu vypadaly obleky dobře a nemohl jsem se dočkat, až je studenti začnou nosit. Co mi ale nedalo spát, bylo to, co mi řekla Martina. Co zase Jirka šije? Nejlepší bude, když se ho zeptám sám. Dorazil jsem do jídelny, kde se u našeho stolu už začali scházet členové Společenstva. Vzal jsem si svoji porci z výdeje a přisedl si k Tomášovi, Michalovi a Tereze. „Čau,” pozdravil jsem, „tak co, jak vám to jde? Tomáši, nebijou tě zase?“ zasmál jsem se. „Heh, no, asi ‘sem na ně udělal dojem v tý bitce na parkovišti, tak je to dobrý. Už to nějak neřešej,“ usmál se. „Tak jo, Michale, co to nový místo?“ „Jo, vejdeme se tam, máme to blízko k ohnivejm elementalistům.“ Tereza a Michal se na sebe významně podívali. „Ale Aleš zase... Tereza ti to řekne sama,“ zakroutil hlavou. „Představ si, že Aleš zase dělal to „zabijte mě“,“ špitla Tereza. „Nechápu, že nepřišli na to, že se o Aleše beznadějně rozbijou,“ řekl Tomáš a ukousl si kus rohlíku. „Spíš jestli si Aleš nevymlátí členskou základnu,“ řekl hlas za mnou. Byl to Jirka v závěsu s Jakubem a Pepou. „Nazdárek Jiří,“ usmál jsem se zeširoka na příchozího. „Tak copak jsi to dneska říkal některým mým elementalistům..?“ Jirka se zamračil a sedl si. „Cože?“ „No přece Martině,“ přitlačil jsem na něj. Společenstvo nás začalo se zájmem poslouchat. „Jej! He, he, ehm...“ Jirka se začal smát. „No, hele, to nemělo nic znamenat, prostě že, no...“ „Dobrý, no, tak to už nedělej. Je to fajn, ale teďka na to není čas, ani nálada.“ „Jasně, jen jsem chtěl pomoct,“ kývl na mě. „Kde je Aleš, mimochodem?“ zeptal se Pepa. „Zůstal se svýma elementalistama na hřišti, ještě tam s nima chtěl něco dodělat,“ řekla Tereza. „A říkal, že se vrátí brzo?“ řekl jsem. „Říkal, že se vrátí vůbec?“ zažertoval Tomáš. „Já nevim...“ „Hm. Tak snad je nijak nevyčerpá, Kubo, teď se měníš s Tomášem, že jo?“ sjel jsem pohledem na kluky. „Jo, to jo, ale teď jsem si všim’, že ve zbrojnici už neni skoro nic... Neměli bysme spíš trénovat oba dohromady?“ odpověděl Jakub. „Ne,” zakroutil jsem hlavou. „Pořád tam jsou ty střelný zbraně a ty nechceme, aby nám rozkradli. Jo a taky nezapomeňte, že je večer místo třetího tréninku ten pohřeb.“ „Jo. Jak to chceme udělat?“ zdvihl obočí Jirka. „Michale, co s nima?“ „Dopadli jak ostatní elementalisti. Zůstal z nich jen jejich vznášející se element,“ odpověděl. „Tak tim pádem asi bude nějaká řeč, ne?“ koukl na mě Jirka. „Jo, to bude. Ale já jí říkat nebudu, měl by to udělat Michal, protože to byli jeho elementalisti.” „Pokusím se,“ řekl Michal. „Tak dobře. Jdem’ trénovat, večer se sejdeme a řekneme si, co a jak.“ Rozešli jsme se do tělocvičen, v té mojí už dokonce čekali studenti. Dorazil jsem na místo a přemýšlel, čemu zasvětím dnešní hodinu. Je sice pravda, že jsem minule vykládal o členech Společenstva, ale teď na to prostě není čas. Musím je naučit co nejvíc, aby mohli brzo dobře bojovat. „Studenti! Pozor!“ Jak už byli naučení, tak studenti utichli a zformovali se do dvou podélných řad. Vystoupil jsem před ně a začal s proslovem. „Minule jsme měli v tuhle dobu takovou povídací hodinu, ale to si teď nemůžeme dovolit. Hyperion na nás už jednou zaútočil a vy se musíte připravit na boj, který vás čeká. Dost možná každým dnem.