» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2140868

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (44-46) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 24.07.2008, 23:58

Černé postavy - přítel, nebo nepřítel? To uvidíme dnes...


	XXXXIV Vyrazil jsem ze dveří společně s ledovými elementalisty. Před sebou jsem uviděl postavy, postupující po hlubokých schodech. „Taste zbraně!“ vykřikl jsem. Za mnou se ozval řinkot a já sám jsem vyndal svůj meč bastard. Až teď jsem rozeznal osoby, které k nám směřovaly. Určitě se jednalo o nějaký armádní sbor, který měl namířeno k akademii. V popředí šel muž oděný v maskáčovém oblečení s červeným baretem, za ním postupovali plně vybavení vojáci v tmavě zelených uniformách, kteří drželi moderní pušky. Jakmile nás důstojník spatřil, zaostřil a chystal se vydat rozkazy. „Elementalisté, obkličte je!“ vykřikl jsem do vysílačky. Z okolních střech se zvedly desítky elementalistů s připravenými kouzly, z obchodů uvnitř vyběhli se zbraněmi další. Důstojník něco zamumlal a vojáci namířili na elementalisty. Poté se na mě zamračeně podíval. „Zůstaňte tu, ale dejte bacha,“ špitl jsem k Petrovi. Poté jsem se sám vydal k armádnímu veliteli. „Co má tohle znamenat?“ obořil se na mě. „Taky zdravím,“ usmál jsem se, „můžu vědět, co tady pohledáváte?“ „Jste z akademie elementalistů?“ vyhýbal se otázce důstojník. „Jo, to ‘sme!“ vykřikl ze střechy Kuba. „A vodkaď jste vy?“ doplnil ho Jirka. „Nevíme o tom, že by sem šla ňáká armáda!“ „Zodpovídat se budu pouze vašemu veliteli!“ zareagoval generál agresivně. Ostatní vojáci si stále drželi elementalisty na mušce, stejně tak jako naši studenti už byli netrpěliví použít svá kouzla. „Tak to budu já,“ řekl jsem. „Já to tady vedu, ale dalších sedm elementalistů mi v tom pomáhá.“ „Abyste nás nepochopil špatně,“ ujal se slova Pepa a seskočil z náspu za mohutného úderu holí do země, „včera na nás zaútočili elementalisté Hyperionu, kteří tento měsíc vzali útokem i Prahu. Proto musíme být velmi obezřetní. Já jsem Josef, trenér elementalistů světla.“ „Aha..,“ ustrnul velitel. „Myslím, že můžeme sklopit zbraně,“ pokynul na své vojáky. „Uděláme to samé?“ zeptal se mě Pepa. Přikývl jsem. „Jak už jsem řekl,“ odkašlal jsem si, „Vedu to tady. Mé jméno je... Ehm...“ Tak to je provar. Nejspíš budu muset prozradit, že jsem doopravdy člověk, Smetana jim určitě řekl, kdo to vede, a Freeze by znělo stejně hloupě jako bouchač nebo lamželezo. Sice je trochu hloupý, že jsem si nechal tuhle přezdívku, na druhou stranu jsem chtěl, aby mě v akademii brali jako někoho, koho budou respektovat a neznevažovat kvůli lidské stránce věci. Což už je stejně jedno. Když se ve škole stalo to s Jirkou a Martinou, tak jsem stejně dal dost najevo, že jsem jen člověk. „Kamil Beer,“ řekl jsem a podal ruku důstojníkovi. „Kdo jste vy a proč jste sem přišli?“ „Podplukovník Pavel Volec,“ opětoval stisk důstojník. „Máme rozkazy z nejvyšších míst zabezpečit tuto oblast.“ „Těší mě. Kluci, pojďte se představit!