|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Ame: Malé intermezzo - kap.4. ::
| Podzim ze začátku sliboval melancholický oddech, ale hrdina míní a autor mění. Takže kdo nemá strach z délky textu, nechť pokračuje. |
| |
|
|
Září. A začátek podzimu neohlašovalo žádné babí léto. Ze severu ledově táhlo a zem byla po deštích nacucnutá víc než houba. Muži byli nevrlí. Na ženské padaly podzimní splíny. Všichni jenom vzdychali a bručeli, pili. Ti otrlejší skončili na bylinkách a prášcích. Životabudič staré babky Skorkové ještě nikdy nešel tolik na dračku.
Byla to prostě pekelná otrava.
Venku byla ještě tma. Martin Koutků se přes náves vracel domů. Výškou malý brýlatý mladík byl zklamaný. Na zatracenou podzimní šeď přestaly zabírat už i opilecké tahy.
Bezmyšlenkovitě rázoval podél kostelní zdi.
Minul ji.
Ani nevěděl proč, ale vrátil se. Až teď ho to praštilo do očí:
Gyrovetičáci sou chmatáci. Podmázly fízli, dyž rozkrádali statek.
Nápis doprovázela spousta dalších obrázků pochybného významu.
Řádně nabuzený vztekem, oběhl Koutků celý rynek s větrem o závod. Rychlostí, která u něj zdaleka nebyla běžná.
Zvonil na zvonky.
Než se rozednilo, věděli TO všichni. Přetřásali tu potupu pořád dokola.
Šestice, Lukáš a další Gyrovetičtí seděli za rybníčkem Kočičákem na druhé straně návsi. Měli na celou scénu báječný výhled.
„To je práce Kresčických, sto pro,“ utrousil Tomáš Mlynář nedbale. Bydlel až v hájovně u lesa a tak měl od většiny věcí odstup.
„Proč vytahujou starý průsery? Gazdík junior dávno sedí, tak co? Došla jim munice?“
Andrea Percheříková, jedna z nejhezčích dívek ze vsi, se na Lukáše obdivně podívala. Mírně zčervenal.
„Ale,“ ušklíbl se opět Mlynář, „ty debílkové zas maj´ lůj na hlavě, tak dělaj klamavý manévry. Prostě odváděj od něčeho pozornost“
„Kdybysme je chytli za ruku, no nestálo by to zato?“
„To nejni zas až tak špatnej nápad, Kaťušo. My bysme se jim dostali na kobylku a oni by se vztekli z hanby – ó blaho!“
„Hotová nirvána,“ přitakal Jindra zlomyslně Matějovi. Poprvé po dlouhé době s ním souhlasil. Byli na sebe pořád jak psi, nejspíš kvůli jedné slečně.
Kuli plány a horlivě se zapojil i Patrik Devír s Vaškem Kalinou, řečeným Kali. Ti dva byli do všeho celí žhaví a tak vymysleli lest.
Jejím základem bylo, že Patrik s Tomášem upravili starý fotoaparát na samospouštěcí.
„Ještě nějaký čáry máry pod kočáry na citlivost na pohyb…“ Práásk!!
„Miř na čidlo, ty vole, a ne na moji hlavu!“
Kůlna u hájovny se v okamžiku zaplnila dusivým dýmem.
Ven vylezli po čtyřech oba ‚čarodějové‘. Tomáš zběsile kašlal a z uší se mu kouřilo.
Jeho hnědé oči slzely ostošest. Válel se v trávě. Nebyl schopen pomoci si sám. Patrik jen nevěřícně zíral na své dílo.
Přiblížily se něčí kroky. Devír několika zběsilými pohyby zápěstím provedl protikouzlo, popadl nástroj pomsty do jedné, Toma do druhé a obojí napůl odtáhl pryč.
Zapípal mobil.
Jindřich s Lukášem se zastavili.
Rozhlédli se. Louka pod křesčickou stranou Krkavčích kopečků se zdála tichá. Remízky osiřelé. Za pahorky, na jihozápadě, se ukrývaly Gyrovetice.
Javerin ukázal kumpánovi displej. Oba znalecky pokývali a pak se rozchechtali.
„Tak zhulenej? A ušima? Prosimtě, co to ten Páťa zas vyváděl?“
Jindra pokrčil rameny. „Nevim. Musim se zeptat Kaťy.“ Najednou zjistil, že Lukin cosi usilovně pozoruje. „Co je?“ zeptal se ho ledabyle.
