|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Jak jsme „bulali“ strom ::
 Viktor |
publikováno: 01.08.2008, 9:53
|
Slovník ponašimu-český:
bulat(se;co;koho)verb- kácet(se; co), vyvracet, padat
Pozn.autora: Přímá řeč je převedena ze slezského nářečí do češtiny |
| |
|
|
Po velkých peripetiích , váhání a rozčilování zakoupil jsem chatu. Zděnou chatu. Lépe řečeno – mrtvolu zděné chaty. Rodina se, slovy klasika, v panelovém domě dusila.
Ale o tom tento příběh není.
K chatě přináležejí rozsáhlé latifundie o rozloze 350 metrů čtverečních. Pozemek jest svažitý a povětšinou travnatý. Fauna je bohatá. Skládá se především z klíšťat obecných a sršní… tuším ,že rovněž obecných.
Ale o tom ten příběh taky není.
Zalesnění pozemku není nejhustší…v podstatě by se dalo říct, že je řídké. Tvoří je uschlá hrušeň.
Tvořila!
Rostla v těsné blízkosti kolny na dříví. Původní majitel byl velmi zručný řemeslník a přístřešek konstruoval tak, že i po letech jevil zřetelnou tendenci upadnout do nedalekých ostružin...tedy ten přístřešek...i když, na majitele bych si taky nevsadil. Statiku rozviklaného budoáru zabezpečil zmíněný stavitel, z architektonického hlediska velmi neotřele , totiž tak, že jej přivázal ocelovým lankem ke kmeni stromu. Vědom si bouřlivého povětří v podhůří Beskyd, omotal lano kolem pně velmi pečlivě. Opoměl přitom ovšem jednu nepříjemnou vlastnost dřevin v té oblasti, kterou je tendence růst. Hrušeň tedy rostla…ne tak lanko. Ovocnan díky tomu sám sebe časem bezděky uškrtil.
Uschlá hruška stála osamoceně vedle rekreační nemovitosti celá léta a kolem plynul čas. Mimo jiné se v tomto čase změnily i dispozice elektrických rozvodů v oblasti a odborníci z jisté nejmenované firmy dostali ten vynikající nápad, vést elektrické vedení těsně kolem dvacetimetrové soušky.
Coby čerstvý majitel, stál jsem svůj první večer na chatě u dveří, zamyšleně hleděl na torzo stromu a uvažoval o tom, že jej rozhodně příští léto porazím.
„To je hruška“! Vytrhl mne se zamyšlení neznámý hlas překvapujícím sdělením.
Otočil jsem se.
Na přístupové komunikaci vedoucí podél chaty stál ON.
Vysoká čelní pleš s delším kudrnatým zbytkem porostu hlavy ,jež byl tak mastný, že bych se ho bál dotknou i klackem na hady. Silně klenuté břicho vévodilo jeho metr padesát vysoké postavě, zatím co obličeji s loupežnicky nedbalým zárůstem dominoval mohutný knír zalepený kousky něčeho, co jsem později identifikoval jako bukvice s bahnem. Tvor byl oděn v neuvěřitelně zaprasený strůj syntetického původu, evidentně importovaný v minulém století z Jihovýchodní Asie. Zkrátka něco mezi Danny DeVitem a kňourem.
Zřejmě jsem se na něj nedíval moc inteligentně, neboť pokynul špalkovitým ukazovákem k hrušni a zopakoval:
„Hruška!“
Pokýval jsem bezděčně hlavou:
„Ty si tu nový ,co? Já už tě delší dobu pozoruju! Bydlím tady naproti…přes potok!“
Chvíli počkal až informace zpracuju.
„Říkal mi Luboš(soused – pozn.autora), že si ho zval na štamprli.“
To byla pravda – za účelem seznámení a navázání dobrých vztahů se sousedy-chataři jsem zakoupil půl litru lihoviny, a každému v okolí jsem - se střídavou úspěšností -nutil panáka.
„Dáte si taky!“ Odtušil jsem.
„No, když už si o tom začal…tak abych neurazil!“ Souhlasil zdráhavě, přičemž ovšem kanil jako fena.
Půlitr byl na mražáku a fernet byl tím pádem úplně hustý.
„Aaaa..!“ Udělal tvor, když v něm zmizel obsah šamprlata.
„Huuu..“! Udělal jsem já , abych dostál rituálu.
