|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Nezhasínej (1/2) ::
 Cinka |
publikováno: 21.07.2008, 6:05
|
| Tak... tohle je první půlka jednoho příběhu z mého šuplíku... a pokud někomu bude první část vůbec za to, aby ji četl, ráda pošlu i zbytek. |
| |
|
|
Tu noc Kryštof trochu pil. Vlastně nepil jen trochu. Opíral se dlaněmi o ještě pořád vyhřátou trávu, jež byla vlhká od večerní rosy. Díval se do nebe. Nedokázal mít zavřené oči, přestože se mu chtělo trochu spát. Přál si zaspat tenhle stav. Ale jen co se pokusil přivřít víčka, celý svět se mu zamotal a jemu bylo ještě hůř, hůř po těle. Upíral zrak do noční oblohy poseté hvězdami. Prohlížel si jednu po druhé, ale všechny mu přišly tak stejné. Pohled se mu pokaždé uchýlil zpět k jedné jediné hvězdě, a nebo si byly vážně všechny tolik podobné, a jemu jen připadalo, že se dívá dokola na tu samou.
Nevěděl, bylo mu to jedno. Opíral se o dlaně, díval se na hvězdu. A myslel na Zuzanu.
Jana seděla k Davidovi otočená zády. Seděla na kraji postele, před otevřenými dveřmi, které vedly na balkon. Bosé nohy si položila na podlahu, nahé tělo nezakrývala ani přikrývkou, přestože se nepatrně třásla. Oči, které neuměly plakat, upírala na černé nebe. Snažila se nepřemýšlet nad tím, jestli je David ještě vzhůru. Jestli je otočen zády, nebo zda-li leží obrácený k ni. Jestli má zavřené nebo otevřené oči. Věděla, že ještě neusnul, to by poznala podle pravidelného oddychování, a to se nedostavilo.
Dívala se tiše z okna se slanou pachutí na jazyku a pozorovala hvězdu. Bylo jich na obloze tisíce, ona přesto hleděla jen na jednu, na tu, co se jí v tu chvíli zdála být nejvíc jasnou.
Richard ležel v posteli bez hnutí. Bez výrazu ve tváři, bez sebemenší stopy emocí. Z polohy, do které se stočil, neměl nejlepší výhled z okna. Avšak to, co viděl, mu stačilo. Viděl pouliční lampu, která tu a tam zablikala, viděl střechu protějšího pavilonu, viděl koruny stromů. Netušil, kam se vlastně dívá, neuvědomoval si, že vyhlíží z okna, do tmy, do nikam. Nespal a za chvíli mělo svítat.
Ležel bez hnutí. Jedinou známku života vykazoval úsporným, pravidelným mrkáním. Neuhnul ani na chvíli pohledem z místa, na které upíral zrak možná několik hodin, mohly to být i dny, neuvědomoval si nic. Nezáleželo mu na tom, a tak apaticky hleděl na hvězdy, které na něj z oblohy, nad střechami pavilonů, nad korunami stromů, nad pouliční lampou, která blikala, zářily.
Denisa seděla po tmě v obýváku. Obklopoval ji celý ten velký prázdný byt, mohla slyšet každičký jeho sebemenší pohyb, život. Nedotažený kohoutek v koupelně nad umyvadlem, dřevěné parkety, které tu a tam zapraskaly, přes stěny k ní doléhaly zvuky puštěné televize sousedů. Slyšela, jak v kuchyni hučí lednice, jak tikají hodiny, jak bije její srdce o stěny hrudníku.
Každou chvílí se pohnula a prohrábla si vlasy. V hlavě si přemítala, co před dvěma dny provedla. Zvedl se jí opět žaludek. Vstala a rozeběhla se k záchodu, s rukou před ústy. Dopadla na kolena k míse, vyzvracela se. Jednou rukou křečovitě svírala zvednuté prkýnko, druhou si za krkem držela dlouhé vlasy. Když už měla pocit, že víc ze svých útrob nemůže vyzvrátit, spláchla a nechala své rozklepané nohy klesnout. Přehoupla se do sedu a opřela si temeno hlavy o kachličky na stěně. Hřbetem ruky si otřela ústa a bradu a rozklepala se. Malým okýnkem nad záchodovou mísou viděla kousek nebe. Kus té černé oblohy, na kterých zářilo tolik malých teček. Dívala se právě dost možná na nějaké souhvězdí. Neznala jeho jméno, ani jméno žádné z hvězd kromě Polárky. Dívala se tak dlouho, až nakonec vyčerpáním na studených kachličkách usnula.
