|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Opuštěný dům ::
 čuk |
publikováno: 10.08.2008, 21:52
|
| Na téma Dům jsem nic jiného nevymyslel, snad jsem v přílišné depresi z plynutí času. |
| |
|
|
Slovo dům může mít rozličný obsah, význam i citovou náplň. Přesvědčíte se v dalším textu.
Bydlím v jednom z paneláků sídliště. Říká se jim králíkárny nebo krabice na lidi. O těch psát nebudu.
Dům pro mne představuje jakousi veřejnou stavbu (obchodní dům, dům služeb, dům seniorů, Dům hrůzy, tak říkáme v Plzni domu kultury. Název veřejný dům už téměř mizí, nahrazen liběji znějícími erotickými salony nebo kluby). Zjednodušeně řečeno: dům je prostě řadová součást městské ulice. Nájemní dům ve mně budí představu výběrčího plížícího se chodbami, spolu se zápachy smažené cibulky, kyselého zelí, koček a osamocenosti. O těch psát také nebudu.
Vesnické domy nebo domky jsou dvojího druhu. Buď nesou stopy řemeslnických rukou a naditých peněženek jejich obyvatel, anebo z nich vane pot shánčlivých majitelů. Lze na nich najít otisky mozolů z tisíce hodin práce, jsou albem uplynulého času přeměněného v zahrádky a kůlny, v dojemné fortelnosti a lidské soudržnosti. Byť knihy v knihovničkách zůstávají většinou nedotčeny. Do takového domku jsem jezdil do malé polabské vesničky k dědečkovi na prázdniny a proto o nich také psát nebudu.
Městské slumy a domy určené k zbourání, kde mezi papíry, hadry a všemožným harampádím najdeme spící bezdomovce, klátící se feťáky, ušinutá společenství podivínů nebo skupinky zašlých tváří s podezřelýma očima? Tohle známe z filmů.
O jakém domě tedy napíšu?
Před léty jsem s batohem chodíval cestičkami příhraniční Šumavy. Ve stráních pod lesem mě lákaly osamělé sem tam roztroušené pobořené domy zarůstající křovím. Před válkou úhledné hranaté hříbečky s červenými střechami.
Příroda v nich už zahladila stopy lidské přítomnosti. V chládku rozvalených kamenných zdí se dalo odpočívat a vyvolávat si představy o zmizelých osudech. Kupodivu představy si byly vzájemně dosti si podobné.
Torza stěn obnažené na kost zvětralého kamene. Omítka už většinou opadaná se změnila v šedivý prach s náznaky bývalého bělavého obalu místnosti. Vůně tlení i svěží zeleni v místech, kde o mnoho let zpátky probíhal úporný boj chudého člověka o živobytí. Těžký život tehdy zkrášlovala hudba stromů a vysoké trávy, vícehlasy kravských zvonců, občas štěkot psa. Společníkem byla měnící se tvář krajiny, od rána do večera jinak, od úporné zimy do voňavého léta vždy nově překvapující. Kroniky rodokmenů žijících i mrtvých obyvatel se psaly do stěn neviditelným inkoustem. Ještě je možno letmo zahlédnout dojemné snahy o vylepšení chudoby. Za svědky šly vysazené stromy, z jejichž pokroucených větví sklízely drsné dlaně natrpklé plody. Jako živé kalendáře odrážely čas, chod roků i počasí. Stromy i ruce. Pokud jim ovšem bylo dovoleno přežít v mrazu, sněžnu a větrnu.
Pak přišlo nezvyklé vichrno, přišla nejistota, neklid. Zasazené hnědé semínko vlilo do žil lidí pocit lákavé identity a sebevědomí opřené o velikou pospolitost. Naděje. I nová povinnost. Čas se ale nezastavil. Začal klesat. Prapory iluzí zplihly, v novinách i na plakátech už se četla zjevná lež. Pod střechami chaloupek se uhnízdil údiv. Strach. Pocit tušeného budoucího vykořenění. Čím jsme se tady provinili? Vždyť jsme přece jen... A sem patříme po staletí!
Co si vzít do těch vyhnaneckých ranců, když je povoleno jen několik desítek kilogramů? Věci, s kterými se měli rádi, v kterých se usadily vzpomínky. Ne všechny jim bylo dovoleno si odnést.Ty pečlivě udržované zdi a stromy tady zůstaly. Velmi smutný je vzhled příbytků, z nichž bylo přikázáno narychlo odejít. Vyrovná se smutku těch, kteří se vzdalují. Na zemi pohozené obrázky pod rozbitým sklem se ptají bez odezvy a vyčítavě. Snad je v těch výčitkách i část pravdy. Jaké pravdy? Někdy si vyhnanci vyčítají sami sobě: proč jsme nezůstali sami sebou? Velké oči chtěly velkou cizí vlast a teď malé a zarudlé pláčí nad ztrátou té své pravé vlasti předků a staletého potu. Vlasti uložené v srdci, když velkohubé hlásné trouby a lživí krysaři se roztratili bez výčitek do cizích dálav. A přeludy pozůstalých a obětovaných klopí pohledy, se skrytým studem.