Rituál jsme zopakovali několikrát a půl obsahu lahve zmizelo. Lesní mužík mi začal být sympatický.
„Jak ti říkají!“ Natáhl jsem pravici k tomu sympatickému mládenci.
„Jan!“ Řekl Jan.
„Viktor.“ Řekl jsem já.
Jeho dlaň byla jako povrch štěrkové cesty – strukturálně i obsahem nečistot.
Chvíli jsme na sebe hleděli.
„Tak co s tím stromem!“ Otázal se se vší rozhodností.
„Co jako??“
„No …přijde shodit, ne?!?
„Asi…asi jo.“ Připustil jsem nerozhodně.
„A kdy?!?“ Kontroval Jan nekompromisně.
„ No uvidím,“ prohrábl jsem si vous, „ budu potřebovat žebřík, lano… nejdřív ořežu horní větve, aby to nepotrhalo vedení…“
„Přijdu zítra ráno!“ Ukončil mé úvahy. „Vezmu žebřík…mám hliníkový…a provaz…a pilu..“
Usmál jsem se: „To nespěchá.“
„Můžu jedině zítra,“ našpulil Jeník fialové rty a zahleděl se do ztracena, jak v duchu listoval svým virtuálním diářem, „v týdnu mám jinou práci!“
„Jo, jasně, „ mávl jsem s úsměvem rukou,která se mi při pohybu trošku rozmazávala“ to nespěchá!“
Můj nový přítel se měl k odchodu a jak se ztrácel v podrostu za chatou, blahosklonně jsem jej vyprovázel pohledem. Myslel jsem na to, jací jsou zde na horách bodří lidé.
* * *
Druhý den jsem se vzbudil poměrně záhy - mozek po tvrdém resetu a v hubě vymleto jak ve štěrkovně po povodni. Těžké jsou rána opilcova.
Ech co, pravil jsem k sobě, není každý den posvícení, za včerejší pré ztrestám se tvrdou prací.
Vytáhl jsem z krabice zbrusu nový, mimořádně tichý vyžínač trávy. Zakoupil jsem jej včera za dvacet kop rýnských zlatých a byl jsem na něj mimořádně hrd.
Pětset kilowatt a dvoumilimetrová automaticky nastavující se struna!
Zapojil jem přístroj do sítě a zmáčkl příslušný vypínač…respektive zapínač. Zařízení se rozezvučelo vysokým jasným tónem. Ponořil jsem pracovní hlavici do hustého travnatého podrostu a sarkasticky se usmál. Zařízení se rozvibrovalo a ztichlo. Překvapením se mi posunulo obočí o patro výš. Kde udělali soudruzi z Čínské lidové republiky chybu? Zvedl jsem sekačku z trávy a vida…přístroj se znova rozeběhl! Pravda na trávník pod ním nenesl stopy žádného poškození, ale mašina byla naštěstí v naprostém pořádku …
..z technického bádání mne vytrhl neurčitý pohyb na okraji mého zorného pole. Pohlédl jsem tím směrem. Z buše za chatou se nořil onen včerejší návštěvník- dnes obtěžkán starým provazem, motorovou pilou a aluminiovým montážním žebříkem. V hlavě se mi začala pomalu skládat mozaika včerejšího rozhovoru…
A sakra!
„Tak jsem tady!“ Odfoukl si jako lokomotiva a v úsměvu poodhalil chrup, kde z barev dominovala hnědá a černá.
„Ale já jsem myslel….“ Pokusil jsem se zvrátit situaci.
Absolutně si mě nevšímal.
„Uvážu to pod tu silnou větev, ty to napneš směrem,kam chceš, aby to padlo…!“ Mluvil o starém zpráchnivělém konopném lanu, které mi hodil pod nohy. Ten provaz prokazatelně použil už kat Lukáš Matůšků při popravě devatenácti valašských zbojníků na vsetínském vršku Stínadla Léta páně 1695.
Z churných úvah mne vytrhlo dvojí…dong..dong, což byl zvuk přestřihnutého ocelového lanka, jež tvořilo pouto mezi kmenem hrušně a kolnou na dřevo. Ozvalo se smutné zapraštění a přístřešek se odebral do věčných lovišť, kde bude s ostatními zesnulými šopami a kurníky stát pod ochranou Manitoua bez hniloby a dřevomorky a šťastně čelit nekonečnému bezčasí. Mezi tím Jan s obratností lemura provedl požární útok na hrušku a pod druhou větví ji uvázal slušivou oprátku. Pak sjel dolů, vrazil mi do ruky druhý konec provazu a zavelel:
„Běž tam a a táhni!“
Povel byl nekompromisní. Šel jsem tam a táhnul.
