|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Černobílé zlo (?) ::
 Mathew |
publikováno: 03.08.2008, 9:17
|
| ... |
| |
|
|
Černobílé zlo
(?)
K triumfu zla je zapotřebí jediné věci: aby dobří lidé nedělali nic.
(Edmund Burke)
To zní hezky, ale něco vám povím. Zas tak jednoduché to není. Taky je zapotřebí, aby ti zlí dělali to, nač jsou zvyklí a nehnuli při tom brvou. Když máte v hlavě cíl, není čas na komfort v podobě citů. Ne všechno z čeho máte strach je špatné, a ne všechno co se tváří příjemně je správné.
Ale to pro vás asi není žádná novinka, co? Jenže všechno je jinak, když převezmete auto. Jedete s ním na obvyklé místo, necháte zhasnout motor, vystoupíte a dáte si cigárko a mezitím se rozhlížíte, jestli je kolem dost prázdno na to, abyste mohli udělat to, co musíte. Teplý vítr vám šlehá do tváře a přináší z dálky sladkou vůni květin, co je tak intenzivní, že se vám z toho dělá až zle. Típnete cigáro, obejdete vůz a otevřete kufr. Popadnete černý pytel a nesete ho v rukou, aby nezanechal na prašném povrchu stopy. Někdy je to docela fuška, záleží na objednávce. A jak ho tak nesete, z ničeho nic dírou v tom fušersky zabaleném pytli vypadne dětská ručka. Prstíky jako dřívka od nanuku, maximálně tak osm let, víc ne. Podle růžové barvy na rukávu snadno usoudíte, že je to holčička. Není to příjemný.
Položíte pytel do místa, kde je tráva trochu seschlá, aby se zbytečně nezohýbala stébla. Holt, člověk musí být opatrný a zvyk je zvyk. Koukáte na tu ručku, jak trčí z pytle ven a nikdo už nevezme zpět ten mizernej okamžik, kdy si chtíc nechtíc uvědomíte, že máte v tašce dítě. A teď to přijde, teď vám řeknu jakej je ve skutečnosti svět a jak to chodí.
V ten moment si vzpomenete na svou vlastní holku, co je sice o pár let starší, ale taky byla v tomhle věku. Z valné části to děláte pro ni a proto, aby nemusela jednou dělat to co vy, cítit se jako vy a přemýšlet o tom, co vy. Ten obraz se pomíchá a do hlavy vám vleze vemlouvavá myšlenka: co kdyby to byla moje dcera?
Ještě jednou se rozhlédnete, zaskřípete zubama v úporné snaze vymazat ten obraz z hlavy a pak rychlým, téměř reflexivním pohybem vytasíte bouchačku s tlumičem a našijete to do pytle. Pro jistotu několikrát. Pytel vezmete a hodíte ho do kaňonu. Ptáci se postarají o zbytek. Do měsíce zbydou jen ohlodané kosti. Zakázka je zakázka a tenhle kaňon je rozlehlý a opuštěný.
A teď velké finále. Přijedete domů, dcera sedí na obrovské pohovce, kterou si můžete dovolit právě díky téhle práci, stejně jako širokoúhlou plazmu, kterou sleduje společně s mámou. V hlavě máte ještě trochu bordel, ale není to nic, nač byste si po pár letech nezvykli. A víte co? Zítra přijmete další telefonát od zákazníka a už si na včerejší incident ani nevzpomenete. Ostatně, málokdy se stane, že dostanete jako objednávku malé děcko. A končetiny z pytlů vypadávaj tak jednou za deset let, to mi věřte. Pro jistotu ale zavolám chlapíkovi, který se stará o podobný nedostatky a nějaký kolega se o toho fušera postará. Pokud nezavolají mě, což by byl - uznejte sami - paradox.
A to je všechno. Nic víc, nic míň. Žádný velký slzy, žádné dojetí, žádné slitování. Vy si budete myslet, že jsem zlý, v lepším případě, že jsem cynik, ale svět je takovej. Já se o nic neprosil, lístky na tenhle vlak se nekupujou v předprodeji a kdyby jo, tak pochybuju, že by se na něj stály fronty. Naskočil jsem a snažím se jen nevypadnout z vozu.