“ křikl jsem na partu. Zanedlouho už jsme měli podvědomí o tom, co tady pplk. Volec se svým praporem dělali. Byli to ti vojáci, poslaní agentem Smetanou na naše pozice a to i přes to, jak jsem se k němu zachoval... Nerozumím tomu. Copak jsem nějaký cholerik, abych se takhle choval? Smetana si také mohl postavit hlavu a neposlat k nám jediného umaštěného bažanta. Volcova jednotka byla postavena z několika českých armádních sborů spíš ze severu a západu republiky. Celým jménem se jmenovali 5. Motorizovaný armádní prapor. Slyšel jsem o něm poprvé, podle Volce se jednalo o narychlo vytvořený sbor k obraně Prahy, který byl díky přílivu sil ze zahraničí přemístěn přímo k obraně akademie. Vypadalo to, jako by celá tahle záležitost balancovala na ostří nože. Šance, že se na veřejnost provalí to, co se tady děje, byla příliš velká. A co by se dělo pak, není třeba domýšlet. Volcovi vojáci se ubytovali v blízkých panelových domech v bytech po bývalých obyvatelích a v uni-marketu, takže akademie patřila jenom nám. Byl jsem rád, protože si dokážu představit, co by se rozpoutalo, kdyby to jedna nebo druhá strana přehnala. Nejhorší na tom všem bylo, že vojáci, kteří sem byli převeleni, byli do jisté míry posláni na smrt - po bojích v Praze nebylo žádné tajemství, že použít dosavadní bojové prostředky proti síle elementu je spíš o štěstí. Smetana sám věděl, že by sem neměl nikoho posílat, protože jen elementalisti se dokážou efektivně postavit jiným elementalistům. Takhle to akorát schytá někdo, kdo nemá... S tím se ale už nedá nic dělat, Společenstvo se na tom dohodlo, tak si teď za tím musí stát. XXXXV Tréninky pokračovaly stejně po několik dalších týdnů. Elementalisté se zlepšovali, dokázali ovládat element stejně jako jakoukoli jinou činnost. Byly jim ušity uniformy, rozdány všechny zbraně, byli stanoveni vedoucí skupin elementalistů. Každým dnem se zlepšovali a připravovali se na konečný střet s příznivci síly Hyperionu. S vojáky pplk. Volce naši elementalisté vycházeli dobře, ale nikdy jsme jim nedali přiležitost se sblížit. Teritorium vojáků byly domy okolo a naše byla škola. Jakýkoli kontakt studentů s armádou byl nemožný pod zákazem vycházení, který jsme sice navrhli dřív, ale teď se nám náramně hodil. Když se elementalisté zlepšili v ovládání elementu i v disciplíně, byl vybudován komplexní plán obrany školy. Bylo téměř nemožné proklouznout skrz kombinované hlídky elementalistů i vojáků, ale bylo samozřejmé, že u těchto hlídek byl pokaždé někdo ze Společenstva, aby dohlédl na pořádek. Problémy ve Společenstvu se také urovnaly. Jakub začal být stejně apatický jako dřív, na Jirku už jsem se také nezlobil a vztah Michala s Terezou byl pro mě jen jedno velké plus - všechno bylo zase při starém. Datum, kdy měl Hyperion zaniknout, 7.5., se blížilo. Bylo to přesně za týden. Studentům jsme moc nepřipomínali, že na nás Marek zaútočí, nebylo potřeba je rozrušovat, obzvlášť když se náš nepřítel ještě ani neukázal. Nevíme, jaké byly jeho plány – Praha byla zabezpečena a na akademii také nikdo neútočil. Všechno se dařilo, jak mělo. Až doteď. Seděli jsme zrovna v ředitelně a užívali si odpolední přestávku, když se do dveří vřítil udýchaný Tomáš. „Lidi!“ vykřikl. „Hyperion!“ Při zmínce toho jména jsme se okamžitě vzpamatovali. „Cože?“ vyhrkl jsem. „Uff, teďka mi píše jeden kámoš, uff, že prej jsou ve městě zase Hyperionovi elementalisti!“ řekl. „A že prej se mám kouknout na televizi.“ „Ty vole,“ řekl zděšeně Jirka. „Pusťte to někdo!“ Společenstvo se nashromáždilo v zasedačce, kde byla jak kvalitní plazmová televize, tak i připojení k internetu. Zatímco se Pepa snažil zprovoznit televizi, vlítl jsem k počítači a okamžitě našel aktuální zprávy. Bylo tam přesně to, co jsem si myslel. “Město je znovu pod tlakem neznámých útočníků,“ hlásal nadpis na titulní stránce. Proklikl jsem odkaz a před mýma očima se opakovala historie. „Na hlavní město Praha dnes v poledních hodinách zaútočila teroristická organizace uživatelů magie, mezi lidmi známí jako elementalisté. „Nevíme, odkud se znenadání objevilo tolik sil,“ tvrdí mluvčí ministra obrany. „Vzali útokem především vojenská a policejní stanoviště. V těchto chvílích se je naše pořádkové síly snaží zneškodnit, ale s jistotou můžeme říci, že je útok intenzivnější než před pár měsíci. Z toho důvodu doporučujeme nevycházet z domovů.