„Nejsem si jistej, že jsme tady tak úplně sami.“
Tomáš s Patrikem tentokrát už vítězoslavně kráčeli k Ihenovým, protože plánovali dotáhnout poslední drobnosti celého odvetného monstrplánu. Když už jim k domu scházelo posledních pár metrů, uviděli na posečené louce dva šourající se lidi.
Byli to Jindra a Lukáš.
A vypadali jak po hospodské rvačce, kterou drtivě prohráli.
„Koukám, že jste se z toho špiclování vrátili nějak potlučený,“ počastoval je Tom.
„Přepadli nás ze zálohy.“ Lukin si ještě víc přitiskl kapesník na ránu ne čele.
„Máš knírek jak Hitler,“ otřel se Patrik slovně o Javerinův rozbitý nos.
„Ještě slobo, a bude sekec bazec…“ začal dotyčný se čertit.
Sůvík na něj účastně pohlédl.
Ti dva sedláci od Chlumce nezjistili nic. Tedy kromě toho, že pěsti a boty křesčických šmejdů jsou zatraceně dobře cvičené.
Několik prvních nocí s nastraženým fotoaparátem vyšlo naprázdno. Začali tedy bílit plochu v jeho dosahu. „Tohle je zaručeně přiláká,“ prohlásil Martin Koutků se štětkou v ruce. Zanechat na zdi jen půlku čmáranic, to bylo dráždění hada bosou nohou.
Doned im-tóhen poslepu šátral v podzemní chodbě. Každou vteřinou rostlo nebezpečí, že vzbudí pozornost. Postupně přikládal ucho ke všem dveřím, na které narazil. Všechny byly němé, ale dalo se předpokládat, že protivníci použili všechny prostředky k zajištění utajení. Haválhinovi se teď jeho důkladný výcvik v pátrání velmi hodil. Věděl, že ti spiklenci tady někde jsou. Schovaní kdesi za masou skály.
Sklepení byla a jsou ideální k tajným poradám, tedy pokud člověku nevadí zatuchlina, vlhko a zima. Ignác Lipnický pravidelně předstíral, že je ve své pracovně v majestátní věži Nejvyšší akademie zavalen trapnými povinnostmi, zatímco byl zde, o mnoho pater níže. Jeho zdejší jednání už tak rutinní nebyla.
Im-tóhen vytáhl jeden ze svých čarovných kamenů a podržel ho u vytipovaných dveří. Skřítek se usmál, sotva se nerost oděl slabou aurou.
Doned vklouzl do vedlejší místnosti a začal po podlaze rozkládat další, letitým používáním ohlazené valounky. Od jejich kruhu položil další řadu přímo ke zdi.
Rychle se jednoho po druhém dotkl a pronesl zaklínadlo.
V kruhu se postupně zobrazilo to, co se dělo za stěnou. Stíny velmistra a dalších čarodějů spolu mluvily, ale ochranná kouzla je obrala o hlasy.
Doned si přidřepl a odezíral.
...
Jejich pohyb naznačoval, že jsou na odchodu.
Zakrátko stíny zmizely.
Ludek kameny rychle posbíral, ale zároveň vycítil, že v chodbě někdo zůstal. Měl snad Lipnický podezření? Určitě teď za mnou půjde. Bude mne hledat… Místnost byla vytesaná v žule bez puklin. Únik se zdál nemožným.
Ten venku hlídal i energické pole. Ale profesor se nějak ven dostat musel. A to dost rychle.
Haválhin se vyplížil ven.
Placatá čepice na hlavě hlídače ukazovala na Lipnického zástupce Horu.
Im-tóhen se mu přikradl za záda.
Muž zaslechl jeho šramot a chtěl se ohlédnout.
V tu chvíli skřítek vyskočil a udeřil ho naleštěným sardonyxem do zátylku.
Hora se zhroutil.
Doned pečlivě zkontroloval okolí. V poli nezbyly žádné stopy energie. Dobře věděl, že nesmí použít zaklínadlo. Velký znalec jako zástupce by i po mnoha hodinách v takové prostoře rozpoznal jeho zbytky.
Filipův přítel vytáhl svůj život povzbuzující olejíček a potřel jím omráčenému ránu a čelo. Hora se za chvíli probudí a nebude si nic pamatovat.
Pečlivě načasovaný plán sklapl. Doned im-tóhen naschvál málem srazil velmistra ve sněmovně. Kvůli tomu v maratónu přes obrovskou budovu akademie div nevyplivl dušičku.
