|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Ztracená magie (34) - Návrat ::
 Gandalf |
publikováno: 12.08.2008, 16:52
|
| 34. kapitola - konec dobrý, všechno špatné :) |
| |
|
|
Kapitola čtyřiatřicátá - Návrat
"Ty, Porthe," sykl trpaslík na vojáka vpředu, který se právě krčil za nízkým valem.
"No?"
"Nebylo by lepší počkat do rána? Jako do rozbřesku, víš. V týhle tmě tak akorát narazíme sami do sebe."
"Že ty máš zase strach, Huberte?" usmál se Porth, ale nazpět se neotáčel.
"Trpaslík a strach?" postavil se hrdě Hubert na nohy, načež mu vousatou tvář osvítilo stříbrné měsíční světlo. "To nejde dohromady!"
"Tak proč pak ty obavy, příteli? Zase taková tma tu není a cesta od tamtoho mostu," ukázal voják směrem na sever, "je už lemována loučemi."
"Jo, aby nás nepřítel líp viděl!" odfrknul si a seběhl níže. "Chtělo by to nějaký pláště."
"Pláště?"
"No tmavý přeci! Aby nás nebylo jen tak vidět."
"Neměl bys tolik číst ty hrdinský příběhy, pak z toho máš v hlavě to..."
"Co?"
"Zmatek," ušklíbnul se Porth a mrknul na svého kamaráda: "Dáme závod?"
"Tak já tam mám zmatek jo? Co blázníš, jakej závod?"
"Kdo bude dřív tam pod tím mostem. Není se tu kde ukrýt, takže musíme být rychlí, než si nás někdo všimne." Trpaslík jen zalapal po dechu.
"Pod - mostem?!" vykulil oči. "Ale tam... tam žijou..."
"Zbabělí trpaslíci, co se bojí i větší krysy."
"Tak dobře," souhlasil Hubert, ale bylo vidět, že se přemáhá.
"Tak teď!" vyběhl Porth ze svého úkrytu a pelášil přímo k mostu.
"To neplatí!" volal za ním trpaslík, drápající se z příkopu na vyvýšenou cestu.
Porth běžel svižným tempem, ale ne zase příliš zběsilým, aby na sebe upoutal pozornost. Stále se otáčel na obě strany. Hlídal si i záda, ač za ním v dáli funěl Hubert, který by svým hekáním vyděsil i otrlé dobrodruhy.
Cesta se zdála být prázdná a po očích nepřítele, které by je oba sledovaly, nebylo ani stopy. Porth už dobíhal k prvnímu pilíři, když si jen letmo všiml nějakého pohybu po své levé straně. Znejistěl.
"Musíš se tak loudat?" otáčel se na trpaslíka a zároveň bedlivě sledoval své okolí. Nic se nehnulo. Jen vzdálené louče tiše hořely v černé noci a sem tam nějaká zapraskala.
"Vždyť... já... běžím!" doběhl Hubert a zhluboka dýchal.
"Hm, měl bys se mnou běhat častěji," poplácal ho po zádech Porth. V ten samý okamžik se mu cosi temného mihnulo v periferním vidění. Teď už si byl jistý, že tam něco je.
"Myslím... že tvou... nabídku... nepřijmu... kamaráde..." funěl ještě a dlouze se vydýchával.
"Tiše!" přitiskl voják prst na rty, "Něco tu je."
"Já to říkal!" sykl Hubert a bleskově tasil sekeru.
"Hlídej mi záda, jdu víc stranou," řekl tiše Porth.
"Nechoď moc daleko, víš, že v noci špatně vidím!"
"Nebojte, dědo, já vám toho trolla přivedu až pod nos," zasmál se voják a vykročil.
"Nemluv mi o těch potvorách! Co když nás slyší..."
Ona temná silueta byla nyní blíž, než si Porth myslel. Sledovala jej a vyčkávala na správný okamžik.
"Psst, Huberte," syknul voják na trpaslíka.
"Jsem za tebou."
"Myslím, že je vlevo. Tam u toho keře."
