|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303467 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Drogy nebo láska ::
| Jak už název vypovídá, povídka je o volbě mezi láskou a drogami. Je delší, ale doufám, že jí vydržíte přečíst do konce a bude Vás bavit. |
| |
|
|
Nevzali mě. Zase jsem se jim nezdála reprezentativní a natolik dobrá, aby mě vzali na místo sekretářky. Přitom mám dokončenou vysokou školu a měla jsem nastoupit na místo právničky. Jenže pak se stal zlom v mém životě, který ho celý obrátil naruby. Moje rodiče měli autonehodu a zabili se. Těžce jsem to nesla a začala brát drogy. Nejdříve to byly jen cigarety, ale potom mi takzvaní „kamarádi“ začali nabízet i tvrdé drogy a já jim na jejich nabídky vždy kývla. Nedokázala jsem říct ne, drogy byly mou spásou.
Měla jsem nepříjemný den, hned to zpravily drogy. Litovala jsem sama sebe, hned to zpravily drogy. Drogy se staly mým nejlepším přítelem, kterého jsem nechtěla opustit. Jenže to zašlo moc daleko a já jednoho dne skončila na policii, když jsem rozbila několik výloh na náměstí. Policie mě tehdy podrobila spoustě vyšetření a bohužel se o drogách dozvěděli. Tehdy pronesla jedna komisařka větu, která se mi v ten okamžik zdála odporná a já nemohla uvěřit, že jsem klesla až tak hluboko.
„Pošleme vás do nemocnice, na detoxikační.“
Nevěřila jsem, že by mi něco takového mohlo pomoci a tak jsem se z nemocnice často pokoušela utéct. Naneštěstí se mi to nikdy nepovedlo a teď jsem ráda, že jsem tam zůstala. Všechno to svinstvo ze mě těžce dostali a já se pomalu začala vzpamatovávat. Jelikož mě má teta litovala a chtěla mi pomoci, zaplatila mi psychologa, který mě naučil, jak žít. Společně jsme hledali motivaci, která by mi pomohla vše překonat. A cože byla ta motivace? Hudba
Začala jsem zpívat ve sboru a moc mě to bavilo. Docházela jsem tam třikrát týdně. Každý den, když jsem se probudila, tak jsem se hned těšila na další zpěv ve sboru.
Jenže když mě pustili z nemocnice, došlo mi, že v hudební branži pracovat nemůžu, protože bych se neuživila.Začala jsem si hledat nějakou normální práci.
Myslela jsem, že s mým vzděláním nebudu mít problém najít si práci jako sekretářka, ale to jsem se mýlila. Šéfíci v kancelářích netouží po chytrých a inteligentních ženách. Touží po vymóděných krasavicích v minisukních a s obrovským výstřihem. Takovýmto ženám říkají, že jsou „reprezentativní“ a já dost reprezentativní nejsem. Jelikož odmítám takhle se oblékat a nemám míry zrovna devadesát, šedesát, devadesát, tak mě dosud nikam na pozici sekretářky nevzali.
Zklamaně mířím domů k tetě, kde teď bydlím. Jdu pomalu deštivými ulicemi. Nečekám, že by se počasí nějak vyjasnilo, hlásili přece přeháňky. Procházím okolo jednoho baru, kde za oknem visí cedule:
Hledáme zpěvačku do baru Ráj Světa. Zpěvačka by zpívala na pódiu s ostatními zpěvačkami a bavila by naše zákazníky. Plat je nestálý, ale pohybuje se okolo 1500Kč za jeden výstup. Pro zájemce se dne 8.6.2006 uspořádá speciální večer, ve kterém si naši zákazníci sami vyberou, jakou zpěvačku by v baru chtěli. Máte-li zájem přijďte na náš konkurz od 20:00, přineste si s sebou karaoke verzi písně, nejlépe na CD.
Těšíme se na Vás.
Tato nabídka mě naprosto okouzlila. O takovém platu se mi na místě sekretářky ani nesnilo. Dělala bych něco, co mě opravdu baví. Mám v úmyslu se na ten den pořádně připravit a tak spěchám domů. Je to přeci už zítra.
Rozhoduji se, jestli to mám povědět tetě. Asi z toho nebude moc nadšená, ale povím jí to. Nechci před ní nic skrývat.
Řekla jsem jí tedy o své nabídce, Jak jsem přepokládala, z jejího výrazu jsem vyčetla, že jí se můj nápad moc nelíbí.
