|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Tři vraždy ::
Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny poutí a cesta jejich příbytkem.
- Bašó |
| |
|
|
Někdy v polovině května toho roku jsem se rozhodl, že je čas zmizet. Prostě jsem si řekl: „Příteli, žiješ na tomhle místě již příliš dlouho a uhníváš tu,“ a den nato jsem si sbalil věci a vycestoval se svým sluhou z města, směrem někam na Walden. Toto rozhodnutí mne přivedlo k zamyšlení nad mým dosavadním životem; na přemítání jsem měl celou cestu přes severní Colorado, kterou jsem odhadoval na dva až tři týdny.
Jenže hned jak jsme vyjeli z Yumy, padly na mě chmury a zášť a já se nedokázal vymanit z pout pocitu naprosté samoty, ačkoliv mne můj černošský sluha utěšoval líčením svého dramatického odvedení z afrického Zairu, při němž se mé problémy zdály být zcela malicherné.
„Jenže tohle není Afrika,“ pravil jsem na svou obhajobu. „Musíš si, příteli, uvědomit, že americký člověk není na takovéhle cesty zvyklý, protože kdo nemusí, ten tady necestuje.“
„Tak proč tedy cestujete, pane?“ otázal se mne navýsost logicky.
„To máš tak, příteli: cestuji, abych nezakrněl.“
Na to neměl co říct, a proto jenom pokrčil rameny a dál vyhlížel z oken našeho vozu. Krajina kolem nás byla chmurná a neutěšená a ani teplé květnové počasí jí příliš nedodalo. Proto jsem také většinu cesty prospal.
První vražda se udála 19. května téhož roku na naší zastávce ve Sterlingu. Hlavy jsme toho večera složili v místní zájezdní hospodě, která působila nad očekávání příjemným dojmem, i když jsme pojali značné podezření k osobě hostinského jménem Kevin Calmruen. Byl to typický venkovan – pokřivený, s tvrdou ošlehanou kůží na obličeji a podmračenýma očima, v nichž se proháněl kouř. Oděn v potrhané pytlové kalhoty a nepříliš padnoucí košili z flanelu, vzbuzoval v nás dojem podloudného šupáka z denverského předměstí. Nebyli jsme daleko od pravdy.
Calmruen s námi nepromluvil ani slovo, přestože jsme se pokoušeli několikrát navázat rozhovor. Naopak se nás stranil a raději v koutě leštil sklenky umouněným hadrem a sledoval nás svýma nevraživýma očima. Když jsme se řádně napili a pojedli něco skrovné vesnické stravy, šli jsme se uložit do patra. Můj sluha usnul brzy – téměř okamžitě jsem totiž uslyšel jeho hlasité chrápání -, avšak já ještě dlouho nezamhouřil oka; na mysl se mi chtě nechtě stále kradl ten podivný Kevin Calmruen. Uvažoval jsem, zda není němý a my ho svými narážkami o nemluvnosti neurazili, ale potom jsem si vzpomněl, že nás při vstupu do hostince bručivě pozdravil.
Asi tak za hodinu nebo hodinu a půl se zezdola ozval výkřik a třesknutí pistole. Když někdo vystřelil podruhé – a tento výstřel byl méně zřetelný, než ten předchozí -, já i můj sluha jsme už byli na nohou a když jsme vyběhli na chodbu, div jsme se nesrazili s naším kočím, který byl nočními výstřely taktéž vyburcován k bdělosti. Rychle jsme seběhli po trouchnivých schodech dolů do výčepny a jali se pátrat po oběti střelby, avšak nenalezli jsme nic, než těžký revolver odhozený kýmsi na zem. V tu chvíli jsem ho přijal za svůj a se zbraní v ruce a sluhou a kočím po boku jsem vyšel otevřenými dveřmi na dvůr. Panovala strašlivá tma, takže jsme nebyli s to něco vidět, nýbrž slyšeli jsme hlasy. Byly to hlasy mužské a mohlo jich být tak pět nebo šest; štkaly, překřikovaly se a hrozily si navzájem už ani nevím čím, jen si pamatuji, že mne to vyděsilo a při pohledu na své dva druhy jsem shledal, že na tom nejsou o nic lépe. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako jediný ozbrojen, vyžadovalo se na mne, abych vedl naší družinu za zdrojem hluku. Když jsme se přiblížili ke skupině mužů a ve tmě matně rozeznávaly obrysy jejich postav, houkl na nás kdosi: „Co chcete? Padejte vocaď!“ Strnuli jsme, protože ten hlas byl hrubý a zlý, až se kočí chrabře ozval v odpověď, že jsme jen slyšeli výstřely a snažíme se přijít na kloub tomu, co měly znamenat. „Po tom vám nic neni!“ odvětil zase jiný hlas ze tmy a my jsme neměli chuť se s ním dohadovat. Za chvíli hlasy utichly, ozvalo se ržaní koní a dusot kopyt na tvrdé zemině. Kolem nás se prohnala pětice zpocených koňských těl a rozplynula se kdesi za ohybem lesa.
Mrtvolu jsme našli až dalšího rána; muž se zohavenou tváří a střelnou ranou v hrudníku byl – ať se to zdá jakkoliv podivné – přehozen přes větev rozložité lípy na dvoře a od tohoto stromu se táhla krvavá stopa až dovnitř do hospody. Na několika místech byla také zem rozryta podpatky mužových bot, z čehož jsme usoudili, že po postřelení byl ještě naživu a byl doražen až u stromu ranou do obličeje.