Každej druhej magor si hraje na svatouška, v hlavě má nasráno a poslouchá lidi, co se tváří jako dalajlámové a ve vteřině pozabíjej tolik lidí, že bych to nestihl za deset životů. Nechci vás urazit, ale budete patrně jedním z nich. Asi to nebudete vědět, ale s velkou pravděpodobností pro ně pracujete, kupujete si věci, který se vám snaží prodat a jste rádi, když se na vás usmějou a zvýší vám plat. Nesoudím vás, jen konstatuji.
A teď mi řekněte, jestli jsem špatnej člověk. Možná vás víc zajímá, jestli mě trápí svědomí. Ale něco vám řeknu, je to čistá práce, pokud se trochu snažíte. Žádné obličeje, žádné vazby, žádný zbytečný kontakt. Příležitost, způsob, proces, cvak. Konec. Nic víc. Zvládli byste to taky. Zase, ne že bych zachraňoval tenhle posranej svět, snažím se v něm jen přežít a chci aby se šance na přežití zvedla i mým dětem. Seru na to, že budou jako vy, že se připojí ke stádu a budou dělat, to co se jim řekne. Seru na to proto, protože vím jak to chodí. A kdybych to chtěl změnit, tak by se ze mě stal akorát tak jeden lidskej cedník, co to chtěl změnit. Nebo cokoli jiného. Je dost způsobů, jak člověka umlčet.
Kdepak, chcete slyšet pravdu? Jsem šťastnej člověk a můžete o tom polemizovat jak dlouho chcete.
Triumf zla, bla bla bla. Vyšetřovali jsme případ, do kterého nám zapadla vražda z úplně jiného soudku. Bylo to jasné. Někdo udělal chybu. Zřejmě spíš nějakej mafiánskej byrokrat, protože tihle profíci toho zas tak moc nezkazí. Nejsou to chlápci se samopalama, kteří dělají bu bu bu. V obchodě by do vás vrazili, zvedli by vám sáček s ovocem, které vám vypadlo a ještě by se omluvili. Druhý den máte kulku v hlavě. Tiše. Čistě. Beze svědků.
Chybu udělal někdo jiný. Objevila se chybějící osoba, problém číslo jedna. Žádné alibi pro oběť v podobě letecké havárie, žádné neštěstí. Nic. Nic podobného. Žádná náhražka. Tu nikdy neshánějí tihle chlápci. To má vždycky na starost někdo, kdo zařizuje „papírové věci“.
Stala se chyba a už se nemohla odestát. Pátrání, strach, další oběť. Snaha umlčet svědky vydala zubaté osmiletou holku. Rád bych napsal, jak to zvedlo celou stanici na nohy, jak se všichni semkli a začli makat. Jenže po dvaceti letech vidíte kupu mrtvých těl a ne vždycky vám v tom výčtu chybí malé dítě. Chtě nechtě ztvrdnete, hrany se vám oborusí a začnete se podobat těm, co je hledáte. Šli jsme po něm jako diví. Byl to duch. Jak jsem řekl, tihle chlápci se vyznají a ten náš byl hotovej James Bond. Otisky veškeré žádné. Žádné stopy, žádní svědci, jako vždycky. Jen okolnosti napovídaly tomu, že je to přesně tenhle typ práce. Nezbylo než čekat.
Špiclové byli nasazení úplně všude. Cokoli bylo podezřelé, dostali jsme hlášku.
Výtržnost v nějakém hispánském gangu. Oukej. Nic nezvyklého. Za dva dny jsme dostali echo, že chlápek, kvůli němuž to celé propuklo zmizel i s peňezma na nějaký opuštěný ostrov. Proběhla prověrka a vše se rychle vyjasnilo. Zmizel jako pára nad hrncem a peníze přešly na neznámý účet ve švýcarské bance, což znamená, že je po něm.
Duch se objevil. A hlavně udělal chybu, i když poněkud neformální - začal být natolik nezvásvislý, že „pomohl“ dvěma znepřáteleným stranám. Bylo jasné, že s tím, co všechno na něj už máme, je na lopatě. Jedna ze stran si od nás evidentně chtěla nechat pomoct. Neodolali jsme.
Jméno udělalo své. Nevím jak se těm bastardům podařilo sehnat jeho pravé jméno, ale tohle je vysoká politika a tam jde všechno. Nechci vědět jak, ani proč.