Zvonek rozřízl ticho jako nabroušená žiletka. Se zvukem zazvonění se škola proměnila z ticha na bzučící úl.
Profesorka Kadlecová přesně vteřinu před koncem hodiny dovykládala látku a pokynula studentům, že mohou odejít ze třídy. Studenti na její pokyn nečekali, sami začali urychleně skládat své věci do batohů a tašek a odcházeli. Jen jediný student nikam nespěchal. Pomalinku si rovnal nejprve učebnice a papíry na lavici, přičemž z učitelky nespustil zrak. Než se dostal ke skládání svých věcí do tašky, třída byla prázdná. Jen učitelka stála před tabulí a pozorovala Kryštofa. Váhala, nevěděla, jak uhnout pohledem. Tvářila se vážně, možná trochu provinile. Nakonec rychle sáhla po svých deskách, odložených na stole a pospíchala pryč ze třídy.
„Počkej,“ ozval se Kryštof a zvednul se. Učitelka se zarazila těsně přede dveřmi, Kryštof jí neviděl do tváře. Ústa stáhla do tenké linky a pevně semknula víčka. Vypadala trochu jako žena, co se právě v duchu úpěnlivě k čemusi modlí. Kryštof došel ke dveřím, které zabouchl a ruku nechal na klice. Pohlédl učitelce do očí, které už měla zase otevřené. Jen se na ni mlčky díval, i když se zpočátku mohlo zdát, že jí chce něco říct.
„Kryštofe, pust tu kliku, já půjdu,“ promluvila ona.
„Seš takhle vážně šťastná?“ vyhrkl najednou. „Fakt ti to takhle vyhovuje?“
„Kryštofe...“ vzdychla učitelka a vypadala unaveně. „Říkala jsem ti přece, že nejde o to, co mi vyhovuje, ale o to, co je správné…“
„A kdo určuje, co je správný a co ne? Ty? Nebo snad tvůj manžel?“
„Nebuď krutý.“ Byl to příkaz profesorky, byla to prosba ženy.
„Já jsem krutej?“ zvýšil udiveně hlas. „Ne, to si pleteš. Ty seš krutá. Ke mně i k sobě!“
„Už jsme o tom mluvili…“
„Mluvili, ale já to pořád stejně nechápu…“ Kryštof se na moment zarazil. Prohlídl si špičky svých bot, pak k ní znovu prudce vzhlédl. „Proč tak najednou, Zuzano? Doteď jsme všechno zvládali. Něco se přece muselo stát! Řekni mi, jestli jsem to nějak pokazil? Nevyprávěj mi znovu, že sis až teď uvědomila, že jsem na tebe mladej. A nepřipomínej mi, jaký by z toho mohly vzniknout potíže. A že jsi vdaná. Nikdy ti to nevadilo, proč by teda mělo až teď?“
„Jsem těhotná, Kryštofe.“ Řekla to s takovým klidem. Počkala, až Kryštof domluví. Její hlas zněl pevně, ale cítila, že dlouho už tomu tak nebude. Kryštof se zarazil, mlčky na ni zíral. Nebyl se schopný zmoci na slovo. Prohlížel si Zuzanu, jakoby ji nikdy předtím neviděl. Přemítal si v hlavě slova, co právě vypustila z úst a přemýšlel nad tím, jestli jejich význam správně pochopil.
„Jsi těhotná?“
„Ano.“
„S ním?“
„Ano.“
„Jseš si jistá?“
„Samozřejmě!“ tentokrát to byla Zuzana, kdo tu zněl dotčeně. Kryštof se opět odmlčel. Položila ruku na jeho rameno a něžně ho stiskla. Kryštof odvrátil pohled na druhou stranu, ale neuhnul před jejím dotykem.
„Jak dlouho už to víš?“ zeptal se, aniž by zvedl hlavu.
„Týden, možná dva.“
„On už to ví?“
Zuzana zaváhala, než odpověděla: „Ne… ještě jsem mu to neřekla.“
„Necháš si to?“
„Ano, asi ano.“
Kryštofova ruka vzala za kliku, naposledy se zpříma podíval do její tváře. Bolel jí ten pohled a pálil. Nechtěla ho nechat odejít, nechtěla s ním takhle mluvit. Ale musela. Otočil se a odešel, Zuzanina ruka sklouzla z Kryštofova ramene. Posadila se za jednu ze studentských lavic a položila si hlavu do dlaní.
