» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

počet přístupů: 2140874

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (47-50) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 27.07.2008, 23:47

Smůla? Osud? Náhoda?
I tak se dá nazvat to, o čem se dočteme v tomto díle...


	XXXXVII Sluneční paprsky, prosvicující přes dvojitá skla školy, mě nemilým způsobem upozornily na to, že už je ráno. Posadil jsem se a protřel si obličej. Na pohovce vedle mě sebou zuřivě mlel Jirka, kterého sluníčko překvapilo podobně jako mě. Moc dobře jsem se nevyspal. Další noc jsem musel přemýšlet nad tím, co se asi děje v Praze, jestli se pořádkovým jednotkám daří odrážet Hyperionovce, aspoň trochu... Jenže kvůli tomu, že ve škole vypadl internet a televize, jsem to vůbec neviděl pozitivně. Zase jsme byli o něco blíž zániku Hyperionu, který měl nastat už za dva dny. Musíme si na všechno dávat pozor, protože jinak to může mít strašlivé následky. V místnosti se mnou byli jenom Jirka, Pepa a Aleš, hlídali jsme, aby Jirku nikdo z pochopitelných důvodů nepřepadl. Zanedlouho jsme už byli všichni vzhůru; vybídl jsem partu ke snídani, kde bysme probrali, co a jak. Vydali jsme se z ředitelny do jídelny. Všude byl naprostý klid, venku obcházeli vojáci a elementalisté v klidu spali ve svých třídách. Úplně obyčejný den, kterých jsme měli v akademii desítky. „Kamile, víš, že do zániku Hyperionu zbývají už jen dva dny?“ upozornil mě Pepa. „Jojo, dneska jsem si to ráno zrovna říkal... To je docela v pohodě, co, Jirko?“ „No ty vole... Už jsem toho měl fakt dost, těšim se, až se ho zbavim,“ zabručel Jirka, „ale řek‘ bych, že Hyperionovci se nevzdaj‘ bez boje.“ „Jim dáme po držce a bude, vždyť ‘sme tu ve výborný pozici,“ řekl Aleš. „Lidi na to máme, tak co?“ Všichni se nenápadně otočili na Aleše, protože zase mluvil, jako by se mu vracelo jeho původní chování. „Co – nebo ne?“ „Jo, asi jo,“ souhlasil jsem s Alešem. „Nezbejvá než čekat.“ „‘sem už zapomněl, že umíš mluvit,“ zasmál se Jirka. Zdá se, že je Aleš zase na chvíli přístupný, toho musím využít. „A jak jde vůbec trénink, Aleši?“ zeptal jsem se. Bratři mlčeli a poslouchali rozhovor. „Jo, pohoda, zvládáme to... Budeš mít fajn armádku.“ „Tak to je super,“ usmál jsem se. „Hlavně, aby byla připravená.“ „Jo, to bude... Tereza mi s ní taky pomáhá.“ Do diskuze se náhle vložil Pepa. „Ty trénuješ boj, a Tereza ovládání elementu, že ano?“ „Jasný, no.“ „A jak trénuješ boj?“ Jirkovi se napnuly šlachy na krku a vycenil zuby. Tahle otázka byla pro našeho Aleše šitá na míru. „Já myslel, že to víte, ne? Tam spolu bitkujeme a tak je trénuju,“ řekl bezelstně Aleš. „‘sem slyšel, že to tak zkoušel i Tomáš, ale ten dostal přes hubu,“ zasmál se. „Aha... No, tak dobře,“ řekl Pepa a jeho bratr obrátil oči v sloup. Dorazili jsme do jídelny, kde ještě nikdo nebyl. Sedli jsme si k našemu oblíbenému stolu a čekali, až přijdou kuchaři. „Tak hospodo, kde to vázne?“ vykřikl z legrace Jirka do prázdné kuchyně. „Asi si zase počkáme,“ dal jsem hlavu do dlaní. „To nám snad dělají naschvál.“ „To teda,“ zašklebil se Jirka. „Uvidíme, co si o tom bude myslet zbytek, až ti zatahovači přijdou.