“ Klukům se konečně podařilo spustit televizi. Nestačil jsem se divit. Na obrazovce právě gestikuloval reportér, opodál stál těžkooděnec zásahové jednotky se sklopenou helmou. Nejspíš nějaký místní seržant. „Jaká opatření podnikají v tuto chvíli vaše jednotky?“ ptal se reportér. „Snažíme se útočníky izolovat, protože to je jediná možná cesta, jak je úspěšně zneškodnit,“ řekl policista. „Když jsou sami, jsou lehčím cílem.“ Reportér se odklonil zpátky ke kameře. „To byl velitel zásahu. Podle lokálních orgánů se na místě objevily i složky jako domobrana a Armáda spásy.“ Náhle se v přenosu ozval výkřik a prasknutí – kamera zabrala letícího policistu, který zjevně dostal přímý zásah nějakým ohnivým projektilem. „Tak fajn, jdeme tam,“ řekl jsem a vyrazil ke dveřím. „Musíme je odrazit.“ „Jo. Musíme, jinak pozabíjej‘, co se dá,“ dodal Tomáš. „Jdu s váma, kluci,“ přidal se Jirka. „Tohle je-„ „Tohle je předem Hyperionem připravený plán,“ pronesl Pepa rázným hlasem. Nerozuměl jsem tomu. „Co?“ „Jde o to... Marek a jeho elementalisté nás chtějí vylákat, protože když budeme v bitevní vřavě, jsme pro ně lehčí cíl. Chápete mě?“ vysvětloval Pepa. „Jo, jako že by si někde odchytil Jirku?“ zeptal se Tomáš. „Přesně tak. Jim je Praha k ničemu, dokud nedobudou akademii, která je teď ještě lépe bráněná,“ odpověděl Pepa. „Jasný, no... A po nás jdou, protože to má psychologickej účinek,“ dodal Michal. „To je špatný..,“ zamyslel jsem se. „Co se rozdělit?“ „No,“ zamračil se Kuba. „Pepa to teď říkal, chtěj‘ to mít lehčí tím, že nás rozdělej‘.“ „Jo... No jo vlastně,“ sedl jsem si zpátky k počítači. „Tak co teď...“ „Vyrazíme všichni,“ řekl jsem. „Co vy na to?“ „To nemůžem‘, kdo by hlídal studenty?“ řekl Kuba. „Ach jo,“ dal jsem obličej do dlaní. „Tohle je špatný. Hodně.“ „Ale něco musíme udělat, ne?!“ Nevěřil svým uším Michal. „Snad tam ty lidi nenecháme!“ „Pořád si myslím, že by to šlo, ale... Jak?“ povzdychl jsem si. Pepa na blízkém gauči rozhodil ruce. „Je mi jasné, že chceš zachránit Prahu, ale to teď nemůžeme. Ohrozili bysme nás všechny. Rozumíš mi, co tím myslím?“ „Jo, to jo...“ Svalil jsem se na stůl s hlavou v dlaních. Od té doby, co Tomáš zmínil jméno Hyperion, se mi nepříjemně začalo potit celé tělo, byla mi zima a něco mě šimralo v břiše. Nepřijemný pocit, jako by se něco mělo stát. Byl jsem vystresovaný na nejvyšší míru. Vůbec nevím, co teď. Když se vydáme Praze na pomoc, rozdělíme se a Hyperionovci rozdrtí buď tu část v akademii, nebo obránce Prahy. Máme odpovědnost za elementalisty, kteří jsou sice dobře vycvičení, ale ostrý boj nikdy neviděli. A ze všeho nejhorší je fakt, že musíme ochránit Jirku, u kterého je Hyperion... „Tak dobře,“ povzdychl jsem si. „Zůstáváme tady.“ Pepa stroze přikývl. „Jdu říct svým elementalistům, ať udržují hlídky u školy,“ řekl. „Jirko, jdeme.“ Pepa se odebral se svým bratrem pryč z ředitelny a Aleš se otráveně odplazil za nimi. Zůstali jsme tam jen my čtyři – Já, Tomáš, Jakub a Michal. Tereza byla v kanceláři, zase jsme na ní zapomněli... Tomáš vztekle vypnul televizi. „Tohle je na ..., Hyperion je strašná svině. To nejde nějak ten mečík oddělat?