|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus XXVIII ::
| Hurá! |
| |
|
|
Co si viděli Hrdinovi rodiče v očích, když seděli v kavárně nad šálky a venku pil den zlomeninovou tříšť?
Echo vzdáleného času, zárodek hadičkovaný ne ke krevnímu oběhu Matky, ale kamsi vzhůru ke Slunci, Měsíci a kružítku planet. Viděli hořící hranici a vzduch ztěžklý zvracením, procesí duší od obratníku k obratníku, od rovníku k pólům, paličky a cimbál poledníků, Zemi v záchvěvech vzlyku, a tlesk! Nové rození, nářek slizem obaleného. A taky lásku, všechnu tu závrať při pohlédnutí dovnitř, snad to zahrnuje i nechuť k poznání tajemství těl, odpor ke kůži pokryté znameními, štítění se cévek, upocených rukou, dlouhých nehtů, chlupů na pažích, naběhlých žil v prohlubních, sůl potu v podpaží za krkem, žluknutí míst za ušima, vrzot nosných kloubů pod stehny, utečenci boláků olizované zduřelými jazyky při mileneckém slintání z úst do úst - ano. Zamilovali se tehdy a jako na povel si sevřeli ruce a podívali se každý do svých černých hladin kro krou krouživě narušovaných tříštěním mrazu v ulicích.
Na prázdninách návštěva, venkov a kusy pole kolem, chalupa a třeba i nějaká jiná, s dvorem a kostlivými kuřátky, už budou, budou se svlékat, vyškubat je aniž by jediné píplo, no jo, to je on, Náš hrdina, ten synáček ale roste, co?, dupe jak slonisko, jako z krve budoucího vepříka, mňam, i pan vychovatel, to jsou k nám hosti, J. K. v dědečkovských šatech, skoro by ho nepoznal, jak je ten den dlouhej, nože se brousí, crrrrrrrr, jiskry létají, kočky se olizují, budou lízat na dvoře, vdechovat pachy prořízlých slabin, koryto připraveno, káď jakbysmet, šibalská očka řezníka, už chmatá po násadě, už by ťal do růžového, štětiny se štětí strachy, cítí hranu ostří, zvíře ví, kdy nastane čas, chce utéct, okolo jako v manéži, nikdo netleská do rytmu, jen J. K. a jeho propletené prsty, Náš zakrývající si výhled dlaní, druhá se třese v kapse s cínovým vojáčkem po dědovi, třetice čtveřice pětice mužů, každý k vraždě odsouzen, nadhánějí kopytníka zápokytníka zakopnutíka, válí se v blátě hoven, prase i mužští, sešli k sobě navzájem, aby se pochopili, aby zvíře v posledním okamžiku přijalo ránu, vykviklo v konečném výtrysku krve ven na zem kořaličně poplivanou chasníky, pošlapanou muřími nohami, pošpiněnou kukaččími vejci, aby poznalo, že musí zemřít, teď, nesmlouvavost břitvy skrz kůži skrz šlachy skrz stěny tepny, kopýtka šlehají vzduch, vyrážejí zuby těm, co drží kýbl, maso, nůž, nepřestávají, vše je zpomalené filmem, natáčí se bulvami žlutými skvrnami nervy, anebo uměle s okem v hledáčku, J. K. se olíznul, šelma, bude vylizovat talíře, vdechovat vůni polévky a krup, jídlo bude prohýbat stoly, ale zatím hej rup chlapi natahují maso na skřipec, mlsné jazyky líz tam a hned zas tady, a selky kdesi v kamrlících si dopřávají jiných rozkoší, pak už jen hody do němoty, protože při jídle se nemluví ani s příbuznými, mlask, mluví se s Bohem a nedávno poražené zvíře mezi zuby, to je prostředník, ohnisko mezi huriskami v chodských, slezských, hanáckých atakdálých krojích a tím, co se děje v maštalích, šedivění a rozpad mysli, J. K. s mastnými pysky, Hrdinův žaludek zaplněn jitrnicemi, horkou krví, sádlem, nemůže, oddechuje a je sám v nasycení, věří, ale oni Jemu ne, jako kdyby tam najednou nepasoval, i když je stejné nebo podobné krve, a tak klopí oči pod stůl, kde se psi rvou o milostivé dary pánů.
Na místě vylož, jak to bylo se slavným Vzkříšením.