Byla už hluboká noc, když Doned diskrétně zvonil u Devírova domu. Chtěl exvelmistrovi napráskat Lipnického úmysly pokud možno ihned.
Filip ho rychle vtáhl dovnitř.
„Máte někde tu vaši tlupu spasitelů, či jak jim to pracovně říkáte?“ zeptal se skřítek s bušícím srdcem. Téměř dvaadvacet let výzvědné činnosti pro gyrovetický ,gang´ se na něm podepsalo. Za tu dobu se scvrkl a zbělely mu vlasy a vousy víc, než snad bylo možné.
Filip se hryzl do rtu. „Právě teď ne. Ne všechny.“
„Přihrejte ty, které máte po ruce. Spěchá to.“
Rozespalá Kaťa nebyla ochotná pochopit, proč ji děda táhne ve tři ráno z postele. Teprve až když uviděla svého profesora, přestala protestovat.
„Takže, milá Kateřino,“oslovil ludek galantně jako první ji, „milý Filipe, včera se mi podařilo zjistit, že Lipnický podezřívá zde Filipa z nezákonných aktivit, především se šťourá ve stycích s rodinou Christie a s jejich skupinou v Británii. Sami víte, jak pochybné to pan Harold a společnost s černou magií mají. Ignác se zajímal i o kontakty s Morgany a jejich prostřednictvím s Walesem. Pořád v tom vidí něco víc, než jen příbuzenské vztahy. Ale.., a teď se vracím k tématu, mohl by si nějakým způsobem přitvořit nějakou souvislost s vámi, Kateřino, takže se radši držte zpátky a nikdy s ním nebuďte o samotě, nebo s kýmkoliv z jeho lidí. Mohli by na vás naléhat, a v krajním případě dokonce použít nějaké zakázané praktiky, aby z vás cokoliv dostali nebo vás nějak ovlivnili. Zkrátka a jasně: jdou po vás, srozumitelno? A svým přátelům vyřiďte, ať si také dávají pozor, protože velmistr má hodně známostí.“
„Přibyl nám do Lipnického tábora ještě někdo další, Donede?“ zamračil se starý Devír.
„Hora, Rejčková, Francin a il-tákil jsou ti opravdu důležití. A na pana Francina juniora také pozor, slečno Kateřino. Stojí sice jasně na naší straně barikády, ale je dost zranitelný. Ale to jsem vám snad říkal již mnohokrát.“
Kaťa mírně zbledla.
...
„Kdo je ten Francin junior?“ zeptal se Filip vnučky, sotva im-tóhen vypadl.
Kousla se do rtu a doufala, že si toho nevšiml. „Jeden spolužák, válčíme spolu proti Lipnickýho dceři.“ Modlila se, aby výmluva zafungovala.
Tři mladíci si rozkládali karimatky v houští zlatého deště a tůjí, přímo naproti nastraženému fotoaparátu. Na sobě měli pomalu zimní bundy a v termosce při ruce horký grog. Noc měla být zatraceně chladná. Několik Křesčických dnes mělo cestu přes Gyrovetice, takže to vyhlíželo slibně.
Sůvík, který ležel nejvíc vepředu, byl poslední dny dost nervózní, aniž věděl proč. Jindra jeho nevyrovnaný stav sledoval s čím dál většími obavami. Psychické záležitosti, to bylo něco, čemu nerozuměl a měl z toho strach.
Padla noc.
Kali tvrdě usnul, Javerin klimbal a Lukáš… ten s sebou mlel jak na fakírském loži.
Černota tmy utíkala jen před hvězdami na vymetené obloze, ani pes nezaštěkal, žádný lístek se nepohnul. Pouze v Lukášově nitru sílil už i tak intenzivní vjem přítomnosti někoho cizího, kdo tu vůbec neměl co dělat. Sůvík očima neklidně těkal kolem.
Jindra plně otevřel přimhouřené oči. „Už je zase něco ve vzduchu?“
„Spíš někdo.“ Jeho výmluvný výraz, i ve tmě ještě zřetelný, prozradil kdo.
Noc plynula dál.
Pořád přetrvávalo to mrtvolné ticho.
Ale i v něm se něco pohnulo. Nejspíš už muselo být dlouho po půlnoci.
Zřetelně zaslechli nepatřičné zvuky a štěkot jednoho vořecha.
Jindra kopancem probudil Kaliho.
