» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2140883

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303466 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (51-53) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 02.08.2008, 22:13

Je Lukáš přítel, nebo nepřítel? Těžko říct...


	XXXXXI Jakmile se v bojové vřavě objevil Lukáš, Martin vycenil zuby a přemýšlel, co dál. „Pryč odsud! O tohle se postarám sám!“ vykřikl Lukáš. „Michale, okamžitě běž k Tereze!“ Jakmile Michal návštěvníka spatřil, bylo mi jasné, že měl z jeho příchodu radost. Nelenil a odběhl k Tereze. „Ale já se ani nehnu,“ usmál jsem se. Lukáš pokrčil ramena a vrhl se na Martina. Protivník vytáhl pistole a než je stačil “přebarvit“, Lukáš už byl u něj a vrazil mu bílý meč do těla. Martin vypadal zděšeně, ale vzdát se nehodlal. S Lukášem držícím meč seskočil z desetimetrové plošiny, na které stála škola, rovnou dolů pod nás. Než jsem stačil jakkoli zareagovat, oba už byli za mramorovou zídkou. Rozhlédl jsem se a spatřil potlučeného Jakuba, jak leze do schodů. Přiběhl jsem k němu. „Kubo, jsi v pořádku?“ „Hej... Kde je..?“ vydechoval těžce Jakub. „Nevim! Objevil se tu Lukáš a oba přepadli za tu zídku,“ řekl jsem. „Měli bysme si dát bacha, ale- seš fakt v pohodě?“ „Docela mi dal, ale snad to bude dobrý...“ „Tak jo,“ přikývl jsem. „Musíme vyrazit za Lukášem a Martinem a zjistit, jak na tom ‘sou-„ „To nebude třeba,“ ozvalo se za mými zády, a v tu ránu Jakub vytáhl luk a zamířil. Za mnou stál Lukáš, bez jakékoli známky poranění. Kupodivu vypadal vesele. Když jsem se vyklonil za zídku, tak jsem spatřil černou kouli, ze které jako by unikal černý kouř. Mizela někde u mostu na Velkou ohradu a mě bylo jasné, že Martin dostal na frak... „Dobrý načasování,“ usmál jsem se. „Ale hele, dneska žádný psychotický rozhovory, jo?“ Nevím, proč jsem s ním mluvil tak přátelsky, ale je fakt, že jsem byl rád, že přišel. Bez Lukáše bysme jinak proti Martinovi neměli žádnou šanci. Viděl jsem, jak dopadli Jakub a Tereza, a to nepočítám, jak Martin přežil útok, kterým by Tereza najisto zabila kohokoli jiného. Návštěvník jen mávnul rukou. „Uvidíme,“ řekl vesele. „Když vás tu tak vidím, jak jste na tom s obranou školy? Brzy má dojít k zániku Hyperionu.“ Okamžitě jsem se vzpamatoval. „Michal – no – ten už svým elementalistům řekl, aby začali opevňovat školu.“ Lukáš přikývl. „A dál?“ „Eh – no – Jakube, byl jsi u Volce?“ „Jo, řek‘ jsem mu to,“ odpověděl. Seděl na zemi a na jakékoli bavení se s Lukášem zvysoka kašlal. „Okej. Řekneš zbytku svejch elementalistů, aby se taky dali do práce?“ řekl jsem Jakubovi. „Jo, už jdu,“ zamumlal elementalista a odebral se do školy. „Počkej, Kamile,“ zamračil se Lukáš. „Jak “zbytku“ elementalistů?“ Jakmile to Lukáš dořekl, krve by se ve mně nedořezal. „To je jedno, jdu se podívat na Michala a Terezu, jestli jsou v pohodě,“ snažil jsem se dostat pryč. Lukáš mě popadl za rameno. „JSOU v pořádku. Jak jsi myslel ten zbytek?“ Nezbylo než se přiznat. „Dneska ráno jsme se dozvěděli, že Hyperionovci srovnali Butovice se zemí a odnesli to moji, Tomášovi a Alešovi rodiče. Vydali se tam se svejma elementalistama a šli s nima i Jirka s Pepou-“ Jakmile jsem zmínil Jirkovo jméno, Lukáš se vyděsil. „Jiří, který má Hyperion, šel do boje?!