|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (54-36) ::
| Co se stalo s "odpadlíky" na Nových Butovicích? To se dozvíme právě tady... |
| |
|
|
LIV
Bylo něco málo nad ránem a já byl po noci, kterou jsem strávil plánováním obrany školy a posledním zabezpečováním dost zmožený. Právě jsem pomáhal Michalovi zadělat tu zeď budovy, kde jsem se bavil s Lukášem.
„Tak jak to vidíš s dneškem?“ zeptal se mě Michal.
„Snad se to povede,“ odpověděl jsem mu a přitom zaledovával jedno okno. „Jsme přece Společenstvo, Mercedes mezi auty-„
„Cože?“ zasmál se Michal.
„Teda – Porsche mezi – No, to je jedno,“ nechal jsem špatně vyložený vtip na pokoji.
„Vy jste se tu včera bavili s Lukášem, co?“
„Hm.“
„Co ti řekl?“
„Žes‘ ho nechal běžet,“ zamračil jsem se. „Tos‘ fakt nemusel.“
„On tě nepřesvědčil že je, no,“ zamyslel se Michal, „jeden z nás?“
„Dobře – už mu věřím,“ prohlásil jsem a rozhlédl se. „Ale tohle byla prostě chyba, já nevím... Nechat ho tady běhat...“
„Tak ale už je všechno snad v pohodě, ne?“ pokrčil rameny Michal a dokončil výplň.
„Snad...“
„Jak to máš vůbec dneska domluvený s Volcem?“
„Kuba to už zařídil,“ usmál jsem se. „Prej opevní unimarket, což je hlavní cesta k nám a Hyperionovci by mohli útočit jen zezadu a zleva... To budou mít nevýhodu, protože tady ‘sme na vyvýšený pozici.“
„Aha. Jakub to má asi promyšlený, jako vždycky,“ odvětil Michal. „Jen mě štve, že tu není zbytek Společenstva.“
„To jo... Musíme to zvládnout sami.“
Vtom jsem ve vysílačce zaslechl šramot, kterému ale nebylo vůbec rozumět.
„Michale, neblbne ti nějak vysílačka?“ zamračil jsem se.
Elementalista zakroutil hlavou. „To ne, neměla by... Zkus to přeladit.“
Dal jsem na Michalovu radu a trochu jsem proměnil frekvence. Náhle jsem slyšel hlas zcela jasně.
„Opakuju, tady Aleš, blížíme se k vám a máme přesilu Hyperionovců za zádama! Připravte se na to!“
„Doprdele!“ vyprskl jsem. Michal byl v tu chvíli stejně překvapený, jako já. „Tady Kamil! Kde ‘ste?“
„Jo! Rád tě slyšim, míříme kolem unimáče přes parkoviště, jak tam byla ta bitka s tim wrestlerem!“
„Fajn! Co ostatní?“
„Bráchove jsou za náma a asi půjdou středem, Tomáš letí, takže by měl bejt v pohodě, ‘sou u vás tak za čtvrt hoďky.“
„Dobře, jdeme pro vás!,“ křikl jsem. „Držte se a dostaňte se sem živí!“
„Jo a, hej... Tohle vypadá, že po nás už pudou, viděl ‘sem tam i Davida a Mazdu.“
Trpce jsem se podíval na Michala a zaklapl vysílačku. „Běž na pomoc Alešovi,“ řekl jsem. „Já se postarám o bratry, jo?“
„Jasný – jdu pro něj!“ přikývl elementalista. Rozběhl se do patra pod námi a začal přes vysílačku dirigovat své svěřence.
„Petře, slyšíš mě?“ kontaktoval jsem vůdce ledových elementalistů.
„Jo, kámo, slyším,“ ozvalo se z přístroje. „co se děje?“
„Jde se na věc. Bratři jsou v průseru a potřebujou nás.“
„Ou.“
„Sraz za tři minuty před školou.“
„Oká, budem tam.“
„Tady větrný instruktor Jakub na všech frekvencích akademie elementalistů. Všichni studenti ať se připraví ve velkém atriu školy pro povely.“
Jemu jsem nemusel ani radit. Výborně.
