obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915323 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389997 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ceny Tý Tý ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cestovní povídky.
 autor Vanessa Kuzníková publikováno: 12.08.2008, 6:11  
Tato povídka patří všem těm, kdož zažili špičku a nával v MHD.
 

Jednou, v kruté zimě, mi má rodná sestra, odkojená stejným prsem jako já, sdělila, že získala volné lístky na předpremiéru udělování cen TY TY. Předpremiéru uváděl Josef Carda ze zábavného pořadu TELE TELE, zvaný též Carda Retarda.
Akce se konala v útulném sále velkolepě vypadajícího hotelu na daleké periférii, kde jediný dopravní prostředek byl autobus a u movitějších bylo k mání jejich soukromé vozidlo či taxík, ale jak se později ukázalo, tací mezi námi diváky skoro nebyli.
Samotné udělování cen proběhlo, zřejmě dle záměrů pana režiséra a natočil si co potřeboval a to včetně jím vybraných diváků mezi, které jsem však, ani já, ani má sestra a ani má pubertální neteř nepatřili.
Okamžitě po zhasnutí jsem vybalila slané tyčinky ve velmi šustivém sáčku, o kterém jsem až do té chvíle nevěděla, že šustí. Naštěstí si toho nikdo nevšiml ovšem až na mou sestra a neteř, které si toho určitě všimli, protože jsem cítila jejich ruce jak loví jednu slanou tyčinku za druhou v tom silně šustivém sáčku.
Tři hodiny docela dobré zábavy ušli. Za zmínku stojí třeba fakt, že jsme si vybrali řadu ve které seděli diváci, kteří byli nějací momentálně zaostalí, protože jejich slovní a verbální projevy nesvědčili o ničem jiném. Mohli být i z venkova, ale to bych těm dobrým lidem a sobě strašně křivdila. Ještě ani nikdo nepronesl jedinou vtipnou glosu a já po spatření těchto divných diváků padala s neteří smíchy k zemi. Sestra zachovala vážnou tvář.
Po skončení akce jsme se rozhodli nezůstávat na místě ani minutu zbytečně, protože doba již pokročila a hranice mrazu také. Dekorativní oblečení neslibovalo nic jiného než, že nám bude nehorázná zima a moje malé tlusté nožičky se budou třást a o zbytku těla nemluvě. Došli jsme volným krokem k zastávce autobusu, kde již přešlapovalo pár jedinců, kteří s námi také navštívili TY TY, ale které jsem ani já ani má sestra a dokonce ani má pubertální neteř neznali.
Čím více se blížil příjezd hromadného prostředku, tím více mi začalo docházet (nejsem blondýna), že nacpat do něj tu masu lidí, která mezitím ke stanici MHD došla, bude absolutně nemožné (to jsem si myslela). Někteří jedinci usoudili to samé a moudře odešli do tmy na nějakou lepší zastávku. Asi. Ale my tak moudří nebyli a tak jsme čekali co se stane.
V davu mi bylo docela teplo a to i v tom krutém mrazu, protože lid se mi tlačil na všechny výběžky mého těla a tím mě hřál.
„Kdyby si mi ještě někdo lehl k mým malým tlustým nožičkám, tak budu navýsost spokojená,“ pronesla jsem do všeobecného brblání davu.
Lid se ještě zasmál. Ale každému ztuhl úsměv ve tváři a to ve chvíli, kdy se do stanice dovalil autobus. Místo očekávané harmoniky pro cca 300 osob dojel bus normální, který za normálního provozu pojme cca 100 osob. Toto však byla mimořádná situace vyžadující nejméně autobusů tří a nebo té harmoniky. Jen tak zběžně jsem se rozhlédla a ujistila se, že dav se neztenčil ba naopak, vypadalo to, že jsme se rozmnožili, ač nechápu, který jiný živý tvor, mimo virus, to tak rychle dokáže.
Autobus zastavil a dav se pohnul.