“ „Nešlo s tím nic udělat,“ řekl jsem. „Bylo mi stejně hrozně jako ostatním a na nic ‘sem se nezmoh‘.“ „Neuvěřitelné,“ otřel se Lukáš. „Copak nikdo nevíte, co je v sázce?“ „Musíme doufat, že se vrátí v pořádku, ale ani já nevím, s čím se tam setkají.“ „To je zlé,“ řekl Lukáš. „Myslím, že vám budu muset pomoci. Potřebuji si s tebou promluvit mezi čtyřma očima, teď, a v akademii. Venku nemůžeme zůstat dlouho.“ Přikývl jsem. „Tak jdeme.“ U vchodu jsme se minuli s Terezou a Michalem, kteří se taky ubírali dovnitř. „Hej, Michale, je s Terezou všechno v pohodě?“ zeptal jsem se ho. „Snad jo,“ řekl Michal, podpírající stále malátnou Terezu. „Ale... Lukáš je s náma?“ „Musíme si s Kamilem promluvit, bude lepší, když nás necháte o samotě,“ razantně odpověděl Lukáš. „Nebude to trvat dlouho. Postarej se o Terezu a běž připravovat obranu školy, jak ti Kamil řekl.“ Michal přikývl a vešel do předsíně školy. „Jak myslíš, že jí bude?“ tázal jsem se Lukáše. „Nevím, ale to, co Martin předvedl, může znamenat jen jedno,“ odpověděl, „nejsem si tím ale jistý, proto si svoje domněnky nechám pro sebe.“ Zamračil jsem se. „No tak to neříkej, mě jen zajímalo, co si o tom myslíš.“ Prošli jsme vraty a já kývl na studenta, který byl na stráži. Když zahlédl Lukáše, skoro mu vypadly oči z důlků. „Je to slabá elementalistka, ale daří se jí dobře,“ řekl Lukáš. „Přesto by si na sebe měla dát pozor.“ Pokrčil jsem rameny. „Půjdem‘ do druhýho patra, tam odcaď uvidíme, jestli sem někdo jde.“ „Je to na tobě,“ na to Lukáš. Vystoupali jsme o podlaží výš, kde byla obrovská díra ven po jednom z nevydařených experimentů ve škole. Musím říct Michalovi, aby to jeho studenti nějak zacpali. „Sednem‘ si sem, je tady dobrej výhled,“ pokynul jsem na Lukáše hlavou. Oba jsme usedli na kraj zdi, odkud jsme viděli Unimarket a celé okolí akademie. Okolo nebyla ani noha. „Takže, Lukáši... Proč jsi sem přišel?“ zeptal jsem se. „Kvůli Martinovi. Zaútočil na vás a vy jste neměli šanci,“ odpověděl mi. „Také proto, že je to můj protivník, a ne váš. Vadí ti snad, že jsem vám pomohl?“ usmál se. „Ne, ale zajímalo by mě, proč se tady spolu bavíme – co od nás potřebuješ teď? Chceš z nás zase udělat debily?“ zeptal jsem se zbytečně ostře. Byl jsem sice rád, že nám Lukáš pomohl, ale nebylo mi jasné, proč tady vlastně je. Po tom, co se stalo minule, jsem na něj jako na “klaďáka“ neměl moc dobrý názor. „To bych si vás sem přivolal všechny,“ usmál se Lukáš. „Ale všichni tady nejsme, protože jsou ostatní na Butovicích,“ usmál jsem se, „takže o co jde?“ „Potřebujete moji pomoc,“ zamračil se Lukáš. „Hyperion je silnější než kdy jindy a je v zájmu nás všech meč ochránit. Proto tady jsem.“ „To chápu,“ přikývl jsem. „A co nám nabízíš?“ „Stal se ze mě elementalista mocnější než kdokoli z vás a vím, že proto nakonec někoho zachráním,“ usmál se. „Cože? To nechápu,“ řekl jsem. „Jak to myslíš?“ „To uvidíš sám,“ pokrčil rameny Lukáš. „Ale o co mi šlo... Nebude ti vadit, když se porozhlédnu v akademii? Abych věděl, jak na tom jsou studenti?“ „Nebude mi to vadit, ALE někdo s tebou půjde, aby tě pohlídal,“ upozornil jsem ho. Elementalista obrátil oči v sloup. „No tak fajn, klidně... Kdo to bude?