Lukášovy svaly se napnuly.
U zdi se něco neznatelně pohnulo. Zaskřípala křída. Černí kmitl blesk. „Co to bylo?“
„Nekecej, čmárej a pak pryč.“ Další záblesk.
„Kruci! Už zas!“ U zdi nastal větší pohyb. Jedna šmouha světla za druhou.
„Ááá!! Něco je tady ve stromě!“ Stín skočil na kmen.
Tři Gyrovetičtí se vyřítili z křoví. „Pracky pryč!“
„Vy svině! Vy raubíři!!“
„Hodina velkýho trestu udeřila!“
„Teď si vás vychutnáme!“
„Rychle pryč! Pryč!!“ Záškodníci se dali na útěk.
„Kali! Hlídej to tady!“
Ráno zavládla v Gyroveticích euforie a v Křesčicích zděšení.
Ohromným zvětšeninám, vyvěšeným na gyrovetické obecní nástěnce slávy, vévodily zakroužkované obličeje Vítka Nováka, jeho kamarádíčků Richarda a Zdeňka a ještě jednoho přespolního. Všichni čtyři si uřízli pořádnou ostudu a ještě své rejdy museli odčinit. Poníženě bílili počmáranou zeď.
Kolem stál kruh veselých čumilů.
Původci celé té taškařice, tedy sedmička a ještě další Gyrovetičtí, seděli na zábradlí na druhé straně Kočičáku a výtečně se bavili. Kromě Jitky a Lukina. Ona měla ten těžko popsatelný pocit hrůzného neklidu, druhým neblahé tušení zimničně cloumalo. Javerin se zvedl.
Podle jeho úvah to ,něco ve vzduchu´ nemohl být Víťan a jeho kumpáni. Kolem se musel potloukat ještě někdo. Někdo, kdo představoval mnohem větší nebezpečí pro něj a jeho přátele než tihle čtyři kašpaři dohromady i celou tou svou zatracenou vesnicí.
Sotva Jindra použil pečlivě pěstovaný druhý zrak, svět se proměnil k nepoznání. Viděl sice pořád stejně, ale všechny věci a rostliny jakoby ožily. Květena se hýbala rychleji, všechno k němu promlouvalo a odhalovalo svou paměť. Písek na okraji silnice mu chvěním sdělil, že ho před nedávnem sešlapaly nějaké boty. Podivné boty.
Rozběhl se tím směrem ke konci vsi.
...
Zarazil se těsně před ohybem oprýskaného plotu. Pud sebezáchovy přikoval mladého Javerina na místě. Něco v jeho mozečku mu velelo nevylézat zpoza toho vlnitého plechu a obrnit své vědomí.
Uslyšel hovor plný potlačované zuřivosti.
Podle hlasu poznal Tadeáše Mlynáře, Tomova otce: „Kdo tě sem zval, negeřane? Jako obvykle nikdo, tak laskavě zase vypadni do svých livonských bažin.“
To něco, co mu odpovědělo, prohnalo mráz morkem Jindrových kostí. Pruh kůže na krku, kde schovaný kus kovu hlídal bezpečí jeho maličkosti, ho nesnesitelně pálil. Cítil mimořádně silnou černou magii, připravenou k útoku.
„Škoda,“ řekl cizí, „vliv čtyř králů přetrvává dál. Okolí tohoto hradu je doslova zamořeno jejich zaklínadly, dobrými i zlými. Myslel jsem, že se postavíte vstřícně k nabídce mého nadřízeného. Jejich neutralizace by byla více než prospěšná.“
„Jak pro koho.“ Něco plesko o zem. Evidentně vzteklý plivanec prostředního Kaliny.
„Teď laskavě zmiz, milý zčubkysynu.“ Hlas Pavla Mitína byl znepokojivě medový.
Cizinec vyloudil z hrdla pohrdlivý zvuk. „Vaše matky špatně vychovaly vás všechny.“
„Sráč, rozplynul se,“ zabručel někdo.
Jindra okamžitě ožil a úlevně vydechl. Než to stihl znovu, překvapeně zíral do zelenohnědých očí. Kaliho otec si ho zevrubně prohlížel. „Není ti nic?“
Promasíroval si čelo. „Ne. Co tady chtěl?“
„Tvářil se, že nabízí pomoc. Ale jediné, co ho zajímalo, bylo vás šest.“ Filip Devír byl vážnější než obvykle.