Richard si pohvizdoval, když parkoval jeho velkým renaultem do skromné garáže, patřící k jejich skromnému domku. Mohli si se Zuzanou tenhle skromný luxus z jeho platu spisovatele a z jejího platu profesorky na soukromé škole, dovolit. Žili spolu sami dva už deset let, z toho pět a půl roku byli manželé. Cítili, že už je na čase mít děti, také o tom často mluvili, i když v poslední době snad čím dál míň. Snažili se o ně, ale zatím jim hvězdy příliš nepřály. (Říká se to tak, ne? Obviňují se z toho právě hvězdy, když něco nevychází, že?) Zuzana si už několikrát kupovala těhotenský test pod mylnou domněnkou, že se jí menses opozdil, protože tentokrát to třeba vyšlo. Nevyšlo.
Rodinám ani známým už nemohli říkat, že mají dost času, protože si byli vědomi toho, jak absurdně by to znělo. Zuzaně bylo přes dvaatřicet, Richardovi táhlo na čtyřicet, oba měli stálé zaměstnání už několik let, dům, auto také, tak na co by měli ještě čekat?
Richard vystoupil z auta, přesvědčil se, zda-li ho zajistil a následně zamkl i garáž. Vyhrnul si rukávy u košile. Byl duben, ten den příjemné teplé odpoledne. V domě cítil čerstvou Zuzaninu vůni, z toho usoudil, že je už z práce doma.
„Zlato?“ zavolal a zouval si boty. „Zuzko?“ Podíval se do obýváku, pak do kuchyně. Když uviděl, že není ani tam, šel jí hledat do patra.
Zuzana seděla na kraji vany. Střídavě se dívala na těhotenský test, který držela a střídavě do zrcadla naproti ní. Dívala se na tu malou věc, která ji ležela v dlani a která rozhodovala o jejím životě (a nejen jejím) a na svůj odraz v zrcadle. Takhle několik minut stále dokola. Pokaždé se viděla v zrcadle jako někdo jiný. Zuzana manželka, Zuzana učitelka, Zuzana milenka, Zuzana matka…? Dívala se na sebe stejně i před týdnem, když si ten test dělala poprvé. Doufala, že se stala nějaká chyba, že dnes jí test ukáže, že se spletla. Jenže on ukazoval totéž…
Ty dvě čárky všechno měnily. Co teď? Co jen má teď dělat? Perioda se jí tentokrát zpozdila o celý měsíc. Přemítala si v hlavě, kdy spala s Richardem, kdy s Kryštofem. S Richardem už to bylo čím dál méně častěji. A když už, žádným způsobem se nechránili. Naposledy se spolu vyspali před týdnem. Předtím to bylo několik týdnů zpátky. Richard často až do noci psal, do postele chodil, když Zuzana už spala. Nebo on si alespoň myslel, že spí, a ona ho při tom nechala.
Minimálně třikrát do týdne se potají scházeli s Kryštofem a většinou než se rozloučili, skončili v posteli a nebo kdekoliv jinde. Častokrát to bylo v autě, párkrát měli pronajatý pokoj v hotelu, nejčastěji však u Kryštofa v garsonce. Pokaždé měli kondom. Tedy skoro pokaždé… Někdy na něj prostě oba zapomněli, někdy jim situace už nedovolila, aby se něčím takovým zdržovali.
Zuzana věděla, že dítě, jehož srdce teď tluče pod tím jejím, patří Kryštofovi. Nepochybovala o tom, i když dnes mu dala najevo, že nepochybuje o tom, že dítě patří jejímu muži. Za tolik let snahy o otěhotnění s Richardem se ani jednou nestalo, že by na jejím těhotenském testu naskočily dvě čárky. Za pět měsíců vztahu, dá-li se jejich vztah vůbec nazývat vztahem, si s Kryštofem párkrát nedali pozor a teď... Teď se dívá na dvě čárky.
Den po tom, co si test zkoušela poprvé, se s Kryštofem rozešla. Řekla mu, že si uvědomila, že opravdu miluje svého manžela a už mu nechce ubližovat. Že nemůže být s klukem, který je o deset let mladší než ona, který je její student. Neřekla mu o těch dvou čárkách. Sama nevěděla, jestli je opravdu zralá na to, vychovávat dítě, jak na to může být zralý tedy dvaadvacetiletý kluk? Něco takového by po něm Zuzana přece ani nemohla vyžadovat.
Kryštof nechápal, proč se s ním najednou rozchází a křičel na ni, ať mu řekne pravý důvod, proč to dělá.
„Nemiluješ ho a ty to víš sakra! Tak proč se mi to snažíš namluvit?!“ křičel.
„Miluju ho!“ křičela ona.