Četníci přijeli asi hodinu po tom, co jim hostinský na naše ustavičné naléhání zavolal starým telefonním aparátem; musím říci, že tak jednal značně neochotně a vzbuzoval v nás dojem, že má s tím vším něco společného, kteroužto domněnku jsme si měli nedlouho nato potvrdit. Jeden z přibyvších komisařů – nějaký Glen Maneau – mi odebral revolver a div mne neodvedl na četnickou stanici jako spolupachatele vraždy. Pohádal jsem se s ním (jeho hlas mi přišel nějaký povědomý), načež nás hrubě osočil, že jsme nechali vrahy upláchnout a tím se nepřímo podíleli na zavraždění toho muže, čemuž jsem se však vysmál a pravil jsem, že pokud by byl tohle zločin, jaký trest by si pak musel odpykat pan Calmruen, který nejenže všechno slyšel stejně jako my a neobtěžoval se ani vyjít ze své světnice, ale navíc odmítal vážené pány četníky přivolat. Komisař Maneau mi uštědřil políček a zařval na mě, že pan Kevin Calmruen je počestný a v celém kraji vážený muž a jednal tak jistě z dobrého důvodu, což zmiňovaný potvrdil jasným kývnutím. Komisař Maneau se s námi rozloučil slovy: „Už vás tady ve Sterlingu nechci nikdy vidět! Padejte a buďte rádi, že jsem vás nenechal odvést!“ načež naložil spolu se dvěma kolegy mrtvolu na vůz, dal Calmruenovi pár dolarů na zaplacení úklidu dvora a odporoučel se. Od té doby jsem ho viděl už jen jednou, a to když ležel se skelnýma očima a zkrvavenou hrudí na hřbitově v Mistaway.
Jak četníci zmizeli, vrhli jsme se na Calmruena a donutili ho konečně promluvit.
„Nechte mě bejt,“ odbyl nás však. „Já se do vás nedělám, tak se vy nedělejte do mě. Musim sehnat někoho na úklid a nemám teď čas blábolit s váma vo pitomostech, na to si najděte někoho jinýho. A vlastně: zmizte z mý hospody, nadělali ste tu víc škody než užitku. Dám vám něco k snídani, a pak se pakujte.“
Na snídani jsme však nečekali; kočí zapřáhl koně, my jsme si mezitím sbalili zavazadla a asi dvě hodiny nato bez rozloučení odjeli směrem na Greeley.
Abych pravdu řekl, ta cesta – odhaduji ji asi na sto mil – nebyla o moc lepší, než ta předchozí. Nejenže nám začalo pršet a déšť neustával po zpropadených osm dní, ale jako na potvoru náš vůz někde na půl cesty mezi Sterlingem a Greeley vjel do hlubokého výmolu, přičemž byla poškozena oj a čep kola. Co naplat, museli jsme uprostřed noci a za ustavičného, hustého deště a hromobití vystoupit, a zatímco kočí vyměňoval kolo u vozu (při čem bychom mu podle jeho vlastních slov jenom překáželi), já a můj sluha jsme se vydali nazdařbůh lesní pěšinou hledat přístřeší. Cestou jsme minuli dva nebo tři krmelce, jejichž polohu jsme si vtiskli do paměti (poněvadž takový krmelec je pro znaveného poutníka doslova Rájem), avšak na nic pohodlnějšího k přespání jsme nenarazili. Pátrali jsme – když ne po chalupě – alespoň po nějaké jeskyni či proláklině ve skalní stěně, než nenašli jsme nic, než několik puklin, do kterých by se však nevtěsnala ani větší kočka. S nepořízenou jsme se tedy vrátili zpět k vozu. Kočí na nás již z dáli volal, ať si pospíšíme, a když jsme tak skutečně učinili a dorazili k němu, zjistili jsme, co bylo důvodem jeho vzrušení; asi patnáct stop za vozem, v místě, kde se měl nacházet onen osudný výmol, leželo v bahně zkrvavené a zlámané tělo něčeho, co jsem původně považoval za psa. To mi ale vyvrátil můj sluha, který se neštítil i přes mé námitky to stvoření ohledat. Tělo to mělo hubené s vyrýsovanými žebry jako chrt, avšak jeho hlava byla asi tak dvakrát větší, než běžná psí. Oči to mělo divné, jaksi potemnělé – nebylo-li to však způsobeno pokročilou hodinou či jeho nenadálou smrtí –, a tlapy toho zvířete se zdály být obrovské, s šesti prsty (z čehož jeden byl rozdvojený) opatřenými krátkými, ale tlustými drápy; poněvadž se trochu vyznám v anatomii a biologii, mohl jsem konstatovat, že tyto drápy nebyly zasunovací jako například u koček.
Bylo patrné, že je více animální nežli humanoidní povahy – o tom nemohlo být pochyb; již zřejmá skutečnost, že náš netvor chodil po dvou, vypovídala leccos o jeho původu a možné spojitosti mezi jeho a naším druhem. Jedno nám však stále vrtalo hlavou: snad by se jeho výskyt dal pochopit kupříkladu v pravlasti člověka a zemi tak tajemné, jako černá Afrika, avšak co dělalo takové stvoření na americkém kontinentě, o tom věru nikdo z nás nenacházel sílu ani teoretizovat.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
