|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Pavouk ::
| Vidíš tamhle na stěně toho pavouka? Jmenuje se Jurij. |
| |
|
|
Zjistil jsem to jednou ráno. Když jsem si čistil zuby. Byl jsem vysvlečený do půli těla a koukal na svůj obraz v zrcadle. Na hrudníku se mi pod jednou bradavkou rýsovala boule. Na dotek to bolelo jako čert. Pak jsem to už raději nechal na pokoji. „Nebudu to zbytečně dráždit a nechám to prostě zmizet,“ řekl jsem si a dál si s tím zbytečně nezatěžoval hlavu.
Za pár týdnů boule nezmizela. Nezvětšila se, ale byla tam. Začal jsem mít trochu strach a tak jsem pochopitelně zašel k doktorovi.
„Nic to nebude, ale raději vás ještě pošlu na vyšetření.“
Tak jsem šel na vyšetření.
„Výsledky přijdou za týden, ale nemějte strach. Děláme to jenom pro jistotu.“
Tehdy mi došlo, že je to můj konec. Půjčil jsem si v knihovně lékařskou knihu a nastudoval si ji. Po přečtení knihy jsem si dával tak rok života. Knížku jsem odložil. Poobědval a pak se šel ven projít. Potřeboval jsem přemýšlet.
Šoural jsem se ulicemi. Přemýšlel, jak naložit se životem. Neměl jsem žádné zbytečné iluze. Žádné naděje na zázračné vyléčení.
Šel jsem po hlavní třídě.
Vypadalo to, jako by mělo pršet. Na nebi se táhly šedivé mraky a ve vzduchu to smrdělo po dešti. A trvalo to už týdny. Nešlo odhadnout, co si vzít na sebe. Po ulici šli vedle sebe lidé v dlouhých kabátech s deštníky a lidé s krátkými rukávy a kraťasy. Bylo to podivné počasí.
Potkal jsem svýho spolužáka ze školy. Raye.
„Jaspere, seš to ty?“ křičel na mě zdálky. Jasper – tak se jmenuju. Ale říkají mi taky Pavouk. Nevím přesně proč, ale asi protože mám tak tenký nohy a ruce.
„Jasně, že jsem to já. Kdo bych jako měl bejt,“ odsekl jsem.
Za pár minut už jsme seděli v baru a házeli do sebe jednoho panáka za druhým…
„Cos dělal celý ty roky Pavouku? Pověz.“
„Ledacos. Sázel, chlastal. Protloukal se. Různě.“
Bar zavíral a my jsme se pomalu rozcházeli.
„Kdybys chtěl, zavolej mi. Mám něco rozdělanýho a docela by ses mi hodil,“ řekl Ray na poslední chvíli a napsal mi na kousek papíru svoje telefonní číslo.
V ten moment mi došlo, že to nebyla náhoda. Dobře věděl, že mě potká. Chystá zase nějakou levotu. Papírek jsem zmuchlal a strčil na dno té nejšpinavější kapsy, kterou jsem na kalhotách měl.
Vzduch byl vlhkej jak po nejtvrdším lijáku. A pořád nepršelo.
Přišel jsem domů, práskl sebou na postel a usnul. Pak jsem se vzbudil a uviděl na stole odloženou lékařskou knihu. Tak jsem ji vzal a šel ji do knihovny vrátit. Zbývalo šest dnů do výsledků vyšetření…
Přišel jsem z knihovny a snědl pytlík čínských nudlí. Byly neuvěřitelně levné. A nezdravé. Nevadí.
Seděl jsem sám mezi čtyřma stěnama. Na jedné mojí stěně bydlel pavouk. Pojmenoval jsem ho Jurij. V jednom rohu si udělal malinkatou pavučinu. Občas jsem mu do ní hodil mrtvou mouchu. Pak jsem se koukal, jak si ji Jurij šikovně omotává do pavučiny a jak ji pomalounku vysává. Nakonec z mouchy zbyl jenom malinkatý škvarek. Přesně tohle by se mnou udělala Grace, kdybych si ji před lety vzal.