"Kde?"
"Nedívej se tam!" okřikl ho Porth a zastavil se. "Dokud si ho nevšimneme, nezaútočí."
"Co to je zač? Není ani slyšet."
"Už jsi slyšel něco o krvesajích?"
"Ne a ani nechci! Už jen to jméno mi nahání hrůzu," oklepal se Hubert, jak mu přeběhl mráz po chlupatých zádech.
"Krvesaj vychází ven jen v noci, přes den spí a tráví krev, kterou vysál. Je mu jedno jestli chytí králíka, psa, nebo něco většího. Jemu jde jen o tu krev. Něco jako komár. Prostě si nevybírá."
"Sakra velkej komár! Snad taky nelítá?"
"Ne, velkej je asi jako ty. Akorát má odporně dlouhý končetiny a nebezpečně ostrý zuby. Vidí docela špatně, takže se spoléhá na čich a sluch."
"Chceš ho překvapit, nebo čekáš, až on překvapí nás?"
"Musí zaútočit jako první, pak máme šanci. Když do toho půjdeme první my, naláká nás a zasadí smrtící ránu ze zálohy. Už jsem s nimi bojoval."
"Eh, neměl bych jít raděj dopředu? Tady vzadu to není moc..." nedořekl Hubert a z křoví cosi vyběhlo.
"Teď!" zařval Porth na Huberta, který byl nejblíže krvavé potvoře.
"Za Trogdara!" dodal si odvahy trpaslík a obratně mrštil sekerou po prapodivném tvorovi.
***
"ŠTÍÍÍÍ-TYYYY!" zařval Alex z posledních sil, nedbaje kapitánova rozkazu.
"Krýt se!" sekundoval mu jeden z lučištníků a hbitě si stáhl ze zad dřevěný štít. Ostatní okamžitě zareagovali na svého kamaráda. Zhruba polovina z nich, věrných kapitánovi, však vytrvali bez hnutí. Jen mlčky sledovali planoucí smrt, blížící se k nim černou oblohou.
"Mojmíre!" křikla elfka na čaroděje a využila kapitánovy zaneprázdněnosti neposlušnými vojáky. "Bacha!" varovala ho ještě, ale to už vzduch prořízla bělostná čepel dýky, letící přímo k čaroději.
"Co to-" zalk se Mojmír, když mu před nosem prolétla milovaná zbraň Copaté a s naprostou přesností zasáhla Agaraš na čarodějově hrudi.
"Kapitán je můj!" zazubila se elfka právě v okamžik, kdy se jí do ruky vrátila dýka. "Ty by ses měl postarat o raněné, čaroději."
"Jestli nějací jsou," utrousil Mojmír a vznesl se nad hradby. Nepřítel, zdálo se, vyčkával.
"Vy zbabělí psi!" vrčel kapitán Roland kolem sebe. Rychle seběhl po schodech dolů na nádvoří a začal zvedat těžce raněné chlapce a muže. "Zpátky na nohy! Zpátky do bitvy!"
"Pane!" přiběhl na pomoc Alex, ale včas vytušil kapitánův záměr.
"Ty zrádče!" tasil Roland meč a jen o vlas minul vojákovo hrdlo. "Kvůli tobě tady fňuká polovina mých vojáků jako malý holky! Za tohle mi zaplatíš!" postoupil kapitán o krok vpřed a sekl znova.
"Co je to s vámi?" vykryl kulatým štítem kapitánovu ránu. "Vždyť jste nechal polovinu svých mužů zemřít! Dostaly je jejich šípy!"
"Lháři!" bránil se kapitán a jeho šílenství každým krokem rostlo. "Očarovali je ti démoni, byla to jejich lest a tys na to skočil! Měli držet pozice, tak zněl rozkaz! Rozkaz, rozumíš?!" křičel dál Roland a opřel se do dalšího útoku.