“ Vzal jsem do ruky vysílačku. „Michale, tady Kamil. Slyšíš mě?“ „Tak Michal,“ zamyslel se Lukáš. „Spolužák.“ Ve vysílačce to zachrčelo. „Jojo, slyším,“ ozval se Michal. „Jak je Tereze?“ „Zvládá to, pomohl jsem jí. Teď leží v kanceláři,“ řekl Michal. „Děje se něco?“ „To teda. Potřebuju, abys nám někoho pohlídal,“ zamračil jsem se na Lukáše. „Sraz v druhým patře, jak bejvala malá tělocvična a jak to tam odpálili.“ „No tak fajn,“ řekl Michal. „Jdu tam.“ „To by bylo,“ odložil jsem vysílačku. „Doprovod jsem ti zařídil.“ „Dobře. Prohlédnu si to tu a ještě se uvidíme.“ „Uvidíme,“ přikývl jsem. „A nedělej nic, co by nás mohlo mrzet.“ XXXXXII Netrvalo dlouho a byla hluboká noc. Když jsem Lukáše poslal na prohlídku školy, tak jsem se bál, aby něco nenapáchal, aby třeba studentům nezlomil morálku nebo nezneškodnil nějakého člena Společenstva, jak to měl v oblibě. Divil jsem se, že celý den proběhl v klidu, nepadla jediná věta o Lukášově pohybu, který bychom nečekali. Vysílačka byla podivně klidná a já neměl ani tušení, proč. Co bylo horší byl fakt, že se tu neobjevili ani Aleš, ani Tomáš, a po bratrech se také slehla zem. Neviděl jsem jediného elementalistu, který by k nim patřil, samozřejmě kromě těch, kteří se s nimi nevydali z různých důvodů. Jakub narazil na studenty, které si členi Společenstva nevzali s sebou, protože prý byli moc slabí. Netuším, co se s mými parťáky stane. Já v ně ale věřím a jen tak se toho pocitu nezbavím, jsou to přece ostřílení elementalisti. Beztak máme teď jinou starost: Musíme připravit akademii na útok Hyperionovců, který může přijít každou hodinou. Už delší dobu jsme s Petrem a s Jakubem dávali dohromady plán obrany, protože Petr se ukázal nejen jako nadaný elementalista, ale i jako obratný myslitel. Právě jsem procházel okolo kanceláře, tak jsem si řekl, že se podívám na Terezu. Vešel jsem a zahlédl ji opřenou v křesle, asi už se má líp. „Tak co,“ řekl jsem, „jak je?“ „Jo, docela dobře,“ přikývla Tereza. „Už to bude v pohodě.“ „Fajn,“ usmál jsem se. „Jen jsem se stavil, jestli je všechno, jak má bejt.“ „Jasně...“ „Nějaký zprávy o klukách asi nemáš, co?“ „To ne,“ zakroutila Tereza hlavou. „Ale...“ „Co ale?“ „Zastavil se tu za mnou Lukáš,“ zamumlala Tereza. „To se snad nic nestalo, když s ním byl i Michal, ne?“ zamračil jsem se. „Ne,“ vypoulila na mě oči. „Lukáš tu byl sám.“ Něco mi na tom nesedělo. Proč by Michal opoušěl Lukáše? „No on říkal, že si to tu bude prohlížet... Rozumíš, taková inspekce,“ zazubil jsem se. „Chtěl ti něco?“ Tereza smutně přikývla. „No... Jo.“ „A můžu vědět, co? Jestli to teda není osobní a už jsme jednou Společenstvo-“ „Tak normálně, jak se mám,“ řekla Tereza, „jestli už je mi líp..,“ Oddechl jsem si. Už jsem se bál, že Lukáš zase někoho poučoval, jak se má chovat. „No a taky že nesmím bojovat s nějakým... Ohnivým démonem.“ „Co?“ zamračil jsem se. „A nic víc neřek‘?“ Elementalistka zakroutila hlavou. „Ne...“ „Tomu moc nerozumím... Asi bys to měla říct Michalovi, třeba bude vědět víc,“ řekl jsem. Náhle se mi v kapse rozezněla vysílačka. „Tady Lukáš – Kamile, jsi tam?“ ozvalo se z ní. „Jojo, jsem,“ odpověďěl jsem. Tereza vyplašeně zamrkala. „Pojď prosím tam, jak jsme spolu poprvé mluvili, a sám. Díky.