“ My o vlku, a ostatní zrovna přicházeli. V popředí šli Tereza a Michal, za nimi se ploužil telefonující Tomáš s Jakubem v zádech. Od stolu jsme mávli na nově příchozí, ať si přijdou sednout. V ten moment se ale stalo něco nečekaného. Tomáš se zastavil a jeho výraz naprosto zkameněl. Slyšel jsem jen: „Cože... Jakto... Fakt?“ Elementalista vykulil oči, chytil přistroj a třískl jím o podlahu, kde se rozpadl na hromadu součástek. „Ty vole! Co to je –„ vykřikl Jirka. Celá parta vstala od stolu. „KURVA! KURVA! NE!“ křičel Tomáš a zběsile bušil pěstmi do podlahy. Po chvíli vyndal kopí a rozpřáhl se s ním tak, že skoro zasáhl Jakuba a Terezu. „Co s ním děje, ksakru?!“ ptal jsem se Michala. „Já nevím! Volal si s tím svým kámošem zvenku, a teďka udělal tohle...“ „Uklidni se,“ řekla ignorantsky Tereza směrem k běsnícímu parťákovi. „Kdybys radši držela hubu,“ okřikl ji Jirka. Michal se Jirky téměř zalekl. „Tome, kámo, co je?“ Jirka chytil Tomáše za ramena a snažil se ho uklidnit. Tomáš byl bílý jako stěna. „Voni... Srovnali Nový Butovice se zemí!“ Šok. Na Nových Butovicích byli přece ubytovaní moji, Tomášovi, a Alešovi rodiče. Znovu jsem se podíval na Tomáše a zeptal se ho: „Co se stalo s našima rodičema? Víš to?“ Tomáš se pustil Jirky a kouknul se na mě svým skelným pohledem. „Vůbec o nich nikdo nic neví! Ani o mejch, tvejch, ani Alešovejch!“ V ten moment jako by se svět přede mnou rozpadl na kostičky. Nemohl jsem tomu uvěřit, jak je to možné? Moji rodiče? V koutku oka jsem zahlédl Aleše. Jeho brnění zešedlo a zůstal tam jen tak stát. „No doprdele,“ slyšel jsem Jirku. Michal s Terezou se na sebe nechápavě podívali, jako by nevěděli, o co tady jde. Jakub měl pořád stejný výraz a Pepa se ani nehnul. To nemůže být pravda! Jak to, že věděli, kde jsou, kdo jsou, a vůbec, já... Hlavou mi probíhaly všechny vzpomínky na rodiče, od dětství až do dnešního věku. Jak se to mohlo stát? Copak už všechna obrana povolila? Nebo jen nechali Nové Butovice napospas? Nebo už všechno padlo? Dopadla celá Praha takhle? Nevydržím to! Měl bych je jít pomstit, ale nemůžu, nemůžu! Nesmím nechat Jirku a Hyperion být! Musím svého kamaráda bránit! Opřený o sloup na zemi, kam jsem se sesul, jsem ucítil prudký žár odněkud zprava. Byl to Aleš, jehož brnění zrudlo a nápis „Ultima“ na jeho kose, opřené opodál, se rozpálil do běla. Uchopil svojí kosu a šel ven. „...Vohniví elementalisti, před školu!“ řekl do vysílačky, kterou měl v druhé ruce. „Deme na Hyperionovce!“ Jako odpověď jsem zaslechl jasný souhlas. „Jdu s tebou, Aleši!“ zvolal zničený Tomáš. „Pomstíme je!“ Neměl jsem sílu na to zabránit Alešovi a Tomášovi, aby nikam nechodili. O to horší bylo, když se k nim připojil Jirka. „‘du s váma, kluci. Dostaneme je.“ „NE!“ vykřikl jsem. „Vy jste hloupí, chápete, že tě zabijou, Jirko?“ „Mě ne, to by se museli sakra snažit... Jdem?“ kývl na dva elementalisty. Vyběhl jsem z místnosti ven a pokoušel se uniknout chaosu v jídelně. Viděl jsem, jak Pepa skočil Alešovi do cesty, ale ten ho sežehl tak, až elementalista spadl na zem. Michal a Jakub zase volali na Jirku, ale ten jako by byl posedlý. Do očí se mi draly slzy. Co se to děje? Vyběhl jsem na střechu školy a vykřikl: „Mistře kdosi, pročs nás v tomhle nechal?! Pročs ses na nás vysral?! Co jsme ti udělali?