| ... možno aj sochy maju dušu ... |
| |
|
|
Stojí socha z mramoru
v kamennom šate
odeté telo. So sebov nosí
dňom, nocou ťaživé bremeno.
Stojí tu celé veky odkedy
sa pamätá.
Sužovaná snehom, vetrom.
Najťažšia však je samota.
Okolo denne prejde
more ludí, no nik sa
nikdy nespýta...
nik sa nepristaví...
... každý inam hladí,
tvár otáča pred sebov
samím kamsi do prázdna.
Slzy jej z očí tečú do blata.
Nepravé slzy, kvapky dažda
z krídel vraních.
Cierne telo si tu na noc ukryla.
Od tej chvíle každý večer,
s prvou hviezdou na nebi
môžte vidieť nemú sochu
objatú vraními krídlami.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
