|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Panika ::
| Strach. To je to, co nebojácným lidem chybí... |
| |
|
|
Strach. To je to, co nebojácným lidem chybí. Jedním z těch nebojácných byl Tom. Tom pocházel z bohaté rodiny, proto si mohl dovolit cestovat po celém světě. Cestoval především po místech, která byla proslavena tím, že tam straší. Doufal, že konečně zažije něco jako strach, protože už od dob, kdy se naučil chodit, se nebál ničeho a přátelé se ho marně snažili lekat, či přijít na nějakou slabou stránku.
„Hele a co tohle? Psychiatrická léčebna? Píší tady, že…“ četla s patrným vzrušením v hlase mladá dívka. Tom ji moc pozornost nevěnoval, jakmile zaslechl slovo psychiatrická.
„Ježíš a Marja. Tohle povídej nějakému režisérovi béčkových hororů a ne mě,“ přerušil ji Tom znuděným hlasem.
„No, tady píší, že pár lidí nedávno po návštěvě tohoto ústavu zemřelo. Spáchali sebevraždu,“
„Opravdu? A taky tam píšou o tom, že mimozemská civilizace neexistuje?“ zeptal se Tom sarkastickým tónem. „Prosím tě, to jsou samé povídačky. To už bych raději věřil, že Steve Wonder řídil své nové fáro.“
„Co ty víš, třeba…“
„Mlč. Vůbec se neozývej,“ přerušil ji Tom.
„Dobrá, dobrá. Ale za pokus nic nedáš, ne? Stejně teď nemáš nic na práci,“
„No, konečně pádný argument. Akorát za to něco dám. Prachy za letenku a podobně,“
„Ty jo, kdybych tě neznala, řekla bych, že se bojíš,“ konstatovala pobaveně dívka.
„Kéž by,“ povzdechl si Tom.
„Hele, je to ve státě. Maximálně utratíš za benzín. Koukni,“ při těchto slovech mu začala mávat před obličejem brožurou.
„Téda, tam to vypadá pěkně,“ řekl s překvapením v hlase. „To by mě opravdu zajímalo, jak tam může být něco strašidelného,“
„Tak se podívej na ten ústav,“ otočila stránku.
„No, to už vypadá lépe,“
„Tak vidíš. Už jsme spolu nikde delší dobu nebyli. Můžeme jet tam, koneckonců, jestli tě tam nic nevystraší, aspoň si užijeme pěknou dovolenou. Co ty na to?“
„No… nevím, nevím,“ váhal. On osobně cestování přímo miloval a byl rád za každou cestu, ale v tuto chvíli, kdy hrál váhajícího mu šlo o jinou věc, a taky že se uskutečnila. Dívka ho políbila na rty.
„Přesvědčivý argument, kdy pojedeme?“
Tom stál čelem ke skále a pronesl: „Téda, čekal jsem, že to tu bude hezčí,“.
„Zkus se otočit, pako,“ zasmála se dívka.
„No vida, hned je lepší výhled,“
Přijeli zrovna v dobu, kdy odpolední slunce svítilo na pěknou krajinu, obklopující penzion. Překvapilo ho, že okolí penzionu není nijak upravované, nebo jestli bylo, tak to ta krajina znamenitě nedávala najevo.
Už se nemohl dočkat, až se při raním sluníčku vydá spolu s jeho přítelkyní na dlouhou procházkou přírodou. Už teď viděl, kam určitě musí zajít. Všude se rozprostíraly rozsáhlé lesy, které nesmí uniknout jeho krokům, ani malé skalky, dodávající přírodě drsnější vzhled, by neměly zůstat bez povšimnutí.
Tom se zhluboka nadechl a nasál ten krásný vzduch, jež se všude proháněl a čekal, až ho vdechnou. Myslel si, že praskne, jak do sebe nasával víc a víc vzduchu.
„Tady by měli vybudovat nějaké středisko zvané feťákův ráj. Byl bych první zákazník,“
„Střelenej, fakt že jo. Tak asi půjdeme do penzionu,“
„Dobrý nápad, nuže, račte madam.“
Schylovalo k večeru a jakmile Tom se svou partnerkou byli zabydlení ve svém pokoji, pronajali si kola. Říkali si, že by si mohli zajet k horám, kde se nacházela zmodernizovaná vesnička se sanatoriem, kvůli kterému víceméně přijeli. Vesnici zmodernizovali nedávno a to především kvůli narůstajícímu počtu turistů, navštěvující toto místo.