„Kamile, co teď?“ ozval se Terezin hlas.
„Připrav záložní ohnivý elementalisty před školu a ať brání prostor před travnatým kolem. Ten větší. Schody ať kryjou temní a most na Ohradu studenti světla. Zadek školy má Jakub už pořešenej.“
„Jo... Jo,“ slyšel jsem Terezu. „Řeknu jim, co maj‘ dělat.“
„A ty budeš bojovat taky před školou. Jasný?“
„Před školou? Ale Michal-„
„Hele. Tvoji studenti tě potřebujou, Aleše tu nemaj‘ a jestli ti vadí bejt s nima, až se všechno rozhodne-„
„No jo, už jdu!“ řekla, jako bych ji obtěžoval.
„Super. Děkuju ti moc,“ poděkoval jsem jí.
Před školou už byl připravený Petr spolu s dalšími důstojníky a jejich elementalisty. Zrovna jsem k nim seběhl poslední schody a vešel mezi ně. Studenti se rozestoupili do tvaru písmene A, aby mi udělali prostor.
„Takže co teď, šéfe?“ zeptal se Petr a vystoupil z řady.
„Petře, ty a tvoje skupina ‘dete se mnou. Kapitán zatím vytvoří synchronizovanou obranu s ohnivejma studentama tady, kde stojíme.“
Menší, v modrém obleku oblečený mladík s vystouplým nosem ukázal na tři pluky elementalistů a pokynul na ně, ať ho následují. Přišel jsem k Petrovi a kývl na něj.
„Tak jdeme.“
Oddíl ledových elementalistů se spustil ze schodů ze školy do unimarketu, aby se setkal s Jirkou a Pepou. Všude okolo běhali studenti a vojáci, kteří byli převelování na své pozici svými halekajícími nadřízenými. Na první pohled všichni jen zmateně kmitali, ale ve skutečnosti se každý, kdo tu byl, připravoval na rozhodující střet.
Ve vřavě jsem spatřil plukovníka Volce, který něco vysvětloval třem vojákům.
„Podplukovníku,“ řekl jsem a blížil se k němu. „Je obchodní dům zabezpečený?“
„Je,“ odpověděl voják. „Posíláme tam všechny naše jednotky.“
Přikývl jsem a mávnul rukou na Petra. „Za mnou!“
Probíhali jsme unimarketem, který byl až po zuby opevněný vojáky s nejrůznějšími zbraněmi v prapodivných pozicích. V oknech byly kulomety, v areálu stálo několik bojových vozů a na střechách se připravovali ostřelovači.
Naše skupina dorazila do prvního patra, který byl několik metrů nad chodníkem a kde už stavba supermarketu končila. Ve skutečnosti jsme byli prabídně opevněni – tenhle konec obchodního domu byl nekrytý a nerozeznali byste ho od venkovního parkoviště. Před námi se otevíral pohled na opuštěné tržiště na jihu a prostor okolo.
„Tak za chvíli to přijde,“ řekl jsem Petrovi. „Už by tu měli bejt.“
„Snad to dopadne dobře, kámo,“ odvětil mi.
A jak to dořekl, po jižních schodech vedoucích na tržiště vyběhl muž v rudém brnění s kosou v ruce. Rozhlédl se a jakmile mě uviděl, zamával rukou.
Za ním vyrazil zpod schodů dav červeně oděných postav, který začal proudit po tržnici a on sám běžel se svými svěřenci vpřed.
„To je Aleš,“ špitl jsem.
„Je mi to jasný... Poznal jsem ho,“ prohlásil Petr.
Náhle jsem uslyšel výkřik ze střechy napravo. „Nepřítel na dvou! Létající!“
Podíval jsem se doprava nad paneláky, kde kdysi bydlel Aleš a spatřil, jak se nad věžákem vznesl mrak postav v černém oblečení.
„To sou... Víš kdo, co?“ poznamenal Petr.
„Si piš,“ přikývl jsem. „Elementalisté, připravit kouzla, váš cíl je napravo! Rozestupy!“
Studenti se rozprostřeli po můstku, na kterém jsme stáli a vztáhli ruce na blížící se útočníky.