Jindru najednou napadla hrůzná myšlenka. „Když se tu objevil dneska… Podle oblečení a řečí negeřan. Do toho ještě Křesčický, co pečou se Zirtenama a jejich poskokama už dávno. My jsme byli noc co noc venku, protože jsme hlídali… Co když měli odvíst pozornost nebo nás vylákat ven, aby on moh klidně čenichat… - ti grázli!“ Jeho obličej přešel z rudé do nezdravě bílé.
Karel Ihen mu věnoval ponurý úšklebek uznání.
Jindra se vrátil ke svým kamarádům, stále ještě trochu ztuhlý ze šoku. „Nás sedum má jít ke Kalinům, hned,“ zašeptal Gitě do ucha.
...
Kaťa slabě zasténala. Jindy domácky útulný obývací pokoj Kalinových nepřístupně ztmavl. Nejspíš je poblíž celá tlupa dárečků v tmavohnědých hábech, negeřanů, poslů Zirtenů. Třesou se nedočkavou touhou je dostat, pro své nenažrané pány a jejich chlebodárce. Vždyť Filip vždycky trousil, že Zirteny podporují Strážci svatyní. A ti tím chtějí získat zpátky nějaké Agameyronovo moudro, či co to bylo za ptákovinu. Hloupost, kterou kdysi nedopatřením ukradl nějaký jejich předek a která ji a její kamarády mohla stát krk.
Filip se uklidil do rohu. Dumal nad celou tou lapálií pořád dokola, i když to možná nemělo kýžený efekt. Řešení problému bylo v nedohlednu.
Dvojčatům Ihenovým, Mitínovým a Lukinovi mezitím vyschlo v krku. Sůvík se pořád zimničně chvěl a upoutal tím pozornost starého Kaliny.
Františkovy modré oči se nejprve vpily do Lukinových, zelených. Pak se dědek vzdálil a zůstal mu stát za zády. „Pověz mi hochu, co to držím v ruce? A neotáčej se.“
Petr se nechápavě po všech ohlédl. Kalina ho pohledem hned vypeskoval.
Lukáš chvíli nervózně těkal očima. „Je to malý a chlupatý. Zlobí se to, nejradši by vás to, strejdo, hryzlo. Počkat, Kali má…, máte Kaliho křečka, že jo?“
Další čtvrthodinu se střídaly podobné testy s kočkou, vosou, mouchou, africkou fialkou, Jaromírem Devírem a tak dál.
...
„Moment! Tou vázičkou mě snad nechcete přetáhnout?!“
V místnosti to zašumělo. Kalina postavil porcelánový kousek zpátky na dečku. Neměl v úmyslu rozbít tu cetku, vždyť by mu za to žena nejméně týden nevařila, neprala a vůbec by mu neřekla ani slovo. Věci po babičce se přece zbůhdarma nelikvidují.
Stoupl si k Sůvíkovi čelem a založil ruce na prsou. „Soubor otázek, běžných při klasickém vyšetření,“ Lukáš na něj vypoulil oči ještě o něco nechápavěji, „prokázal, že máš schopnost vycítit část úmyslů a emocí jiných. Správně jsi určil, že kytka opravdu žádné dojmy nemá, a že vosa se snaží uletět z utěrky. Čili jednoduše, to je irdhitanie jako vyšitá, chlapče.“
Lukin už ani nedokázal polknout, tak málo měl slin. „Tak to mám zaděláno na pěkný problémy, co?“
Kalina konejšivě pohlédl na zkoprnělého Vojtu. Ten nemohl pochopit, kde jeho synáček přišel k takovým ďábelským dovednostem. Chvíli se dokonce zaobíral myšlenkou, jestli je vůbec otcem.
Dědek pokračoval nerušeně dál. „Naučím ho si to hlídat. Na Beléphorovi ani nepoznají, že něco takového má. Vstupní testy měl negativní, takže nemusí mít strach z nějakých průtahů.“
Irdhitané, lidé, kteří měli moc částečně nahlédnout do duší, nebyli příliš oblíbení. Už proto, že se ostatní báli jejich případného pokušení. Špehování s jejich pomocí bylo vítáno, ale co kdyby odhalili také něco u svých přátel? Vzájemná důvěra byla málokdy tak bezmezná. Jejich potenciální schopnost přijít na slabiny lidí okolo, a využít toho, vedla ke zvyku umístit je pod přísný dohled. Být zpytcem v jakékoli době nebyla žádná slast.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