„Vždyť ty by jsi se svým vzděláním mohla dělat tisíce serióznějších prací. Mohla z tebe být špičková právnička, jenže ty ses rozhodla svou šanci zahodit a teď chceš být radši nějaká zpěvačka, co se bude kroutit v baru před hromadou opilých chlapů?“
„Tenhle bar takový není, nebudu se tam před nikým kroutit. Lepší práci stejně neseženu, zkoušela jsem to, vždyť víš. Všichni mají zájem o lidi, kteří mají ve svém oboru alespoň nějakou praxi. Já ale žádnou praxi nemám a navíc jsou to už tři roky, co jsem dostudovala. Tahle práce by mě zachránila!“ hájím svůj sen.
„Nevytáhla jsem tě z nemocnice proto, aby jsi s tím znovu začala. Víš přece, jak jednoduše do toho můžeš spadnout. Tohle je bar a tam je plno drog.“
Na tohle se toho moc nedalo říct. Vím, že má teta pravdu, ale nechci si to přiznat. Vždyť už si budu dávat pozor, abych znovu s drogami nezačala. Obracím se a odcházím do svého pokoje. Stejně tam zítra půjdu.
Druhý den znovu běhám po ulicích a sháním si práci. Absolvuji různé pohovory, jenže vždy nakonec slyším to nechtěné slůvko NE. Ani nečekám, že bych nějakou práci dostala, protože vím, že dnes večer se budu ucházet o práci, ve které bych byla hvězda. O práci, která by mi vyhovovala a bavila mě.
Teta není doma a tak se můžu na konkurz v klidu připravit. Dlouho vybírám, co si vezmu na sebe. Rozhodnu pro červené šaty na ramínka. Nejsem si jistá, co budou mít ostatní zpěvačky na sobě, ale doufám, že budou mít něco podobného, jako já.
Upravená, připravená, odcházím z domova a mířím k baru Ráj Světa. Je půl osmé, jsem tu radši dřív.
Kolem mě se to hemží lidmi, kteří jsou nervózní a něco připravují. Jako by se tu zrychlil čas. Vše utíká tak rychle a já se stále rozhlížím kolem sebe a hledám někoho, kdo by mi poradil, co mám dělat. V rohu zahlédnu sedět nějakého muže, kolem kterého se tvoří fronta. Muž si něco zapisuje a odpovídá ženám na jejich otázky.
Přistoupím k němu, abych zjistila, o co se jedná. Vysvětluje ženám, jak bude konkurz probíhat a zapisuje si jejich jména a pořadí, v jakém půjdou. Je jich tam něco kolem dvaceti a já dostávám strach, že to nezvládnu.
Stoupnu si do fronty a čekám, až na mě přijde řada. Rozhlížím se a spatřím pódium. Představuji si na něm zpěvačky, jak předvádějí, co umí. Lidé jim tleskají a baví se. Představuji si sebe, jak tam stojím v nějakých krásných šatech (daleko hezčích, než mám na sobě) a jak všem těm lidem zpívám. Ze zasnění mě vytrhne muž, před kterým byla ještě před chvílí fronta.
„Vaše jméno?“ ptá se znuděným hlasem. Zjevně už ho to věčné zapisování nebaví.
„Adriana Konečná“ odpovídám rychle, abych napravila svou nepozornost.
„Co budete zpívat?“ ptá se na standardní otázky.
„Píseň od Barbary – Sen“
„Támhle“ ukázal vpravo k baru na DJ“ odevzdáte karaoke verzi vaší písničky, až půjdete zpívat“ načež mi podává nějaké číslo, pod kterým je napsáno mé jméno.
„Tohle číslo určuje vaše pořadí. Až budete na řadě, nahlásíte se mu tam. Hodně štěstí“ usmál se na mě, konečně nějaká emoce. Také se na něj usměji.
„Děkuji“ odcházím se opřít o stěnu a čekat, až budu na řadě.
Netrpělivá a roztřesená trémou se tak rozhlížím kolem. V baru je stále tak živo, jako před chvílí. Vše se připravuje na velkou show a lidé se na ní viditelně těší. Každý návštěvník baru má u sebe nějakou kamarádku/kamaráda, nebo přítelkyni/přítele. Jen já tam stojím úplně sama a cítím se opuštěná. Všechna ta radost a veselí jdou kolem mě. Těším se, to ano. Jen bych se těšila více, kdyby mě někdo podpořil a dodal mi odvahu.
