|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303467 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Firma ::
| Povídka o jedné "Firmě, kde se dějou divný věci." Omlouvám se za délku, pointu a celkovou zmatenost textu. |
| |
|
|
1.
Hlouček zaměstnanců vyšel z kanceláří v osmém patře Firmy a zamířil nejkratší cestou k výtahu.
„Jeďte napřed, já vás doženu. Sejdeme se dole,“ řekla jedna postavička ze skupinky zatímco se zasněně kochala pohledem z okna.
Výtah se pomalým tempem blížil do prvního patra, když se kolem mihlo vlající tělíčko. Vypadalo to, jako kdyby se na křižovatce vysypal pytel rudého tvarohu.
Doug mezitím ležel na podlaze jedoucího trolejbusu. Něco mu říkalo, že musí vystoupit na sedmé zastávce. Tak dál ležel, koukal z okna na noční oblohu, zmateně hýbal končetinami a snažil se počítat zastávky.
Každý zaměstnanec Firmy je potenciální sebevrah. Vrátným počínaje a ředitelem konče. Firma zaměstnává statisticky nejvíce kuřáků, epileptiků, alkoholiků a drogově závislých. Firma sídlí ve speciálně navržené budově v centru Města. Ve Firmě se úřaduje šest dnů v týdnu. Sedmý den úzké chodbičky zaplní seschlé postavičky důchodců s nákupními taškami a berlemi.
V neděli byl Doug na koncertu s přítelkyní. Věděl, že neděle je nejlepší. Nikdo si nebude stěžovat na rušení nočního klidu. Všichni důchodci jsou totiž ve Firmě.
Hudba byla nepopsatelná, měla jednoduchý rytmus a monotónní melodii. Všude po stěnách se chaoticky pohybovala barevná světla. Na pódiu bylo několik rudovlasých tanečnic. Jejich odhalená tlustá břicha se nekontrolovatelně komíhala sem a tam.
Dougova přítelkyně měla hladkou kůži. Tak hladkou, že si Doug musel pilovat nehty až do masa, aby ji zle nepoškrábal záda. Musel být vždy hladce oholen a na další nebezpečná místa si dávat malé korkové chrániče, podobně jako se to dělá u rohů stolu, kvůli malým dětem.
Lidé ve Firmě skáčou tak často, že v nejvyšších patrech budovy se okna už nezasklívají. Střepy se válí po chodbách, kam chodí sekretářky kopírovat stohy papírů a pomlouvat svoje šéfy. Šéfové tráví svůj čas v kancelářích za zavřenými dveřmi. Nikdo neví, co se děje vevnitř. Jenom uklízečky tuší, když každé ráno vysypávají odpadkové koše plné zmuchlaných kapesníků, injekčních stříkaček, použitých kondomů, lékařských ampulek, krvavých žiletek, nábojnic a prázdných lahví vodky.
Doug se díval na svoje krásné modré krvavě podlité oči v zrcadle. Žaludek mu děsivě bublal. Dlouze přemýšlel než pochopil, že ze všeho nejvíc má žízeň. Postel měl poblitou. Doug si prostě užíval studentského života. Bylo pondělí a tak vyrazil nejistým krokem na první přednášku.
Firma nabírá nové zaměstnance. Nikdy nemá dost. Všechno semele. Ve Firmě je tolik zaměstnanců, že někteří už neví, co je jejich práce. Jsou tu i takoví, kteří se jenom zmateně prochází po chodbách.
Doug si zašel jako každý den po škole sednout do baru na pivo. Jeho večery často končily překvapivě. Mockrát už se probudil v cizí posteli, celý od bláta, nalíčený a v dámských šatech nebo nahý na ulici. Ale to, co následovalo opravdu nečekal.
Když se probudil pálilo ho v krku, potřeboval se napít. Oči měl slepené. Pomalu otevřel oči, aby se ocitl v jasně osvětlené kanceláři.
"Zařídili jsme ji zatím takhle formálně. Později si ji můžete vyzdobit," usmála se na Douga mladá žena s brýlemi a šálkem kávy v ruce. "Já jsem vaše sekretářka, později si mě můžete vyměnit, když vám nebudu vyhovovat," řekla. "Trochu se upravte, za pár minut začíná briefing, řeknou vám, co bude vaše práce."
Doug následoval svoji sekretářku do konferenční místnosti ...
"Tak to by zatím bylo všechno, pokud budete mít nějaký problém nebojte se a přijďte za mnou. Vyřešíme ho," ujistil Douga šéf oddělení. "Pokud se vám nynější práce nebude líbit, můžete být přeřazen jinam."
"Co tady dělám? Proč je všude to sklo?"
"Ahoj, mám kancl hned vedle, Kdyby něco stav se, pomůžu ti," řekl Dougův soused a svádivě vyplázl růžový jazyk.
"Vraťte mi můj život!"
"Vidíte ty střepy támhle v rohu? Můj minulý šéf se v nich vyválel a krvácel celou noc. Našel ho až ráno chlap, co tu uklízí a v pondělí větrá smrad z důchodců."
"Nic nechápu."
"Je to jednoduchý, buď se zařadíš, nebo chcípneš."
"Proč mi najednou tykáte? Nedává to smysl. Chci domů."
