» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2140868

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Pod hladinu - čtvrtá část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Klíč

Ekyelka	publikováno: 26.09.2008, 17:22

Konečně jsme se někam dostali, aneb čeká vás pár odpovědí - a nové otázky.


	„Doktorka musí s těma jeho očima něco udělat! Nesnáším, když mu takhle začnou zářit!“ odtáhl se Nelexial do nohou lůžka. „Svatý narvale! To byl mazec!“ oddechoval při tom jako po dlouhém vyčerpávajícím boji. „Ještě bude, jestli jsi mu zase zlomil nějaké žebro,“ odhodil jeho bratr injektor zpět na stolek vedle postele a soustředil se na diagnostický panel na stěně. Daniel je mohl sledovat doslova jen koutkem oka. Nifhtalamin mu dokonale umrtvil všechny svaly i nervy, takže se mu hlava svezla k levé klíční kosti. Daniel se musel soustředit na každý nádech, aby se vahou vlastní hlavy neudusil. Zatraceně! Naštěstí si toho Nelexial ihned všiml. Opřel si bezvládného Daniela hrudí o rameno, s péčí profesionální ošetřovatelky natřásl polštáře a naskládal je dokola tak, aby se Daniel mohl pohodlně opřít a nesvezl se na stranu. Nelexial mu ještě trochu urovnal přikrývky a shrnul vlasy z čela, zatímco si jeho bratr už zase hrál s injektorem. „Dám vám teď nějaké stimulanty, aby účinky nifhtalaminu rychleji odezněly, ale musíte zůstat v klidu, Dan‘jeli. Já ani bratr rozhodně netoužíme po seznámení s vaším zubatým alter egem a navíc jsme za vás zodpovědní.“ Daniel na znamení souhlasu zavřel oči. Na krku ho zastudila desinfekce, krátké bodnutí předznamenalo postupně se šířící mravenčení, jak se mu vracel cit do kůže. Ze zkušenosti víc než dobře věděl, že se mu vláda nad tělem vrátí až mnohem později, proto se přetrvávajícím ochrnutím nijak neznepokojoval. „Dobře, vy dva klauni. Kolik mi toho můžete říct, když vynecháte úplné lži?“ otevřel asi po pěti minutách oči. Bratři na sebe nejprve mlčky pohlédli. Snad se i dokázali dorozumět beze slov, protože Nelexial vzápětí poodešel ke stěně pro přenosný terminál, zatímco se Etholian usadil naproti Danielovi na pelest. „Proč jste si vybral právě Atlantidu, Dan‘jeli? Co vás přimělo hledat úkryt právě tady?“ Místo na samém okraji známého vesmíru, kam radši necestují ani ti největší zoufalci. Téměř celý povrch pokrytý oceánem, zapomenutá lidská kolonie na primitivní úrovni bez technických vymožeností. Planetární status D, povolující aliančním slídilům pouze omezený dohled. Dokonalé místo, kde se mohl s Kchailíou nepozorovaně ztratit možná i napořád. „Přesně takhle má naše planeta na vetřelce působit,“ usmál se Etholian. „Jak zjistíte při studiu našich dějin, měli jsme velice dobrý důvod, proč se skrýt před zbytkem vesmíru. Chtěli jsme zůstat ztracenou kolonií, přesto původní velení počítalo i s možností, že bude Atlantida jednou znovu nalezena. Někteří kolonisté proto dobrovolně zůstali na povrchu, aby se vrátili k primitivnímu způsobu života bez veškeré techniky. Jejich potomky, Ostrovany, dnes vnější svět pokládá za jediné obyvatele a díky nim planeta získala status D.“ „Omezené sledování a průzkum, přísné zákony o nevměšování se do kulturního vývoje, zákaz těžby,“ přikývl Daniel pomalu. „Nikdo nemá tušení, co se děje pod hladinou oceánu.“ „Máme rádi svoje soukromí,“ poznamenal Nelexial s šibalským úsměvem a položil terminál na stolek vedle postele, odkud si ho Daniel bude moci kdykoliv vzít, až odezní účinky nifthalaminu. „Jak do toho ale zapadám já?