„Palte na můj povel!“ vykřikl Petr. Pro sebe jsem se usmál a přikývl.
Hyperionovci se náhle přeskupili a v obrovském jehlanu mířili na nás. Ke přímému střetu zbývalo tak pět, možná deset vteřin.
Mr. Kdosi, stůj při nás.
LV
V roji Hyperionovců se náhle začalo blýskat. Bylo mi jasné, o co šlo.
„Palte!“ vykřikl Petr.
„Hned potom bariéry a kryjte se!“ dodal jsem.
Z plošiny se na nepřítele vzepjal chuchvalec ledových projektilů. Některé své cíl zasáhly, jiné se jen bezmocně přenesly vzduchem a spadly k zemi. Mně a Petrovi z paží vysvitly ledové paprsky, které zasáhly jednoho z Hyperionovců a zmrazily ho. Sletěl k zemi a roztříštil se.
Náhle celý areál zaplavila sprcha nábojů. Elementalisté na plošině před sebe duchapřítomně vzepjali bariéry a nejhorší tak zachytili. Bál jsem se, ale vydržel jsem s ledovou zdí před sebou a přežil tak útok. Bylo slyšel vrávorání vojáků, kteří se octli v palbě.
„PAL!“ ozvalo se odněkud zprava. Chřestot kulometů a pušek se rozezněl po celé budově a mě bylo jasné, že skutečný boj právě začal. Zalehl jsem za kovové krytí na plošině, vytasil meč a sledoval jsem, jak Hyperionovci prolétávají okolo nás.
„Střílejte po těch, co prolétávají,“ velel Petr. „Kamile, drž se!“
Smutně jsem na Petra kývl a čekal na příležitost. Přemýšlel jsem, co teď – nezbývalo než v pravý čas vyrazit.
Sebral jsem se, vyskočil na nohy a vymrštil pravou ruku před sebe – probodl jsem Hyperionovce, který letěl opodál. Vydal ze sebe nelidský zvuk a zavalil na mě celou svou vahou. Oba dva jsme se octli na zemi a já jsem se snažil vyprostit zpod umírajícího útočníka, který mě ještě pevně svíral.
V ten moment temného elementalistu popadla cizí ruka a odhodila ho pryč. Když jsem pohlédl na svého zachránce, uviděl jsem Aleše, který mi vzápětí pomohl se zvednout.
„Seš v pohodě?“ zeptal se, zatímco jsme manévrovali u zdí a kryli se.
„Jo, měl bych. Ty?“
„Pak ti všechno řeknu,“ řekl Aleš. „Co teď?“
„Pošli svoje elementalisty ke škole, Podles ti řekne plán obrany. My počkáme na bratry.“
„Tak fajn,“ přikývl Aleš a vzal vysílačku. „Ohniví, ke škole! Dělejte!“
„Zlom vaz,“ popřál jsem Alešovi.
„Ty taky.“
Vyběhl jsem z úkrytu a zaměřil se na Hyperionovce, kteří právě přistávali v areálu – bitva mezi jimi a ledovými elementalisty právě začala.
Spatřil jsem jednoho z nich, jak se právě přehoupl přes brlení v patře a hledal cíl. Mířil na Petra, který právě bojoval s nějakým obrněným Hyperionovcem. Musím mu pomoct.
Nepřítel vytáhl podivné kopí a rozběhl se na Petra. Skočil jsem mu do cesty a odhodil ho zpátky. Elementalista měl celé tělo omotané černou látkou a nebyl to nejspíš ani člověk, jen oživlá energie.
Nejprve na mě ze spojených dlaní vypustil ohnivou kouli, které jsem se úspěšně vyhnul – prosklený obchod s mobilními telefony za mými zády ale vzal za své.
Uchopil jsem meč a vyřítil se na nepřítele. Rozmáchl jsem se proti nepříteli, ale on to vykryl svým kopím. Z druhé ruky jsem vypustil ledový paprsek, který ho úspěšně zasáhl. Náraz ho odhodil několik metrů dozadu, ale ani zdaleka ho nezmrazil.