"Máte právo na jeden telefonát."
"Z čeho jsem obviněn?"
"Máte právo na jeden telefonát."
"Ahoj mami. Dnes přijedu, tak uvař o jednu porci navíc. Moc se těším."
"Už sem nevolejte. Tady vaše matka nebydlí. Je mrtvá. Ještě jednou a zavolám na policii."
"To seš ty táto?"
"Udělal to zase," řekl jeden z policistů a pobaveně se podíval na svého kolegu. "Volá tam zase, sotva jsme ho sebrali."
"Někteří lidi sou prostě nepoučitelní," odvětil druhý zatímco vytahoval z pouzdra hladký obušek.
"Nechte mě, chci domů!"
"Co ječíš šašku! Vždyť seš doma. A dojez polévku."
"Proč jsou na zemi střepy mámo?"
"Asi jste přepracovaný," řekla překvapená sekretářka. "Zavolám firemního lékaře, dá vás do kupy."
"Předepíšu vám vitamíny na sklidnění nervů. Můžete je užívat neomezeně. Časem budeme muset zvýšit dávku a možná i přistoupit k něčemu silnějšímu, ale to je přirozené. vašemu tělu to jenom prospěje."
"Mohl bych vidět vaši lékařskou licenci?"
"Bude to važnější než jsem původně myslel."
"Chci vidět vaši licenci."
"Bude nutné provést malý chirurgický zákrok. Sestři připravte mi pacienta."
"Sestro nebyla jste před chvilkou moje sekretářka?"
"Požádala jsem si o nové umístění. Legrační, že mě dali zrovna sem. Věřil byste, že vůbec nevím, co dělat?"
"Mám strach sestro. Chci domů."
"Spěte," řekla a Doug sladce usnul v jejím měkkém náručí.
2.
Doug se probudil připoutaný na lůžku. V puse měl pestrobarevný roubík a nad jeho bezmocným tělem se skláněl sadistický chirurg.
„Teď to trochu štípne, tak se nelekněte.“
Blik!
Doug se probudil na lůžku. Povlečení bylo mokré, protože na něj ze stropu kapala špinavá voda. Chirurg si ve zrezivělém dřezu oplachoval svoje náčiní.
Blik!
Doug se probudil na lůžku. Do nosu ho udeřila vůně čistého povlečení.
„Už jsi vzhůru fešáku? Já jsem doktor Lou. Budeme se asi vídat častěji.“
„Co se stalo?“
„Jste zmatený. Bylo toho na vás první den moc. Omdlel jste. Měli by se naučit jednat s nováčky.“
„Kde je sestra?“
„Sestra? Já tady nemám sestru. Na všechno jsem sám. Přivedla vás sem vaše sekretářka. Jmenuje se Helen. Zavolám ji. Odvede vás do kanceláře, nic vám už není. Dám vám nějaké vitamíny, až vám dojdou, tak si zase přijďte. Hlavně si pro ně nechoďte do lékarny někde ve Městě, mohli by vás zavřít.“
Doug si odevzdaně lehl a koukal do stropu. Bylo mu dobře. Vitamíny opravdu zabíraly.
„Tak pojďte pane,“ řekla Helen a pomohla Dougovi vstát.
„Je doktor Lou dobrý lékař?“ zeptal se Doug později v kanceláři.
„Jednou se prý v ordinaci ožral lékařským lihem a přišil pacientovi víčka k sobě. Oko ale nepropíchl, takže nebude špatný.“
„Nikdy nenosí bílý plášť?“
„Jednou chtěl hrát malou roli v seriálu Pohotovost. Oblékli ho do bílého pláště, kolem krku mu dali stetoskop a pak řekli, že vypadá jako šašek a ne jako doktor. Od té doby chodí takhle. Má ty svoje havajský košile, barevný čelenky, kraťasy a topánky.“
Doug spolkl ještě několik tablet a odpočíval ve svém pohodlném křesle. Nakonec nebylo tak špatně. Měl jednoduchou práci, která sotva dokázala vzít několik hodin denně, krásnou mladou sekretářku a pevnou zásobu vitamínů u doktora Loua. Co víc si vlastně mohl přát...
„Můžu vás Helen někdy pozvat na večeři?“
„Ale ve skutečném světě máte přece přítelkyni, co by tomu řekla.“
„Co tím myslíte ve skutečném světě?“
„Chci říct venku. Mimo Firmu.“
„Nikoho venku nemám. Je konec. Šla byste tedy?“
„Ještě to promyslím. Začíná polední pauza, nechcete si zajít do odpočinkové místnosti seznámit se s ostatními?“
„Nazdar ty musíš být ten novej na patře. Já jsem Robbie. Prý jsi byl u Lua? Předepsal ti už ty svoje svinstva?“
„Dal mi nějaký prášky proti stresu.“
„Radím ti dobře všechno to vem a spláchni do hajzlu. Byl jsem s tím jednou na rozboru ve Městě. Ani se neptej, co všechno do toho ten starej magor dává.“
„Pomáhají mi.“
„Jak chceš, je to tvoje věc. Já jsem tě varoval.“
Doug seděl v odpočinkové místnosti. Vypil několik panáků a poznal další tváře z oddělení. K večeru ještě chvíli pracoval v kanceláři a pak se vydal domů...