“ Další mlčenlivá výměna pohledů mezi bratry, pak se Etholian s očividným váháním pustil do vysvětlování: „Dokázali jsme tak dlouho přežívat hlavně díky nihálské technologii, kterou naši předkové nalezli tady na Atlantidě. Před čtyřmi lety ale začal hlavní zdroj selhávat a výzkumy odhalily, že k jeho restartování je zapotřebí genetického klíče. K další práci však potřebujeme přeložit naprosto neznámý nihálský dialekt, se kterým si neví rady ani naši nejpřednější lingvisté.“ „Z jistého zdroje jsme se dověděli o vaší existenci,“ navázal Nelexial plynule na bratra. „Původně jsme to celé považovali za výmysl, ale když po vás Lodher Evianoka nepřestával pátrat, začali jsme ho sledovat. A taky trochu zdržovat,“ přiznal bez zaváhání. „Nemohli jsme dovolit, aby se k vám dostal příliš blízko; místo původních laboratoří si na Phoibosu VI vybudoval hotovou pevnost, odkud bychom vás dostávali jen těžko.“ Daniel nedůvěřivě potřásl hlavou. Takovému vysvětlení se dalo jen stěží uvěřit – a přeci by to vysvětlovalo všechny ty podivné náhody v posledních letech, díky kterým se mu s Kchailíou podařilo vždy včas zmizet. „Kde jste brali jistotu, že skončím právě tady? Nebo jste měli v plánu mě ulovit, až bude Evianoka dostatečně daleko?“ „Oklamat Evianoku bylo mnohem jednodušší, než vás dostat z Titanu,“ ušklíbl se Nelexial právě v okamžiku, kdy do místnosti vstoupila doktorka Winu. Danielovi se skoro podařilo se posadit, než ho bratři zachytili a položili zpět na lůžko. Zoufale s nimi bojoval, přestože byl ještě stále ochromený zbytky nifthalaminu, ale pouze se tím rychleji vyčerpal. Doktorka Winu ani nepotřebovala další sedativa a dobře to věděla, protože mu jenom položila dlaň na hruď, když snižovala lůžko do vodorovné polohy: „Ššš, Dan’jeli, uklidněte se. Nemáte důvod se takhle hloupě vysilovat. Věděli jsme, že jste se schválně nakazil virem nefritové horečky, abyste získal účinnou vakcínu. Proto jsme vás taky museli co nejdříve dostat z Titanu; všechny farmakologické laboratoře by se o nalezení léku ihned dověděly a Evianoka by si domyslel, jak vznikl. Zemřelo sice pár lidí, ale zůstal jste v bezpečí a to pro nás bylo v tu chvíli nejdůležitější.“ „Pár? Na Titanu žil skoro milion lidí!“ zavrtěl bezmocně hlavou. Z levého oka mu stekla do vlasů osamocená slza. „Copak jste nesledoval zprávy?“ usmála se doktorka mírně. „Měli jsme na palubě Skřivánčího zpěvu svého medika. Během letu se mu podařilo odebrat vám vzorek krve. Ihned se vrátil na Titan a předal ho lékařům v Perlovém městě. Než se vyrobil dostatek vakcíny, zemřelo osmdesát lidí, ale všichni ostatní se zachránili. Úspěch se dodnes přičítá profesorce Wierako a jejímu týmu.“ Mohla to být pravda? Mohl Titan přežít, i když on musel uprchnout ještě zachvácený horečkou? Zoufale si přál uvěřit slovům doktorky Winu i jejímu mírnému hlasu, ale příliš dlouho žil na útěku. Odmítavě zavrtěl hlavou a vzápětí ztuhnul, když ucítil první známky blížící se proměny. „Dan’jeli! Dan’jeli, podívejte se na mě! Slyšíte?“ všimla si doktorka hrozícího nebezpečí. Místo, aby utekla do bezpečí, mu však sevřela hlavu v dlaních: „Dan’jeli, soustřeďte se! Nepoddávejte se tomu! Rozumíte? Nesmíte se vzdát, ne teď!“ Chtěl ji od sebe odehnat, ale bratři ho drželi příliš pevně. Přesto cítil, jak se jim zároveň vzdaluje a kamsi se propadá. Doktorčin hlas k němu doléhal se stále větší ozvěnou, viděl ji už jen nezřetelně, obklopenou bílou mlhou. Nechápal, proč na něj tolik naléhá, a vlastně mu to bylo jedno. Cítil se tak unavený! „A teď mi okamžitě řeknete, co jste mu zase provedli!