„Ne víc než mě,“ řekl Kryštof s absolutní jistotou. Díval se jí zblízka do očí a ona ten pohled nevydržela.
„Neříkej mi, Zuzano, že až teď tě začalo hlodat svědomí. Najednou jsi stará a já malej kluk! Najednou miluješ svýho manžela! Jak to, že sis to neuvědomila třeba včera, když si mi rozepínala poklopec?!“
„Přestaň na mě křičet!“
„Jak si přejete, paní učitelko!“ nahodil ironický tón. Náhle k ní přiskočil, chytil za paže a opřel o zeď. Nebylo to úplně hrubé gesto, spíš náhlé a prudké. Lekla se a vyděšeně si ho měřila. Ona se zády tiskla na stěnu, on se tiskl celým tělem k ní.
„Ale neopovažuj se mi vykládat takový kecy!“ vyslovil to potichu a pomalu, cítila teplo jeho dechu na své kůži.
Zuzana nevěděla, co má odpovědět, jak se vymanit z pasti, do které ji dostal. Měla pocit, jakoby ji měl Kryštof přečtenou skrz naskrz, jakoby ani nemělo cenu mu lhát. Ještě chvíli si četl z jejich očí a pak se od ní sám odtáhl. Zuzana se chvíli zkoprněle opírala o zeď, pak bez jediného slova odešla z jeho bytu. Od té doby spolu mluvili jen jedinkrát, a to dnes dopoledne.
Náhlé zaklepání ji vyděsilo natolik, že zabalancovala na okraji vany a těhotenský test ji vypadl z ruky.
„Miláčku, jsi tady?“ uslyšela Richarda.
„Ano, ano!“ zavolala, klepal se jí hlas. Sebrala použitý test, zabalila ho do čistícího ubrousku a vyhodila do koše. „Už jdu! Přijdu za tebou dolů!“
„Dobře.“
Ještě slyšela jeho kroky, jak odcházel pryč a scházel po schodech. Opřela se rukama o umyvadlo a znovu na sebe pohlédla do zrcadla. Pustila vodu a opláchla si obličej, při tom, si pocákala šaty a namočila vlasy. Mokré pramínky se jí přilepily na tvář. Sáhla po mobilu, který ležel položený vedle umyvadla. Kryštofovo číslo neměla uložené, náhoda je náhoda a ona nemohla riskovat, že by Richard v jejím mobilu někdy mohl zahlédnout, jak často si telefonuje s někým, kdo nese cizí mužské jméno. Znala Kryštofovo číslo zpaměti, i teď ho namačkala a stiskla sluchátko. Slyšela, jak v telefonu luplo, Kryštof přijal hovor a chvíli váhal.
„Zuzano?“
„Ahoj,“ vydolovala ze sebe. „Kryštofe…“ Čekala, že jí alespoň trochu pomůže, pobídne jí k hovoru, zeptá se jí, co se děje, proč volá. Nic z toho neudělal. „Jsi doma?“
„Jo…“
„Jsi sám?“
„Jo…“
„Můžu přijet? Já… potřebuju s tebou mluvit. Zase. Potřebuju-“ dál nepokračovala, selhal by ji hlas.
„Přijeď.“
Zuzana se rozplakala. Přiložila si na ústa dlaň, aby ji Kryštof neslyšel.
„Zuzko?“
Zuzana odhodila mobil a rozplakala se nahlas.
Denisa seděla na zemi uprostřed svého velkého bytu. Málo dvacetiletých dívek má tak prostorný, drahý byt, tím spíš ne studentka. Denisiny rodiče ale nikdy neměli o peníze nouzi, takže jí sami navrhli, že až půjde studovat do cizího města, nebudou jí platit kolej, ale byt se vším všudy. Tak také učinili. Denisa tu dřív trávila veškerý čas s Kryštofem, teď tam byla pořád jen sama. S Kryštofem chodila dlouhou dobu, jejich vztah se zdál jako nalinkovaný. Občas se hádali, on na ni křičel a ona pak pokaždé plakala. Zdrojem jejich hádek byl především Kryštofův pocit, že se Denisa často chová jako blázen. Vyčítal jí její chování i vlastnosti. Nazýval ji hysterkou. Sledovala každý jeho krok, kontrolovala všechno, co dělá. Cítil se s ní moc svázaný, jako by ho škrtila na vodítku, za který ho neustále vláčela. Tak jí také podal vysvětlení jejich rozchodu: „Nepřipadá mi, že bychom spolu chodili my dva. Ale spíš, že ty chodíš s představou, jakej bych měl bejt.“
Denisa seděla obklopená jejich společnými fotkami, které po tisící prohlížela jednu po druhé. V klíně měla položeného plyšového slona, kterého jí jednou k Vánocům Kryštof dal. Natáhla se pro jednu z jejích nejoblíbenějších fotek. Sedí na ní Kryštofovi na zádech a kouše ho do ucha. On se tváří vesele a naoko ustrašeně. Ve chvíli, kdy se pro snímek natahovala, vyhrnul se jí dlouhý rukáv na levé ruce, téměř až pod loket. Pohledem zavadila o dvě rýhy na vnitřní straně zápěstí. Pustila fotku a podívala se zblízka na ty škrábance.