“ V hale se rozhostil šum, studenti vypadali, že je taková zpráva doopravdy zaskočila. „Je mi jasný, že jste s něčím takovým nepočítali. Ani my ne. My, jako Společenstvo elementálů, jsme se s Hyperionem už utkali. Není to lehký boj, zvlášť, když je vás sedum. Ale my jsme ho porazili, abysme vítězili dál. A vedli vás, první českou armádu elementalistů. Jsem si jistý, že společně to zvládneme. Teď ale k našemu tréninku. Dobře mě pozorujte, dnes se naučíme třetí nejpoužívanější kouzlo elementu ledu.“ Vběhl jsem na podium a napřímil ruce směrem na druhou stranu tělocvičny. Z mých spojených dlaní vyšel široký bílomodrý paprsek, který přeletěl tělocvičnu a rozprskl se o protější zeď. „Tento útok,” spustil jsem ruce, „se hodí jak k pomalému celkovému zmrazení nepřítele, tak i k odhození tlakem, který vyvoláváme. Toto kouzlo je jedno z nejtěžších, protože potřebuje velkou dávku sebeovládání - když se nám nepodaří paprsek ukočírovat, můžeme zasáhnout někoho, koho nechceme, nebo v horším případě paprsek pustit na sebe. Proto se musíte naprosto soustředit, když ho vyvoláváte. Předvedu ho ještě jednou.“ Opět jsem vyslal kouzlo na druhou stranu sálu. Elementalisté ho pozorně sledovali. „Tak do toho!“ vyzval jsem je. Nechal jsem studenty jejich pokusům a šel si radši rozmyslet, jak to večer udělám s tím pohřbem. Michalovi studenti se už určitě rozplynuli, tak nemáme co pohřbívat, asi udělám jen nějakej proslov tam, kde ti chudáci skonali... I když to je zase... Proč já. Jsem si jistej, že se o to Michal postará sám, vždyť ani nevím, jak se jmenovali. Nejspíš se tam zajdu podívat jen na chvíli, aby se neřeklo, že tam jeden z šéfů vůbec nepřišel... Pak se vrátím do školy a promyslím, jak se to všechno bude dělat dál. Armáda, kterou měl Smetana poslat, snad dorazí co nejdřív, abysme měli aspoň nějaký zázemí proti Hyperionovcům. Nejhorší je, že v tomhle boji jsme na tom horším místě. Minule jsme věděli, že je Teror na hradě a mohli jsme na něj vyrazit, kdy by se nám zachtělo... Teď jsou pro změnu Hyperionovci zašití nevím kde a čekají na náš špatný krok. A je jasné, že dřív nebo později nějaký uděláme. Zvedl jsem se. „Tak jo, ukažte mi, co jste se naučili!“ XXXXII Bylo něco před osmou a elementalisté byli plně obeznámeni s ceremonií na dolním parkovišti, kde skonali Michalovi studenti. Právě tam jsme teď šli, Michal měl mít ještě nějakej proslov, tak jsme si ho chtěli poslechnout. Školu hlídali moji elementalisti v čele s Petrem, z vodních jsem tam vlastně byl asi sám. Studenti se mezi sebou ještě tak neznali, tak ani nikdo neprotestoval, když jsem dal jasný rozkaz hlídat školu. Armáda se nashromáždila na křižovatce poblíž místu, kde jsem svedl souboj s Janem Mazdou a tam, kde se Michalovi žáci rozplynuli. Stále tam po nich zůstávala jen těžko postřehnutelná zelená světla. Pozdravil jsem se s ostatními, co tam už byli. Elementalisté byli seřazeni za své učitele a Michal hlídal zbytky svých studentů. K ničemu se ještě neodhodlal, tak jsem začal sám. „Dneska jsme se sešli, abychom uctili památku bojovníků, kteří byli zákeřně napadeni silami Hyperionu. Díkybohu jsme útok odvrátili, ale za cenu několika dobrých studentů. O tom by vám ale měl povědět spíš jejich trenér, Druid-„ „Nejsem žádnej Druid,“ pronesl náhle Michal. „He?“ podivil se nahlas Jirka. „Druid jsem byl, když moji elementalisté byli živí, kdy význam slova Druid měl svůj význam. Kdy jsem byl schopen ochránit svoje studenty. Je konec přetvářky a chtěl bych vám všem říct, že se jmenuju Michal-“ Naklonil se ke mě Tomáš. „Tak tohle začíná bejt pěkný drama.