Netrvalo dlouho a oba vjeli do vesnice, kde zpomalili, aby si to tam co nejlíp prohlédli.
„No, možná to tady mohlo před tou modernizací vypadat mnohem líp,“ oznámil Tom za sebe. Po chvíli zastavili, protože si mysleli, že dojeli do centra. Tom vytáhl z držáku láhev, aby se osvěžil.
„Možná bychom si mohli sednout do nějaké kavárny,“ řekla trochu udýchaná dívka.
„Pochybuji, že tady něco takového najdeme,“ při těchto slovech se rozhlížel. „Nevíte, prosím vás, kde bychom mohli…“ spustil Tom na nějakého staříka, který procházel kolem, jenomže ten ho nenechal domluvit.
„No jo, no jo, támhle,“ ukázal směrem na nějaký domeček.
„Ale vždyť nevíte, na co se chci zeptat?“ řekl staříkovi, jež mu nevěnoval pozornost. „Pane?!“ Zvýšil hlas na staříka, ale ten pokračoval v chůzi a nevěnoval pozornost.
„Tak třeba se tady nikdo nový na nic jiného neptá, můžeme se tam mrknout,“ pověděla dívka.
„Lůza je tady!“ zařval chraplavým hlasem nějaký muž u dřevěného baru, když uviděl vcházející pár.
„Co jste to…“ bránil se Tom, ale přerušil ho hlas vycházející z nějaké komory. „To snad ne, další zasrani, kteří podporují tuhle novotu?... ehm, ehm,“ odkašlal si barman, když vešel za bar. „Chcete něco?“
„Nejste trochu drzej tady s tímhle… no, nebudu se vyjadřovat,“ spustil Tom.
„Co jsi to říkal?“ zvedal se ze židle chlap, co předtím oznamoval příchod lůzy.
„Klid, sedni si… Ptal jsem se, jestli něco chcete. Jestli nechcete, tak laskavě vypadněte,“ Řekl trochu zašlý barman s ledovým klidem.
„Dvě koly,“ řekla dívka a zatáhla Toma k zadnímu stolku. „Je to debil, tohle prostě musíš ignorovat,“
Tom do sebe vyklopil skleničku koly a aniž by se dívka své sklenice vůbec dotkla odešli. Moc dlouho se v kavárně, hospodě, či co to bylo nechtěli zdržovat, protože napětí se v tom zatuchlém vzduchu stupňovalo a nějaká šarvátka by asi nebyla nejlepším řešení.
Zastavili u ústavu nedaleko od dvou doktorů, zabraných do hluboké konverzace. Sanatorium se honosilo logem, které bylo vysoké dvě ze tří patra a zabíralo místo nad hlavními dveřmi.
„Pěkné to tady mají, takže až se někdy zblázním, víš, kam mě šoupnout,“ zasmál se sám sobě Tom.
„Pako, ale nevypadá to tu nejhůř. Hele, za chvíli se začne stmívat, měli bychom jet,“
„Tak čau,“
„Čau? Ty nejedeš?“ starala se dívka.
„Neboj, jen chvilku o samotě. Do půl noci budu doma, jinak mi můžeš zakázat televizi,“
„Víš, že v pokoji televizi nemáme,“
„No vida, to klidně můžu přetáhnout čas,“ řekl pobaveně Tom. „Neboj, za chvíli přijedu, jen si to tu chci trochu prozkoumat. Zítra zajdu dovnitř,“ dodal, když si všiml vážného pohledu partnerky.
„Dobře, ale ať ti to netrvá,“
„Neboj,“ uklidnil dívku.
Dívka po loučícím polibku odjela a Tom, tlačící kolo, šel na dvorek. Neviděl nikde zábranu, tak usoudil, že tam může v klidu vejít
Slunce pomalu zapadalo a sláblo na intenzitě.
Odložil kolo a usadil se na lavičku. Všiml si, že na jedné straně předělávají fasádu. Bylo tam postavené lešení a u něho si balil věci dělník. Tom k němu vykročil, a když dělník spatřil jeho přítomnost, leknutím se bouchl do hlavy.
„Jejda, promiňte, to jsem nechtěl. Jste v pořádku?“
„Fuj, to sem se lekl, co tady děláte?“ zeptal se ho dělník, držící se za hlavu.
