|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303465 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Tři vraždy - II. ::
| Lidé nidky nemají dost. Nikdy. |
| |
|
|
Pár minut nato už jsme se zase řítili temnou krajinou. Můj sluha navrhoval, abychom to stvoření, to obludné monstrum pekelné, naložili do vozu a odvezli do města k přezkoumání, ale já byl zásadně proti a i kočí naznačoval, že by ve svém povoze nerad vezl zplozence hrůzy a děsu, jímž náš netvor nepochybně byl. Nechali jsme ho tedy bez ladu a skladu ležet uprostřed cesty, jak jsme ho našli, jen opodál s naším rozbitým kolesem.
Za okny zuřila strašlivá bouře. Věru - litoval jsem pana kočího, že musí v takovémhle nečase sedět venku na kozlíku a nechat si strašlivým krupobitím bičovat obličej, ale pozvat toho muže dovnitř a nechat zběsilý vůz letět sám neznámou krajinou, to by byl namouduši nerozum toho největšího rázu. Co naplat, kočí musel zůstat venku a my vevnitř, alespoň do chvíle, než se dostaneme ze strašidelného lesa někam mezi pole, kde už bude vůz lépe k uřízení. Do té doby jsem se rozhodl zachumlat do svého tenkého pláště a přečkat ty děsné chvíle pohroužen do jemných závojů svých snů.
Až do dnešního dne mi není zcela zřejmé, co se tenkrát v rokli poblíž Mistaway odehrálo; jedno je však jisté - dostal jsem ránu tupým předmětem do spánku a upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se probudil, spatřil jsem nad sebou doktroa a několik strážníků, kteří mne už už chtěli naložit do rakve.
Já i můj sluha jsme vyvázli jen s lehkými odřeninami, avšak kočí švédského původu, Kerstin Rylander, dopadl o poznání hůře. Podle všeho byl vrahem zastižen na procházce (jako ostatně i my) - soudil jsem tak podle vycházkové hole, pohozené nedbale vedle těla dotyčného - nebyla-li však tato hůl vražedným předmětem, což se policistům do dnešních dní nepodařilo vyvrátit.
Zpátky však k mému probuzení; bylo nepříjemné, tvrdé a bolestivé, a ještě dlouho po něm se mi motala hlava a všecinko kolem sebe jsem viděl zdvojeně. Snažil jsem se vstát a cosi jsem blekotal, ale doktor mne povalil zpátky na zem, zaklekl mi na hrudi a jal se mne znovu vyšetřit. Mezi přihlížejícími policisty jsem poznal i našeho známého ze Sterlingu. On byl také prvním, ke komu jsem se po menším zotavení vydal.
"Pěkné odpoledne, pane... Maneau?" pozdravil jsem a smekl jsem čepec.
"Velmi správně," zabručel četník a nabídl mi cigaretu.
"Ne, díky. Nekouřím. Smím se vás zeptat, co se to tu vlastně stalo?"
"Smíte," pokrčil rameny, "ale nepovím vám toho o mnoho víc, než tu můžete sám vidět. Jedna vražda a dvojnásobné napadení. Toť vše."
"Věru, není toho příliš. Jak dlouho tu už jste?"
"Dvě tři hodiny, možná míň, možná víc."
"Takže ne příliš dlouho."
"Jak vidno. Proč se ptáte?"
"Jen tak, ze zvědavosti," zalhal jsem a vrátil čapku zpátky na hlavu. Od severu se zvedal studený vítr. "Kde vlastně jsme?"
"Pár mil od Mistaway, na sever z Greeley. Zdá se, že vás ten parchant dostal, když jste šli do města hledat pomoc."
Nechápavě jsem zamrkal. "Pomoc?"
"Jo, pomoc." Maneau si zapálil další cigaretu - během našeho rozhovoru již třetí - a pokračoval: "Pár set yardů odsud stojí váš vůz. Koně jsou mrtví a kola rozlámaná napadrť. Zajímalo by mě, co se tu asi tak mohlo stát?"
"Věřte, že i já bych se to rád dozvěděl," dodal jsem tiše a rozhovor zakončil nepříliš zdvořilou úklonou. "Poroučím se, pane komisaři."
