» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2140901

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Ona má na všechno čas ::

Ludmil Elis Quo	publikováno: 13.08.2008, 6:28

Povídka ze sedmi dílků. Konec je prosím lepší než začátek. Hurá, fantazie!


	Ona má na všechno čas I. Helena si rozčesávala vlasy, jako by nevěděla, že jí Richard pozoruje. V mítnosti bylo značné teplo. Otočila hlavu zpět k zrcadlu, prohlížejíc si znovu celou tvář a postavu. Takhle stojící - s jednou nohou rovně, druhou na stranu; ohodlaně se tvářící; s hřebenem vnořeným do vlasů jdoucích od temene hlavy až k útlému pasu; vypadala kouzelně. Zatahala se za bílou krajku a když se s líbezným gestem otočila, Richard už tam nebyl. Zřejmě šel napřed. II. Do pokoje vcházeli další a další hosté. Valentýna je vítala, objímala je, šeptáním a posunky je zdvořile posílala na jejich místa. Po chvíli se rozezpíval zvon a hosté se slavnostně, i když tiše seskupili do řady. První z nich přistoupil a s úsměvem nabídl Valentýně květiny. Ta blaženě přijala a uložila si rudé růže do vázy. Druhý přinesl karafiáty, Valentýna je pečlivě rovnala vedle růží. Pokynula třetímu, jenže ten přinesl také růže. Všimnuv si toho, objevilo se mu na tváři zděšení, a Valentýna po probdělé vteřině stočila hlavu do dlaní a začala usedavě plakat. Jonáš nevěděl, co si počít, byla to trapná situace. Mrštil tedy květinami o zem a udupal je. Přestože Valentýna stále plakala anebo právě proto, tlačil již se na Jonáše další návštěvník s překrásnou kyticí fialových tulipánů a zuřivým výrazem. Jonáš, nevěda co si počít, zoufale přiklekl k Valentýně, jako by se snažil odposlechnout její šeptání, ve kterém by se mohla skrývat nějaká prosba. Valentýna však nešeptala, jen plakala, a dav už na Jonáše nepříjemně dorážel, dožadujíc se přístupu a výhružně mávajíc svými květinami ve vzduchu.. Jonáš dočista zrozpačitěl a natahoval k Valentýně ruku, chtěje jí utěšit. Ta nehybně dál klečela, modré šaty již zpola promáčené slzami. Zpozorujíc jeho troufalý čin dav zmlkl a znehybněl a Jonáš byl nucen se otočit. "Co mám dělat, Viktore, co mám dělat?" oslovil muže s fialovými květy. "Nevím, nejlépe nic, už jsi všechno udělal." odpověděl prostě, zato uvědoměle Viktor a výmluvně zamával kyticí. Jonáš přemýšlel, ne dlouho. Vrhl se na Valentýnu, obejmuv ji široce kolem těla. Ta zmlkla, zvedla se a odešla k oknu. Jonáš na ni nevěřícně zíral, pak očima přehlédl dvě květiny ve vázách, potom návštěvníky. Valentýna zírala z okna a neříkala nic, než Viktor, naleza řešení, vystoupil z davu a lístky svého fialového tulipánu se polehku dotkl jejího ramena. Její oči se rozzářily. Požádala o tužku a hosté se kolem ní semkli v kruhu, neboť věděli, že bude básnit. Vykouzlila brk a kalamář se zeleným inkoustem, vyzávavě se rozhlédla po stropě a začala psát. Slova plynula ve svůdné lince. Byla krásná a věděla to a k smrti milovala květiny. Zakončila poému tečkou a ladným gestem ji vyhodila na pospas zbláznivšímu se davu, směřujíc s květy od Viktora k vázám. Tyto byly přijaty a čekalo se na další. Valentýna věnovala sálu široký úsměv. III. Jonáš se posmutněle vracel domů. Jak procházel vlhkými ulicemi, mlhavě se mu vybavovala jména. Valentýna, Viktor, Viktor, Jonáš, Valentýna, Helena. Při vzpomínce na Helenu se náhle zastavil, otočil se k blízké výkladní skříni, sáhl do kapsy u saka pro hřeben a začal s česáním. Při pohledu na sebe se ho zmocnila pýcha a velká radost. Pár sebejistými tahy si učesal vzhlednou, společenskou patku a pak se počal s rukama v bok natáčet tu nalevo, tu napravo, pozoruje se v zrcadle skříně výkladní. Když byl se sebou sdostatek spokojený, otočil se několikrát na patě a vydal se hledat