“ „Fajn. Jdu tam.“ Zaklapl jsem vysílačku. „Já teď musím jít, tak kdyby ti nebylo dobře, řekni,“ omluvil jsem se. „Jo... Jasně,“ přikývla Tereza. Odešel jsem z kanceláře a mířil šedou halou až ke schodišti. Co mi okamžitě proběhlo hlavou byla otázka, co mi tak Lukáš může chtít? Měl by být soběstačný, má s sebou koneckonců Michala. Netušil jsem ani, co měl znamenat ten ohnivý démon a proč byla Tereza tak smutná. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděl. Jako ohnivý démon mně napadl jen Firen nebo Magmaros. A pak taky Aleš, ale ten je přece s námi. Vystoupal jsem do patra, kde na měl čekat Lukáš. Už tam seděl a jako když mě vycítil, sebral ze země vedle sebe vysílačku. Uslyšel jsem dvojitý hlas s nádechem ironie: „Tady Lukáš, kdepak jsi, Kamile?“ Zvuk se ozýval jak od Lukáše přede mnou, tak i z mé vysílačky. „Tady,“ řekl jsem. Lukáš se otočil a skoro až dětsky se usmál. „Přisedni si, prosím.“ Sedl jsem si vedle Lukáše na kraj propasti. Už byla temná noc, v husté tmě nesvítilo kromě školy žádné jiné světlo. Vzal jsem to do svých rukou. „Hele, proč máš vysílačku? Co se stalo s Michalem?“ „Tu vysílačku mi Michal sám přinesl a před chvílí odešel,“ prohlásil. „Můžeš si ověřit, že je mu dobře.“ Zavolal jsem Michalovi a na druhé straně se doopravdy ozvala odpověď. „Jo, jasně, jsem v pohodě,“ slyšel jsem Michala. Jeho hlas zněl, skoro jako kdyby měl radost. Sklapl jsem přístroj a přikývl jsem. „On mi věří, Kamile, a měl bys i ty,“ začal Lukáš přátelsky. „Nevím, jestli ti můžu věřit po tom, cos nám proved‘,“ zakroutil jsem hlavou. „Je sice super, že nám pomáháš, ale hodně členů Společenstva jsi těma svejma řečma rozsekal... Včetně mě. A to s tím Markem tenkrát nepočítám.“ „Spousta věcí není taková, jak vypadají,“ usmál se Lukáš. „Co je důležité je, že ty i Marek jste přežili. A teď spolu soupeříte...“ „To jo, skoro bych na něj zapomněl. Je škoda, že jde s Hyperionovcema, ale zas je fakt, že kdyby nebyl, byl-“ „-bych mrtvý,“ dokončil Lukáš. „Já to vím, ale věci se nějak měly a dost možná byl tohle nejlepší možný výsleDEK-“ Poslední slabiku Lukáš vykřikl, chytl se za břicho a začal se neovladatelně třást. Polekal jsem se, v kotoulu se dostal na nohy a vytáhl meč. Druhou rukou jsem nahmatával vysílačku. Věděl jsem, co přichází, a vyslovil jméno domnělého nepřítele: „Hyp-“ „HYPERION!“ vykřikl Lukáš. „JEHO MOC!“ Vylekaně jsem zacouval dozadu. „Co?“ Lukáš měl hrozný výraz a vypadal, že s něčím zápasí. Ležel na zemi a evidentně trpěl. XXXXXIII „Je tu!“ křičel Lukáš. „JE TU!“ Vykoukl jsem z okna a zahlédl na horizontu vysoký černý sloup, který se vzápětí snesl na zem pod ním. Jakmile sloup dopadl a zmizel, Lukáš zavrávoral a napřímil se. „Myslím, že to nebyl on,“ vydechl spokojeně a sedl si zpátky na podlahu. „Bylo to něco jiného, ale... Nevím co.“ „Dobře,“ uklidňoval jsem se. „Seš už v pořádku?“ „Ano,“ řekl Lukáš. „Je to v pořádku. Nebyl to Hyperion,“ dodal jistě. Znovu jsem si k Lukášovi přisedl a prohlédl si ho. „Tak fajn,“ zamumlal jsem. „Je to zajímavé, vůbec mě nenapadá, kdo nebo co to mohlo udělat. Viděl jsi to?“ Přikývl jsem. „Takovej černej sloup.