Pane, ano, Pane. Traduje se, že to bylo o Velikonočním pondělí. Vzrušení nuzáci horlivě vysvětlovali strážníkům, co viděli a slyšeli: Jak se z jednoho kontejneru čpícího prolezlou zeleninou zvedla pomalu hlava obestřená závojem roje křídel a sosáčků. Ano, vím, to by nebylo hodno zaznamenání, ale co se dělo dál, to už byla jiná pohádka: vycházeje z popelnice promlouval k žebrákům hlasem zvučným jako burácení středomoří a pouhým kynutím paže uzdravoval z kocoviny, vyháněl blechy z kožichů, sušil vlasy navlhlé alkoholem, vyvolával divoký růst dávno ztracených zubů v podhoubích dásní, léčil hemeroidy, zaceloval jizvy po šarvátkách o kartony vína. Z doslechu jste se mohli dozvědět, že tehdy kráčel ulicemi a pouhou silou pohledu zastavoval na přechodech auta a jal se prováděti zázraky v krčmách lidových, kde nechával pivo prýštit z píp, šnaps posílal prostorem jako ve stavu beztížném, i na požádání hostí odlehčoval chodidla a ty se pak vznášely v kabinách raketoplánů, vysrkával plovoucí tekutiny s náruživostí kuřáků, vypil tolik moku, že se povaleči káceli z barových stoliček a padali na kolena před Vykupitelem, žadoníce o rady do života. Po městě pak uspořádali improvizovaný průvod - Spasitele nesli na ramenou a on s upaženými dodával naději, prozpěvoval cizokrajné písně, za zavřenými víčky přijímal Boha-Otce do svého království.
Polobůh nevyrůstal v lesích, kde se narodil, hned po narození ho Bohyně odnesla v šátku k popelnicím. Jeho první hračky tedy nebyly blikající roboti, umělohmotné kousky, živá plastelína, repliky vyhynulých zvířat, nikterak, v jeho buclatých dlaních se zjevovala vyhozená nářadí, součásti kuchyňských dřezů, nevybuchlé rachejtle, pekáče i se zapomenutými obědy, rozbité budíky; a jeho učitelé tance života byli hodní strýcové s flaškami a igelitovými pytlíky, nebyli pro něho žádnými rodiči, spíše vodiči. Stal se nejúspěšnějším dítětem ulic, zkrátka proto, že věděl, jak se pohybovat. Mapu všech zákoutí, tajných chodbiček, dvorů, odtajnělých míst měl vodotištěnou v hlavě - jeden čas za zahraniční měny vyváděl cizince z nebezpečných čtvrtí, prováděl je v bezpečných vzdálenostech od úkrytů lapků, nelidských šelem mluvících makarónsky mutantským jazykem podsvětí. Byv průvodcem po pralese, začali mu říkat Pygmej. Skotačil mezi ukradenými nákupními vozíky obsahujícími prošlá smilstva kurev, v podrostu smetí, houpal se na liánách kabelů jako Tarzanova nevěsta, lapal pachy obejdů a větřil tahače. Žil s pralesem, spíše než v něm.
Hrdinův vztah ke zdravé společnosti: nevtíravý, ne, nebudu eufemizovat, odmítavý. Co za to mohlo? Zážitek z dřívějších chvil s hlodavým vlhkem mezi Dětmi? Vrtavá předtucha toho, co se musí odestát? Nebo snad něco, zakódováno v kostře, cosi od narození? Možná onehdy mučený skřipcem, kdy se duše napínala, se ledaco zlomilo, nebo bylo vytvořeno bez škrábanců, nepokřivené, nezlomitelné, čistá bytost formovaná dál už jen dalšími otevřeními očí, prohrami výhrami. (Chcete mě snad teď obvinit, že za to mohu já? Za všechny ty idiosynkrasie, za bleškami popsané, omalované stohy papírů? Ba ne. Jsem pouhý posel. Představy za písmem, to je boží vůle, měděné hlasy duchů, múzmúzů. I když: musím přiznat, že jsem vinen částečně, jako je vydavatel za knihu, které věří. Jsem tedy spolupachatel, komplic, šedá eminence.) Všechna ta netouha ocitat se mezi ostatními a chápat je. Nemohl - nikdy nepochopil lidi, jako kdyby byl jiný živočišný druh, mimozemec, přízrak. Do konce života, dá-li se bloudění nahradit takovým slovem, se nenaučil lidství. Jsa pouhý pozorovatel musím konstatovat, že se Mu to nakonec zaplatilo mírou veškerenstvou. Šťastný to tvor!
A co Hrdinčina role v manželství?
Trpitelka, nositelka břímě Hrdinovy rozluky s člověčenstvím. To je těžká role, dodávám coby režisér, ale věřím jí, protože jsem si ji vybral a sobě v mnohých věcech věřím jako nikomu. Casting byl plný hereckých nadějí, ale Ona zaútočila svým kočkovitým šarmem a přirozeností sprostých slov, o brýlích nemluvě. Vyhrála a já se po dlouhé době cítil spokojen sám se sebou.