“ „To pochybuju,“ zakroutil jsem hlavou. „To by ho Mr. Kdosi zničil sám a tenkrát si nás nevolal.“ „Stejně už je to dlouho, co?“ položil řečnickou otázku Michal. „Pořád to ale vypadá tak, jako bysme teprve začali.“ Když Jakub viděl, kam se diskuze ubírá, vstal z křesla. „Hele, já ‘du, to, ven-“ „Jo, běž si zapálit,“ zasmál jsem se a mávnul rukou. „Nějak to zvládnem i bez tebe...“ „Tak jo,“ dodal Kuba a vytratil se z místnosti. „‘se mějte.“ „Nevim,“ založil ruce Tomáš. „Sere mě, že tam mám rodiče. Že je tam máme všichni, i vy dva. A nemůžem‘ jim jít pomoct.“ „No tak, nemůže to bejt tak hrozný,“ usmál jsem se. „Za tejden je po Hyperovi.“ „Říká kdo,“ zamračil se Tomáš. „Tamten magor?“ „Lukáš je zatím jedinej člověk, co nám poradil. Před půl rokem to s tím hradem vyšlo, tak to určitě vyjde i teď,“ zastal se Lukáše Michal. „Hlavně mu podle mě jde o dobro Společenstva.“ „To jo, takovým tím stylem že někdy potřebuješ vytrhnout srdce, vyválet ho v blátě a vrátit v pytlíku na psí hovna, abys ses emocionálně vyvinul,“ imitoval Tomáš učený hlas. „Blbost.“ „Ale chápete, to by se tak neptal,“ zakroutil Michal hlavou. „Nechtěl by probírat přede všema, co se děje ve Společenstvu, a více méně nám tak pomáhal postavit se problémům, prostě by nás chtěl stmelit.“ V něčem měl pravdu. „Naváží se do nás, a to, co udělal s Kubou teď a s Alešem předtím, považuju za sviňárnu,“ řekl Tomáš podivně vážným hlasem. „A nebo jak nechal Kamila, aby ho Marek zabil,“ ukázal na mě. „Je to hajzl, fakt že jo.“ „Jak myslíš, no,“ dodal smutně Michal. „Ještě uvidíme. A co ty, Kamile, co si o něm myslíš?“ Uchechtl jsem se. „Že se od základky vůbec nezměnil.“ XXXXVI Uběhly další čtyři dny. Nikdo netušil, co se venku děje, protože satelitní připojení k televizi a k internetu bylo odříznuto. Celá škola v podstatě běžela na rezervní generátor ve sklepě. Všichni jsme čekali, kdy a s jakou přijdou Hyperionovi elementalisté. Smetana se už dlouho neozval, jediné zprávy z okolního světa jsme se poskrovnu dozvídali od vojáků pplk. Volce nebo od Tomášových kontaktů zvenku. Jinak jsme byli zcela izolovaní od okolí a čekali jen na to, co přijde. Právě jsem se vracel s Jakubem z jednoho z večerních tréninků. Procházeli jsme okolo obelisku před školou, kolem oblasti, kde byla hranice mezi územím, které strážili vojáci a studenti. Studenty jsme poslali zpátky do školy a sedli si na jednu z laviček. „Dneska to byla celkem makačka,“ řekl Jakub. „To teda. Jsem umluvenej a unavenej až až.“ Na temné obloze za horizontem jsem viděl záblesky. Nedalo se odhadnout, jestli to byla bouřka, nebo ne. Sice se tam odtud ozývalo hřmění, ale co jej vydávalo, jsem nevěděl. „Co si myslíš, že tam vybuchuje?“ zeptal jsem se. „Bouřka,“ zamumlal Kuba, „co jinýho,“ dodal a zapálil si. „Jak dlouho už kouříš od tý doby, než jsme se sešli jako Společenstvo?“ „Tak půl roku, pak ‘sme se dali dohromady, tak doteď.“ „A proč?“ „Prostě proto. Po ránu je to vždycky nejlepší.“ „Tak okej...“ Chvíli jsem pozoroval ty světla na severu. Blýskaly se v nepravidelných intervalech a zvuky, které se odtamtud ozývaly, zdaleka nebyly od bouřky, jak Jakub říkal. Kuba si v klidu pokuřoval, shrbený na lavičce, a díval se před sebe. „Hele... Co ti to Lukáš řek‘?“ zeptal jsem se. Kuba vypadal, jako bych ho vyrušil. „Co?“ „Přece jak jsme šli z toho boje proti Mazdovi... Jak nás potkal.“ Věděl jsem ale, že Kubovi už svítá. „Jo, tohle,“ řekl Jakub. Ticho. „No a o co teda šlo?