|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Záhada v oddělení cereálních lupínků ::
 čuk |
publikováno: 29.07.2008, 21:18
|
| Trochu upravená stejnojmenná rychlovka by měla být kromě svérázného humoru i satirou. A snad nějakou záhadu i tajemství ( nejen v onom oddělení) lze v textu objevit. |
| |
|
|
„Je to lahodný, zdravý a výživný pokrm,“ řekla maminka rezolutním hlasem.
Na stole stály dva talíře, za stolem seděly dvě děti, šestiletá Maruška a sedmiletý Petřík.
Lahodným pokrmem byla míněna nevábně vypadající směs cereálních lupínků, ovesných vloček, mléka a kdovíčeho ještě vitamínového nebo nutričně hodnotného. Směs špinavě světlehnědé barvy. Vůně zapařených otrub.
Děti odvracely od talíře tváře, výraz odporu vystřídal žalostný výraz: maminečko, máme nechutenství, bolesti bříška a střevní potíže. Petřík dokonce vyloudil malý nesmělý pšouk, Marušce se podařilo zblednout.
Maminka poznala, že další nátlak by vedl k pláči, obratnému vyplivování obsahu lžiček, až k třísnění košilek i ubrusu, ne-li pokrmu samotného.
Proto po taktice biče zvolila taktiku medu. Nasadila si unavený výraz, přeladila hlas do laskavých tónin, povzdechla si, a začala konejšivě vyprávět.
„Kdybyste, Maruško a Petříčku, věděly, co jsem dneska zažila v našem supermarketu. Tlačím vozík k oddělení cereálních lupínků a v tom se zarazím. Co to vidím! Jeden sáček má mírně natržený růžek a z něho vypadl malý lupínek a zakutálel se pod regál. Najednou byl sám, uprostřed dokonale čistých dlaždiček. Pofoukal si naražené kolínko a začal usedavě plakat a naříkat. ,Já ubohý siroteček osamělý, co teď se mnou bude! Přijde paní uklízečka, zamete mě do smetí, nepoznám blaho pobytu v dětském bříšku. A moje sestry a bratři mě teď oplakávají, hořekují, že se vydají na nádherný výlet beze mne´. Smutné, děti, viďte.“
Maminka zdárně předvedla naříkání malého lupínku.
Pak pokračovala v tajemném tónu:
„ Co to vidím!? Překvapena pozoruji, jak uličkou mezi regály ladně kráčí paní v běloskvoucím plášti, přátelsky se usmívá na všechny strany, překypujíc ochotou pomoci. Spatřila zakutálený lupínek a bolestně si povzdechla. Pak vzala kleštičky od pečiva, jimi jemně uchopila lupínek a opatrně ho zabalila do bělostného ubrousku.
Byla jsem zvědavá, co bude dál a tak jsem paní prodavačku sledovala a nakukovala jsem za závěs. Jaký to obraz se mi zjevuje! Paní prodavačka pečlivě lupínek omyla vodou značky Dobrá voda a dala ho sušit pod mírný vánek ventilátoru. Suchý a čistý lupínek vrátila do sáčku. To bylo objímání. Lupínek-tuláček byl rád, že je zase mezi svými, a ostatní lupínci pak byli nadšeni, že jsou zase kompletní vcelku, o hmotnosti udané na jejich obalu.
Paní prodavačka vypadala tak plačtivě, tak podobná smutné princezně! ‚Lupínečky, moje lupínečky, jak já vás teď prodám. Váš sáček má natržený růžek, a takový přece nemohu dát zpátky do regálu. A přelepit trhlinku lepící páskou by bylo tak nehygienické.‘ Nemám pravdu, děti?“
Maminka si utřela imaginární slzičku a pokračovala ve vyprávění třesoucím se hlasem:
„Dodala jsem si odvahy a vstoupila. Oslovila jsem tu hodnou paní. Nesmutněte, naše milá paní prodavačko. Já od vás ten sáček koupím.