„Prohlížím si to tady,“
„Prohlížíte? No tak já myslím, že je na čase, aby jste prohlídku ukončil a šel domů,“ oznámil s vážným výrazem.
„To mě vyháníte?“
„Ne, to vám dávám radu, pokud se máte rád,“
„Rád? myslím, že vás nechápu,“ oznámil zmateně Tom.
„Straší tady, chlape, věřte mi, tady straší,“ strach si pohrával s vážnou tváří dělníka.
„Straší? Jak straší?“ ptal se Tom.
„Prostě straší. Ty zvuky, to je hrozný. Já mizím, už se stmívá… nechci tady být, až se setmí. A vy běžte taky. Naschle,“ při těchto slovech už byl sbalen a dal se do rychlého kroku.
„Straší? Jupí,“ řekl Tom totálně bez nějakého vzrušení v hlase, dívající se za mizejícím dělníkem.
Vrátil se na lavičku a začal se rozhlížet po budově, která v zapadajícím slunci vypadala velice zajímavě. Tom nabyl dojmu, že ta budova něco pamatuje a musela podstoupit hodně rekonstrukcí.
Ozval se řev, který se v ozvěnách roznášel po valné části budovy a byl slyšet i na dvorek.
„Prý straší. Blázni straší. Sakra, co to tady vůbec je? Říkala, že psychiatrický… no nějaký zaměření by to mít mělo. Příště možná budu víc poslouchat,“ zamumlal si pro sebe. Poslední slova doprovázel další výkřik. „Bože, co tam dělají,“ pomyslel si Tom.
Po několikátém zakřičení Tom usoudil, že se ti blázni asi nudí. Založil si ruce, ještě chvíli se rozhlížel po budově. Nebylo tam nic, co by ho vystrašilo a nic, co by ho přesvědčovalo jít dovnitř, ale asi se tam druhého dne podívá.
Poslední pohled na první patro a půjde. Ne, nepůjde. Něco jeho pohled zaujalo. Krčilo se to v rohu jednoho okna, chvíli se na to díval. Nevěděl, jestli to byla věc nebo člověk, ale po chvíli si řekl, že ať je to co je to, ono ho to pozoruje.
Zrychlil se mu tep. Musel to být člověk, proč by jinak měl tak silný pocit, že ho to sleduje. Tom si stoupl a stál tam se zrychleným tepem. Oba na sebe civěli, vypadali jako vytesaní z kamene.
Tomovi se zamotala hlava, přičemž mu hlavou proletěl znepokojující pohled, že vidí před sebou postavu nevelkého vzrůstu. Promnul si oči, jenže tu postavu měl v hlavě. Bylo na ní něco znepokojujícího. Zadíval se do obličeje a bylo mu hned jasný, proč se mu ta osoba ani trochu nelíbila. Byl si zcela jist, že ta tvář patří tomu člověkovi za oknem. Tom se ani nezmohl na žádnou vtipnou poznámku, protože i jemu se zdál obličej té postavy strašlivý. Vrásčitý, pobledlý, znetvořen šílenstvím, honosící se šíleným úšklebkem. Oči měl malé a v té tmě nebyl vůbec schopen rozeznat bělmo. Černé oči, ve kterých žhnulo šílenství. Tu hroznou tvář by přiřadil nějaké oběti šíleného masového vraha, kterou se snažil rozesmát svým nožem.
Toma přejel mráz po zádech a další vlna mrazu se přetáhla, když viděl vlasy… ach ty vlasy, dlouhé, husté, léta se na ně ani nešáhlo. Vypadly jak velké spletené chapadla, jež mu chtějí znetvořit obličej.
Chvíli koukal do prázdna, bez jakéhokoliv pohnutí. Jeden by usoudil, že právě viděl tvář medúzy. Možná nezkameněl, každopádně pohled to byl hrozný i bez té medúzy.
Oklepal se a začal se rychle rozhlížet po oknech. Chvíli nemohl najít to okno, pak ho ani hledat nemusel. Přepadl ho divný pocit, že ta osoba už dávno není za oknem, ale stojí za ním, připravena každou chvíli ho zabít.
Bál se ohlédnout. Věděl, že pokud se ohlédne a ten člověk tam nebude, teprve pak se objeví za ním.
