|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Brána ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Neuróza
 m2m |
publikováno: 03.08.2008, 8:46
|
Tak po delší době jsem pro vás něco uvařil.
Bylo mi naznačeno, že v některých mých povídkách jsou stejné „věci“. Ať už se jedná o motiv nebo některé detaily. Když jsem před rokem a něco vstupoval na Saspi, měl jsem v hlavě promyšlené univerzum, jednotný svět, ve kterém se téměř všechny moje povídky odehrávají. Proto vám možná přijde, že se opakuji. Jsem příliš líný vymýšlet univerzum nové.
Děkuju Verče za betaread a spousty nápadů, které přinesla a které jsem s chutí akceptoval. (Snad jsme vychytali překlepy všechny, no...) Děkuju. |
| |
|
|
„Co je první věc, co si pamatujete?“
Bylo teplo a u moře se v bezvětří v žáru odpoledního slunce topil muž. Ležel zády k bezmračné obloze, hlavu zabořenou v písku, ústa ucpaná zrnky žlutého bezcenného prachu. V krátkých vlasech mu pohrávalo slunko svými žhavými doteky, pod nimiž se perlily mastné kuličky potu. Od kamení na okrajích vyschlé pláže se odrážela blyštivá prasátka slunečních paprsků, takže se zdálo, že se kamenní brouci potí.
Na prahu obzoru stékaly pruhy rozehřátého vzduchu a olizovaly z jedné strany nekonečný oceán a ze strany druhé nezměrnou šeď prázdných nebes.
Muž se ani nepohnul.
Marsovský písek se mi přehnal přes uniformu. Jeho červená zrnka jsem ve všudypřítomném vichru Západní Cebrenie měl všude, v krátkých vlasech, mezi zuby i pod límcem uniformy. Na vzduchovém plášti rudé planety se proháněli bílí draci, v našedlém nebi tak působili stejně jako maskovací flíčky na mé uniformě. V ušmatlané atmosféře Marsu bylo všechno rudé.
Ležel jsem v tom zákrutu pohoří dlouho. Dva dny, zkřehlý a zafixovaný do jedné polohy. Nad hlavou mi kroužili elektroničtí špehové, droni, a ve vesmírné výšce nade mnou zcela určitě i družice. Dvakrát do dne mi do obličeje vehnala písek helikoptéra, která přelétávala sem a tam a pátrala.
Po mně.
„Viděl jsem světlo a tvář… Vousatou tvář plnou vrásek.“
Na schodech se jako kus hadru ve větvích povalovalo tělo. Bylo to tělo štíhlého možná pětatřicetiletého muže s černými vlasy, velkým pohublým obličejem, dlouhýma kostnatýma rukama, které mrtvě svíraly jakýsi klacek.
Schody byly studené a konečky štíhlých prstů již modraly.
Celé bezvládné tělo modralo.
Za mnou vykvetlo slunce. Pohlédl jsem do jeho jaderných útrob a během setiny vteřiny ucítil, jak mi atomový obr vykousl oči. Spustila se mi krev, z důlků i uší, během nanosekundy mě objal chladivý dotek jaderné exploze, po níž na nebi vysvitlo druhé slunko.
Ucítil jsem, jak mě bere do svých velkých dlaní a kolébá mě, dokud si pro mě nedorazí smrt. Nebál jsem se.
Jenom jsem tam stál a nechával ty bílé plameny, aby do zdi za mnou vypálily můj obrys.
„Všude bylo ticho. Na stropě se houpaly černé stíny. Bylo ticho. Jsem tím posledním.“
Vítr jako by chtěl proniknout ventilační šachtou dovnitř. Narážel na její mřížované vyústění a okusoval její rohy. Trvalo dlouhé týdny neustálých ataků, než zrezivělé šrouby povolily a vítr strhl tu plechovou krabici. Jako by čekaly ostatní proudy studeného pána oblohy na povel, objaly celou betonovou krabici zapuštěnou do země a začaly vnikat do jejích vnitřností. Pronikly prvním válcem vzduchové šachty a rozptýlily se po celém patře. Jako hladoví špehové hledaly svými čenichy na studené podlaze cokoliv, co by mohly svou silou převrátit.
Ale narážely jen na stoly nebo židle, které okázale ignorovaly. Operační sály byly poctivě zapečetěné.
A místnosti plné malých kójí s chladícími boxy. V nich kdysi byli lidé.
V celém areálu, který doposud vítr prohledal, nebylo jediné světlo. Elektřina zde přestala proudit již před pár desítkami let. Pouze fosforeskující název v recepční hale velkého komplexu, jehož větší část ležela pod zemí, v černotě prázdna svítil.
„Vítejte v Originu,“ hlásal pyšně.