"Uvidíme se ve městě."
Jistě, že mě lákalo otočit se rovnou na patě a vydat se k tajemně poničenému vozu, ale bylo slušností vyzjistit nejdříve zdravotní stav mého sluhy. Když jsem shledal, že kromě pár oděrek na dlaních a loktech se mu nic vážného nepřihodilo, vyrazil jsem dlouhými kroky rovnou ke svému cíli.
Vůz zel - jak Maneau správně odhadl - asi dvě sta yardů od místa činu, zabořený v mazlavé kaši na cestě. Mísilo se v ní bláto, prach, déšť a - krev. Koňská krev, stále ještě vyvěrající malými stružkami z rozpáraných koňských krků. Nehoda to tedy rozhodně nebyla; koně byli zabiti, o tom nemohlo být pochyb. Kdo si však dal tu hrůznou práci s tím uřezat nebohým zvířatům nohy nad koleny a zpřelámat všechna kola našeho vozu, o tom jsem neměl ani zbla chuť přemýšlet. Mimoto dorazil můj snědý sluha a pomohl mi, abych znovu neupadl do bezvědomí. Při pohledu na ten hnus jsem k tomu měl totiž nejlépe nakročeno a žaludek ve mně poskakoval jako šílený, ve snaze vyzvrátit svůj obsah zpátky do toho prohnilého světa. A já mu tu radost dopřál. Cítil jsem totiž, že v konfrontaci s tou ohavností musím něco provést; a tohle bylo vše, na co jsem se zmohl.
Když jsme se vrátili zpět k mrtvole kočího, Maneau i jeho sbor už byli pryč. Na místě zůstal pouze doktor, snědý, dobře vypadající muž se stříbrem ve vlasech, a už mi kynul, abych se šel na něco podívat.
"Vy jste pan Arah, nemýlím-li se?" podal mi ruku.
"Nemýlíte," pokýval jsem hlavou a usedl do mechu vedle něj. Můj sluha se opřel o strom opodál. "Je něco, co bych měl snad vědět?"
"Jistěže. Věřte, že bych na tomhle strašném místě nezůstával jen tak pro nic za nic."
"Tak tedy ven s tím!" pobídl jsem ho, on se poškrabal za uchem a začal vyprávět.
"No, řekněme, že zcela nedůvěřuji panu komisaři Maneauovi a jeho lidem. Jistě jste si ráčil povšimnout, že pan komisař je ve všech směrech počestný muž, avšak jeho metody vyšetřování jsou, řekněme... nedostatečné. Viděl jsem však, že vy jste člověk naprosto opačného rázu, a tak bych chtěl svěřit své malé tajemství právě vám."
"Nuže?" Začínal jsem být vskutku netrpělivý, protože jsem cítil, že tenhle doktor - jméno mi neprozradil - může vnést do událostí posledních dní spousty nového světla. "Povídejte, pane doktore!"