„Lidi pozor netlačte se!“ zařvala jsem, protože jak si nevidím pod nohy mám pocit, že jdu kam se mi nechce. A co kdybych i upadla? Dav překvapen mou hlasovou narážkou se cpal méně. Ovšem to si ještě nevšiml, že mezi námi je pár desítek důchodkyň, které byly již za normalizace zvyklé získávat zajímavé zboží a obsadit ta nejvíce lukrativní místa. Nyní v dobách nových si jen oživily co měly zažité. Třeba cvik cpát se v tlačenicích např. v sámoškách, v prodejnách se zeleninou či řeznictvích. Teď si chtěly sednout, když už nic jiného v tomto autobuse získat nemohly. Před chvílí ještě nemohoucí stařeny postižené desítkami nemocí, kterým nyní jejich neduhy byly naprosto neznámou věcí a tlačily se tím více, čím blíže stály u dveří.
Po nástupu do busu mě fascinovalo to, že nemohoucí kamarádky tzv. držačky, držely jiným nemohoucím kamarádkám místa, ač tyto ještě ani zdaleka nebyly dotlačeny ke dveřím. Tyto držačky blokovaly přístup k volným místům na stání a to nepočítám ta blokovaná a volná místa i k sezení. Natlačila jsem se mezi sedačky pro invalidy, kdy jsou dvě a dvě místa naproti sobě. Po té jsem se namáčkla na okno, protože jsem v tom spatřovala jediné možné řešení – nebýt umačkána za živa mezi dveřmi a nemohoucími důchodkyněmi, které si již nemohly sednout. Okno byl nouzový východ, ačkoliv netuším jak bych ho rozbila, když kladívko, k tomu účelu určené, již někdo v průběhu mnohaletého provozu autobusu, uzmul.
Tiskla jsem k sobě svou smějící se pubertální neteř. Za ní se na madlo pověsila moje sestra a to jako záchrana ze zadu. Tím jsem (si myslím) pro zachování jejího rodu udělala dost. Shrnu to – na místě pro čtyři invalidy, sedělo invalidů šest a my tři stojící jim doslova mezi nohama. Já jsem se pro vyrovnání rovnováhy, v případných zatáčkách, přichytila pootevřeného okénka, protože čudlík k jeho celému otevření vzal již také za své.
Nejvíce trpěli ti ve dveřích, ale ty jsem nelitovala. Já jsem stála a to na obou svých vlastních nohách. A mohli jít pěšky, no ne? Vidím, že se nevejdu tak co se cpu, no ne?
„Visíš dobře?“ otázala jsem se nahlas a srozumitelně své sestry, která se z neznámých mi důvodů vesele komíhala na madle.
„Neboj, já se o sebe umím postarat,“ děla ta dobrá duše.
Autobus stále ještě polykal dav a řidič byl nevzrušen. Zřejmě již něco podobného zažil.
„Pane řidiči myslím si, když dovolíte, že by bylo možné odstartovat,“ zavelela jsem asi po 15 minutách i když dav se stále hrnul. Měla jsem i podezření, že si dal řidič spací pauzu a zapomněl, že nás má odvézt na metro. Řidič ve své kukani povstal, obhlédl virus, zase si sedl a začal pomalu zavírat dveře. Kupodivu se mu to zdařile dařilo, i když dveře zavřel až na třetí pokus. Dav se totiž snažil nastoupit všechen.
Nastartoval.
Vyjeli jsme.
„No konečně,“ odfrklo si pubertální dítě na mých ňadrech.
„Neboj, neboj,“ poklepala jsem dítko po zádech. A dodala jsem zlomyslně hlasitě, „bude hůř!“
Dav na zadní plošině se ještě zasmál. A bylo hůř.
Dokud jel řidič rovně dalo se to snést, ale jak známo silnice nejsou ani rovné, ale ani v dobrém stavu a známe Prahu, no ne? Také si někdo namastil kapsu na kruhových objezdech a že jich cestou na metro bylo. A všechny mým směrem.
Před vjetím do první zatáčky jsem varovala dav: „Lidi netlačte se mým směrem, protože jsem měla k večeři párek nevalné chuti a na TY TY slané tyčinky. Nepřeji vám, aby to bylo mezi náma, i když by to bylo, jen mezi náma.“