A jako na zavolanou ke mě míří nějaký sympatický blonďatý muž, aby mě rozptýlil:
„Proč stojíte sama v koutě a s nikým se neseznámíte? Je tu spousta lidí, kteří se snaží s někým si popovídat a seznámit se. Včetně mě“ povídá veselým, flirtujícím hlasem.
„Věříte mi, že ani nevím? Možná proto, že jsem si myslela, že všichni tu s někým jsou a teď už vidím, že to tak není.“
„Aha a dovolíte mi, abych vám dělal společnost do té doby, než budete zpívat?“
„Jak víte, že budu zpívat? Nevzpomínám si, že bych vám to říkala“
„Viděl jsem vás, jak se zapisujete u Michaela.“
„Vy víte, jak se ten muž jmenuje?“
„Ano, chodím sem dost často a už jsem si nějaké lidi zapamatoval.“
Načež začíná dlouhá konverzace o našich zájmech, o rodině, o práci,...Nemůžu říct, že by mě náš rozhovor nudil, jelikož mě povídání s Tomášem velice bavilo a on samotný mě zaujal. Většina rozhovorů na toto téma mě rychle znudí, ale když si povídáte s tím správným člověkem, tak to je něco jiného. A Tomáš ten správný člověk je. Hned jsme si padli do oka a já skoro zapomněla, co v baru dělám. Ale čas se pomalu krátil a já se s ním musela rozloučit a jít předvést, co umím.
„Tak hodně štěstí“ loučí se Tomáš. To už jsem na cestě k DJ, kterému podávám karaoke a on mi vysvětluje, co mám dělat, zatímco zpěvačka přede mnou sklízí ohromné ovace.
Přišla moje chvíle. Pomalu se přibližuji k pódiu, zatímco mě publikum vítá potleskem. Má tréma je pryč a já s lehkostí zpívám. Opravdu mi to jde. Zkouším do zpěvu zapojit i nějaké taneční kroky, abych trochu vypadala a pořád tam jen nestála. Očima těkám po publiku a hledám Tomáše. Stojí na kraji místnosti a vypadá naprosto úchvatně. Pohupuje se do rytmu písně a tleská. Usměji se na něj. Těší mě, že se mu mé vystoupení líbí a tak ještě do závěru písně vložím větší sílu a emoce. Konec.
Lidé tleskají a tleskají. Já mám ohromnou radost. Usmívám se. Říkám si spíš sama pro sebe „Děkuji“
Po odchodu z publika jdu za Tomášem, který mě pochválí:
„To bylo skvělé, určitě to místo dostaneš!“
„Jsem ráda, že se ti můj zpěv líbil. O to místo moc stojím, tak snad mi to vyjde.“
Pak už si zase povídáme a čekáme, až vyhlásí, koho přijímají, jako novou zpěvačku. Na pódium vstoupí majitel podniku Nicolas.
„Musím říct, že dnes jsme slyšeli hodně pěkných písní, které zpívali ještě hezčí zpěvačky. Ale jak víte, konkurz a místo v tomhle baru získá jen jedna z nich. Celé hlasování bylo zcela na vás a já přečtu první tři místa.“
Na třetím, ani na druhém místě jsem se neumístila. Zbývalo tedy první místo, nebo nějaké nevyhlášené. Buď mě přijmou, nebo ne. Buďto dostanu svou vysněnou práci a stane se ze mě zpěvačka, nebo si budu muset zase začít hledat místo sekretářky. Nic mezi tím neexistuje.
„No a dostáváme se k prvnímu místu, o které naše dámy mezi sebou soupeřily. Na prvním místě se umístila Adriana Konečná, gratuluji.“
„Pojďte k nám, Adriano“
Zaskočená, pyšná a rozradostněná stoupám po schodech na pódium. I když jsem tušila, že to místo dostanu, jsem v šoku. Nevěřím vlastním uším. Všichni mi tleskají a já si tuto chvíli naplno užívám. Chci si tenhle pocit zapamatovat navždy, schovat ho do nějaké přihrádky, aby nevyprchal.
Po podepsání všech dokumentů, které potvrzují, že jsem získala práci, mířím domů. Připravuji se, jak tu novinu oznámím tetě.
Strkám klíč do zámku a s nádechem vstupuji. Čekám proud dotazů a výčitek, které se na mě povalí z tetiných úst. Nemýlím se:
„Kdes byla?“ nedostává se jí ode mě odpovědi. Nevím, co říct a tak jí nechávám pokračovat.
„Nebyla jsi snad na tom konkurzu, o kterém jsem si včera řekla své?“ ptá se šokujícím hlasem plným obav.