"Dobře tedy. Abych začal tak nějak zkraje: s vaším kočím, váženým panem Rylanderem, jsem se v minulosti již setkal, a nebylo to věru setkání jediné! Mohu dokonce říci, že před lety jsme byli dobrými přáteli. Možná tak před sedmi osmi lety jsme se setkali právě zde, na tomto místě, kde nyní sedíme, abychom si společně zakouřili dýmku a povyprávěli si nějaké noviny z domova. Abyste mě pochopil, já pracuji už nějakých pětatřicet let v nemocnici v Greeley, zatímco tady pan Rylander," a při těch slovech se pokřižoval, "přijel ze Švédska i s rodinou rovnou sem, do Mistaway. Neříkám, že to není pěkné město; ale neříkám ani, že se v něm dějí pěkné věci. A že se mi ty věci líbí. Nebudu vás tu ale nudit duchařskými historkami, kterými je Mistaway pověstné - chci vás jen obeznámit s tím, že všichni lidé z toho města jsou tak trochu blázni. Pan Rylander, vzhledem k tomu, že měl v plicích ještě čerstvý skandinávský vzduch, dlouho všem těm pekelným hlasům odolával. Jenže potom se něco zvrtlo a on se začal chovat dočista jako podivín. Právě při našem posledním setkání, o kterém jsem vám již povídal, se mi svěřil, že k němu jeho starý dům promlouvá, že se z něj vynořují hnilobné tváře a každý večer ho nutí dělat odporné, nelidské věci, které by neměla živá duše nikdy spatřit. Povídal, že se těm hlasům, těm hnusným tvářím, nedokáže ubránit a musí je poslouchat, protože jinak by ho prý vzaly mezi sebe a mučily ho, dokud by z něj nevyprchal všechen život. V té době - jak jsem říkal, je to asi sedm nebo osm let - se po okolí vyprávělo o strašlivé vraždě, která se udála právě v Mistaway: neznámý pachatel prý tenkrát vnikl do jednoho ze starých domů na úpatí Midletonských kopců a sekerou zmasakroval celou rodinu, která tam žila. Říkalo se, že jejich bezhlavé mrtvoly našli sousedé dalšího rána rozvěšené na lampách v celé ulici. Až do schůzky s panem Rylanderem jsem považoval tuhle historku za výplod něčí bujné fantazie a nevěnoval jí příliš pozornosti. Avšak když se pan Rylander při kouření dýmky zmínil o tom, že v hlubokých nocích, kdy stojí Měsíc v úplňku, občas jakoby neovláda své tělo a jen cizíma očima pozoruje, jak provádí ty obludnosti, pojal jsem k tomu případu značný zájem. Když jsem se potom vrátil domů do Greeley, vyhledal jsem v nemocniční kartotéce - jejíž dokumenty se čirou náhodou shodují s tou policejní - složku o té hnusné vraždě a bum! Jistě, že té noci byl úplněk! Když jsem se pak jednoho večera vypravil tajně do Mistaway, prohledal jsem sklep pana Rylandera a jistě si už domýšlíte, co jsem v něm našel. Sekyru; velikou, dřevorubeckou sekyru, pečlivě vyleštěnou a nabroušenou, uloženou v dobře ukryté truhle. Ale na mě si nepřišel - trvalo jen pár minut a já na topůrku objevil krev. Od té chvíle jsem už neměl pochyb: Rylander byl vrah, vyvraždil celou Calmruenovu rodinu. Asi se ptáte, proč jsem tenkrát pana Rylandera neudal, ale věřte, že jsem se o to pokusil. Avšak když se dalšího večera vydal mistawayský policejní oddíl v čele s komisařem Maneauem na průzkum Rylanderova domu, našel jen prázdné, vybílené místnosti. A sekyra s bednou byla samozřejmě pryč, stejně jako všechny ostatní věci ze sklepa. Od té chvíle jsem o panu Rylanderovi neslyšel a kdyby se neudála tahle politováníhodná událost, asi bych si na něj už v životě nevzpomněl."