“ „Nevim, no, proč to dělá,“ řekl jsem. „Víte, kdo jsem, nebudu vám nijak lhát, a myslím, že by se měli ukázat všichni,“ podíval se na mě nenápadně Michal. Razantně jsem zakroutil hlavou, nejsem blázen. Nevím, co čekal. „Tak jo. Co budeme dělat se zbytkama těch elementalistů?“ zeptal jsem se. „Myslím, že bysme měli využít všechny síly, co jsou, takže...“ Michal se vyděsil. „To jako vstřebat je?“ Náhle se stalo něco, s čím už vůbec nikdo nepočítal. Kuba, který vypadal, že už skoro spí, se při Michalových slovech vylekaně postavil a vykřikl: „NE!“ Studenti se na Jakuba vyděšeně podívali. „To nesmíte!“ zvolal. Nechápal jsem to o nic víc než ostatní. „Jasně, ale proč?“ ptal jsem se. „Vždyť tobě se nic nestalo, když jsi vstřebával toho týpka na Invalidovně...“ Jakub vypadal naštvaně. „Prostě nikdo nesmí vstřebat ty jejich elementy, jinak to s ním dopadne blbě!“ „Počkej, Kubo,“ řekl Pepa a přišel k Jakubovi. Členi Společenstva okolo něj vytvořili kolečko. „To se něco stalo tobě? Vždyť jsi zdravý celou dobu.“ „No ani ne, nesmíte vstřebat element těch studentů, jinak umřete!“ Taková zpráva nás šokovala. Proč by měli umřít a proč je tedy Jakub naživu? Náhle mě napadla strašná věc. „Určitě je to proto, že ten elementalista, kterýho jsi vstřebal, byl Hyperionovec, takže ti něco namlouvá... Je to tak?“ řekl jsem. „Ale to je kravina!“ naštval se Jakub. „To s tím nemá nic společnýho!“ Michal, který sledoval naši diskuzi zpovzdálí, už byl ale dávno rozhodnutý. „Ne, nikdo je vstřebávat nebude. Bylo by to zneuctění památky,“ zamračil se. Ohrnul jsem ret a přikývl jsem. „Fajn. Byl to jen náúad.“ „Dobře děláte,“ dodal Jakub. „No. Já půjdu za svejma studentama, abych viděl, jak jim to jde,“ řekl jsem. „Vy tu ještě zůstanete? Nechcete si ještě dát trénink? Je tu místa dost a bude vás tu víc.“ „Asi bysme mohli,“ pokýval hlavou už klidnější Jakub. „Když zabezpečíte školu vy...“ „Rozhodně zatrénujem, no,“ dodal Michal. „Jo. Nic, hele, já jdu. Mějte se a kdyby něco, máte vysílačky,“ rozloučil jsem se a šel. Když jsem odcházel po prázdném parkovišti, tak jsem musel pořád přemýšlet nad tím, co Jakuba tak vyděsilo a co se mu vlastně stalo. Byla to skutečně záhada, proč by se flegmatik jako on tolik rozrušoval nad takovou věcí? Nechápu to... Náhle mne vyrušil zvuk běžících nohou. Otočil jsem se a uviděl Jirku, Pepu a jejich studenty. „Co se děje?“ zeptal jsem se. „‘dem s tebou,“ řekl Jirka. „Ve škole je bezpečnějc‘ než na otevřeným prostranství.“ „No tak fajn, proč ne... Máte nějaký nápady ohledně toho Kuby, proč tak blbnul?“ „No, je nezraněný, to je jasné,“ odpověděl Pepa. „Musí to být něco uvnitř,“ „Nic mě nenapadá. Možná nějakej vnitřní souboj s tím Hyperionovcem, nebo nějaká nemoc...“ „Nemoc, to je blbost. Jak by se mohla přenýst, proboha?“ ušklíbl se Jirka. „To mu tam spíš dělá bordel ten elementalista.“ „Pokud to tak je, tak nevíme, kdy se to může vymknout kontrole,“ upozornil Pepa. „Musíme na Jakuba dávat pozor,“ „Jako třeba teď, co?“ řekl jsem. „Teď tam má Aleše a ostatní, ti by se o něj postarali,“ odpověděl Pepa. „Tak fajn.“ Netrvalo dlouho a byli jsme u školy. U vchodu jsem kývl na jednoho z ledových elementalistů. „Dorazila armáda, nevíš?