Hyperionovec z rukou vypustil další proudy ohně. Uskočil jsem na stranu, provedl parakotoul a vymrštil po něm ledovou kouli. Sice jí rozsekl vejpůl svým kopím, ale můj rychlý útok nečekal a čepel mého meče se zabořila tam, kde má normální člověk klíční kost. Hadry se rozmotaly a hmota zmizela ve vzduchu.
„Tady Petr, Kamile, bratři probíhají unimarketem!“ ozvalo se z mé vysílačky. Petrův hlas náhle přerušil dunivý výbuch odněkud zleva; uprostřed areálu vybuchl obrněný vůz.
„Sakra,“ zaklel jsem. „A jejich studenti jsou kde?“ zvolal jsem do přistroje.
„Nevím!“ vykřikl Petr. „Běží sami!“
Jak je to možné, že jsou Jirka s Pepou sami?!
Rozběhl jsem se po dolních schodech, vedoucích skrz obchodní centrum do přízemí, okolo mě prolétávali Hyperionovci a dopadaly náboje. Na zemi bylo několik vojáků, kteří neměli to štěstí a nepřežili. Ke svému zděšení jsem také zahlédl asi dvě nebo tři mrtvoly studentů.
A vtom jsem je spatřil. Průchodem běžel vysoký muž v bílém brnění s křížem na prsou, který držel hůl, a jeho menší bratr se stále nagelovaným účesem a trojúhelníkovým mečem v ruce. Jirka s Pepou.
Přiběhl jsem k nim. „Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Jsme,“ řekl Pepa. „Vypadá to tu zle, Kamile.“
„Já taky, hej, až ti řeknu, co ‘sem udělal,“ nedořekl větu Jirka, když jsem koutkem oka zahlédl ledový paprsek. Pepa se na poslední chvíli otočil a proti proudu nastavil hůl – záře se roztříštila o kov a zmizela.
„Co to má jako bejt-“ nechápal jsem.
„Musíme ustoupit, Kamile!“ křikl Pepa. „Jde po nás Sharg!“
„A kde máte studenty?“
„Šli za Michalem, jak nám poradil, stejně jako valná většina Alešových elementalistů,“ dodal Pepa, když kolem prolétl další modrobílý šrapnel. „Jdou po Společenstvu, ne po nich.“
„Jo, svině!“ supěl za běhu Jirka. „Musíme si máknout, jinak to nedáme-“
„Tady plukovník Volec na všech frekvencích. Ustupujeme z supermarketu, měli jsme velké ztráty a neudržíme se-„ Hlas náhle utnul a změnil se v chrčení přístroje. Sakra.
„Petře, slyšel jsi to!“ zavelel jsem do vysílačky. „Honem pryč!“
Spolu s bratry jsme se dostali zpět do prvního patra, odkud vedla jediná cesta zpět do školy. „Právě jsme vyběhli z unimarketu,“ zaslechl jsem z přístroje Petrův hlas. „Pospěšte si!“
Průchod před námi byl volný. „Honem!“ vykřikl Pepa.
Jak to ale elementalista dořekl, na průchod dopadl další z transportérů a kompletně ho zavalil. „No doprdele..,“ dodal Jirka.
Ohlédl jsem se – z přízemí přibíhal Sharg s hordou temných elementalistů.
„Tudy!“ řekl jsem.
Vyrazili jsme dveře bývalého fitness centra a pustili se po schodech nahoru. Servisním vchodem jsme se dostali na střechu šedého obchodního domu.
Byli jsme tam pouze my, okolo prolétávali Hyperionovi elementalisté a vůbec si nás nevšímali. Když jsem pohlédl na školu, viděl jsem, že je stále nedotčená a jakýkoli nepřítel, který se přiblížil, byl nemilosrdně sestřelen.
Doběhli jsme až k parapetu. Pod námi se otvírala několik desítek metrů hluboká propast.
„Tak co teď?“ zeptal jsem se.
Kolem nás znovu proletěl ledový paprsek. Otočili jsme se a viděli, že Sharg už je také na střeše. Všichni tři jsme se otočili a připravili zbraně – buď se udržíme, nebo padneme.