Doktor se na chvíli odmlčel. Hodina již značně pokročila a sešeřilo se, zlověstné pahýly stromů se nad námi semkly v neprostupnou oponu. Můj sluha - jinak docela nebojácný - byl nyní strachem, který v něm vyprávění vyvolalo, donucen přisednout si k nám. A přiznám se, že i mě doktorův příběh silně zasáhl. Stále jsme se však nedostali k ničemu, co by snad mohlo vysvětlit kočího vraždu. Doktor zpozoroval můj neklid a dal se znovu do řeči:
"Přeskočme nyní těch pár let, kdy jsem se s Rylanderem nevídal, a podívejme se asi o dva týdny zpět, kdy cestou z Mistaway do Yumy putovala cikánská kompanie pod vedením Rylana Gyrgy. Už tu několikrát byli a nikdo proti nim jaktěživ neměl ani slova - jedli a pili, hráli, tancovali a prostě se bavili, občas rozložili maringotky a prodávali všejaké pitomůstky pro pobavení děcek. Mistaway a Greeley projeli letos zcela v klidu, bez nějakých větších výtržností, které by snad stály za řeč. Asi před týdnem však dojeli až do Sterlingu. Je to taková malinká vesnička nalepená těsně k lesu, určitě jste kolem ní museli projíždět. Nu a v tomto Sterlingu se Gyrgova kompanie na noc zastavila. Báli se prý jet přímo do vesnice, protože tam podle všeho měli loni nějaké nepříjemnosti s panem starostou, a tak nechali vozy na mýtině za městem a jen na koních se vydali do tamní hospody váženého pana Calmruena. A to už se pomalu dostáváme k jádru věci - toho večera, kdy do hostince přijeli cikáni, udála se tam strašlivá vražda; někdo zastřelil starostu Hellburna, rozsekal mu obličej na cucky a pověsil ho před hospodu na strom, nebo co. Alespoň tak mi to vyprávěl jeden můj známý ze Sterlingu, a protože tam dělá policistu, bezmezně mu důvěřuji. Vražda - a navíc vražda tak vysoko postaveného muže - je samozřejmě odporná a taktéž zarážející, avšak mne zaujalo něco jiného. Byl jsem zde na místě činu první, a tak jsem měl možnost pana Rylandera ještě před příjezdem komisaře Maneaua prošacovat - a hle, co jsem nenašel!"¨
S těmi slovy si sáhl doktor pod plášť a vytáhl dlouhý revolver. Pokud jsem mohl soudit, byl to stejný model, jaký jsem našel v Calmruenově hostinci ve Sterlingu tu osudnou noc. Pomalu mi začalo svítat.
"Abyste rozuměl," vysvětloval doktor, "toto je - nebo spíše byl, ať je mu země lehká - revolver pana starosty Hellburna. Jestli mi nevěříte, prosím, podívejte se na štítek na střence: ,Z vděčnosti a víry v dlouhé přátelství, Josephu J. Hellburnovi - W.G.Audrey´. Toho pana Audreyeho neznám, avšak pro náš případ není zas až tak podstatný. Naopak důležité je to, že známe totožnost majitele této zbraně. O to podivnější je ovšem skutečnost, že ji u sebe měl váš kočí, pan Rylander."
Chtěl jsem cosi dodat, ale potom jsem si to rozmyslel. Pomalu mi totiž začalo docházet, co se tu vlastně stalo.
Doktor pokračoval: "Není to však jediná věc, kterou jsem u zesnulého nalezl. Pohleďte zde - jsou to doklady, a to doklady nikoho jiného, než pouze a jedině pana starosty Hellburna, jehož revolver zde již máme. Velice zvláštní, není-liž pravda?"
Půjčil jsem si od doktora malý sešítek - průkaz pana starosty - a důkladně ho prostudoval. S politováním jsem mohl konstatovat, že jsou to skutečně doklady zavražděného muže, Josepha J. Hellburna, starosty Sterlingu; vodoznaky byly zachovány, strojové písmo bylo bez chyb a rozpytí. Razítko sterlinského úřadu se zdálo neporušené a pravé. Vrátil jsem tedy roztřesenou rukou doklad zpět do úschovy panu doktorovi a vybídl ho, ať povídá dál, jestli má co.