“ Svalil jsem se na zem a nevěděl, co dál. XXXXVIII Ležel jsem tam asi hodinu, možná déle. Věděl jsem, že Aleš, Tomáš, Jirka a nevím kdo ještě se se svými elementalisty vydali na trestnou výpravu za Hyperionovci na Nové Butovice. Sledoval jsem oblohu a nevěděl, co dál. Nedivím se Alešovi a Tomášovi, že šli pomstít své rodiče. Nedivím se ani Jirkovi... Jirka, který má Hyperion, se vydal naproti silám Hyperionu? To nedává smysl. Kdo mi může pomoct? Nikdo. Tedy alespoň žádný člen Společenstva. Ani studenti, ti moji ještě ani nevědí, která bije. Mr. Kdosi nás opustil a nikoho jiného, kdo by s námi šel, ještě snad kromě armády, neznám. Vtom přede mnou vytanula velice živá vzpomínka. Chlapec sedí ve svém pokoji, a hraje spolu se svým menším kamarádem na televizi videohru. Neskutečně se přitom baví, smějí se tomu, jak vypadají, když se zaberou do hry, uznale přikyvují, když se jim ve hře něco podaří. Soupeří, jindy zase jdou spolu, radují se a vyřvávají u hry jako pominutí. Oběma je zhruba jedenáct let a občas se na ně zpod novin podívá starý muž sedící na křesle, který je zaujatý jejich hrou. Návštěvníkovi kdosi volá na mobilní telefon. Když se ho hlas ptá, u koho že je, řekne jiné jméno, než jméno toho, u koho ve skutečnosti je. A že musí jít, protože ho rodiče shání. Vyšší je smutný, ale uznává, že se nedá nic dělat a pustí ho. Menší chlapec odchází a vyšší si naštvaně sedne na gauč. Jeho dobrá nálada je tatam a je velice rozesmutnělý z odchodu jeho kamaráda. Oba si užívali hru, a teď je po všem? A náhle starší muž vstane, odloží noviny, a přichází k chlapci. Něco mu vysvětluje a chlapci je hned lépe. Má radost, že má někoho, kdo mu pomohl. To je už dlouho... Divný. V další scéně, před dveřmi proskleného klubu s železnými výplněmi proti krádežím, stojí ten samý kluk a s ním i jeho jiný, tentokrát zavalitý kamarád. Neonový nápis nad klubem hlásá červeným písmem „Exile“. Podle rozhovoru mezi oběma kamarády je jasné, že vstupné na turnaj v kartách, na který se chystali, bylo o dvacet korun větší, než plánovali. Žádný z nich neměl ani korunu navíc, takže by museli čekat další týden. Turnaj začínal za pět minut a nevěděli, jak dál. Přistoupí k nim ten stejný starý muž, chvíli je poslouchá, a potom každému z nich přidá dvacet korun na vstupné. Na prvních dvou místech výsledků toho turnaje stálo: „Masák Aleš, Beer Kamil.“ A teď ještě Exil do toho. To snad ne? Třetí scéna se odehrávala v tom pokoji, jako první. Bylo vidět, že vyšší chlapec už oproti ní zestárl o tři roky. Zrovna přišel ze školy, výjímečně naštvaný. Před rodinou dělá, že je všechno v pořádku, den jako každý jiný, dvojky, trojky, čeština, matika. Ale když zůstane v pokoji, už nevidí toho muže, jak si v křesle čte noviny. Nemá komu říct to, co ho štve, problémy, které by nikomu neřekl, protože by se bál výsměchu a nepochopení. Stařec zmizel a není nikdo, kdo by ho nahradil. Poslední scéna ukazuje stejného kluka o několik měsíců staršího než v předchozí vizi. Chlapec je oděný