To co se dělo v následujících chvílí si pamatuji do detailu, ale mé vzpomínky jsou jakoby cizí. Domnívám se , že vlivem strachu , který jsem prožíval, došlo k oddělení mého astrálního „id“ od mého pozemského těla, což mi později potvrdil i renomovaný odborník na tuto problematiku Vilém Orszulík, restaurace u Hada, Rychvald, druhý stůl u okna – ordinační hodiny PO-PÁ 16:00- 22:00 - pivo a rum za recept.
Tedy, nejprve došlo k nastartování postarší Husquarny. Vzduchem zasmrděl spálený benzín a mi maně vytanuly na mysli klíčové scény z filmu Texaský masakr motorovou pilou. Zatáhl jsem za provaz , ve kterém povážlivě ruplo – v uších mi zněl kvílivý zvuk trápeného dvoutaktního motoru, v nose mne šimral zápach spalin smísený s vůní čerstvě řezaného dřeva a mé oči přitahovala špička hrušně, která se chvějivě tyčila asi dva metry nad vedením vysokého napětí.
Jan vykopl z kmene mohutný klín.
„Hehe…,“ usmál se na mne sebevědomě,“ teď to říznu z druhé strany a ty tahej…půjde to dolů!“
Inu, odborník na slovo vzatý, řekl jsem si v duchu, fachman se pozná. Ten fortel! Ta sebedůvěra! Přece jen jsem si však dovolil nabourat ego specialisty nejapnou poznámkou:
„Ty.. Jene??? Nevadí , že je ten strom nahnutý nad ty dráty?!?“
Mohutné „pfffff“ , které splynulo z jeho retů mi naznačilo ,kde je moje místo. Zatáhl jsem a provaz se mi bolestivě zařezal do ramen. Husquarna zaburácela. Její zvuk ze mi ostře zahrzzával do bubínků... pach spalin…řev sílil…pila kvílela… já táhnul tak, že jsem byl nakloněn pod úhlem pětačtyřicetí stupňů k zemi… zvuk pily hutněl...provaz zajížděl do masa….
Pak zvuk nástroje zničehonic potemněl, přešel do klokotavého basu a….ztichl. Lano se mi zakouslo do svalů jaksi intenzivněji.
Pohlédl jsme na dřevorubce.
S dosti zoufalým výrazem ve tváři se pokoušel dostat lištu motorovky z řezu. Koruna hrušky nebyla od drátů dva metry jako původně, ale jen metr.
„Kurva!“ Zaklel Jan , když se do koruny opřel z druhé strany vítr, strom se zhoupl, uvolnil lištu , která vyjela z řezu a odborník si překvapeně kecnul na zadek. Ve stromě při tom hlasitě zapraštělo a se mnou to smýklo o metr tam a zase zpět. Vytřeštil jsem oči…nebyl jsem sám. Půlčlověk s motorovkou je vytřeštil taky. To mě dost zmátlo – něco není podle plánu?!? Jan pustil pilu , čtyřmi přískoky opustil své stanoviště a popadl konec lana za mnou.
„Tahej, kurva, padá to na ty dráty!“
Kdyby nám ty tvoje kurvy přišly pomoct, tak už je ten strom dole,kurva! – pomyslel jsem si a zoufale zatáhl. Provaz se mi trochu vysmekl a já vytlačil Jana z jeho konečku. Pohotově mne obskočil a zatáhl přede mnou. Na hrušeň to vliv nemělo, ale na mne ano. Jak se ke mně Honzík přitulil, dostal se mi do chřípí jeho odér. Smrděl jak dudek! Trochu mi poklesly kolena a málem jsem mu hodil šavli za flígr.
Nějakou dobu jsme takhle stáli a nedělo se nic. Kdyby nás někdo polil betonem vytvořili bychom sousoší, jež by se patrně nazývalo –Muž, tahající strom provazem na němž visí trpaslík.
„Taháš?!?“ Vznesl Jenda po notné chvíli zadýchaný dotaz.
„Tahám!“ Blbče – to už jsem si jen pomyslel.
„Já to pouštím!“
„PROČ!!!???!!!“
„Jdu pro Rudu!“ Zdůvodnil mi svůj počin Jan , pustil lano a odpelášil do neznáma.