Není nutno dodržovat zaběhnuté zvyky a nepsaná pravidla. Není nic horšího.
„Proč to děláme právě takhle?“
„Protože to tak děláme vždycky.“
„No a co?“
Není nic horšího než dodržovat staré pravidla a zažité zvyky. To, co je dobré pro jednoho, nemůže být stejně dobré pro mě. Ve Firmě není nikdo nucen používat cizí postupy. Každý má svůj osobní denní režim. Pauza není v jedenáct hodin. Pauza je, když pracovník pauzu potřebuje. Někteří noví jedinci jsou zdánlivým nedostatkem řádu zaskočeni. Ve Firmě jsou ti nejspokojenější zaměstnanci.
Doug stojí u automatu na kávu s Johnem, svým kolegou.
„Ty Johne, proč pořád nosíš dámské večerní šaty? Jsi homosexuál?“
„Ne ve Firmě nejsou žádní homosexuálové,“ řekl John a usrkl si horké čokolády. „Pamatuješ si na seriál MASH? Byl v něm voják Clinger. Převlékal se za ženskou, aby ho pustili z armády. Dělám to samé.“
„Odkud se chceš dostat? Před čím utíkáš? Nechápu to.“
„Pusť to z hlavy. Jdeš si odpoledne zahrát bowling na sedmé patro?“
Doktor Lou nechápal, jak mohou všechny kosti v lidském těle držet pohromadě. A nechápe to dodnes. V dětství měl strach, že jednou půjde po ulici a najednou se všechny jeho kosti sesypou jako domeček z pivních tácků.
„Vítám tě Dougu,“ přivítal Lou Douga ve své ordinaci. „Je mou povinností si po prvním týdnu promluvit s každým zaměstnancem. Jsem mimo jiné také Firemní psycholog.“
„Mimo jiné?“
„Jsem tu zaměstnán jako psycholog, dentista, chiropraktik, údržbář, starám se tu o topení a další věci, co si ani nepamatuju. Mám dvaadvacet platů. Vraťme se k vám. Jaké jsou vaše pocity z Firmy?“
„Je to zmatená povídka. Ale začínám si zvykat. Je to tu jiné. Zvláštní. Ale zvykám si.“
„To rád slyším. Nemáte někdy strach, že se vám rozsypou kosti?“
„Ne, ale často se mi zdá o tom, jak mi vypadávají zuby.“
„Mluvte.“
„Nejdřív se jeden rozviklá. Dotýkám se ho zevnitř jazykem, strkám ho do mezery mezi zubem a dásní, která vznikne, když zub trochu vyvrátím. Na jazyku to příjemně škrábe. Pořád se zubem hýbu. Bolí to, ale je to příjemná bolest. Chtěl bych, aby ta bolest trvala déle, ale nakonec to přeženu a zub vypadne. Prozkoumám jazykem vzniklou mezeru a pak pokračuju dalším zubem. Někdy si najednou vytrhnu celé patro. Zdává se mi to asi tak jednou dvakrát týdně.“
„Zajímavé. Co takhle si o tom promluvit u šálku kávy?“ řekl doktor a šibalsky zamrkal. „Haha! Jenom žertuju. Předepíšu vám na to prášky, nemějte strach. Nemáte někdy potíže rozeznat, co je sen a co je jenom skutečnost?“
„Ne. Nikdy nikomu neříkáte kolik si má vzít denně prášků?“
„Toto není můj styl chlapče. Jak já mám vědět kolik tablet je pro vás nejlepších? Postupně zvyšujte dávky a až vám to začne být nepříjemné trochu uberte.“
„Někdy bych chtěl vidět váš diplom. Proč ho vlastně nemáte pověšený na stěně jako ostatní lékaři?“
„Ehm… Nedávno jsme tady malovali. Barva ještě docela nezaschla,“ lhal Lou.
Doug se vrátil do kanceláře, sednul si do pohodlného křesla, spolknul několik tablet od Loua a začal čmárat nějaké nesrozumitelné klikyháky na kus papíru…
3.
„Co se děje, seš mimo rytmus,“ řekla Helen zatímco se Doug zmateně rozkoukával kolem sebe. Ležel v cizím bytě na posteli a pod ním se vášnivě pohupovala jeho sekretářka.
„Co se děje. Kde jsem?“
„Dougu Helen mi řekla o tom včerejšku. Máš tyhle výpadky často?“ zeptal se káravě Lou.
„Nevím, co stalo. V jednu chvíli jsem u sebe v kanclu. Zrovna jsem si vzal ty nové léky, co jste mi předepsal. A pak jsem najednou byl u Helen. Nechápu to.“
„Asi sis toho vzal napoprvé moc, příště neber tolik. Kdyby se to opakovalo hned přijď.“
Ranní porada, přítomni jsou: šéf oddělení, Doug a jeho kolegové Robbie, John, Jim a Ray.
„Moc se nám líbí všechna ta práce, co jste tu za tak krátkou dobu udělal,“ pochválil Douga šéf oddělení.
„Ehm, ale vždyť jsem vlastně skoro nic neudělal,“ oponoval Doug.