„Byla teto, nezlob se na mě, ale chtěla jsem to alespoň zkusit“ nechci tetu rozzlobit. Je hodná a má mě ráda, jen má o mě obrovský strach.
„A jak to dopadlo?“ vycítím, že mi moc nevěří.
„Dostala jsem jí“ povídám pyšně.
Teta na mě chvíli kouká s otevřenou pusou , pak se ale vzpamatuje a s vynucený, falešným úsměvem říká:
„Gratuluji, tak jsi jí přeci jen dostala. To je fajn“ je mi jasné, že mě nechce zklamat a tak maskuje své skutečné pocity.
„To je“ odpovídám a jdu do svého pokoje. Nechávám tetu, aby si srovnala myšlenky v hlavě. Jsem unavená a tak jdu spát.
Další sen vstávám asi v jedenáct hodin. Všechno mě bolí a trochu se mi motá hlava. Mám však obrovskou radost z nově získané práce. Teta už není doma, což je mi trochu líto, protože jsem si s ní chtěla promluvit. Chtěla bych získat její podporu a souhlas, že v baru můžu pracovat.
Večer jdu do práce. Po vystoupení se znovu setkám s Tomášem, který se na mě do baru přišel podívat a popovídat si se mnou. Skvěle si večer užívám.
Přijde ke mě Nicolas (majitel podniku) a oznámí mi, že pro mě zorganizoval oslavu mého přijetí do baru. Na oslavě se bavím a pomalu začínám poznávat lidi kolem sebe. Dokonce mezi nimi nacházím i pár milých žen, se kterými se toužím lépe poznat. Mohli by z nás dokonce být přítelkyně.
Ze všech lidí v baru se mi však nejvíce zamlouvá Tomáš, do kterého se začínám zamilovávat.
A tak to chodí každý den. Teta si už na mou práci zvykla a smířila se s ní. Dokážeme si o ní i povídat, ale stále jí dokazuji, že se na drogy už nechci dát.
S Tomášem začínám chodit a miluji ho. Dokonce mi dal klíče od svého bytu, abych k němu mohla zajít, kdykoli budu chtít. Nemám ale chodit ráno, to má prý v bytě ohromný nepořádek a já bych se ho mohla leknout.
Dnes je to však jiné. Tomáš se v baru ani neukázal. Poslala jsem mu tedy zprávu z mobilu, ve které jsem se ho zeptala, proč nepřišel. Asi po třech hodinách se mi dostalo odpovědi:
Ahoj, jsem doma a je mi špatně, ale nechoď za mnou, ať tě nenakazím, miluji tě!
Přesto se rozhodnu zkontrolovat, jak mu je. Po výstupu vycházím z baru a vstupuji do autobusu. Cesta mi ubíhá pomalu a já začínám mít zvláštní podezření, že Tomáš není nemocný. Proč by mi jinak říkal, ať k němu nechodím? Na ty jeho řeči o tom, abych se nenakazila mu neskočím.
Celá neklidná vystupuji z autobusu a stoupám po schodech. Klíče od jeho bytu svírám ve zpocené, roztřesené ruce a chystám se odemknout. Zasunuji klíč do zámku. Odemykám. Vcházím.
Obraz, který mám před očima si pamatuji dodnes. Tomáš leží na podlaze a já si v první chvíli myslím, že je mrtvý. Přistupuji k němu a hned je mi jasné, o co jde, jelikož jsem to samé už jednou prožila. Drogy.
Pomalu Tomáše zvedám na pohovku a vařím mu kávu. Nevnímá mě, je úplně mimo. Ležím u něho až do rána, dokud se neprobudí a dokud si nejsem jistá, že je v pořádku a nepotřebuje pomoct. Pomalu otevírá oči. Chvíli se na mě kouká a vzpomíná, co se stalo a co tu dělám. Za okamžik mu dojde, že o drogách vím. Já se však chystám odejít. Musím si vše srovnat v hlavě a rozhodnou se, jestli s tímhle člověkem budu trávit svůj život a nebo se s ním rozejdu. Snaží se mě přemlouvat, abych nechodila, že mi všechno vysvětlí, ale já odcházím.
Cestou domů si vyčítám, jak jsem mohla přehlédnout, že bere drogy. Proč mi nebylo divné, že nikdy nechtěl, abych k němu chodila ráno. Jak dlouho už bere drogy? Vždyť jsem byla úplně pitomá. Myslela jsem si, že už se s tím svinstvem nikdy nestkám.