“ zeptal jsem se ho. „Nikdo tu nebyl, jenom naši,“ zakroutil na mě hlavou elementalista. „Dobře. Zůstaň, kde seš, za chvíli tady budou ostatní trenéři,“ řekl jsem a společně s bratry vstoupil do školy. „Docela si dávaj‘ načas, co, s tou armádou,“ řekl Jirka. „To jo, a to se ještě může stát, že nikdo nepřijde. Což by bylo úplně v prdeli,“ zaklel jsem. „Byli bysme odkázaní jen na sebe, s tím musíme počítat,“ souhlasil Pepa. „Ale v takovéhle souvislosti nám podporu poslat musí. Jde tady o hodně.“ „Jdu se podívat po svým pověřeným člověkovi-“ řekl jsem. „Tak to zní fakt strašně,“ zachechtal se Jirka. „A co my?“ „No, nějak se tu zas zabydlete a buďte se svejma studentama okolo. Až přijdou ostatní, pošleme je do tříd.“ „Fajn,“ přikývl Jirka. „Budeme okolo,“ dodal jeho bratr. Vešel jsem do ředitelny a začal ji prohledávat. Prošel jsem všechny čtyři místnosti a Petr nikde nebyl. To je zvláštní. Z kalhot jsem vylovil vysílačku a zapnul ji. Po chvíli chrčení jsem naladil správnou frekvenci. „Petře, tady Kamil. Kde jsi?“ Po chvíli ticha se ozvala odpověď. „Jsem v B jedničce, kde jste vy?“ „V ředitelně, přijď sem.“ „Oká, už du.“ Nezbývalo než počkat na Petra, s jakou přijde. V ředitelně už nebylo co dělat, tak si asi půjdu sednout před ní a počkám. Vyšel jsem ven a několik metrů od sebe jsem uviděl Martinu zády ke mě, jak na někoho čeká. A mě bylo hned jasné, na koho. Od té doby, co jsem byl na pohřbu elementalistů, jsem neměl moc dobrou náladu, vlastně to asi celou dobu, co jsem tady. Jediná Martina, i když to byla studentka, ke mě byla hodně kamarádská, asi mě chápe. A podle toho, co mi řekla na posledním tréninku, že ví všechno od Jirky... Jasně. Jdu do toho. „Ahoj!“ pozdravil jsem. Martina se otočila a odpověděla. „Čau.“ „Ten pohřeb byl smutnej, dobře, že jste tam nebyli. Nesednem někam?“ Martina vypadala velmi překvapeně. „No, já tu čekám na...“ Její pohled se upřel za mě. „Ahoj Jirko!“ Jirka přiběhl z opačné strany haly a Martina po něm okamžitě skočila. Radostně se objali a já jsem se na to koukal jako blbec. Vnitřnosti se mi sevřely tak, jak jsem to nezažil. Sakra. To ne. Jirka můj nevěřícný výraz postřehl a pustil se Martiny, která nevěděla, co říct. „Kámo – ne – počkej – vždyť jsi řikal, že –“ koktal. Pepa vyšel z dveří blízkého záchodku a napjatě začal sledovat situaci. „To je jedno,“ odešel jsem do pavilonu B1 naproti Petrovi. „Vždycky to tak bylo.“ Náhle se Petr vynořil od rohu. „Hej, Kamile, tys mě volal, že jo?“ To mi chybělo. Chytil jsem Petra za ramena a jasně mu řekl: „Hlášení si necháš na pozdějš, jo? Já jdu prohlídnout třídy!“ Šel jsem někam pryč, abych se zklidnil. Takhle špatně jsem se dlouho necítil. XXXXIII Když jsem byl z dohledu našich elementalistů, sesul jsem se k zemi na bobek. Jak je tohle možné? Taková smůla! Já to nechápu! Ještě dneska v poledne se chovala, jako by to byla kdovíjaká kamarádka, a teď tohle... Co jsem jí, proboha, udělal? Navíc ještě s Jirkou. Zase s ním. Snad bych se ani nevztekal, kdyby šla s Kubou, s Tomášem, s Alešem, no to by bylo trochu moc, ale... Z mého zoufání mě probudil Petr, který o mě téměř zakopl, protože jsem seděl hned za rohem uličky. „Hej, kámo, co je?“ „Ty vole... ‘s to neviděl?“ „Jo tohle... Jo, jasný, no... Ale potřebuju ti říct něco důležitýho. To bys fakt měl vědět.“ „Heh, co to asi bude, no povídej.“ „No hele... Asi to bude znít hrozně, ale viděl jsem Markétu.“ Při zmínění Markéty jsem skoro přepadl na zem. „Cože?! Kdy?“ ptal jsem se. „Heh, no... Pamatuju si, že to na mě přišlo jako by když jste dobojovali na hradě, když jsme se my normální lidi vrátili na zem. To bylo dokonce to první, co si po tý časový mezeře pamatuju.