Přikrčil jsem se do temného stínu. Budova přede mnou mi dýchala do obličeje a zvala mě svými neviditelnými prsty dovnitř. Do své břišní dutiny. Do své dělohy.
Poušť mi za zády dýchala mými vlastními stopami, které se vracely v postupně mizící trajektorii zpátky. Tam do útrob prázdného města, kam jsem před lety šel hledat pomoc. A nyní jsem zpátky tady, na startovní čáře.
Setřel jsem si z hledí přilby kapky rosy a ujistil se, že moje uniforma je zabezpečená.
„Stáli jsme tam jeden vedle druhého. Jako totemy pradávných indiánů. Stáli a shlíželi na mramorové desky. Přenašeč na stěně byl tichý. Byli jsme odříznuti.“
Skupinka mužů v bílých pláštích sledovala svými obrýlenými zraky monitor počítače. Nikdo téměř ani nedýchal. Šest bílých plášťů a třicet velkých boxů za průhlednými stěnami z plexiskel, třicet těl napojených na přístroje. A nad tím vším blikalo ostýchavé světlo sotva nasycené elektřinou z generátoru, který hučel atomovou energií o několik pater níž.
Linka na obrazovce počítače se zhmotnila do vlnící se křivky a oči všech mužů na okamžik zaplály. Jejich snaha se zdála být naplněna úspěšným zakončením dlouholeté práce. Ale monitor jako by zaváhal, rozmyslel si, co chce svým pánům předvést, a změnil svou křivku zpět na nikdy nekončící přímku.
Šest mužů v bílých pláštích se přesunulo k dalšímu monitoru.
Jednou se jim to povést musí.
Otevřel jsem oči a pohlédl do stropních zářivek. První, co mě napadlo, bylo, že se toho moc nezměnilo. Od té doby, co jsem se probudil naposledy.
Rozhlédl jsem se. V duchu jsem počítal vteřiny a snažil se zapomenout na to, kolik těch vteřin jsem napočítal posledně. Zatínal jsem pěsti a snažil se pohnout nohama, ale věděl jsem, že jsou pevně spoutané koženými řemeny s ocelovými přezkami. Záblo mě po celém těle, do žil mi vedly kanyly, na prsou jsem měl nalepené elektrody.
Oproti poslednímu probuzení jsem byl vzhůru neskutečných patnáct vteřin. Věděl jsem ale, že se znovu probudím. Že se moje srdce znovu rozběhne.
„Sledoval jsem to divadlo s vyraženým dechem. Opuštěný povrch bičovaly kyselé kapky.“
Lodě se vznesly do vzduchu. Chvíli se točily jako větrníky, jak piloti vyrovnávali čumáky svých strojů. Lidé v jejich dutinách se drželi madel nad hlavami, někteří se tiše modlili k zapomenutým bohům, jiní sledovali monitor, na němž počítač přehrával kamerové záznamy okolního prostředí.
Pět desítek velkých přepravních lodí se jakoby na jeden povel naklonilo kupředu, jejich motory zaržály jako divocí mustangové, jejichž obrysy také nesly stroje na svých křídlech. A pak s vřískotem vlétly do atmosféry.
Zanechávaly za sebou opuštěnou planetu, jejíž povrch ztmavl šedí a byl překryt pískem.
Dosedl jsem s rukama za hlavou na zem. V žaludku jsem cítil podivné vibrování, bručel mi tam strach. Věděl jsem, že již nestihnu to, co jsem měl. Co jsem jako poslední přeživší měl. Moje vlastní vědomí mi odplavilo pocit viny.
Hlaveň zbraně za mými zády se přiblížila tak, že se dotkla mých vlasů. Byly zpocené a byl jsem si jist, že se v poledním slunci pouštní planety černě lesknou.
Po maskáčích mi přelétla zrnka písku. To se nad pouští zdvihl vítr a donesl mi červenavé kamínky do vlasů.
„Proč všichni…?“
Černá postava se přiblížila k popraskanému plexisklu. Byla tma.
Šoupavé kroky se ozývaly temnou prázdnotou velké haly, průhledná stěna byla na mnoha místech plná prasklin, někde dokonce i ušpiněným sklem procházely velké kousavé otvory, kterými by temný návštěvník podzemní kobky mohl prostrčit ruku.
Prach pokrýval podlahu, pevně ukotvené nohy židlí a stolů svědčily o tom, že ani vítr, který si jakoby ve vzteku pohrál s několika velkými deskami zápisníků, nedokázal vyrvat kovové nohy posledních kusů nábytku.
Poslední v areálu.
V posledním areálu na Zemi.