v kabátě a stojí před dlážděnou stěnou popsanou jmény. Pod každým jménem na stěně je datum narození a datum smrti, a u dlaždice u země je čerstvá kytice se sedmi bílými květy. Chlapec vypadá zamyšleně, ale nevypadá, že by se mu chtělo brečet, na emotivní výlevy už je starý. Jen si říká: Dobrý časy. Otevřel jsem oči a povzdychl si. Děda, který mi vždycky pomáhal, mi... Chybí. XXXXIX Vstal jsem a podíval se ze zídky na chodník pod školou. Po elementalistech, kteří odešli, nebylo ani vidu, ani slechu. Docela by mě zajímalo, kam míří. Možná na Nové butovice, možná někam do centra Prahy na křížovou výpravu proti Hyperionovcům, což mi připomíná, kdo všechno odešel? Aleš, Jirka, Tomáš, a kdo ještě? Pepa? Nevím. Musím to zjistit a co nejrychleji podniknout potřebné kroky. Sešel jsem do spodního patra, kde byla jídelna. Jediní elementalisté, kteří tam zůstali, byli Michal, Jakub, a Tereza. Něco zrovna horečně probírali. První si mě všiml Jakub. „Hej, ty jo... Upřímnou soustrast,“ podal mi ruku. To samé potom udělali i Michal a Tereza, ale já jsem jejich dlaně jen lehce propleskl špičkou ruky. „Já vám dám, ještě se neví, jak to je,“ usmál jse se. Tak nějak jsem se zase dostal do formy, tím, že tady budu brečet, nic nespravím. „Pepa šel za bratrem, je to tak?“ „Jo, prej že ho musí hlídat,“ řekl Kuba. „Což je fakt.“ „Dobře. Pokoušel se je někdo z vás zkontaktovat vysílačkou?“ „Jo, já,“ ozval se Michal. „Ale mají je vypnutý.“ „To jsou dementi,“ zanadával jsem a protřel si obličej. „Snad se jim nic nestane.“ Po chvilce mlčení se znova ozval Michal. „Takže... Co teď?“ „Teď musíme opevnit akademii a upozornit na to, co se stalo, vojáky od Volce. Jestli Hyperionovci byli na Butkách, můžou brzo přijít sem,“ řekl jsem rozhodně. „Tak je to správně,“ usmál se Michal. „Studenti už určitě čekají. Řeknu jim, co a jak.“ Michal už by se rozběhl do schodů, ale já ho chytil za rameno. „Jak, co a jak? To se musíme nejdřív domluvit!“ „Hele – prostě jim řeknu, aby svůj element použili k opevnění školy. Třeba cimbuří na střeše, kam pak Jakub dá svoje střelce,“ řekl a kývl přitom na Jakuba, který jen pokrčil rameny. „Tak fajn,“ poplácal jsem ho po rameni, nadšený jeho nápadem. „Mákni.“ Tereza se okamžitě pustila za Michalem, ale já jí zadržel. „Terezo, budeme tě potřebovat jinde. Spoj se s agentem Smetanou a vyřiď mu, co se stalo, a že potřebujeme další vojenský divize, pokud to máme přežít. Řekni mu taky, jak se má situace s Hyperionem.“ Elementalistka něco mumlala, ale nakonec se vydala po schodech do kanceláře. „No a Kubo,“ navrhl jsem už optimističtějším tónem. „Řekneš, prosím, Volcovi, aby se připravil na obranu školy?“ „Jo, tak jo,“ řekl uvědoměle. „On má velitelství v tom baráku u průchodu, jaks bydlel, že jo?“ „Přesně,“ přikývl jsem. „Já zatím řeknu svejm elementalistům, co se stalo.“ A zbyl jsem tam sám. Uchopil jsem vysílačku, přeladil na frekvenci, na které bych slyšel Petra, a začal s přenosem. „Petře, jsi tam? Tady Kamil.“ „Jsme v tělocvičně, a ty nikde, co je?“ zaslechl jsem Petra. „Co mají znamenat všichni ti nazbrojení elementalisti?“ „Aha... Počkejte tam a hlavně dávejte bacha!“ „Na co?