“ Časový mezeře? No jasně, při bojích na hradě uběhlo několik dní a každýmu bylo přece divný, že si je nepamatoval... „Počkej a... Jak je možný, že ty, nebo, no, co jsi vlastně viděl?“ „No, tu Markétu...“ „A jak víš, jak vypadala, když jsi ji nikdy neviděl?“ Vtom mi to došlo. „Někdo ti říkal o Markétě? Kdo?“ „To je jedno, prostě vim, kdo byla Markéta a tohle, na tom nezáleží-“ „Fajn, a jak vypadala? To byla u tebe nebo co?“ „Ne, to ne... Bylo to něco jako ve snu, zkrátka jsem jí viděl a na pozadí byla nějaká místnost na hradě. Asi takový to předsálí, víš co myslím.“ „No jo, a co ještě?“ Musím vědět víc. „Potom jsem viděl... Hej kámo, takovýho strašnýho démona... Nebo ne démona,“ zamyslel se Petr, „ale představ si jakoby černou potvoru z drátů a žiletek z takovýho černýho kovu, nevím, jak to mám popsat, vypadalo to fakt divně.“ „Cože? A co se dělo dál?“ „Naběh‘ na ní a konec. Jako by jí nějak to... Vstřebal, chápeš mě, ne?“ To, co jsem slyšel, znělo strašně. Takže Markéta je doopravdy ztracená... Nevím ani, proč by mi na ní mělo tolik záležet, když jsem se od Jirky dozvěděl, jak to ve skutečnosti bylo. Ale jestli mi na ní nezáleží, tak proč jsem se při zmínce o ní zpotil a vychladly mi ruce? Co je ještě víc nepochopitelné, jak to mohl vědět zrovna Petr a proč ne nějaký člen Společenstva? Vždyť v bitvách s Terorem Petr vůbec nebyl! „Dík, žes mi to řek‘, aspoň že teďka vím, co a jak,“ poděkoval jsem Petrovi. Ve vysílačce jsem zaslechl šramot. „Lidi, jste tam? Tady Michal.“ Podíval jsem se překvapeně na Petra a odpověděl: „Jojo, slyšíme se. Co se děje?“ „No... Z Hůrky sem jde nějaká obrovská ozbrojená banda, je jich fakt moc. Netušíš, kdo by to mohl být?“ „Vůbec, jako co vypadají?“ „Nevím, jestli to jsou elementalisti, nebo něco jinýho. Nepřibližujeme se k nim, studenty jsme poslali zpátky do školy a já s Kubou je sledujeme zvenku... Co teď?“ „Kudy jdou?“ „Teď jsou u tý dlouhý cesty u Aleše a jdou dopředu přes tržiště.“ „Takže asi půjdou uni-marketem... Sraz před školou, jestli to jsou Hyperionovci, pěkně si naběhli,“ řekl jsem. „Všichni, co tohle slyší, pošlete svoje elementalisty, co něco uměj, před školu!“ Přišlo mi podezřelé, že se během celé rozpravy s Michalem nikdo jiný neozval, ale s tím nic nenadělám. Jestli to jsou Hyperionovi elementalisté, tak se mají na co těšit. „Petře, sežeň elementalisty ledu, kterejm to šlo,“ řekl jsem. „Asi budeme bojovat.“ „Tak oká,“ přikývl Petr. „Ty ‘deš kam?“ „Před školu to tam zorganizovat.“ „Jo, tak jo. Sejdeme se teda tam.“ Doběhl jsem před školu, kde už čekali Jirka a Pepa se skupinou svých vybraných studentů. Trapné ticho mezi třemi spolubojovníky prolomil až Pepa. „Myslíš, že na nás znovu útočí Hyperionovi elementalisté?“ „To netuším. Je možný, že už nás chtěj‘ přepadnout kvůli Jirkovýmu meči,“ usmál jsem se. „Ale to už by byli tady.“ „No a právě proto bych řekl, že to bude někdo jiný,“ řekl Pepa. „Podle mě by to mohla bejt ta armádní posila, jaks‘ o ní říkal Smetanovi,“ doplnil ho jeho bratr. „To mi přijde zas takový divný, by nám o tom Smetana řek‘, ne?“ „Proč? Třeba nás chtěl překvapit,“ ušklíbl se Jirka. „Ale nevim, jestli bych posílal naslepo ozbrojenou armádu někam, kde útočej Hyperionovci skoro každej den.“ „Ať už to bude jakkoli, měli bysme si je nejdřív pořádně prohlédnout,“ podotkl Pepa. „Nesmíme být paranoidní, i kdyby nás k tomu okolnosti nutily...