Několik dní už sledujeme dům. Duch je spořádaný otec rodiny. Veliký dům se zahradou, bazén, krásná žena, která plní manželské povinnosti. Dvanáctiletá dcera, pilná studentka, která právě prožívá první lásku. Fajn. To bude on.
Po třech týdnech sledování dostal zakázku. Sledujem ho ve dne v noci. Vyrážíme hned jak se pohne. Je mazaný. Nasedne na autobus, pět zastávek, taxík na opačnou stranu města, metro, letiště, cizí stát. Sakra. Londýn, to půjde všechno přes Interpol. Letíme s ním a naši byrokrati zatím vyřizují všechno potřebné. Vystoupí z letadla a je to to samé - několik dopravních prostředků a za hodinu nemáme ani tucha, kde by mohl být. Duch. Jenže my ho potřebujeme chytit při činu.
Spím a ve čtyři hodiny ráno zvoní telefon. Zvednu sluchátko. Interpol. Našli ho a čekají na asistenci, protože ho dobře známe a de facto, je to naše ryba. Skvělé. Do pěti minut stojím před hotelem a recepční mi volá taxíka.
Sednu do vozu a jedeme nočním Londýnem. Konečně mám trochu čas užít si jeho atmosféru, protože mám pocit, že je vyhráno.
Přijedu na stanici. Sledovali ho podle naší podobizny, která jim během letu došla faxem. Chytili ho při činu. Respektive po činu.
Oběť byla malá ryba, ale důležitá v řeťezci - ten chlápek někomu zřejmě dost ležel v žaludku. Teď ležel na dně oceánu. Soukromá jachta se vyplavila na moře. Duch tam byl schovaný. Puška, tlumič. Jako bych to viděl. Lup. Lup. Lup. Celá rodinka je v nebi. Navedl loď na mělčinu a trochu jí pomohl malými rozbuškami, sám se vrátil na záchranném člunu. Člun pak vyfoukl a právě jej strkal do kufru od auta, když mu nasadili klepeta. Všechno sledovali. Byl napíchnutý - zázrak techniky. Holt, každý jednou chybí.
Přijedu na stanici. Dovedou mě na příslušné oddělení. Jasně osvětlená místnost, chlápek v ní. Nemastný neslaný. Nevýrazný typ, vypadá mile a tváří se... tváří se jaksi podivně smutně, ale nevím čemu mám ten smutek připsat - nevypadá, že by se měl sesypat. Pustí mě k němu. Chci se s ním dát do řeči, ale v tom okamžiku příjde šéf oddělení a netušíte, co vypustí z pusy.
Můj muž je dobrý policista. Je to chlap jak má být. Někdy je na děti tvrdý a na mě taky, ale tak to musí být. Moje máma vždycky říkala, že „správnej chlap se s ničím nesere“. Přesně tak to říkala. Mámu jsem měla v úctě, řídím se jejími radami celý život a jsem spokojená. No, není to vždycky med, ale to není život nikdy. Když jsem byla posledně u doktora, protože modřina nepřestala otékat a začínala příšerně bolet, musela jsem lhát. Ale co, chci být spravedlivá. Když jsme se o tom s manželem později bavili, musela jsem uznat, že jsem ho vlastně vyprovokovala, a že k tomu měl pádný důvod. „Potřebovala jsem prostě facku, abych přestala hysterčit.“ Myslím, že má pravdu, někdy musím být nesnesitelná.
Když se vrátil včera z Londýna, byl hrozně rozmrzelý. Prý mu to vyfoukli a toho hajzla propustili, opakoval pořád. Byl trošku opilý, asi se s klukama někam stavili na panáka. Dělal rámus a Karolínka vylezla z postele a šla se podívat co se děje a proč táta tak vyvádí. Manžel jí řekl, ať se vrátí do postele a ona se dala do pláče. Trochu křičel. On se dokáže strašně snadno rozčílit. Zopakoval to a když neposlechla, strčil do ní a zavřel dveře. Příšerně se rozvřeštěla. Tak tam vtrhnul a sundával si pásek. „Nech toho řvaní, nebo ti dám důvod...“, křičel. To už jsem ječela taky. Chápejte, on je normálně moc hodný, ale byla to prostě taková špatná situace, normálně se tak nehádáme. Postavila jsem se před Karolínku a řekla, ať ji neubližuje. Vadilo mu, že mu radím, jak má vychovávat vlastní dítě, tak mě zbil taky.