"Vy už tady rozkazy nedáváte," řekl s klidem Alex a ocelovým štítem na lokti zkušeně odklonil kapitánův meč, když byl v plném nápřahu. Obloukem mu jej vytrhl z ruky a zbraň odlétla na kamenný chodník. Kapitán zůstal neozbrojen.
"Ty bastarde!" zpěnily se kapitánovy sliny na rtech a jako divoké zvíře skočil přímo na Alexe. Jeho lidské oči se propadly do ohněm zalité tváře. Roland naplno otevřel ústa a poskytl tak úchvatný pohled na dvě řady dokonale zašpičatělých tesáků.
"Bozi nás chraňte!" vyhrkl Alex. Následně ucítil ostrou bolest na krku a rozlévající se lepkavou tekutinu, jak mu smáčí hrdlo a zatéká pod brnění.
"Co to, u mýho koňskýho ocasu, proboha je?!" okomentovala elfka běsnění kapitána Rolanda. Nemohla uvěřit, v co se může tak sympatický a bezproblémový muž proměnit. Nemohla a ani vlastně nechtěla věřit. Tohle přeci nemohl být TEN kapitán Roland, kterého, ač krátce, znala.
"Á, má milá," všiml si její přítomnosti kapitán a konečně se odtrhl od roztrhaného hrdla nebohého Alexe. V obličeji bledý voják se svezl po kapitánově zbroji a dopadl tvrdě k jeho nohám. Roland si jen odplivl na jeho mrtvolu a zaměřil svůj zájem na Copatou.
"Á, můj milý," pokračovala elfka. Opatrně našlapovala a hlídala si kapitánovy pohyby. S rukou za zády, svírajíc v ní zářící zbraň.
"Připojíte se k našim řadám, má milá? Jistě se pro vás nějaké místo najde," usmál se kapitán a jeho úsměv byl zahalen krvavým závojem z předešlé hostiny.
"S radostí," poskočila si Copatá, čímž si nadhodila dýku výše do dlaně, aniž by si toho někdo všiml.
"To rád slyším," olízl si krvavé rty a dlouhým krokem se dostal do její blízkosti. Nasával tu úžasnou ženskou vůni a v jeho těle se probudily dřímající pudy zvířete.
"Pro vás," nahnula se k jeho odporným rtům a byla si vědoma své výhody, "pro vás cokoliv, můj pane."
"Cokoliv?" napřímil se. "Třeba i polibek?" Náhle vycítil její zaváhání.
"Řekla jsem," dodávala si odvahu a pevněji sevřela dýku v pravé ruce, "cokoliv!"
"Pak tedy vaši ruku a polibek na to, má milá. Hm?" Zářivě bílé tesáky se v kapitánově úsměvu prořezávaly skrze sraženou krev a vytvářely na jeho tváři groteskní malbu.
"Ruku?" zaskočil elfku, která se nyní usilovně snažila přehodit si dýku do druhé ruky, ale nedařilo se.
"Nebo snad máte jiné zvyky?" Tázavě naklonil hlavu, jakoby se chtěl podívat, zda za zády něco neskrývá.
"Ne, to... ne," usmála se Copatá a bez rozmyslu a naslepo vymrštila svou pravou ruku zakončenou ostřím. Dýka se zabodla hluboko do kapitánova břicha. Čekala cokoliv, ale nestalo se nic. Roland dál civěl na elfku a ta naopak zírala na svou ruku, jak svírá smrtonosnou zbraň, nyní v těle kapitána, který jí natolik okouzlil.
"Beru to jako..." zaskuhral Roland, "ne!" Udělal krok vzad, aby ze svého těla dostal ostří dýky.
"Jste snad kočka, že máte tolik životů?" divila se jen Copatá.
"Jsem něco mnohem horšího!" Kapitán ignoroval zranění, které by kohokoliv jiného zabilo a uštědřil překvapené elfce tvrdou ránu pěstí.
"Ajta!" odplivla si Copatá a ze rtů setřela krev. Měla co dělat, aby se nepoložila na zem.
"Poslední přání před smrtí?" Kapitán stiskl její rameno tak pevně, že byla donucena pokleknout.