Začal se ho zmocňovat pocit, který nikdy nezažil. V hlavě mu začala pochodovat armáda mravenců. Mravenčilo mu v hlavě a začal se bát. Zavřel oči, potichu zaklel a rychle se ohlédl. Jakmile mu došlo, že tam nestojí nikdo, komu by se měl bránit, rychle odskočil na stranu, aby se vyhnul útoku, který na něj šel ze zadu. Když se zvednul ze země, zjistil, že se vyhýbal ničemu, nikdo tam nebyl.
Dýchal čím dál rychleji. Pocit paniky ho rozežíral ze vnitř a vyvolal zoufalství. Přece tady nemůže zemřít.
„Kde je?,“ zeptal se sám sebe. Uslyšel za sebou zašustění, prudce se otočil, až si skřípnul nějaký nerv na krku. Nikde nikdo nebyl.
Zoufalství se stupňovalo a začínal tomu podléhat. Já umřu, pomyslel si. Všiml si na zemi kusu nějaké větvě. Vypadal bytelně tak si ho vzal, aby měl aspoň trochu pocit bezpečí, který se ovšem nedostavil.
Ve svém periferním vidění zaznamenal pohyb, rychle vypálil větví do těch míst, ale podařilo se mu akorát uhodit kmen stromu. Pak se s větví ošil za sebe.
„Mám tě,“ ozval se cizí hlas, bůhví odkud. Toma to znepokojilo natolik, že mrštil větví na první místo kam ho napadlo a utíkal ke kolu. Začal rychle zvedat kolo a během toho mu panika sežrala celý mozek. Tisíce rozpálených jehliček mu píchalo v hlavě. Věděl, že teď není ozbrojen a než nasedne na kolo, uběhne ohromná doba, během které ho ta nehorázně strašná osoba může zabít.
Rychle se rozjel, až se mu kalhoty zapletly do řetězu. Nahlas zaklel, škubnul nohou, aby nohavici vytáhl ze řetězu, ale místo toho ji roztrhl, což mu zrovna moc nevadilo, hlavně když jel.
Děkoval bohu, za to, že cesta, která vedla pryč z toho místa, byla z kopce. Neexistovalo snad nic, co by ho přinutilo se vrátit.
Panika a zoufalství ho neopouštěli.
„Je za mnou!“ zařval Tom z ničeho nic, aniž by se ohlédnul. „Nééé, je pořád za mnou!“ zařval, a zoufalství mu vehnalo slzy do očí.
„Nemůže mě zabít!“ zařval, aby uklidnil paniku, která mu přehrávala různé scénáře, které končily úplně stejně. Smrtí. „Nemůže, to nejde!“
Tom se začal pomalu ohlížet, ale neohlédl se úplně, protože chvíle nepozornosti mu zapříčinila smyk a pád z kola. Sletěl z něj a pěkně si sedřel lokty, jak ještě klouzal po asfaltce. Začalo ho příšerně píchat v loktech, o pálení ani nemluvě.
Nemohl popadnout dech a ještě ke všemu začal vzlykat. Nebylo to bolestí, nýbrž zoufalstvím. Snažil se vstát, jenomže to šlo těžko. Teprve teď si uvědomil i další zranění, pěkně si zřídil kolena. Bolelo to, ale on musel vstát, byl stále za ním, cítil to.
„Kde to jsem!? Kde to do prdele jsem!?“ řval. Sice věděl kde přibližně je, ale stál na rozcestí a ukazatele si nevšiml.
Nakonec ze zoufalství seběhl z cesty a dal se na útěk přes les. Doufal, že ho tím zmate, ale spíš se mu podařilo v sobě probudit ještě větší strach.
Po chvíli běhu se vyčerpán a s bolestí sesunul ke stromu. Opět se rozbrečel. „Néé!“ zařval na les. Pak ho začalo něco tlačit v kapse a mu došlo, že má sebou lovecký nůž. Vytáhl ho, rozevřel. Stoupnul si a připravil se k boji. Celý roztřesený by neměl vůbec žádnou šanci, by Toma dostal na první ránu. Jenomže on si sám nedokázal představit, jak bojuje s někým tak mrtvolně ohavným. Opět se sesunul ke svému stromu, znovu se rozbrečel a zařval „Už mě nevystrašíš!“ a podřezal si žíly.
Dávno po pohřbu Toma byl zatčen barman bůhví odkud za přechovávání drog.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