“ zeptal se Petr. „Hej, na co, kámo?“ „Hned jsem u vás a všechno vám řeknu.“ „Tak oká... Čekáme tu.“ Rozběhl jsem se do tělocvičen a doufal, že ještě není pozdě. V hale už byli nastoupeni elementalisté ledu a vody v několika obdélnících. Každý obdélník měl v popředí vystoupeného svého velitele skupiny. Přede všemi obdélníky stál Petr v tmavomodré uniformě, na jejíž prýmkách byly přišité tři zlaté vločky sněhu. Studenti stáli v pozoru a když jsem kolem nich procházel, všiml jsem si, že byli dost překvapení. Asi tuší, co se má stát. Vystoupil jsem na podium, kde jsem tentokrát stál už sám. „Pohov! Elementalisté! Dnes na oblast poblíž akademie zaútočily jednotky Hyperionu!“ Jakmile jsem tu zprávu dořekl, tak se v místnosti rozmohl hlasitý šum. „Ticho!“ vykřikl jsem a hala znovu umlkla. „Už jen dva dny zbývají do našeho vítězství, o kterém jsem vám zatím řekl velmi málo... Takže dobře poslouchejte,“ řekl jsem už klidněji. Žáci už nevypadali vyděšeně, ale spíš smutně. „Celý tento konflikt, ve kterém je jak Společenstvo Elementálů, tak i Hyperion, se odehrává ohledně jedné velice významné věci, kterou Společenstvo zabavilo silám Hyperionu před několika měsíci v bitvě na Pražském hradě. Vím, co si myslíte, že žádná bitva nebyla, že se nic takového nestalo, ale je to jinak. Vy jste byli pohlceni mocí Hyperionu, stejně jako vaši rodiče a přátelé, všichni Pražané a češi z okolí, až na devět členů Společenstva. Jo, tehdy nás bylo devět. Patřil mezi nás taky Lukáš, kterej ze Společenstva odešel, a Martin, kterýho zabili a oživili Hyperionovci. Navzdory všem nebezpečím, ve kterých jsme byli, jsme odrazili první útok Hyperionovců na Prahu a zabili jejich vůdce, Terora. Ten v tý době ovládal tu věc, kterou mu Společenstvo zabavilo. Tenhle předmět je teď ukrytej v akademii a jeho speciální vlastností je propůjčení ohromný moci silám Hyperionu, prakticky veškerý, kterou kdy měli a mají. Za dva dny síla tý věci pomine a jakákoli moc, kterou Hyperion vládl, nebude.“ Odkašlal jsem si a přejel pohledem po elementalistech. Znovu jsem na nich viděl překvapení, ale také jisté nepochopení. „Tohle byl účel akademie. To byl důvod, proč jste vy, schopní Pražští elementalisté, byli povoláni do služby pod fiktivním výzkumem. To proto jste tady. Abyste pomohli Společenstvu napravit to, proti čemu neexistuje žádná jiná pomoc. Vím, co si myslíte, že jsme vás podrazili, nebo zradili... Ale Společenstvo nedokáže tentokrát zvítězit samotný. Moc Hyperionu se od té doby několikanásobně zvětšila, maj‘ k dispozici hromadu elementalistů, kteří, jak už někteří víte, zaútočili na Prahu a kompletně jí převálcovali. Pokud byste s elementem zůstali v Praze, zabili by vás.“ Studenti vypadali k smrti vyděšeni. „Akademie elementalistů je poslední místo, odkud můžeme Hyperionovcům uštědřit rozhodující úder. Nedokážu se vám omluvit za to, co jsme vám tu namlouvali, ani za to, co Hyperionovi elementalisti napáchali v hlavním městě. Proti tomu, co se stalo, už stojíme jenom my a vy – studenti akademie a Společenstvo.“ „Pokud vydržíme dva dny, všemu bude konec!“ pozvedl jsem pěst. „Hyperion i se svými elementalisty zanikne a Praha bude znovu svobodná!