Mhouřím oči a vidim zástup vyhnanců. Mají sice jen skromný majeteček, ale ten jim zůstane. Jdou do země mluvící jejich jazykem a ne jazykem cizí země, jdou do života, zprvu těžkého, ale nejdou vstříc smrti. A snad si uvědomí, že nastávající tíží počátečního živoření si sami zavinili, byť třeba nepřímo. A tenhle zástup odsunutých se mi mění pod víčky pohledu v tisícinásobně větší zástup ožebračených, vyhublých, mlácených štvanců, kteří klopýtají do cizí země pro utrpení a smrt, bez jakékoliv své viny.
Spravedlnost!
Jen silní zůstávají po létech ponižování džentlmeny. Vítěz má vždycky víc nepravých hrdinů a víc skrytých zbabělců. Vítěze vždy doprovází stín odplaty, která postihuje i ty, kteří stojí mimo. Stojí však někdo mimo? Jaké jsou viny tisíce malých kamínků, které pomohou uvolnit nemilosrdně se valící balvany aby i ony byly pak strženy? Stín odplaty uskutečňují většinou ti nepraví. Pod pláštíkem spravedlnosti se mění nenávist ve mstu, otvírají se nečisté hlubiny, kvete chamtivost.
Chvíle osamocení poloprázdných domečků netrvá dlouho. Přicházejí tlupy nájezdníků, kteří bez soucitu kradou, tolikrát bez ladu a skladu, pouze s malicherným uspokojením! Co nemohou odnést, zničí. Vytrhávají podlahy, pářou ještě teplé peřiny, rozbíjejí okna a skla zapomenutých rodinných fotografií.
Tahle prostá stavení se pak stávají zakletými.
Plyne čas a více či méně náhodní návštěvníci dokonají dílo zkázy. V ohništích mizí dřevo i knihy, svaté obrázky, dopisy třeba plné citu, ale bohužel psané v nenáviděném jazyce.
Sedím v koutku jednoho takového zbořeniště, zchátralého nejen rukou člověka, ale i zubem času, opírám se o nízké zdi, z pěsti se mi sype písek z rumiště cizích osudů. Skláním hlavu.
Slyším řeč, která zněla v ústech básníků, dokud nebyla zprofanována fanatickým běsněním. Jemně šeptaná milostná slova, křik dětí, vážné hlasy porad a mudrování, ale i smích, pláč, bolest a nenávist. Ze zborceného zábradlí do přístavku se ke mně vztahují čísi ruce. Vidím oči, je v nich láska i utrpení. I náchylnost ke zradě.
Rozhlédnu se. Stromy už dávno uschly a zplaněly, houfy kopřiv zarostly chodníčky, kterými se chodívalo za prací nebo na milostná dostaveníčka. Pro trošku popovídání ke vzdáleným sousedům. Sem tam šípková růže, symbol krve a spánku. Zbylé dřevo k topení zetlelo, svazečky sušených bylin odnesl vítr.
Jen občas zacvrliká pták a hned zmlkne. Příroda mluví, stromy a traviny zpívají. Že by kořeny a kořínky měly větší neměnnost než lidé? Pro zajetí ve svém přírodním řádu bohužel nevidí do dálky. Trochu smutně sní nad ztraceným pokojným chodem životů . Nad přetrženou nití, kterou nelze navázat.
Chládek a klid. Hromada kamení v houštině. Divoká vegetace. Nic na pohled zajímavého.
Cesta ani stezky už sem nevedou.
Několik set metrů dole sviští auta s německou poznávací značkou. Obyčejná hospoda se změnila v honosnější restauraci nebo pension. Čeština se mísí s němčinou. Nelze popřít, že některý německý hlas zazní hlučněji, že mnohé cennější objekty jsou obhlíženy žádostivýma očima. Se zasutou velkopanskostí.
Sem nahoru, k sutinám minulosti, nezabloudí nikdo, snad ani pohledem.
Kladu si otázku: je to dobře nebo špatně? Čas zapomíná, ale ne všechno se smí zapomenout. Něco se musí v člověku přeměnit pro budoucnost. Jak lze najít to něco, aby nekřísilo zlo a naopak rodilo dobro? Hodiny chátrání zničených příbytků nejde otočit nazpět. I kdyby: vrátil by se někdo z dřívějších obyvatel či jejich potomků? S trpělivostí budovat skromné chaloupky zasazené do stráně? Obnovit drsný přírodní způsob existence? Do přírody, která už ztrácí své nedotčené kouzlo a nedává nic zadarmo? Přervané lidské kořeny těžko srůstají. Vítězí nad nimi pohodlí s krokodýlími slzami ublíženosti i melancholie.
Zapínám chronometr pohybu, beru batoh a vracím se domů. Také trochu melancholicky. Neboť i můj dům pomalu přestává být domovem. Tradicí a místem srdce tepajícího z minulosti, místem návratů. Nahradí vstup větší porce barevného pozlátkového světa pocit zmenšování domova?
Šumava? Prosím Vás! Chorvatsko, Španělsko, Itálie!
Potaji doufám, že má otázka je špatně položena a přesvědčuji se pateticky, že jadérka člověka skrytá v lidském nitru nezmizí, že se jen trochu scvrknou a zmlknou, ale i přesto vzklíčí v rostlinky, které sice budou jiné, ale budou vonět stejně dobře. Že semínka nikdy nebudou hnědá. Ani jakékoliv jiné barvy, vyjma barvy domova. Pojmu, který neztratí svůj obsah a ochranou moc.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