Myslím , že tehdy jsem měl k infarktu nejblíž. Prakticky jsem ležel na zemi, tep dvěsta – ovšem za půl minuty, lano změnilo tvar mé páteře se S na Z a váha naklánějícího se kmene mne neúprosně posunovala po mokré trávě směrem k sobě. Hlavou mi prolétaly následující obrazy:
>Strom se kácí na vedení vysokého napětí …dráty strhávají dolů i sloupy…kalamita se dominovým efektem šíří v celé oblasti… je přerušena dodávka elektrické energie v širokém okolí…zkrat v místě havárie způsobuje rozsáhlý požár v chatové osadě a přilehlém lesním porostu… hynou lidé i chráněné druhy zvěře… ztráty přerušením výroby ve dvacetkilometrů vzdálených ocelárnách jdou do stovek milionů…kalkuluji škody a připočítávám obnovu rozvodné sítě na Moravě…. škody na státních lesích…odškodné sirotkům… můj majetek je zabaven… žena je nucena živit se prostitucí a dítě dostáva tuberkulózu … zbytek rodiny se mne zříká a mění si jméno… umírám v opovržení a zoufalství patnáct let po katastrofě v kobce těžkého žaláře na Mírově<
Z chmurných úvah mne vytrhl umazaný hobit, který vyskočil z lesa a kdoví proč na mne zavolal:
„Ruda není doma…jdu pro Tadka!“
Uvědomil jsem si , kde jsem a co tam dělám… Uvědomil si to zřejmě i lehký Zephýr, který letěl kolem a dole pod sebou uviděl debila, an na laně venčí strom.
„Copak to tam dělá?“ Zeptal se vánek sám sebe. „To bude nějaká hra!“
Vánek slétl dolů a zlehka se opřel do koruny uschlé dřeviny. Muž , co ji venčil zoufale vyjekl a zrudnul.
„Inu, to je legrace!“ Pobaveně zavýskl Zephýrek a jal se do větvoví opírat z jedné i druhé strany.
Při třetím výkyvu kmene jsem se mi jaksi ulehčilo, což mělo ten následek, že v mém spodním prádle vznikla delší čára s okrovým nádechem.
Z lesa opět vyskočil Jan. Zůstal stát a chvíli mne pozoroval:
„Tadek taky není doma!“ Oznámil mi a bezmocně rozhodil rukama.
Zcela vážně jsem zauvažoval, že pustím lano a vystřelím ho z trampek.
„Vezmu klíny a vyklínujeme to!“
Pochopil jsem o co mu jde a dotázal se skrz zuby:
„Kde máš ty klíny?!?“
„Doma.“ Odvětil z odzbrojující bezprostřeností. „Mám pro ně jít?“
„Jo…jestli můžu poprosit!“ Zasyčel jsem a změnil světonázor – vražda je řešení!
Další čtvrhodinka hrátek s větříkem mne stála deset let života a tři plotýnky.
Jan se vrátil - v ruce ocelový klín a kladivo. Klín vrazil do řezu a několikrát do něl udeřil těžkým kladivem zavaným „barbora“. Ve stromě povážlivě zapraštělo a Jan se bleskově přemístil ke mně. Zatáhli jsme.Kmen se naklonil a vrátil. Znovu…náklon se zvětšil…
„To auto sis měl možná přeparkovat!“ Pozamenal jako by mezi řečí zakrslý smraďoch a já jsem loupl očima za sebe na firemní, zcela zánovní off-road na leasing. Polilo mne horko. Ve stromě to ruplo a kmen se s mohutým praštěním začal kácet na nás. Jan odskočil a pochopitelně mi při tom podrazil nohy…v důsledku toho jsem své stanoviště byl nucen opustit po čtyřech. Záda mi vzápětí ovanul mohutný poryv studeného vzduchu a mohutné žuchnutí doprovodil střípot trhaného a deformovaného plechu.
To nemůže být pravda….ZABIJU…
Otočil jsem se. Hruška ležela na zemi …celá rozlámaná jako zastřelená dinosauří kostra. Pod kmenem leželo kus zkrouceného plechu ze střechy kolny, kterou strhlo ustřihnuté lanko….
Nad tím vším… kreatůra v umolousaných smradlavých hadrech s vítězným úsměvem na tváři.
„A je to.“ Poznamenal.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 30 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