“ V hale nikdo ani nedutal. Když jsem viděl, jak se elementalisti tváří, věděl jsem proč. „Pojďte s námi a pomožte, dokud to jde,“ řekl jsem už jiným tónem. „Jestli padne akademie elementalistů, je to neuvěřitelné, ale padne celý svět. Jsme poslední zábranou silám Hyperionu a jejich posledním soupeřem. Teď už víte všechno a já vás tu nebudu nutit zůstávat. Petře, obejdi vůdce čet a řekni mi jejich rozhodnutí.“ Ukončil jsem projev a sedl si na kraj podia. Petr tam stál jako přimražený, naše pohledy se střetly a já jsem jenom přikývl. Petr nic neříkal a šel obejít jednotlivé velitele. Nedíval jsem se ani dopředu, ani za sebe. Nehodlal jsem kohokoli ovlivňovat ve svém rozhodnutí, protože bylo pouze a jen moje. Doufal jsem jenom v to nejlepší. Po chvíli ke mě přišel Petr s neutrálním výrazem. „Tak hele, kámo..,“ vydechl, „Jdeme s tebou.“ „Všichni?“ „Jo, všichni do jednoho. Jdem‘ na ně.“ XXXXX „Tak fajn,“ řekl jsem Petrovi, „rozmístíme se všude po pozemku školy, každý elementalista bude mít přehled nejmíň o dvou dalších – pokryjeme pozemek v úzký rojnici, abychom měli výhled okolo,“ opisoval jsem rukou pomyslný obdélník. „Čekám, že se nejlepší střelci dostavěj na střechu a nejrychlejší elementalisti budou držet hlídku v unimarketu a na mostě.“ „Jo. Jo, tak oká,“ souhlasil Petr. „Zařídíme to. Hej, Kapitáne, máš jít-„ „Počkej,“ zachytil jsem Petra. „Potřebuju, abysme s těma nejlepšíma, jako fakt s elitou, šli naproti našim elementalistům na Nový Butovice, až vám řeknu. Asi budou mít v patách Hyperionovce a chci, aby jim někdo kryl záda. Připravte se co nejdřív.“ „Aha. Dobře.“ Náhle se ozvalo ve vysílačce chrčení. Uvědomil jsem si, že mám špatný kanál, tak jsem to přeladil zpět na frekvenci Společenstva. „... Je Martin!“ Při vyslovení toho jména jsem se vyděsil. Martin je jeden ze nejsilnějších členů Hyperionovy bandy, no a co s ním? „Tady Kamil, můžeš to zopakovat? Kdo to je?“ „Kuba - jdi před školu! Všichni a hned!“ Jakubův hlas zněl zadýchaně a přerývavě. Vypadalo to, že neměl moc času cokoli říct. „To ‘sou voni, co?“ zeptal se Petr. Přikývl jsem s vyceněnými zuby. „Musíte se připravit. Hned.“ Petr zamrkal a šel rozdávat rozkazy. Já jsem vyrazil k nejbližšímu vchodu ze školy, který se nacházel hned u východu z tělocvičen. „Všichni členové Společenstva, co se nacházejí ve škole, dostaňte se před školu! Přiveďte i své nejlepší studenty!“ křikl jsem do vysílačky. Když jsem doběhl před školu, nestačil jsem se divit svým očím. Jakub sváděl marný boj proti Martinovi – samotnému. Nebyl tam nikdo jiný než oni dva, ani jeden jediný Hyperionův elementalista. Nehledě na to, že byl Martin sám, dával Jakubovi slušně zabrat. Kuba vypadal, že už má doopravdy dost, spíš jen ustupoval a čekal na pomoc. Chytil jsem vysílačku a přeladil ji na studentskou frekvenci. „Tady Kamil, žádnej student se nesmí zapojit do boje před školou! Je tu příliš silnej soupeř!“ Ať už mi chtěli odpovědět cokoli, neměl jsem na to čas a vysílačku zastrčil. Vytasil jsem meč a vrhl se za Jakubem. „Kubo, drž se, jsem tady!