Když za mnou do nemocnice přišli ti lidé, chtěli vědět všechno. Bylo to strašné. Věděla jsem, že je můj muž dobrý člověk, vždyť pracuje na policii, to přece taky o něčem vypovídá, říkala jsem jim. Jenže je to nezajímalo. Zdálo se mi, že na něj jen hážou špínu a pak na mě šli od lesa. Že prý, když nechci mluvit kvůli sobě, tak ať promluvím kvůli tomu dítěti. Přivedli Karolínku, měla na obličeji modřinu a hned ke mně běžela. Ti lidé říkali, že jestli nebudu mluvit, že mi ji budou muset vzít. Rozplakala jsem se a nakonec jsem jim všechno pověděla.
Proběhl soud, kde jsem svou výpověď musela zopakovat a všechno dosvědčit. Manžela zavřeli na několik let a Karolínku mi svěřili do péče. Je to už nějaké to léto a já si začínám zvykat. Pochopila jsem, že je to nakonec správně, že je to tak, jak to je. Hlavně kvůli dítěti. Snažím se pro Karolínku dělat to nejlepší, co dokážu. Cítím, jak jí chybí tatínek. Našla jsem si fajn chlapa, je to sice jen řadový manažer v nějaké neznámé firmě, ale vyzařuje z něj cosi jako vnitřní síla. Karolínku má rád a mě taky. V životě jsem nepoznala hodnějšího muže.
Pager zapípal. Nová zakázka. Mám dokonce pocit, že vím o koho jde. O to to bude horší, mohl by mě poznat. Nevadí, vyšší výdaje, vyšší náklady. Je v chládku, takže mám čas se připravit. Auto, co vypadá jako taxík a trocha improvizace a nemůže to být problém. Odvážnému štěstí přeje.
Zastavím kousek před východem z místa, kde vlastně stejně pořád jednou nohou trčím. Z hlavní brány věznice vyjde chlápek, co je mi nepříjemně povědomý a vidím, že jsem se nemýlil. Divím se jen, že nezavolali někomu jinýmu. Kšefty by neměly být osobní. Ale možná si řekli, že když v tom budu poněkud víc zainteresovaný, může to jen prospět. Počkám si až zahne za roh a klidně vyrazím. Vůz se šine. Zahnu za roh, za kterým před chvílí zmizel a dám mu šanci, aby si mě zavolal - nechci mluvit, pokud to nebude nutné. Mám štěstí, zbyly mu prachy a chce hodit...no jasně, do bordelu. Vezu ho po hlavní silnci. Zesílím rádio, ale ne tak, aby to bylo nápadné. Jsme na výpadovce z města a on se začíná divit. Vím proč jsem polepil zadní sklo tenkým průhledným plastem. Lup. Krev a mozek se roztříknou po zadním skle. Se stoickým klidem dorazím za dvě hodiny ke kaňonu. Vystoupím, dám si cigáro a rozhlédnu se. Vytáhnu tělo, je to kus chlapa, a donesu ho až k okraji. Pak už jen koukám, jak ta lidská loutka padá a mává při tom bezvládně rukama.
Sloupnu igelit, svleču potahy a hodím to do malé tašky. Tu pak v dílně spálím, stejně jako oblečení. Pohoda.
Všechno jsem stihnul tak akorát včas. A můžu jet za svou milou. Malá má dneska narozeniny. Chci se ještě stavit do obchodu a koupit jí něco hezkého. I když tak docela nemám ponětí, co jí mám letos koupit. Většinou podobné věci obstarávala žena.
Ale musel jsem se nechat rozvést. Po tom, co mě odhalili by bylo riziko, že mě přes rodinu bude někdo vydírat, nebo mě sejmou. Posílám jim měsíčně dost peněz, aby se měli hezky a nechal jsem jim dům. Teď bydlím s Janou, je to hodná holka, i když není právě nejbystřejší. U mé práce je to ale vlastně výhoda. A její dcera, Karolínka, to je hotové zlatíčko.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