Paní prodavačka se rozzářila, ale pak zvážněla a zašeptala něco jako: neporušíme tím normy Evropské unie?
Ujistila jsem ji, že nikoliv.
A tak jsem sáček s lupínky dostala, a ještě se slevou. Po cestě domů jsem slyšela, jak se lupínky v sáčku radovaly: konečně budeme se svými strávníky, pomazlíme se s jejich jazýčkem, pohovíme si v jejich pokojíčku a budeme spinkat v jejich bříšku. No a teď jsou tady a čekají na vaši lásku. Viďte děti.“
Maminka dovyprávěla a úlisně se na Marušku a Petříka podívala. Maruška a Petřík se zase podívali na sebe a kývli hlavou. Z pohledů se dalo číst kromě nádechu sotva znatelného pohrdání: za tenhle výkon holt tu bleblekaši sníme.
Jak řekli, tak udělali. Snědli.
Maminka byla pyšná na své přesvědčovací umění a dodala:
„Ještě v hrnci dost té výborné kašičky zbylo, dáme to tatínkovi, ať si taky pošmákne.“
Když se jí nedostalo žádostivých dětských škemrání o přídavek, naplnila vrchovatě zbytkem kaše talíř a vydala se do chodby k manželově pracovně. Na půl cesty se zastavila a změnila směr chůze ke dveřím na WC.
Neslyšela, co si děti povídaly:
Maruška: „Safraporte, naše máma měla vlčí mlhu. Ta ženská nemohla bejt prodavačka, to byla určitě víla.“
Petřík: „Haraší ti? Cožpak by víla šla dělat do supermarkáče? Víly jsou hodný, tam v tom, víš, zaměstnají jen zlý a vošklivý. A taky čarodějnice.“
Maruška: „Máma si z nás dělala prču. Anebo z babičky. Babi bejvala prodavčou. Babi se chlubívá, kolik času prolelkýrovala v těch těsnejch uličkách mezi matriálem, do kolika zákazníků vrazila, kolik lida zbuzírovala.“
Petřík: „Holt to jsou ty, jo, gény! Jestlipak nějaký zdědíme po naší drsný babče? Představ si, málem jsem se to, poslintal, když mamina povídala, že naše bříška jsou pokojíčky. Pamatuju si, jak děda jednou řekl: vaše bříška jsou bránou do senkrubny.“
Maruška: „Co je to senkrubna?“
Petřík: „Taková ta, to skladiště na hovňouse, co se pak vyprazdňuje hovnocucem.“
Maruška: „Aha. Ty bláho! Máti se teď nafukuje jako nabouchaná bělice, že jsme její stórku zbaštili.“
Petřík: „Dopřej mamině krapet radosti. Je trhlá, ale milá. Dovede si to, jako. Vymejšlet. Co bys chtěla od spisovatelky, že jo? A nás teď považuje za blbouše, že jsme jí všechno schlamstli i s navijákem. To je fakt.“
Maruška: „Příště bude muset přidat páru.“
Petřík. „Hele! A víš, že je lepší dělat, že je člověk blbej? Lidi vod něj nic nechtěj, a když jo, tak se musejí, že jo, víc namáhat. A uhádneš, co teď uděláme?“
Maruška: „Ne.“
Petřík: „Když po městě hovnocucy nejezdí?“
Maruška: „Nevím.“
Petřík: „ Aby se příště podobný pimprlátkový divčo neopakovalo, půjdeme pořádně nakrmit žabáka.“
Maruška: „Myslíš jako vyblinkat se do hajzlíku?“
Petřík: „Jasan. Není nad tu, prevenci. A taky si uděláme v našem tom...“
Maruška: „Pokojíčku.“
Petřík: „Jo, bříšku, to, místo, na nanukovej dort, co je schovanej v mrazáku.
Co děti řekly, udělaly. Děti byly nejen svérázné, ale i inteligentní a přející.
A proto se lupínky zase sešly pohromadě, v sifonu záchodové mísy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 34 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 69 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