Když přijedu domů, všechno tetě s brekem povím. Utěšuje mě na rameni a já jsem hrozně ráda, že mám někoho, na koho s můžu spolehnout. Někoho, kdo mě i v takovéhle chvíli podrží.
Jakmile se vybrečím, začnu přemýšlet, co bude dál. Chci ještě někdy Tomáše vidět? Můžu ho po tomhle všem milovat? Celý den mi od něj chodí omluvní zprávy na mobil. Každou chvíli se mi pokouší dovolat. Už to nemůžu vydržet a mobil si vypínám. Nevím, jestli chci s Tomášem ještě mluvit. Nevím, jestli mu dokážu odpustit.
Po třech dnech pláče a lítosti se rozhodnu jít do baru.Za pokus nic nedám. Maximálně se ještě víc zklamu, ale to už snad ani v téhle situaci není možné.
Vcházím do baru. Všichni se mě ptají, kde jsem byla a že se po mě pořád sháněl Tomáš. Snažím se všem nalhat, že jsem byla nemocná, ale je na nich vidět, že mi moc nevěří.
I přes všechno trápení se rozhodnu dnes zpívat. Za chvíli vstupuji na pódium. Rozhlížím se všude kolem sebe, ale Tomáše nikde nevidím a tak začínám. Dnes zpívám melancholickou písničku o dvou milencích, kteří se nepohodli a teď neví, jestli má jejich vztah ještě smysl. Když zpívám, představuji si sebe a Tomáše v rolích těchto milenců. Rozhlížím se stále po publiku. Jsem zmatená. Nevím, jestli doufám, že se tu Tomáš objeví, nebo to naopak nechci. Jsem nervózní. Najednou zavadím pohledem o Tomáše, sedícím v publiku. V ruce drží obrovskou kytici červených růží. Do očí mi stoupají slzy. Ještě, že už je konec písničky. Utíkám na záchody pro toaletní papír na vysmrkání. Když po chvíli vycházím, mám napuchlé oči. Jdu si s Tomášem promluvit. Je mi jasné, že se mi přišel omluvit, ale stále nevím, jestli mu můžu věřit.
Zahlédnu ho, jak ke mě jde pomalým a nejistým krokem, jako by se mě bál. Také se k němu loudám nesmělou chůzí. Stojíme u sebe. Nevím, co říct.
„Ahoj“ váhavě mě pozdraví.
„Ahoj“ stydlivě odpovídám. Vždyť se toho mezi námi tolik událo, tolik emocí, smutku, lásky,... Nedokážu se mu podívat do očí.
„Chtěl bych se ti omluvit a požádat tě, ať mi odpustíš“ načež mi podává kytici, kterou koupil speciálně pro mě. Ví, že červené růže miluji.
„Slibuji, že se půjdu léčit a že s drogami přestanu, ale dej mi ještě šanci, prosím“ nechávám ho mluvit. „Ty pro mě znamenáš mnohem víc, než nějaké drogy. Předtím, než jsem tě potkal, byl jsem zoufalý, sám a potřeboval jsem nějaké rozptýlení. To jsem našel v drogách. Pak jsi mi vstoupila do života ty a proslunila jsi mi ho. Jenže už jsem byl závislý a nemohl jsem přestat. Miluji tě a nechci tě ztratit“ odmlčí se a čeká.
Jsem zmatená a nevím, co říct. Do očí se mi valí slzy z pomyšlení, že by náš vztah mohl najednou skončit. Všechny ty krásné chvíle, co jsme spolu prožily by byly pryč. Přibližujeme se k sobě a díváme se do očí. Obejmeme se.
„Promiň“ zašeptá mi do ucha. Třese se mu hlas a já poznávám, že brečí. Takový silný muž brečí. Brečí kvůli mně. To na mě udělá dojem a já se rozhodnu mu odpustit. Stejně bych si nedokázala představit život bez něj. Miluji ho.
Všichni lidé v baru se na nás dívají, ale mě je to jedno. Já tu jsem pouze pro Tomáše a on pro mě.
„Zkusíme to znovu. Musíš s tím ale přestat a jít se léčit, jak jsi slíbil“ říkám stále se slzami v očích, ale šťastná ze svého rozhodnutí.
„Půjdu. Miluji tě.“ A vtiskne mi dlouhý, vášnivý polibek. Tolik mi jeho polibek chyběl.
Nabídne mi rámě a já se do něho zavěsím. Vycházíme spolu z baru a jsme si jistí, že život už bude jenom lepší.
Ptáte se, proč bude lepší?
Protože budeme spolu a protože spolu všechno překonáme.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