„To se nám na vaší práci líbí nejvíc. A nyní k dalšímu bodu naší porady. S radostí vám můžu oznámit, že solárium ve třetím patře už je opět v provozu!“
Ray pracuje na oddělení nejdéle ze všech. Do jeho kanceláře se člověk dostane jedině tak, že se proplazí úzkým otvorem u stropu. Doug u něj byl jenom jednou. Kromě Douga byl tehdy všude nepořádek a zdi pomazané kečupem.
„Svoji sekretářku jsem neviděl už léta,“ řekl nervózně Ray. „Bojím se jí. Je schovaná ve vedlejší místnosti, přímo za touto zdí. Postavil jsem si ji sám z vyschlé kůry od pomerančů a starých párátek. Dorozumíváme se poštou. Někdy trvá týdny než dopis dorazí,“ dokončil Ray svoji řeč a zmateně cukal hlavou.
Doug se zblízka podíval na zeď. Opravdu byla složena ze starých pomerančů. Jednotlivé dílky byly spojeny párátky. Podivné. Kdyby to neviděl, nikdy by nevěřil, že je něco takového možné.
„Lou možná by ses měl podívat na jednoho mýho kolegu z oddělení. Nemá to v hlavě úplně v pořádku. Jmenuje se Ray.“
„Chodí ke mně na prohlídky. Je v pořádku,“ odvětil klidně Lou. „Ray býval ženská, věděl jsi to?“
Ve Firmě pracují největší odborníci v oboru. Největší odborníci oboru a jeden mizerný doktor, co o svoji licenci přišel před mnoha lety. Proč se Lou objevuje v textu tak často? A jací odborníci? A co vlastně Firma dělá?
„Jak to mám sakra vědět. Jsem snad Ježíš?“ zakřičel Doug na svoji sekretářku.
„Ptala jsem se jenom jestli chcete do kávy smetanu.“
„Cože? Promiňte byl jsem zamyšlený.“
„Chcete do kávy smetanu?“ zeptala se znovu Helen.
„Jak to mám sakra vědět. Jsem snad Ježíš?“
„Co přesně je sen? A co přesně je žert?“ zeptal se před lety v jedné písni Syd Barrett. A měl pravdu.
Doug ležel doma v naplněné vaně. Palcem od nohy vydloubl špunt a sledoval klesající hladinu. Horká voda nenávratně mizela neznámo kde a Dougovy chlupy na nohách už vesele nevlály ve vodě, ale přilepily se k pokožce. Penis už nebyl nadnášen hladinou a bezmocně klesl na podbřišek. Doug se začal třást zimou, ale ležel dál.
Přestože Doug Louvi řekl, že si na život ve Firmě zvyká, nebyla to úplně pravda. Firma se mu zdála čím dál tím více zmatenější. Nebyl ještě připraven na Firmu, ale nikdo mu nedal na vybranou. Nezbývalo mu nic jiného než se zkusit zařadit. "Je to jednoduchý, buď se zařadíš nebo chcípneš," hučelo Dougovi v hlavě spolu se šploucháním odtékající vody.
Svým vzezřením už Doug začal připomínat ostatní zaměstnance. Nosil nenápadný šedý oblek, pracovní kufřík, kravatu a krátký sestřih.
Ve Firmě neplatí přírodní zákony. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jedinou přírodou v budově jsou Rayovi slupky od pomerančů.
„Jak jsi přišel o lékařskou licenci Lou?“
„Prodával jsem léky feťákům. Nemoh sem jinak, někteří koukali tak smutně.“
„Seš prostě dobrák Lou, nemůžeš za to.“
Lou se už bude v textu objevovat méně. Slibuju.
„Nechceš si zašukat fešáku?“ zeptala se pouliční prostitutka. Doug ji zdvořile odmítl a pokračoval v chůzi.¨
„Něco s mým životem je v nepořádku,“ pomyslel si Doug. „Nic nedává smysl. Přestalo to dávat smysl. Něco se stalo.“ (‚Něco se stalo‘ – tak se mimochodem jmenuje román od J.Hellera, který vřele doporučuji k přečtení)
Sny vycházejí z našeho podvědomí. Ve snech ztrácí veškerá logika svůj význam. Ve snech jsou smazány hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností.
„Co je život? Šílení!
Co jest život? Přelud jen, bajka, stín a hříčka pěn,
málo váží vrchol štěstí, neb snem celý život jest
i a sny sami též jsou sen !“
z Calderónova dramatu Život je sen
Později na to Doug ve své kanceláři kápl. Pochopil proč se jeho život stal přehlídkou zvrácenosti a podivného chování!
„Jak se dostanu ven Lou? Chci se probudit!“
„Takže už ti to došlo.“
„Věděli jste to celou dobu!“
„Co ti tady chybí Dougu? Tady seš někdo! Máš svoji kancelář a svůj hrnek se jménem. Co máš venku?“
„Já už nevím.“
„Tak já ti to řeknu. Venku máš jeden zpackanej život. Budeš bydlet ve smradlavé díře, nebudeš mít prachy a brzo tě vyhodí ze školy. Nemáš nic. Nemohl by sis dopřát ani setinu toho luxusu co máš tady!“
„Mám tam rodinu. Chci domů!“
„Neudělej žádnou hloupost Dougu!“ zakřičel Lou na Douga, který utekl ven z ordinace.