"Jo... jedno bych měla," kroutila se elfka pod nepříjemnou bolestí.
"Tak si ho nech, ty couro!" zasmál se pobaveně kapitán a naplno rozevřel ústa, lačnící po další krvi.
"Azimone... slyš můj hlas... už je čas... otevři nám nový svět..." zaznělo náhle nad hlavami všech. Mohutný a přísný hlas mířil zřejmě na jedno jediné místo za hradbami.
"Můj pane!" napřímil se kapitán a odhodil elfku stranou. "Slyším tvůj hlas!"
"Azimon?" zašklebila se Copatá a děkovala všem bohům, co znala, za tento vítaný vstup do posledního aktu tragédie jejího života.
"Pojď, můj pane, vstup a vezmi si vše!" volal k nebesům kapitán, jako nějaký fanatik, co uctívá neviděné božstvo.
"Mojmíre!" vykřikla rychle Copatá, když spatřila, jak se Roland snaží otevřít hlavní bránu. "Zastav toho parchanta! Chce pustit nepřítele dovnitř!"
Někteří vojáci se pokusili kapitána zastavit, ale jeho šílenství a oddanost zlu, čekajícímu za branami, mu dávalo neskutečnou sílu a moc.
Mojmír přispěchal na volání Copaté, ale proti takovému monstru byl i on krátký. Zvláště bez magie a kouzel, která by mu nyní pomohla. Rozhodl se proto udělat něco, u čeho jen s těží odhadne následky. Nic jiného mu už nezbývalo. Použije své schopnosti mordocha a vyrve kapitánovi duši přímo z těla...
"Ta brána," vystoupal Čárymar nad Rolanda, "zůstane zavřená!"
"Co?" otáčel se zmatený kapitán a až pak si všiml čaroděje nad hlavou.
"Dej mi svou duši a já ti dám pokoj a klid," roztáhl Mojmír ruce a soustředil veškerou svou pozornost do svého nitra.
"Jdi strašit děti, čaroději!" mávl za ním rukou kapitán a odjistil hlavní mechanismus brány.
"Tvá duše je má!" vykřikl Mojmír a srazil ruce ve výši pasu. Vzduchem proletěla ohlušující rána. Kapitán zařval a prudce se otočil za Čárymarem.
"Ty... blázne!" řval na něho, ale marně. Čaroděj nevnímal své okolí a celým tělem nasával duši, jež nyní proudila z těla kapitána, jako čerstvá krev z hluboké rány.
"Jsi můj!" dokončil čaroděj a otevřel oči. Na zemi ležel těžce raněný kapitán Roland a z ošklivé rány na břiše silně krvácel. Prosil o slitování...
"Kapitáne!" zbystřila Copatá a kulhavým krokem doběhla k němu.
"Je... je... tady..." šeptal kapitán a snažil se rukama zastavit krvácení. Bylo však už příliš pozdě. Moc a síla jej opustila a lidské tělo se s takovým zraněním nedokázalo vypořádat.
"To zvládneme, bude to v pohodě... jen moc nemluvte," dávala mu falešné naděje Copatá.
"Je... tady..." opakoval stále.
"Kdo?"
"Ma... ma..." nedořekl, neboť se mu do úst nahrnula horká krev. Rozkašlal se a náhle pocítil, že se už nemůže nadechnout. Ta bezmoc, ten pocit ponížení jej nadobro zlomil. Cukal sebou, snažil se křičet a náhle měl šílenou chuť dál žít. Namísto toho vdechoval vlastní krev a cítil poslední ozvěny srdečního tepu ve své hlavě. Nastalo ticho, pak ostré světlo a tma.
"Kapitáne! Kapitáne!!" cloumala mu s hlavou a nechtěla si připustit, že je pryč. Když na něj volala podesáté, nemohla už skoro mluvit. Jemně si položila kapitánovu hlavu do klína a prsty čeřila jeho vlasy. Plakala tiše, ale uvnitř cítila ohromný žal.
"Byla to jediná možnost," klesl k zemi Mojmír a nečekal, že mu Copatá odpoví.