“ „Je to tak... Hm,“ pokrčil rameny Lukáš, jako by nic. „Skončili jsme u Marka, že?“ „Jo... U něj. Víš, že ho Jirka mohl oddělat?“ „Opravdu?“ „Tenkrát, když Hyperionovci poprvý zaútočili na Prahu, tak ho mohl zabít, ale jeho pozornost upoutalo něco jinýho,“ zamračil jsem se. „A co?“ zúžil oči Lukáš. „Byla to Tereza a Michal, je to tak?“ „Jaks‘ na to přišel?“ „No,“ usmál se Lukáš, „jednoduše. Věděl jsem, co mezi nimi je, a že si Jirka pokusí pro sebe odchytit nějakou elementalistku. Nevyšlo mu to.“ „To je pravda...“ „Myslíš si, že to s Jirkou a s Markétou bylo podobné, je to tak?“ Vzpomínka na to, jak mě Markéta měla “ráda“, projela hlavou jako žiletka. „Jirka mi všechno řek',“ pokrčil jsem rameny, „na tom není žádná věda, že ji poslal Mr. Kdosi, aby mi pomohla. Taky jsem si říkal, že oproti tomu na základce bylo tohle až moc lehký. Neměl jsem tomu věřit.“ Vůbec netuším, jak jsem se takhle mohl Lukášovi svěřovat. Na druhou stranu, jestli nám chce doopravdy pomoct, tak mu musím jít naproti. Zněl přesvědčivě a já neměl důvod mu nevěřit. Lukáš přikyvoval. „Markéta ti pomohla a nikdo neřekl, že tě doopravdy neměla ráda pro to, jaký jsi byl. To, že ti to Jirka řekl, bylo správné, a musím říct, že kvůli jedné věci, kterou nedávno udělal, se přiznávám, že jsem se v něm zmýlil. Už nesymbolizuje pýchu, ale Cudnost. Jeho hřích se změnil na ctnost.“ „Jo?“ vzpamatoval jsem se a podíval se na Lukáše. „A co udělal takovýho, že se u tebe tak změnil?“ „Vzdal se něčeho, bez čeho by předtím nevyžil, protože by mu to ego nedovolilo.“ Bylo mi jasné, že Lukáš nebude mluvit konkrétně. „Aha... Tak to je dobrý,“ přikývl jsem a v duchu vzpomínal, co by to tak mohlo být. Marně. „I jeho bratr. Pomohl jednomu členu Společenstva od těžké zátěže a jinému zas osvětlil problematiku ve vedení.“ „Tak teď jsem úplně mimo,“ řekl jsem. „CO?“ „Josef se zlepšil a zastupuje ve Společenstvu Pokoru,“ založil Lukáš ruce. „A to je pro tebe dobrá zpráva.“ Komu mohl Pepa osvětlit problematiku ve vedení? Asi mně, když mi něco vysvětloval, kdo ví. „Kdo šel na Butovice?“ zeptal se Lukáš. „Bratři, a?“ „‘eště Aleš s Tomášem,“ odpověděl jsem. „Tomáš,“ zamyslel se Lukáš. „Ten to tady také velmi těžce nese a vím, že jsem ho předtím odsoudil...“ „Mě štve to, že ze začátku zkoušel trénovat jako Aleš,“ řekl jsem. „A dopad‘ pěkně blbě.“ „Je mi to jasné,“ zahleděl se Lukáš do dálky. „Každopádně narazil na svého protivníka, na někoho sobě rovného.“ „Kdo?“ zeptal jsem se. „Aleš, nebo Tomáš?“ „Oba dva, tím protivníkem je Jan Mazda, se kterým jsme kdysi chodili do třídy. Mazda má sílu srovnatelnou s silou Aleše.“ „Aha... Taky jsem slyšel, že Tomášovi přebral partnerku, ale ve třídě se to moc nevědělo,“ prohlásil jsem. „Popravdě to vím až teď od Terezy.“ „Já to také tenkrát věděl,“ usmál se Lukáš. „Dívky si se mnou rády povídaly...“ Vzpomněl jsem si na to, jaký Lukáš tenkrát byl. Žádná tajemství, žádné popadání se za břicho a vyřvávání jména nejhoršího nepřítele. „Ty už nejsi Lukáš Korynta, že ne?“ zeptal jsem se smutně. Lukáš zakroutil hlavou. „Ne.“ „Co se s ním stalo?“ „Jakmile se vzdal Společenstva, neměl už v tomto příběhu roli... Terorovců bylo moc, a tehdy-“ Lukáš zmlkl a zamračil se. „A tehdy?“ „A tehdy se to stalo,“ podíval se na mě. „Určitě mě pochopíš, když ti řeknu, že jsme se bavili o Tomášovi s Alešem a já o nich hodlám diskuzi udržet.“ „No tak fajn, jak je libo..,“ ušklíbl jsem se. „Nevím, co by se k nim dalo říct. Jsou to moji skvělí kámoši.“ „Našli svého soupeře,“ pokýval Lukáš hlavou. „A přežít může jen jeden.“ „Tak už to bejvá,“ zamračil jsem se. „Snad to bude člen Společenstva.“ Lukáš se smutně usmál. „To asi určitě.“ „Tak to je dobře.“ „Co uslyšíš ještě raději je fakt, že Tomáš se naučil trénovat a Aleš se také změnil,“ řekl Lukáš. „Ani oni už nejsou hříchy, naopak zastupují Mírumilovnost a Střídmost.“ „Tak že by byl Aleš zrovna mírumilovnej,“ zasmál jsem se, „to se mi nezdá!“ „Nech toho, Kamile, moc dobře víš, jak jsem to myslel,“ podíval se na mě mile Lukáš. „Vyrostli. Uvidíš to, až se vrátí.“ Souhlasně jsem přikývl. „Když jsme u těch členů Společenstva, co říkáš na Michala s Terezou? Jde jim to, že jo?“ „Tereza se nedá pokládat za členku Společenstva,“ řekl Lukáš a přitáhl si kolena k bradě, aby se protáhl. „Svoje stálé místo v něm nemá. Nebyla nijak výrazná a nenese ani hřích, ani ctnost. Pomáhá vám a to je všechno.“ „Podle mě je Tereza schopná elementalistka a nebral bych ji na lehkou váhu,“ ohrnul jsem ret, „dokázala ve Společenstvu hodně.“ Lukáš se usmál. „Včetně toho, že proti sobě skoro poštvala Jirku s Michalem.“ Pokrčil jsem rameny; nevěděl jsem, co na to říct. „Netvrdím, že je Tereza špatná elementalistka, ale říkám, že není členka Společenstva,“ dodal Lukáš. Mrzelo mě to i za Terezu. „Zato Michal prokázal určité charakterové hodnoty tím, že mi věří, a tak i když si řekneš, že se teď jenom vychloubám,“ řekl elementalista, „je svým způsobem také velice nadšený pro to, co tady děláte jako Společenstvo. Už mnohokrát ti pomohl v boji, co vedeš, i když třeba nevíš, jak.“ „No to teda fakt nevím, jak mi pomoh‘,“ odsekl jsem a vzpomněl si na záchvat vzteku, když jsem na něj s Terezou přišel tenkrát v zasedačce. „Co je jasné je, že ti pomáhá a ještě ve finále pomůže. Symbolizuje Štědrost, protože nikdy neměl důvod se proti tobě postavit a vždycky ti pomáhal bez nároku na nějakou odměnu,“ řekl razantně Lukáš. „Pomocí elementu se dostal do úplně jiné dimenze jeho ovládnutí.“ „Nechápu...“ „Pamatuješ tenkrát na Václavském náměstí, jak Jirka ustrnul a zíral na Michala s Terezou? Už jsi to i sám zmínil.“ „No, to jo,“ ušklíbl jsem se. „Kvůli tomu nám přece utek‘ Marek.“ „Představ si, že Jirka, Michal i Tereza se na chvíli dostali do úplně jiné dimenze. To proto se stalo to, co jsi viděl.“ „Aha, no a proč jsem tam nebyl i já?“ „Prostě proto,“ rychle odpověděl Lukáš. „Michal věděl, že to není potřeba.“ Lukáš mě zmátl už kompletně a byl čas na to, abych i já dostal nějaké odpovědi. „Mluvíš, jako bys věděl, co nás čeká,“ řekl jsem. „Víš to, že jo?“ „Ne,“ zatvářil se elementalista rozmrzele, „ale jsou věci, které se stát mají a nikdo z nás jim nezabrání. To už bys měl vědět, říká se tomu osud.“ „Nic takovýho neexistuje. Tady v akademii vidím, že každej spíš dělá, co může. Jediný, co to ovlivní, je maximálně štěstí... Když se podívám na Jakuba, tak to vidím. Cos mu vlastně tenkrát řek‘?“ „Ukázal jsem mu jeho osud včetně toho, co má za následek jeho nezřízený život,“ odpověděl Lukáš. „To proto byl tolik zničený, když jsem mu vysvětlil, jak se věc má.“ Lukášova výpověď měla v sobě ale velkou mezeru. „Jakub by se takhle nechoval, kdybys mu řek‘, že po kouření a alkoholu se brzo umírá,“ řekl jsem, „on je typ, kterej tyhle věci neřeší. Musels‘ mu říct ještě něco jinýho.“ „Ne. Přísahám, že se ode mě dozvěděl jen to, co ti tu říkám,“ odpověděl mi Lukáš a vypadal při tom velice vážně. „Já doufám, že se Kubovi nic nestane, i když o něm třeba spousta lidí pochybuje,“ zakroutil jsem hlavou. „Vím, že Jirka s Pepou o něm a o Tomášovi říkali, že hrajou druhý housle, ale-„ „-I když jimi třeba jsou-,“ přerušil mě Lukáš. „-Jsou to pořád členové Společenstva a moji přátelé-,“ skočil jsem mu do řeči zase já. „-A i druhé housle neodmyslitelně patří do dokonalého orchestru,“ přehlušil mě Lukáš, jemuž novému autoritativnímu tónu jsem už neodporoval. Chvíli jsme se na sebe dívali a já měl velkou radost z toho, co Lukáš řekl, ať už to znamenalo cokoli. Přikývl jsem. „Máš pravdu.“ Lukáš, jako by mě neslyšel, pokračoval. „A proto Jakub ve vaší partě zastupuje Přejícnost, protože i přes povrchní neshody si tě váží jako vůdce Společenstva a dělá, co může. I když ho do toho musíš někdy tlačit, pochopí, o co ti jde a pomáhá ti.“ „No a co jsem teda já?“ zeptal jsem se. „Nikdy jsem se v náboženství neorientoval, tak netuším, co na mě zbylo.“ „Vedeš Společenstvo a navzdory všem neúspěchům, ať už osobním nebo v boji, jsi pokaždé šel dál. Úspěšně trénuješ elementalisty v akademii a pro svoje přátele děláš, co můžeš,“ usmál se Lukáš. „Tvoje ctnost, která vás všechny popohání, je Činorodost. A věřím, že si ji uchováš.“ „To bych rád, ale nevím, jestli má to, co děláme, nějakou naději. Moji čtyři kámoši jsou pryč a nevím, co se s nima stalo. Navíc jak jsi sám řek‘, Hyperion, ať už to je kdokoli, se objevil...“ „Hyperion to nebyl, muselo se jednat o nějaký záchvěv jeho moci, za který nejspíš mohli jeho následovníci. Jak jsme ale viděli, nevyšlo jim to,“ mávnul rukou Lukáš, „o tvé přátele bych se nebál, protože to jsou schopní elementalisté a mají s sebou své studenty, na kterých je vidět kvalitní trénink.“ „Snad se vrátí v pořádku,“ povzdychl jsem si. „Určitě se vrátí,“ řekl jistě Lukáš. „Nevidím důvod, proč by neměli.“ „Já jo... Všichni Hyperionovci půjdou po Jirkovi, protože má ten meč, a je možný, že bych kvůli tomu boji ztratil skvělýho kámoše. Někdy bych si přál, aby tenhle boj nebyl a mohli bysme žít obyčejnej život.“ „To by si asi přál leckdo, o tom není pochyb...“ „Nejhorší je, že tomu prostě neuniknu!“ chytil jsem se za hlavu. „Boji se nevyhnu, můžu dělat, že nemám element, ale Hyperionovci si mě najdou a bojovat budu tak jako tak. Stejně to ale dopadne, když tady zůstanu!“ „Boj je někdy těžký a rozumím ti, že bys chtěl, aby se to vyřešilo nějak jinak... Boj je jako když ve svém věku chceš získat dívku: Nevyjde ti to a chtěl bys ses o to přestat zajímat, utéct tomu, ale ať už se snažíš jakkoli, jsi v tom znova. A zase, a zase,“ zazubil se šibalsky Lukáš. „Někdo to dělá promyšleně, jiný sází na přirozené hodnoty... A to je role vás, Společenstva. Nepřestanete, dokud moc Hyperionu neporazíte, neosvobodíte se - a nedostanete to, co chcete. Nesmíte se vzdát.