Občas se prostě cítila sama, teď bez Kryštofa. A cítila na sebe také vztek. Kdyby bývala udělala něco jinak, než jak to dělávala, byl by s ní. Měla na sebe takový vztek a cítila se tolik bezradná bez svého myšáčka, králíčka, zajíčka…, že před měsícem, po jejich rozchodu, sáhla po noži a řízla se. Jen to zkusila. Zajímalo jí, co bude cítit. Jestli to bude bolet, jestli jí bude líp. Chtěla vidět, jak se bude ostří nože zarývat do kůže, jak se bude rána otvírat, jak bude do umyvadla odkapávat krev.
Ve škole se jí ptaly kamarádky, jestli je mezi nimi s Kryštofem vše v pořádku. Odpovídala, že ano, samozřejmě, proč by nemělo být. Stejně tak rodičům do telefonu tvrdila, že se nic nezměnilo, vše je v pořádku. Denisa totiž věřila tomu, že se k ní Kryštof vrátí. Buď se k ní vrátí sám, nebo ona udělá vše proto, aby ho získala nazpátek. Byla přesvědčená o tom, že oni dva patří k sobě, že se spolu vezmou, že spolu budou šťastní pořád a napořád. Na věky věků. Amen.
Kryštofovi začal hrát mobil známou melodii, která oznamovala, že mu někdo telefonuje. Odhodil časopis, se kterým se válel na posteli a skočil po telefonu v domnění, že mu třeba volá Zuzana. Ale zmýlil se. Bylo to Denisino jméno, které na něj zářilo z displeje. Po kolikáté mu dnes už volala? Počtvrté? Popáté? Kolik zpráv mu už psala? Osm? Deset? Lezla mu na nervy. Nechápal, jak se mu mohlo podařit utajovat vztah se Zuzanou tak dlouho. Právě před Denisou, která si mapovala všechno, co dělá, všechna místa, kam odcházel. Přesto když se s ní rozcházel, měl výčitky. Protože spolu byli tak dlouho a protože věděl, že ona ho skutečně miluje. Ale především si vyčítal, že jí pověděl jen tu jednu příčinu jejich rozchodu. O Zuzaně jí ale nemohl říct minimálně ze stovky důvodů.
Se Zuzanou jí zahýbal už nějaký měsíc, avšak nastala chvíle, kdy nedokázal být se dvěmi ženami zároveň. Věděl, že by se s Denisou stejně dřív nebo později rozešel, protože s ní ztrácel nervy. Hádali se čím dál častěji, chovala se čím dál nesnesitelněji. Ale možná by rozchod nastal spíš později než dřív. Kdyby nepoznal Zuzanu…
V ten den, co Kryštof Denise řekl, že je konec, na vlastní oči viděl, jak se chovají psychopati. Denisa brečela, prosila ho, naříkala, omlouvala se, křičela, nadávala mu, objímala ho, bušila do něj… to všechno v průběhu několika minut. Chovala se přesně tak, jak jí to neustále předhazoval. Jako blázen. Často opravdu uvažoval, jestli je psychicky vyrovnaná osoba. Dělala zvláštní věcí. Zvláštně se někdy i tvářila, měla celou plejádu zvláštních pohledů. A on z ní míval zvláštní pocit. Všechny tyhle její zvláštností měly občas tendenci ho děsit. Rozčilovaly ho a udivovaly zároveň. Poslední měsíce s ní byl víceméně jen ze zvyku a z lenosti cokoliv měnit. Teprve v říjnu, se Zuzaniným příchodem na školu, začaly věci dostávat jiný význam a události jiný spád.