Koukal jsem se z okna. Nevěděl, co dělat. Prachů jsem měl relativně dost, takže jsem moh mít pár dnů volna.
Venku stálo pár lidí s deštníky. Pořád natahovali ruce a dlaní zkoušeli jestli už začalo pršet. Zbytečně.
Pak jsem šel do baru. Zase. Sednul jsem si na vysokou stoličku hned vedle malé oblé zrzky a objednal si.
„Co tady děláš? Vidím tě poprvé,“ oslovila mě po chvíli zrzka. Byla fakt moc hezky oblá. Měla měkkou pohodlnou prdýlku, pevný boky, velký prsa a tlustej krk. Prostě žůžo.
„Čekám tady na výsledky.“
„Všichni tady čekáme na výsledky,“ odpověděla hbitě a dopila svoji sklenici.
„Můžu ti koupit panáka?“
„No jasně,“ řekla a přisunula se ke mně. Jedním hltem vypila pití. Pak se zvedla a odešla pryč.
Druhý den jsem zrzku potkal znovu. Kradla v obchodě s potravinami. Přišel jsem k ní a pozdravil. Po chvilce si na mě vzpomněla. Pamatovala si mě.
„Nechceš ke mně na panáka?“, zeptal jsem se jí.
„Jasně, proč ne,“ odpověděla a šli jsme.
Seděli jsme naproti sobě, pili a povídali si.
„Hnusný počasí. Mraky sou plný a nafouklý jak prsa mladý maminy. Nechápu to.“
„Nedávno jsem zjistil, že se mi udělala boule na prsu. Mám rok života. Možná dva, když budu mít kliku.“
„Co budeš dělat?“
„Umřu.“
„A do té doby?“
„Nevím. Asi si najdu normální slušnou práci. Poprvé v životě. Přestanu s hazardem a levárnama. Budu žít jako slušnej člověk. Jo.“
„Pročs to neudělal už dávno, když se ti to tak hnusí?“
„Nebyl důvod.“
„A teď je?“
„Ne, teď už tuplem není. Ale stejně to udělám.“
„Nic pro mě, ale fandím ti.“
„Vidíš tamhle na stěně toho pavouka? Jmenuje se Jurij.“
O dva dny později jsem si skutečně našel práci. Nebyla moc dobře placená, ale byla to poctivá práce. Uklidil jsem si byt. Vyházel odpadky, vynesl prázdné láhve, utřel prach. Dal jsem se do kupy. Omezil jsem pití na minimum. Cítil jsem se dobře. Měl jsem pocit, že by na mě byl otec hrdý. Kdyby byl naživu. Začal jsem se chovat zodpovědně. Myslel na svoje zdraví. Nemá cenu odejít do futrálu úplně zhuntovanej. Přestal jsem kupovat levný nudlový polívky a kuřecí párky. Vařil jsem si opravdový jídla. Cítil jsem se dobře jako nikdy předtím.
Za pár dnů volala sestra z nemocnice.
„Přesně jak jsme si mysleli. Je to jenom zvětšená žláza. Můžete si ji nechat vyříznout jestli chcete, ale časem to zmizí samo. Záleží na vás. Nehrozí žádné nebezpečí, můžete být klidný.“
A bylo to. Nic mi není.
Ve stejný den se konečně rozpršelo. Lidi zmizeli z ulic. Z hrozivých mračen se pomalu začala valit voda. Po pěti minutách bylo po dešti. Mraky se rozprskly jak nafouknuté bubliny. A bylo to. Po dlouhé době bylo zase hezky.
Najednou jsem nějak nevěděl, co budu dělat. Už jsem počítal s nejhorším a teď… Zaskočilo mě to. Cítil jsem se trapně.
Ze zadní kapsy jsem vytáhl ušmudlaný papírek. Po chvilce se mi podařilo rozluštit telefonní číslo.
„Ahoj Rayi. Tak co máš? Kolik to hodí?“
„Pavouku? Už jsem myslel, že se neozveš. Ok tak poslouchej…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