Černá postava došla k plexisklu. Natáhla svou tenkou paži a dlouhými prsty pohladila prasklinu naproti jedné z mramorových desek. Od úst se jí vznášel obláček přefiltrovaného vzduchu, oči skryté za hledím přilby se neznatelně zachvěly.
Vítr, který pronikl do podzemního komplexu otevřenými dveřmi, jako by přinesl vlnu vzpomínek. Temná postava se opřela rukama o sklo, hlavu sklonila dolů a plakala. Záhyby pláště, který překrýval uniformu, se tiše houpaly.
Byla tma.
Někdy jsem přemýšlel. Nevzpomínal jsem. Jenom jsem přemýšlel, co bych udělal, kdybych to znovu udělat měl.
Seděl jsem na mramorové desce s kanylami zapíchanými do žil, v pravé ruce jsem svíral misku a v levé lžíci, jedl jsem ovesné vločky a díval se do odrazu sebe sama na plexiskle přede mnou. Ve vedlejší kóji bylo ticho. V ostatních kójích bylo ticho.
Jedl jsem a sledoval svoje tělo. Prastaré sklo bylo zašpiněné věkem a světla stropních zářivek se od něj sotva odrážela. Za sklem se pohybovali roboti.
„Víte, co je to sto let? Dvě stě? Ano, víte. Lidé se takového věku dožívají.“
Modul dosedl do prachu pouště. Měkké přistání ozdobil vítr od moře sprškou slaných kapek, které se vytratily v pískové koruně vyzdvihnuté přistávacími motory. Uběhlo několik desítek mlčících vteřin, než se dutina stroje rozevřela a spustila do písku obrys. Postava, zabalená v černém plášti, se hluboce nadechla. Filtry na obličejové masce fungovaly.
Dlouhým pomalým krokem se vydala k moři. Šla s hlavou skloněnou a rukama položenýma na břiše, černý plášť se v přímořském větru vlnil a odhaloval postavě chodidla, která se s kovovým mručením propadala do šedavého prachu. A tam, na břehu smytém nekonečným mořem, se obrys muže v plášti zastavil a pohlédl na bělavé vlny ženoucí se ze šedé oblohy kdesi na úpatí obzoru.
Bylo šeptavé ticho.
Jako kdyby moře, vítr i písek přestaly skučet.
Postava s těžkým žuchnutím dopadla na kolena a rukama prohrábla písek.
Šla ve svých vzpomínkách nazpět.
Kámen dopadl na zem. Stěží jsem spolkl slzy.
Na břehu moře jsem vykopal hrob a uložil do něj mrtvé tělo. Již nebyl nikdo, kdo by jej mohl oživit.
Vítr mě pohladil v rostoucích vlasech. Dýchací filtr se mi mlžil slzavým dechem. Srdce, vyztužené jadernou baterií, v sobě znovu probudilo člověka. Klesl jsem na kolena a téměř zaskučel bolestí. Další jaderný článek, který mi obtékal páteř, téměř prorazil pokožkou ven.
Ještě jsem se svým novým tělem neuměl žít.
„A když jsem vylezl ze svého úkrytu a doplachtil k oknu, stěží jsem zadržel překvapivý výdech. Z modře se stala šeď.“
To, co kdysi bývalo mužem, přistoupilo k dávno mrtvému stroji. Energie byla před stovkami let vyčerpána, takže robotická paže jakoby varovně vztyčená, odpočívala a čekala, až ji někdo opět probudí.
Postava v plášti se otřela konečky prstů o řídící panel stroje. Prsty, z nichž dávno odpadla mrtvá pokožka, se zaryly svou titanovou kostrou do přístrojové desky. Robot, dosud spící, ve vteřince zemřel.
Tichou místností se rozlehl pláč.
Byla tma.
A ozývaly se pomalé šoupavé kroky.
Postava klesla k operačnímu stolu, sotva se zachytila jeho kraje a vytáhla se na zeslabené nohy. Vyhrnula si rukáv pláště a pohlédla na skomírající komunikátor s hasnoucími číslicemi.
Čas se chýlil ke konci.
Usmál jsem se na něj.
„Beru.“
„Nerozmyslíte si to?“
Pokrčil jsem rameny. „Co si mám rozmyslet? Je to jednoduché. Buď půjdu k soudu za dezerci, takže smrt. Nebo umřu stejně, ale pořád ještě s prýmkama. Pro mě jasné rozhodnutí.“
V očích mu zasvítila šibalská lucernička. „Máte fascinující genetický potenciál,“ řekl. „Jsem rád, že jste se tak rozhodl. I když kdoví, jak to nakonec skončí.“
„To ano,“ zašeptal jsem. „To ano.“
„Vrátím se domů. Konečně zemřít.“
© Chemist, 2008
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 51 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 91 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