“ „Pravdu máš leda tak v tom, že člověk někoho najde, jako my, když jsme porazili Terora, potom nám to podrazí nohy a znovu bojujeme. Tak to je pořád, už jen čekám, kdy se někdo ze Společenstva zabije. Nemůžeme takhle bojovat navždycky.“ „Jak by ne? Společenstvo jsou hvězdy mezi elementalisty, podobně jako je Porsche Mercedes mezi auty,“ zasmál se. „Vím, že to dokážete,“ řekl Lukáš a poplácal mě po rameni. Podíval jsem se na něj a všiml si, že se mu změnily oči.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	02.08.2008, 22:50:29

Ahoj! ;-) Tento díl vypadá velmi zajímavě, je tak nějak psychologicky laděný... Když už jsme u toho, namísto slov "psychotický rozhovor", bych použil "psychologický rozhovor", nakonec přeci šlo o docela logický a dobře mířený "výslech" a osvětlení toho, jak na tom naší elementalisté jsou a ne o nějaké "šílené blábolení"... ;-) A také k očíslování kapitol: když jsem samotný začal používat římské číslice, musel jsem si osvětlit, jak se vůbec skládají jednotlivá písmenka k sobě. Všiml jsem si čísla kapitoly: XXXXXII, správně by mělo být: LII. (jako 52, s tečkou, nebo bez). Ono je to dost ošemetné pro ty, kteří neznají, nebo zapomněli, jak se jednotlivé číslice píší a když je nepoužívám, také v nich dost plavu! ;-) Pořád musím myslet na to, zda je Lukáš přítel, nebo ne! Co když je pomyslným Trojským koněm? Co když měl infiltrovat Společenstvo i samotnou Akademii a podařilo se mu to? Ale na druhé straně je také možné, že stojí na jejich straně a snaží se jim pomoci. Kdo mu řekl vše o členech Společenstva? Mr. Kdosi? A co ten černý sloup, který Lukáše uzemnil? Vypadá to, že vše zůstává při starém a jeden neví, na čem je... ;-) Snad pokračování řekne více! Nad našimi hrdiny se stahují temné mraky! Těším se! Jednička!


ze dne 14.09.2008, 21:13:30
m2m: Máš pravdu, Šímo. Ivan Vedl Xenii Lesní Cestou Do Města I - 1 (--> II = 2, III = 3, ale IV = 4) V - 5 X - 10 L - 50 C - 100 D - 500 M - 1000 kupříkladu rok mého narození je MCMLXXXVIII ( >Kamilovi: zase jsem tu narazil, procházím poslední zbytky na opravdu pseudorecenze< )

Pavel D. F.	02.08.2008, 22:12:20

Původně jsem očekával, že k rozhodujícímu střetnutí dojde už v této části, ale Lukášova účast nakonec navázala na někdejší setkání a on teď mění zařazení jednotlivých členů Společenstva od hříchů k ctnostem. Ukazuje se tu zajímavý psychologický moment – určení členů Společenstva k jednotlivým hříchům je mělo vyprovokovat, aby na sobě pracovali. Bohužel to znamenalo, že se Společenstvo po útoku Hyperionců na Bučovice rozdělilo. Lukáš ale už je někým jiným a když mluví o osudu, ví nejspíš dobře, co to obnáší. Místo negativního povzbuzení přichází nyní ke Kamilovi povzbuzení pozitivní. Snad to i jeho morálku pozvedne, aby v rozhodujícím střetnutí obstál. Psychologické momenty odlišují tento příběh od podobných dobrodružství, se kterými se občas můžeme v literatuře setkat. Postavy mají skutečné charaktery a vytvářejí skutečné Společenstvo. A pokud se objeví nějaká „vyšší“ bytost, nakonec do příběhu přirozeně zapadá. Při těchto kvalitách se nějaká ta pravopisná chybička ztratí, takže o ní není třeba ani mluvit.