Doug vyběhl do osmého patra. Vhodil do automatu pár drobných a automaticky vytočil telefonní číslo.
„Ahoj mami. Dneska už přijedu, tak uvař o jednu porci navíc. Moc se těším."
„Vážně porušujete předpisy Firmy! Zavěste ten telefon! Nemůžete si volat ven, jak se vám zachce.“ zařval hlídkující policista v převleku.
„Nechte mě! Chci domů!“
„Nebraňte se! Odvedu vás na stanici. Tohle nám ještě vysvětlíte.“
Policista v obleku z leopardí kůže Douga surově odtáhl na stanici. Nebylo to daleko, shodou okolností byla stanice v tomtéž patře.
"Máte právo na jeden telefonát."
"Ahoj mami. Dnes přijedu, tak uvař o jednu porci navíc. Moc se těším."
"Udělal to zase," řekl jeden z policistů a pobaveně se podíval na svého kolegu. "Volá tam zase, sotva jsme ho sebrali."
"Někteří lidi sou prostě nepoučitelní," odvětil druhý zatímco vytahoval z pouzdra hladký obušek a začal ho potírat indulonou.
Doug vyžil krátké nepozornosti jednoho policisty a vyběhl ven z místnosti. Bezhlavě utíkal chodbou. Narážel do zdí, sekretářek a do stohů papírů. Ruce měl spoutané za zády. Běžel předkloněný a hlavou si rozrážel další a další dveře.
Ve snech zažíváme skutečné emoce, které se ničím neliší od emocí, které prožíváme ve světě bdění.
Doug doběhl na konec chodby. Před ním bylo už jenom rozbité okno. Všude okolo se povalovaly střepy.
Proces usínání se příliš neliší od procesu umírání.
Doug se dlouho nerozhodoval. Věděl, že tohle je cesta jak procitnout. Jak se vrátit zpátky.
Vypadalo to, jako kdyby se na křižovatce vysypal pytel rudého tvarohu.
4.
Upocené tělíčko se probudilo na špinavé zemi. Nemohlo si vzpomenou na svoje jméno. David? Daniel? Doug! Určitě Doug. V tomhle sen nelhal. Bohužel sen nelhal ani v dalších věcech. Doug skutečně bydlel ve špinavé díře.
„Možná jsem měl poslechnout Loua a zůstat,“ pomyslel si Doug při pohledu na svůj pokojík. Všude se povalovaly chomáče chlupů, plechovky od sardinek, krvavé cákance a zaschlé tvrdé obvazy plné žlutého hnusu. Všude bylo nablito. „Bože, co jsem to za člověka? Kdo jsem?“
Doug pomalu zapomínal detaily ze svého snu. Jednotlivé střípky, které mu v hlavě zbily, se mu zdály čím dál tím více zmatenější. Rozpomínal se na svůj život.
„Jmenuju se Douglas Gabbo. Jsem student. Bydlím s několika kamarády v jednom bytě. Škola nám příliš nejde, ale to nevadí. Škola není naše priorita.“
„Dougu, seš vzhůru! Konečně!“ zakřičel buzerant Johnny – Dougův spolubydlící. „Musíš jít za Rayem. Úplně mu ruplo v bedně!“
„Co vyvádíš Rayi? Pojď si promluvit!“
„Nevěřím ti. Přibliž se ke mně a uříznu ti palici,“ řekl Ray (hlas mu při tom legračně přeskakoval) a potom vyběhl ven na chodbu.
„Vrátí se,“ řekl s jistotou Johnny. „Mám jeho slipy.“
Doug a Johnny snídají v kuchyni. Loupáky zapíjí mlékem.
„Když jsi spal, volala Helen. Mluvila srandovně. Šišlá jak mimino. Říkala, že se za tebou staví.“
O pár hodin později Helen skutečně přišla. Ústa si zakrývala krvavým kapesníkem.
„Všela vešel si měl pláci, tak jsem šla na diskotéku.“ šišlala Helen. (chybělo ji asi osm předních zubů) „Tanšila jsem s nějakým klukem. Posval mě na panáka. Vypili sme jich pět nebo šest.“ Mluvení ji dělalo očividné potíže, tak ji Doug podal sklenici vody. Helen zkusila pít, ale většinu rozlila na stůl. „Pak mě doplovodil k tlolejbusu. Chtěl po mě sex. Začal se na mě tisknout. Blánila jsem se. To se mu nelíbilo a tak mi rozbil hubu o sloup elektlického vedení. Plobudila jsem se láno v plíkopě.“
„Jak vypadal?“
Popis útočníka by byl nudný a zdlouhavý, proto chybí.
„Johnny tě zavede k doktorovi.“
Doug procházel všechny podniky ve Městě. Jeden odporný pajzl za druhým. Nepřipouštěl si to, ale tu noc se bavil více než kdykoliv předtím. Poprvé v životě věděl, co musí dělat. Hledal tvář.
Bar ‚Deja Vu‘ - spousta temných koutů, ponurá hudba a depresivní atmosféra. Lidé v baru se vyžívají v depresích, pěstují si je v sobě. Tak jako si pěstuje mladý poďobaný klacek svou trávu. Občas se stavá, že se život některého z návštěvníků zlepší a prosvětlí. Takový člověk je bez prodlení sbit a navždy vyhozen z baru.