Zuzana byla krásná. Dospělá žena, ze které vyzařovalo něco, co Kryštof nikdy nezaznamenal na žádné jiné dívce, která se mu do té doby líbila. Ani na Denise neobjevoval tolik krásy, jako na Zuzaně. Zprvu ji pouze pozoroval při hodinách, když je vyučovala. Zaujala ho od první hodiny, od prvního okamžiku, kdy vstoupila do třídy. Nebyla nádherná jen fyzicky, vyzařovalo cosi z ní, ze samého jádra. Možná to bylo tím, že byla starší a zkušenější ve všech ohledech než dívky kolem něj. Možná to bylo ale také to kouzlo osobnosti, charisma, jímž se nemůže chlubit kde kdo. Ale Zuzana mohla. Kamkoliv přišla, poutala na sebe pozornost, aniž by se o to jakkoliv snažila. Vzbuzovala přirozený respekt. Jakmile se usmála, všechno se rozjasnilo s ní. Celé hodiny, kdy přednášela a vysvětlovala látku, Kryštof ji pozoroval a nebyl schopný se soustředit na to, co říká. Dával pozor na to, jak to říká, jak se při tom tváří, pohybuje, dívá. Vnímal ji jako člověka, jako ženu, která ho přitahovala nadpozemskou silou, ne jako učitelku. Nevnímal ji jako „dobrou babu“, jako ti, co s ním chodili na její hodiny.
Zuzana si ale také všimla jeho, což pro něj byl zázrak. A nesnažil se o nic tolik jako o to, aby se jí přiblížil jakýmkoliv možným způsobem. Povedlo se mu to. Nezáleželo mu na tom, že je vdaná, že je o deset let starší, že je to jeho profesorka, dokonce mu ani nezáleželo na tom, že on sám už někoho má. To všechno bylo mimo, stálo to v pozadí, náhle se to zdálo být nepodstatné.
A pak ho opustila. Z ničeho nic, bez vysvětlení. Tedy s vysvětlením. Nic z toho jí nevěřil, muselo se stát něco jiného.
Kryštof se chvíli díval na mobil a poslouchal, jak vyzvání. Pak si lehl zpátky do postele a rozevřel časopis na straně, kde ho předtím zaklapl. Mobil se mu však rozezněl podruhé. Tak a dost! Teď už to vezme a řekne jí, ať ho konečně jednou pro vždy nechá na pokoji a smíří se s faktem, že je konec. Sáhl po mobilu, než ho ale přiložil k uchu, zarazil se. Na displeji tentokrát svítilo Z. Stiskl tlačítko pro přijmutí hovoru, ale chvíli nebyl schopný promluvit. Nakonec se odhodlal.
„Zuzano?“
„Ahoj,“ vyhrkla Zuzana do telefonu. „Kryštofe…“ Odmlčela se a nechala ho čekat. On také mlčel, i když ji chtěl pobídnout, zeptat se, co se děje. Raději ale mlčel a čekal. „Jsi doma?“
„Jo…“
„Jsi sám?“
„Jo…“
„Můžu přijet? Já… potřebuju s tebou mluvit. Zase.“ Slyšel, jak se Zuzana nadechla, že bude pokračovat, řekla ale jen: „Potřebuju…“ A potom opět ticho. Kryštof postřehl, jak Zuzaně při poslední slabice přeskočil hlas.
„Přijeď.“ Na nic se jí neptal, netoužil po ničem víc, než ji vidět, nechtěl se teď po ničem pídit… Jen ji vidět. Když ticho trvalo moc dlouho, promluvil znovu.
„Zuzko?“
Jenže ona už mu neodpověděla, zavěsila.
Jana se připravovala na noční službu. Na židli hned za ní seděla černá kočka, která čekala na pohlazení. Jana se otočila, nechala příprav svačiny a přejela kočce po páteři až k ocasu. Kočka zavrněla a otřela se Janě hlavou o stehna.
„Hele, musím se připravit do práce,“ prohodila Jana směrem ke kočce. Pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra. Noční jí na rozdíl od jejích kolegyní v nejmenším nevadila. Přes den mohla být doma sama, David byl v práci a vracel se ve chvíli, kdy ona už pomalu odcházela. Tak jí to vlastně vyhovovalo. Vyhovovalo jí to poslední dobou pořád, což jí možná mělo spíš napovědět, že něco není v pořádku. Jenže jediné, co jí mělo připadat v nepořádku, bylo právě to, že jí nepřipadá v nepořádku to, co by mělo.
Nežili s Davidem spolu, ale jen vedle sebe. Neměli si už moc co říct. Ani jeden z nich nebyl typ lidí, co věci řeší hádkami. Většinu všeho, co správně měli ventilovat, dusili v sobě a pak bylo to dusno cítit z každého koutu jejich bytu.