Neteř i lid ze zadní plošiny se zasmáli. Ne tak má sestra, která držela dav na svých zádech a zle na mě zhlížela. Také důchodkyně a pár jedinců bez špetky humoru se nesmáli. Doufala jsem, leč marně, že řidič vynechá zastávky, neboť bylo zhola nemožné, aby k nám ještě někdo mohl nastoupit natož vystoupit. Ne tak řidič, ten měl neochvějnou a velkou představivost, že busy MHD jsou nafukovací. Na první stanici stála paní s pánem a již se těšili do tepla autobusu, leč nebylo jim tohoto blaha dopřáno. Ač po otevření dveří oba běhali od jedněch ke druhým jako potrefené husy, pokus narvat se vně bylo jen v jejich a řidičově fantazii. První se naštěstí vzpamatoval řidič a dveře zavřel, i když až na třetí pokus, protože lid v buse nějak natekl a nemohl se, po otevření dveří, nacpat zpět. Ujetým jsem mávala jen sama, řidič řídil, dav se mačkal, neteř se mi hihňala na hrudi a sestra zamračeně visela.
Před druhou zatáčkou, opět mým směrem, jsem oznámila zřetelně své sestře: „Budu zpívat.“
„Proč?“ ptala se udiveně visící sestra.
„No aby jsi věděla, že dokud zpívám tak žiju.“ podivila jsem se její nechápavosti.
„Lituji ty lidi kolem,“ dělo pubertální dítě.
„Nelituj,“ řekla zlomyslně její matka, „kdo je nutil lézt sem za náma? Jen ať slyší řev Sirény. Že jo pani,“ oslovila sedící důchodkyni.
Na odpověď od vyděšené občanky nečekala a řekla mi: „Zavři to okno mám omrzliny druhého stupně.“
„Když zavřu okno, sednu si téhle dámě na klín a někde se držet musím.“
Dáma si mě prohlédla od hlavy k patě a souhlasila se mnou a otevřeným oknem. Fakt mi někdy leze na nervy, ta moje sestra od přirození.
„Pane řidiči berte ohledy!“ zařvala jsem ve chvíli, kdy řidič dost bezohledně vybral zatáčku směrem ke mě. Dav se navalil na mou sestru, které málem vypadli oči z důlků a slané tyčinky na mou hlavu.
Aby mě řidič přehlušil, pustil rádio.
„Lidi!“ hulákala jsem již bez trestně, „bude šuby, duby, trysko disko.“
Plošina i ostatní mačkaný lid se smál. Co jiného jim už zbývalo. Vzadu na plošině vládla volná zábava. Projeli jsme nějakým staveništěm a někdo za zadu volal: „Už se blížíme!“
„Kam? Na hřbitov nebo kraj světa,“ lobovala jsem.
Řidič ztlumil rádio a do nastalého ticha řekl: „Na hřbitov se mnou daleko mladá paní.“
Ani nevím proč, ale uvěřila jsem mu. V dálce se objevila světla naznačující něco více než hřbitov, a nebo jen ponurou zastávku kdesi na periférii. Skutečně, bylo to – METRO.
„Vidím světýlko Mařenko,“ rýpla jsem si.
Dav se začal chystat ven a rozhýbával klouby jak jen to bylo možné u zmačkaných a pohybu neschopných občanů.
„Teto,“ ptalo se nevinné pubertální dítko, „a jak vystoupíme?“
„My nevystoupíme holčičko, my se vysypeme,“ odpověděla jsem sladce a na svou neteřinku se usmála.
Autobus zastavil na konečné u metra a lid se pomalu vracel do normálního života.
„Lidičky v boha nevěřím, takže děkovat mu je pro mě zbytečnost, ale poděkujeme zde řidiči, že jsme přežili,“ volala jsem na pomalu se hýbající a vystupující dav.
A skutečně lid zatleskal a zadní plošina si i pískla. Při vystupování jsem zvolnila svůj krok před řidičovou kukaní a řekla mu: „Pane řidiči, až mě napadne ještě jednou vstoupit do řeky zvané manželství, tak si vezmu vás.“
Řidič se jen pousmál a já si vryla do paměti jeho tvář, co kdyby? Doma jsem provedla kontrolu svého těla a musela jsem konstatovat, že neutrpělo žádnou újmou. Jen moje malé tlusté nožičky byli trošku nateklé.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.08.2008, 12:54:08 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 12.08.2008, 12:52:59