Bar ‚Píča‘ - vskutku nechutné místo. Scházejí se tu vášniví tanečníci, úchylové a milovníci diskotékových hitů. Všude jsou barevné světélka a vychrtlé holky, po kterých všichni touží. A skupinky ubožáků, kteří se je snaží sbalit. Světélka se zapínají náhodně. Jednou prý svítila všechna najednou. Šlo z nich takové teplo, že všem roztál gel ve vlasech. Sedm lidí se utopilo ve vrstvě slizu.
Tvář mohl být kdekoliv.
Bar ‚Knock Out‘ – trofeje, pivo, levné cigarety, obrázky sportovců a fotbal v přímém přenosu celý den. Dvacet čtyři hodin nepřetržitého vymývání mozku a huronského řevu. Jsou lidé, kteří sem chodí léta. Nemají už ani špetku zdravého rozumu. Vygumované sádelnaté karikatury. Nic víc.
Doug procházel všechna ta nechutná místa. Nikde se nezastavoval. Pozorně si prohlédl všechny tváře, zkontroloval záchody a pokračoval k dalšímu peklu. Připadal si jako v drsném noir filmu.
Bar ‚Rett‘ – psychedelická hudba, pomalované zdi, nečitelné klikyháky. Všude jsou drogy. Atmosféra nasáklá drogami. Všechno je zmatené, nic nedává smysl. Doug pozdravil pár známých.
Bar ‚Domino‘ – místo pseudoumělců a snobských intelektuálů. Tady se chlastá absinth a mešní víno. Kubistické obrazy a minimalistická hudba. Barevný svetry, načesaný patky, roláky a čtení poezie. Peklo. A tady Doug našel Tvář. Byl na záchodě a močil do pisoáru. Doug mu několikrát narazil hlavu na kachlíkovanou stěnu, pak Tvář upadl do bezvědomí.
„Mému příteli se udělalo trochu zle,“ vysvětlil Doug barmance, když ho táhnul ven. Naložil ho do taxíku a dotáhl ho až do svého pokoje.
Na Dougově posteli spokojeně spala Helen. Hlavu měla ošetřenou. Sladce spala a z díry v puse jí tekl potůček slin.
„To neni on,“ řekla Helen, když později uviděla zkrvavenou postavičku přivázanou na židli.
„Myslím, že nám zhebnul. Nedýchá.“
Kluci zabalili tělo do igelitu a pak ho hodili do nejbližšího kontejneru.
„Pojďme se opít!“ navrhl někdo.
„Co takhle bar ‚Rett‘?“
„Kluci víte, že nám pomalu dochází peníze?“
„Nevadí, dneska na to myslet nebudem. Jde se.“
Doug, John, Robbie a Jim jsou v baru. Bar nikdy nezavírá. Většina návštěvníků a personálu vlastně ani leckdy neví kolik je hodin.
„Co je za rok?“ zeptal se někdo.
„Nevím.“
„Jsem cestovatel v čase. Čas kolem pomalu proplouvá jako prochcaná voda v bazénu! Všichni jsme jenom návštěvníci nudného zábavního parku. Sedíme na nepohodlném kolotoči a kolem nás ubíhá čas,“ křičel mladík a pomalu se vzdaloval k jinému stolu.
Doug si v tu chvíli skutečně připadal jako na kolotoči. Známé i neznámé tváře se objevovaly a mizely. Svět se houpal a natahoval. Doug dostal závrať a musel si kleknout na podlahu. Páry nohou se kolem míhaly neuvěřitelnou rychlostí. Za chvíli už nerozlišoval jednotlivé nohy, ale viděl jenom třesoucí se rosolovitou bariéru. Zkusil se opatrně přiblížit. Nešlo to, bariéra se elasticky natahovala a udržovala od něj konstantní vzdálenost. Přestal vnímat hudbu. Slyšel jenom šustění, které se ozývalo zvenku. Nebo to bylo zevnitř? Přiložil dlaň k uchu. Šumění - jako když proběhne stovka ještěrek suchou travou. Dostal strach. Natáhl se a podařilo se mu zachytit se bariéry! Byl zachráněný.
„Sakra Dougu, co děláš? Pusť mě!“ ozvalo se zeshora. „Pojď, odvedu tě ke stolu.“
Doug se ocitl v džungli. Viděl lovce a jeho psa. Zablácené zrzavé zvíře. Olizovalo si čenich. Kořist se blížila. Lovec si kleknul a potichu mířil. Doug se klidně procházel. Byl neviditelný. Kořist varovat nemohl. Ani nechtěl. Pes měl pevně nastražené uši. Cenil zuby a z pusy mu kapaly kapičky slin. Nemohl se dočkat. Konečně se ozval výstřel.
Dougovu pozornost upoutaly podmanivé vůně. K vedlejšímu stolu přinesli objednané jídlo. Labužníci se na něj vrhli.
Pes se okamžitě rozběhl ke kořisti. Běžel a kňučel radostí. Lovec zasáhl, ale nezabil. Kořist se dala na útěk. Pes skočil a zakousl se do krční tepny. Ochutnal sladkou chuť krve a nasával vůni smrtelného potu oběti.