kolemjdoucího, aby mu mohl věnovat štědrý pohled plný pochopení a tím ho vykoupit z utrpení. Na náměstí jednoho kolemjdoucího skutečně dostihl. "Dobrý den, trpíte, pane?" zeptal se ho zbožně. Pán svraštil obočí, přeměřil si ho pečlivě, znechuceně, narazil si klobouk do očí tak, aby neviděl, a odešel. Jonáš pokrčil rameny a stále se usmívaje došel až domů. IV. Helena seděla v salóně a nudila se. Valentýna, namísto aby plnila svoje povinnosti hostitelky, starala se o své květiny. Nebyla již s nimi spokojena, prý uvadly, a dala si poslat pro nové. Všichni pánové se div nepřetrhli, aby jí přání splnila, a tak teď Helena zůstala sama v koutě, usrkávajíc Campari. Nakonec si jí všiml hezký, tmavovlasý jinoch, který by vypadal slabě, kdyby jen si svého slabého vzhledu nebyl vědom a nezneužíval jej. Přiblížil se s pohrdlivým úsměškem, kterým se domníval zaujmout inteligentní Helenu. Představil se jako Viktor a přisedl si k ní s neidentifikovatelným zeleným nápojem v ruce. "Tomu se říká Nebeská pomsta z Řecka," osvětlil Heleně, "Nebylo snadné jí u nás sehnat, mám jí Polynésie, ale stojí to za to... Můžeš ochutnat." Heleně připadala jeho řec troufalá: "Nemáte mi co tykat, pane Viktore." "Kníže Viktore," odsekl jí Viktor, "Kníže Viktore. Ale náš nápoj ochutnám ráda. Běda vám však, jestli mě zklame. Mám s Nebeskými pomstami bohaté...velmi bohaté zkušenosti," na důkaz svého tvrzení mu zuřivě vyrvala sklenici z rukou a začala tmavou tekutinou necudně prolévat své úzké, bílé hrdlo. "Jen pijte, pijte, má drahá." řekl kníže Viktor a zasmál se, skřípaje zuby. Heleně zrudlo hrdlo, tvář znachověla, a když vrátila skleničku Viktorovi, měla již oči vytřeštěné a překotně mluvila, odhalujíc sněhové zuvby: "Kníže, kníže..." Pak se zřítila do pohovky a neříkala už nic. Kníže Viktor se nad ní vztyčil, sundavaje si rukavičky, šeptaje si slova Mám vyhráno. V. Zatímco si vilný kníže odnesl Helenu do jednoho z pokojů pod záminkou, že ji ošetří, v nejpočetnějším diskuzním kruhu v salónu probíhal rušný hovor. Hlavním řečníkem byl zřejmě Richard, helenin přítel. Řeč však byla o hostitelce Valentýně. "Já jí znám už mnoho let. Je to pro mne čest, být na oslavě narozenin tak skvělé básnířky!" "Ano, ano," rozzářil se muž, který zastupoval všechny další přítomné v kruhu "já její poezii přímo zbožnuji! A bůh ví, že bych se k vlastnímu básnění bez ní vůbec nedostal. Víte, jsem tak trochu její epigon," zakončil slavnostně a zkruhu se ozvalo mocné "My všichni jsme její epigoni!" a muž zuřivě přikyvoval. Richard se usmál: "Valentýna by nikoho jiného než její epigony nepozvala. Ale utište se prosím, ona to neslyší ráda..." muž se zatvářil vážně "Ano, ano. Ona vůbec nejraději mluví o květinách. A i když se někdy zdá, že nemluví o květinách, víte, dokonce to vypadá, že mluví sama pro sebe, což samozřejmě není pravda; nene, my jsme jí v takových chvílích potají pečlivě poslouchali, dokonce jsme to nahrávali a pak jsme při rozboru zjistili, že opravdu se její slova týkají pouze a výlučně květin; když pláče, jen kvůli květinám, když se směje o překot, jen kvůli květinám, když nedělá nic, je to jen kvůli květinám." VI. Schylovalo se k zrovna k večeru, Jonáš celý utahaný vešel v pyžamu do kuchyně a ulpěl zrakem na starých, pět let nezalévaných kaktusech. Kaktus, to je odolná květina, leccos vydrží, ale pět roků je i na něj příliš... Přimělo ho to, aby zahájil v bytě biologickou inventuru. Bohužel zjistil, že kromě toho mrtvého katkusu se v domě nic živého nenachází, nepočítaje sebe a nepočítaje věci, které se hýbou. Odešel spát, z postele ho však vytáhl řinčící telefon. Schylovalo se zrovna k večeru, kníže Viktor ležel v posteli, v jedné ruce držel lahev od burgundského