“ křikl jsem a vběhl Martinovi do cesty. Ohnal jsem se mečem, ale Martin nadskočil a obrátil se na mě. Když jsem se na něj otočil i já, zahlédl jsem raněného Jakuba, jak zakopl o víko kanálu a svalil se na dlouhé schody před školou. To je... Doopravdy smůla. Když jsem tak před sebou viděl Martina, uvědomil jsem si, že jsem s ním dlouho nebojoval – naposledy to bylo na Velké ohradě po prvním boji s Terorem, a to nám ještě teklo do bot. Tehdy mě zachránil Marek, který teď jde proti nám. Ironie osudu. Ať už to bylo jakkoli, na Pražském hradě vypadal Martin jako extrémně schopný elementalista. Musím si dát pozor. Martin se usmál a vytasil dva automaty, které v okamžik zrudly do červené barvy. Začal střílet - rudé kulky mířily na mě... Vztyčil jsem před sebe ledovou bariéru a ustupoval se krýt za kruh před školou. Kulky namodralou bariérou prolétaly jak nůž máslem a mně v tu ránu došlo, o co se jedná. Určitě jsou ty zbraně, které Martin ovládá, proměnlivé a mohou být účinné proti jakémukoli elementu, proti jakému je zrovna potřebuje. To je špatné... Martin se držel těsně za mnou a já jsem nestačil uhýbat všem jeho útokům. V posledním momentu jsem vyskočil na travnatou plochu kola a po Martinovi vystřelil ledový paprsek. Ten sice na chvíli přestal střílet, ale jakmile uhnul namodralému proudu, dal se znovu do boje. Odněkud zprava jsem zaslechl výkřik: „Skoč nahoru!“ Vzhledem k tomu, že mi moc ke kraji půl metr vysokého kola nezbývalo a s Martinem v zádech jsem nemohl moc uhýbat, vyskočil jsem jak nejvýš jsem mohl. Pode mnou se vynořila Tereza a nabrala Martina na své zápěstní bodce. Hyperionův elementalista vydal tlumené heknutí a skoro to vypadalo, že ho už máme, ale Martin pokrčil rameny a vytáhl bodce ven, aniž by na ně sáhl. Byly zanesené nějakou černou hmotou a vypadaly, jako by měly roztát. Tereza se střídavě podívala na bodce a potom na Martina, který se jen škodolibě usmál. Napřáhl ruku, ze které vyjel černý kořen, kterým zasáhl Terezu. Ta se svalila na zem s kořenem přitaveným na sobě a vypadala, že trpí obrovskou bolestí. „TEREZO!“ zaslechl jsem Michala. „Co to ksakru –“ „Michale, vole, bacha, kryj se!“ Přiběhl jsem k Michalovi a strhl ho na stranu. Vzduchem kolem něj proletělo několik rudých kulek. „Von má speciální pistole, se kterýma má výhodu proti našemu elementu!“ křikl jsem. „Musíme to nějak vymyslet!“ Michal vyděšeně pohlédl na Terezu, od které se k nám rozbíhal Martin. Zakroutil jsem hlavou. „Každej to vezmeme z jedný strany a zkusíme ho obklíčit!“ navrhl jsem. „Dobře,“ souhlasil Michal. Do ruky jsem si vyčaroval tlustý ledový štít a rozběhl se na Martina. Přesně jak jsem čekal, štít nápor kulek vydržel, přestože ho roztavovaly. Neměl jsem moc času. Martin se zamračil a ustupoval dozadu. Chytil jsem svůj štít a ohnal se jím po něm. Zásah. Protivník klopýtl několik kroků dozadu a znovu začal střílet ze svých dvou automatů. Vyděšeně jsem si uvědomil, že jsem se odkryl a podepsal si tak ortel smrti. Před úvodní sprchou kulek jsem uskočil do strany, ale věděl jsem, že na zemi budu lehkým cílem. Pokusil jsem se kolem sebe vyvolat kulovou bariéru, jako tenkrát na hradě – věděl jsem, že mi odčerpá spoustu síly, ale musel jsem to zkusit. Jakmile ale skrz ní prošla první z kulek, věděl jsem, že je pozdě. Je po mně. A vtom jsem nic necítil, jen jsem tam ležel a pokoušel se dostat na nohy. Vůbec jsem netušil, jak je možné, že jsem přežil. Podíval jsem se před sebe a uviděl fialovou bariéru, kterou vyvolal Michal napravo ode mě. Martin se zašklebil a namířil automaty na Michala, když se stalo něco nečekaného. Mezi nás dva a Martina dopadl Lukáš a vztyčil svůj meč, ze kterého v záblesku vyrostla široká bílá bariéra.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.07.2008, 20:40:16

Když naši elementalisté rozdrobili své síly tím, že někteří vyrazili na místa, která zpustošili mocné síly Hyperionu, napadlo mě, že každý vojevůdce přemýšlí o svých tazích, jako by hrál se svým nepřítelem šachy a hledá slabá místa svého protivníka. V tomto případě jde o rodiny našich hrdinů (kladných elementalistu, tedy členů společenstva), kteří sice bojují co jím síly stačí proti nastupujícím silám zla, ale nevidí vše ve správných souvislostech. Zdá se mi, že je Hyperion na výši (oproti našim hrdinům) a snaží se je rozptýlit, seč mu jeho síly stačí. Pokud má moc onoho meče pominout během dvou dnů, udělají síly zla cokoliv, aby rozmělnily síly našeho Společenstva a rozdělily jednotlivé aktéry tohoto boje za svobodu! Jak porazit silného protivníka? Rozdělit jeho síly do menších skupin, které jde snáze porazit, ale možná není ještě vše ztraceno, přestože byl úder na "slabém místě" našich vedoucích elementalistů patrně jedním z mnoha tahů Hyperionu a jak se očekávalo, vydali se někteří z nich na obranu svých rodin... Osobně to vidím také jako určitou chybu, ale budoucnost ukáže, zdali šlo o slabost, nebo správný tah, přestože je jasné, že se vrhli vstříc nachystané pasti... Omlouvám se za rozkecanost, ale já to nějak neumím napsat jednou větou! :-( Další díl možná napoví, zdali se Společenstvu podaří obhájit meč Hyperionu, nebo celý svět padne pod jeho nadvládou. Patrně to není fér, ale uvidíme... Zdá se mi, že čím více jde o "správnou věc", tím více klacků pod nohy nám samotný život hází! Není to ironie Osudu? Jinak se držíš své laťky, zdá se mi, přestože zdání může klamat! ;-)

Pavel D. F.	27.07.2008, 23:46:47

Lukáš přichází skoro způsobem, kterému se říká deus ex machina, ale díky konci kapitoly nevíme, na kterou stranu se vlastně připojí a jak jeho účinkování skončí. Musím říct, že to byl poměrně dobrý popis boje, Martin určitě není nějaké ořezávátko, ale všeho schopný nepřátelský elementalista. Na jedné straně chápu, že někteří členové Společenstva podlehli touze po pomstě, na straně druhé to ale musím považovat za neodpovědné jednání, které může značně změnit poměr sil. Ale po pravdě – kdo z nás by dokázal vydržet věrnost nějaké myšlence, když by šlo o život jeho nejbližších? Takže tato neodpovědnost přináší poměrně výrazný lidský moment, který možná právě naše Společenstvo odlišuje od Hyperionovců, u nichž je viditelná jen touha po ovládnutí světa. Rozhodující střetnutí tedy probíhá, příště uvidíme, jak se Lukášovo zapojení do boje projeví a jestli se podaří obhájit meč Hyperion, základní artefakt, po němž nepřátelé touží.