Nechutně si do úst cpali další a další plná sousta. Zapíjeli červeným vínem. Polévali svá jídla litry omáčky.
V suché trávě se ozývalo šustění. Běhala v ní stovka ještěrek. Pes byl zakouslý do oběti, ze které pomalu vyprchával život. Čokl se nemohl nabažit chuti teplé krve.
Z vedlejšího stolu se ozývalo mlaskání. Jedlíci měli mastné ruce. Jejich hladké naducané tvářičky se leskly a usmívaly.
Pes olizoval mrtvé tělíčko. Z vousků na bradě mu kapala krev.
Někteří jedlíci se museli vyzvracet do speciální mísy, aby mohli pokračovat v jídle.
Doug se koukal na žranici a přál si být někde jinde.
5.
Doug se rozhodl k zásadnímu kroku – přestěhuje se, začne se snažit ve škole, najde si práci. Chtěl skončit se svým dosavadním životem.
Vstal brzo ráno a sbalil si svoje věci do vojenského batohu. Ještě neměl konkrétní představu kam přesně půjde. Hlavně pryč z tohoto místa. Dlouho už by to tady nevydržel. Tenhle barák by ho oddělal. A navíc je tu malé tajemství, schované dole v kontejneru. Rozhodně bude nejlepší, když se na chvíli ztratí. Potichu se vydal do ulic Města.
„Dougu, budeš mi muset vysvětlit, proč jsem se celou minulou kapitolu ani neukázal!“
„Doktor Lou?“
„Správně Dougu.“
„Ale jak to? Byl to přece jenom sen.“
„Jsem v tvojí hlavě. Budeš mě poslouchat. Potřebuješ peníze? Poradím ti. Zahni na Hlavní třídu a běž rovně. Potom půjdeš k ...“
Doug přesně plnil Louovi instrukce. Po pár desítkách minut přišel k malé nenápadné budově. ‚Lékařský institut‘ říkala cedule.
Doug daroval krevní plazmu a odešel s malou hotovostí v kapse. Pro začátek to nebylo špatné. Darovat mohl jednou za čtrnáct dnů. Ale měl doklady, které původně patřily Tváři, takže bude moci chodit každý týden. Na místě vpichu jehly se mu udělala obrovská modřina, ale poprvé je to normální, ujistila ho sestra.
Doug se potuloval po bezútěšných koutech města a cítil se dobře. Byl rád sám. Nevěděl co bude dělat. Škola mu připadala zbytečná. Najde si práci.
Doug nemá rád hromadění majetku. Pohrdal pachtěním za bohatstvím nebo mocí. Pomalu kráčel špinavými ulicemi. Odjakživa si vybíral ty nejodpornější cesty. Temné podchody, zarostlé parky a hřbitovní cesty. Nepřemýšlel kam jde. Myšlenky mu volně těkaly. Rozjímal. Cítil se fajn.
„Jak by to bylo krásné...“ říkal si v duchu. Ale něvěděl jak dokončit myšlenku. „Jak by to bylo krásné...“
Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, kdy se zkazí a na bonbonech se vytvoří takovej ten hnusnej šedivej povlak.
Procházel zrovna kolem výlohy obchodu s elektronikou. „Vysoce nebezpečný. Jakoukoliv informaci o podezřelém…“ oznamoval profesionální hlas v televizi. Komentář doplňovaly Dougovi fotografie.
„Mrtvé tělo nalezeno v kontejneru.“
„Podezřelý na útěku.“
„Rodina mrtvého vypsala odměnu za dopadení vraha. Ve Městě se sjíždějí lovci odměn ze všech koutů Státu.“
„Jak by to bylo krásné…“
Bar ‚Deja Vu‘. Podnik je poloprázdný. Barman popíjí s Dougem.
„Měl by ses na chvilku zdejchnout pryč z Města,“ řekl barman. „Je to tu plné udavačů a fízlů v převleku. Co takhle si vyrazit někam na venkov? A taky přestaň s tím svinstvem. Máš zorničky jak špendlíkový hlavičky.“
„Ničemu nerozumíš.“
„Ve Městě nemáš šanci. Seberou tě a dostaneš provaz. Policajti na tebe poštvali svoje nejlepší ohaře. Slyšel jsi někdy o chlapovi jménem Zoe?“
„Ne.“
„Jaký je to umlátit někoho k smrti?“
„Kdo je to ten Zoe?“
„Blázen. Půjde po tobě dokud tě neoddělá nebo neuštve. Je to psychopat. Jaký je to umlátit někoho k smrti?“
Zoe větří. Nepoužívá informátory. Nepotřebuje je. Má svůj neomylný instinkt a trpělivost. Dokáže celé dny vyčkávat na jednom místě. Před několika lety měl těžkou nehodu. Kolo nákladního auta mu rozmačkalo pánev na krvavou kaši. Dneska musí chcát pomocí tenké gumové hadičky, která mu čouhá někde z podbřišku. Zoe nemá sexualní potřeby. Od nehody je jeho práce jediným, co ho naplňuje. A jediným, co ho vzrušuje. Číhá v úkrytu a čeká.