V ten moment mě neznámá síla drapla za podpaží a vynesla mě do vzduchu. Když jsem se vzpamatoval, zahlédl jsem vedle sebe Tomáše, jak mě pomalu odnáší od supermarketu.
„A co bratři?“ vykřikl jsem na postavičky pode mnou.
„Přijdeme, až ho vyřídíme,“ řekl Pepa.
„Jo,“ dodal jeho bratr. „Na tohle jsem se beztak těšil.“
Naposledy jsem se podíval na střechu supermarketu a před očima se mi objevil zhmotněný obraz, který jsem viděl během bojů s Terorem... Sharg, Jirka, Pepa a Destabilizátor...
LVI
Během letu ke škole se k Tomášovi přidalo několik létajících elementalistů ve světlém oblečení, kteří mu poskytovali dokonalou ochranu.
„Hele - jsem rád, žes mi pomoh‘,“ řekl jsem. „Ale co Jirka s Pepou? Budou v pohodě?“
„Jasný, vždyť od toho tu ‘sem... No, ti už dělali horší věci,“ odpověděl Tomáš a položil mě na zem před školu. „Jaký jsou rozkazy?“
„Ty a tvoji elementalisti budou pomáhat tam, kde to bude potřeba,“ nasměroval jsem Tomáše. „Jakubovi lidi krejou ze školy naše kámoše. Taky se postarej o ty jejich lítající parchanty.“
Tomáš napodobil salutování a chopil se vysílačky. „Provedu!“
„Počkej!“ zastavil jsem ho, „prej se máš utkat s Mazdou. Přišel k nám Lukáš a řek‘ mi to.“
„Jo? Ten hajzl je tu? Bez mýho kopí v těle neodejde!“ zazubil se Tomáš. Škoda, že jsem nevěděl, jestli mluví o Mazdovi nebo o Lukášovi. „Taky ti přeju hodně štěstí v týhle bitce.“
„Nápodobně. A teď už se do toho dáme.“
Celé okolí náhle osvítila záře z unimarketu. Šedá budova se octla v obrovském sloupu bílého a černého světla, který stoupal až k nebi. Sloup se točil, a bylo vidět, že se s každou otočkou zvětšuje. Bílá i černá záře v sobě měla jakýsi záblesk té druhé, skoro jako by se prolínaly.
„Hej,“ vydechl Tomáš. „Mazec...“
„Za to určitě můžou bráchové. ‘deme!“
„Jo,“ dodal Tomáš a vyletěl do vzduchu za svými elementalisty.
Otočil jsem se ke škole a rozhlédl se. Tak tady se odehraje ten boj mezi dobrem a zlem, mezi Společenstvem a Hyperionovci. Bude to tady, na místě, kde jsem vyrostl a žil celý život, na půdě základní školy, na kterou mám spoustu hezkých i ošklivých vzpomínek, kterou jsem prošel po boku svých přátel, kteří se se mnou dostali až sem, na konec všeho.
Aleš, Jakub, Tomáš, Michal, Jirka, Pepa... Jak dlouho už je znám? Sedm let nejmíň...
Naposledy jsem se podíval na školu a areál okolo. Tak tady se odehraje ten boj o Prahu, o Čechy, o celý svět.
Vydal jsem se směrem k sešikovaným řadám ohnivých a ledových elementalistů, kteří stáli připraveni před travnatým kolem před školou. Vlevo jsem viděl Terezu s vytaženými drápy, bedlivě sledující okolí. Kývnul jsem na ní a oplatila mi úsměvem.
Napravo stál Aleš s vytaženou kosou, na které se leskl nápis „Ultima“. Když jsem se na něj podíval, netrpělivě se zakýval.
„Připravenej?“ zeptal jsem se.
„Jo..!“
Mezi ledovými elementalisty stál Petr, který rozdával rozkazy svým svěřencům. V rukou svíral široký meč a vypadal odpočatější než kdy jindy.
„Nandáme jim to?“ zeptal jsem se ho a stoupl si k jeho levé ruce.
„To teda,“ opáčil elementalista.