“ Během našeho hovoru na místo dorazili i další elementalisté různých druhů. Byl čas vyrazit – svolal jsem si k sobě členy Společenstva, abych s nimi naplánoval, jak dál. „Nemáme moc času, musíme je obklíčit v unimarketu,“ řekl jsem. „Už jsou blízko.“ „Víte vůbec, kdo to je?“ zamračila se Tereza. Když to Jirka slyšel, obrátil oči v sloup. „Ne, ty jo?“ „Michale, Jakube, viděli jste, kdo to byl?“ zeptal se Pepa. „Aspoň trochu?“ „Moc ne. Prostě skupina lidí ve tmavejch hadrech,“ odpověděl Kuba. „Vůbec nevim.“ „My jsme tam odtamtud utekli hned, jak jsme se dozvěděli, že tam někdo jde,“ řekl Michal. „Přece jenom, je to riziko...“ „Jasně,“ přikývl jsem. „No tak fajn, vy se rozprostřete po střechách, ale aby vás neviděli,“ ukázal jsem na členy Společenstva okolo. „Až budou procházet středem, tak je překvapíme. Petře, ty půjdeš se mnou.“ Petr, stojící opodál, přikývl a přitočil se ke mně. „Tak jo, jdeme!“ řekl jsem a rozběhl se s elementalisty v zádech k uni-marketu. Netrvalo dlouho a všichni byli na svých pozicích. Žáci Jakuba a Tomáše kryli levou polovinu budovy, bratři a ohniví elementalisté hlídali pravou. Já jsem byl se svým oddílem připravený uvítat vetřelce v průchodu přímo naproti nim. Schovali jsme se v bývalé budově pošty a čekali na návštěvníky. Vzal jsem vysílačku. „Tomáši, kde už jsou ti vetřelci?“ „Už ‘sou vevnitř, ale něco se mi na nich nezdá,“ ozvalo se z vysílačky. „Skoro, jako by to byli normální lidi.“ „Tak se skov, může se jednat o nějaký svinstvo o kterým nám neřekli,“ zaslechl jsem Jirku. „Až budou procházet schodama ke škole, jak je ten úzkej průchod u pošty, tak nám hlavně řekněte,“ prohlásil jsem. „Fajn, nebude to za dlouho,“ dodal Tomáš. Přejel jsem pohledem po vodních elementalistech, kteří tam se mnou stáli. Nebylo jich mnoho, odhadem tak dvacet. Důvod, proč jich tam byla jen hrstka, byl ten, že jsem nechal Petra vybírat, kdo by tam šel. Více méně jen stačilo nezvednout ruku na výzvu typu „Kdo chce jít bojovat?“ nebo jednoduše Petra ukecat. Ať už to bylo jakkoli, mám tady hrstku odvážných elementalistů, kteří jsou připraveni se poprat s čímkoliv, s čím na nás právě jdou. Jestli to nejsou Hyperionovi elementalisté, musí jít o nějakou podezřelou armádní akci, evidentně zaměřenou proti akademii. Mohl jsem se jenom modlit, aby moment překvapení zůstal náš. „Tak jo, hele. Začínají zdolávat schody,“ zaslechl jsem Jirku. Elementalisté to zaslechli a čekali na moje rozhodnutí. Kývl jsem na dveře ven.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	20.07.2008, 0:39:16

Nevypadá to dvakrát dobře... Pohřeb, ač jen symbolický, se moc nevydařil. Problémy přetrvávají, stejně tak všudypřítomná hrozba Hyperionu. Jsem zvědavý, kým, nebo čím jsou ty osoby v černém... ;-) Dneska už ze mně nic lepšího nevyleze... Uvidíme v dalším díle!

Pavel D. F.	19.07.2008, 23:05:11

Začátek dnešní části popisuje běžný trénink elementalistů, z něhož vyčnívá jen podivné chování Martiny. Pak přichází pohřeb obětí útoku Hyperionu, kde zase zapůsobí Jakub se svým varováním proti vstřebání síly zemřelých. Než se Kamil vyrovná s podivnou situací Martiny, přicházejí neznámí nezvaní hosté. Napětí je pěkně gradováno, od běžné rutiny všedního dne až do okamžiku těsně před poznáním možných protivníků. To dokáže čtenáře udržet při pozornosti, takže se bude těšit na pokračování.