"Nemohl za to..." šeptla elfka a otočila hlavu k bráně. "To oni," zabodla vražedný pohled skrz bránu, kde stále čekal nepřítel.
"Obávám se, že teď už ty katapulty dostanou slovo."
"Co budeme dělat, Mojmíre?"
"Musíme bojovat dál... snad pomůže král. Někoho za ním pošlu."
Náhle se Čárymarovi zatočila hlava. Pocítil, jak se cosi uvnitř něj pohnulo. Bál se nejhoršího, ale nepřipouštěl si to. Byl přeci dost silný, než aby démonická duše posedla jeho tělo. Byl dost silný...
"Vezmu ho dovnitř, pak..." chtěla vzít Copatá kapitánovo tělo, ale to teď muselo jít stranou. S Čárymarem se dělo něco velmi divného.
"To... ne! To... ne!" zápasil s neviděným protivníkem a bylo vidět, jak jej cosi pohlcuje zevnitř.
"Co to je?! Co se to děje?!" volala elfka a nevěděla, co má dělat.
"Vezmi... kapitána... a běžte... pryč! Všichni... ať... zmizí!" Cedil čaroděj slova skrz zaťaté zuby.
"Proč? Co ti je?!"
"Tak... už... běžte!" zařval čaroděj, ale ten řev nebyl jeho. Jakoby jeho slabý hlas následoval jiný, mnohem mocnější a děsivější.
"To ta duše?!"
"Zmiz!" padl k zemi Čárymar a svíjel se zřejmě v krutých bolestech.
Copatá už na nic nečekala. Pískla na dva vojáky, kteří pomáhali raněným a ukázala na kapitánovo tělo. Sama pak odvolala zbylé muže, kteří když viděli Mojmírovu proměnu, proti ústupu nic nenamítali.
Všichni se stahovali do útrob hradu a doufali, že zde naleznou úkryt a útěchu.
Mojmír zůstal s démonem sám. Zdálo se, že jej nadobro pohltí a jeho pravou duši nahradí tou svou. Ale v tento nejčernější okamžik, kdy už čaroděj ani nedoufal, podařilo se mu najít uvnitř démonovy duše slabinu. Jeho duše byla jako labyrint a ta slabina byla odměnou za to, že dojde až samotného konce.
Bylo jí pulzující modré světlo, jakoby lapené uvnitř ohromného žáru a čirého zla. Mojmír nečekal a zaměřil se jen a jen na tuto kouli modré naděje. Jakmile mu pronikla do těla, začala prudce postupovat dál a on cítil, jak se mu vrací síla. Náhle pocítil něco, co kdysi dávno velmi dobře znal.
Mojmír ještě nedokázal rozpoznat co to je, ale čím dál víc jej ta prapodivná energie prostupovala, tím blíže byl k vítězství nad démonickou duší.
A pak se to stalo!
Ze samotného nitra jeho duše vystřelil jako šíp proud čiré energie. Bylo v ní kus samotného Mojmíra, část duše zlovolného démona a pak ona tajemná pulsující koule. Paprsek prorazil hlavní bránu a rozmetal jí všude kolem.
Následoval ohromný třesk a od čarodějova těla se rychlostí zvuku šířila ohromná ohnivá vlna. Sežehla nepřítele během okamžiku a neponechala prostor k úniku.
Čárymar stále nechápal, co se vlastně stalo. Natáhl ruce před sebe a sledoval, jak mu po nich tančí červené a modré světlo. Otočil se k nebesům a zahleděl se na hvězdy, prosvítající skrz černé mraky.
"Vrátila se," vydechl úžasem. "Magie se vrátila!"
Naplněn novou nadějí, zamířil rovnou za ostatními. Cítil, že jeho syn je stále naživu a nyní bude jeho hledání jen otázkou času. Byl natolik oslepen svým triumfem, že nepostřehl mihotavý stín, který se za ním plížil od brány.
---
Konec první knihy. Bude následovat kniha druhá...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