   Oprava: Auto plné bagáže, vy dva a pes! :-DDD Zase ti skřítkové! ;-)
 ze dne 12.08.2008, 13:42:00  
   Vanessa Kuzníková: Na tom není nic vtipného :-(((
A víš co? Mám to.
 Šíma 12.08.2008, 12:52:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 12.08.2008, 11:48:03

   Kdyby jenom to, je to jako taková silná mořská nemoc, která člověka odrovná, že se nemůže hýbat a skoro ani dýchat a pak ty křeče... Brrr! Zajímavé je, že když jsme ještě řídil, než jsme měl jisté zdravotní problémy s očima, tak mi nic nebylo a jeli jsme třeba i na Oravu, nebo Pov. Bystřici (na Slovensku). Teď neřídím, bo vidím houby a zle mi je zase... Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!! ;-)))

Napiš něco... Prosím, prosím, bude legrace! Autor plné bagáže, vy dva a pes! Ty jo! ;-)
 Šíma 12.08.2008, 11:48:03 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 12.08.2008, 11:14:18

   Ne, ne! Kdybych jel někam dál, patrně by to bylo na dlouho, bo mám tu nemoc z cestování (a cestovní horečka to není)... :-DDD

Chtělo by to další povídku, něco jako: Já, můj milý, pes a naše narvaná beruška na kolečkách! Možná by to chtělo zapřemýšlet... Zkus trochu poškádlit Tvé múzy! Hezký den přeji! ;-)
 ze dne 12.08.2008, 12:10:26  
   Vanessa Kuzníková: Jsi blázen víš to? Podejte si s Čukem ruce. Díky němu jsem napsala jednu bejkárnu o věcech v krabici. Takže ty chceš vyprávět o tom jak jsem jela narvaná do Třeboně? A víš ty vůbec, že mám domácnost, psa v dětském věku a hladového přítele?

Ty blinkáš?
 Šíma 12.08.2008, 11:14:18 Odpovědět 
   Hezké, pobavil jsem se! Sem tam nějaká chybka sice je, ale šlo tu přeci o to, narvat čtenáře do toho narvaného autobusu, který nafukovací asi opravdu není! ;-)
 ze dne 12.08.2008, 11:37:55  
   Vanessa Kuzníková: Jé Šímo díkec za zastávku. Chybky mám už v originále opravené. Amazonit je fakt skvělá.
Copak narvaný autobus, ale jel jsi již na dovču v narvaném autě a to pouze s jedním člověkem a jedním menším psem?
 čuk 12.08.2008, 7:46:32 Odpovědět 
   Dobře naznačuješ "komíhavé sestra", "sestra od přirození," Jen jsi zamlčela tento dialog.
Sestra: "Jsem matkou."
Ty: Jak dlouho, prosím tě"
Sestra: "Už asi pět minut."
Trochu mi připomíná jednu Šimkovu povídku, ale vcelku jsem se pobavil. Ještě tam chyběli lidi s batohy na zádech a popíjení alkoholu.
 ze dne 12.08.2008, 9:57:42  
   Vanessa Kuzníková: Cha chaaa. To je zase z jiné akce, ale jestli chceš tak ti o mojí sestře od přirození něco napíšu. Ale to vydá na román.

Myslíš asi povídku Jak jel Jéňa tramvají co?

Sím tě na takovou hogo fogo nemůžou přijít lidi s batohem a wožralí.
Ale mám tu jedno povídání o wožralejch. Zrovna tedka jsem s nima strávila týden v Třeboni na dovolené.
 amazonit 12.08.2008, 6:11:10 Odpovědět 
   celé je to velmi odlehčeně, pro čtenáře příjemně zpracované, bez zbytečných kudrlinek, dokážeš vypíchnout scény, které jsou jistě známé téměř každému, v jehož městě se vyskytuje MHD, jako bych to viděla, tedy, jako bych v tom maglajzu stála

tentokrát se vyrojilo poměrně dost chyb, jejich zvýšený výskyt pak kazí výsledný dojem

-Akce se konala v útulném sále velkolepě vypadajícího hotelu na daleké periférii, kde jediný dopravní prostředek byl autobus - tahle věta zní trochu divně, on spíš ten dopravní prostředek byl tam - tedy jel tam
-které si toho určitě všimli,že jsme si vybrali - Y , tady mluvíš o vás třech dámách
-jejich slovní a verbální projevy nesvědčili - Y
-chybí interpunkce - př. ačkoliv netuším jak bych ho rozbila
-směrem ke mě -mNě
-málem vypadli oči -Y
 ze dne 12.08.2008, 9:53:37  
   Vanessa Kuzníková: Moc děkuji za upozornění a pochvalu. A fakt oči vypadly?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
černá nemůže bí...
Lord Mordvig
Burknini! Lekce...
markus
Devotus - 1. Dí...
Miro Sparkus
obr
obr obr obr
obr

PRIEPASŤ
Devona
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr