|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 20 ::
We are the greatest II., Kapitola 20. Nejslabší článek
Tak jsem se vrátila z tábora a přináším další kapitolku. Děj se odehrává před okamžikem, kdy Jana zmizí do oné jiné reality - abychom viděli, co se dělo, zatímco spala :-)
Enjoy my story :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 20. Nejslabší článek
Neděle, 28. října 2007
18:46
Na čele mu vyrazila další kapička studeného potu. Matěj si orosené čelo otřel do rukávu svého pláště a znovu zatnul pěsti, aby se uklidnil. Jeho kroky se rozléhaly matně osvětlenou chodbou. Čím blíž byl točitému schodišti, tím ozvěna ubývala na intenzitě. Zdálo se, že nechce, aby ho někdo zaslechl. Plášť, který za ním ještě před chvílí vlál, klesl k zemi a otřel se o chladnou podlahu.
Zdráhal se vkročit na schody, když dorazil k úzkému výklenku, kudy se měl dostat do přízemí. Potlačil v sobě touhu otočit se a zmizet, ale věděl, že by to byla velká chyba. Nezbývalo mu nic jiného než se zhluboka nadechnout a pokračovat v cestě.
Chodba v podzemí byla zcela odlišná od těch nahoře. Byly v ní jediné masivní dveře, které tušil na jejím konci. Pohltila ho nepřirozená tma a on se musel orientovat jen podle vlastního instinktu. Téměř nedýchal, když došel k bezpečnostním dveřím.
Pozvedl ruku, aby polštářky prstů přejel po vystouplém čísle na dveřích – dva pět. Když si v hlavě uvědomil, co to znamená, vztyčily se mu chloupky v zátylku. Raději hbitě zasunul přístupovou kartu do čtečky a rychlým natrénovaným pohybem zadal své desetimístné heslo. Netrvalo to ani tři vteřiny a dveře se otevřely. Vešel dovnitř smířen s tím, co ho čeká, a náhle si připadal neuvěřitelně zranitelný, když za ním dveře zase cvakly.
Stiskl vypínač vedle dveří a popošel blíž k plátnu, na kterém se měl co nevidět objevit obličej jeho mistra. Nebyl si jist, jestli je to nervozita, co cítil, ale žaludek měl jako sevřený v kleštích a hlava se mu motala.
Projektor nad ním zablikal a bílé plátno se rozsvítilo. Nejdřív si všiml jen siluety mužské postavy a teprve pak byl jeho mozek schopný vnímat detaily.
„Dobrý večer, Ivory,“ promluvil zastřeným, hlubokým hlasem a na jeho tváři se objevil letmý úsměv. Matěj si byl ale jist, že neznačí nic pěkného.
Rozhodně si představoval svého mistra… jinak. Samozřejmě – když ho za celé působení v řádu nikdy neviděl, stával se pro něj přirozenou autoritou.
Pozorně si prohlédl jeho oči, v nich sídlila viditelná moc. Měl je úžasné. Uhrančivé a nekonečné. Byl by se v nich utopil, kdyby nebyl vytrénovaným členem. Jeden ze šesti, kteří byli na své základně nejlepší. Jenže takových, jako byl on, existovalo stovky.
„Mistře,“ kývl téměř nepatrně hlavou a snažil se neuhýbat jeho pohledu. Nebyl si jist, jestli na něj mohl mistr používat své schopnosti i na dálku, ale když si znovu připomněl, jak na něj zapůsobily jeho oči, raději zahnal nepříjemné myšlenky pryč a soustředil se už jen na to, co mu mistr chce.
„Dnes se vidíme poprvé, je to tak?“ začal nezávazně, aniž by z jeho tváře zmizel potutelný úšklebek.
„Ano, vidíme.“
„Ovšem… Musím se přiznat, že s některými členy jsem se nikdy neviděl. No, přece jen všichni pracujeme v nebezpečném oboru, že? Člověk umře dřív, než ho stačí jeho šéf poznat…“
„Je to pro mě čest,“ řekl, aniž by reagoval na jeho sarkastickou poznámku, a povolil uzdu své nervozitě.
„Nelži,“ zasmál se, neznělo to ale vyčítavě. „Tyhle místnosti nikdy nikdo neměl rád. Tohle je dva pětka, nepletu se?“
„Ne, nepletete,“ odpovídal Matěj stručně a jasně; jeho přirozený vtip a humor se náhle rozplynul jako obláček dýmu.
„A víš, proč je to zrovna dva pětka? Dost členů se to nikdy nedozví.“
„Nemám tušení.“ V duchu přemýšlel, proč mu to všechno mistr říká, ale trpělivě vyčkával, až se konečně dostanou k tomu hlavnímu.
„No, vlastně to není nic světoborného. Je to číslo základny.“
„Aha,“ hlesl Matěj, protože předpokládal, že mistr očekává odpověď. „Mohu se zeptat, proč jste se mnou chtěl mluvit, pane?“
„Á, jistě, to jsem rád, že se mě na to ptáš. Byl bych se k tomu nedostal,“ zavrčel a sklonil hlavu. V očích se mu modře zablesklo. „Opravdu mě překvapuje, jak kolem mě prochází tolik věcí bez povšimnutí. Víš, o čem mluvím?“
„Nejsem si jist.“
„Nejsi si jist. Tak tím se to vysvětluje. Obvykle bývám velice zdvořilý, ale může mi tu někdo do prdele vysvětlit, co se zrovna teď přesně děje?!“ Jeho hlas nabral obrátek a Matěj zalitoval, že nemůže mikrofon ztišit. Musel přetrpět jeho ostrý tón; správně si domyslel, že mistr zuřil jen ve velmi vážných situacích. „Mám takový neblahý pocit, že jsem tu nebyl o něčem důležitém informován!“
Matěj tentokrát zachoval klid. Jeho čelo bylo suché, ruce už se mu neklepaly a v hlavě měl čisto a jasno.
„Nevěděl jsem, že o tom nevíte,“ řekl popravdě.
„Že nevím o čem přesně? Chcete mi říct, že celá tahle základna se úplně pomátla? Máte všichni jediné štěstí, že jsem se včas dozvěděl o tom, co se chystá s Deákovou. Co s ní Retger chystá! Výslovně jsem mu řekl, ať ji dostane zpátky do řádu, tudíž jsem ho nežádal, aby ji smetl z povrchu tohohle světa! Rozumíš mi, Ivory, nebo mám mluvit zřetelněji?“
„Mistře, já rozumím, jen jsem nevěděl, že jste to nepovolil!“ bránil se, protože se nechtěl dostat do maléru, zároveň nechtěl svalovat vinu na někoho jiného.
„Kde je Retger?“
„Hlídá Janu, dokud vše nebude připraveno k jejímu přemístění.“
„Kdy k tomu má dojít?“
„Za necelých 24 hodin.“
„Proč až zítra?“ Strhl se rozhovor v pouhé stručné otázky a Matěj si dal záležet na tom, aby odpovídal rychle a jasně.
„Než dojde k přesunu, musí odtamtud někdo tu druhou na chvíli odklidit, aby nedošlo k jakýmkoliv komplikacím.“
„To je jediné řešení, které jste za těch několik dní vymysleli? Chtěl jsem ji tady v řádu, ne jinde!“
„To jsem nevěděl.“
„Kdo tomu velí, když ne já?“
„Měl jsem za to, že od vás dostávají příkazy Nick a Melissa. Oba jsou teď nahoře a shání posily.“
„Dobře. A Retger je tedy kde?“ začínal se mistr přizpůsobovat jejich vlastnímu plánu.
„V bytě u svého bratra. Pokud se tam nevyskytne zvýšená energie, tak-“
„Sakra, přece vím, jak to funguje,“ ulevil si mistr a najednou se zdálo, že i on sám si připadá jako prosťáček, který nemá proti elitě nejmenší naději. „Předpokládám, že je tak rychle nenajdou, když jsme se před týdnem zbavili té jejich holky, co patřila dřív k nám. Kdyby poslali někoho jiného, dávno už tu nestojíš. Uvědomuješ si, jaké jsme měli štěstí?“
Nebyl si tak zcela jist, jestli to byla úleva, co zazněla v jeho hlase, nebo výčitka, že ještě stále žije. Přesto se rozhodl to nekomentovat a stáhl své myšlenky hlouběji do podvědomí, aby se tak chránil před rozzlobeným šéfem, a raději jen kývl hlavou.
„Nesmíme dopustit, aby Janu dostali. Vlastně to není zas tak špatný nápad poslat ji pryč,“ uznal nakonec. „Možná je to geniální – za ní se nedostanou a ona se vrátí, až když bude po všem – nebo po nás. Navíc je teď bez schopností, pokud jsem to dobře pochopil? Jak dlouho to působí?“
„Poslední dávku dostala před šesti hodinami, zanedlouho bude schopna energii znovu koncentrovat. To už by ale měla být pryč.“
„Jestli se něco posere, jestli to někdo zmrví, tak se osobně postarám o to, aby mě prosil o smrt,“ zašeptal výhružně, až se mu znovu zablesklo v očích. Matěj nepochyboval o tom, že to myslí smrtelně vážně. Přikývl a čekal, co bude dál, protože ho ani ve snu nenapadlo, že rozkazy, co v posledních pár dnech dostával, nešli z velitelství, ale jen od členů.
„Potřebujeme se zbavit elity. Máme teď největší šanci na úspěch, protože o sobě dali sami vědět.“
„Ta šance je mizivá,“ zahučel Matěj jako vodovodní potrubí; najednou ho přešla chuť vrátit se do řídící místnosti a pokračovat v tom, co plánovali. Začínal si uvědomovat, že přežít bude nadlidský úkol; i mistr se bál o svůj život, a to už bylo vzhledem k jeho schopnostem co říct.
„Odkliďte Deákovou a soustřeďte se na elitu. Kdyby k jejich moci přibyla ještě ona, můžeme to rovnou zabalit. Když už jste to dělali za mými zády, tak se teď kurva snažte. Dokud neproniknou do našeho systému, máme šanci. Rozuměls?“
„Ano, mistře.“
„Budou útočit na nejslabší články. Zmobilizujte je a zabezpečte. Tohle není propojená síť, chtějí Deákovou, budou nejspíš útočit na článek, do kterého patřila – na tuhle základnu. Musíme si poradit bez ní. Pamatuj si jedno – jestli ji získají na svou stranu a vy budete mít možnost ji zabít, udělejte to.“
„Samozřejmě,“ kývl a sledoval, jak projektor zablikal a jeho tvář nenávratně zmizela. Hlasitě vydechl a srovnal si všechny získané informace. Musel jít a podělit se o ně i s ostatními – co nejrychleji.
Mistr ukončil hovor a se svěšenou hlavou se opřel do křesla. Měl pocit, že se toho v poslední době dělo až příliš, což se mu vůbec nezamlouvalo. Navíc nebyl tak zcela informován o všem, co se chystalo. Z několika základen už se ozvaly, že mají problém s elitou.
Bože! Zaklel v duchu. Vždyť to byla jedna stupidní organizace s hrstkou členů, kteří mu dokázali už tak dost znepříjemnit život.
Kdyby tenkrát neschválil ten stupidní plán, jak se dostat blíž ke svým soupeřům, nemusel teď nic podobného řešit. Uměl si zhruba představit, co všechno by se nepokurvilo. Jenže to bylo samé kdyby a teď stál před otázkou, jak to všechno vyřešit.
Nakonec se mu plán řádu i docela zamlouval. Pokud bude Jana odklizena do bezpečí, nikdo nezneužije její moc a on bude mít jistotu, že až se vrátí, bude jen jejich. Nakonec se ještě sama ráda vrátí…
„Ty jsi David?“ ozvalo se za ním, až sebou trhl, jak se polekal. Prudce se otočil, aby si prohlédl, kdo na něj promluvil, a skoro se zakuckal údivem.
Upnul se k místům, kde byly jeho oči. Okouzlující, temné a tak silné, že se od nich nedokázal odpoutat. Vysávaly z něj přebytečnou energii, kterou potřeboval k aktivaci svých schopností, dokud jí neměl málo…
„David, příjmení není důležité. Hlavní je, že jsi mistrem jisté organizace, která ve své podstatě slouží pro větší dobro, ale… má jisté nedostatky, které by potřebovaly vylepšit,“ mluvil příchozí mladík klidným a vyrovnaným hlasem, neobvyklým i pro něj.
„Kdo jste?“ zeptal se na očekávanou otázku a mladík se musel štěkavě zasmát.
„Mám pocit, že to víš moc dobře. Musel jsi to přece poznat…“
„To není možné,“ hlesl David, jehož identita už nebyla tak záhadná a tajemná jako dřív. Náhle se z něj vyklubal člověk se jménem, možná i vedl na venek obyčejný a nudný život…
„Ve svém oboru už by sis mohl zvyknout na to, že možné je všechno. Tak co uděláme s těmi nedostatky?“
„Já…“ zakoktal se. Čelo se mu orosilo studeným potem, ale on se neopovážil ani pohnout, natož aby si ho otřel.
„Dělám to nerad, ale už delší dobu jsem tě sledoval. Myslím, že tenhle hovor byla pomyslná hranice toho, co strpím. Zaujala mě totiž ta část o nejslabším článku…“ Muž z něj ždímal i tu poslední kapičku síly, který mu zbývala, a pobaveně si prohlížel jeho chvějící se ruce.
„Kde myslíš, že stojíš ty…? Chápu, že jsi zaskočený, ale to já byl taky…“
Udělal krok vpřed, aniž by se mu v tom David pokusil jakkoliv zabránit. Jeho fyzická síla ho opouštěla a nezbýval mu dostatek energie ani na obyčejný štít, který by ho stejně neochránil.
Nepozvedl ruku k útoku, nepokusil se o obranu, prostě jen seděl a civěl, když mu mladík jediným rychlým pohybem ruky zlomil vaz.
Davidovo tělo se bezvládně sesulo k zemi.
19:01
„Máme je,“ prolomil ticho vysoký vyzáblý muž s protáhlým obličejem, doteď svraštělý soustředěním, které náhle opadlo v opojení úspěchu. Prolétl pohledem všechny přítomné a přikývl, jako by jim neslyšně předával příkazy. „Zajistěte jejich základnu, dáme vám vědět, až se o ni postaráme,“ sklopil hlavu, aby se podíval na nižšího, pohlednějšího muže, a na tváři vyčaroval nepěkný úšklebek. V mžiku zmizeli a znovu se objevili v obývacím pokoji se zežloutlými tapetami.
Stačil jim mžik ke zmapování situace a zaútočili tak, aby muže nezabili. Jeho štít ohromnou energii stejně propustil a on svým tělem převrhl křeslo, které člen elity myšlenkou zapálil nafialovělým plamenem; okamžitě lehlo popelem.
Jak muži předpokládali, přenesl se Retger za jejich záda. Neměl proti nim nejmenší šanci. Důležité totiž bylo, že tam před nimi ležela ta holka, nedotknutá a tak moc chtěná…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 21 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 39 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