Byly světlejší dny, kdy se oba snažili zapomenout na to, jak vzdálení si jsou. Takové dny se spolu milovali, chovali se jako relativně šťastný pár. Smáli se a navštěvovali své příbuzné i přátelé. Pak se ale začali zpátky hromadit pochybnosti na obou stranách a ty gradovaly, dokud se nezačali vzájemně vyhýbat. Možná bylo hlavní příčinou to, že se sobě nikdy zcela neotevřeli. Každý z nich měl v sobě bolest a nějaké břemeno z dřívějška, se kterými se nepodělili. A to se začalo obalovat a kupit, teď už je toho tolik, že je těžké se snažit cokoliv napravovat. Především, pokud se ani jeden nic napravovat nesnaží správným způsobem.
Davidovi klíče zarachotily v zámku.
„Ahoj,“ řekl, když přišel do obýváku, který se pojil s kuchyní, kde se Jana skláněla nad policí s knihami. Kočka se jí otírala o nohy, jakmile zbystřila Davidův příchod, šla ho přivítat s důstojně vztyčeným ocasem.
„Ahoj,“ odpověděla bezbarvě a hledala, kterou z knížek si vezme s sebou na noční. Vždycky má dost času na čtení. Nakonec se rozhodla pro knihu, kterou si v první chvíli nedokázala zařadit, ani jméno toho, kdo ji napsal, jí nic neříkalo. David jí knížku koupil k Vánocům a Jana ji ještě ani neotevřela. Protože neměla co číst, rozhodla se, že si vezme právě tuhle, i když pochybovala, že by se snad David trefil do jejího vkusu.
„Dnes máš noční?“ zeptal se David a přešel ke kuchyňskému koutu a kočka se vrátila k Janě. Z chlebníku vytáhl pečivo a zakousl se do rohlíku.
„Ano. Říkala jsem ti to.“
„Kdy?“
„Včera.“
„Asi máš pravdu,“ odvětil. Nevzpomínal si, jestli mu Jana něco takového opravdu říkala. Nejspíš ano. Jana si pak v tichosti připravila svačinu, hadrem setřela drobky, které zbyly na lince po Davidovi a připravila si nemocniční uniformu do tašky.
„Ahoj, zítra,“ řekla, když odcházela. Kočka za ní přispěchala s uraženým výrazem a dívala se na ni, jako jestli to myslí vážně, že jde zase pryč.
„Ahoj,“ odpověděl David. „Jano?“ křikl ještě. Jana se zastavila a otočila s tázavě pozvednutým obočím. Přešel k ní, překvapeně vyčkávala, nechápala, co se děje. Zastavil se přímo před ní. Dívala se na něj a přišlo jí zvláštní, že na něj hledí z takové blízkosti. Začínala zapomínat detaily, jak vypadá, a to si myslela, že ničí podobu nemůže mít zafixovanou tolik jako tu jeho.
David se k Janě naklonil a políbil ji na rty. Jen krátce, všedně, přesto ten polibek všední nebyl. Navzdory tomu, že to měla být jen prostá pusa, přišla jí tak chladná, až ji zamrazilo. Nebylo to tím polibkem, že byl tak studený a cizí. Bylo to jimi oběma, Davidem a Janou, ale snad jakoby za to ani jeden nemohl.
„Ahoj,“ zopakoval.
Jana se pousmála, leč nepříliš přirozeně. Už nic neřekla, jen kývla hlavou. Slova jí z úst sama nechtěla a ona je ani nepřinutila.
Na trávu znovu napadá rosa. Tentokrát to není noční rosa, ale ta ranní. Pokropí i Kryštofa, jeho tvář, přesto ho neprobudí. Usnul na holé zemi, chladem se nepřestával klepat těch pár hodin, kdy spal, ale i tak tu zůstal. Slunce už bylo nad obzorem, jenže chladné, postrádalo svou zlatost, schovávalo se za šedým filmem mlhy.
Kapka rosy spadla těsně pod Kryštofovo oko a stékala pomalu po tváři. Kryštof procitl. Přivřenými, napuchlými víčky mžikal kolem, aby identifikoval, kde se nachází. V první chvíli netušil, kde může být, ani jak se sem dostal, ani co se mu zdálo a co je skutečnost. Pak pochopil, že se včera opil a usnul tady na louce. A pochopil, že se mu nezdálo vůbec nic, že je všechno skutečnost. Otřel si vlhkou tvář a chvíli zmateně hleděl na vlhkou dlaň. Protřel si oči a vstal. Hlava se mu zamotala, zároveň explodovala na tisíc kousků, ačkoliv držela pohromadě.