“ ptal jsem se znova ve snaze něco z Jakuba vydolovat. „Hej, já o tom nechci mluvit,“ řekl rozčíleně, „prostě ne!“ „No jak chceš,“ zvedl jsem obočí, „ale jestli je to nějakej průser, měl bys nám to říct. Stejně jako u Jirky by bylo lepší, kdybysme to věděli.“ „A stejně jako on vám to nemusím říkat,“ prohlásil už zas klidně Jakub a potáhl si, „protože to není nic, co by to tu ohrozilo.“ Pokýval jsem rozhodně hlavou nad Jakubovým tajnůstkařením. „Takže je to zase něco osobního, co nakonec dopadne blbě.“ „Asi jo,“ dodal Jakub. „Ale zatím je to dobrý.“ „Tak fajn,“ řekl jsem. „Co elementalisti? Jak to vypadá s tréninkama?“ „Jo, pořád to stejný... ‘de jim to.“ „To je dobře, protože je budeme určitě brzo potřebovat.“ Jakub mlčel. „Co?“ vyzval jsem ho. „Co, co..?“ vypadal Jakub zmateně. „Jo. Nepůjdem už?“ řekl a zašlápl cigaretu na chodníku. Zeptal se v pravý čas – bylo pozdě a nemělo cenu dál zůstávat venku. „Tak jo,“ řekl jsem. „‘dem.“ Naposledy jsem se podíval na světla na obzoru. Doufal jsem, že nepředznamenávají nic zlého, protože teď se nesmí nic zvrtnout.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.07.2008, 13:26:33

Ahoj! Tak jsem tady, sice se zpožděním, ale přece... :-p Místy jsem se usmíval... "Armáda spásy..." No, myslím, že nejde o aktivní složky ve zbrani, ale spíše o armádu na jiné bázi, tedy na té duchovní (tuším, že aktivně pomáhají lidem v nouzi, například bezdomovcům, starají se chudým o jídlo, oblečení, nebo nocleh a snaží se je "nakopnout", aby se o sebe postarali sami - nebo tak nějak)... No, ono možná ostatním lidem nezbude nic jiného, než-li se modlit! ;-) Příchod Smetanovy pomoci v podobě motorizovaného sboru byl hezky dramatický. Generál? Trochu mě to zmátlo, protože pak již šlo o podplukovníka... Ale to nic, možná mi něco uniklo, jak se říká... Vojáci budou u akademie asi jen z psychologického hlediska, no uvidíme! Hyperion zase vystrkuje růžky a Praha je v obležení... Nedovedu si to představit (policie, armáda, všechno je na lopatkách a městem se prohánějí kdejací podivní tvorové s mocí zla), snad z toho naši kladní hrdinové vybruslí (jen mě trochu dráždí pan Kdosi, je nějak dlouho mimo hru, copak asi hystá?)... Celý tento díl vyznívá jako takový klid před bouří s občasnou přeháňkou, uvidíme, co přinese další díl! ;-) Co do technického zpracování, zdá se, že se tato část drží Tvého standardu a oproti první sérii také o něco zvednuté laťky... Vypadá to na Jedničku! (asi tak nějak, plus-mínus) ;-)

Pavel D. F.	24.07.2008, 23:57:41

Nezvaní hosté byli nakonec vojáci, takže pozvaní byli, i když trošku zvláštním způsobem. Dnešní část nejprve řeší problém s vojáky, pak se posuneme o dost podstatný kus v čase, načež nastává krize. Hyperion dělá binec po Praze, aby Kamilovy elementalisty vylákal ke střetnutí, Společenstvo se ale rozhodne jinak a hájí obsazené pozice. To je taktická varianta, která ale znamená vydat město nepříteli, což jistě nebylo pro elementalisty snadné. Psychologie postav je celkem dobře načrtnutá, člověk cítí tlak emocí v dialogu Společenstva. Trošku mě překvapilo, že vypadlo satelitní spojení, že by Hyperionci dosáhli až tak daleko? Závěrečná kapitola dnešní části je oním klasickým klidem před bouří, což je zdůrazněno i projevy magie nad městem, která může neznalým očím bouřku připomínat. Okamžik rozhodnutí se blíží. Bude zajímavé sledovat, jak studenti Společenstvo v boji podpoří a jak to všechno nakonec dopadne.