Vzal jsem do ruky vysílačku. „Tady Kamil na všech frekvencích. Společenstvo, hlašte se.“
„Tady Aleš. ‘sme připravený.“
„Tady Tereza, jo, je to... Dobrý.“
„Tady Jakub, opevnili jsme první a druhý patro školy plus eště u kola to cimbuří. Všechno v pohodě.“
„Tady Tomáš. Větrní elementalisti připravení k obraně.“
„Tady Michal. Bráníme zadní část školy spolu s Jakubem a všechno je, jak má být.“
„Tady Jirka, jdeme, uff, od unimarketu, Pepa jde za svejma bránit most a já druhý schody... Jdem do nich a sejmem‘ je!“
V tu chvíli jsem měl obrovskou radost z toho, že to všichni přežili, cokoli se tam stalo. Zdá se, že obrana školy je kompletní.
„Tady Lukáš.“
Jakmile se ozval hlas bývalého člena Společenstva, vyděsil jsem se.
„Jsem připravený.“
Vyděšeně jsem pohlédl na Terezu a na Aleše, kteří ode mě byli vzdálení několik metrů. Ani oni neměli tušení, co Lukáš chystá.“
„Opovaž se něco udělat, ty svině –“ zaslechl jsem Jirku.
„Jsem s vámi,“ ozval se Lukášův hlas.
Nebyl čas na hádky. „Tomáši, jak to vypadá?“ zeptal jsem se.
„Blížej se na školu ze všech stran. Bude to velký.“
„Blitzkrieg jedna se připraví ke střelbě z cimbuří školy! Hned!“ ozval se Jakubův hlas. Řada elementalistů se nakupila za kamennou zeď, která obklopovala vyvýšenou plošinu, na které škola stála. Vytasili luky, pistole a kulomety.
Náhle se stalo něco nečekaného. Dva panelové domy před školou se sesuly k zemi.
„Kryjte se před prachem!“
Elementalisté v předních řadách stvořili bariéry, od kterých se mrak šedého kouře spolehlivě odrazil. Jakmile mlha pominula, otevřel se nám strašlivý pohled.
Z míst, kde donedávna ještě stály domy, se proti škole řítila armáda černých a rudých elementalistů.
„Létající Hyperionovci, vidim je!“ vykřikl Tomáš. „Blížej se, jdeme na ně!“
„Pozemní jednotky Hyperionovců od unimarketu!“ zaslechl jsem Jakuba. „Blitzkrieg jedna, pal!“
„Ledoví, ohniví, smluvenej plán!“ zavelel jsem.
„Rudí jedna, připravte se k útoku!“ prohlásil Aleš.
„Kapitáne, bariéry!“ dodal jsem.
Útočící horda byla dobrých deset metrů od nás. Nad školou se právě srazili Tomášovi studenti s Hyperionovci a Jakubovy jednotky zrovna vypálily pod školu salvu projektilů.
„Blitzkrieg dva! Pal!“
Z prvního a druhého patra školy se vzedmula vlna šípů a kulek, která dopadla do davu Hyperionovců, běžících proti nám. Někteří byli zasaženi, ale valná většina se drala dál. Spousta jich také začala vystřelovat nejrůznější projektily.
„Rudý jedna a dva! Palte!“
Z řady obránců se vymrštil mrak červených a tmavých objektů. S útočníky, které nejprve zasáhl útok Jakuba, to otřáslo a téměř celá první a druhá řada padla, nehledě na to ale jejich útok pokračoval.
Na studenty začaly dopadat střely Hyperionovců. Díky duchapřítomné obraně ledových elementalistů se podařilo většinu odrazit, nicméně pár střel našlo své cíle a někteří studenti byli nuceni ustoupit a postarat se o svá zranění.
„Spusťte bariéry a taste zbraně!“ vykřikl jsem. Řada modrých zdí se rozplynula ve vzduchu a na jejich místo nastoupili meče, sekyry, kopí a další zbraně.
„Po nich!“ slyšel jsem Alešův hlas z vysílačky. Ohlédl jsem se doleva a zahlédl Aleše, jak jako beranidlo vrazil do davu útočníků a přehodil přes sebe rovnou dva.
„Na ně!“ vykřikl jsem. Řady se srazily a boj o Akademii elementalistů začal.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