Doug chodil po ulicích a všude viděl práskače, kteří ho hledají. Nenajdou. Douga nepoznají. Změnil svůj vzhled jak jen to šlo. Úplně změnil účes, styl oblékání a dokonce způsob chůze. Začal nosit plnovous, brýle a barevné kontaktní čočky.
Práskači byli všude. Dva u novinového stánku. Jeden v autě. Taky ten elegán v obleku z leopardí kůže. Důchodce v parku, co předstírá, že krmí holuby. Ve Městě přece nejsou žadní holubi. Jenom krysy. Všechny krysy čekají až Doug udělá chybu. Až se prozradí.
„Lou, myslím, že jsem raději měl zůstat ve Firmě.“
„Říkal jsem ti to. Teď už je pozdě Dougu.“
„Co bude teď?“
„Zoe tě vyčmuchá a pak zabije. Čas ti ubíhá. Neuděláš s tím nic. Nečekej žádný překvapení. Prostě se s tím smiř. Dougu proč nikdy nejsi schopen se zařadit? Proč se ti vždycky všechno posere?“
"Buď se zařadíš, nebo chcípneš."
„Přesně tak.“
„Tahle věta mi běží hlavou už léta.“
„Nakonec vždycky chcípneš. Proč nejsi schopen se zařadit?“
Nakonec to byl Ray, kdo všechno prozradil. Šel po ulici naproti Dougovi. Nevěděl, že je Doug hledaný, nevěděl, že Helen někdo vytloukl přední zuby. A taky nevěděl kam se poděly jeho slipy. Když Douga uviděl, okamžitě ho poznal.
„Seš to ty Dougu? Co to máš na sobě za hadry? Zase děláš nějakou šaškárnu? Rád tě vidím!“
V okamžiku, kdy Ray řekl Dougovo jméno, zaregistrovalo to pět nebo šest práskačů. Okamžitě podali zprávu svým řídícím důstojníkům a pravý hon začal. Doug utíkal uličkami a zakopával o popelnice a hory odpadků. Za ním utíkalo několik policistů v civilu. Z několika stran se ozýval ostrý hvizd policejní houkačky. Ve vzduchu kroužil vrtulník. A v zapadlé uličce, skryt ve tmě, číhal Zoe.
Doug utíkal. Žaludek ho neuvěřitelně bolel. Dostával křeče do nohou a v puse se mu hromadily chuchvalce slin. Potřeboval si oddychnout. Kousek před sebou uviděl zapadlou uličku. Okamžitě do ní zaběhl a odpočíval. Jenom pár metrů od něj stál Zoe. Chladnokrevně vyčkával a pozoroval těžce dýchající tělíčko, které kolem sebe plivalo a nemohlo popadnout dech.
Zrovna když se Doug začal vzpamatovávat, něco vyskočilo ze stínu. Ačkoliv ho předtím nikdy neviděl, Doug ho okamžitě poznal - Zoe. Doug věděl, že je to jeho konec. Nečekal žádný překvapení. A dobře dělal. Zoe přiskočil a zaútočil na krční tepnu. O několik vteřin později už Doug ležel mezi dvěma popelnicemi o koukal jak jeho krev odtéká do blízkého kanálu. Doslova cítil jak z něj vyprchává energie. Cítil se slabší a slabší.
V té chvíli Dougovi připadalo umírání krásné. Cítil se, jako když sladce usínáte po těžkém dni plném náročné práce. Byl spokojený. Zoeovi kapala ze zrzavých vousků teplá krev.
„Jak by to bylo krásné.“
6.
Doug se ke svému zděšení probudil ve své kanceláři. Ve Firmě.
„Co se to sakra dějě Lou! Nic nechápu!“
„Umřel jsi, tak jsi tady zas fešáku.“
„Cože? Nechápu to.“
„Firma je čekárna.“
„Na co se tu čeká?“
„Když umřeš, seš tady. Pak se znova narodíš. Čekárna mezi dvěma životy.“
„Moc to nechápu. Teď jsem mrtvý?“
„Jo.“
„A až znova umřu, budu zas tady?“
„Přesně tak. Počkej, vysvětlím ti to. Už jsi tu jednou byl. Byl jsi klinicky mrtvý. Přebral jsi. Proto ses tu probudil prve. Ale přežil jsi to a pak ses vrátil do své staré podoby. Tvoji kamarádi tě mezitím přenesli z hospody, kde ses předávkoval, domů. Myslel sis, že se ti Firma zdála. Omyl kamaráde. Povedlo se ti něco, co málokomu. Nakoukl jsi do Firmy a pak ses vrátil do své staré podoby. Nevěděli jsme, co máme dělat. Chtěli jsme tě udržet ve Firmě. Nevyšlo to. Heh, ale nikdo nečekal, že se vrátíš tak brzo.“
„V příštím životě si nebudu nic pamatovat?“
„Ne, ale můžeš mít krátké vzpomínky. Ty mohou ukazovat něco z tvého minulého nebo budoucího života. Určitě jsi něco podobného už zažil.“
„Kdo budu příště?“
„Těžko říct. Můžeš se narodit o sto let později nebo dříve. Na druhém konci světa nebo o dva baráky vedle. Nevím.“
„Jak dlouho můžu zůstat ve Firmě?“
„Jak budeš chtít. Užívej si to. Nic ti tu nechybí.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 58 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