"Nuže, není toho již mnoho, co říci, ale něco přeci," začal doktor tišeji než předtím. Jeho obličej nyní ve tmě nabyl strašlivých obrysů, oči za okrouhlými okuláry zlověstně blýskaly a perfektně bílé špičáky se třpytily do noci. Jeho hlas zněl jako šumění větru v listoví, jako těžké kladivo dopadající na rozžhavený kov, a přeci byl tak jemný, jako tichý vánek, čechrající vlásky usínajícího dítěte. Z jeho vyprávění mne mrazilo až do morku kostí:
"Poslední věc, kterou jsem u pana Rylandera nalezl, je tento list. Věru! Dalo mi práci skrýt ho před úlisným zrakem komisaře Maneaua, ale povedlo se - a tak je nyní tady. Dovolte, abych vám přečetl těch pár řádků, jež jsou zde napsané zřejmě velice neklidnou, roztřesenou rukou. Tedy: ,Nade vše ctěný pane Kerstine, tato zpráva, jíž snad obdržíte ještě včas, je jistou zástavou toho, že vámi vykonané skutky nepřijdu vniveč, že nebyly tak zbytečné, jak se při jejich naplňování mohlo zdát. Ať je pro vás tato zpráva také doložkou a ujištěním, že za tyto sebevíce zlé a špatné skutky budete štědře a podle práva odměněn. Je však více než vaší povinností, abyste splnil poslední, zcela konečný úkol, který stanoví konec vašemu trápení. Věřím, že pouhých několik slov jako obvykle postačí, abyste pochopil celé mé zadání. S vřelými pozdravy a přáním hodně štěstí, vaši WGA+RG.´ Pod touto zprávou je veliká mezera a docela na okraji papíru stojí velikými rudými literami: STRAŠIDELNÝ DŮM. SMRT. Následuje řada několika vykřičníků a větší mezera, po níž je zde opět: STRAŠIDELNÝ DŮM. STERLING. YUMA. NEHODA. SMRT. ARAH. Za tím: ODPOVĚĎ. A pak: SMRT. A zase: SMRT. SMRT. SMRT. Další vykřičníky a nakonec opět: SMRT. Nevím, co to znamená, pane Arahu, a snad to ani nechci vědět. V těchhle věcech je ukryto příliš hrůzy a děsu, než by mohl starý člověk vydržet. Pro mne zde tento případ končí, naložím mrtvolu na vůz a odvezu ji do márnice v Greeley. To je všechno. Řeknu vám však jedinou poslední věc: Já jsem našel vodítka, na vás teď je, abyste je poskládal dohromady a zjistil, co to má všechno znamenat. Děje se tu něco moc moc špatného, pane Arahu, něco, co by se rozhodně nemělo dít v moderním, civilizovaném světě. Jestli mne zítra najdete s rozpáraným břichem na mém vlastním pitevním stole, snad se ani nepodivíte - v porovnání s hrůzami, které se zde za těch pár týdnů udály, by to nebylo nic neobvyklého. Tedy - sbohem, pane Arahu. Zde vám předávám tyto tři indicie, které vás snad dovedou k cíli našeho malého pátrání. Sbohem, pane, sbohem a ještě jednou sbohem. Sbohem a snad to bude navždycky. Naneviděnou!"
Doktor si nasadil temně modrý klobouk s bílou krempou, s heknutím se zvedl ze země a než se dočista rozplynul ve stínech noci, naposledy se otočil a zadíval se mi do očí. "Hodně štěstí," zašeptal, a potom už se jeho obrysy vpily do temnoty a doktorova křehká tělesná schránka zmizela v nenávratnu. Od té chvíle jsem toho muže, který věděl víc, než dokázal unést, víckrát neviděl.
Já i můj sluha jsme se shodli na tom, že dnešní noc přečkáme ve skrytu skalního převysu nedaleko od našeho zničeného vozu. Právě ten jsme ještě před ulehnutím důkladně prohledali a vynosili z něj pár věcí, které by se nám v budoucnu snad mohly hodit.
Když můj sluha konečně usnul, začalo pršet. Déšť ševelil na skále, stékal tiše vrásami prastaré horniny a ve třpytivém vodopádu se vracel zpět do země, aby napojil žíznivé kořeny smrků a borovic. Byla to klidná, tichá noc, a já měl dost času na přemýšlení. Bylo možné, že i náš kočí byl do toho všeho zapleten, že schválně zničil kolo u vozu a odvolal nás, aby měl čas nastražit mrtvolu, kterou jsme měli vidět, že když splnil tento úkol, stal se pro jeho zadavatele nepotřebným a byl tedy odstraněn? A že to byl on, kdo zabil toho muže, starostu Hellburna, v hospodě ve Sterlingu? To vše znělo příliš děsivě na to, aby to byla pravda, ačkoliv tomu vše nasvědčovalo. V mé mysli vyvstávaly stále další a další otázky, aniž bych na některou z nich nacházel odpověď. Kupily se v mé zbýdačené hlavě, ubíjely mne a vysávaly zevnitř. Rozhodl jsem se, že musím usnout, jinak dnešní noc nepřežiji. Vyrobil jsem si tedy improvizovaný polštář ze svého pláště, přikryl se dekou a podlehl vábení snů, které mne zvaly do svých prastarých, prohnilých příběhů.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