Neodpověděl jsi cele na otázku...
Vím a napravuji: v tom svazku se cítila podobně jako poustevník, jelikož pod rozezpívanou a kočkami rozmrouskanou střechou dlela coby ochromená vosa v pavoučí díře, bez sexu, bez jídla a spánku, s jedinými společníky, tedy Bohem a něčím polobožským, vyhazovacími noži ošlehaným adoptovaným synkem. Omráčená sesychala v trojúhelnících dní a v tom schnutí se v Ní vyvíjel život.
Jako kdybych to už nepsal, povím vám toto: Sen, na který Náš čas od času myslíval těsně před usnutím, v období rané dospělosti, stejně tak v nočních šepotech výbuchů nad Ním, byl, dá se to tak vidět, symbolem touhy po nalezení sebe sama, po prolnutí se svou minulostí, po zpřítomnění dávných okamžiků, které se nestaly, staly se v zamlžení rozumu, nebo se klidně mohly stát v nejlehčích chvílích osvobození. V tom snu byl znásilňován svou vlastní Matkou, osedláván, pokořen, znovu klopýtající, drtící pánví a pak opět pád a zlomené lůno, zahrada všech slastí. Jasně tehdy cítil moře potu a rosu slin na rtech. Chtěla to a ta vůle silnější mého pera se přenášela na Něj. Rostla v Něm. A tak se sen proměňoval, bral si ji, zas a saz, křičela na Něj a v Něm a ven do širého světa, aby věděli o té jiskřivé slavnosti svobody. Ztráceli se v sobě a ona nicota jejich mizení se ve sněních opakovala s naléhavostí rozbřesků soumraků, kupodivu se po letech letech letech ti dva sbližovali. Jenomže se musím optat: byla to opravdu, lze-li to slovo použít v souvislosti s nevědomím, Jeho Matka? Byl o tom přesvědčen po každém oroseném omořeném probuzení, ale jaká byla vnější pravda, například má? Prostá jako následující věta: Byla to summa všech žen s tváří hrdirodičky, s chřtánem klínícím prázdnotou, něco jako noční můra. Kategorické ale: On si tu hrůzu zamiloval. V prázdnotách dnů byl inertní tvor, po nocích buď lovil nebo kopuloval s avatárem ženství, ale mnohem spíše všechno dohromady: soukal si vnitřnosti údy obětí do úst, pohrával jazykem, tvořil z krve masa pomníčky vítězství; ohýbal a protahoval tvárné tělo své pokrevně zásvětní milenky, hnětl těsto prsů všech mladých starých panen mrtvých nenarozených a při tom všem se topil v Matčiných očích. Ano, mandarínští čtenáři, Hrdina vždy byl a je noční bytost.
Držte si okuláry, nyní vám prozradím tajemství: Kdykoliv chodím ležím sedím chápu kývu do rytmu naslouchám podezřelým zvukům za zdmi, myslím na mé Děti. Žijí podemnounámivnás, totiž v místech, kam obuté nohy vkročí jen stane-li se něco v potrubí, tj. prasklina mrazem, výbuch plynů, modernizace stoky atp. Když něco nedojím, nepomyslím hned na černoušky, neposílám obratem balíček do teplých krajů, kde ibisové dávají dobrou noc, s pozdravem v angličtině s českou známkou se slovy Pravda a láska zvítězí atakdál; nic podobného, pomyslím na mé drobečky pod městem, obsah talíře sypu liju zvracím do záchoda a splachuji pro myší věc. Mají tak nepravidelnou, pestrou, vydatnou stravu - mohou tedy růst, množit se, přerůstat se navzájem. Jsem s nimi ve spojení, dorozumíváme se totiž hudbou. Nevím jak to dělají, ale v místě, kde řeka ústí do kanálu, nebo je tomu snad naopak?, pravidelně slýchám signály, sbor vysokého pištění, drnčení strun jako z Hádu, už jsem se naučil ten jazyk, popravdě, je to nad jazykem, někde za člověkem, protože tam dole už není pro lidi místo, příliš stísněné prostředí pro veselý život mezi ostatními, ve tmách chodeb nejsou vidět úsměvy, grimasa davu, ani stará dobrá nenávist v tik tak tiku víček, zřejmě mají jakéhosi komunikátora, heralda, někoho či snad něco, kdo co si dovede vyměňovat s lidským odpadem jako jsem já myšlénky. Ano, tam dole v plovoucích výkalech je má krev, můj smysl života. Až přijde čas, sestoupím k sobě a sudba bude naplněna.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|