“ zasyčela doktorka Winu na dvojčata. Musela však dobré dvě minuty čekat, než Nelexial otevřel oči: „Chystal se proměnit, tak jsme ho... uspali.“ Doktorka Winu jen pevněji sevřela rty. Sama dobře věděla, že jsou ti dva schopni každý sám zneškodnit i obrovské mořské netvory pouhým vědomým příkazem; nejednou jejich zvláštní nadání využila v okamžicích, kdy neměla žádné méně mystické možnosti, jak zneškodnit vzpurného pacienta. Přesto teď bratři museli sebrat veškeré své síly, aby Dan’jela uspali. To znamenalo jediné: další potíže v budoucnu. „Nechtěl bych ho mít proti sobě,“ probral se konečně i Etholian. Stále tiskl konečky prstů k Dan’jelově tváři, jako by si nebyl úplně jistý hloubkou jeho bezvědomí. „Částečně je schopen proměnu potlačit, nebo naopak vyvolat, ale v ohrožení reaguje instinktivně.“ „Takže se vy dva především postaráte, aby se necítil ohrožený. Podle záznamů má Dan’jel ošklivý zvyk vypěstovat si alergickou reakci na léky i sedativa, pokud se mu podávají příliš často, a já se nechci dočkat dne, kdy tohle nezabere,“ zamávala doktorka Winu ve vzduchu širokým stříbrným náramkem se složitým rýhováním na povrchu. „Je to opravdu nutné?“ pronesl Nelexial nezvykle napjatě, zatímco se Etholian místo námitek rovnou otočil k doktorce zády. Bratři zažili s tímhle kouskem prastaré nihálské technologie příliš mnoho nepěkných chvil, než aby snesli byť jen pohled na něj. Lékařka to dobře věděla, jenže teď musely veškeré ohledy stranou. „Ovládací povely známe jenom my tři,“ navlékla náramek Dan’jelovi na pravé zápěstí, když mu předtím vykasala rukáv. „Niariss.“ Tiché cvaknutí zámku zaznělo v tichu ložnice s podivnou definitivností. „Navíc on sám je nihálský výtvor. Netuším, jak je to možné, ale sami jste viděli výsledky jeho testů a záznamy, které o něm nashromáždili na Phoibosu IV. Myslíte, že bych riskovala jeho život, když vím, co všechno je v sázce? Kaerohia.“ Etholian se ohlédl přes rameno: „Hlavně neztrácet čas, co?“ „Kdybych ho nezamkla, stáhnete ho Dan’jelovi z ruky, jen vyjdu z téhle místnosti,“ nenechala se doktorka Winu jejich nepřátelskou reakcí vyvést z míry. Spolupracovala s dvojčaty příliš dlouho, než aby ji ještě dokázali překvapit. Už když vyzvedávala nihálský náramek z trezoru, počítala s jejich námitkami. Radši ale bude snášet nevrlost dvojčat, než Dan’jelovy neustále proměny ve smrtelně nebezpečnou bestii. „Sami dobře víte, co všechno je v sázce. Nechci riskovat, že Dan’jel odmítne spolupracovat, i kdyby měl sebeušlechtilejší důvody. Takže se postarejte, abych nemusela ten náramek použít i jinak.“ Jen doktorka Winu odešla, Etholian se usadil na okraj postele: „Mrcha.“ „Má pravdu,“ zastal se Nelexial lékařky. „Dan’jel není zrovna vstřícný k lidem, kteří ho unesou a uvězní. Jestli všechno ostatní selže – jestli my dva selžeme, prostě ho budeme muset ke spolupráci donutit.“ „Já vím, bratříčku,“ povzdechl si Etholian. „Prostě mi jenom naskakuje v přítomnosti té věci husí kůže. Moc špatné vzpomínky.“ „To přejde. Zůstanu dneska u Dan’jela. Běž si lehnout a ráno mne vystřídáš.“ „Musíme mu všechno říct. Co nejdřív,“ rozloučil se Etholian prostým kývnutím hlavy a byl pryč.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Annún	30.09.2008, 22:23:49

Pěkné opravdu pěkné. Napínavé, zajímavé, hyzky fantazijní, neotřepané. Už se velmi těším na další díl. Za jedna.

Adrastea	29.09.2008, 22:41:20

Svatý narvale! To byl mazec!


ze dne 29.09.2008, 22:51:06
Ekyelka: Ještě bude, jestli se mi podaří dotáhnout Dan'jela tam, kam chci, a skrze všechny proudy a bouře, co mám v plánu.