„Skvělý,“ zabručel rozmrzele. „Kocovina, to tu dlouho nebylo.“ Protahoval si rozlámané končetiny. Bolely ho záda, nohy i ruce mu zdřevěněly, nedokázal se podívat nalevo napravo, jeho krk totiž vypověděl službu. A o hlavě se teprve nedalo ani hovořit.
Vyhrnul si rukáv, aby se podíval na digitální čas, jenž mu blikal na náramkových hodinkách. Bylo po páté hodině. Přestože si byl vědomý, jak zapáchá alkoholem, kouřem, i vlastní špínou, nešel se domů ani převléknout. Jel rovnou do nemocnice. Musel se tam jet podívat. Naposledy.
Jana byla překvapená knížkou, co si vzala na noční. Pokaždé, když obešla pokoje, aby zkontrolovala, zda-li některému z pacientů nic nechybí, usedla zpátky do křesla v sesterně a znovu se začetla. Tahle směna jí zatím ubíhala nezvykle rychle, protože žila příběh s postavami z knihy. Spoustu myšlenek jí utkvívalo v hlavě a pak nad nimi přemýšlela, když procházela nemocniční chodbou a nahlížela do pokojů. Zdálo se jí, jakoby jí náhle docházely věci, které si předtím nepřipouštěla. Je možné, že by tohle dokázala obyčejná knížka?
Denisa odhodila mobil mezi fotky poházené po podlaze. Zase jí to nevzal. Ani na jednu z jejích zpráv neodpověděl. Vyhrnula si rukáv a na moment přemítala, nemá-li ke dvěma jizvám přispět třetí. Je snad pravda, že by ji Kryštof už opravdu nechtěl? Vstala ze země a převlékla se. Pojede k němu. K němu domů a všechno mu to poví do očí. Bude přeci mnohem lepší mluvit s ním osobně, když jí uvidí a uslyší, než přes telefon. Popadla klíčky od auta a zavřela za sebou dveře.
Když dojela na parkoviště před činžákem, kde bydlel Kryštof a hledala vhodné místo k zaparkování, zdálo se jí, jakoby zahlédla učitelku Kadlecovou z jejich školy. Pohlédla do zpětného zrcátka, aby se přesvědčila. Skutečně to byla ona, zrovna odcházela od jednoho ze zaparkovaných aut. Šla ke stejnému vchodu, ve kterém bydlel Kryštof. To Denisu zaujalo, chtěla učitelku alespoň pozdravit, proto také co nejrychleji vyskočila z auta a div za ní neutíkala. Kadlecová o ní nevěděla, přiložila prst na zvonek. To by Denisu nijak zvlášť nezaujalo, kdyby ovšem na zvonku nebylo jméno jejího Davida. Stála jako opařená, čekala, co se bude dít. Dveře cvakly, protože ji Kryštof pustil, aniž by se ozval do mluvítka. Učitelka vešla dovnitř. Denise v tu chvíli hlavou prosvištělo několik verzí, proč by Kadlecová jezdila za Kryštofem, ale ani jedna z nich jí nepřišla pravděpodobná.
Denisa oběhla dům z druhé strany. Kryštof bydlel v přízemí a neměl rolety, proto spoléhala na to, že nahlédne do jeho garsonky a zjistí, co tam učitelka pohledává. Trefila se, skutečně se jí naskytl dobrý výhled na děj, co se uvnitř odehrával. Kryštof stál s učitelkou mezi dveřmi. Měla sklopenou hlavu. Chytil ji pod bradou a zvedl ji obličej. Plakala. Otřel ji tvář a cosi řekl. Ona se mu bez odpovědi vrhla do náručí. Denisa si promnula oči, nevěřila totiž tomu, co se jí snažily nalhat, že vidí. Kryštof hladil učitelku po vlasech a ona ho k sobě tiskla. Pak se na moment odtáhli, chvíli na sebe hleděli, políbili se...
To Denise stačilo, víc vidět nepotřebovala. Rozzuřila se natolik, že měla v plánu teď hned něco udělat. Vkrást se do Kryštofova bytu, něco provést! Rozbít okno dlažební kostkou a vlézt dovnitř, pak tou kostkou rozmlátit tý kurvě hlavu. Probodnout ji, vyškrábat jí oči, vyrvat vlasy, po kterých ji ten hajzl teď hladil. Chtěla ji zničit, ublížit, chtěla ji zabít. Teď, v tuhle chvíli! Sedla si zpátky do auta a potichu supěla. Nevěděla, jestli se potřebuje uklidnit, nebo vybít. A tak čekala a zatínala nehty do kůži povlečeného volantu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