červeného za hrdlo, druhou rukou ovíjel hrdlo Helenino kolem dokola. Když k ní pootočil hlavu, což ho stálo značné úsilí, spatřil její spokojený obličej, přikrytý hustými, dříve vzpurnými kadeřemi. Stačilo mu však zírat nahoru na zeleně vytapetovaný strop, poslouchaje její pravidelný dech a proudění krve v jejím těle. Křik a idyla končí, zdi se třesou, hlasy v salónu - dole- se vzájemně převyšují, Viktor sebou trhne, Helena sebou trhne, dveře do pokoje se zhurta rozrazí, Viktor vyskočí zpod peřiny, aby příchozímu vyčinil, že k němu vtrhl, když ještě není oblečen, ten obrátí oči v sloup, ale přesto vykřikne: "Slečna hraběnka Valentýna umírá! Rychle!" Schylovalo se zrovna k večeru. Valentýna onemocněla. VII. Situace byla tak vážná, že bylo nutno jednat, ale zároveň tak tragická, že jednat bylo nemožné. Všichni se tedy nakonec uklidnili. Ze všech stran přiběhli; všichni přátelé, všichni epigoni, celé město, všichni přiběhli k loži, na němž skonávala Valentýna; ale teď tu stáli mlčky a bezradně. Někteří jen začali Valentýnu podporovat se stisknutými palci. "Hlavně nevolejte doktora," řekla Valentýna, "ten je k ničemu. Chodila jsem k němu celý život, a stejně, vidíte to sami, umírám," pokračovala tak smutně, že i stěny, zavile poslouchajíce, začaly plakat. "Chci se vás jen zeptat - je zde Jonáš? Zavolali jste mi Jonáše?..." otázala se překvapivě živým hlasem. Bylo na ní však vidět, v jakém je stavu. Vlasy ztratily svůj přirozený lesk, kůže vyschla a zbledla, rty popraskaly, ruce jí bezvládně ležely podél též ležícího těla, hlavu však měla opřenu o polštář, a tak vynikala poslední její krásná část - oči, bleděmodré, již od narození mrtvé, strašné, pohřbívající oči. Když dva muži z Valentýniny suity surově předhodili nechápavě se tvářícího Jonáše před postel, oči se zaměřily na něj - mučily ho drahnou dobu, řezáním, natahováním, zazdíváním, vařením ve vodě - pak je trochu zakryla přimhouřená víčka a Valentýna začala svou zřejmě již poslední řeč, určenou Jonášovi. Předtím ještě několikrát zakašlala. "Jonáši, opovážil ses mi přijít na oči, k umírající, vrahu. Ano, nezůstaneš doufám nepotrestán. Já sama jsem sice příliš slabá tě potrestat," zakašlala "ale jiní to udělají. Zavraždil jsi mě, zavraždil jsi mě na mých narozeninách, zavraždil jsi mě tou svou obludnou květinou." Jonáš byl trýzněn. Myslel si, že za vše může ta nevhodná růže! "Ale ta růže za nic nemůže," skočila mu do myšlenek Valentýna, "nejsem tak hloupá, jak vypadám. Nikdy bych nepřisuzovala vinu květině." Teď Jonáš pocítil, že má cennou příležitost k obhajobě. "Ale ...já myslel...tedy všeobecně se to ví, že květinám přisuzuješ vše. Takže jsem tě nemohl zabít já, ale ta květina a tu mi mimochodem prodal..." Mlč! okřikly ho bleděmodré oči. "Ach ty hlupáku, naivo naivní...oslovení vrahu...platí...tobě...," náhle její slova ustala. Z úst se jí řinula krev. Postupně proud pokryl všechno od polštářů přes peřiny až po ubohou valentýninu hruď. Snad aby zakryli její trapné, nehezké sípání a nelidské chrchlání, začali se kolemstojící hlasitě bavit. Za chvíli už nebylo nic slyšet a málokdo si ještě všiml, jak někde pohasínají bleděmodré oči. Jonáše to pohasínání zaujalo, naklonil se tedy velmi blízko nad její obličej. V černých, hmyzích očích už zřetelně rozeznával svůj vlastní odraz. Napadlo ho, že by se mohl učesat, ale nebyla pro to vhodná příležitost. Ta úzká štěrbina, jež bývala jejími ústy, se ještě jednou pohnula. Aby slyšel, co říká, musel se Jonáš přistisknout až k jejímu lesklému, vyklenutému břichu. "Trvalo to...příliš...dlouho..." byla její poslední slova předtím, než se proměnila úplně.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Bereniké	01.09.2008, 21:43:24

Inu, pane Ludmile, ať říká kdo chce co chce, nějaké prazvláštní a velmi silné kouzlo to roznodně má, a proto se nemohu zdržet velmi kladného hodnocení. Samozřejmě jsem se stala vaší oblíbenou z velmi zištných důvodů, což je mi zcela jasné, a očekáváte ode mne za to kladná hodnocení. Naštěstí nemám nic proti vaší tvorbě a mohu tedy dohodu, ač nepsanou, snadno dodržet. Snad začínám být až příliš osobní. Děkuji za pozornost. P.S. Skutečně mám na všechno čas.

Kaileen	13.08.2008, 19:33:15

Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk* ze dne 13.08.2008, 18:31:20* Wau. Nic jiného se na to říct nedá:-)

čuk	13.08.2008, 18:31:20

Je-li konec Kafka? Co pak? Pak hnusný vilný VIktor měl v tulipánu zvláštní preparát pro likvidaci Valentýny a pak očaruje Helenu (budťo aby ji znásilnil nebo si obsaral alibi pro další hnusný čin, pokud by ten s tulipánem nevyšel) Takto se to ovšem jeví jen naivnímu čtenáři. Ten inteligentní pozná, že Valentýnu zavraždil a přeměnil Jonáš, a to trnem kaktusu, který ukrýval v růži (anebo se to mohlo stát, když Valentýna přerovnávala růže a květiny). Valentýna našla trn zabodnutý za uchem. Jonášův motiv? Jonáš miloval Helenu, ta zase Valentýnu, takže Valentýnu Jonáš musel zabít a svést to na Viktora, který zase sváděl Campari opilou Helenu ( a jelikož byla lesba, musel užít opojný nápoj)Richard byl Helenin přítel a oslavovatel Valentýny, zřejmě gaj (=epigon), možná že zahradník( který v detektivce nevraždí), možná že režisér této absurdní filmové grotesky.


ze dne 14.08.2008, 18:39:57
Ludmil Elis Quo: Nu, to mám tedy také obavy. Vědom si toho nejsem, že bych něco takového viděl ve filmu. Přiznávám jinou inspiraci: Vojna a mír (Tolstý), v níž se popisují takové salóní hovory a šlechtické pletky. Nu a smích byl kladný, zkrátka jsem z toho dostal skoro záchvat, asi proto, že ostatní jen suše kritizovali, kdežto tys to napsal zábavně. Tykat budu.


ze dne 13.08.2008, 20:25:42
čuk: K absurdním flimovým groteskám je můj vztah kladný Dokonce jsem to jako nafilmovanou grotesku před sebou viděl, s trochou obavy, jestli se neurazíš. Doufám, že ten smích byl v dobrém. A můžeš mi tykat))


ze dne 13.08.2008, 18:57:08
Ludmil Elis Quo: Čuku, pane Čuku, vskutku jste mě rozesmál. Děkuji, je to skvělý komentář, ba nejlepší. :)) Akorát jsem z toho přesně nepoznal váš vztah k absurdním filmovým groteskám. Ale vypadá to, že je zřejmě dobrý. :)

kalinka	13.08.2008, 15:30:05

Po přečtení mi není jasný název. Zřejmě toto nebude můj šálek čaje.

Kaileen	13.08.2008, 8:46:26

Ahoj, mně se právě začátek zdál lepší než konec, protože tam se ještě dalo vyznat. Na konci mluvíš o jakési proměně, ale těžko říct, co jsi tím přesně myslíš. Celou dobu měla modré oči a nakonec jsou černé hmyzí...


ze dne 13.08.2008, 9:13:03
Ludmil Elis Quo: ---> F. Kafka: Proměna.

amazonit	13.08.2008, 6:28:13

povídka mi připadá poněkud nejasná, čtenář se v ní může lehce ztratit a bloudit, jednotlivé postavy nejsou příliš vykreslené a některé se zdají být nadbytečné, děj by se bez zmínky o nich klidně obešel... čtení je komplikováno jakousi nepříliš povedenou archaičností, která působí poněkud nepřirozeně a zdají se zde být i skoky v ději, jakási nevyváženost... poslední pasáži pak čtenář jen těžko uvěří... té změně, tomu rychlému ,,skonu"... -do vlasů jdoucích od temene - nevím, zda je to vhodné sloveso ve spojení s vlasy -Všimnuv si toho, objevilo se mu na tváři zděšení, a Valentýna po probdělé vteřině stočila hlavu do dlaní - celá tato věta je poněkud divně postavená - po probdělé vteřině? byla přece vzhůru, nespala, tak vteřina mohla být spíš proběhlá, stočit hlavu do dlaní, tak to se jen tak nevidí, opravdu by bylo lépe najít jiné sloveso použité přechodníky jasně ukazují jakési nerovnosti v použitých časech Zpozorujíc jeho troufalý čin dav zmlkl a znehybněl - dav to zpozoroval a znehybněl, možná by měly být oba tvary v čase minulém.. takto by se dalo polemizovat o slovesných tvarech ve více případech - mnohde by se dal změnit slovosled, aby byl ,,klouzavější" -Všichni pánové se div nepřetrhli, aby jí přání splnila - splnili -Přiblížil se s pohrdlivým úsměškem, kterým se domníval zaujmout inteligentní Helenu - s úsměškem, o němž se domníval, že jím zaujme -V černých, hmyzích očích už zřetelně rozeznával svůj vlastní odraz - neměla je modré?


ze dne 13.08.2008, 9:20:37
Ludmil Elis Quo: Asi máš pravdu. Je to zbytečně jazykově nabubřelé, a jak se tak už při nabubřelosti stává, navíc i nezvládnuté. S tím, že postavy jsou přebytečné (stačily by tak tři) a že nejsou vykreslené, naprosto souhlasím. Temeno - vlasy : ano, to jsem jistě spletl, nevěděl jsem jak jinak to napsat. Já ani nevím, kde je šíje, no. Ta změna očí - viz. ta Kafkova Proměna. Co se týče celkové nejasnosti povídky, to je asi nejhorší. Snad bych potřeboval nějaký kurs tvůrčího psaní. Přiznávám se, že psát neumím. Píši hlavně pro sebe. Čtenář by to měl číst možná jinak, než obvykle čte, neměl by očekávat plynoucí příběh, měl by vnímat jednotlivé části. Povídka je ze sedmi dílků a každý je v podstatě samostatný a má svou myšlenku, povětšinou. Nu, děkuji za ohlas.